22 C 139/2023-69

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 38 118 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 000 Kč od 30. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 22 118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 118 Kč od 30. 8. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 118 Kč od 29. 10. 2021 do 29. 8. 2022, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 48 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 38 118 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně – společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 30. 6. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru do maximálního úvěrového rámce 16 000 Kč. Ke kontraktaci žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejprve zaregistroval na webových stránkách [webová adresa] zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace požádal přes webové rozhraní o poskytnutí konkrétního úvěrového rámce a smlouvu elektronicky podepsal. Pro určení totožnosti zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně též kopii občanského průkazu. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že provedla matematické posouzení, zdali mezi měsíčními příjmy žalovaného a jeho výdaji bude zbývat částka vyšší, než je předpokládaná měsíční splátka úvěru u požadovaného úvěrového rámce. Dále právní předchůdkyně ověřila, že žalovaný nemá záznam v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v dalších dostupných evidencích dlužníků, a vyžádala si také výpis z jeho účtu zachycující měsíční příjmy a výdaje před poskytnutím úvěru. Žalovaný tento úvěr průběžně čerpal i splácel, avšak v současnosti na úhradu úvěru zbývá právě 16 000 Kč a dále též 14 118 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru a 8 000 Kč na smluvní pokutě za prodlení s vrácením úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku postoupila na žalobkyni smlouvou ze dne 3. 6. 2022. Kromě toho požaduje žalobkyně též zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 38 118 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný v podaném odporu nárok zcela neuznal a namítal, že smlouva o revolvingovém úvěru odporuje dobrým mravům, a to pro smluvní úrok ve výši 22 % měsíčně, a tedy byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného jakožto spotřebitele a naplňuje znaky lichevní smlouvy. Právní předchůdkyně konečně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 30. 6. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru do maximálního úvěrového rámce 16 000 Kč, neúročeného po dobu prvních 30 dnů ode dne čerpání úvěru, poté s úrokem ve výši 22 % měsíčně (264 % ročně), s dobou splatnosti 30 dnů od poskytnutí úvěru. Téhož dne strany uzavřely též smlouvu o uživatelském účtu. Přílohou smlouvy o úvěru byl„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Totožnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila prostřednictvím kopie občanského průkazu. Ve smlouvě o úvěru si strany sjednaly mj. možnost zesplatnění úvěru, pokud se žalovaný dostane do prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 90 dnů (čl. 4 smlouvy o úvěru), a pro případ prodlení též smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (čl. 5 smlouvy o úvěru), max. však 200 000 Kč. Čerpání úvěru dne 30. 6. 2021 ve výši 16 000 Kč doložila žalobkyně výpisem z účtu č. [bankovní účet] (skutečnost, že tento účet patří žalovanému, potvrdila na dotaz soudu i [právnická osoba]). Z výpisů z účtu č. [bankovní účet] za období červen až říjen 2021 nabyl soud představu o finanční situaci žalovaného; (záporný) zůstatek na tomto účtu se v uvedených měsících pohyboval kolem - 100 000 Kč.

4. Stran způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud vyšel z dokumentu s názvem„ Creditworthness“, v němž právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že žalovaný má příjem 23 000 Kč, výdaje na bydlení 5 000 Kč, životní náklady 2 500 Kč (respektive 3 410 Kč) a ostatní náklady 10 000 Kč. Maximální úvěrový limit podle těchto údajů stanovila na 18 360 Kč. Ačkoli žalobkyně uvedla, že žalovaný revolvingový úvěr čerpal průběžně, z předložených listin je patrno pouze jednorázové poukázání částky 16 000 Kč na účet žalovaného. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému pouze tuto částku.

5. Dopisem ze dne 23. 8. 2022 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a současně povinnost uhradit zde uvedenou dlužnou částku do tří dnů. Téhož data vystavila žalobkyně též předžalobní výzvu se shodnou lhůtou k plnění. Jak plyne z podacího archu, zásilka s těmito dopisy byla k poštovní přepravě podána taktéž 23. 8. 2022.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 8. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného uživatelského jména a hesla ve webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně poté, co byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím kopie občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě informací, které jí poskytl sám žalovaný (tedy, že má příjem 23 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč, životní náklady ve výši 2 500 Kč, respektive 3 410 Kč a ostatní náklady ve výši 10 000 Kč), a na jejich základě provedla tzv.„ matematické posouzení“, zdali mezi měsíčními příjmy žalovaného a jeho výdaji bude zbývat částka vyšší, než je předpokládaná měsíční splátka úvěru u požadovaného úvěrového rámce. Soud nicméně podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit ani prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Právní předchůdkyně žalobkyně nicméně tvrzené příjmy a výdaje žalovaného nijak neověřovala a zejména tak neučinila co do příjmů a co do výdajů na bydlení (které představují zásadní položku rozpočtu domácností) ve výši 5 000 Kč, které se soudu jeví spíše podstandardní. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného co do jeho pravidelných měsíčních příjmů a výdajů, respektive neprokázala, že by tyto výdaje relevantně prověřovala. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalovaný má podle svého tvrzení i podle informací známých soudu z jeho úřední činnosti několik dalších úvěrů u jiných úvěrujících institucí, které patrně zahrnul do oněch„ ostatních výdajů“ vyčíslených na 10 000 Kč měsíčně; na místě proto bylo i důkladné prověření této oblasti a celková obezřetnost při uzavírání smlouvy o úvěru.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a lenské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu ve výši 16 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 21. Jelikož žalovaný nenamítal, že by něčeho žalobkyni nebo její právní předchůdkyni zaplatil, zbývá mu uhradit 16 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal prodlení žalovaného na předžalobní upomínku ze dne 23. 8. 2022, která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne, jejíž odeslání dne 23. 8. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalovanému dopis doručen dne 26. 8. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl povinen dluh zaplatit v dodatečné lhůtě tří dnů, splatnost nastala dnem 29. 8. 2022, a ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 8. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,5 %, tj. v sazbě nižší než k datu 30. 8. 2022, přiznal jí soud úrok z prodlení v této nižší procentuální sazbě.

22. Soud naopak žalobu zamítl co do částky 22 118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 118 Kč od 30. 8. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 118 Kč od 29. 10. 2021 do 29. 8. 2022.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 44 766,71 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 18 919,45 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), a tedy byla z 42 % úspěšná a z 58 % neúspěšná (ze 58 % tak byl úspěšný žalovaný). Žalovanému tak náleží náhrada nákladů z 16 % (58 % mínus 42 %).

24. Náklady řízení sestávají z nákladů účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 300 Kč (jeden úkon po 300 Kč, tj. písemné podání ve věci samé – odůvodněný odpor). Celkovou částku 48 Kč představující 16 % z částky 300 Kč, je žalobkyně povinna uhradit k rukám žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení