22 Af 82/2011 - 61

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce SYNOT TIP, a.s., se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, v řízení zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2011 č.j. MSK 14073/2011, ve věci místního poplatku, takto:

Výrok

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 9.3.2011 č.j. MSK 14073/2011 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.844,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Nováka, advokáta se sídlem Praha 2, Trojanova 12.

Odůvodnění

A. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jak je označeno v záhlaví tohoto rozsudku. B. Usnesením ze dne 17.5.2013 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 52/2013, kdy přípisem ze dne 8.1.2014 bylo účastníkům sděleno, že důvod přerušení trvá i nadále, nově pro řízení vedené před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 68/2012 (ev. zn. RS 3/2013). Řízení vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 52/2013 bylo skončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2013 č.j. 2 Afs 52/2013-39. Rozšířený senát pak ve věci sp. zn. 2 Afs 68/2012 rozhodl usnesením ze dne 24.6.2014 č.j. 2 Afs 68/2012-34. Odpadly tak překážky, pro které bylo řízení přerušeno, proto soud podle § 48 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) vyslovil, že se v řízení pokračuje. C. Žalobce namítá, že: 1) ust. § 10a zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném od 16.6. 2010 do 31.12.2011 (dále jen „ZMP“) je protiústavní; 2) místní poplatek nelze vůbec stanovit ani vybírat, když poplatku podléhá jen zařízení povolené Ministerstvem financí. Žádný zákon však Ministerstvu financí nestanoví pravomoc povolovat jiné technické herní zařízení. Pokud bylo úmyslem zákonodárce zpoplatnit i provozování jiného technického herního zařízení, měl tak určí formou seznatelnou, srozumitelnou a neumožňující různý výklad. Pokud je však právní úprava nejednoznačná, je nutno při jejím výkladu postupovat podle principu in dubio libertate (mitius). Napadenými rozhodnutími zpoplatněná koncová zařízení jako součást funkčně nedělitelného centrálního loterijního systému jsou přitom Ministerstvem financí pouze schvalována. Jedná se o zařízení, která bez napojení na centrální řídící jednotku a místní řídící jednotku nejsou schopna uskutečnit všechny prvky sázkového procesu na jednom místě. Nelze je tak podřadit pod pojem výherního hracího přístroje dle § 17 odst. 1 zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Tak je žalobci povoleno provozování centrálního loterijního systému s tím, že provozování a umístění koncových zařízení je jen schváleno; 3) poplatek byl vybrán patrně za všechna žalobci povolená zařízení. Poplatek však nese název poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Povolení a provozování jsou dvě základní podmínky vzniku poplatkové povinnosti, které musejí být splněny současně. Protože žádný orgán nemá pravomoc koncová zařízení žalobce povolovat, je výběr poplatku v rozporu se zákonem; 4) samotná obecně závazná vyhláška města Frýdku-Místku stanoví, že poplatku podléhá provozované, nikoli povolené zařízení; 5) navýšení místního poplatku je zjevně nepřiměřené, když se jedná o první porušení, zpoplatnění zcela nové skutečnosti, zatížené navíc nesrozumitelností a výkladovými problémy; 6) správní orgány zjevně vycházely se seznamu zařízení vystaveným Ministerstvem financí, s nímž nebyl žalobce nikdy seznámen a nedostal možnost se k němu vyjádřit; 7) ve věci neměla být dne 21.9.2010 vydávána výzva dle § 44 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), když žalobce ještě před jejím vydáním splnil dne 9.9.2010 svou ohlašovací povinnost. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům odkazuje na obsah napadených rozhodnutí. D. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. E. Namítá-li žalobce protiústavnost § 10a ZMP [žalobní bod 1)], krajský soud konstatuje, že nálezem ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb., zamítl Ústavní soud návrh Krajského soudu v Hradci Králové na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a ZMP, in eventum na konstatování protiústavnosti části třetí zákona č. 183/2010 Sb. podaný z obdobných důvodů, jaké uplatňuje žalobce v žalobě. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že novela ZMP provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Zdejší soud závěry Ústavního soudu respektuje, když podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelný nález Ústavního soudu závazný pro všechny orgány i osoby. F. Krajský soud se dále zabýval posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit i stěžovatelem provozované videoloterijní terminály [žalobní bod 2)]. Žalobce tvrdí, že pokud je jiné technické herní zařízení (dále jen „JTHZ“) upraveno ve stejném ustanovení zákona jako výherní hrací přístroje (dále jen „VHP“), půjde z povahy věci o takové zařízení, které je VHP podobné či příbuzné, přesto však o VHP nejde, a to s ohledem na jeho jiné technické parametry či funkce. Dále dovozuje, že je-li VHP kompaktním a funkčně nedělitelným zařízením, které je schopno uskutečnit všechny fáze sázkového procesu (od vkladu finančních prostředků do hry, přes uzavření sázky, další průběh hry až po její výsledek), měl by být schopen tyto funkce zastat také videoloterijní terminál (dále jen „VLT“); ten však je pouhým zobrazovacím zařízením, protože k vygenerování výhry či prohry dochází v centrálním loterijním systému (centrální řídící jednotce). Krajský soud se ztotožňuje se žalobcem potud, že z hlediska technického (míněno vnitřního technického uspořádání) budou mezi VHP a JTHZ existovat rozdíly. Pokud by však tato zařízení musela fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem z žádného ustanovení zákona dovodit nelze), byla by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP. Pak se ovšem nutně nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v § 17 odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického hlediska má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Soud má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT; z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému (v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLT; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6.5.2013 sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém okraji společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích. Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo výsledkem pozměňovacího návrhu Senátu v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012) je však zřejmé, že kromě důvodů fiskálních byl motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení nárůst počtu VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit. Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu § 10a ZMP tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální (zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území přinejmenším nevítá). Soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení podléhající místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení, ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální. Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa), které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat. Výklad předestřený žalobcem vychází z významně formalistických až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem. Lze proto přijmout dílčí závěr, a sice že interaktivní videoloterijní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení § 10a ZMP. Krajský soud přitom pokládá tento výklad za jednoznačný a neotevírající žádný prostor pro vícerý možný výklad, tzn. ani pro aplikaci zásady „in dubio mitius“. Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle § 10a odst. 1 ZMP, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno, respektive povolováno. Žalobcova argumentace stojí na názoru, že Ministerstvo financí v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž touto jinou hrou se v jeho případě rozumí hra, kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými zařízeními (VLT); ty ovšem, dle jeho názoru, nelze s pojmem hry jako takové ztotožňovat. Soud verifikuje žalobcův názor, že pojem loterie nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterijní terminál. Zatímco první sousloví představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního, materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od žalobce však zdejší soud vnímá ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním, vede soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních VLT v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i žalobcem provozovaná hra, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení, ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci, kdy by žalobce požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní povolení je tedy fakticky vydáváno (i když § 50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí) s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán ustanovením § 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle § 45 odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Lze jistě namítnout, že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup se nepříčí podstatě povolování těchto specifických činností. Z výše uvedených důvodů soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle § 10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce § 10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s § 50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. Žalobní bod 2) tedy nebyl shledán důvodným. G. S ohledem na žalobní bod 3) je třeba dále posoudit, zda místnímu poplatku podléhá podle zákonné definice pouze provozovaný interaktivní videoloterijní terminál nebo je pro vyměření poplatku rozhodné jeho povolení kompetentním orgánem (Ministerstvem financí). Podle § 10a odst. 1 ZMP platilo, že „poplatku ... podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.“ Toto zákonné znění převzala i žalobcem zpochybňovaná obecně závazná vyhláška, proto z textu zákona nevybočila. S žalobcem lze částečně souhlasit v tom, že znění citovaného ustanovení § 10a ZMP je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov. též ustanovení § 1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Krajský soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce. Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (tzv. povinné ručení), kdy rozhodujícím kritériem je vlastnictví vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů musí platit též osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. § 10b písm. b) ZMP] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu. Tuto tezi potvrdil ve své judikatuře též Ústavní soud, který konstatoval, že každé ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samo gramatické znění citovaného ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období. (I. ÚS 249/99). Ani žalobní bod 3) tak nebyl shledán důvodným. H. Soud však nikterak nerozporuje, že obce mohly stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové povinnosti. Obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti rozsahu předpokládaném v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice překročit, protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti zákonem. Jakkoli není autentický text předmětné vyhlášky obsahem správního spisu, soud nemá o jejím obsahu (co do předmětu poplatku) pochyb, když tento obsah uvádějí žalobce i žalovaný shodně, tzn. tak, že místnímu poplatku podle čl. 7 Obecně závazné vyhlášky města Frýdku-Místku č. 4/2010 podléhá jiné technické zařízení uvedené do provozu. Uvedením do provozu argumentuje i žalovaný v napadeném rozhodnutí, přičemž otázku uvedení do provozu zkoumal, odkázal-li na přílohy podání samotného žalobce – zahajovací protokoly IVT svědčící právě o 46 provozovaných zařízeních, ze kterých právě byl poplatek vyměřen. Soud proto uzavírá, že žalobce se mýlí, má-li za to, že poplatek byl vyměřen i ze zařízení neprovozovaných. Naopak sám žalobce (přílohami – zahajovacími protokoly IVT) sám správním orgánům osvědčil počet 46 provozovaných zařízení. I žalobní bod 4) je proto nedůvodný. I. Výzva ze dne 21.9.2010 byla správcem daně I. stupně podle obsahu spisu vydána v situaci, kdy žalobce nahlásil správci daně I. stupně podáním ze dne 9.9.2010 pouze celkový počet zařízení, aniž by je identifikoval jejich umístěním, typem, datem uvedení do provozu a výrobními čísly. Právě k identifikaci těchto zařízení umístěním, dobou jejich provozování, typem a výrobními čísly byl výzvou ze dne 21.9.2010 vyzván, přičemž na tuto výzvu reagoval právě podáním ze dne 30.9.2010. Poplatek pak byl žalobci vyměřen nikoli dle pomůcek, ale na základě dokazování z podkladů předložených samotným žalobcem jako přílohami podání ze dne 30.9.2010, tj. ze zahajovacích protokolů. Proto není důvodný ani žalobní bod 7). J. Odkazuje-li žalovaný v napadeném rozhodnutí na písemnost Ministerstva financí ze dne 31.8.2010 č.j. 34/88604/2010, s níž žalobce vskutku dle obsahu spisu nebyl nikdy seznámen, jedná se bezesporu o popření žalobcova práva vyjádřit se k provedenému dokazování (§ 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Uvedená vada však neměla žádného vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť skutečná skutková zjištění jsou vystavěna toliko na listinách předložených žalobcem samotným – zahajovacích protokolech (jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno hned v následujícím odstavci odůvodnění). Žádná skutečná skutková zjištění správní orgány z předmětné písemnosti Ministerstva financí neučily, pročež soud uzavírá, že jakkoli žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou, tato nemohla mít a neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. Důvodným proto není ani žalobní bod 6). K. Důvodným je však žalobní bod 5). Žalobce totiž ještě před vydáním platebního výměru podáním ze dne 9.9.2010 uplatnil důvody, pro které se domníval, že předmětná zařízení místnímu poplatku nepodléhají, a výslovně požádal o vydání platebního výměru. O takové situaci již rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24.6.2014 č.j. 2 Afs 68/2012-34, www.nssoud.cz, v němž vyslovil: I. správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 ZSDP a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil; II. v případě nečinnosti správce místního poplatku (nevydání platebního výměru) nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 ZSDP. Jak již bylo konstatováno, předmětná obecně závazná vyhláška není obsahem spisu, přičemž otázka, do kdy měla být splněna ohlašovací povinnost, není ani obsahem úvah a závěrů správních orgánů, jak je vyjádřily ve svých rozhodnutích. Bylo však na správních orgánech, aby posoudily, zda žalobce včas vyslovil své pochybnosti o poplatkové povinnosti a včas požádal o platební výměr. Bylo-li by totiž jeho podání včasné, nedošlo by k vyměření jeho poplatkové povinnosti a navýšením poplatku by tak nebylo co sankcionovat – k sankci spočívající v navýšení místního poplatku by bylo možno přistoupit až poté, co by poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené platebním výměrem. Takové úvahy a závěry napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správce daně I. stupně neobsahuje. Napadené rozhodnutí je proto zatíženo nepřezkoumatelností, pro kterou soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou daňové orgány vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku. L. Pro úplnost soud dodává, že žalobcův argument prvého porušení povinnosti byl zohledněn správním orgánem I. stupně a v odvolání žalobce tento argument neuplatnil. Nevyjádřil-li se k němu žalovaný, stalo se tak evidentně proto, že taková námitka nebyla vznesena. V dalším řízení však bude třeba, aby se správní orgány – přikročí-li k navýšení místního poplatku – zabývaly i nejasností, kterou žalobce vyjádřil ve svém podání z 9.9.2010 a kterou ve vztahu k navýšení místního poplatku žalobce nejpozději v žalobě uplatnil. Musí tedy zohlednit, zda tato nejasnost byla či nebyla objektivní (není-li jen subjektivní nejasností žalobce vyjádřenou toliko ve snaze vyhnout se zaplacení místního poplatku či jeho navýšení), zda tato nejasnost může či nemůže ovlivnit navýšení místního poplatku, a pakliže ano, jaké navýšení místního poplatku je v tomto konkrétním případě namístě. M. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce byl v řízení úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří: a) zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč b) odměna advokáta ve výši 2.100,- Kč bez DPH / úkon při poskytnutí těchto úkonů právní služby: § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění do r. 2012 1) příprava a převzetí věci 2) replika ze dne 5.10.2011 4.200,- Kč c) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč bez DPH / úkon při poskytnutí úkonů právní služby uvedených pod písm. b) § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. 600,- Kč d) poštovné vynaložené žalobcem samotným 44,70 Kč Celkem 6.844,70 Kč Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.