22 C 107/2024 - 69

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], [Anonymizováno] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 16 410,48 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 410,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 384,25 Kč od 31. 3. 2023 do 2. 10. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 384,25 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 10 000 Kč od 21. 3. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 12. 2023 na žalovaném domáhala zaplacení 16 410,48 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]., IČO: [IČO], se sídlem [adresa], [právnická osoba], [adresa]) s žalovaným uzavřel dne 21. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 22. 12. 2022 žalovanému poskytl částku 10 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úroky za půjčené peněžní prostředky s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou na celou dobu řádného splácení úvěru v 12 měsíčních splátkách a sjednanými poplatky po 1 543 Kč (vč. splátky společně sjednaného pojištění ve výši á 189 Kč) počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru, když žalovaný na tento závazek ničeho neuhradil, a proto mu vznikla též povinnost uhradit právnímu předchůdci smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to až do případného zesplatnění úvěru, přičemž zároveň vzniklo právnímu předchůdci právo na zesplatnění úvěru, což učinil dopisem ze dne 20. 3. 2023, kterým též vyzval žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky ve výši 14 160 Kč ve lhůtě 10 dnů. Současně vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 12 384,25 Kč (součtu dlužné jistiny a dlužných úroků přirostlých ke dni zesplatnění) za každý den prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, na žalobkyni, která se tak domáhala z popsaného titulu zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, dlužného úroku za poskytnutý úvěr přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 2 384,25 Kč, dlužného poplatku za pojištění 378 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 3 648,23 Kč (vyčíslené ke dni 20. 10. 2023 jako součet neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění a smluvní pokuty po zesplatnění 0,1% denně), a dále příslušenství v podobě úroků ve výši 30 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 21. 3. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 384,25 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení. Dle tvrzení uvedených v žalobě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil v případě popsané spotřebitelské smlouvy svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále jen „ZSÚ“, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a lustracím žalovaného v příslušných rejstřících.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a k nařízenému jednání se nedostavil, a proto soud učinil skutkové závěry na základě důkazních listin žalobkyně, v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění podstatná pro posouzení věci:

4. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 21.12.2022 (na č. l. 46-48), který se po jeho schválení ze strany právního předchůdce oznámením o schválení úvěru ke smlouvě ze dne 23. 12. 2022 (na č. l. 37), jehož součástí byl též splátkový kalendář ke smlouvě ze dne 23. 12. 2022 (na č. l. 38), stal zároveň smlouvou o úvěru pod č. [hodnota], a to ve znění dodatku č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru ze dne 22. 12. 2022 (na č. l. 43-44) soud zjistil, že žalovaný požádal právního předchůdce o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru a uzavření pojištění schopnosti splácet úvěr, a to ve výši 10 000 Kč, který se zavázal splácet ve 12 měsíčních splátkách ve výši 1 354 Kč, resp. 1 543 Kč se splátkami společně sjednaného pojistného (viz pojištění schopnosti splácet úvěru na č. l. 39-42), přičemž součástí splátek byl též sjednaný úrok ve výši 100,70 % ročně. Součástí smluvního ujednání byla též smluvní pokuta 499 Kč, a to v souvislosti s prodlením s úhradou kterékoliv splátky či její části přesahující 30 dnů, a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nové jistiny po rovněž sjednaném prohlášení celého úvěru za splatný při neplnění povinností plynoucích ze smlouvy. Předmětem dodatku č. 1 smlouvy pak bylo především ujednání podmínek a předpokladů pro uzavření smlouvy na dálku. Ke kontraktačnímu procesu pak soud zjistil, že právní předchůdce zaslal žalovanému dne 20. 12. 2022 SMS a zároveň 1 Kč na jeho bankovní účet, a to s kódem k podpisu návrhu smlouvy, jejího dodatku, přihlášky do pojištění a dalších prohlášení žalovaného (viz zaslaná SMS, informace o vyplacení, ze dne 20. 12. 2022, na č. l. 33, a důkaz o odeslání 1 Kč ze dne 20. 12. 2022, na č. l. 32 p.v.), když k odsouhlasení ze stany žalovaného pak došlo SMS souhlasem ze dne 21. 12. 2022 (viz důkaz o přijaté SMS, pro vyplacení, ze dne 21. 12. 2022, na č. l. 33 p.v.). Platbu 1 Kč s uvedeným číslem smlouvy [Anonymizováno] a ověřovacím podpisovým kódem pak soud ověřil i z výpisu z účtu žalovaného (viz sdělení [jméno FO] ze dne 3. 4. 2024, na č. l. 22, a výpis z běžného účtu žalovaného za období 1. 12. 2022 – 31. 1. 2023, na č. l. 23-26). Z uvedeného výpisu pak soud zjistil též vyplacení poskytované jistiny dne 22. 12. 2022, jak o tom svědčí též listina žalobkyně, doklad o vyplacení úvěru ze dne 22. 12. 2022 (na č. l. 49-50), a rovněž též listina základní informace o klientovi ze dne 20. 12. 2022 (na č. l. 32).

