22 Af 19/2011 - 29

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců Mgr. Milana Procházky a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Slovácká realitní kancelář, s.r.o., se sídlem Uherské Hradiště, Havlíčkova 1239, zast. JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem Uherské Hradiště, Havlíčkova 1239, 686 01, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Zlín, tř. T. Bati 21, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 9. 7. 2008, č.j. KUZL 24732/2008, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7.760,- Kč k rukám JUDr. Jana Arnošta, advokáta, se sídlem Uherské Hradiště, Havlíčkova 1239, 686 01, a to do třiceti dnů od dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 5. 9. 2008 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2008, č.j. KUZL 24732/2008, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Hradišti, stavebního odboru (dále též „stavební úřad“), ze dne 11. 3. 2008, č.j. SO/16333/08/6296/2008/Ču/SA4. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč za to, že v období od července 2007 do 14. 8. 2007 odstranila část rodinného domu č.p. 33 na pozemku p. č. 612 v k.ú. Míkovice nad Olšavou bez povolení, přesto, že stavební úřad žalobkyni sdělil opatřením ze dne 30. 5. 2007, že k odstranění stavby je třeba povolení, tedy za naplnění ustanovení § 180 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon). V žalobě zejména namítala, že dům č.p. 33 koupila se záměrem demolice pro špatný stav (který měl být způsoben jednáním Městského úřadu v Uherském Hradišti, který prováděl rekonstrukci vozovky, v jejímž důsledku byla poškozena statika, a dále neodborně a nedostatečně dům zpevnil), a u něhož hrozilo nebezpečí škody na životě, zdraví a majetku. Z těchto důvodů žalobkyně zaslala dne 23. 5. 2007 stavebnímu úřadu ohlášení o odstranění stavby (domu). Přípisem ze dne 30. 5. 2007 bylo žalobkyni stavebním úřadem oznámeno, že k odstranění domu je třeba vydání stavebního povolení. Z tohoto důvodu dodala žalobkyně stavebnímu úřadu dne 12. 7. 2007 listiny potřebné k vydání tohoto povolení. Stavební úřad nařídil ústní jednání na místě samém na den 14. 8. 2007, při němž bylo konstatováno, že dům je již částečně odstraněn. Na základě tohoto zjištění pak stavební úřad rozhodl o uložení pokuty, které však bylo k odvolání žalobkyně z procesních důvodů (neseznámení žalobkyně s podklady pro rozhodnutí) žalovaným zrušeno. Stavební úřad poté opakoval výslech svědka (pana Miroslava Dostálka) a vydal nové rozhodnutí o pokutě. Rozhodnutí o povolení odstranění stavby vydal stavební úřad dne 16. 8. 2007. Žalobkyně doplnila, že demolici domu neprováděla, nenařídila ji a nedala k ní pokyn ani souhlas, což by stavební úřad zjistil, pokud by provedl navrhované výslechy svědků (Jiřího Brzici, Ing. Agáty Maňáskové, Martina Bedroše a Blanky Novákové). Žalobkyně měla uzavřenu dohodu o vyklizení s původním vlastníkem, a proto přistavila kontejner na movité věci a stavební suť z předchozích demolic. Žalobkyně tvrdí, že původního vlastníka, který vyklízel dům se svým pomocníkem, „před svědky poučila a upozornila, že smí pouze vyklidit vnitřní prostory domu, demolice že se smí provést až po vydání povolení“. Žalobkyně prováděla dle svého názoru dostatečnou kontrolu stavu domu. Demolici domu prováděl původní vlastník se svým pomocníkem a přistoupil k ní z důvodu zhoršujícího se stavu a s přihlédnutím k demolici sousedního domu. Žalobkyně ihned poté, co se o demolici dozvěděla, zakázala v jejím pokračování. Dovozuje nesprávné posouzení odpovědnosti za správní delikt. I přesto, že žalobkyně opakovaně předložila či navrhla důkazy o tom, že demolici neprováděla, nevydala k ní pokyn ani souhlas, a vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení zabránila, žalovaný (ani stavební úřad) k tomu nepřihlédl a výpovědi jednatelky žalobkyně, a svědka Miroslava Dostálka označil za nedostatečné, ačkoliv oba shodně uvedli, že Miroslav Dostálek byl poučen, že demolice se smí provádět až po vydání povolení. Přesto však další výslechy odmítl provést a žalovaný toto pochybení nenapravil. Odkázala na § 52 a § 138 