22 C 140/2019-51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [příjmení] [anonymizováno] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [jméno] c) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [jméno] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro: podle části V.o. s. ř. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhají, aby soud nahradil rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 17.1.2019 [číslo jednací] ve znění rozhodnutí [anonymizováno] financí ze dne 6.6.2019 [číslo jednací] tak, že má znít: i) Žalobci a) se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem [obec], ve výši určené znaleckým posudkem, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, ii) Žalobci b) se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem [obec], ve výši určené znaleckým posudkem, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, iii) Žalobci c) se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem [obec], ve výši určené znaleckým posudkem, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni, společně a nerozdílně, zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24.7.2019 se žalobci domáhají, aby soud svým rozsudek nahradil napadené rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 17.1.2019, [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] z 6.6.2019, [číslo jednací], a to tak, že každému z žalobců bude přiznána náhrada ve výši, která bude určena znaleckým posudkem. Žalobci k tomu uvedli, že se touto cestou domáhají náhrady dle § 8 a násl. dekretu č. 100/1945 Sb., na jehož základě byl znárodněn mj. též podnik [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem v [obec] (dále též„ podnik“ nebo„ továrna“). Žalobci jsou univerzálními dědici po [jméno] [celé jméno žalobce]. Žádost o vyplacení náhrady podali žalobci dne 12.6.2018 k žalovanému. Dne 27.7.1946 byla vydána vyhláška [anonymizováno] průmyslu pod [číslo] [anonymizováno], ve které bylo uvedeno, že dne 27.10.1945 došlo ke znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobců, dle dekretu č. 100/ 1945 Sb. Prezidenta republiky, kde bylo rovněž uvedeno, že za znárodněný majetek náleží náhrada, o které rozhodne [anonymizována dvě slova] a není třeba o ni formálně žádat. Žádost ze dne 12.6.2018 žalobci několikrát doplnili až bylo dne 17.1.2019 vydáno rozhodnutí žalovaného, potvrzené [anonymizováno] financí dne 6.6.2019. Obě rozhodnutí považují žalobci za nezákonné a dotýkající se jejich práv z několika důvodů, zejména pro posouzení nároku jako promlčeného, kdy žalovaný posuzoval počátek promlčecí doby od 27.7.1946. Žalobci mají za to, že počátek promlčecí doby měl začít běžet nejdříve 6 měsíců po obdržení výměru o náhradě, který žalobcům resp. jejich právnímu předchůdci nikdy nebyl doručen, pročež námitka promlčení nároku není důvodná. Žalobci popírají, že by od roku 1990 byli ve věci zcela nečinní, když ve věci podali žalobu na určení vedenou u Okresního soudu ve Setíně pod sp. zn. 13 C 83/2003, kde však neuspěli. Následně, když došlo k vyčerpání všech soudních stupňů v ČR, včetně soudu Ústavního, se obrátili na Výbor pro lidská práva při OSN, kde ČR ve svém vyjádření ze dne 28.1.2011 uvedla, že žalobcům nic nebrání, aby podali k žalovanému žádost o náhradu dle dekretu č. 100/ 1945 Sb. V návaznosti na výše uvedené pak žalobci považují námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy a legitimním očekávání (v této souvislosti pak odkázali na nález ÚS 2216/09 ze dne 31.5.2011). Žalobci dále detailně popsali proces a okolnosti znárodnění podniku, jakož i rozsah tohoto znárodnění a kdy k ohodnocení konkrétní výše náhrady pak žalobci navrhli zadání znaleckého posudku.

2. Žalovaný stát jakožto osoba, jíž by měla být povinnost k zaplacení žalobci požadované náhrady uložena (tj. v tomto smyslu účastník řízení), jedná v této věci prostřednictvím své organizační složky – [stát. instituce]. Soud tu vychází z toho, že rozhodování o náhradě spadá dle § 11 odst. 1 cit. dekretu do kompetence [anonymizována tři slova], ostatně právě [anonymizována tři slova] též o náhradě rozhodlo (tj. vydalo nyní přezkoumávané rozhodnutí).

3. Žalovaný pak žalobu označil za nedůvodnou a namítl její celé zamítnutí. Žalovaný se vyjádřil ke všem námitkám žalobce. Žalovaný se předně zabýval otázkou vztahu restitučních předpisů a tzv. Benešových dekretů, kdy odkázal na četná rozhodnutí ÚS (zejména Pl. ÚS 14/94, II. ÚS 14/03, I. ÚS 59/93, Pl. ÚS 45/97, I ÚS 24/98, III. ÚS 107/04). Zejména pak žalovaný upozornil na usnesení NS ČR č.j. 28 Cdo 2633/2017 ze den 11.7.2017, které se týká skutkově velmi obdobné věci, neboť v obou případech došlo ke znárodnění majetku v období let 1945 – 1948, tedy ještě před dobou tzv. nesvobody od 25.2.1948 do 1.1.1990. Toto rozhodnutí NS ČR pak bylo potvrzeno usnesení III. ÚS 3295/17 ze dne 28.4.2020. Podobně žalovaný označil usnesení NS ČR č.j. 28 Cdo 2563/2018, kdy i toto rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím ÚS ze dne 3.4.2019 sp. zn.: I. ÚS 775/19. Žalovaný pak uzavřel, že z této konstantní judikatury vyplývá, že požadavek v toto konkrétním řízení na majetek znárodněný podle dekretu [číslo] 1945 Sb. uplatněný v tomto řízení jde nad rámec možného odškodnění stanoveného restitučními předpisy vydanými po roce 1989.

4. Žalovaný dále učinil nesporným, že žalobci jsou právními nástupci [jméno] [celé jméno žalobce], který byl jediným vlastníkem podniku ke dni znárodnění tj. ke dni 27.10.1945. Žalovaný však namítl, že tento nárok nebyl součástí dědického řízení, pročež žalovaný zpochybňuje aktivní legitimaci žalobců. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení předmětného nároku, kdy uvedl, že běh promlčecí lhůty započal dnem znárodnění, tedy dnem 27.10.1945, nejpozději účinností výše uvedené vyhlášky, tedy dne 27.7.1946. K tvrzení žalobců o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy pak žalovaný uvedl, že tento není dán. Existence případného nároku nepochybně byla žalobcům (popř. jejich právním předchůdcům) známa, popřípadě jim měla být známa, a nic jim nebránilo nárok řádně a včas uplatnit, a to, že tak neučinili, vedlo k promlčení jejich nároku na náhradu. S ohledem na uvedené se nelze při posouzení námitky promlčení dovolávat rozporu s dobrými mravy. Žalobci (popř. jejich právní předchůdci) byli nečinní od roku 1945 až do roku 2018, tedy téměř 73 let, a i kdybychom připustili ztížené možnosti uplatnění nároků v době totality, tak byli žalobci od roku 1990 nečinní téměř 28 let, tedy více než čtvrt století.

5. Soud v tomto řízení při nařízeném jednání provedl dokazování, přičemž jednotlivé důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jak každý samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech a dospěl na tomto základě k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Soud z předložené kopie správního spisu zjistil, že řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobců doručené [stát. instituce] dne 12.6.2018, jíž se tito domáhají náhrady za znárodněný majetek v podobě předmětného podniku. Dále bylo zjištěno, že o podané žádosti (doplněné pozdějšími podáními žadatelů) rozhodlo [stát. instituce] dne 17.1.2019, rozhodnutím [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ze dne 6.6.2019, [číslo jednací]; těmito rozhodnutími byla podaná žádost zamítnuta, a to s argumentací v zásadě obdobnou, jaká je obsažena ve vyjádření k nyní projednávané žalobě.

7. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jediným majitelem a stoprocentním vlastníkem podniku byl v době znárodnění, tj. dne 27. 10. 1945, pan [jméno] [celé jméno žalobce], narozen dne [datum] v [obec], který zemřel dne [datum]. Rovněž není sporu o tom, že žalobci jsou právními nástupci (dětmi) pana [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] v [obec], zemřelého dne [datum], a paní [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelé dne [datum]. Po panu [jméno] [celé jméno žalobce] žalobci zdědili každý 1/6 pozůstalosti, když zbylá připadla pozůstalé manželce paní [jméno] [příjmení]. Tato následně zemřela v roce 2012 a veškerý její majetek byl rozdělen rovným dílem mezi žalobce (každý nabyl 1/3 majetku). Stejně tak není pochyb o tom, že pokud byl znárodněn podnik, tak osobami, jejichž majetek byl znárodněn a kterým vznikl nárok na náhradu za znárodněný majetek, byli majitelé podniku (fyzické osoby) ke dni znárodnění.

8. Dne 24.10.1945 byl vydán dekret prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 100/1945 Sb. V jeho oddíle I., § 1 odst. 1 bod 22, byl mimo jiné rozsah znárodnění vymezen tak, že dnem vyhlášení tohoto dekretu se znárodňují zestátněním tkalcovny vlny, hedvábí a umělých vláken, podniky pro výrobu koberců a pokrývek, trhárny, podniky pro výrobu krajek a prýmků, podniky průmyslu stávkařského a pletařského, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940.

9. Dne 27.7.1946 byla vydána vyhláška ministra průmyslu o znárodnění podniku průmyslu textilního, která byla vyhlášena v Úředním listě pod [číslo] [anonymizováno] v textu vyhláška je uvedeno, že podnik [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží se sídlem v [obec], byl dne [datum] znárodněn zestátněním, poněvadž jde o podnik průmyslu stávkařského a pletařského s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940, a to podle § 1 odst. 1 bod 22 dekretu prezidenta republiky ze dne 24.10.1945, [číslo].

10. V souladu s § 250e odst. 2 o. s. ř. bere soud za svá též skutková zjištění správního orgánu popsaná v právě citovaném rozhodnutí na str. 16 - 17, konkrétně tato: Dne [datum] velitelství Rudé armády vydalo úřední připomenutí za účelem převzetí továrny [jméno] [celé jméno žalobce]. Dne [datum] byl vydán výměr [příjmení] národního výboru v [obec] č.j. [číslo] [spisová značka] o konfiskaci majetku firmy [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na punčochy a stávkové zboží v [obec].

11. Dále soud zjistil z rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 17.1.2019, [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] z 6.6.2019, [číslo jednací] ze dne 19. 12. 2013, [číslo jednací], že byl zamítnut nárok žalobců na náhradu podle dekretu [číslo] 1945 Sb. za znárodněný majetek podniku [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem v [obec].

12. Soud má s ohledem na dále popsané právní hodnocení věci takto zjištěný stav za dostačující podklad pro rozhodnutí o podané žalobě. Další dokazování (zejména k průběhu zabavení předmětného majetku a k prokázání výše požadované náhrady) proto soud již z důvodu nadbytečnosti neprováděl.

13. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

14. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto. Dle ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Dle ustanovení § 246 odst. 1 o.s.ř. je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. Dle ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

15. Předně je třeba konstatovat, že žaloba byla podána včas z hlediska lhůty dle § 247 odst. 1 o. s. ř., neboť k jejímu podání došlo 24.7.2019 a rozhodnutí bylo doručeno žalobcům dne 7.6.2019. Soud se proto žalobou mohl zabývat věcně, shledal však, že není důvodná.

16. Soud při tomto závěru vychází z toho, že žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení, již soud považuje za důvodnou. Nakolik v tomto řízení (jakož i v předcházejícím řízení správním) je jeho předmětem nárok na zaplacení náhrady za znárodněný majetek, vychází soud z toho, že jde o nárok svou povahou soukromoprávní (ostatně právě proto o něm soud rozhoduje právě zde v řízení podle páté části o. s. ř.); k tomuto závěru dospěl již dříve Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003-50, jakož i následně v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 As 88/2008-85. Pak je ovšem namístě uzavřít, že tento majetkový nárok soukromoprávní povahy podléhá též promlčení.

17. Co do rozhodující právní úpravy soud vyšel z toho, že předmětný nárok podle dekretu 100/ 1945 Sb., byl určitelný (co do svého vzniku i rozsahu) okamžikem převzetí znárodněného majetku, neboť dle § 8 odst. 2 byl pro určení náhrady rozhodný stav znárodněného majetku právě k tomuto dni. Rozsah znárodnění byl přitom vymezen ve vyhlášce Ministra průmyslu ze dne 27. 7. 1946 [číslo] [anonymizováno], kde bylo mimo jiné uvedeno, že podnik [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží se sídlem [adresa]. Dle § 8 předmětného dekretu náleží za znárodněný majetek náhrada, dle § 10 odst. 1 pak o náhradě a způsobu placení rozhodne ministr průmyslu v dohodě s [anonymizována dvě slova], na Slovensku v dohodě s pověřenci pro průmysl a obchod a pro finance.

18. Lze tedy shrnout, že nejpozději dne 27.7.1946 mohl právní předchůdce žalobců pan [jméno] [celé jméno žalobce] (teoreticky) uplatnit nárok na náhradu za znárodněný majetek. V té době bylo promlčení upraveno obecným zákoníkem občanským (vyhlášen pod [číslo]), dle jehož § [číslo] všeliká práva proti třetí osobě, nechť jsou do veřejných knih vložena či nikoliv, zanikají tedy zpravidla nejdéle třicetiletým neužíváním nebo mlčením po tutéž dobu. Běh této lhůty byl však k 1. 1. 1951 dotčen účinností zák. č. 141/1950 Sb.; dle § 566 odst. 1, 2 cit. zák. platí, že pokud tento zákon stanoví kratší lhůtu, než jaká byla určena dřívější právní úpravou, skončí běh té které lhůty nejpozději uplynutím nově stanovené kratší lhůty. Promlčecí doba pak byla v § 90 nově stanovena jako 3-letá.

19. V té souvislosti soud připomíná, že však v době od 28. 2. 1948 do 31. 12. 1989 (tato doba je jako tzv.„ rozhodné období“ vymezena v pozdějších restitučních předpisech) byla možnost uplatnění nároku na náhradu za znárodněný majetek pouze teoretická s ohledem na vládnoucí ideologii i praktické fungování totalitního státu popírající základní práva a svobody jednotlivců včetně institutu soukromého vlastnictví. Dle názoru soudu proto nelze klást žadatelům k tíži uplynutí promlčecí doby, mělo-li by k němu dojít v tomto období. Soud je přesvědčen, že nakolik nemohla být předmětná práva reálně uplatněna, pak nelze ani uvažovat o běhu promlčecí doby ve vztahu k těmto právům. Protože v průběhu tohoto období došlo ještě k další změně relevantní právní úpravy, dodává soud, že podle přechodného ustanovení § 504 zák. č. 40/1964 Sb. nebyla novou právní úpravou dotčena promlčecí doba, jejíž běh započal před účinností cit. zák.; ostatně i tento občanský zákoník nicméně stanovil obecnou promlčecí dobu shodně v trvání 3 let.

20. Po skončení výše definovaného období vlády totalitního nedemokratického režimu, tj. počínaje 1. 1. 1990 však již došlo k restauraci právního státu uznávajícího základní práva a svobody a koneckonců též k přijetí restitučního zákonodárství. V tomto období tedy nepochybně již bylo možno bez jakékoli újmy uplatnit také předmětná práva. Žalobci tak nicméně učinili teprve žádostí podanou [stát. instituce] dne 12.6.2018, tj. po uplynutí více než 28 let. Žalobci přitom soudu nepřednesli jediný relevantní důvod, pro který tento svůj nyní uplatňovaný nárok nemohli uplatnit dříve (zejména do 31. 12. 1992). Žalobci sice ve vztahu na zabavený majetek podali žalobu na určení jejich vlastnického práva k Okresnímu soudu ve [obec], toto však učinili až v roce 2003. Jejich žalobě nebylo vyhověno, pročež použili všechny dostupné opravné prostředky, včetně žádosti k Výboru pro lidská práva při OSN.

21. Soud tedy přisvědčil námitce žalovaného o promlčení předmětného nároku, kdy se dále zabýval námitkou žalobců o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Tuto rozpornost žalobci opřeli zejména v souvislosti s řízením vedeným před Výborem pro lidská práva při OSN, kdy v rámci daného případu se vyjadřovala jako strana sporu též Česká republika. Ta ve svém vyjádření z 28. 1. 2011 výslovně uvedla, že žalobci stále mají možnost požádat [stát. instituce] o náhradu za znárodněný majetek na základě dekretu č. 100/ 1945 Sb. Žalobci upozornili, že to byl sám žalovaný, kdo v roce 2011 tvrdil, že žalobci se svých nároků domáhali prostřednictvím chybně zvolené žaloby na určení, přičemž měli zvolit cestu formou žádosti o náhradu za znárodněný majetek na základě dekretu č. 100/ 1945 Sb., což ostatně stále mají možnost učinit, pak nyní namítá promlčení tohoto nároku a nečinnost žalobců nejméně po dobu 28 let. Žalobci uzavřeli, že Česká republika sama svým vlastním vyjádřením ve sporu před Výborem pro lidská práva OSN zavdala důvod žalobců k vytvoření legitimního očekávání, že jejich nárok bude možno uspokojit cestou žádosti o náhradu na základě dekretu č. 100/ 1945 Sb.

22. Podle ustálené judikatury uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz rozsudek NS ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, či usnesení NS ČR ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020). Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2020, č.j. 23 Cdo 1254/2020-399 znovu zopakoval, že„ Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marně uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

23. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobců, když z listinných důkazů vyplývá, že žalovaný nárok žalobce neuznává a námitkou promlčení se bránil ještě před zahájením řízení. Tvrzení žalobců, že tento rozpor jednoznačně vyplývá z vyjádření žalovaného ve sporu vedeného před Výboru pro lidská práva při OSN, kdy měl žalovaný upozornit na tu skutečnost, že žalobci použili k uplatnění svého práva nevhodný institut a tito mají stále možnost nárok uplatnit v souladu s dekretem prezidenta republiky 100/ 1945 Sb. Toto tvrzení žalovaného soud nehodnotí jako zneužití práva při uplatnění námitky promlčení, kdy toto tvrzení bylo obranou v rámci daného sporu, kdy žalovaný pouze upozornil na to, že žalobci zvolili nevhodný právní institut k uplatnění svého nároku a to zejména za situace, kdy tento názor žalovaný vyjevil v roce 2011 a k promlčení nároku žalobců dle závěru soudu došlo ke dni 31.12.1992 (odst. 20.). Nelze klást k tíži žalovaného způsob, který se žalobci rozhodli použít k uplatnění svého nároku, kdy soud pouze podotýká, že předmětný nárok byl promlčen již v době, kdy žalobci podali neúspěšnou žalobu na určení vlastnického práva v roce 2003. Žalobcům, resp. jejich právní předchůdkyni, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnili v rámci let 1990 – 1993.

24. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že nároky žalobců jsou promlčeny a zamítl jejich návrh na změnu rozhodnutí [stát. instituce] potažmo [anonymizována dvě slova].

25. Závěrem zbývá rozhodnout o náhradě nákladů tohoto řízení. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má na náhradu nákladů řízení právo stát coby úspěšný účastník tohoto řízení, neboť žalobci byli v tomto řízení zcela neúspěšní. Státu proto náleží dle § 151 odst. 3 o. s. ř, ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za úkony spočívající v sepsání písemného vyjádření ze dne 16.6.2020 a účasti při jednáních soudu ve dnech 5.5. a 12.5.2021, tj. celkem 900 Kč. Pokud jde o lhůtu k plnění, stanovil ji soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.