22 Af 80/2017 - 92

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: UNIMEX - INVEST, s. r. o. sídlem Svojsíkova 1596/2, 708 00 Ostrava - Poruba zastoupená advokátem JUDr. Jaromírem Hanušem sídlem Kosmova 961/20, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj sídlem Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava o žalobě proti exekučním příkazům žalovaného č. j. 2594126/17/3203-00540-805180, ze dne 3. 7. 2017 a č. j. 2594395/17/3203-00540-805180, ze dne 3. 7. 2017 takto:

Výrok

I. Exekuční příkaz Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594126/17/3203-00540-805180, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Exekuční příkaz Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594395/17/3203-00540-805180, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26 502 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaromíra Hanuše, advokáta se sídlem v Ostravě, Kosmova 691/20.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou do datové schránky Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) dne 17. 7. 2017 domáhala zrušení dvou exekučních příkazů žalovaného ze dne 3. 7. 2017 uvedených v záhlaví a ve výroku tohoto rozsudku, z nichž jedním žalovaný nařizoval daňovou exekuci vůči žalobkyni přikázáním pohledávky z jejího účtu a druhý prodejem nemovitých věcí. Oba exekuční příkazy byly vydány k vymožení evidovaných daňových nedoplatků žalobkyně v celkové výši 3 053 656 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 2 136 121,59 Kč, celkem tedy pro částku 5 189 777,59 Kč a dále k vymožení exekučních nákladů ve výši 101 760 Kč.

2. Žalobkyně namítla, že za příslušná zdaňovací období tvrdila jinou výši daně, než je po ní vymáhána, proto měla být o této jiné výši zpravena rozhodnutím, ale žádné rozhodnutí, které by jí oznamovalo výši daně a její splatnost, neobdržela. Rozhodnutími uvedenými v exekučních příkazech tak podle žalobkyně nebyla pravomocně stanovena daň, proto dosud nemohla uplynout lhůta k jejich plnění a nejsou tudíž ani vykonatelné. Současně žalobkyně namítla prekluzi práva vyměřit daň. Žalobkyně dále poukázala na to, že v době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 neměla v obchodním rejstříku zapsaného jednatele.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Ve svém vyjádření provedl rekapitulaci daňových řízení, která předcházela přezkoumávané daňové exekuci s tím, že exekuce je vedena jednak pro dlužnou daň z příjmů právnických osob za rok 2006 včetně penále a příslušenství, dále pro dlužné penále na dani z příjmů právnických osob za rok 2005 a pro dlužnou daň z příjmů právnických osob za rok 2010 včetně penále a příslušenství. K dlužné dani z příjmů právnických osob za rok 2006 žalovaný uvedl, že správce daně vydal dne 22. 4. 2010 (správně 2009 – poznámka krajského soudu) na základě provedené daňové kontroly dodatečný platební výměr č. j. 77937/09/390912805098, proti kterému se žalobkyně odvolala. Žalovaný v rámci tzv. autoremedury podanému odvolání částečně vyhověl a rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 upravil výši dodatečně vyměřené daně z částky 3 428 160 Kč na částku 2 817 840 Kč a dále snížil výši penále z částky 685 632 Kč na částku 563 568 Kč. Také proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně opětovně odvolala, její odvolání však podle žalovaného „pozbylo účinnosti“ s ohledem na absenci podpisu osoby oprávněné za ni jednat a žalovaná považuje daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 za pravomocně stanovenou ke dni 3. 7. 2010. K vyměřenému penále na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 žalovaný uvedl, že vydal dne 16. 6. 2010 platební výměr č. j. 93052/10/390911806486, který nabyl téhož dne právní moci a odpovídající daňová povinnost se stala splatnou ke dni 1. 7. 2010. K poslední exekuované daňové povinnosti týkající se daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 žalovaný uvedl, že vydal dne 17. 5. 2013 na základě provedené daňové kontroly dodatečný platební výměr č. j. 1730128/13/3203-24801- 809450, proti kterému se žalobkyně odvolala a Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 6583/14/5000-14201-711429, ze dne 14. 3. 2014 její odvolání zamítlo a rozhodnutí žalovaného potvrdilo. Dlužná daň z příjmů právnických osob za rok 2010 tak byla pravomocně stanovena ke dni 17. 3. 2014 a stala se splatnou ke dni 1. 4. 2014. Veškerá uvedená rozhodnutí byla podle žalovaného žalobkyni řádně doručena, což je ostatně plně zřejmé už z toho, že proti nim aktivně brojila rozličnými opravnými prostředky. Žalovaný dále uvedl, že v průběhu vymáhání jednotlivých daňových povinností provedl celou řadu úkonů, které podle příslušných ustanovení zákona číslo 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), popř. dříve platného zákona číslo 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) přerušovaly běh prekluzivní (resp. promlčecí) lhůty pro stanovení daně. V této souvislosti poukázal především na rozhodnutí o zřízení zástavního práva č. j. 189634/11/390940805180, ze dne 25. 7. 2011, proti kterému se žalobkyně odvolala, avšak její odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 7757/11-1500-801323, ze dne 12. 1. 2012. Stalo se tak pravomocným a žalovaný má za to, že zcela nepochybně založilo účinky předvídané v § 160 odst. 6 daňového řádu. Ve vztahu k nedoplatkům zajištěným tímto zástavním právem tedy došlo k prodloužení prekluzivní lhůty pro placení daně, a to na 30 let ode dne zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Za bezpředmětné považuje žalovaný také námitky ohledně neúčinnosti doručování rozhodnutí v době, kdy jednatel žalobkyně nebyl zapsán v obchodním rejstříku. V dané době měla žalobkyně zpřístupněnu datovou schránku a doručované písemnosti byly v této datové schránce prokazatelně přebírány. Po určitou část daného období byla žalobkyně rovněž postupně zastupována zmocněnci a žalovaný z důvodu právní jistoty doručoval rozhodnutí jak do datové schránky žalobkyně, tak těmto zmocněncům. Žalovaný poukázal na sjednocující stanovisko Pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2017 ohledně doručování do datových schránek, konkrétně na bod, ve kterém se uvádí, že „Písemné vyhotovení rozhodnutí či jiného úkonu anebo jiná písemnost, které byly dodány do datové schránky adresáta, jsou doručeny okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.“ Podle žalovaného proto ve všech případech, kdy rozhodnutí doručoval do datové schránky žalobkyně, došlo k jejich doručení tím, že se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba, přičemž je podle žalovaného irelevantní, která konkrétní osoba toto oprávnění měla.

4. Žalobkyně v replice datované 6. 10. 2017 vytkla žalovanému, že jí neustanovil zástupce v době, kdy neměla statutární orgán.

5. Krajský soud již jednou ve věci rozhodl, a to rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 – 54, kterým oba žalobou napadené exekuční příkazy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že minimálně dvě rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 a platební výměr na penále z daně z příjmů právnických osob za rok 2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486) nebyla žalobkyni řádně doručena a nemohou být proto vykonatelná, a to proto, že žalobkyně neměla v době jejich doručování (1. 6. 2010 a 16. 6. 2010) v obchodním rejstříku zapsaný žádný statutární orgán.

6. Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud shora označený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vyšel ze závěru, že obě sporná rozhodnutí byla žalobkyni doručena do datové schránky s tím, že podle doručenky vztahující se k rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010 bylo toto rozhodnutí do datové schránky žalobkyně dodáno dne 31. 5. 2010 ve 14:07:02 hod a doručeno dne 1. 6. 2010 v 08:23:01 hod, s poznámkou „EV1: Doručeno přihlášením oprávněné osoby nebo aplikace (§ 17 odst. 3)“ a podle doručenky vztahující se k platebnímu výměru ze dne 16. 6. 2010 byl tento platební výměr do datové schránky žalobkyně dodán dne 16. 6. 2010 v 14:04:04 hod a doručen téhož dne v 15:09:42 hod, se shodnou poznámkou „EV1: Doručeno přihlášením oprávněné osoby nebo aplikace (§ 17 odst. 3)“. Dále vzal Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobkyně neměla v obchodním rejstříku v období od 29. 5. 2010 do 2. 5. 2013, kdy jí byla doručena obě výše uvedená rozhodnutí, zapsaného žádného jednatele, kdy jediný její jednatel byl z obchodního rejstříku vymazán dne 28. 5. 2010 a opětovně zapsán dne 3. 5. 2013. Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasil s názorem krajského soudu, že nemá-li právnická osoba ustanoveného jednatele a ani žádnou jinou osobu oprávněnou za ni jednat, nemohou jí být účinně doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by za ni mohl tyto písemnosti přijímat s tím, že smyslem a účelem doručování je řádně seznámit účastníka řízení s doručovanou písemností a umožnit mu uplatnění jeho procesních práv v řízení, přičemž tento smysl a účel nemůže být dost dobře naplněn v situaci, kdy za právnickou osobu objektivně nemá kdo jednat. Současně však zdejšímu krajskému soudu vytkl, že problematiku doručování neposoudil komplexně, protože nezohlednil, že právnická osoba nemusí nutně ve všech záležitostech jednat toliko prostřednictvím svého statutárního orgánu, ale i jiných osob a absence ustanoveného statutárního orgánu v obchodním rejstříku tedy nemusí automaticky znamenat nemožnost doručování písemností dané právnické osobě. Nejvyšší správní soud následně vyložil právní úpravu doručování podle zákona číslo 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o elektronických úkonech“) se závěrem, že na datovou zprávu je třeba nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby proveden. Ve vztahu k doručování sporných rozhodnutí pak Nevyšší správní soud uzavřel, že dosavadní zjištění neumožňují uzavřít, kdo se do datové schránky v době jejich doručování přihlásil. Dále konstatoval, že pokud by se do datové schránky přihlásila osoba pověřená (§ 8 odst. 6 zákona o elektronických úkonech) či administrátor, mohlo by tímto způsobem dojít k doručení doručovaných rozhodnutí žalobkyni, neboť by se jednalo o osoby oprávněné za ni v tomto rozsahu jednat. Bude-li však zjištěno, že se do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu nepřihlásila ani osoba pověřená ani administrátor, ale jiná osoba (jíž nemůže být z podstaty věci nikdo jiný než osoba disponující platnými přístupovými údaji bývalého statutárního orgánu), nebo že se přihlásila toliko aplikace, bude podle Nejvyššího správního soudu na místě zabývat se tím, zda mohly nastat účinky doručení. Pro tento případ považoval Nejvyšší správní soud za podstatné zodpovědět otázku, jaký vliv má existence platných přístupových údajů podle § 9 zákona o elektronických úkonech k příslušné datové schránce právnické osoby na účinky doručení, jestliže tato právnická osoba na druhou stranu v danou chvíli nemá v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán oprávněný k přístupu do její datové schránky ve smyslu § 8 odst. 3 téhož zákona a tato skutečnost mohla být žalovanému známa již v době odeslání předmětných rozhodnutí do datové schránky žalobkyně. Nejvyšší správní soud následně odkázal na některá ze svých rozhodnutí (včetně rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018 - 48) a zdůraznil, že krajský soud musí vzít v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, a to zejména pokud jde o otázku nakládání s přístupovými údaji. Pro účely dalšího postupu pak Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu zabývat se tím, jakým způsobem došlo k doručení sporných rozhodnutí a zda v inkriminované době za žalobkyni jednala osoba oprávněná k přijímání doručovaných písemností, resp. zda lze takto na osobu disponující platným přístupem do datové schránky žalobkyně optikou zákona o elektronických úkonech nahlížet.

7. Po vrácení věci zpět krajskému soudu doplnil své vyjádření žalovaný, který uvedl, že bez ohledu na to, zda platnými přístupovými údaji k datové schránce žalobkyně disponoval pouze bývalý jednatel společnosti anebo také někdo jiný, je nutné poukázat na to, že odpovědnost za řešení dané situace nesla primárně žalobkyně. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 138/2018 - 48 a zdůraznil, že pokud byla žalobkyně v dané věci dlouhodobě zcela nečinnou a nijak se nesnažila vyřešit absenci statutárního orgánu, ačkoli to bylo v její moci, nemůže se dovolávat právní ochrany před nežádoucími důsledky své nečinnosti. Podle žalovaného je tak zřejmé, že k doručení rozhodnutí alespoň materiálně došlo. Podle žalovaného tak za situace, kdy žalobkyně měla zpřístupněnu datovou schránku, do které se přihlásila oprávněná osoba, a doručená rozhodnutí následně napadla opravným prostředkem (byť nekvalifikovaně), nemohly na straně žalovaného vzniknout důvodné pochybnosti o přípustnosti doručování do datové schránky žalobkyně.

8. Své stanovisko doplnila také žalobkyně a zdůraznila povinnost správce daně podle § 10 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ustanovit právnické osobě zástupce, pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. V rozhodné době žalobkyně neměla kromě bývalého jednatele ani žádnou jinou osobu s přístupem do datové schránky.

9. Krajský soud po vrácení věci zpět pokračoval v řízení a s ohledem na potřebu doplnit dokazování nově doloženými, resp. soudem vyžádanými listinami nařídil ústní jednání, při kterém ověřil správnost dosavadních skutkových zjištění z exekučního a příslušných nalézacích správních spisů (resp. jejich částí, které mu na výzvu žalovaný předložil) a současně doplnil dokazování v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu.

10. Krajský soud ve shodě s předchozím zrušeným rozsudkem konstatuje, že exekučním příkazem žalovaného ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594126/17/3203-00540-805180 bylo rozhodnuto o nařízení daňové exekuce vůči žalobkyni přikázáním pohledávky z jejího účtu k vymožení daňových nedoplatků ve výši 3 053 656 Kč a úroku z prodlení ke dni 29. 6. 2017 ve výši 2 136 121,59 Kč (celkem 5 189 777,59 Kč). Podle výroku tohoto exekučního příkazu sestávají daňové nedoplatky, pro které byla exekuce nařízena, z neuhrazených daňových povinností podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného k tomu dni, mezi které patří daň z příjmu právnických osob ve výši 2 314 725 Kč a úroky z prodlení ve výši 2 136 121,59 Kč, obojí dle rozhodnutí č. j. 73937/09/390912805098, ze dne 22. 4. 2009, daň z příjmu právnických osob ve výši 556 046 Kč dle rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, č. j. 73937/09/390912805098, daň z příjmů právnických osob ve výši 36 413 Kč dle rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 a daň z příjmů právnických osob ve výši 44 712 Kč dle rozhodnutí ze dne 17. 5. 2013, č. j. 1730128/13/3203- 24801-809450. Spolu s daňovými nedoplatky byla exekuce nařízena také pro exekuční náklady ve výši 101 760 Kč. Druhým exekučním příkazem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594395/17/3203-00540- 805180, pak žalovaný nařídil exekuci k vymožení totožných daňových nedoplatků prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně v katastrálním území Kutná Hora. V tomto druhém exekučním příkaze se sice uvádí, že se jedná o nedoplatky sestavené ke dni 30. 6. 2017, ale rozhodnutí, ze kterých byl výkaz sestaven, zůstávají stejná, stejně tak je stejná výše příslušenství.

11. Z výkazu nedoplatků ze dne 3. 7. 2017, č. j. 2594127/17/3203-00540-805180, krajský soud zjistil, že jej sestavil žalovaný z evidovaných splatných daní ke dni 29. 6. 2017 v částce 5 088 017,59 Kč. Dlužné daně, ze kterých byl sestaven uvedených výkaz nedoplatků, jsou shodné s těmi, které byly uvedeny v exekučních příkazech.

12. Dále se z příslušných částí správního spisu podává, že dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za rok 2006 č. j. 73937/09/390912805098, ze dne 22. 4. 2009, tehdejší Finanční úřad Ostrava III dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 3 428 160 Kč a uložil jí povinnost zaplatit penále ve výši 685 632 Kč. Žalobkyni bylo v dodatečném platebním výměru uloženo, aby celkovou dlužnou částku zaplatila do 30 dnů ode dne jeho doručení. Podle doručenky byl tento platební výměr doručován žalobkyni poštou prostřednictvím zmocněnce pro doručování P. N., který zásilku osobně převzal dne 13. 5. 2009. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486, Finanční úřad Ostrava III v rámci autoremedury částečně vyhověl odvolání žalobkyně a změnil odvoláním napadený dodatečný platební výměr ze dne 22. 4. 2009 tak, že snížil výši dodatečně vyměřené daně z 3 428 160 Kč na 2 817 840 Kč a penále z 685 632 Kč na 563 568 Kč. Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit dodatečně vyměřenou daň včetně příslušenství v celkové výši 3 381 408 Kč do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010 bylo doručováno žalobkyni do její datové schránky a bylo doručeno dne 1. 6. 2010 tím, že se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba nebo aplikace.

13. Dalším rozhodnutím, které je součástí předmětného výkazu nedoplatků je platební výměr na daňové penále ze dne 8. 6. 2010 (správně ze dne 16. 6. 2010 – poznámka krajského soudu), č. j. 93052/10/390911806486, kterým tehdejší Finanční úřad Ostrava III předepsal žalobkyni penále ve výši 179 617 Kč za prodlení s placením daně z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005. Podle údajů na doručence datové zprávy byl tento platební výměr doručován žalobkyni do její datové schránky s příznakem do vlastních rukou a byl doručen dne 16. 6. 2010 přihlášením oprávněné osoby nebo aplikace.

14. Dodatečným platebním výměrem na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za rok 2010 (zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010) ze dne 17. 5. 2013, č. j. 1730128/13/3203- 24801-809450 žalovaný vyměřil žalobkyni mimo jiné penále z doměřené daňové ztráty ve výši 44 712 Kč se splatností 15 dnů od právní moci dodatečného platebního výměru. Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2014, č. j. 6583/14/5000-14201-711429 Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně ze dne 5. 6. 2013 a napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2013 potvrdilo. Podle doručenky datové zprávy bylo rozhodnutí o odvolání ze dne 14. 3. 2014 doručováno žalobkyni do její datové schránky s příznakem do vlastních rukou a bylo doručeno dne 17. 3. 2014.

15. Mezi listinami doručenými správcem daně krajskému soudu v průběhu tohoto řízení se nachází také písemná plná moc datovaná 6. 2. 2008 doručená dle prezenčního razítka Finančnímu úřadu Ostrava III dne 9. 12. 2010, kterou jménem žalobkyně zmocnil její tehdejší jednatel P. N. zmocněnce Ing. P. Z., aby společnost zastupoval ve všech záležitostech týkajících se fungování a podnikání společnosti a písemného styku za společnost, především (mimo jiné) k zastupování společnosti v jednání s finančními úřady.

16. Součástí listin předložených žalovaným je také rozhodnutí ze dne 26. 7. 2011, č. j. 189634/11/390940805180, kterým tehdejší Finanční úřad Ostrava III rozhodl o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobkyně k zajištění daňových pohledávek v celkové výši 3 452 401 Kč (podle rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, č. j. 73937/09/390912805098 a ze dne 8. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486), a to k nemovitostem žalobkyně v katastrálním území Kutná Hora. Podle doručenky datové zprávy bylo rozhodnutí doručováno do datové schránky žalobkyně s datem doručení dne 29. 7. 2011 a současně Ing. P. Z., kterému bylo doručeno dne 1. 8. 2011. Odvolání žalobkyně tehdejší Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7757/11-1500-801323, zamítlo a rozhodnutí o zřízení zástavního práva potvrdilo. Podle doručenky bylo odvolací rozhodnutí doručováno Ing. P.Z. a bylo mu doručeno dne 18. 1. 2012.

17. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 7. 11. 2019 krajský soud zjistil, že se do datové schránky žalobkyně dne 1. 6. 2010 v 08:23:01 a dne 16. 6. 2010 v 15:09:42 (tj. v době, kdy měly být podle doručenek datových zpráv žalobkyni doručena rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010 a ze dne 16. 6. 2010) přihlásil P. N. v roli statutárního orgánu, tedy osoba s plným rozsahem uživatelského oprávnění.

18. Krajský soud doplnil dokazování listinami předloženými žalobkyní v rámci poslední repliky, které měly prokázat tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný správce daně na základě výzvy ze dne 7. 7. 2010 nahlížel dne 9. 7. 2010 do rejstříkového spisu žalobkyně. Podle krajského soudu se nejedná o nepřípustné rozšiřování žalobních bodů, když tyto se vztahují k žalobnímu tvrzení o nemožnosti doručení rozhodnutí v době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 s ohledem na skutečnost, že jednatel žalobkyně nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Z těchto listin se podává, že správce daně žádal výzvou ze dne 7. 7. 2010 zdejší krajský soud o poskytnutí součinnosti a o zaslání listin, na základě kterých došlo k výmazu jednatele žalobkyně P. N. z obchodního rejstříku (prokazuje výzva ze dne 7. 7. 2010) a o skutečnosti, že pracovník žalovaného nahlížel dne 9. 7. 2010 do rejstříkového spisu žalobkyně (prokazuje záznam o nahlížení do spisu ze dne 9. 7. 2010). Pro odstranění případných pochybností a námitek ohledně včasnosti uvedených tvrzení krajský soud již na tomto místě konstatuje, že uvedené důkazy měly pro krajský soud toliko podpůrný význam, když krajský soud nepovažoval za rozhodující, zda a jakým způsobem se zaměstnanci žalovaného dozvěděli o tom, že společnost žalobkyně neměla v rozhodné době v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Níže uvedený právní závěr by tak krajský soud učinil i bez nich, jak bude ještě rozvedeno níže.

19. Po právním posouzení zjištěných skutkových okolností dospěl krajský soud opětovně k závěru, že žaloba je důvodná.

20. Přípustností žaloby proti exekučnímu příkazu se krajský soud zabýval již v předchozím rozsudku a také Nejvyšší správní soud dospěl v kasačním rozsudku ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018 – 38, ke shodnému závěru, že žaloba přípustná je (viz bod 8 rozsudku NSS).

21. Krajský soud setrvává na závěru, podle kterého je výkaz nedoplatků vykonatelný, pokud jsou vykonatelné všechny položky v něm uvedené, to znamená, pokud jsou vykonatelná všechna rozhodnutí, která byla podkladem pro zanesení příslušných částek do evidence daní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Afs 399/2017-26). Stejně tak neshledal krajský soud důvod cokoliv měnit na závěru, že pro účely přezkoumání napadených exekučních příkazů v mezích žalobních bodů je nutné se zabývat vykonatelností všech daňových rozhodnutí (platebních výměrů), ze kterých byl sestaven výkaz nedoplatků, který je v dané věci exekučním titulem, včetně jejich doručení, a především s přihlédnutím k namítané absenci statutárního orgánu žalobkyně po určité období.

22. Po skutkové stránce považuje krajský soud za podstatné, že daňová rozhodnutí (platební výměry), ze kterých byl sestaven exekuční titul (výkaz nedoplatků) byla vydávána ve dnech 22. 4. 2009, 8. 6. 2010 (správně 16. 6. 2010) a 17. 5. 2013. Z obsahu spisu dále vyplývá, že dodatečný platební výměr č. j. 73937/09/390912805098 ze dne 22. 4. 2009 byl doručován poštou do vlastních rukou tehdejšímu jedinému jednateli žalobkyně P. N. coby zmocněnci žalobkyně, který jej osobně převzal dne 13. 5. 2009. Současně však ze spisu vyplývá, že k odvolání žalobkyně byl uvedený platební výměr změněn (výše doměřené daně snížena) autoremedurním rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486, které bylo doručováno do datové schránky žalobkyně a je evidováno jako doručené dne 1. 6. 2010, kdy se do datové schránky přihlásil P. N., který byl až do 28. 5. 2010 zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel žalobkyně. Po jeho výmazu z obchodního rejstříku (28. 5. 2013) neměla společnost žalobkyně v obchodním rejstříku zapsaného žádného jednatele. Dalším vymáhaným rozhodnutím je podle výkazu nedoplatků platební výměr č. j. 93052/10/390911806486 ze dne 8. 6. 2010 (správně 16. 6. 2010), který byl doručován žalobkyni do její datové schránky a podle doručenky datové zprávy měl být doručen dne 16. 6. 2010, kdy se do datové schránky přihlásil P. N., který shodně jako v předchozím případě již nebyl v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel společnosti. Konečně poslední dodatečný platební výměr č. j. 1730128/13/3203-24801-809450 ze dne 17. 5. 2013 byl doručen do datové schránky žalobkyně dne 20. 5. 2013 (t. j. již v době, kdy byl jednatel žalobkyně P. N. opětovně zapsán v obchodním rejstříku), ta se proti němu odvolala a odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017, č. j. 6583/14/5000-14201-711429 odvolání žalobkyně zamítlo a napadený dodatečný platební výměr ze dne 14. 3. 2014 potvrdilo. Také toto odvolací rozhodnutí bylo žalobkyni doručováno do její datové schránky a podle doručenky datové zprávy bylo doručeno dne 17. 3. 2014.

23. Podle výkazu nedoplatků a exekučních příkazů, jsou v přezkoumávané daňové exekuci vymáhány pohledávky, o kterých bylo rozhodováno jak v době před 31. 12. 2010, tak po 1. 1. 2011. Otázku vykonatelnosti relevantních platebních výměrů je proto třeba zkoumat podle zákona o správě daní a poplatků, účinného do 31. 12. 2010 (pro rozhodnutí vydaná do 31. 12. 2010 – srov. § 264 odst. 1 a 2 daňového řádu) a podle daňového řádu (pro rozhodnutí vydaná po 1. 1. 2011).

24. Pokud jde o právní posouzení věci, tak krajský soud setrvává na dosavadních závěrech, podle kterých je doručení rozhodnutí jednou z podmínek jeho vykonatelnosti, a to jak podle zákona o správě daní a poplatků (§ 32 odst. 13 ve spojení s § 48 odst. 12 a § 46 odst. 7 tohoto zákona), tak i podle daňového řádu (viz § 101 odst. 5 ve spojení s § 103 odst. 2), potažmo vykonatelnosti samotného výkazu nedoplatků, jehož je součástí.

25. Krajský soud postupoval v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého je pro posouzení, zda rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010 a 16. 6. 2010 byla řádně a účinně doručena žalobkyni do její datové schránky, podstatné zjistit, která osoba se v rozhodný okamžik (se kterým žalovaný pojí účinky doručení) do datové schránky žalobkyně přihlásila, resp. jaké oprávnění tato osoba ve vztahu k datové schránce žalobkyně měla. Krajský soud po doplnění dokazování učinil skutkový závěr, že touto osobou byl v té době již bývalý jednatel žalobkyně P.N. Jedná se tak o situaci, kterou Nejvyšší správní soud předvídal v bodě 20 kasačního rozhodnutí, ve kterém pro tyto případy konstatoval, že bude zásadní zodpovědět otázku, jaký vliv má existence platných přístupových údajů podle § 9 zákona o elektronických úkonech k příslušné datové schránce právnické osoby na účinky doručení, jestliže tato právnická osoba na druhou stranu v danou chvíli nemá v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán oprávněný k přístupu do její datové schránky ve smyslu § 8 odst. 3 téhož zákona a tato skutečnost mohla být stěžovateli známa již v době odeslání předmětných rozhodnutí do datové schránky žalobkyně. Současně uložil krajskému soudu, aby vzal v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, a to zejména pokud jde o otázku nakládání s přístupovými údaji.

26. Krajský soud po posouzení věci při vázanosti závazným právním názorem nejvyššího správního soudu a s přihlédnutím k judikatuře, na kterou tento soud v kasačním rozsudku odkazoval, dospěl k závěru, že dosavadní zjištěný skutkový stav neumožňuje krajskému soudu otázku účinnosti doručení právně posoudit. Po skutkové stránce lze považovat za prokázáno pouze tolik, že dne 28. 5. 2010 byl dosavadní jediný jednatel žalobkyně vymazán z obchodního rejstříku a přesto se ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010 přihlásil do datové schránky žalobkyně a s jeho přihlášením spojil žalovaný účinky doručení sporných rozhodnutí. Na základě těchto skutečností nelze zejména s ohledem na relativně krátký časový okamžik od výmazu jednatele z obchodního rejstříku do okamžiku „doručení“ (v prvním případě 3 dny a ve druhém 19 dnů) učinit bez dalšího doplnění (důkazů nebo alespoň úvah) závěr o tom, zda žalobkyně (ne)byla dostatečně bdělá a zda (ne)mohla včasnými kroky zabránit nastalé situaci. Je nutno zdůraznit, že posouzení formální vykonatelnosti exekučních titulů je především v kompetenci příslušných daňových orgánů, jejichž činnost by správní soudy neměly nahrazovat. Z obsahu správních spisů i prvotního vyjádření žalovaného je zřejmé, že žalovaný považoval sporná rozhodnutí za doručená okamžikem, kdy se do datové schránky žalobkyně přihlásila osoba disponující přístupovými oprávněními bez ohledu na to, o jakou osobu se jednalo a bez zřetele k tomu, že v té době neměla žalobkyně v obchodním rejstříku zapsaný žádný statutární orgán, přičemž ze spisu nevyplývá, že by žalovanému byla známá jakákoliv konkrétní osoba, která by byla oprávněna za žalobkyni v daňovém řízení jednat. Krajský soud setrvává na závěru, že uvedený právní závěr nelze považovat paušálně za správný a i po korekci závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu je třeba za této situace otázku doručení posoudit podle konkrétních okolností posuzované věci, což měl podle přesvědčení krajského soudu provést žalovaný ihned poté, kdy absenci statutárního orgánu zjistil, přičemž s ohledem na zásadu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku nelze akceptovat ani případné prodlení žalovaného se zjištěním, že jednatel žalovaného byl z obchodního rejstříku vymazán (jakkoliv ani nic takového nebylo tvrzeno). Krajský soud považuje ve vlastní rozhodovací praxi za naprosto přirozené, že v průběhu celého řízení (ale i po jeho skončení, zejména při spisové kontrole před definitivním „ukončením“ spisu) ověřuje z dostupných zdrojů, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, včetně toho, zda má účastník procesní způsobilost, což v případě právnických osob zahrnuje i zkoumání toho, zda je zde osoba oprávněná za ni jednat, ať již aktivně, či pasivně. Zjistí-li soud, že některá z podmínek řízení splněna není, je jeho povinností prověřit, jaký vliv má tento nedostatek na další průběh řízení, ale také nakolik mohl ovlivnit předchozí fáze, včetně účinnosti případného doručení soudních písemností. Krajský soud neshledává důvod, pro který by pro orgány veřejné správy měla v tomto směru platit odlišná pravidla. Skutečnost, že jednatel žalovaného byl z obchodního rejstříku vymazán před doručením sporných rozhodnutí, přitom bylo možno zjistit z veřejně přístupné části obchodního rejstříku a v řízení bylo navíc prokázáno, že příslušní úředníci žalovaného tuto skutečnost aktivně zjišťovali. Tím spíše tak platí, že bylo procesní povinností žalovaného činit kroky ke zjištění, zda žalobkyně má jinou osobu oprávněnou za ni jednat, případně zda rozhodnutí doručovaná do datové schránky žalobkyně lze přes absenci statutárního orgánu a jiné oprávněné osoby považovat za doručená. Pokud by s ohledem na neexistenci oprávněné osoby nebylo možné považovat rozhodnutí za doručená, nebo by o tom byly důvodné pochybnosti, které by nebylo možné odstranit jiným způsobem, pak by bylo povinností žalovaného ustanovit žalobkyni zástupce podle § 10 odst. 2 věty poslední zákona o správě daní a poplatků a jednat s ním, včetně opakovaného doručení sporných rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný v rozhodné době nepostupoval shora uvedeným způsobem (nic takového nebylo tvrzeno a z předložených částí správního spisu se ani žádné takové postupy nepodávají), tak nezbývá, než aby uvedenou procesní vadu napravil v současné době. Pokud by se na podkladě dosud známých skutečností zabýval sporným doručením krajský soud, včetně možností případného materiálního doručení, jak se uvádí v doplněném vyjádření žalovaného, tak by tím nejen nepřípustně nahrazoval činnost žalovaného, ale v konečném důsledku by posuzoval důvody, ze kterých ani nevycházela napadená rozhodnutí, resp. závěr žalovaného o řádném doručení vymáhaných rozhodnutí.

27. K poukazu žalovaného na rozsudek č. j. 2 Afs 138/2018 – 48 krajský soud uvádí, že v uvedeném řízení byla jiná situace v tom směru, že daňový subjekt zástupce oprávněného za něj jednat měl (prokuristku), tento zástupce byl ve vztahu ke správci daně aktivní a opakovaně mu sděloval, že nemá možnost přihlásit se do jeho datové schránky. V právě posuzované věci sice žalobkyně aktivní nebyla, na druhou stranu podle dosavadních zjištění neměla v rozhodné době žádnou osobu, která by byla oprávněna za ni jednat a na problémy s doručováním upozorňovat, což žalovaný měl možnost zjistit a jak vyplývá z doplněného dokazování, taky v brzké době zjistil. Obě věci tak jsou sice skutkově odlišné, v obou případech však bylo namístě konstatovat, že přes formální splnění podmínek uvedených v § 17 zákona o elektronických úkonech nelze bez dalšího (tj. bez zohlednění konkrétních okolností případu) považovat rozhodnutí za řádně a účinně doručená.

28. K uvedenému krajský soud dodává, že otázka řádného doručení obou rozhodnutí má význam nejen z hlediska vykonatelnosti výkazu nedoplatků, ale také pro posouzení namítaného uplynutí lhůty pro vyměření daně. Podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nebylo možné daň vyměřit ani doměřit (v judikatuře správních soudů není sporu o tom, že pravomocně – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61) po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti. Bez závěru o tom, zda rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010 a ze dne 16. 6. 2010 byla žalobkyni v červnu 2010 řádně doručena nelze ani učinit právní závěr o tom, zda daň za rozhodná zdaňovací období byla žalobkyni pravomocně vyměřena v průběhu prekluzivní lhůty či nikoliv. Na běh lhůty pro vyměření daně přitom nemá vliv ani zřízení zástavního práva, které podle § 160 odst. 6 daňového řádu prodlužuje lhůtu pouze pro placení daně, nikoliv pro její pravomocné vyměření, což jsou odlišné právní skutečnosti.

29. Krajský soud uzavírá, že ani po doplněném dokazování v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu nebylo možné dospět k přesvědčivému závěru o řádném doručení rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010 a platebního výměru ze dne 16. 6. 2010 žalobkyni, proto krajský soud napadené exekuční příkazy pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) ve spojení s § 78 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušil a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pro účely dalšího postupu krajský soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě 23 předchozího kasačního rozsudku, podle kterého případná pozdější procesní aktivita žalobkyně nemůže mít vliv na posouzení toho, zda u sporných rozhodnutí vůbec nastaly účinky doručení s tím, že pokud u sporných písemností nenastaly účinky doručení v souladu se zákonem, a tyto je právě z tohoto důvodu třeba považovat za nevykonatelné, jakákoliv další procesní aktivita ve vztahu k daným exekučním titulům již na tomto závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí nemohla ničeho změnit.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni právo vůči žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení. Konkrétně krajský soud přiznal žalobkyni právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000 Kč a nákladů účelně vynaložených na zastoupení advokátem podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Konkrétně krajský soud přiznal žalobkyni náhradu odměny za zastupování v rozsahu 3 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. – doplnění žaloby a 3. – účast u ústního jednání), vše po 5 100 Kč podle § 12 odst. 3 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodem 5 advokátního tarifu (při tarifní hodnotě 100 000 Kč odpovídající součtu tarifních hodnot za řízení proti dvěma rozhodnutím) a dále náhradu hotových výdajů v paušální výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem DPH, jsou náklady na zastoupení ve výši 16 200 Kč navýšeny podle § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 3 402 Kč. Výše uvedené náklady řízení v celkové výši 26 502 Kč shledal krajský jako účelně vynaložené a uložil žalovanému povinnost nahradit je žalobkyni k rukám jejího zástupce podle přiměřeného (§ 64 s. ř. s.) použití § 149 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Délku pariční lhůty krajský soud oproti obecné délce stanovené v § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužil na 30 dnů od právní moci rozsudku, protože rozsudky správních soudů nabývají právní moci již okamžikem doručení (§ 54 odst. 5 s. ř. s.) a obecná 3 denní lhůta se tak jeví krajskému soudu nepřiměřeně krátká.

31. Pro úplnost krajský soud dodává, že zpravidla nepřiznává účastníkům řízení v rámci přísudku právo na náhradu nákladů spojených s doplňujícím vyjádřením, které bylo zasláno po lhůtě pro podání žaloby a tedy i po lhůtě pro rozšiřování žalobních bodů podle § 71 odst. 2 věty za středníkem s. ř. s., což je případ vyjádření žalobkyně ze dne 11. 12. 2019, ale v tomto případě přistoupil k výjimce z uvedeného pravidla. Důvody k tomuto výjimečnému postupu spatřuje krajský soud jednak v tom, že se jednalo o první vyjádření zástupce žalobkyně po převzetí právního zastoupení a dále v obsahu kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu, který vnesl do věci několik nových pohledů. Pokud na ně žalobkyně v doplňujícím vyjádření ze dne 11. 12. 2019 reagovala, považuje krajský soud náklady související s tímto vyjádřením za účelně vynaložené.

Poučení