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (správní řád). S odkazem na výše uvedené dovozuje porušení ustanovení o řízení před správními orgány, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, porušení zásady nestrannosti a legitimního očekávání zakotvené podle žalobkyně v ustanovení § 3 správního řádu (tím, že nebyly provedeny důkazy svědčící ve prospěch žalobkyně a nebylo dostatečně přihlédnuto k důkazům provedeným, v důsledku čehož byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a věc byla nesprávně právně posouzena). Doplnila, že došlo i k porušení zásady ochrany veřejného zájmu, resp. porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu tím, že nebylo přihlédnuto ke skutkově stejnému případu ze stejného místa a času (neoprávněné demolici rodinného domu č.p. 23 v k.ú. Míkovice nad Olšavou, za kterou nebyla uložena pokuta; vzhledem k tomu, že v případě domu č.p. 23 došlo k odstranění celé stavby, jednalo se navíc o zásah závažnější než u domu č.p. 33). Na základě výše uvedeného navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Ze soudního spisu dále vyplývá, že žalobkyně žalobu doplnila podáním ze dne 13. 10. 2008 o kopie vážných lístků, záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, které podle žalobkyně prokazují, že odvoz odpadu sjednal bývalý vlastník Miroslav Dostálek, který také jednotlivé záznamy verifikoval. Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že stavební úřad dostatečně zjistil skutkový stav věci a neprovedení důkazů navrhovaných žalobkyní dostatečně odůvodnil. Dle žalovaného bylo dostatečně prokázáno, že došlo k odstranění části stavby domu bez vydaného povolení. Jelikož je vlastník stavby povinen udržovat stavbu po celou dobu její existence a je odpovědný za technický stav stavby, musí tedy zajistit průběžnou kontrolu stavu stavby, a to i když ji neužívá. Vlastník stavby rovněž odpovídá za rozsah a termín prací na stavbě. Dle žalovaného bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela ústní dohodu o odstranění stavby domu s třetí osobou (původním vlastníkem), a proto s ohledem na výše uvedené odpovídá za správní delikt. Ze správního spisu pak nevyplývá, že by žalobkyně doložila, jakým způsobem konala, aby k porušení právní povinnosti nedošlo, přičemž žalovaný za takový důkaz nepovažoval sdělení o ústně uzavřené dohodě o odstranění stavby, v jejímž rámci byla osoba, která měla dům odstranit, upozorněna, že k demolici může dojít až po právní moci rozhodnutí o povolení odstranění stavby. Před tím, než se Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“ či „soud“) začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 odst. 2 s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 76 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla žalobkyni za odstranění části rodinného domu uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč. Žalobkyně oběma rozhodnutím mj. vytýkala porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu tím, že nebylo přihlédnuto ke skutkově stejnému případu ze stejného místa a času (neoprávněné demolici rodinného domu č.p. 23 v k.ú. Míkovice nad Olšavou, za kterou nebyla uložena pokuta). Ze správního spisu vyplynuly pro zdejší soud následující skutečnosti. Žalobkyně byla uznána vinnou jednáním proti stavebnímu řádu podle ustanovení § 180 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, které spočívalo v tom, že v době od července 2007 do 14. 8. 2007 odstranila část stavby domu čp. 33 v k.ú. Míkovice nad Olšavou, který v rozhodné době byl v jejím vlastnictví, bez povolení. Žalobkyně zaslala dne 23. 5. 2007 stavebnímu úřadu ohlášení o odstranění stavby (domu) z důvodu jeho špatného stavu, neboť hrozilo nebezpečí škody na životě, zdraví a majetku. Přípisem ze dne 30. 5. 2007 oznámil stavební úřad žalobkyni, že k odstranění stavby je nutné vydání stavebního povolení. Vzhledem k oznámení stavebního úřadu dodala žalobkyně dne 12. 7. 2007 listiny potřebné k vydání tohoto povolení. Stavební úřad nařídil ústní jednání na místě samém na den 14. 8. 2007. Při tomto jednání bylo zjištěno, že dům je již částečně odstraněn. Na základě tohoto zjištění stavební úřad zahájil řízení o uložení pokuty za správní delikt a vydal dne 5. 10. 2007 rozhodnutí č.j. SA 16/2007, jímž uznal žalobkyni vinnou jednáním proti stavebnímu řádu podle ustanovení § 180 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, které spočívalo v tom, že odstranila část stavby domu bez povolení, za což jí uložil pokutu. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2008, č.j. KUZL 7463/2008, z procesních důvodů. Stavební úřad po provedení opakovaného výslechu svědka vydal nové rozhodnutí ve věci (rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008, č.j. SO/16333/08/6296/2008/Ču/SA4). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že dne 14. 8. 2007 při místním šetření zjistil, že část domu již byla odstraněna bez povolení, a proto zahájil řízení o uložení pokuty. Stavební úřad dospěl k závěru, že žalobkyně odpovídá za správní delikt podle § 180 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, jelikož umožnila provádět odstranění stavby třetím osobám, což vyplývá ze stanoviska žalobkyně a výslechu svědka, který demolici prováděl. Žalobkyně dále pochybila i tím, že odstraněním stavby pověřila jinou osobu než stavebního podnikatele, jak to vyplývá z ustanovení § 128 odst. 4 stavebního zákona a rozhodnutí o povolení odstranění stavby. Stavební úřad odmítl provedení výslechu dalších svědků s odůvodněním, že skutkový stav je dostatečně zjištěn a další svědci nemohou sdělit nic nového. K námitce o porušení § 2 odst. 4 správního řádu, resp. nutnosti postupovat obdobně jako ve věci rodinného domu č.p. 23, stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odstranění rodinného domu bylo provedeno jinými fyzickými osobami, které nebyly jeho vlastníky. Zprostředkování nabytí domu bylo provedeno obviněnou společností. S občany, kteří provedli odstranění domu č.p. 23 bylo vedeno správní řízení o přestupku a ve věci již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Vzhledem k okolnostem, za kterých došlo k odstranění domu č.p. 23 a č.p. 33 nepovažuje stavební úřad tyto dva případy za skutkově shodné či podobné, a proto při jejich řešení použil formu, kterou v daných případech považoval za adekvátní a která by nebyla v rozporu § 2 odst. 4 správního řádu. Výši pokuty odůvodnil stavební úřad společenskou nebezpečností správního deliktu a okolnostmi, za kterých k němu došlo. Ze správního spisu dále vyplývá, že proti označenému rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně odvolání, ve kterém brojila zejména proti průběhu řízení o vydání povolení k odstranění stavby, nedostatečně provedenému dokazování a nesprávným závěrům z provedených důkazů. Žalobkyně opětovně poukázala na případ demolice domu č.p. 23, kde nebyla uložena pokuta, a tím byla porušena zásada legitimního očekávání. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Dospěl k závěru, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, byla dodržena procesní práva žalobkyně a bylo jednoznačně prokázáno, že došlo k částečnému odstranění domu bez povolení. Ze spisu dle odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně uzavřela ústní dohodu o odstranění domu s jinými osobami, a naopak z něj nevyplývá, že by žalobkyně doložila, jakým způsobem konala, aby k porušení právní povinnosti nedošlo. Žalovaný za takový důkaz nepovažoval sdělení o ústně uzavřené dohodě o odstranění stavby, v jejímž rámci byla osoba, která měla dům odstranit, upozorněna, že k demolici může dojít až po právní moci rozhodnutí o povolení odstranění stavby. Dále uvedl, že k námitce obdobné věci se „nemůže vyjádřit, neboť nezná podrobnosti předmětného případu“. Obecně žalovaný doplnil, že nicméně každý jednotlivý případ stavební úřad posuzuje zcela individuálně a rozhoduje na základě skutečností v každém jednotlivém případě zjištěných, přičemž podle žalovaného se stavební úřad k této námitce vyjádřil ve svém rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně správním orgánům mj. vytýká, že došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Podle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Citované ustanovení tak ukládá správním orgánům povinnost rozhodovat ve skutkově shodných nebo podobných případech tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu viz i judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 28. 8. 2009, čj. 7 Afs 86/2009- 125, ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005-53, či ze dne 31. 12. 2008, čj. 8 Afs 29/2008-75, všechny přístupné na www.nssoud.cz, z nichž plyne, že mezi elementární principy správního rozhodování patří povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Nerespektování tohoto principu vede k právní nejistotě účastníků správního řízení, resp. narušuje jejich legitimní očekávání, tj. právo očekávat, že v obdobných případech bude správní orgán rozhodovat tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Ostatně obdobně k tomu viz i odbornou literaturu, např. Vedral J.: Správní řád – Komentář, Bova Polygon, Praha 2006, s. 71, kde se k § 2 odst. 4 správního řádu mj. uvádí, že „rozhodl-li správní orgán určitou věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny obdobné případy, které nastanou v budoucnu rozhodovat způsobem obdobným.“, či Kadečka, S.: Správní řád, Meritum, Praha 2006, s. 57, kde autor dospívá k obdobným závěrům. Z výše uvedeného tak podle krajského soudu jednoznačně resultuje povinnost správních orgánů postupovat v obdobných případech obdobně (shodně). Opačný přístup správních orgánů vede totiž k narušení jejich právní jistoty, resp. legitimního očekávání, tj. práva očekávat, že v obdobných případech bude správní orgán rozhodovat tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Činnost správních orgánů musí tedy být předvídatelná a měla by ve svých postupech i ve svých rozhodnutích podržet určitou míru kontinuity. Odchýlit se je možné jen v odůvodněných případech, pokud k tomu budou dány legitimní důvody. Závěry o odchýlení se od původního rozhodování přitom musí správní orgán řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, tak aby mohly být následně správním soudem přezkoumány. Krajský soud proto posuzoval, zda správní orgány v souzené věci postupovaly v souladu s výše uvedeným. Z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, k tomu viz shora provedená rekapitulace, že ten k tvrzení žalobkyně o podobnosti s případem demolice domu č.p. 23 toliko obecně uvedl, že vzhledem k okolnostem, za kterých došlo k odstranění domu č.p. 23 a č.p. 33 nepovažuje tyto dva případy za skutkově shodné či podobné, a proto při jejich řešení použil formu, kterou v daných případech považoval za adekvátní a která by nebyla v rozporu § 2 odst. 4 správního řádu. Z tohoto závěru však nelze podle krajského soud učinit jednoznačný úsudek o tom, jaké konkrétní odlišnosti vyvolávají nutnost odlišného postupu, resp. z jakého důvodu v obdobné věci neuložil za demolici domu pokutu a naopak ji uložil v předmětné věci. Stavební úřad se tak podrobně odlišnostmi jednotlivých případů nikterak nezabýval, resp. je neobsáhl do odůvodnění předmětného rozhodnutí, čímž neodůvodnil, proč v případě demolice domu č.p. 23 rozhodl jinak, než u domu č.p. 33, tedy domu ve vlastnictví žalobkyně. Bylo tudíž na žalovaném, jako na odvolacím orgánu, aby tuto vadu napravil. K výslovné odvolací námitce, ve které žalobkyně poukazovala na porušení § 2 odst. 4 správního řádu, resp. odstranění rodinného domu č.p. 23, kde nebyla uložena žádná pokuta, však žalovaný v napadeném rozhodnutí toliko uvedl, že se k této otázce nemůže vyjádřit, neboť nezná bližší okolnosti předmětného případu, k čemuž v obecné rovině doplnil, že každý jednotlivý případ stavební úřad posuzuje zcela individuálně a rozhoduje na základě skutečností v každém jednotlivém případě zjištěných, přičemž podle žalovaného se stavební úřad k této námitce vyjádřil ve svém rozhodnutí. Žalovaný se tak odmítl zabývat označenou námitkou pro neznalost dané věci, odkázal na rozhodnutí stavebního úřadu, jakož i zkonstatoval, že stavební úřad postupoval podle konkrétních okolností případu. Lze tak shrnout, že stavební úřad svůj odlišný postup v obdobné věci nikterak konkrétně neodůvodnil a žalovaný pak námitku na toto poukazující odbyl s tvrzení, že nezná konkrétní okolnosti případu. Takový postup správních orgánů není podle krajského soudu možný. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgány jsou povinny postupovat v obdobných případech obdobně, přičemž odlišný postup musí náležitě odůvodnit, což se nestalo. Nelze totiž připustit, aby se žalovaný odmítl zabývat výslovnou odvolací námitkou dovozující porušení § 2 odst. 4 správního řádu a poukazující na konkrétní případ, kde bylo postupováno zcela jinak, s tím, že nezná konkrétní okolnosti dané věci, resp. odkázal na odůvodnění prvoinstančního orgánu, který své závěry řádně neodůvodnil. Za popsané situace proto nelze závěry správních orgánů v označené otázce přezkoumat a krajskému soudu nezbylo než žalobou napadené rozhodnutí bez jednání dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení žalovaný shora vytčené napraví (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Označená nepřezkoumatelnost se však nedotýká napadeného rozhodnutí jako celku a krajský soud se proto zabýval dalšími námitkami žalobce (k tomu viz i judikaturu Nevyššího správního soudu, např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 7 Afs 212/2006-74, přístupné na www.nssoud.cz), konkrétně pak námitkami stran nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, resp. odpovědnosti za správní delikt. Krajský soud předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, v němž se uvádí: „Správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se o protiprávní jednání bez ohledu na zavinění, zpravidla výslovně označené zákonem jako správní delikt.“, jakož i na obdobně vyznívající rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, čj. 4 As 49/2004-74, či rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č.j. 8 As 17/2007-135. Podpůrně viz i odbornou literaturu, např. na HENDRYCH, D. a kol.: Správní právo – obecná část, Nakladatelství C.H. BECK/SEVT, Praha 1994, strana 84 a násl. a str. 137 a násl., či. Průcha, P., Pomahač, R. Lexikon správního práva, Ostrava : Sagit 2002, s. 358 a násl. a s. 464, ze které lze učinit závěr, že správním deliktem se označuje protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán trest stanovený normou správního práva. Protiprávnost je normativním vyjádřením skutečnosti, že pachatel porušil povinnosti stanovené zákonem na ochranu hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem, že protiprávní jednání je v rozporu se zájmy společnosti, je společensky nebezpečné, škodlivé. Není-li naplněn pojmový znak protiprávnosti, nelze uplatňovat odpovědnost za jednání, které se po formální stránce podobá správnímu deliktu. Správním deliktem je pouze jednání nedovolené, protiprávní. Správní delikt je spáchán, když je naplněna zákonná skutková podstata správního deliktu. Za správní delikt právnická osoba povětšinou neodpovídá pouze tehdy, pokud vynaloží jednání určité intenzity, které by tomuto nezákonnému jednání zabránilo. Stejně tak lze poukázat i na obdobně vyznívající judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 4 As 28/2006-65. Z výše uvedeného podle krajského soudu vyplývá, že subjektivní stránka se u deliktů vůbec nezkoumá, je tedy lhostejné, zda subjekt jednal úmyslně či z nedbalosti, popřípadě, jakým způsobem došlo k protiprávním stavu. Podstatným je prokázat, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, resp. že došlo k protiprávnímu jednání. V posuzované věci byla žalobkyni uložena sankce za správní delikt podle § 180 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, podle kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že odstraní stavbu, terénní úpravy nebo zařízení uvedené v § 104 stavebního zákona, aniž by takový záměr byl ohlášen podle § 128 odst. 1 stavebního zákona, anebo toto odstranění provede bez povolení přesto, že stavební úřad podle § 128 odst. 3 stavebního zákona sdělil, že k odstranění je třeba povolení. Podle ustanovení § 128 odst. 2 věta první stavebního zákona lze stavbu odstranit, pokud stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění je třeba povolení. Jak vyplývá ze správního spisu, pro předmětnou stavbu stavební úřad povolení vyžadoval, avšak žalobkyně započala s odstraněním stavby ještě před vydáním takového povolení. K tomu viz např. sdělení stavebního úřadu ze dne 30. 5. 2007, kterým bylo žalobkyni na základě oznámení záměru odstranit předmětnou stavbu sděleno, že k odstranění stavby je třeba povolení, jakož i např. protokol o ústním jednání ve věci projednání žádosti o odstranění stavby ze dne 14. 8. 2007, do kterého zástupkyně žalobkyně mj. výslovně přiznala, že „z časových důvodů již práce na odstranění domu zahájili.“ S ohledem na výše uvedené, jakož i s přihlédnutím ke znění ustanovení § 154 odst. 1 písm. a) stavebního zákona (podle něhož je vlastník stavby povinen udržovat stavbu po celou dobu její existence, přičemž, jak vyplývá ze správního spisu, žalobkyně byla vlastníkem předmětné nemovitosti) se přitom podle krajského soudu žalobkyně nemůže zprostit své odpovědnosti tvrzením, že část domu byla odstraněna jinou osobou, kterou si na tuto práci najala. Tím spíše, že sama tvrdí, že uzavřela ústní smlouvu o odstranění domu, kdy s ohledem na ústní formu smlouvy nelze jednoznačně vymezit jednotlivá práva a povinnosti jejich účastníků. Jednoznačně nevyplývají ani z výpovědi svědka. Ostatně přisvědčení názoru zastávaného žalobkyní by vedlo k tomu, že k vyhnutí se odpovědnosti za správní delikt by postačovalo pouhé uzavření ústní smlouvy na demolici, resp. nerespektování ústních pokynů daných vlastníkem nemovitosti osobě, která demolici provádí. Jak již bylo výše uvedeno, odpovědnost za správní delikt je odpovědností, u které se nezkoumá zavinění, ale toliko, zda došlo k protiprávnímu jednání. Pokud dle tvrzení žalobkyně osoba, která měla dům odstranit, nepostupovala dle jejích pokynů, není toto pro řízení o správním deliktu podstatné. Je na žalobkyni, aby nepříznivé následky, které jí vzniknou v důsledku jednání jejího smluvního partnera, uplatnila u něj dle obsahu jejich smlouvy. S ohledem na obranu žalobkyně, tedy zpochybňování své odpovědnosti odkazem na ústní dohodu a její nedodržení, se přitom krajský soud nedomnívá, že by se jednalo o obranu ve smyslu ustanovení § 182 odst. 1 stavebního zákona, podle níž neodpovídá právnická osoba za správní delikt, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Podle krajského soudu žalobkyně uzavřením ústní dohody, resp. nedůslednou kontrolou osob provádějících demolici, které si sama najala, nesplnila podmínky ustanovení § 182 odst. 1 stavebního zákona. S ohledem na výše uvedené jsou proto i irelevantní námitky, ve kterých žalobkyně brojila proti neprovedení důkazů, které měly prokázat, že došlo k porušení ústní dohody, a že nebyli vyslechnuti svědci, kteří by toto prokázaly. Krajský soud je přitom názoru, že pro věc relevantní skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a má oporu ve správním spisu, a nelze v tomto ohledu správním orgánům vytýkat pochybení. Co se týče námitek dovozujících porušení zásady nestrannosti zakotvené v ustanovení § 3 správního řádu, je třeba uvést, že v označeném ustanovení je upravena tzv. zásada materiální pravdy a nikoliv zásada nestrannosti. Krajský soud se přitom nedomnívá, že by vůči žalobkyni správní orgány postupovaly nestranně. Co se týče námitky dovozující porušení veřejného zájmu, není krajskému soudu zřejmé, jak byl uloženou pokutou narušen veřejný zájem. Pokud žalobkyně narušení tohoto zájmu spatřovala v porušení principu legitimního očekávání, jak uvádí na druhé straně žaloby, odkazuje krajský soud na argumentaci k § 2 odst. 4 správního řádu, kde se principem legitimního očekávání zabýval a jednoznačně shledal, že došlo k jeho porušení, v důsledku čehož i napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému, aby postupoval v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná (soud zrušil napadené rozhodnutí), soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, z odměny za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh) právní služby po 2.100,- Kč podle ustanovení §§ 7, 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a náhrady za dva režijní paušály po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Náhrada nákladů řízení byla zvýšena o částku odpovídající dani, kterou je zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení