22 C 131/2023-208

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 6 566,35 € s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 6 566,35 € spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 1. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 55 376,91 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 6 566,35 € s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že účastníci uzavřeli dne [datum]„ Smlouvu o poskytnutí nenávratného finančního příspěvku z Fondu [anonymizována dvě slova]“ (dále též jen„ smlouva o poskytnutí dotace“), jejíž nedílnou součástí byly„ Všeobecné smluvní podmínky“ (dále jen„ VSP“). Podle této smlouvy žalobce poskytl žalovanému příspěvek ve výši 11 210,90 € (dále též jen„ příspěvek“ nebo„ dotace“) na realizaci tzv. malého projektu s názvem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova]“ (dále též jen„ projekt“), a to dvěma platbami (ve výši 8 408,17 € dne 26. 2. 2020 a ve výši 2 802,73 € dne 4. 12. 2020). Jelikož je dle bodu 10.1 c) VSP žalovaný jakožto příjemce dotace povinen příspěvek nebo jeho část vrátit v případě porušení předpisů týkajících se zadávání veřejných zakázek a jelikož k takovému porušení dle pravomocných rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen„ ÚOHS“) došlo, vyzval žalobce žalovaného dne 7. 12. 2021 k vrácení části příspěvku ve výši 6 566,35 €, avšak do dnešního dne mu žalovaný ničeho neuhradil. Spolu s částí příspěvku požadoval žalobce též úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky od 1. 2. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný především vznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti (civilního) soudu. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (představovanou například rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 58/2005) měl za to, že smlouva o poskytnutí dotace je veřejnoprávní smlouvou a vztah z ní vzniklý je vztahem veřejnoprávním, kdy poskytovatel dotace (zde žalobce) vystupuje vrchnostensky vůči příjemci dotace (zde žalovanému). Důkazem vrchnostenské pozice žalobce vůči žalovanému je právě ta část smlouvy (respektive čl. 10 písm. c) VSP), která ukládá žalovanému vrátit poskytnutý příspěvek v případě, že projekt nebude zadán v souladu s předpisy o zadávání veřejných zakázek. Je tak očividné, že žalobce si podanou žalobou nehájí žádný svůj soukromý zájem, ale naopak chrání zájem veřejný; smlouva mezi nimi uzavřená je proto typickým příkladem privatizace veřejné moci v nepřípustné podobě. Dále žalovaný namítal, že žalobcem požadovaná vratka dotace je nepřiměřeně vysoká a příčící se dobrým mravům; navrhl tedy, aby ji soud moderoval v režimu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“).

3. K námitce věcné nepříslušnosti zdejšího soudu pak žalobce písemně i v průběhu jednání doplnil, že jako zájmové sdružení právnických osob sdružuje obce, města a další neziskové organizace. Sám žalobce vystupuje vůči slovenskému Ministerstvu investícií a regionálneho rozvoja (dále též jen„ MIRRI“) v podřízené pozici jako žadatel o příspěvek z tzv. Fondu [anonymizována dvě slova]. Prostředky takto získané přerozděluje mezi další subjekty, zjednodušeně řečeno tedy vystupuje v pozici prostředníka mezi MIRRI (certifikačním nebo také řídícím orgánem, jak je patrno ze smlouvy a z webových stránek MIRRI o programu INTERREG V-A) a konečným žadatelem (tj. realizátorem konkrétního projektu, jímž byl v tomto případě i žalovaný). Porušení pravidel o zadávání veřejných zakázek přitom má negativní dopad nejen na dotčený projekt realizovaný žalovaným, ale de facto na všechny projekty, pro něž žalobce obdržel od MIRRI příspěvky, jinak řečeno i na ty, které s projektem, o který se v této věci jedná, vůbec nesouvisí. Právě pro zjištěnou nesrovnalost při realizaci projektu vyzvalo MIRRI žalobce dne 18. 2. 2022 k vrácení částky 6 566,35 €, což žalobce dobrovolně učinil. V této souvislosti žalobce upřesnil, že žalovanému poskytl prostředky pouze na projekt realizace [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (tedy na projekt„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova]“), ale ve vztahu k dalším třem částem této [anonymizováno], které později ÚOHS vnímal jako jeden místně, věcně a časově související celek, se žalovaný obracel přímo na [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], což je příspěvková organizace zřízená českým Ministerstvem pro místní rozvoj (dále jen„ MMR“).

4. Před samotným posouzením oprávněnosti zažalovaného nároku se tak soud musel zabývat námitkou své věcné nepříslušnosti, neboť její důvodnost by představovala neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jak dále stanoví § 104 odst. 1 o. s. ř.“,„ (n) áleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.“. Podle § 104b odst. 2 o. s. ř.,„ (u) stanovení odstavce 1 neplatí, domáhá-li se navrhovatel podle zvláštního zákona ochrany proti nečinnosti orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, jakož i právnické (fyzické) osoby nebo jiného orgánu, jimž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, jakož i právnické (fyzické) osoby nebo jiného orgánu, jimž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, rozhodnutí ve věcech politických stran a politických hnutí nebo rozhodnutí o kompetenční žalobě. V uvedených případech soud vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví. Právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány.“.

5. Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon, jak uvádí § 7 odst. 4 o. s. ř., a jedná se o zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen„ s. ř. s.“). Jak stanoví jeho § 2, ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

6. Rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví vymezuje na zákonné úrovni výše citovaný § 2 s. ř. s., ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen„ správní orgán“). Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy zavedlo legislativní zkratku„ správní orgán“ a jeho zákonná definice obsahuje tři prvky: Za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007-197).

7. V prvé řadě se proto zdejší soud musel zabývat otázkou, zda žalobce vystupoval v souzené věci jako„ správní orgán“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zda mu bylo svěřeno rozhodování o (veřejných subjektivních) právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Ačkoli žalobce je zájmovým sdružením právnických osob (viz výpis z Obchodního rejstříku a informace na webových stránkách žalobce [webová adresa]), tedy prima facie subjektem soukromého práva, v praxi k propůjčení státní správy soukromým subjektům běžně dochází, a tedy v obecné rovině není vyloučeno, že by v procesu přidělování (přerozdělování) dotace z Fondu [anonymizována čtyři slova] [země] – [země]) od MIRRI teoreticky mohl být nadán vrchnostenskými oprávněními vůči žalovanému (ať již ve smyslu autoritativního rozhodování o tom, zda dotace bude přidělena a v jaké výši, tak ve smyslu následné kontroly, zda byla užita v souladu se stanovenými podmínkami, včetně možnosti ji v opačném případě odejmout nebo příjemce za nedodržení podmínek sankcionovat).

8. Taková pravomoc by na straně žalobce nicméně musela být založena buď přímo zákonem, nebo rozhodnutím správního orgánu, jemuž organizačně podléhá, eventuelně (veřejnoprávní) smlouvou se správním orgánem; nic však nenasvědčuje ani jedné z těchto variant. Ostatně, sám žalovaný v tomto směru nic konkrétního neuvedl; netvrdil například, že by žalobce byl entitou zřízenou zákonem nebo podléhající některému ze správních orgánů, nebo že by taková oprávnění žalobci zakládala (veřejnoprávní) smlouva mezi jím a MIRRI (případně MMR). Pokud snad hovořil o veřejnoprávní smlouvě, měla jí být přímo smlouva o poskytnutí dotace mezi ním a žalobcem, nikoli mezi žalobcem a správním orgánem (lhostejno, zda českým MMR či slovenským MIRRI).

9. Soud si je vědom informačního deficitu na straně žalovaného, který s největší pravděpodobností nemá možnost do vztahů mezi žalobcem a MIRRI (či MMR) hlouběji nahlédnout, a tedy ani možnost precizovat svá v zásadě obecná tvrzení či je prokazovat nebo alespoň osvědčovat (soud svou věcnou příslušnost totiž posuzuje předtím, než vůbec s formálním dokazováním započne), nicméně transfer vrchnostenských pravomocí z MIRRI jakožto„ řídícího orgánu“ (respektive z MMR jakožto„ národního orgánu“) na žalobce nic neindikovalo. Sám žalobce nejenže existenci (veřejnoprávní) smlouvy, kterou by na něj slovenské MIRRI přeneslo své kompetence v oblasti poskytování dotací výslovně popřel, ale nadto konzistentně setrval na tvrzení, že je vůči MIRRI sám v postavení podřízeném. Jakýmsi nepřímým osvědčením pravdivosti tohoto tvrzení je mj. výzva žalobci od slovenského MIRRI k vrácení (části) poskytnutého příspěvku ze dne [datum] za zjištěnou nesrovnalost při realizaci projektu, na který byl příspěvek poskytnut. Jinými slovy, bez ohledu na fakt, že porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek se dopustil žalovaný, MIRRI žádalo vrácení příspěvku z Fondu [anonymizována dvě slova] od žalobce. Ten ale neměl vůči žalovanému žádné nástroje, jimiž by ho mohl autoritativně přimět mu takto poskytnuté finanční prostředky vrátit; jediné nástroje, které měl k dispozici, byly nástroje vyplývající ze soukromého práva a navazující na smlouvu uzavřenou v režimu občanského zákoníku, a to počínaje výzvou k dobrovolnému splnění smluvní povinnosti, přes civilní žalobu, nevyhoví-li žalovaný této výzvě, a konče návrhem na výkon rozhodnutí, bude-li žalobě vyhověno, avšak nesplní-li ani tehdy žalovaný, co mu pravomocné soudní rozhodnutí ukládá. S těmito argumentu soudu nezbylo než souhlasit.

10. Soud na tomto místě v obecné rovině poznamenává, že se projednávaná věc poněkud vymyká typovým případům řešeným ve správním soudnictví. V nich v pozici poskytovatele dotace zpravidla vystupuje buď přímo (ústřední) správní orgán, nebo subjekt zřízený tímto správním orgánem ke specifickému účelu (například Státní fond životního prostředí jakožto organizace jiného typu podléhající Ministerstvu životního prostředí nebo Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest jakožto státní příspěvková organizace podřízená Ministerstvu průmyslu a obchodu); tento typ subjektů vydává o přidělení či nepřidělení prostředků ze státního rozpočtu (potažmo z rozpočtu EU) konečnému žadateli (jakožto realizátorovi projektu) rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 58/2005) a toto rozhodnutí také (po vyčerpání v úvahu přicházejících opravných prostředků) podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Dále, v případech, kdy dojde k porušení podmínek, za nichž byla dotace poskytnuta, vstupuje do celé záležitosti rovněž kontrolní orgán (zpravidla finanční úřad nebo Ministerstvo financí), který provede kontrolu či audit, jenž sám o sobě ale zpravidla rozhodnutím dle § 65 s. ř. s. není (neboť obvykle přímo nestanoví kontrolovanému subjektu konkrétní povinnost), ale je podkladem pro další správní rozhodnutí (zpravidla) vydávané v režimu daňového řádu, například o povinnost provést odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně.

11. Žalobce, který (jak sám uvedl v žalobě) realizuje projekty Fondu [anonymizována dvě slova], tedy v souzené věci vystupoval spíše jako zprostředkovatel mezi konečným a faktickým realizátorem projektu (žalovaným) a skutečným a vrchnostenskými pravomocemi nadaným správcem finančních prostředků (rétorikou předpisů EU - národním orgánem). Konec konců, sám žalovaný se v případě dalších tří projektů na [anonymizována dvě slova] obrátil s žádostí o dotaci přímo na subjekt k tomuto účelu zřízený ministerstvem, a proto také režim jejího poskytnutí, čerpání a kontroly probíhal v ostatních třech případech způsobem, který byl nastíněn v jedním z předchozích odstavců tohoto rozhodnutí, a který vyústil ve vydání platebního výměru Finančního úřadu pro [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], na odvod do státního rozpočtu finančním úřadem (viz sdělení Finančního úřadu pro [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]). Podporu pro tento závěr dává i způsob, jakým žalobce žalovanému adresoval a formuloval požadavek na vrácení (části) dotace. Jednalo se o pouhou výzvu, která by nebyla s to přimět žalovaného k vrácení dotace, pokud by tak nebyl ochoten učinit dobrovolně, navíc (opět) bezprostředně neukládala žalovanému žádnou povinnost. Nečinila tak ostatně ani žádná jiná listina, která byla v řízení účastníky předložena, mezi jinými ani Zpráva o auditu č. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka], vydaná [stát. instituce]; zde je navíc nutno brát v úvahu, že kontrolovaným subjektem bylo podle jejího obsahu MMR jakožto„ národní orgán“, nikoli přímo žalobce. Soud tedy ve výzvě k dobrovolnému vrácení dotace nespatřuje ono„ rozhodnutí správního orgánu“ tak, jak jej chápe § 65 s. ř. s., a nevidí proto důvod, proč by věc měla být postoupena soudu rozhodujícímu věci ve správním soudnictví. Pouze pro úplnost soud v této souvislosti dodává, že tuto povahu zcela jistě má právě platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, který vůči žalovanému jakožto daňovému subjektu vydal správce daně, a to ve vztahu k ostatním třem projektům, pro jejichž realizaci žalovaný obdržel dotaci přímo od [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Samotná (mezi účastníky nesporná) skutečnost, že finanční příspěvek je poskytován ze státního rozpočtu (ať již slovenského či evropského), nemůže sama o sobě a izolovaně založit vrchnostenské postavení žalobce vůči žalovanému.

12. Soud nedospěl ani k závěru, že by na„ Smlouvu o poskytnutí nenávratného finančního příspěvku z Fondu [anonymizována dvě slova]“ bylo možné nahlížet jako na smlouvu veřejnoprávní. Nejprve rekapituluje, že podle § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), je veřejnoprávní smlouva dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, s tím, že uzavírat vzájemně veřejnoprávní smlouvy mohou podle § 160 odst. 1 správního řádu stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy. V kontextu citovaných ustanovení tak nezbývá než konstatovat, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy by musel žalobce (v pozici správce) vůbec nějaká vrchnostenská oprávnění obdržet (na základě zákona, ze zřizovacího rozhodnutí, z veřejnoprávní smlouvy se správním orgánem v režimu § 160 odst. 1 správního řádu, atd.), aby je mohl následně vůči žalovanému z vrchnostenské pozice použít, a to ať už v kontraktačním procesu s žalovaným, nebo následně po uzavření takové veřejnoprávní smlouvy (patrně v režimu § 162 odst. 1 správního řádu) a po vyplacení příspěvku. Z tohoto důvodu tedy nepřicházelo v úvahu ani použití institutu přezkumného řízení podle § 165 odst. 1 správního řádu či sporného řízení podle § 169 téhož zákona, případně podání návrhu na zrušení veřejnoprávní smlouvy podle § 167 správního řádu. Zde soud pouze pro úplnost dodává, že ustanovení § 165 odst. 1 věta druhá správního řádu předpokládá, že podnět k provedení přezkumného řízení může podat do 30 dnů ode dne, kdy se o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděla, ta strana veřejnoprávní smlouvy, která není správním orgánem, tedy v tomto případě žalovaný, který tak ovšem podle všeho neučinil a o korekci domněle nezákonného jednání žalobce touto cestou neusiloval.

13. Konečně, prorogační doložka o příslušnosti českých soudů podle názoru soudu spíše jen reaguje na mezinárodní prvek uzavřené smlouvy, tedy skutečnost, že poskytovatelem dotace je primárně MIRRI a že podle čl. 2 smlouvy se nenávratný finanční příspěvek vždy považuje za prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu Slovenské republiky, a to i v části týkající se Evropského fondu regionálního rozvoje do doby jejich refundace ze strany Evropské komise. Prorogační doložka tedy pouze konstatuje, že příslušné k rozhodnutí věci budou české soudy, nikoli soudy slovenské, avšak bez toho, že by přímo stanovovala věcnou či místní příslušnost toho kterého z českých soudů (respektive té které větve českého soudnictví).

14. Soud tak uzavírá, že povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek nebo jeho část tak, jak stanoví čl. 10 písm. c) VSP, se žalovaný podrobil zcela dobrovolně podpisem smlouvy o poskytnutí dotace, byť očividně nikoli s pečlivým zohledněním všech právních důsledků, které z toho mohou vyplynout (zejména těch negativních, k nimž patří faktická ztráta námitek či opravných prostředků vůči primárnímu poskytovateli dotace, tedy slovenskému MIRRI, potažmo MMR jako národnímu orgánu, a nutnost spoléhat na to, co na obranu žalovaného uplatní žalobce). Na takto vytvořený vztah účastníků dopadají dvě základní občanskoprávní zásady. Zaprvé, zásada smluvní volnosti (autonomie vůle) zakotvená v § 1 odst. 2 občanského zákoníku, jejímž praktickým projevem je mj. možnost odchýlit se vlastním ujednáním od zákona, pokud to není zákonem zakázáno a nedochází-li tím ke kolizi s dobrými mravy, veřejným pořádkem a práv týkajících se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, a uzavřít i smlouvu, která není jako smluvní typ výslovně zákonem upravena. Jinými slovy, subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do soukromoprávních vztahů a sjednat si většinu práv a povinností, nejsou-li v daném konkrétním případě omezeny zákonem. Zadruhé, zásada pacta sunt servanda („ smlouvy se mají dodržovat“), která vyjadřuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva. Soud tedy na čl. 10 písm. c) VSP nenahlíží ani jako na rozhodnutí, ani jako na svého druhu právní rámec pro rozhodování žalobce o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, ani jako na nepřípustnou privatizaci veřejné moci, ale jako na pouhé ujednání subjektů nacházejících se vůči sobě v rovném postavení, kdy žalobce si v podstatě smluvně zakotvil vůči žalovanému právo na náhradu plnění, které by případně poskytl za žalovaného, ač by to byl primárně žalovaný, kdo by byl povinen plnit (tzv. regres).

15. Poté, co soud postavil na jisto svou věcnou příslušnost k rozhodnutí sporu mezi účastníky, rekapituluje skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů:

16. Účastníci uzavřeli dne [datum]„ Smlouvu o poskytnutí nenávratného finančního příspěvku z Fondu [anonymizována dvě slova]“ na realizaci tzv. malého projektu s názvem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova]“, a to s odkazem na obecné ustanovení § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého si strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle čl. 10 c) VSP, které jsou ve smyslu čl. 5 smlouvy její nedílnou součástí, je žalovaný jakožto konečný uživatel příspěvku povinen vrátit příspěvek nebo jeho část, pokud porušil (a toto porušení mělo nebo mohlo mít vliv na výsledek veřejné zakázky) pravidla a postupy zadávání veřejných zakázek v souladu s obecně závaznými právními předpisy České republiky nebo Slovenské republiky, s programovou a regionální dokumentací (…), zákony platnými v dané zemi, směrnicemi a nařízeními EU, a to podle sídla konečného uživatele; výši vrácení určí žalobce jakožto správce a poskytovatel příspěvku na základě Rozhodnutí Evropské komise C (2019) 3452 z 14. 5. 2019, kterým se stanoví a schvalují pokyny ke stanovení finančních oprav, které se mají uplatnit u výdajů financovaných Unií za nedodržení platných pravidel pro veřejné zakázky. Žalobce transferoval nenávratný finanční příspěvek žalovanému dvěma platbami, a to ve výši 8 408,17 € dne 26. 2. 2020 a ve výši 2 802,73 € dne 4. 12. 2020; skutečná realizace těchto plateb je seznatelná z předložených výpisů z účtu žalobce č. [bankovní účet]. Podle seznamu dokladovaných výdajů připadla přímo na samotný projekt (viz položka s názvem„ investice“) částka 7 725,12 €.

17. Dne 26. 1. 2021 zahájilo Ministerstvo financí ČR jakožto auditní orgán u MMR jakožto auditovaného subjektu audit řádného fungování systému řízení a kontroly programu [anonymizována dvě slova] [země] – [země], a to za období od [datum] do [datum]. Výsledkem auditu byla„ Zpráva o auditu systému“ č. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka]. V rámci tohoto auditu ministerstvo financí zjistilo, že národní orgán řádně neověřuje dodržování souladu postupu příjemců příspěvku s platnými předpisy týkajícími se zadávání veřejných zakázek, a to zejména co do stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a umělého rozdělování veřejných zakázek, a že nemá nastaveny funkční postupy pro vyloučení výše zmíněných rizik. Dále vyjádřilo konkrétní podezření, že v případě projektu„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova]“ k takovému nepřípustnému dělení veřejné zakázky a potažmo zadání v méně přísném a méně transparentním režimu pravděpodobně došlo, a to s poukazem na další tři místně, věcně a časově související projekty s názvem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova])“,„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova])“ a„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] Cesta – [anonymizována dvě slova])“. Ministerstvo financí ČR doporučilo ve„ Zprávě o auditu systému“ auditovanému subjektu mj. to, aby do budoucna nastavil věcně funkční postupy pro ověřování rizika dělení zakázek a pro ověřování správnosti stanovení jejich předpokládané hodnoty a použití správného zadávacího režimu dle příslušného zákona; v případě zjištěného pochybení má auditovaný subjekt postupovat podle Rozhodnutí Komise C (2013) 9527 ze dne 19. 12. 2013, ve znění opravného Rozhodnutí Komise C (2014) 7372 ze dne 3. 10. 2014, respektive Rozhodnutí Komise C (2019) 3452 ze dne 14. 5. 2019, pokud by bylo pro kontrolovaný subjekt příznivější.

18. O závěrech auditu a o podezření na porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek informovalo žalovaného MMR dopisem ze dne 8. 6. 2021, [číslo jednací]. Jak vyplývá například z„ Vyjádření příjemce dotace k projektům [anonymizována tři slova] programu [anonymizována dvě slova] [země] – [země] (…)“ ze dne 30. 9. 2021, adresovaného Ministerstvu pro místní rozvoj, žalovaný si jakéhokoli porušení zákona o veřejných zakázkách vědom nebyl. MMR však na svých (předběžných) závěrech o porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek setrvalo, jak vyplývá z dopisu ze dne 26. 10. 2021.

19. Žalobce poté vyzval dne 7. 12. 2021 a 11. 1. 2022 žalovaného k vrácení proplacených finančních prostředků ve výši 6 566,35 € do 30 dnů od doručení první výzvy a později dodatečně do 1. 2. 2022. Z odpovědi žalovaného datované dne 8. 2. 2022 je evidentní, že žalovaný setrval na svém stanovisku, že se žádného porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek nedopustil, a tedy důvody pro vrácení (části) poskytnutého příspěvku neuznal.

20. Jak dále vyplývá z výpisu z účtu žalobce, dne 1. 4. 2022 vrátil MIRRI částku 4 902,12 € na podkladě zjištěné nesrovnalosti, která mu byla vytknuta dopisem ze dne 18. 2. 2022. V tomto dopisu MIRRI předestřelo své závěry ohledně porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek při realizaci projektu, na který byl příspěvek z Fondu [anonymizována dvě slova] poskytnut, a vyzvalo žalobce k vrácení části příspěvku do 60 dnů od doručení tohoto dopisu na zde uvedený bankovní účet.

21. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení části poskytnuté dotace také předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2022. Z reakce žalovaného na tuto výzvu (viz dopis ze dne 23. 6. 2022) je zřejmé, že žalovaný stále trval na tom, že závěr žalobce o tom, že se žalovaný dopustil porušení zákona o veřejných zakázkách, je nesprávný. Rozporoval znovu údajnou časovou souvislost všech výše vyjmenovaných projektů, neboť jako zadavatel v okamžiku realizace (zahájení) prvního z nich (tedy projektu s názvem„ [anonymizováno 5 slov] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova]“) nevěděl, že bude realizovat také další zadávací řízení, protože v danou chvíli nedisponoval dostatečnými finančními prostředky.

22. Na podkladě výsledků auditu vyvolal žalobce svým podnětem ze dne 23. 8. 2022 šetření u ÚOHS, který stran zadání všech čtyř výše zmíněných projektů zahájil správní řízení o souladu postupu žalovaného jakožto zadavatele s pravidly zakotvenými v zákoně č. 134/2016 Sb., o veřejných zakázkách. ÚOHS vydal dne 23. 1. 2023 rozhodnutí sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], č. j. ÚOHS [číslo], kterým konstatoval, že žalovaný se jakožto zadavatel dopustil ve vztahu ke čtyřem projektům s názvy„ [anonymizováno 5 slov] [obec] – [anonymizována dvě slova] – [anonymizováno] T0“,„ [anonymizováno 5 slov] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova])“,„ [anonymizováno 5 slov] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova])“ a„ [anonymizováno 5 slov] [obec] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova])“ přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že nedodržel pravidlo stanovené pro zadávání veřejné zakázky stanovené v § 2 odst. 3 téhož zákona, když podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce (tedy úplatné provedení stavebních prací), které tvoří jeden funkční celek s předpokládanou hodnotou přesahující limit dle § 27 písm. b) téhož zákona, zadal mimo zadávací řízení (nezadal v odpovídajícím druhu zadávacího řízení), a tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a na předmět plnění uzavřel ve výroku blíže identifikované smlouvy s dodavatelem [právnická osoba] Za spáchání tohoto přestupku udělil ÚOHS žalovanému pokutu ve výši 250 000 Kč a povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí potvrdil v řízení o rozkladu předseda ÚOHS a podaný rozklad zamítl rozhodnutím ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS- [spisová značka], č. j. ÚOHS [číslo] ÚOHS se ve svém rozhodnutí mj. obsáhle vyjádřil též k údajnému porušení zásady ne bis in idem při trestání tím, že kromě uložené pokuty musí žalovaný též vrátit poskytnutou dotaci, a to s odkazem na odlišnou povahu institutů správní pokuty, vrácení dotace a odvodu za porušení rozpočtové kázně; dva posledně jmenované nejsou podle ustálené judikatury deliktem (trestní či jinou sankcí přijatou za účelem potrestání pachatele deliktu, zde přestupku za porušení zákona o veřejných zakázkách), nýbrž nástrojem, jak navrátit do státního rozpočtu peněžní prostředky, které nebyly využity v souladu s podmínkami čerpání dotace.

23. Soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění z webových stránek Evropského fondu pro regionální rozvoj, z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1058 ze dne 24. června 2021 o Evropském fondu pro regionální rozvoj a o Fondu soudržnosti. Čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1059 ze dne 24. června 2021 o zvláštních ustanoveních týkajících se cíle Evropská územní spolupráce (Interreg) podporovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj a nástrojů financování vnější činnosti, však soudu pomohl učinit si představu o právním rámci poskytované dotace.

24. Účastníci tedy mezi sebou uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, tedy takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Součástí smlouvy bylo též (pozn. zde parafrázováno) ujednání o tom, že v případě porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek, které mělo nebo mohlo mít vliv na výběr uchazeče, je žalovaný povinen vrátit poskytnutý příspěvek nebo jeho část. Žalobce si tímto ustanovením v podstatě zakotvil vůči žalovanému právo na náhradu plnění, které by případně poskytl za žalovaného (tzv. svého druhu regres). Na takovém ujednání neshledává soud žádný rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právy týkajícími se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2 občanského zákoníku). Opomene-li soud, že žalovaný nerozvedl, v čem by rozpor s dobrými mravy měl konkrétně spočívat, nelze nepoznamenat, že v souladu s dobrými mravy již na první pohled zcela není ani situace opačného gardu, která nastala v souzené věci (tedy kdy je žalobce nucen vrátit příspěvek, který obdržel od slovenského MIRRI, pro porušení závazných právních předpisů, jichž se dopustil žalovaný).

25. Pro pořádek soud poznamenává, že mu neušlo, že zatímco žalobce na výzvu MIRRI k jeho rukám uhradil pouze 4 902,12 €, zatímco touto žalobou po žalovaném nárokuje 6 566,35 €. Bez ohledu na to, že žalobce při jednání osvětlil, že prvně jmenovaná částka je nižší s ohledem na specifika účtování o tomto příspěvku, podle soudu je podstatné to, že smluvní ujednání mezi účastníky uvedené v čl. 10 písm. c) VSP nebylo konstruováno tak, že by se odvíjelo od toho, co a jakým způsobem žalobci poskytlo MIRRI, ale od toho, co žalobce poskytl žalovanému. Žalovaný přitom vysvětlil a prokázal, že provedl na účet žalovaného dvě platby, a to ve výši 8 408,17 € dne 26. 2. 2020 a ve výši 2 802,73 € dne 4. 12. 2020. Z takto poskytnuté částky činily investice pouze 7 725,12 € a zažalovaná částka představuje 85 % těchto investic. Tato tvrzení žalovaný přitom nijak nezpochybňoval a nevznesl ani námitky vůči způsobu použití rozhodnutí Komise ze dne 14. 5. 2019, kterým se stanoví pokyny ke stanovení finančních oprav, které mají být provedeny u výdajů financovaných Unií za nedodržení platných pravidel pro zadávání veřejných zakázek, na základě kterého žalobce korekci provedl.

26. Odkaz žalovaného na § 2051 občanského zákoníku není dle právního názoru soudu zcela nepřiléhavý, jak se domnívá žalobce. Uvedené ustanovení dopadá na smluvní pokutu, kterou, je-li nepřiměřeně vysoká, může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením této povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Ačkoli ujednání v čl. 10 písm. c) VSP není přímo opatřeno nadpisem„ smluvní pokuta“ a ani se tento pojem neobjevuje v jeho textu, podle definice smluvní pokuty obsažené v § 2048 odst. 1 občanského zákoníku i právní teorie lze na ujednání v čl. 10 písm. c) VSP o vrácení příspěvku nahlížet jako na způsob utvrzení závazku žalovaného, že dodrží zákonem stanovený postup pro zadávání veřejných zakázek, který se smluvní pokutě minimálně blíží. Soud nicméně neshledal důvod pro moderaci výše vratky příspěvku; je očividné, že samotný žalobce nenárokoval po žalovaném celou výši poskytnuté dotace, ale pouze 85 % skutečných investic, jak již bylo výše vysvětleno.

27. Podle § 135 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Tímto rozhodnutím je v souzené věci právě rozhodnutí ÚOHS ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. ÚOHS- [spisová značka], č. j. ÚOHS [číslo], ve spojení s rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. ÚOHS- [spisová značka], č. j. ÚOHS [číslo]. Soud tedy nepochybuje o tom, že byla naplněna podmínka předvídaná v čl. 10 písm. c) VSP a žalovanému tak vznikla povinnost k vrácení obdrženého příspěvku. O zásadě ne bis in idem při trestání, jež byla jednou z námitek strany žalované, ostatně v podrobnostech pojednal sám ÚOHS v citovaných rozhodnutích, na která soud pro jejich úplnost, přiléhavost a aplikovatelnost i na institut vratky podle čl. 10 písm. c) VSP pouze odkazuje.

28. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle 18.3 VSP, pro případ prodlení Konečného uživatele s vrácením NFP či úhradou jakéhokoli jiného finančního závazku vůči Správci je stanoven úrok z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení.

29. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

30. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 691 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobce advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobce učinil ve věci pět úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, návrh ve věci samé, doplněné vyjádření k námitkám žalovaného ze dne 10. 7. 2023, účast na jednání soudu dne 3. 8. 2023 o délce 1 hodina a 45 minut). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon je odvozena od tarifní hodnoty sporu ve výši 160 974 Kč (přepočet podle kurzu platného ke dni převzetí zastoupení dne 7. 4. 2022) a činí podle § 7 advokátního tarifu 7 940 Kč (celkem 39 700 Kč) a dále mu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (celkem 1 500 Kč). Dále soud přiznal zástupci žalobce i náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáními u soudu, a to za 3 hodiny (tj. 6 započatých půlhodin), v souhrnné výši 600 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu dne 3. 8. 2023, a to ve výši 3 361 Kč (jedenkrát cesta vozem TOYOTA A25A, [registrační značka] ze [obec] do [obec] a zpět o celkové délce 144 km, při cenách benzínu 41,20 Kč, průměrné spotřebě 4,4 l /100 km a základní náhradě ve výši 5,20 Kč/km), celkem tedy 1 009,84 Kč Celkem tedy náklady žalobce (včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 8 276,08 Kč) činí 55 376,91 Kč.

Poučení