22 C 108/2022 - 165

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 147 490 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 147 490 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 147 490 Kč od 27. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 147 490 Kč s příslušenstvím představující zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 147 490 Kč od 27. 10. 2022, a to vše z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/91 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „odškodňovací zákon“), jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 25. 6. 2015 podala žalobkyně u Finančního úřadu pro [Anonymizováno] přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2015. Daňová kontrola byla zahájena dne 14. 12. 2015 (blíže zpráva o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno]). Za zdaňovací období měsíce května roku 2015 byla žalobkyně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 7 688 424 Kč. Žalobkyně podala proti platebnímu výměru odvolání, které bylo zamítnuto Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018, č. j. [Anonymizováno], žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v [adresa] svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. [spisová značka] a poté byla žalobkyni rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021, č. j. [spisová značka] zamítnuta kasační stížnost, přičemž ústavní stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. [Anonymizováno].

3. Celková doba řízení tak činila (ode dne 25. 6. 2015 do 25. 3. 2022) 6 let a 8 měsíců, přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem, a to s ohledem na rozhodnutí NS pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Žalobkyně má za to, že jde o nepřiměřenou délku řízení, a proto dne 26. 4. 2022 požádala o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

4. Dle tvrzení žalobkyně průtahy v řízení způsobila pomalá činnost správních orgánů a Krajského soudu v [adresa].

5. Výši zadostiučinění žalobkyně odvozuje od judikatury NS, konkrétně od jejího klíčového stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [Anonymizováno]), avšak dle žalobkyně je třeba k základní částce stanovené ve výši 15 000 Kč ročně zohlednit, že kumulovaná inflace od té doby (2012 až 2021) činí 20,5 %, a proto je třeba vycházet z částky 18 075 Kč za každý rok délky řízení. Odškodnění tak žalobkyně stanovila částkou 102 423 Kč, které však zvyšuje o 20 %, neboť je přesvědčena, že řízení před daňovými orgány bylo zatíženo mimořádným průtahem, když daňové orgány nečinily odpovídající úkony směřující k vymáhání v zákonných lhůtách.

6. Současně bylo mimořádným průtahem zatíženo i samotné vyřizování žaloby Krajským soudem v [adresa]. Řízení o žalobě bylo zahájeno dne 31. 8. 2018 a skončeno dne 18. 11. 2019. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby přitom dle názoru NSS ze dne 12. 11. 2015, č. j. [spisová značka] a ze dne 8. 12. 2016, č. j. [spisová značka] činí 6 měsíců až 1 rok.

7. K významu řízení žalobkyně uvádí, že na základě daňové kontroly byla doměřena částka 34 056 000 Kč, což představuje bezmála pětinásobek zisku za rok 2015. Na základě této skutečnosti žalobkyně dovozuje, že význam řízení je pro ni zcela zásadní, a z toho důvodu vypočtené odškodnění navyšuje o dalších 20 %. Celkově tak žalobkyně požaduje částku 147 490 Kč a dále zákonný úrok z prodlení.

8. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření k žalobě, které učinila svým podáním ze dne 11. 10. 2023. Žalovaná se k žalobnímu nároku žalobkyně vyjádřila tak, že jej neuznává, a to ani z části. Žalovaná dále uvádí že má za to, že dosud nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.

9. Žalovaná ve svém odůvodnění dále uvádí, že dne 24. 6. 2015 podala žalobkyně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za květen 2015, které bylo zaevidováno pod č. j. [Anonymizováno]. Správce daně stanovil ze květen 2015 platebním výměrem č. j. [Anonymizováno], ze dne 13. 7. 2015, nadměrný odpočet ve výši 7 690 524 Kč. Dne 14. 12. 2015 byla správcem daně zahájena daňová kontrola protokolem o zahájení daňové kontroly č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2015, s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2015 až září 2015 po vyměření.

10. Správce daně měl důvodné podezření, že žalobkyně úmyslně zkrátila daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až září 2015, a to o celkovou částku 24 324 853 Kč. Toto podezření bylo v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až září 2015 potvrzeno, tj. dle zjištění správce daně žalobkyně neoprávněně uplatnila nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění a dále neoprávněně uplatnila osvobození při dodání zboží do jiného členského státu. Ze zjištění bylo zřejmé, že při nákupu technologií došlo k vědomému několikanásobnému navýšení ceny, tato plnění byla zatížena podvodem, tj. zkrácením daně, o kterém žalobkyně s ohledem na související okolnosti věděla a aktivně se do něj zapojila. Podrobný průběh daňové kontroly je popsán ve Zprávě o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno]. Správce daně po provedené daňové kontrole na dani z přidané hodnoty doměřil žalobkyni na základě dodatečných platebních výměrů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2015 daň ve výši 7 688 424 Kč a penále ve výši 1 537 684 Kč.

11. Daňová kontrola byla ukončena projednáním zprávy o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno], která byla se zástupcem žalobkyně projednána při protokolovaném jednání dne 4. 12. 2017. Následně byly správcem daně vydány dodatečné platební výměry, které byly žalobkyni doručeny dne 11. 12. 2017. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně dne 10. 1. 2018 blanketní odvolání, které doplnila dne 30. 1. 2018, a to na základě výzvy k odstranění vad odvolání. Ve svém doplnění žalobkyně napadla předmětná rozhodnutí správce daně v částečném rozsahu a vyjádřila se k uvedení důvodu nesprávnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí a k označení důkazních prostředků.

12. Dne 13. 4. 2018 bylo postoupeno odvolání žalobkyně Odvolacímu finančnímu ředitelství spolu se stanoviskem k odvolání, č. j. 266940/18/2609-50522-604007, které dodatečně platební výměry potvrdilo Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018, č. j. [Anonymizováno]. Zároveň byla tímto rozhodnutím změněna splatnost daně s ohledem na závěry rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. [spisová značka].

13. Zástupce žalobkyně podal dne 31. 8. 2018 proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu vedenou pod sp. zn. [spisová značka], která byla Krajským soudem v [adresa] zamítnuta dne 18. 11. 2019.

14. Dne 29.11. 2019 byla podána kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu, která byla rozhodnutím NSS ze dne 9. 12. 2021, č. j. [spisová značka] zamítnuta. Zamítnuta byla dále dne 22. 3. 2022 i ústavní stížnost vedená pod sp. zn. [Anonymizováno].

15. Žalovaná se domnívá, že vzhledem ke složitosti řízení, nutnosti mezinárodního dožádání a průtahům ze strany žalobkyně, byla délka daňové kontroly přiměřená. Žalovaná zdůrazňuje, že pokud by měl správce daně povinnost přijmout veškeré důkazní prostředky žalobkyně, a to zejména ty, které se jevily jako nadbytečné, pak by takový postup zaručeně nenaplňoval účel správy daní a daňové kontroly a nepřiměřeně by zatěžoval nejen žalobkyni, ale i třetí osoby, a bezdůvodně by zapříčinil prodlužování daňové kontroly, čemuž se správce daně svým jednáním snažil zamezit.

16. Během daňové kontroly byly podány 2 stížnosti proti postupu správce daně při daňové kontrole, jedna byla shledána jako přípustná, ale nedůvodná a druhá jako nepřípustná.

17. Délku daňové kontroly ovlivnily i žádosti o mezinárodní dožádání o provedení důkazních prostředků na Slovensko a do Polska. Ze zprávy o daňové kontrole tak jednoznačně vyplývá, že šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a některých případech i k jejich obtížné dosažitelnosti.

18. Žalovaná má dále za to, že sama žalobkyně přispěla svým jednáním poměrně významně k nárůstu délky daňové kontroly. Dne 1. 3. 2017 bylo v rámci ústního jednání učiněno podání, které správce daně zaevidoval pod č. j. [Anonymizováno], které má vazbu na nákup technologie a dále byly k roku 2014 předloženy doklady. Obsahem tohoto jednání bylo kromě již výše uvedeného, předložení dokladů a listin i sdělení zástupci žalobkyně, že žalobkyně činí úkony či podává svá podání až po uplynutí lhůty, která mu byla správcem daně stanovena, a právě v těchto pozdě podaných podání jsou navrhovány důkazní prostředky, které mají prokázat skutečnosti, k jejichž prokázání byla žalobkyně vyzvána v průběhu daňového řízení. Správce daně musí mít na zřeteli, aby v průběhu daňového řízení nevznikaly průtahy, a to jak ze strany správce daně, tak i ze strany žalobkyně, resp. zástupce žalobkyně.

19. Správce daně dále v průběhu daňové kontroly provedl výslech třinácti svědků, z nichž dvanáct navrhla žalobkyně. Žádná ze svědeckých výpovědí neprokázala deklarovaný účel. Výslechy dalších svědků, které správce daně po správní úvaze odmítl provést, byly evidentně pro výsledek kontrolního zjištění bezpředmětné a mohlo by se jednat o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení. Dokazování formou výslechu jednatelů skutečných dodavatelů by bylo nadbytečné zejména proto, že skutkový stav plně prokazovaly již listiny doložené těmito dodavateli. Správce daně tedy dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci a neprovedení navrhovaných výslechů dostatečným způsobem odůvodnil.

20. Žalobkyně dále předložila správci daně 8 znaleckých posudků a navrhovala provedení výslechu svědka soudního znalce, a to zejména ve vztahu k objasnění stanovené hodnoty předmětných technologií. Znalecké posudky obsahovaly způsob hodnocení a ocenění časovou cenou hodnoceného stroje a zařízení, tedy nikoliv cenu obvyklou. Správce daně tedy nemohl přisvědčit žalobkyni v tom, že by výslech svědka soudního znalce přispěl k objasnění neoprávněného nadhodnocení cen technologií, a že předložený znalecký posudek je způsobilý vyvrátit závěry správce daně ve výsledku kontrolního zjištění.

21. Délka předmětného řízení cca 2 roky tak nebyla zapříčiněna průtahy na straně správce daně, ale rozsahem provedeného dokazování a komplikovanou spoluprací se zástupcem žalobkyně, a to ve smyslu stále se opakujících žádostí o prodloužení lhůt u jednotlivých úkonů a stálými posuny termínů jednání. Správce dně zjevně usiloval při posuzování provedení či neprovedení důkazních prostředků i o hospodárnost a rychlost daňového řízení.

22. Žalovaná s odkazem na dokumenty o průběhu kontroly dokládá, že správce daně vždy na podání žalobkyně reagoval bez prodlení. Neprovedením všech navrhovaných svědeckých výpovědí, neakceptování žádostí žalobkyně o prodlužování lhůt, sám správce daně přispěl ke zkrácení celkové doby daňové kontroly.

23. Žalovaná dále odmítá tvrzení žalobkyně, že veškerá daňová řízení by měla být správcem daně ukončena do 30, resp. maximálně do 60 dnů. Žalobkyně aplikuje lhůtu pro vydání meritorního rozhodnutí na postup, který žádné meritorní rozhodnutí nezahrnuje. Obzvláště pak v případě obtížné daňové kontroly nelze limitovat její průběh lhůtou pouhých 30 dnů (resp. 60 dnů). Žalovaná v této souvislosti zdůrazňuje rozdíl mezi daňovou kontrolou a kontrolou dle kontrolního řádu.

24. K samotnému nároku na náhradu újmy žalovaná uvádí, že žalobkyně ve svém návrhu žádným způsobem neuvádí, v čem spatřuje nepřiměřenou délku řízení, odkazuje pouze na § 71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), který je ale na toto řízení zcela nepoužitelný. Konkrétní průtahy, které by mohly podpořit její názor, že celé řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, žalobkyně nenamítá. Délka daňového řízení v prvním stupni trvala od 14. 12. 2015 kdy byla zahájena daňová kontrola do 13. 4. 2018, kdy došlo ke konkludentnímu vyměření daňového přiznání. Tato doba činí 2 roky a 4 měsíce. Řízení před odvolacím orgánem bylo ukončeno dne 20. 6. 2018. Celková doba řízení před orgány Finanční správy ČR tak činila přesně 2 roky, 6 měsíců a 6 dnů. Žalovaná v této souvislosti uvádí, že celková doba řízení před orgány finanční správy nepřekročila obvyklou mez, zejména s ohledem na složitost celkového řízení vč. potřeby mezinárodního dožádání. Co se týče délky řízení před soudy, dokládá žalovaná vyjádření Ministerstva spravedlnosti, ve kterém konstatovalo, že řízení bylo s ohledem na složitost přiměřeně dlouhé.

25. Žalované své vyjádření doplňuje o výčet úroků, jež byly správcem daně žalobkyni vyplaceny: - rozhodnutím o výši úroku z daňového odpočtu č. j. [Anonymizováno], ze dne 21. 12. 2017, byl přiznán úrok z daňového odpočtu dle § 254a zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) ve výši 6 555 Kč za zdaňovací období říjen 2015; - rozhodnutím o úroku z daňového odpočtu č. j. [Anonymizováno], ze dne 7. 8. 2018, rozdílový, byl přiznán úrok z daňového odpočtu dle § 254a daňového řádu ve výši 177 Kč dopočet za zdaňovací období říjen 2015; - rozhodnutím o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně č. j. [Anonymizováno], ze dne 7. 8. 2018, byl přiznán úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši 133 999 Kč za zdaňovací období leden až červen 2015, srpen až září 2015 a listopad až prosinec 2015; - rozhodnutím o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně č. j. [Anonymizováno], ze dne 1. 11. 2018, byl přiznán úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši 13 418 342 Kč. Úrok byl přiznán ze zrušených zajišťovacích příkazů za zdaňovací období leden až červen 2015, srpen až září 2015, listopad až prosinec 2015, duben 2014, červen až srpen 2014 a říjen až prosinec 2014 26. Žalovaná má za to, že z popisu skutkového stavu je patrné, že žalobkyně využila ve věci vydaných dodatečných platebních výměrů a platebních výměrů toliko řádného opravného prostředku – odvolání dle § 108 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Mimořádný opravný prostředek ani dozorčí prostředek ve smyslu § 108 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu žalobkyně ve věci neuplatnila. Proti rozhodnutí o odvolání č. j. [Anonymizováno] využila žalobkyně prostředku ochrany v podobě žaloby o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Proti rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], kterým byla žaloba zamítnuta, podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který o ní s konečnou platností rozhodl prostřednictvím rozsudku č. j. [spisová značka] jako o nedůvodné. Následně podaná ústavní stížnost byla odmítnuta.

27. Žalovaná se vyjádřila ke požadavku zvýšení zadostiučinění o inflaci a to tak, že navyšování základní částky o kumulovanou výši inflace nemá v právním řádu oporu. Základní částka vyjádřená ve Stanovisku, na které žalobkyně odkazuje neobsahuje inflační doložku. Žalobkyně by proto ani v případě připuštění aplikace uvedeného Stanoviska nemohla základní částku o inflaci automaticky navyšovat.

28. Závěrem tak žalovaná navrhuje, aby soud svým rozhodnutím žalobu o zaplacení částky 147 490 Kč s příslušenstvím zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila a mezi stranami nebylo sporné, že žalovaná jakékoliv zadostiučinění poskytnout odmítla, přistoupil soud k projednání nároku.

30. Ve věci proběhlo jednání dne 16. 12. 2024, na kterém strany sporu učinily nesporným průběh správního i soudního řízení tak, jak je popsán ve vyjádření žalované ze dne 13. 3. 2024.

31. Rekapitulací průběhu správního a soudního řízení došel soud k následujícímu:

32. Dne 14. 12. 2015 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola za zdaňovací období leden 2015 až září 2015 (po vyměření) a říjen 2015 (před vyměřením).

33. Dne 4. 3. 2016 požádala žalovaná o mezinárodní dožádání na Slovensko. Odpověď na toto dožádání dostala žalované dne 24. 5. 2016, přičemž jí bylo sděleno, že při prověření přepravy, uskladnění a využití artiklu u partnera [jméno FO] [právnická osoba]., se jednalo o nekontaktní subjekt a okolnosti obchodu se nepodařilo ověřit.

34. Dne 30. 11. 2016 byla žalovaná vyzvána k prokázání jí tvrzených skutečností, a to ve lhůtě 30 dnů. Na to žalobkyně reagovala dne 7. 12. 2016 žádostí o prodloužení lhůty celkem o 1 a půl měsíce. Žalovaná této žádosti částečně vyhověla, když lhůtu dne 12. 12. 2016 prodloužila od 30 dnů, tj. do 30. 1. 2017.

35. Dne 1. 3. 2017 proběhlo ústní jednání, jehož obsahem bylo mimo předložení dokladů a listin i sdělení zástupci žalobkyně, že své úkony či podání činí až po uplynutí lhůty, která jí byla správcem daně stanovena, přičemž právě v těchto opožděně učiněných podání jsou navrhovány důkazní prostředky, které mají prokázat skutečnosti, k jejichž prokázání byla žalobkyně vyzvána v průběhu daňové kontroly v souladu s ustanovením § 92 odst. 4 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že žalobkyni hrozí změna daňových povinností ve vztahu k dani z přidané hodnoty, a to ve významné výši, může mít její jednání, kdy činí podání po lhůtě, povahu prodlužování řízení.

36. Dne 3. 3. 2017 provedla žalovaná mezinárodní dožádání do Polska na které jí přišla reakce dne 21. 3. 2017, přičemž dožádaná země uvádí, že má podezření, že poplatník (společnost [Anonymizováno].) využil registraci v Polsku pro potřeby intrakomunitárních transakcí a za účel provádění podvodů na dani z přidané hodnoty. Dne 19. 2. 2016 byl z důvodů nekontaktnosti vymazán z registru plátců daně z přidané hodnoty.

37. Dne 8. 3. 2017 provedla žalovaná další mezinárodní dožádání do Slovenska na které jí přišla reakce dne 19. 5. 2017, přičemž dožádaná země uvádí, že označený daňový subjekt ([jméno FO] [právnická osoba].) je nekontaktní, vozidlo označené žalovanou nebylo zaznamenáno v systému mýtných bran.

38. Dne 4. 4. 2017 bylo k ústnímu jednání předvoláno 9 svědků. Dne 18. 4. 2017 byli k ústnímu jednání předvoláni 3 svědci. Žalovaná ke všem výslechům svědků dokládá protokoly o jejich výslechu.

39. Dne 25. 5. 2017 byla podána stížnost v rámci prováděného výslechu svědka p. [jméno FO], která byla vyhodnocena jako přípustná, ale nedůvodná. O nedůvodnosti stížnosti byla žalobkyně vyrozuměna dne 6. 6. 2017.

40. Ze strany žalobkyně pak následovaly opakované žádosti o odložení termínu ústního jednání, kterým bylo ze strany správce daně vyhověno.

41. Dne 5. 10. 2017 byla žalobkyně, resp. její zástupce, seznámena s výsledky kontrolního zjištění a byla vyzvána k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení výsledku kontrolních zjištění. Na žádost žalobkyně byla tato lhůta prodloužena dne 9. 10. 2017 o dalších 19 dní.

42. Dne 4. 12. 2017 došlo k projednání zprávy o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] a tedy k ukončení daňové kontroly. V souvislosti s ukončením daňové kontroly za rok 2015 pak žalované uvádí, že vyšla najevo nutnost provést kontrolu taktéž za rok 2014, jelikož je ve vzájemné souvislosti s kontrolou za rok 2015.

43. Dne 10. 1. 2018 podala žalobkyně proti zprávě o daňové kontrole blanketní odvolání, jež bylo doplněno na výzvu správce daně dne 30. 1. 2018. O odvolání bylo rozhodnuto dne 20. 6. 2018, kdy Odvolací finanční ředitelství potvrdilo vydané platební a dodatečné platební výměry.

44. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 31. 8. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v [adresa]. Soud napadené rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 18. 11. 2018. Žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku opravný prostředek, o němž dále rozhodoval Nejvyšší správní soud, který podanou kasační stížnost zamítl svým rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021, č. j. [spisová značka][Anonymizováno]

45. Žalobkyně dále podala ústavní stížnost, která však byla dne 22. 3. 2022 zamítnuta jako neopodstatněná.

46. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

47. Z žádosti o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 26. 4. 2022, které žalobkyně zaslala [právnická osoba] je zřejmé, že žalobkyně uplatnila svůj návrh na přiměřené zadostiučiněné za průtahy v řízení ještě před podáním žaloby ke zdejšímu soudu.

48. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 23. 9. 2022 je zřejmé, že ministerstvo financí posoudilo výše uvedenou žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy a došlo k závěru, že k jejímu uplatnění nevznikly na straně žalobkyně zákonné podmínky a žádost je tak zcela nerelevantní.

49. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 21. 9. 2022 bylo zjištěno, že na základě žádosti žalobkyně byl posouzen návrh na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „odš. z.“). [právnická osoba] dospělo k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení 50. Ze stanoviska [právnická osoba] ze dne 21. 9. 2022 vyplývá, že na základě žalobkyní uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení správního a soudního posoudilo ministerstvo spravedlnosti žádost v části týkající se soudního řízení, přičemž dospělo k závěru, že nárok žalobkyně není oprávněný, neboť v posuzované věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

51. Z odvolání žalobkyně proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty vydaným Finančním úřadem pro [Anonymizováno], územní pracoviště v [Anonymizováno] dne 5. 12. 2017 č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] a proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty vydaným Finančním úřadem pro [Anonymizováno], územní pracoviště v [Anonymizováno] dne 5. 12. 2017 č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno] bylo podáno bez náležitého odůvodnění.

52. Z odůvodnění výše uvedeného odvolání žalobkyně ze dne 29. 1. 2018 bylo zjištěno, že náležitosti odvolání v souladu s § 112 daňového řádu byli žalobkyní náležitě doplněny. Žalobkyně podrobně popisuje, v čem spatřuje nesprávnost vydaných platebních a dodatečných platebních výměrů a navrhuje, aby byli odvolacím orgánem zrušeny.

53. Z rozhodnutí o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně ze dne 1. 11. 2018, č. j. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalobkyně byl v souladu s § 254 odst. 2 daňového řádu přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně u důvodu zrušení Rozhodnutí Odvolacího [právnická osoba] ze dne 13. 1. 2017, č. j. [Anonymizováno] ve výši 13 418 342 Kč.

54. Z usnesení Ústavního soudu spisové značky [Anonymizováno] ze dne 22.3.2022 soud zjistil, že Ústavní soud dne 22. 3. 2022 rozhodl o ústavní stížnosti žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2021, č.j. [spisová značka] za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení tak, že se ústavní stížnost odmítá.

55. Dále soud provedl důkaz rozsudkem Krajského soudu v [adresa] [číslo jednací], ze kterého zjistil, že Krajský soud v [adresa] rozhodl mimo jiné tak, že obžalovaný [jméno FO], obžalovaný [jméno FO], obžalovaný [jméno FO], obžalovaná [jméno FO] a obžalovaná obchodní korporace Wassa, se v rozsudku detailně popsaným jednáním ve zdaňovacích obdobích měsíce leden 2014 až prosinec 2015 dopustili jednání, které ohledně společnosti Wassa bylo kvalifikováno tak, že obchodní korporace Wassa vyhotovila, použila a předložila doklady, ve kterých uvedla nepravdivé údaje vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaných jménem Evropské unie, a tím umožnila nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, a v žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje, kdy těmito činy způsobila škodu velkého rozsahu.

56. Z rozhodnutí o odvolání proti rozsudku citovanému v bodě 15 soud zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem [spisová značka] mimo jiné rozhodl tak, že žalobkyně (obchodní korporace Wassa) spáchala zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie. V odůvodnění rozsudku (str. 16) pak uvádí: „…v úmyslu docílit toho, aby obžalované právnické osobě – obchodní korporaci [Jméno žalobkyně]., coby daňovému subjektu registrovanému u místně příslušného správce daně – Finančního úřadu pro [Anonymizováno], územního pracoviště v [Anonymizováno] jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty, byla v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty, vyměřena nižší daň z přidané hodnoty (dále i jen DPH), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, příp. neoprávněně vylákána výhoda na této dani formou tzv. nadměrného odpočtu, v období od 1. 1. 2014 do 25. 1. 2016 při podávání daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období (vyjma zdaňovacího období měsíce července 2015, nechali deklarovat a neoprávněně zahrnout do daňových evidencí DPH a daňových přiznání k DPH přijatá zdanitelná plnění obžalované právnické osoby - obchodní korporace [Jméno žalobkyně]. v rozsahu neodpovídajícím skutečnosti, na jejichž podkladě neoprávněně uplatňovali odpočet DPH tzv. na vstupu,…“ 57. Z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobkyně žalovala žalovanou (jednající rovněž Ministerstvem financí) v souvislosti s daňovou kontrolou jejíž délka je přezkoumávána v tomto řízení o částku přesahující 300 milionů Kč, která dle tvrzení žalobkyně představuje skutečnou škodu způsobenou tím, že se státní orgány dopustily zjevných nezákonností obstavením majetku žalobkyně, čímž paralyzovaly její činnost. Soud prvního stupně žalobkyni vyhověl.

58. Z rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. [Anonymizováno] soud zjistil, že rozsudek vydaný v řízení popsaném v čl. 17 tohoto rozsudku potvrdil pouze do částky 1 846 Kč, ohledně částky 304 401 658 Kč včetně příslušenství rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení.

59. Z účetní závěrky žalobkyně z roku 2015 soud zjistil, že k počátku účetního období vykázala stav peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů ve výši 7 678 000 Kč, ke konci 5 127 000 Kč.

60. Ze zprávy o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že daňová kontrola byla zahájena protokolem o zahájení daňové kontroly č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 12. 2015 s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2015 až září 2015 (po vyměření) a říjen 2015 (před vyměřením). Protokol obsahuje stručný popis ekonomické činnosti daňového subjektu v šetřeném období. Dále pak seznam písemností z daňové kontroly, a to včetně protokolů a úředních záznamů. Dále pak výsledek kontrolního zjištění včetně hodnocení důkazů, jež bylo zhotovitelem Zprávy obsáhle popsáno, z jakých důkazních prostředků vycházel při hodnocení konkrétních částí daňové kontroly a dále jakým způsobem dospěl k závěrům daňové kontroly.

61. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

62. V projednávané věci se žalobkyně domáhá přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správního řízení, včetně navazujícího řízení před správním soudem.

63. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Judikatura upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení, proto existující průtah v určité fázi řízení soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

64. Podle ust. § 31a zákona o odpov. za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

65. V případě nepřiměřené délky řízení se vznik nemajetkové újmy presumuje. Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [Anonymizováno] uvedl: „Evropský soud vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva.“ Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek NS sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a odškodňovacího zákona je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud účastník v nejistotě není, dochází k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy a pro odškodnění důvod.

66. Žalovaná v rámci obrany mimo jiné namítala, že v daném případě nastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vyvracejí. Zdůrazňovala, že žalobkyně s ohledem na svou trestnou činnost nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť její nejistota spočívala pouze v tom, zda bude mít prospěch z vlastního nekalého jednání.

67. Z provedeného dokazování pak dle názoru soudu skutečně vyplynulo, že jedinou nejistotou žalobkyně bylo to, zda se jí podaří promyšlenou a dobře organizovanou činností, v jejímž rámci podávala nepravdivá přiznání k DPH, dosáhnout neoprávněného zisku na úkor státu. Soud odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. [spisová značka], dle kterého platí, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. 68. [jméno FO] rozhodnutí soudu v tomto odškodňovacím řízení je zcela nepodstatná skutečnost, zda žalobkyně byla či nebyla v trestním řízení odsouzena – popř. za jaký skutek. Soud však nemá důvod pochybovat o skutkových závěrech v trestních rozsudcích uvedených, které ostatně odpovídají závěrům daňové kontroly provedené žalovanou a vyhodnotil tedy důkazy každý samostatně i ve vzájemné souvislosti. Z odůvodnění trestních rozsudků jednoznačně vyplývá, že přiznání k DPH podaná žalobkyní obsahovala nepravdivé údaje, jejichž cílem bylo daň zkrátit a způsobit tak daňový únik.

69. Soud rozhodně odmítá rozlišování mezi jednáním žalobkyně coby právnické osoby a jejích zaměstnanců coby fyzických osob, na němž v řízení trval právní zástupce žalobkyně. Právnická osoba, coby uměle vytvořený subjekt, projevuje svou vůli a jedná fakticky vždy prostřednictvím konkrétních lidí (funkcionářů, zaměstnanců apod.), neboť jinak jednat nemůže. Z provedených důkazů je zřejmé, že je to právě žalobkyně, které měl zkrácením daně vzniknout prospěch a žalobkyně nikdy neučinila žádný krok vedoucí k nápravě nepravdivě podaných daňových přiznání. Nejednalo se tedy o excesivní jednání pouze některých zaměstnanců, jak tvrdil právní zástupce žalobkyně.

70. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že se žalované podařilo svou obranou, v rámci které tvrdila a prokázala účel a průběh posuzovaného řízení včetně jednání žalobkyně v něm, vyvrátit domněnku o nemajetkové újmě vzniklé žalobkyni délkou tohoto řízení.

71. Soud má rovněž za to, že samotný požadavek žalobkyně uplatněný žalobou řešenou v tomto řízení představuje pouze další škodlivé jednání žalobkyně a posoudil je jako zneužití práva, kterému dle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který vymezuje úkoly soudnictví nelze poskytnout soudní ochranu. Tento závěr soud odvozuje z rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 895/2020, který uvádí, že: „Zákaz zneužití práva podle o. z. je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Soud má za to, že citovaný judikát přesně dopadá na konkrétní případ, kdy se žalobkyně domáhá toho, aby jí byla poskytnuta náhrada imateriální újmy, která měla spočívat v nejistotě, zda se jí podaří podvodně docílit značného majetkového prospěchu.

72. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že je na místě žalobu zamítnout, zabýval se však dále i tím, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení.

73. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 konstatoval, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva - nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy 30 Co 241/2022 třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“. Na citovaný nález Ústavního soudu posléze reagoval Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, v němž mimo jiné uvedl, že „nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 větu třetí zákona č. 82/1998 Sb. a posuzovat tak přiměřenost jejich délky“, přičemž uzavřel, že: „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.“ 74. V projednávaném případě lze přistoupit k posouzení přiměřenosti celkové délky správního a na něj navazujícího soudního řízení podle kritérií podrobně rozvedených ve Stanovisku, když soud uzavřel, že na namítané řízení je aplikovatelný čl. 6 Úmluvy. Navíc lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, v němž bylo zřetelně artikulováno, že „daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Pokud jde o posouzení správního řízení a následujícího řízení soudního, pak i v tomto směru postupoval nalézací soud správně, když tato řízení posoudil jako celek (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 424/2018 či ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014).

75. Pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení je prioritně třeba ohraničit jeho trvání, tj. stanovit počátek a konec řízení.

76. Počátek daného řízení lze spojit až se zahájením daňového kontroly dne 14. 12. 2015, neboť lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, kdy nelze pro účely odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. počítat s obdobím od podání daňového přiznání do zahájení daňové kontroly jako dobou trvání řízení, za niž by mohlo být odškodnění přiznáno. Řízení bylo ukončeno dne 25. 3. 2022, kdy bylo žalobkyni doručeno odmítavé usnesení Ústavního soudu. Celková délka řízení tak činila 6 let a 3 měsíce.

77. Je ustálenou judikaturou, že při posouzení přiměřenosti řízení „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014).

78. Současně platí, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, či ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012). 23.

79. Soud posuzuje namítané řízení jako značně složité (skutkově i procesně), jak o tom svědčí, pokud jde o správní fázi trvající od zahájení daňové kontroly (14. 12. 2015) do rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství (20. 6. 2018) cca 2 a roku, V rámci řízení byla podrobně zjištěna povaha aktivního postupu správce daně zahrnující opakované mezinárodní dožádání, konání řady jednání, dílem mařených předvolávanými svědky (zaměstnanci žalobkyně), jimž za to byly ukládány pořádkové pokuty, činění desítek žádostí o poskytnutí součinnosti správci daně, vyhodnocování odpovědí, vypořádávání obrany žalobkyně, zahrnující i žádosti o prodloužení poskytovaných lhůt a stížnosti na postup správce daně. Meritorně pak bylo ve správní fázi řízení rozhodováno dvakrát (vydáním platebních výměrů a rozhodnutím o proti nim žalobkyní podaném odvolání). V soudní fázi bylo rozhodováno v období od 31. 8. 2018 (podání správní žaloby) do 25. 3. 2022 (doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku žalobkyni) ve věci hned třikrát, z toho dvakrát vrcholnými soudními instancemi s celostátní působností (Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem). Chování žalobkyně v řízení nepřekročilo rovinu zohlednitelnou v rámci kritéria (procesní) složitosti věci (žádosti o prodloužení lhůt ve správním řízení, odročení jednání nařízeného krajským soudem na 16. 10. 2019 z důvodu kolize zástupce žalobkyně s jiným jednáním). Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyni, žalobkyni nelze přisvědčit v argumentaci zajišťovacími příkazy a jimi údajně vzniklé škody, tato s předmětem namítaného řízení, jímž žalobkyně podanou žalobou učinila právě jen – pro ni ve výsledku nepříznivě vyřešenou – otázku její povinnosti k zaplacení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období jediného kalendářního měsíce (května 2015), nijak nesouvisí. Nejistota o výsledku řízení v období od 14. 12. 2015 (kdy byla žalobkyně prvně konfrontována s možností uložení daňové povinnosti za květen 2015 oproti původně vyměřenému daňovému odpočtu) až do doručení rozhodnutí Ústavního soudu, podle nějž žalobkyně definitivně neuspěla se snahou zvrátit rozhodnutí u uložení daňové povinnosti, se týkala daně z přidané hodnoty za měsíc květen 2015, vyměřené v prosinci 2017 částkou necelých osmi milionů Kč, nijak tedy nesouvisí s dílčí fází daňového řízení představovanou vydáním zajišťovacích příkazů, zrušených, jak žalobkyně sama připouští, rozsudkem Nejvyššího správního soudu v prosinci 2021, tedy významně dříve před skončením namítaného řízení. Škoda žalobkyni podle jejích tvrzení v důsledku příkazů vzniklá je nárokem nijak se netýkajícím předmětu řízení v nyní souzené věci. Pokud jde konečně o kritérium postupu orgánů veřejné moci, správce daně postupoval bez průtahů. K dílčím prodlevám došlo v řízení před krajským soudem, který po podání žaloby dne 31. 8. 2018 ukončil přípravné procesní úkony již v říjnu téhož roku, jednání ale nařídil až na listopad 2019, a stejně tak i v řízení před Nejvyšším správním soudem, který po podání kasační stížnosti dne 29. 11. 2019 ukončil přípravné procesní úkony v květnu 2020, následně se ale vypořádává s procesní aktivitou účastníků znovu až od června 2021, kdy žalobkyně doplnila svoji kasační stížnost, aby poté již plynule směřoval k vydání rozsudku.

80. Na podkladě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že dobu jen mírně přesahující šest let, tedy nikoliv extrémní, v níž správní orgány a soudy hned pětkrát (!) meritorně rozhodovaly ve složité daňové věci, přesahující svým předmětem významně žalobkyní pro odškodňovací řízení „vyselektované“ zdaňovací období května 2015, soud přes zmíněné prodlevy v činnosti obou správních soudů ještě nehodnotí jako nepřijatelnou, ale naopak jako zásadně odpovídající „váze“ kritérií tuto dobu určujících, z nichž ústřední význam má složitost věci a vícestupňovost rozhodování.

81. Vzhledem ke všem výše učiněným závěrům rozhodl soud tak jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí a žalobní návrh jako nedůvodný zamítl.

82. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý z deseti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření ve věci ze dne 19. 5. 2022, 11. 10. 2023, 5. 2. 2024, 1. 3. 2024, 9. 9. 2024, 12. 12. 2024, vyjádření k dovolání ze dne 25. 10. 2022, vyjádření k odvolání ze dne 5. 5. 2023 a účast a příprava na jednání dne 16. 12. 2024).

83. Určená náhrada nákladů řízení je splatná v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.)

Poučení