22 Af 51/2014 - 68

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce BONVER WIN, a. s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Hrabůvka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 8224/14/5000-26000-701638 ze dne 26. 3. 2014, ve věci uložení pokuty za spáchání správního deliktu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, doručenou soudu 20. 5. 2014, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. 8224/14/5000-26000-701638 ze dne 26. 3. 2014, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, Oddělení správní v Ostravě (dále jen „správní orgán I. st.“) č. j. 1544/14/4000-49100-800233 ze dne 5. 2. 2014, kterýmžto správní orgán I. st. uložil žalobci dle § 48 odst. 1 písm. c) zák. č. 202/1990 Sb. (dále jen „delikt I.“) povinnost zaplatit pokutu ve výši 35.000,- Kč, a to za spáchání správního deliktu § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb., dle § 48 odst. 1 písm. d) zák. č. 202/1990 Sb. za porušení podmínky č. 17 rozhodnutí Ministerstva finanční č. j. 34/44917/2008 ze dne 19. 6. 2008 (dále jen „delikt II.1“), za porušení bodu V. rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-23743/2012/34 ze dne 13. 8. 2012 (dále jen „delikt II.2“), za porušení podmínky č. 7 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 34/104870/2007 ze dne 17. 1. 2008 (dále jen „delikt II.3“), porušení podmínky č. 12 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 34/104870/2007 ze dne 17. 1. 2008 (dále jen „delikt II.4“), porušení rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-56635/2012/34 ze dne 16. 5. 2012 (dále jen „delikt II.5“), porušení bodu č. 24 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-59213/2013/34 ze dne 19. 6. 2013 (dále jen „delikt II.6“) povinnost zaplatit pokutu ve výši 155.000,- Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč, K rozhodnutí o deliktu I. žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyložil příslušnou právní úpravu, na základě které jej trestá, neboť ustanovení zák. č. 202/1990 Sb. neumožňují trestání za vytýkaný skutek. Podrobněji pak žalobce argumentuje, že ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) zák. č. 202/1990 Sb. umožňuje trestání mimo jiné v úvahu nepřipadající skutkové podstaty trestání v případě, že subjekt provozuje loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru v rozporu s tímto zákonem. Tak tomu v případě žalobce nebylo, neboť § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. stanoví, že zvláštní provozní režim vyžaduje dohled osoby odpovědné za dodržován zákazu hry osob mladších 18 let, kterým je z důvodu zamezení jejich účasti na hře vstup zakázán buď do celého prostoru provozovny, nebo do místnosti provozovně výhradně určené k provozování výherních hracích přístrojů nebo do oddělené části provozovny určené k provozování výherních hracích přístrojů a stanoví tedy povinnosti jiným subjektům než žalobci. Ustanovení § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. tedy stanoví žalobci pouze povinnost k ustanovení osoby odpovědné za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let, které dostál. Výčet důvodů, pro které lze žalobce sankcionovat, nelze libovolně rozšiřovat, přičemž povinnosti stanovené v § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. neporušil a ve smyslu § 48 odst. 1 písm. c) zák. č. 202/1990 Sb. ani neprovozoval loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru v rozporu s tímto zákonem. Povinností žalobce jakožto provozovatele výherních hracích přístrojů je tyto umístit ve smyslu § 17 odst. 2 zák. č. 202/1990 Sb. tak, aby neumožňovaly hru osobám mladším 18 let, nebo učinit taková opatření, aby tyto osoby se nemohly hry zúčastnit, přičemž této povinnosti žalobce rovněž dostál. Dále žalobce uvádí, že ustanovení § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. se na předmětné herní zařízení ani nevztahuje, neboť předmětné herní zařízení nebylo výherním hracím přístrojem, jak je definován v § 17 odst. 1 zák. č. 202/1990 Sb., ale interaktivním videoloterijním terminálem, na jehož provoz se povinnosti stanovené v § 17 zák. č. 202/1990 Sb. nevztahují vůbec. Pokud pak žalovaný rozšiřuje tyto povinnosti i na interaktivní videoloterijní terminál, nepřípustně rozšiřuje sankcionování nad rámec zák. č. 202/1990 Sb. Pokud by zákonodárce zamýšlel vztáhnout příslušná pravidla i na interaktivní videoloterijní terminály, jistě by tak učinil. Žalobce odmítá názor žalovaného, že na danou problematiku je možno vztáhnout závěry stanovené v nálezu Ústavního soudu zn. Pl. ÚS 29/10, neboť tento nález řeší problematiku interaktivních videoloterijních terminálů v souvislosti práva obcí na samosprávu a v něm obsažený rozšiřující výklad nelze vztáhnout bez dalšího i do oblasti správního trestání, kde je namístě použít výkladu restriktivního. Žalovaný je povinen vykládat nejasnou úpravu v rámci právního trestání ve prospěch žalobce, jak dovozuje ve svém rozsudku sp. zn. 3 Ads 8/2012 Nejvyšší správní soud či ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 319/07 Ústavní soud. Účel a smysl ustanovení § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. žalobce neporušil dále proto, že jeho smyslem je zabránění ve hře osobám mladším 18 let, přičemž tento účel byl naplněn tím, že jako dostatečně účinné opatření k dosažení tohoto cíle byl předmětný hrací přístroj vybaven softwarovou zábranou, která neumožňuje hru jakékoli osoby bez předchozí kontroly jejího věku. K rozhodnutí o deliktu II.1 žalobce namítá, že záznam ze dne 21. 3. 2013 byl dostatečně jasný, zřetelný a rozlišující, přičemž namítaná nerozlišitelnost čísel v hybné fázi ruletového kola je způsobena nedostatečnou schopností lidského oka tato čísla při pohybu vnímat. Při zastavení záznamu jsou tato čísla jasně viditelná a nejsou oslněna odrazem světel, jak uvádí žalovaný. Žalovaný navíc ani neprokázal, že by ke ztížení regulérnosti hry vůbec došlo a pouhé domněnky o tom, že by k ní docházet mohlo, nemohou sloužit jako podklad k uložení sankce. K rozhodnutí o deliktu II.2 žalobce namítá, že ustanovení § 17 odst. 8 zák. č. 202/1990 Sb. nelze vztáhnout na předmětná herní zařízení s tím, že zákaz provozu více než šesti výherních hracích přístrojů v pohostinských místech se vztahuje toliko na výherní hrací přístroje, nikoli na interaktivní videoloterijní terminály, a to s argumentací obsahově stejnou jako tou, která byla předestřena k deliktu I. stran nemožnosti ztotožnit interaktivní videoloterijní terminály s výherními hracími přístroji pro účely správního trestání. V daném případě žalobce provozoval šest kusů herních zařízení, z nichž čtyři byly výherní hrací přístroje a dva interaktivní videoloterijní terminály. Dále žalobce též připomněl závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku sp. zn. 3 Ads 8/2012 a Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 319/07. Dále žalobce argumentoval tím, že v předmětné provozovně měl umístěno toliko šest herních zařízení a takto vyhověl bodu V. rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF- 23743/2012/34 ze dne 13. 8. 2012. Nelze mu klást za vinu, že v předmětné provozovně se nacházelo celkem osm herních zařízení, neboť dvě z těchto zařízení byly zařízeními konkurenta žalobce, s nímž žalobce není schopen koordinovat své kroky a umísťování herních zařízení a takovýto požadavek by byl i absurdní. Vlastník provozovny se dopustil porušení předmětného rozhodnutí a smluvních povinností ze smlouvy se žalobcem, když do své provozovny umístil i další zařízení, ovšem nad tímto jednáním nemá žalobce žádnou kontrolu. Bez opory v zákoně ale nelze přenášet odpovědnost za takové jednání na žalobce. K rozhodnutí o deliktu II.3 žalobce namítá, že předmětné zařízení sice nebylo vybaveno softwarovou zábranou tak, aby neumožňovalo hru bez předchozí kontroly věku zájemce o hru, ale jednalo se z jeho strany o nedopatření technického rázu, které bylo po zjištění neprodleně odstraněno. Ke hře osoby mladší 18 let v předmětné provozovně ale stejně dojít nemohlo, protože prostory jsou neustále sledovány obsluhou provozovny. Vytýkané pochybení tedy nijak nezasáhlo do zákonem chráněného zájmu zabránění hře osob mladších 18 let. K rozhodnutí o deliktu II.4 a II.5 žalobce namítá, že se jednalo v daném případě o pochybení smluvního partnera žalobce, který se tímto dopustil též hrubého porušení soukromoprávního smluvního ujednání s žalobcem, kvůli kterému s ním žalobce ukončil smluvní spolupráci. Vzhledem k tomu, že v předmětné provozovně nedošlo ke hře osoby mladší 18 let a nebyla zjištěna ani žádná jiná pochybení, je společenská škodlivost vytýkaného jednání vyloučena. K rozhodnutí o deliktu II.6 žalobce namítá, že v daném případě došlo k pochybení jeho pracovníků, kteří vydali pokyn ke spuštění předmětného herního zařízení po právní moci rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-59213/2013/34 ze dne 19. 6. 2013, ale před jeho účinností. Z tohoto pochybení žalobce vyvodil personální opatření. Faktem je, že rozhodnutí povolující provoz předmětného herního zařízení již bylo pravomocné a žalobce dodržel veškeré podmínky v něm stanovené. S ohledem na tuto skutečnost schází prvek jakékoli společenské škodlivosti vytýkaného jednání a žalovaný by v takovém případě měl od udělení sankce za takové porušení podmínek rozhodnutí upustit. Nelze se ztotožnit s argumentací žalovaného, že v daném případě jde o závažný správní delikt, který se svou společenskou nebezpečností téměř blíží provozování herního zařízení bez příslušného povolení, neboť takovýto výklad je za výše popsaných podmínek neadekvátní. Dále žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný v něm dostatečně neodůvodňuje výši sankce, která byla žalobci uložena. Žalovaný by měl předně vyložit, na základě jakých kritérií byla sankce ukládána, jaký vliv měla jednotlivá kritéria na stanovení konečné výše sankce a o jaký základ se tyto kritéria opírají. Nic takového však žalovaný neučinil. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Dále uvedl k deliktu I., že kontrolovaná provozovna (čerpací stanice) neměla místnost výhradně určenou k provozování interaktivních videoloterijních terminálů a tento terminál byl tedy volně umístěn na místě přístupném všem návštěvníkům této provozovny, v těsné blízkosti chladícího boxu s nápoji a stolků pro rychlé občerstvení. Dle § 1 odst. 8 zák. č. 202/1990 Sb. je osobám mladším 18 let účast na loteriích a jiných podobných hrách zakázána. Provozovatel loterií a jiných podobných her musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. K tomuto účelu je oprávněn požadovat předložení průkazu totožnosti. Interaktivní videoloterijní terminály splňují definici jiných podobných her dle § 2 písm. l) zák. č. 202/1990 Sb. Za těchto okolností se na ně vztahuje i regulace spojená s přístupností těchto terminálů osobám mladším 18 let. § 17 odst. 2 zák. č. 202/1990 Sb. stanoví, aby byl výherní hrací přístroj umístěn tak, aby neumožňoval hru osobám mladším osmnácti let, nebo provozovatel musí učinit taková opatření, aby tyto osoby se nemohly hry zúčastnit. Tento imperativ je dále rozveden v odstavci 8 a pro provozovny odlišné od heren též v odstavci 10 téhož paragrafu. Dle § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. v případě provozu výherních hracích přístrojů mimo herny či kasina v jiných provozovnách je stanovena povinnost zákazu vstupu osob mladších 18 let buď do celého prostoru provozovny, nebo do místnosti v provozovně výhradně určené k provozování výherních hracích přístrojů, nebo do oddělené části provozovny určené k provozování výherních hracích přístrojů, přičemž této úpravě umístění výherních přístrojů že žalobce povinen vyhovět. V daném případě se tak nestalo, neboť osoby mladší 18 let neměly zákaz vstupu do celého prostoru provozovny a žádná oddělená místnost nebo část provozovny určená k provozování výherních hracích přístrojů nebyla vůbec zřízena. Žalovaný dále odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu patrné z rozsudku č. j. 5 Afs 26/2011-81. Tyto závěry lze s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 i na interaktivní videoloterijní terminály. Žalobce nedodržel povinnosti týkající se umístění hracího přístroje ve smyslu § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb., přičemž samotné umístění softwarové ochrany nemůže na této skutečnosti ničeho změnit. K deliktu II.1 žalovaný uvedl, že setrvává na svých závěrech stran kvality předmětných kamerových záznamů. K deliktu II.2 žalovaný uvedl, že i na interaktivní videoloterijní terminály je nutno vztáhnout podmínky stejné, jako na výherní hrací přístroje s odkazem na výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu. Ustanovení § 17 odst. 8 zák. č. 202/1990 Sb. pak nerozlišuje mezi přístroji žalobce a jiného provozovatele. Úvahu žalobce je tedy nutno odmítnout, neboť směřuje k obcházení zákona, protože v případě jejího přijetí by bylo možno v jedné provozovně odlišné od herny či kasina fakticky provozovat více než šest výherních hracích přístrojů. K deliktu II.3 žalovaný nic konkrétního neuvádí. K deliktu II.4 a II.5 žalovaný uvádí, že žalobce stíhá objektivní odpovědnost v rámci zák. č. 202/1990 Sb. za splnění podmínek stanovených v tomto zákoně a příslušných povolovacích rozhodnutích. Rozhodné tedy je, zda došlo k naplnění skutkové podstaty deliktu, nikoli zda k tomu došlo jednáním odlišné osoby od žalobce. Případnou újmu, která žalobci takto vznikne, může žalobce uplatnit občanskoprávní žalobou. K deliktu II.6 žalovaný uvádí, že žalobce je sankcionován za provozování interaktivního videoloterijního terminálu v rozporu s podmínkami stanovenými Ministerstvem financí. Ačkoli žalobce argumentuje nízkou společenskou škodlivostí vytýkaného jednání, je třeba vycházet z toho, že zák. č. 202/1990 Sb. vychází z principu prevence a obecného zákazu loterií a jiných podobných her, které lze provozovat toliko na povolení a za dodržení podmínek tohoto povolení. Každá z podmínek stanovených žalobci má svůj význam a jakékoli jejich porušení je proto společensky škodlivé samo o sobě. Dle § 48 odst. 1 písm. d) zák. č. 202/1990 Sb. je pak každé takové porušení výslovně sankcionováno. S tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o pokutě žalovaný nesouhlasí, neboť zdůvodnění výše uložených sankcí je obsaženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž na žalobcovy vznesené námitky žalovaný výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval a tyto vypořádal. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích žalobních námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 zákona č. 150/2003 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil k jednotlivým deliktům následující. K deliktu I. soud zjistil, že při výkonu státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her bylo dne 24. 7. 2013 zjištěno, že v provozovně ve zvláštním provozním režimu ČS PAP OIL NYMBURK (čerpací stanice) nebyla provedena úprava provozovny s umístěným interaktivním videoloterijním terminálem žalobce, protože tento nebyl oddělen od ostatních prostor k zabránění přístupu osobám mladším 18 let. Tento závěr plyne z úředního záznamu č. j. 176319/13/4000-42100- 208907 ze dne 24. 7. 2013. Proti tomuto protokolu brojil žalobce námitkami, v nichž uvedl, že na interaktivní videoloterijní terminál nelze vztáhnout omezení plynoucí z § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. a navazující závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 26/2011. Z fotodokumentace plyne, že na dveřích kontrolované provozovny nebyl umístěn nápis o zákazu vstupu osob mladších 18 let a že předmětný interaktivní videoloterijní terminál byl umístěn volně v prostoru provozovny. K deliktu II.1 soud zjistil, že při výkon státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her bylo dne 29. 5. 2013 zjištěno, že dne 21. 3. 2013 v provozovně Club Bonver Astoria kamerový záznam systému, který zaznamenával provoz vícemístné elektromechanické rulety, nebyl jasný, zřetelný a rozlišující, jak žalobci ukládá podmínka č. 17 rozhodnutí Ministerstva finanční č. j. 34/44917/2008 ze dne 19. 6. 2008, což bylo správními orgány vyhodnoceno jako porušení ustanovení § 48 odst. 1 písm. d) zák. č. 202/1990 Sb. K tomuto zjištění se žalobce vyjádřil dne 4. 6. 2013 tak, že předmětné záznamové zařízení splňuje veškeré podstatné technické parametry a příslušné podmínky rozhodnutí Ministerstva financí takto byly naplněny. Z kamerového záznamu ze dne 21. 3. 2013, který byl u jednání dne 5. 10. 2016 k důkazu přehrán, plyne, že jednotlivá čísla na předmětné ruletě nejsou rozlišitelná, a to ani při pozastavení běhu nahrávky. K deliktům II.2 a II.3 soud zjistil, že při výkonu státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her bylo dne 28. 3. 2013 zjištěno, že v provozovně ve zvláštním provozním režimu Slavoj, Český Těšín se v rozporu s bodem V. rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-23743/2012/34 ze dne 13. 8. 2012 nachází celkem 8 kusů interaktivních videoloterijních terminálů a výherních hracích přístrojů, a to celkem 6 kusů provozovaných žalobcem a 2 kusy provozované jiným provozovatelem, a dále, že jeden z interaktivních videoloterijních terminálů žalobce nebyl v rozporu s podmínkou č. 7 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 34/104870/2007 ze dne 17. 1. 2008 vybaven softwarovou ochranou pro předchozí kontrolu plnoletosti zájemce o hru. K deliktům II.4 a II.5 soud zjistil, že při výkonu státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her bylo dne 23. 7. 2013 zjištěno, že v provozovně ve zvláštním provozním režimu ČS PAP OIL OSTRAVA žalobce nezajistil po celou dobu provozu přítomnost osoby odpovědné za dodržování zákazu hraní osob mladších 18 let a takto porušil podmínku č. 12 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 34/104870/2007 ze dne 17. 1. 2008 a zároveň nezajistil přítomnost osoby oprávněné jednat s orgánem státního dozoru, čímž porušil své povinnosti plynoucí z rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-56635/2012/34 ze dne 16. 5. 2012. O správním deliktu bylo dne 20. 9. 2013 rozhodnuto příkazem dle § 150 zák. č. 500/2004 Sb., kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 14.000,- Kč a proti kterému žalobce brojil dne 25. 9. 2013 odporem. V odporu žalobce uvedl, že k vytýkanému správnímu deliktu došlo vinou smluvního partnera, který porušil své povinnosti plynoucí ze smlouvy se žalobcem. K deliktu II.6 soud zjistil, že při výkonu státního dozoru nad provozováním loterií a jiných podobných her bylo dne 24. 7. 2013 zjištěno, že v provozovně Club Bonver Kachlovka, Kopřivnice byl zahájen provoz výherního hracího přístroje MULTI BONUS výr. č. MB6028A,B,C dne 25.7.2013, a to přesto, že rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-59213/2013/34 ze dne 19. 6. 2013 povolující jeho provoz dle svého bodu č. 24 nabývá účinnosti až 11. 8. 2013, přičemž zařízení takto bylo provozováno před nabytím účinnosti rozhodnutí, které jeho provoz povolovalo. Správní orgán I. st. o všech sedmi deliktech vydal dne 5. 2. 2014 rozhodnutí č. j. 1544/14/4000-49100- 800233, kterým žalobci uložil pokutu v celkové výši 190.000,- Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1.000,- Kč. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Námitkám žalobce stran rozhodnutí o deliktu I. nelze přisvědčit. Pokud žalobce uvádí, že § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. stanoví povinnost nevstupovat do herny či prostoru určenému k provozu výherních hracích přístroje osobám mladším 18 let a nikoli žalobci odpovědnost za jejich nevstupování, soud se s tímto výkladem ztotožňuje. V dané věci však žalobce nevyhověl požadavkům § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. v jejich celistvosti, protože nezajistil, aby v předmětné provozovně se zvláštním režimem mohl být § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. vůbec ze strany osob mladších 18 let dodržen. § 17 odst. 10 zák. č. 202/1990 Sb. stanoví, že osobám mladším 18 let je vstup zakázán buď do celého prostoru provozovny, nebo do místnosti provozovně výhradně určené k provozování výherních hracích přístrojů nebo do oddělené části provozovny určené k provozování výherních hracích přístrojů. Výkladem citovaného ustanovení lze dojít ke konkluzi, že stanoví jednak provozovateli povinnost zřídit prostor, ve kterém budou provozovány výherní hrací přístroje, přičemž tímto prostorem může být buď celý prostor provozovny, nebo případně zvláštní místnost či oddělená část. K tomuto prostoru se pak váže povinnost osob mladších 18 let do něj nevstupovat. V daném případě nebyla zřízena žádná zvláštní místnost či oddělený prostor určený k provozu výherních hracích přístrojů, a zákaz vstupu osob mladších 18 let se tedy logicky měl vztahovat na celý prostor provozovny. Aby mohly osoby mladší 18 let dodržet svou povinnost do takového prostoru nevstupovat, je třeba, aby tento prostor byl označen příslušným nápisem, oznamujícím zákaz vstupu těchto osob. V daném případě nebyl prostor provozovny takto označen a s ohledem na jeho charakter (čerpací stanice) je zjevné, že se v něm nezletilé osoby běžně mohly pohybovat. Za těchto okolností soud nemůže přisvědčit argumentaci žalobce, že postačí konstatovat, že zákaz vstupu osob mladších 18 let stíhá právě tyto osoby a ne jeho, neboť způsobem, jakým předmětný výherní hrací přístroj zřídil, absolutně znemožnil osobám mladším 18 let tento zákaz dodržovat. Pokud žalobce argumentuje, že hra byla osobám mladším 18 let znemožněna softwarovou ochranou a dohledem obsluhy, tento argument na výše uvedeném ničeho nemění. Jednou z povinností stanovenou žalobci je vytvořit prostředí umožňující nezletilcům dodržet zákaz vstupu do prostor, ve kterých jsou výherní hrací přístroje provozovány, přičemž tuto svou povinnost žalobce nesplnil a nemůže to suplovat splněním jiných zákonných povinností. Na předmětnou problematiku je pak namístě vztáhnout závěry Ústavního soudu z nálezu zn Pl. ÚS 29/10. Z hlediska teleologického a systematického je zjevné, že zákonodárce ustanoveními zák. č. 202/1990 Sb. sleduje mimo jiné ochranu nezletilých před nebezpečím patologického hráčství. Pro tyto účely pak nelze vnímat výherní hrací přístroje v jejich úzké definici v § 17 odst. 1 a interaktivní videoloterijní terminály odlišně, neboť jejich odlišnost je čistě technického rázu, která je pro účely hráče v postatě bezvýznamná. Výherní hrací přístroje stricto sensu a interaktivní videoloterijní terminály plní stejnou funkci zásadně stejným způsobem a z hlediska hráče jsou v podstatě tímtéž. Nadto soud poukazuje na úvahy Nejvyššího správního soudu, obsažené v jeho rozsudku č. j. 5 Afs 26/2011-81 ze dne 14. 11. 2011, kde uvedl, že smysl opatření, která zákon stanoví na ochranu nezletilých, je nutno spatřovat již v prevenci, tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry, nemohli vstupovat, tzn. „účastnit se“ např. provozované hry ani pouze „vizuálně“. Soud tedy námitce žalobce stran deliktu I. nepřisvědčil. Pokud žalobce namítá, že kamerový záznam, jehož nezřetelnost a nejasnost je mu vytýkána v rámci deliktu II.1, je dostatečně zřetelný a jasný a splňuje tak požadavky č. 17 rozhodnutí Ministerstva finanční č. j. 34/44917/2008 ze dne 19. 6. 2008, soud takovéto argumentaci po studiu správního spisu a provedeném dokazování přehráním záznamu přisvědčit nemůže. Výhled na konkrétní číslice kola rulety je v záznamu zakryt odleskem světla a efektivní kontrola průběhu hry je takto zmařena. Pokud žalobce nadto namítá, že se žádného ovlivňování hry nedopustil, k tomuto soud uvádí, že takovéto ovlivňování mu ani nebylo kladeno za vinu. Nedostatečná kvalita záznamu zhoršuje možnost kontroly regulérnosti hry, což k postihu za vytýkaný správní delikt postačí. Pokud žalobce navrhoval k důkazu přehrání kamerového záznamu z jiné provozovny, pak tento důkaz byl pro nadbytečnost zamítnut, neboť splnění či nesplnění citované podmínky v jiné provozovně je pro řešení věci bez jakékoli relevance. K námitkám žalobce k deliktu II.2 soud uvádí, že podmínky § 17 odst. 8 zák. č. 202/1990 Sb. se vztahují k jednotlivým provozovnám, přičemž stav, kdy se v provozovně se zvláštním režimem nachází více než šest výherních hracích přístrojů, je v rozporu jak s ustanovením zákona, tak bodu V. rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-23743/2012/34 ze dne 13. 8. 2012. V souladu se závěry Ústavního soudu v nálezu zn. Pl. ÚS 29/10 je namístě vztáhnout povolovací podmínky společně jak na výherní hrací přístroje stricto sensu, tak i na interaktivní videoloterijní terminály, neboť jde o zařízení plnící stejnou funkci a z hlediska hráče i stejným způsobem. V návaznosti na pravidlo stanovené v § 17 odst. 8 zák. č. 202/1990 Sb. pak není přípustná situace, kdy se v rámci jedné provozovny se zvláštním režimem vyskytuje více než šest výherních hracích automatů (či zařízení, na něž lze tento status vztáhnout), i kdyby šlo o zařízení od několika různých provozovatelů. Je nasnadě, že žalobce nemůže se svými konkurenty koordinovat umístění jednotlivých zařízení, neboť takovýto postup by nelze z hlediska konkurenčního boje po žalobci požadovat a pravděpodobně by se dostal i do konfliktu s právní úpravou ochrany hospodářské soutěže. I přesto je ale žalobce odpovědný za umístění výherních hracích přístrojů a interaktivních videoloterijních terminálů v rozporu s požadavky zák. č. 202/1990 Sb. a příslušného rozhodnutí Ministerstva financí. Že k tomuto rozporu došlo jednáním žalobcova smluvního partnera, na této objektivně konstruované odpovědnosti nic nemění, přičemž jak správně připomíná žalovaný, není vyloučena možnost domáhat se náhrady škody v rámci práva civilního. V rámci námitek proti rozhodnutí žalovaného ve věci deliktu II.3 žalobce v podstatě pouze argumentuje nízkou společenskou škodlivostí vytýkaného jednání a dále naplnění skutkové podstaty pouhým nedopatřením jeho zaměstnance s tím, že bylo obratem odstraněno. Argumentací nízkou společenskou škodlivostí se zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí a v rámci této nepřekročil meze svého správního uvážení. Že žalobce naplnil vytýkanou skutkovou podstatu pouze nedopatřením svého zaměstnance je lhostejno, neboť za nedopatření svých zaměstnanců nese žalobce odpovědnost i v rámci správního trestání. Žalobce dále namítá, že účel zákona byl naplněn tím, že daný přístroj byl pod dohledem obsluhy, která by hru osob mladších 18 let nedovolila. Přítomnost osoby odpovědné za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let je samostatnou povinností žalobce, která sice sleduje stejný účel, ale není přípustné, aby se jejím prostřednictvím nahrazovalo nedodržování povinností ostatních. Samotný dohled odpovědné osoby není absolutní ochranou proti nedodržování zákazu hry osob mladších 18 let, neboť chybovat je lidské, a proto zákonodárce včlenil do zákona více ochranných mechanismů, které je nutno zachovávat simultánně. K deliktům II.4 a II.5 žalobce namítá, že k naplnění skutkové podstaty došlo porušením smluvních závazků ze strany jeho smluvního partnera. S odkazem na argumentaci uvedenou k deliktu II.2 soud uvádí, že samotné pochybení jeho smluvního partnera žalobce nezbavuje jeho odpovědnosti za vytýkané správní delikty. Žalobce nemůže smluvně přenést svou odpovědnost za provozovaná zařízení v některých ohledech na jiné subjekty a je na něm jakožto na podnikateli, aby si vybral za smluvní partnery takové subjekty, které budou své povinnosti dodržovat. Případná odpovědnost za způsobenou škodu a možnost se domáhat její náhrady tímto není dotčena. K deliktu II.6 žalobce namítá, že k naplnění skutkové podstaty vytýkaného deliktu došlo pochybením jeho zaměstnance, ze kterého již byla vyvozena personální opatření. Soud odkazuje na vypořádání námitky žalobce k deliktu II.3 obsažené výše a uvádí, že žalobce je v rámci správního trestání za chyby svých zaměstnanců odpovědný. Případné vyvození personální odpovědnosti je pak již jen interním opatřením žalobce. Pokud žalobce argumentuje nízkou škodlivostí vytýkaného deliktu, žalovaný se s tímto argumentem v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal a v rámci tohoto vypořádání nepřekročil meze správního uvážení. Námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s odůvodněním uložené pokuty s odhlédnutím od výše zmíněného přisvědčit nelze, neboť se žalovaný a zejména správní orgán I. st. v odůvodnění předmětných rozhodnutí svými úvahami o výši ukládané pokuty zabývají. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení