22 Af 111/2011 - 28

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce Mgr. Ing. et Ing. Bc. R.O . , MBA, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 9.5.2011 č.j. 1106/11-1404-800231 a č.j. 1293/11-1401-800231, ve věcech daně z nemovitosti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (jehož působnost přešla s účinností od 1.1.2013 dle § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zák. č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v platném znění, na Odvolací finanční ředitelství – dále jen žalovaný) ze dne 9.5.2011 č.j. 1106/11-1404-800231 a č.j. 1293/11-1401-800231, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově ze dne 21.10.2010 č.j. 137035/10/325961703066 a č.j. 137025/10/325961703066, jímiž byly žalobci dodatečně vyměřeny daně z nemovitostí za rok 2009 a za rok 2010. V žalobě žalobce uvedl, že v době, kdy získal kolaudační rozhodnutí na stavbu rodinného domu, platilo ust. § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen zákon o dani z nemovitostí), které garantovalo osvobození od daně z nemovitostí na dobu 15 let počínaje rokem následujícím po roce, v němž byl k nové stavbě vydán kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí. Žalobce nemohl předpokládat, že tato patnáctiletá garance osvobození od daně z nemovitostí bude zrušena. Toto zrušení žalobce označil za projev nepravé retroaktivity a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.4.2011 sp. zn. Pl.ÚS 53/10, podle kterého „rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy ale není z ústavního hlediska věcí nahodilou nebo věcí libovůle, nýbrž věcí zvažování v kolizi stojících hodnot. K závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav by tak mělo vést posuzování uvedeného konfliktu hodnot hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu. Proporcionalitu lze charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních lidských práv a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Omezení základního práva přitom musí ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit jeho podstatu a smysl. Při posouzení způsobu legislativního řešení uvedeného časového střetu tak sehrává svou roli nejen míra odlišnosti staré a nové právní úpravy, nýbrž i další skutečnosti, jako společenská naléhavost zavedení posléze uvedené právní úpravy.“ Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 7.6.2010 sp. zn. 2 DvL 14/02, bod 58, podle kterého „… zatímco pravá retroaktivita právní normy je přípustná pouze výjimečně, v případě retroaktivity nepravé lze konstatovat její obecnou přípustnost. V tomto případě připouští právní teorie naopak výjimky, kdy nepravá retroaktivita právě s ohledem na princip ochrany důvěry v právo přípustná není. O takovouto situaci se jedná v případě, že je tím zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost nepřevyšuje, respektive nedosahuje zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva“. Žalobce dále zdůraznil, že v jeho případě jde o zdaňování, tzn. o odnímání vlastnického práva, které je výslovně chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Žalobce rovněž použil odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2010 sp. zn. Pl.ÚS 6/07, podle kterého jen opravdu závažný důvod může být důvodem k připuštění retroaktivního působení takové změny, byť nelze pochybovat o tom, že z hlediska teorie práva jde toliko o retroaktivitu nepravou. Ústavní soud zde podtrhl princip oprávněné důvěry v právo, který je součástí konceptu právního státu, jakožto základní ústavní princip, pro jehož jisté omezení musí existovat důvod v podobě existence velmi silného konkurujícího ústavního principu, který musí být zjišťován a nalezen. Podle žalobce jsou napadená rozhodnutí nesprávná potud, že jimi byla porušena Ústava České republiky (dále jen Ústava), a to zejména čl. 1 odst.

1. Napadenými rozhodnutími došlo ke krácení práv žalobce spočívajícím v tom, že při rozhodování o aplikaci právního předpisu nevzal žalovaný v úvahu principy zakotvené Ústavou. Žalobce nezpochybnil, že nárok na osvobození od daně z nemovitostí lze uplatnit jen v případě splnění podmínek stanovených zákonem, zpochybnil však fakt, že při rozhodování žalovaného nebyla vzata v úvahu právní síla právních norem. Ústava jako nositelka nejvyšší právní síly zakotvuje princip legitimního očekávání, důvěru v právo a právní jistotu. Jestliže se ustanovení a principy zakotvené v Ústavě dostanou do rozporu se zákonem, je nutno aplikovat předpis vyšší právní síly. Žalobce zmínil především princip právní jistoty, s nímž je spojena míra stability, která podporuje důvěru v akty veřejné moci. Skutečnost, že žalobce žije v demokratickém právním státě, jej vedla k logickému závěru o nepřípustnosti aplikace uvedeného zákona. Právní stát je povinen zajišťovat princip právní jistoty a za žádných okolností jej nemůže opomíjet. Postup zákonodárce, který žalobci odňal jednou deklarované a přiznané právo na patnáctileté osvobození od daně z nemovitostí, je postupem, jenž je v příkrém rozporu s uvedeným požadavkem. Pro případ, že soud přisvědčí žalobcově argumentaci, žalobce požaduje, aby postupoval v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy. Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Upřesnil, že žalobci byly v důsledku dodatečného daňového přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2009 a dodatečnému daňovému přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010 dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Prostějově jakožto správce daně (dále jen správce daně) vyměřeny daně z nemovitostí, a to za rok 2009 ve výši 944,- Kč a za rok 2010 ve výši 1.629,- Kč. Důvodem tohoto postupu byla nová právní úprava dle zákona č. 1/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 1/2009 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1.1.2009 a jímž bylo zrušeno ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí a tím i možnost uplatnit osvobození od daně ze staveb podle ust. § 9 odst. 6 téhož zákona. Žalovaný dále poukázal na čl. II přechodných ustanovení zákona č. 1/2009 Sb., podle kterého, pokud vznikl nárok uplatnit osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období 2009. Podle ust. § 13 zákona o dani z nemovitostí je zdaňovacím obdobím kalendářní rok a ke změnám skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží. V souladu s ust. § 13b téhož zákona se daň z nemovitostí vyměřuje za zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována. Žalobce si tedy nemohl v daňovém přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2009 uplatnit osvobození od daně ze staveb podle ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí, protože zákonem č. 1/2009 Sb. došlo s účinností od 1.1.2009 ke zrušení osvobození novostaveb od daně ze staveb s tím, že nově nelze žádné osvobození uplatnit. Podle žalovaného nedošlo ke krácení práv žalobce, neboť veřejné subjektivní právo zakládá poplatníkům nárok na osvobození od daně z nemovitostí jen v případě splnění podmínek stanovených zákonem. Je tedy zřejmé, že daň z nemovitostí byla žalobci dodatečně vyměřena v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o dani z nemovitostí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce podal dne 6.10.2010 u správce daně dodatečné daňové přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2009 a dodatečné daňové přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010. Správce daně dne 21.10.2010 vydal dodatečné platební výměry, jimiž vyměřil žalobci daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2009 ve výši 944,- Kč a daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010 ve výši 1.629,- Kč. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, které odůvodnil retroaktivitou právní normy, která dopadá na uvedenou problematiku, a to s ohledem na právní jistotu a předvídatelnost práva. Na základě výzev k doplnění náležitostí odvolání ze dne 20.12.2010 žalobce podáním doručeným správci daně dne 10.1.2011 doplnil podaná odvolání a uvedl, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, tj. zásady důvěry občana v právo, zásady ochrany legitimních očekávání a zásady právní jistoty, když ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí garantovalo po dobou patnáctiletého období osvobození od daně z nemovitostí za splnění dalších zákonných podmínek. Podle žalobce se z formálního hlediska jedná o tzv. nepravou retroaktivitu, neboť daň je stanovena výlučně pro budoucí platby této daně. Daná úprava však porušuje ústavní zásady v intenzitě, která je rovna účinkům pravé retroaktivity. Žalobce poukázal na hlediska posuzování ústavnosti retroaktivity právní úpravy odkazem na nálezy Ústavního soudu Pl.ÚS 21/96 ze dne 4.2.2007 a Pl.ÚS 35/08 ze dne 7.4.2009 a Pl.ÚS 27/09 ze dne 10.9.2009 a dále také Pl.ÚS 33/01. O podaném odvolání bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími žalovaného, jež byla odůvodněna právní argumentací shodnou s obsahem vyjádření k žalobě. Zákon o dani z nemovitostí obsahoval v § 9 odst. 1 písm. g) osvobození novostaveb již od svého přijetí v roce 1992. Text ustanovení se v průběhu let nepatrně měnil, nicméně podstata zůstávala vždy stejná. Poslední verze tohoto ustanovení zněla následovně: „Od daně ze staveb jsou osvobozeny nové stavby obytných domů ve vlastnictví fyzických osob nebo byty ve vlastnictví fyzických osob v nových stavbách obytných domů, pokud tyto stavby nebo byty slouží k trvalému bydlení vlastníků nebo osob blízkých, a to na dobu 15 let počínaje rokem následujícím po roce, v němž 1. nové stavby začaly být způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu, 2. pro nové stavby byl vydán kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí.“ Článek I bod 1. zákona č. 1/2009 Sb. toto ustanovení bez náhrady zrušil. Článek II bod 1. téhož zákona stanovil, že „[p]okud vznikl nárok na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. g) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období 2009.“ Konečně článek III tohoto zákona stanovil jeho účinnost dnem vyhlášení, tj. dnem 1. 1. 2009. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově týkající se novostavby rodinného domu žalobce ze dne 6.5.2008 č.j. PVNU 52531/2008 61, nabylo právní moci dne 29.5.2008. V roce 2009 proto žalobci poprvé vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí. Ve smyslu ustanovení čl. II bod 1 zákona č. 1/2009 Sb. mohl naposledy (a v jeho případě také poprvé) uplatnit nárok na osvobození od daně z nemovitostí dle § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí v roce 2009. Žalobce tak však neučinil a uplatnil formou dodatečného daňového přiznání nárok na osvobození v roce 2010, a to jak za zdaňovací období roku 2009, tak za zdaňovací období roku 2010. Stav vyvolaný změnou právní úpravy, tj. zákonem č. 1/2009 Sb. s účinností od 1.1.2009 je skutečně nutno hodnotit jako retroaktivitu nepravou. Tato nová právní úprava nijak nezměnila podmínky vzniku osvobození od daně ani jeho následky pro dobu před účinností zákona č. 1/2009 Sb. O pravou retroaktivitu by se jednalo např. v případě, kdyby zákonodárce novelou osvobození od daně zpětně zrušil a požadoval po daňových poplatnících zpětné zaplacení daně z nemovitosti za uplynulá zdaňovací období, kdy nárok na osvobození od daně uplatnili. Zákon č. 1/2009 Sb. však mění, resp. ruší právní následky založené dřívějšími právními předpisy do budoucna s tím, že skutečnosti, které vedly k osvobození od daně z nemovitostí, již pro dobu budoucí takový účinek nemají, pouze s výjimkou zdaňovacího období roku 2009. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že na základě kolaudačního rozhodnutí mu vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí na dobu patnácti let a považuje jej za nesprávný. Jak argumentoval žalovaný, podle ust. § 13 zákona o dani z nemovitostí je zdaňovacím obdobím kalendářní rok a podle ust. § 13b stejného zákona se daň z nemovitosti vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1.1. toho roku, na který je vyměřována. Ve smyslu ust. § 9 odst. 6 zákona o dani z nemovitostí je poplatník povinen uplatnit nárok na osvobození od daně v daňovém přiznání, což není nutné v případech, kdy oproti předchozímu zdaňovacímu období nedošlo ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně (§ 13a odst. 1 téhož zákona). Z citované právní úpravy je nepochybné, že daň z nemovitosti se vyměřuje samostatně na každé zdaňovací období a naplnění podmínek pro osvobození je pak posuzováno rovněž vždy samostatně ve vztahu k předmětnému zdaňovacímu období. Z tohoto pohledu pak nelze chápat lhůtu 15 let, v níž by mohl žalobce uplatňovat nárok na osvobození od daně z nemovitostí, jako jednolitý a nedělitelný časový úsek, ale pouze jako maximální možnou dobu, po kterou lze osvobození od daně poskytovat za splnění dalších zákonných podmínek, a to vždy za každé zdaňovací období samostatně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen NSS ze dne 15.8.2012 č.j. 1 Afs 27/2012-46). Jak již krajský soud zmínil výše, změna právní úpravy vyvolaná zákonem č. 1/2009 Sb. je případem nepravé retroaktivity, kdy nová právní úprava nezakládá právní následky pro minulost, ale skutečnosti, které nastaly v minulosti, právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost mění či ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů. Pro případy časového střetu staré a nové právní úpravy pak v obecné rovině platí, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle předchozí právní úpravy řídí novou právní normou. Naopak vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 21/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 8.7.1999 sp. zn. Pl.ÚS 11/99, publikované ve Sb. ÚS pod č. 44/1999). Ačkoliv je nepravá retroaktivita přípustná, nelze vyloučit případy, kdy zájem jednotlivce na aplikaci předchozí právní úpravy v konkrétním případě převáží nad veřejným zájem na její změně s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany důvěry v právo. Pro oblast daní Ústavní soud upřesnil podmínky nepravé retroaktivity v nálezu sp. zn. Pl.ÚS 9/08 „Nepravá retroaktivita je v oblasti daňového zákonodárství s ohledem na jeho poslání přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a lze-li dospět k závěru, že při celkovém poměřování ‚zklamané‘ důvěry v právo a významu a naléhavosti důvodů právní změny byla zachována hranice únosnosti. O nepřípustnosti tohoto druhu retroaktivity přitom může svědčit jeho nedostatečné odůvodnění v rámci vadného legislativního procesu, popř. jeho důsledky, v jejichž rámci je porušen např. princip rovnosti adresátů práva.“ Jak zmínil již NSS ve shora označeném rozsudku ze dne 15.8.2012 č.j. 1 Afs 27/2012-46, otázku legislativního řešení časového střetu právních úprav je proto třeba posuzovat hlediskem zásady proporcionality (blíže nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 21/96). NSS se ve shora označeném rozsudku zabýval důvody, které vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 1/2009 Sb., a to právě za účelem posouzení přípustnosti nepravé retroaktivity. Oproti důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o dani z nemovitostí, kde k otázce osvobození od daně bylo uvedeno především, že je dáno celospolečenským zájmem a změnou vlastnických vztahů, důvodová zpráva k zákonu č. 1/2009 Sb. poukázala na to, že dosavadní úprava týkající se osvobození od daně ze staveb u novostaveb již není adekvátní současnému stavu ve společnosti a vyžaduje radikálnější změnu. „Stávající úprava vyvolává řadu komplikací a v mnoha případech lze na ni nahlížet jako na daňovou nespravedlnost pro poplatníky. Poplatníci, kteří bydlí v nových obytných domech nebo bytech a jsou osvobozeni od daně ze staveb, nepřispívají k úhradě veřejných služeb zajišťovaných obcemi, třebaže jich plně využívají.“ Nová úprava je podle předkladatele odrazem současné společenské a ekonomické situace ve společnosti, zejména rozsáhlé bytové výstavby a vytváří podmínky pro spravedlivější rozložení daňové zátěže. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, který novelizoval zákon o dani z nemovitostí, totiž umožnil obcím stanovit obecně závaznou vyhláškou místní koeficient, kterým se vynásobí daňová povinnost poplatníka. „V případě stanovení místního koeficientu by však zvýšení daňové povinnosti dopadlo pouze na vlastníky nemovitostí, kteří nejsou osvobozeni od daně z nemovitostí a nesou plnou daňovou zátěž. Rozsah stávajícího osvobození novostaveb tak obcím znemožňuje využít možností, které obcím přinesla reforma veřejných financí.“ Důvodová zpráva se též věnovala otázce přechodu mezi starou a novou právní úpravou: „Uplatněním nároku na osvobození nevzniklo poplatníkovi automaticky právo na 15 leté osvobození od daně ze staveb. Daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně, je proto možné, aby veškerá osvobození novostaveb skončila ve zdaňovacím období 2009. Každé zdaňovací období se z hlediska uplatněného nároku posuzuje samostatně.“ Nejvyšší správní soud po zvážení shora citovaných okolností, které zákonodárce vedly k přijetí zákona č. 1/2009 Sb., po posouzení procesu jeho přijetí a konstrukce přechodných ustanovení dospěl k závěru, že se o nepřípustnou nepravou retroaktivitu nejedná. Vyšel přitom z toho, že „výnos z daně z nemovitostí je určen obcím, v nichž se nachází příslušné nemovitosti, a je tak určen k využití pro potřeby a blaho jejich občanů. Osvobození od této daně obsažené v § 9 odst. 1 písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2008 reagovalo na neutěšenou situaci v oblasti výstavby bytů a domů k bydlení, která zde nastala po přechodu k tržnímu hospodářství. Stát a obce přestaly být hlavními „tahouny“ výstavby a toto břemeno se z velké části přesunulo na soukromé subjekty. Při hledání možností podpory výstavby bytů a domů k bydlení se tudíž jevilo jako vhodné a legitimní ulehčit stavebníkům též tím, že nebudou po určitou dobu nuceni platit nově zaváděnou daň z nemovitostí. Zákonodárce přikročil ke změně této úpravy, resp. k jejímu zrušení, po šestnácti letech, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, považuje Nejvyšší správní soud za legitimní. Předně je nepochybné, že se oproti stavu na počátku devadesátých let minulého století rapidně změnila situace ve společnosti: výstavba bytů zaznamenala bouřlivý rozvoj, na trh vstoupili tzv. developeři a došlo k určitému zprůmyslnění bytové výstavby, dále se rozvinul hypotéční trh, rovněž stoupla životní úroveň obyvatelstva, zlepšila se finanční situace stavebníků a významně se začala projevovat suburbanizace a fenomén tzv. satelitních městeček. Již tyto společenské změny nutně signalizovaly, že je třeba se stávajícím osvobozením od daně z nemovitostí zabývat. Za podstatný důvod pro přijetí nové úpravy pak zdejší soud považuje vládou uváděnou nerovnost mezi daňovými poplatníky: zatímco vlastníci starších bytů a domů daň platit musí, vlastníci novostaveb jsou od ní osvobozeni, ač rovněž využívají služeb a infrastruktury obcí, na něž je mimo jiné výnos z této daně určen. Tato skutečnost pak vyniká zejména u tzv. satelitních městeček (k problému suburbanizace viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 185, publikovaný pod č. 1971/2010 Sb. NSS) a je podtrhována novou možností obcí stanovit místní koeficient, jímž se násobí daňová povinnost poplatníka daně z nemovitostí, zavedenou zákonem č. 261/2007 Sb.“ V posuzované věci neshledal krajský soud žádné skutkové ani právní důvody, pro které by se od shora citované právní argumentace NSS odchýlil. Ani v posuzované věci nelze dospět k jinému závěru, než že osobní zájem žalobce na zachování předchozí právní úpravy představovaný újmou v podobě povinnosti platit daň z nemovitostí nemůže převážit důvody veřejného zájmu, které vedly ke změně právní úpravy, a proto nedospěl ani k závěru, že by nepravá retroaktivita, kterou zákon č. 1/2009 Sb. přinesl, byla ústavně nepřípustná. S ohledem na shora uvedenou právní argumentaci krajský soud nevyužil ani svého práva předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak se žalobce domáhal (ust. § 48 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). S ohledem na shora uvedenou argumentaci krajský soud podanou žalobou jako nedůvodnou zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu nevznikly s tímto soudním řízením žádné náklady.