5. Z listiny hodnocení klienta ze dne 21. 12. 2022 (na č. l. 34-35) pak soud zjistil, že žalovaný právnímu předchůdci před uzavřením smlouvy (akceptací návrhu ze strany právního předchůdce) uvedl své příjmy ze zaměstnání ve výši 14 000 Kč měsíčně čistého, a dále uvedl výši nákladů na bydlení 3 568 Kč; jiné osoby v domácnosti, spoření, splátky či další výdaje žalovaný neuvedl, resp. uvedl je v nulové výši. Dále žalovaný uvedl, že má středoškolské vzdělání s maturitou, je svobodný, nemá pracovní poměr na dobu určitou, nebo výpověď z pracovního poměru. Součástí hodnocení byla též analýza celkové schopnosti splácet, kde právní předchůdce zhodnotil vedle uvedených výdajů též výdaje ve výši životního minima 4 620 Kč. Předložené hodnocení pak neobsahuje vlastní výsledek analýzy celkové schopnosti splácet (viz body C/ a D/ hodnocení). K tomu soud doplňuje obecně známou skutečnost známou z údajů ČSÚ, zveřejněných i na webové stránce úřadu, že obvyklé výdaje domácnosti osoby odpovídající žalovanému činily v roce 2022 průměrně částku 12 981,33 Kč měsíčně (viz údaje ČSÚ - Spotřební výdaje domácností podle postavení osoby v čele domácnosti, pro osoby zaměstnanců s nižším vzděláním, pro rok 2022). Z připojeného výpisu záznamů z registru SOLUS a výpisu z nebankovního registru klientských informací (NKRI) ze dne 20. 12. 2022 (na č. l. 36) pak soud zjistil, že právní předchůdce učinil lustraci žalovaného v uvedených registrech, v prvním případě bez zjištěného záznamu a v druhém případě se skóre 282, tzn. kategorie I. (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Svůj příjem pak žalovaný doložil právnímu předchůdci pro své hodnocení též výplatními páskami žalovaného za období 10-11/2022 (na č. l. 30) a výpis transakcí z účtu žalovaného (na č. l. 31), a to transakcí omezených na mzdu žalovaného vyplacenou od září do prosince 2022, z nichž pak soud ověřil mzdu žalovaného od září do prosince 2022 ve výši průměrně 14 492 Kč čistého měsíčně. Z hodnocení klienta pak není zřejmé, že by právní předchůdce nějakým způsobem ověřoval výdaje žalovaného či existenci dalších čerpaných úvěrů.

6. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období 1. 12. 2022 – 31. 1. 2023 (na č. l. 23-26), vyžádaného soudem, pak soud dále zjistil, že žalovaný v tomto období čerpal již několik půjček od banky [jméno FO] (v nezjištěné výši), když mu byly též bankou účtovány náklady na vymáhání před uzavřením předmětného úvěru, dále před jeho poskytnutím čerpal spotřebitelský úvěr dne 18. 12. 2022 od společnosti [právnická osoba] ve výši 7 000 Kč, dále dodatečně zvýšený o 8 000 Kč, přičemž žalovaný v této době již na účtu hospodařil se zápornou účetní bilancí a záporným počátečním i konečným zůstatkem. Za pro věc významné pak soud vyhodnotil i uvedené výdaje žalovaného ve prospěch společnosti [právnická osoba]., tedy provozovatele hazardních her (viz seznam legálních provozovatelů hazardních her dle zákona č. 186/2016 Sb.), a to v řádu nižších desítek tisíců Kč.

7. Ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 31. 8. 2023 (na č. l. 56) a přílohy č. 1 - seznam postoupených pohledávek ze dne 31. 8. 2023 (na č. l. 57-59) a příloha č. 6 – plná moc ze dne 29. 6. 2023 (na č. l. 60) soud zjistil, že právní předchůdce, jednající pověřenou osobou (viz pověření [právnická osoba]. ze dne 29. 6. 2023 na č. l. 61-62) postoupil žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 63) pohledávky ze shora popsané smlouvy, jak to plyne ze seznamu postoupených pohledávek, což mělo být žalovanému oznámeno oznámením o postoupení pohledávek 20. 9. 2023 s informací o zpracování osobních údajů (na č. l. 51), které bylo odesíláno dne 20. 9. 2023 na adresu žalovaného (viz podací lístek na č. l. 52). Součástí oznámení byla též výzva žalobkyně žalovanému k uhrazení dlužné částky, identifikované číslem smlouvy, a to do 10 dnů po obdržení dopisu.

8. Výzvou k plnění ze dne 3. 11. 2023 (na č. l. 53-54) žalobkyně vyzvala žalovaného dne 6. 11. 2023 na jeho adresu (viz podací lístek na č. l. 55) k zaplacení později žalovaných pohledávek.

9. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným jednal o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a na jejím základě dne 22. 12. 2022 žalovanému poskytl na jeho bankovní účet částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve 12 měsíčních splátkách ve výši 1 543 Kč se splátkami společně sjednaného pojistného, a to v bezhotovostně na účet právního předchůdce, a sjednaného úroku s úrokovou sazbou ve výši 100,70 % ročně. Pohledávky ze sjednávané smlouvy o spotřebitelském úvěru byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznamováno dne 20. 9. 2023 na jeho adresu, když z podacího lístku plyne odeslání zásilky tohoto dne, tedy má soud za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno dnem následujícím, tj. dnem 21. 9. 2023, od kterého pak plynula v oznámení stanovená 10denní lhůta k zaplacení postoupené pohledávky.

10. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně, že žalovaný nezaplatil na žalovanou pohledávku ničeho, když žalovaný netvrdil ani nedoložil, že by na žalovanou pohledávku něčeho uhradil.

11. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, když z předložených listinných důkazů žalobkyně soud zjistil toliko, že právní předchůdce prováděl hodnocení schopnosti žalovaného žádaný spotřebitelský úvěr splácet, ale vycházel přitom jen z údajů uvedených a nedokládaných žalovaným o jeho výdajích na bydlení, vzdělání a rodinném statusu, a dále z doložených příjmů, přičemž provedl i lustrace žalovaného z registru SOLUS a NKRI, ze kterého vyšlo žalovanému nízké skóre, tedy vyšší riziko poskytnutí úvěru. V této situaci pak právní předchůdce neověřoval výdaje žalovaného a vycházel pouze z životního minima, přičemž mu mělo být zřejmé, že životní náklady žalovaného musejí být vyšší než tvrzené, jak je zřejmé z údajů ČSÚ. Právní předchůdce se pak spokojil též pouze z výpisem z účtu žalovaného obsahujícím pouze platby jeho mzdy, přičemž z úplného výpisu z účtu žalovaného by muselo být právnímu předchůdci zřejmé, že žalovaný v uvedeném období čerpal i další spotřebitelské úvěry, které právnímu předchůdci neuvedl a měl další významné výdaje ve vztahu k provozovateli hazardních her, které rovněž neuvedl, přičemž soud připomíná, že právní předchůdce se s tvrzeními žalovaného spokojil za situace, kdy skóre žalovaného pro poskytnutí úvěru značilo vyšší riziko. Právní předchůdce žalobkyně tak žalovanému spotřebitelský úvěr poskytl, aniž by byly majetkové poměry žalovaného nějakým zjevným způsobem právním předchůdcem analyzovány při jeho odborném posouzení schopností žalované úvěr splácet, resp. nic takového nevyplynulo z předloženého „hodnocení“, kde nejsou pod body C) a D) o výsledcích prověření vůbec vyplněny. Žalobkyně nadto po výzvě soudu o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně prověření schopnosti žalovaného spotřebitelské úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) tato svá tvrzení nijak dále nekonkretizovala a neoznačila důkazy k jejich prokázání.

12. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

13. Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

15. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

18. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

19. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně – její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

22. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

23. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

25. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

26. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

27. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

29. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

30. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

31. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

33. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který jí dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem k soudem zjištěným reálným výdajům a již v rozhodné době čerpaným spotřebitelským úvěrům žalovaného možno předpokládat, že by v řádném prověření této své schopnosti obstál. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

35. Na uvedených závěrech soudu pak ničeho nezměnila ani právní argumentace žalobkyně vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, 33 Cdo 1819/2023, usnesení téhož soudu ze dne 14. 6. 2019, 20 Cdo 1704/2019 a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, II. ÚS 3000/19-2, dle kterých nelze dle žalobkyně smlouvu považovat za neplatnou jen protože nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, když musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácen (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut, tedy klade se důraz na to, aby smlouva byla udržena pokud byl dlužník schopen dluh splácet, samotné pochybení věřitele při posouzení úvěruschopnosti nemá za následek samo automatickou neplatnost smlouvy.). V řešené věci totiž jednak nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně reálně prověřoval a analyzoval schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet a naopak dle jeho prokázaných majetkových poměrů nebyl schopen poskytnutý spotřebitelský úvěr objektivně řádně splácet.

36. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, resp. spotřebitelský úvěr, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, měl právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, za nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný na zápůjčku doposud ničeho nezaplatil, uložil soud žalovanému zaplatit žalobkyni celou poskytnutou částku a ve zbytku nárok žalobkyně neodůvodněný bezdůvodným obohacením na straně žalovaného (část žalované jistiny, zejména smluvních pokut, plateb pojistného a poplatků) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem, žalobkyní, požádán, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až doručením výzvy dne 21. 9. 2023, ve které byla stanovena 10denní lhůta k zaplacení, uložil soud žalovanému povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 3. 10. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené výzvou k zaplacení, a ve zbytku bylo žalované příslušenství (nepřiznaná část úroku z prodlení a nárokovaný úrok) jako nedůvodné též zamítnuto.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když při porovnání procesního úspěchu žalobkyně dle vyčíslení přiznané částky včetně příslušenství k datu rozhodnutí (10 863,01 Kč) ku procesnímu úspěchu žalovaného dle vyčíslení částky včetně příslušenství k datu rozhodnutí ohledně které byla žaloba částečně zamítnuta (10 899,86 Kč) dospěl k závěru, že poměr úspěchu účastníků je v dané věci pouze nepatrným a nad to ve prospěch žalovaného, kterému v řízení žádné náklady nevznikly, a proto rozhodl, resp. v písemném vyhotovení rozsudku (§ 151 odst. 5 o. s. ř.) vyčíslil náhradu nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení