22 Az 24/2015 - 96

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobkyně: S. E., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem poštovní schránka 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2015, č. j. OAM-817/ZA-ZA04-ZA15-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 11. 2015, č. j. OAM-817/ZA-ZA04- ZA15-2015 se zrušujea věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Tlumočníkovi Ing. K. A., bytem T. 136, PSČ: ... se přiznáváodměna za tlumočnický úkon ve výši 302 Kč, která bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky ze dne 4. 11. 2015, č. j. OAM-817/ZA-ZA04-ZA15-2015, rozhodl žalovaný o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost je nepřípustná podle ust. § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle ust. § 25 písm. i) citovaného zákona. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), je Maďarsko. Žalobou ze dne 2. 12. 2015 doručenou zdejšímu soudu téhož dne se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení. Za žalobní body označila nerespektování ust. § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 50 odst. 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), článku 3 odst. 2 a článku 27 Dublinského nařízení, článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a článku 31 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Dále namítla mylně vyvozenou neexistenci systematických nedostatků azylového řízení v Maďarsku, neboť v současné době je zcela nejasné, do jaké míry jsou maďarské státní orgány vůbec schopny žádosti o azyl řádně administrovat a posuzovat. Odkázala na nejnovější zprávu organizace ECRE ze dne 27. 10. 2015 o stavu azylového systému v Maďarsku. Tato zpráva se zakládá na podrobném výzkumu ze září 2015 a mezi hlavními doporučeními je mimo jiné i to, aby ostatní členské státy nenavracely žadatele zpět do Maďarska na základě Dublinského nařízení. Nové maďarské azylové řízení na hranicích zavedené dne 15. 9. 2015 bylo shledáno obzvlášť problematickým, neboť azylové žádosti jsou přezkoumávány v extrémně krátkém řízení, v detenci, a s malým přístupem ke kvalitnímu právnímu poradenství, což prakticky odnímá žadatelům v jejich individuálním případě právo napadnout předpoklad, že pochází z bezpečné země. Ve zprávě je popsáno, že aktuálně z Maďarska dochází k deportacím, jak přímo do zemí původu, bez řádné administrace azylových žádostí, tak k automatickým transferům žadatelů o azyl do Srbska. Na základě systematické praxe v Maďarsku tak dochází k odnětí práva požádat o azyl v EU, neboť namísto administrace azylové žádosti dojde buď k přímé deportaci do země původu, či k přesunu žalobkyně do Srbska. Ve zprávě jsou dále podrobně popsány zcela nevyhovující podmínky, ve kterých se nachází žadatelé o azyl, a to zejména přetrvávající a opět narůstající užití detence žadatelů o azyl. Správní orgán tak dospěl k chybnému závěru, že přemístění žalobkyně do Maďarska je možné, když opomenul celou řadu důvěryhodných zdrojů, které poukazují na systematické nedostatky v maďarském azylovém řízení. Dále ze strany žalovaného došlo k pochybení při neaplikování individuálního posouzení, zda v konkrétním individuálním případě žalobkyně hrozí riziko porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V této souvislosti akcentovala, že organizace ECRE vydala v říjnu roku 2015 podrobnou analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, které se týká navrácení žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu EU. V této analýze zdůrazňuje, že standardem, na základě něhož členské státy mají rozhodnout o transferu žadatele do jiné země EU, nemá být pouze existence systematických nedostatků v azylovém řízení, nýbrž že je nutné vždy v každém konkrétním případě analyzovat, zda v tomto konkrétním případě nedojde k situaci, kdy převozem hrozí riziko porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V případě, že by došlo k předání žalobkyně do Maďarska a jejímu případnému navrácení do Afghánistánu hrozí nebezpečí vážné újmy a pronásledování z toho důvodu, že ji její otec prohrál v hazardu staršímu muži, za kterého se odmítla provdat. Jmenovaná je toho názoru, že v jejím případě nedošlo k individuálnímu posouzení, zda podmínky, za nichž bude posuzovaná její azylová žádost v Maďarsku, nepovedou k riziku porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a že v jejím případě se jedná o těhotnou ženu vyžadující zvláštní lékařskou péči. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 10. 12. 2015 popřel oprávněnost námitek uvedených v žalobě, trval na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť žalobkyně nebyla v průběhu správního řízení zkrácena na svých právech. Odkázal na obsah spisového materiálu a na vydané rozhodnutí v jeho věci. Dále uvedl, že ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně vyplynulo, že jmenovaná podala žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku, a to dne 5. 9. 2015. Správní orgán požádal dne 21. 9. 2015 o přijetí jmenované jako žadatelky o mezinárodní ochranu zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou jmenovaná podala v České republice. Dne 6. 10. 2015 uplynutím lhůty na odpověď Maďarsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jmenované o udělení mezinárodní ochrany. Maďarsko je řádným členem Evropské unie a je považováno za bezpečnou zemi původu, a to nejen Českou republikou, ale i ostatními státy Evropské unie. Není proto opodstatněný důvod k obavám z návratu do Maďarska. Žalovaný odkázal na zprávu European Council of Refugees and Exiles ze dne 4. 7. 2014 (dostupnou na http://ecre.org/component/content/article/70-weekly-bulletin-articles/775-ecthr-asylum- seekers-return-to-hungary-under-dublin-regulation-would-not-violate-his-fundamental- rights.html). Správní orgán i nadále zastával názor, že vzhledem ke skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany jmenované byla ve vztahu k České republice shledána nepřípustnou dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu, správní řízení o její žádosti v souladu s ust. § 25 písm. i) téhož zákona bylo zastaveno. Z výše uvedených důvodů doznal žalovaný, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech. Navrhl proto, aby žaloba jako nedůvodná byla v plném rozsahu zamítnuta. Ze správního spisu soud zjistil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podala žalobkyně dne 21. 9. 2015, uvedla, že je vdaná, vyznává islámské náboženství, je bez vzdělání, bez pracovního zařazení. Vlast opustila v červnu roku 2015 poté, co její otec ji prohrál v hazardu a měl ji dostat starší muž, který již domlouval sňatek. Tuto skutečnost sdělila svému příteli, nynějšímu manželovi a ten rozhodl, že spolu odjedou do Iránu. To byl také důvod jejího odjezdu z vlasti. Cestu z Afghánistánu domlouval její manžel. Odjeli do Nimrúzu na hranici s Iránem. Převaděči je převezli přes hranici, odjeli s nimi do Teheránu. Chtěli v Iránu zůstat, vyřizovali si nějaký pobyt. Úřady slíbily manželovi, že mu pobyt vyřídí, když půjde bojovat do Sýrie proti Islámskému státu. S tímto nesouhlasila, rozhodli se, že odjedou pryč. Nevěděla, přes jaké země jeli, neznala to. Věděla, že v jedné zemi jim brali otisky, ale nevěděla, co to bylo za zemi. Na území České republiky vstoupili v září roku 2015. Uvedla, že Česká republika je jejím cílovým státem, pobývá zde kvůli své bezpečnosti, neboť kdyby zůstala doma, činil by na ni nárok muž, který ji vyhrál v hazardu. Mohl by ji zabít, kdyby odmítala. Rovněž vyslovila obavy i z jejího otce, neboť tím, že utekla a vzala si svého nynějšího manžela, je to pro otce urážka, mohl by ji zabít. Dále bylo zjištěno, že žadatelka nepředložila v průběhu správního řízení žádné doklady osvědčující její totožnost a státní příslušnost, správní orgán přijal ve věci jako dostatečně k prokázání její totožnosti a státní příslušnosti čestné prohlášení jmenované učiněné dne 21. 9. 2015. V podání ze dne 12. 1. 2016 žádala žalobkyně o nařízení jednání i ustanovení tlumočníka z jazyka darijského. Ve věci bylo nařízeno jednání u zdejšího soudu dne 16. 3. 2017. Žalobkyně byla řádně předvolána jak vyplývá z doručenky vykázané ze dne 2. 2. 2017, k jednání se však bez řádné omluvy nedostavila. Žalovaný omluvil nepřítomnost při jednání dne 14. 3. 2017, odročení nežádal. Usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2017, č. j. 22 Az 24/2015-85 byl ustanoven tlumočníkem z jazyka darijského Ing. K. A., bytem T. 136, PSČ: ..., který se osobně dostavil k soudnímu jednání. Na základě spisového materiálu nebyly zjištěny překážky bránící soudu k rozhodnutí ve věci samé v nepřítomnosti účastníků řízení. Právní posouzení: O žalobě rozhodl krajský soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s.ř.s.“) a ve smyslu ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Napadené rozhodnutí zdejší soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu Hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami: Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správním spise žalovaného, a který měl soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení přezkoumatelnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobkyně, která jsou podle jejího názoru napadeným rozhodnutím dotčena. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední, a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnovaná rozsáhlá judikatura NSS, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto spisu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popř. je-li výrok v rozhodnutí s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení, a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75 nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003- 130). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44 nebo rozsudek ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, NSS v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18 dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů spatřovala žalobkyně především v tom, že správní orgán se nevypořádal s posouzením reálné přijatelnosti předání jmenované do Maďarska, zda je vůbec dána možnost přemístit ji do Maďarska v souladu s článkem 3 odst. 2 Dublinského nařízení, tedy tím, zda v Maďarsku nejsou dány systematické nedostatky v azylovém řízení, které by bránily předání do tohoto státu. Touto úvahou dle názoru soudu se žalovaný dostatečně nezabýval, toliko v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady je Maďarsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost jmenované o udělení mezinárodní ochrany. K věci se žalovaný stručně vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí (strana čtyři, pátý odstavec). Zdejší soud se však s uvedenou argumentací neztotožňuje, naopak je přesvědčen, že absentuje podrobná úvaha žalovaného a podrobné vyhodnocení existence možnosti domnívat se, že nedochází k systémovým nedostatkům. Pokud se týká přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsahu posouzení možnosti předání žalobkyně do Maďarska, i v této části shledal soud nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. V této souvislosti soud nejprve poukazuje na relevantní právní úpravu, sice článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III, který stanovuje kritéria, při jejich naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo platí, že: „existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Článek 4 Listiny základních práv Evropské unie poté stanoví: „nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“ Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejich práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle ust. § 50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Případnou existencí systematických s azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti. Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem správního vyhoštění (srov. např. rozhodnutí NSS ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016-25, rozhodnutí ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013-35). Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150 se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem předání cizince podle článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III: „správní orgán je povinen se zabývat v řízení o zajištění cizince podle ust. § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákon účelem omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Tyto závěry proto plně dopadají i na posuzovanou věc. Žalovaná se však důsledně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání žalobkyně ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům za a) azylového řízení nebo b) podmínek přijetí žadatelů na Slovensku, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu článku 4 Charty. Vypořádání této otázky nevyplývá ani z kontextu napadeného rozhodnutí. Za této situace je zcela nezbytné, aby se žalovaný jako kompetentní správní orgán při rozhodování v azylovém řízení vždy znovu zabýval aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán a výslovně se vyjádřil k otázce realizovatelnosti předání z hlediska kritérií článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Učiněný právní názor vyplývá z nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu, a to z rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016-27, www.nssoud.cz. Ve vztahu k Maďarsku absentuje napadené rozhodnutí aktuální situací v této zemi, do níž má být žalobkyně předána. Tento stav krajský soud považuje i ve světle shora citovaného rozsudku NSS za závadný. V reakci na žalobní námitky žalobkyně dále soud konstatuje, že jakkoliv je v pravomoci soudů ve správním soudnictví ověřovat či doplňovat dokazování provedené dříve správními orgány (ust. § 77 odst. 2 s.ř.s.), není jejich úkolem (a nezřídka ani v jejich možnostech) namísto správních orgánů tento stav prvotně zjišťovat. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval, např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013-29 „těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat takto, co měl již před nimi učinit správní orgán… Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení není pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu doplnit dokazování provedené správním orgánem (ust. § 77 odst. 2 s.ř.s.).“ Obdobně podle rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015-36 „v řízení o žalobě podle ust. § 65 a následující s.ř.s. má krajský soud běžně řešit, a to typicky prováděním důkazů, skutkové otázky, jež byly zkoumány ve správním řízení, jehož výsledek, tedy žalobou napadené správní rozhodnutí, přezkoumává. Dokazování před soudem se však má zásadně omezit na prověření toho, zda skutkové závěry ze správního řízení obstojí.“ Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobsahuje přesvědčivé úvahy o možné existenci systematických nedostatků v Maďarsku, doznal zdejší soud, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů shora citovaných, proto napadené rozhodnutí bylo zrušeno s tím, že v dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu v rozsahu výše uvedeným (ust. § 78 odst. 1, odst. 4 a 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s.ř.s.“). Tlumočníkovi Ing. K. A. byla přiznána odměna, a to za účast při soudním jednání ve výši 100 Kč dle § 17 odst. 1 položka 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a náhrada nákladů – jízdné k soudnímu jednání (bus, vlak) a trasa T. – N. – B. a zpět, jedno jízdné 92 Kč dle § 28 odst. 1 cit.vyhl., celkem tedy 302 Kč, které bude vyplaceno tlumočníkovi na adresu jeho bydliště do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.