22 C 144/2020 - 261

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 181 549 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 181 549 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 181 549 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 93 100,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení 531 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 181 549 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby na prvním místě vyplynulo, že žalobkyně jako pachtýř uzavřela dne 29. 9. 2016 pachtovní smlouvu s [Anonymizováno] [adresa], jejímž předmětem byl mj. pacht pozemku parc. č. [hodnota] (orná půda, celková výměra 21 614 m2) v k. ú. [adresa] (pozn: bude-li dále v textu uvedeno parcelní číslo pozemku bez uvedení katastrálního území, jedná se o k. ú. [adresa]), a to s platností od 1. 10. 2016. Část tohoto pozemku však od 1. 10. 2016 do 30. 10. 2017 užíval místo žalobkyně žalovaný a nadto na jím užívanou plochu 8 600 m2, kterou měl zapsánu v evidenci LPIS [pozn.: „Land Parcel Identification System“ (dále jen „LPIS“) je jakožto jeden ze základních prvků tzv. Integrovaného administrativního kontrolního systému (IACS) legislativně ukotven v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008, a v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství] jako půdní blok DPB 0608/2, pobíral od Státního zemědělského a intervenčního fondu (dále též jen „SZIF“) dotace za rok 2017. Přestože žalobkyně vyzvala žalovaného dne 3. 7. 2017 k vyklizení a předání tohoto pozemku k 30. 9. 2017 a k úhradě náhrady za jeho bezesmluvní užívání ve výši 3 893 Kč, dosud žalobkyni neuhradil ničeho.

2. Na druhém místě se v žalobě podává, že žalobkyně jako pachtýř uzavřela dne 20. 11. 2016 pachtovní smlouvu k pozemku parc. č. [hodnota] (orná půda, výměra 1 475 m2) v k. ú. [adresa] se spoluvlastníky [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jako propachtovateli, a to od 1. 1. 2017. Také tento pozemek však od 1. 10. 2016 do 30. 10. 2017 užíval bezesmluvně žalovaný a i v tomto případě měl užívanou plochu 1 475 m2 zapsánu v evidenci LPIS jako půdní blok DPB 0718/5 a pobíral na ni od SZIF dotace za rok 2017. Přestože žalobkyně vyzvala žalovaného dne 16. 8. 2017 k vyklizení a předání tohoto pozemku k 30. 9. 2017 a k úhradě náhrady ve výši 443 Kč za jeho bezesmluvní užívání, za užívání pozemku dosud žalobkyni neuhradil ničeho.

3. Konečně žalobkyně v žalobě uvádí, že jako pachtýř uzavřela pachtovní smlouvy k pozemkům parc. č. [hodnota] (vše orná půda, celková výměra 137 435 m2) vše v k. ú. [adresa] s vlastníky či spoluvlastníky zmíněných pozemků ([adresa] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]). [Pozn.: v textu tohoto rozhodnutí budou tyto pachtovní smlouvy také stručně označovány jako tzv. „velký pacht“.]. I tento velký pacht užíval bezesmluvně žalovaný v období od 1. 1. 2017 do 30. 9. 2019 s tím, že i tentokrát měl užívanou plochu 131 429 m2 zapsánu jako půdní bloky DPB [Anonymizováno] v evidenci LPIS a pobíral na ni od SZIF dotace za roky 2017 a 2018. Částku 105 067 Kč jakožto kompenzaci za bezesmluvní užívání v roce 2017 (29 954 Kč), 2018 (42 921 Kč) a leden až září 2019 (32 192 Kč) dosud žalovaný žalobkyni nezaplatil.

4. Jelikož žalobkyně dosáhla ve vztahu k tzv. velkému pachtu výmazu žalovaného z evidence LPIS teprve od 1. 10. 2019 (poté, co spor mezi nimi autoritativně vyřešil SZIF a ministerstvo zemědělství), požaduje po žalovaném též ušlé dotace ve výši 72 146 Kč, na něž neměla nárok proto, že pozemky užíval žalovaný; faktické užívání pozemků je totiž stěžejní podmínkou pro zapsání zemědělského podnikatele do LPIS a pro následné čerpání zemědělské dotace.

5. Žalovaný nárok ani částečně neuznal. V prvé řadě namítal, že žalobkyně neprokázala existenci „nájemního“ vztahu k pozemku parc. č. [hodnota] a že v době uzavření pachtovní smlouvy věděla, že tento pozemek užívá žalovaný po dohodě se zemřelým [jméno FO] (pozn: narozeným dne 11. 3. 1977 a zemřelým 15. 9. 2013, bratrem žalovaného a manželem jediné jednatelky a společnice žalobkyně, [adresa]), a přesto neučinila žádné kroky směřující k vyklizení či zdržení se jeho užívání žalovaným; mohla se například domluvit s pronajímatelem na tom, že mu za pozemky užívané žalovaným nebude platit pachtovné. Co se týče velkého pachtu, ani v tomto případě neprokázala, které pozemky měla od jejích vlastníků pronajaty. To nevyplývá ani z „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, na kterou žalovaný v souvislosti s tzv. velkým pachtem odkazuje; není totiž zcela zřejmé, jakých pozemků se tato dohoda týká, byť trval na tom, že pozemky v této dohodě obsažené užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s jeho rodiči. K užívání pozemků v rámci tzv. velkého pachtu a rovněž k části žaloby, v níž žalobkyně uplatňuje po žalovaném ušlou dotaci, se žalovaný odvolává na faktické vztahy v oblasti zemědělského podnikání, pro které je typická bezúplatná výměna pozemků za účelem intenzifikace a efektivity obdělávání půdy (někdy nazývaná též jako „náhradní užívání“), tedy jednak znovu na to, žalobkyně i propachtovatelé věděli, že žalovaný předmětné pozemky užívá (což je nezbytná podmínka pro přiznání dotace), a přesto neučinili žádné kroky k tomu, aby se žalovaný užívání zdržel, jednak na to, že sama žalobkyně bezúplatně užívala jeho pozemky (parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]), pozemky manželů [jméno FO] a rodičů žalovaného, a rovněž pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno], a to o větší výměře, než je ta, která se vztahuje k jí uplatňovanému nároku. Hlavním argumentem žalovaného tedy je existence „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, která podle jeho názoru narovnala nespravedlivě nastavené užívací vztahy mezi účastníky, neboť na základě této dohody žalobkyně žalovanému dobrovolně vydala 24 ha pozemků ve vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] (dále též jen „manželé [jméno FO]“) a fakticky uznala vlastnické právo manželů [jméno FO] k těmto pozemkům. Následně se žalovaný nechal jako jejich uživatel zaevidovat v LPIS a na tyto pozemky pobíral zemědělské dotace, neboť byla-li do té doby k pozemkům tzv. velkého pachtu evidována v LPISu žalobkyně, dělo se tak bez právního důvodu. V důsledku neoprávněného vypovězení této dohody a následného opětovného zápisu žalobkyně jako uživatele do LPIS utrpěl žalovaný škodu v podobě ušlé dotace a uložené sankce v celkové výši cca 250 000 Kč. Tuto skutečnost nicméně neuplatnil jako vzájemný návrh, ale pouze jako procesní obranu (kompenzační námitku) do výše zažalované částky.

6. Mezi účastníky lze označit za nesporné (respektive žalovaný v průběhu řízení nijak nenapadal v pořadí druhý žalobní nárok), že žalobkyně uzavřela dne 20. 11. 2016 pachtovní smlouvu se spoluvlastníky [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], jejímž předmětem byl mj. pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o výměře 0,1475 ha, a že v roce 2017 řádně uhradila pachtovné (tato tvrzení nachází oporu v obsahu samotné pachtovní smlouvy a v dokladu o uhrazení pachtovného ze dne 18. 12. 2017). Nijak nerozporoval ani to, že žalobkyně nejprve dopisem ze dne 16. 8. 2017, posléze dopisem ze dne 6. 10. 2017 vyzvala žalovaného, aby užívaných 320 m2 ke dni 30. 9. 2017 vyklidil a žalobkyni předal tak, jak je to obvyklé. Součástí tohoto dopisu byla též výzva k úhradě za bezesmluvní užívání a k odkreslení půdního bloku DPB 0718/3 z LPIS nejpozději k témuž datu.

7. Účastníci se shodli též na tom, že SZIF aktualizoval s platností od 31. 10. 2017 evidenci půdy tím způsobem, že jako uživatele půdních bloků 0608/2 a 0718/5 zapsal žalobkyni namísto žalovaného (viz oznámení ze dne 11. 12. 2017, č. j. [Anonymizováno]). Účastníci nerozporovali ani to, že v případě půdních bloků DPB [Anonymizováno] byla situace jiná, neboť SZIF nejprve odmítl evidenci půdy aktualizovat ve prospěch žalobkyně (viz též oznámení SZIF ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno], vztahující se k žádosti žalobkyně ze dne 2. 11. 2018), a to proto, že ač předložila řádně právní důvod užívání, tyto pozemky dosud fakticky neužívala (jinými slovy, užíval je stále žalovaný, který je i přes výpověď „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ nevyklidil a žalobkyni nepředal). Toto rozhodnutí bylo následně odklizeno rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 2019, č. j. [č. účtu], a o žádosti žalobkyně ze dne 2. 11. 2018 SZIF znovu rozhodl oznámením ze dne 3. 7. 2019, č. j. [Anonymizováno], a to tak, že vyhověl žádosti žalobkyně o aktualizaci LPIS a zapsal ji jako uživatele půdního bloku DPB [Anonymizováno] (který dříve zahrnoval část půdního bloku DPB [Anonymizováno], a dále bloky DPB [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jak je zřejmé z odůvodnění tohoto oznámení) a půdních bloků DPB [Anonymizováno] a [Anonymizováno].

8. Žalovaný též ničeho nenamítal vůči způsobu výpočtu dotace, na kterou žalobkyni nevznikl v roce 2019 nárok a na niž by dle svého tvrzení nárok měla, kdyby jí žalovaný zadržované pozemky řádně a včas vydal; je přitom evidentní, že žalobkyně vycházela jednak z názoru, že tato dotace je za splnění zákonných předpokladů nároková a že jediná podmínka, kterou nesplnila, byla podmínka faktického užívání pozemků, jednak (co do její výše) z rozhodnutí o poskytnutí dotace pro rok 2019 za hospodaření na jiných pozemcích žalobkyně (viz rozhodnutí SZIF ze dne 21. 11. 2019, č. j. [Anonymizováno], ze dne 15. 1. 2020, č. j. [Anonymizováno], a ze dne 5. 2. 2020, č. j. [Anonymizováno]).

9. Mezi účastníky však bylo sporné, zda vůbec žalobkyně uzavřela pachtovní smlouvy s [Anonymizováno] [adresa] (byť žalovaný výslovně nezpochybnil, že půdní blok DPB [Anonymizováno] byl v evidenci LPIS přepsán na žalobkyni jakožto uživatele ke dni 31. 10. 2017) a s vlastníky či spoluvlastníky v rámci tzv. velkého pachtu. Sporu bylo také o tom, zda žalobkyně učinila faktické a právní kroky k tomu, aby se žalovaný zdržel užívání pozemku parc. č. [hodnota] a pozemků v rámci tzv. velkého pachtu.

10. Účastníci dále nebyli zajedno stran okolností uzavření a faktických i právních dopadů „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 a „Výpovědi z Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 17. 8. 2017. Byli se sice schopni shodnout na tom, že dohoda byla antedatována, a tedy datum jejího uzavření je 21. 3. 2014, nikoli 29. 12. 2013 (z provedeného dokazování plyne, že existovaly dvě vyhotovení této dohody, každé s jiným datem; v podrobnostech viz níže), avšak rozcházeli se v právním názoru na to, kdo byl jejím účastníkem a kdo tedy konsekventně byl oprávněn tuto dohodu vypovědět a vůči komu se tak mělo stát. Účastníci se dále neshodli ani na tom, zda žalobkyně měla do doby uzavření „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 vůbec právní titul k užívání pozemků, které touto dohodou předala žalovanému; zatímco žalovaný trvá na tom, že nikoli (a že ani nikdy neměla být zapsána jako uživatel těchto pozemků v evidenci LPIS), žalobkyně své užívací právo k těmto pozemkům odvozovala od podnájemní smlouvy mezi [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba].), IČ [IČO], se sídlem [adresa] (dále též jen „[právnická osoba].“), a [jméno FO] ze dne 21. 6. 2014. Žalovaný rovněž namítal, že není zřejmé, jakých pozemků se dohoda týká. V průběhu řízení dokonce vyslovil názor, že jak „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, tak „Výpověd z Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 17. 8. 2017, jsou neplatnými právními úkony, případně že přinejmenším nemohou vyvolat ten účinek, že se žalovaný vzdá užívání těchto pozemků ve prospěch žalobkyně.

11. Na základě provedených důkazů a výše shrnutých nesporných skutečností zjistil soud následující skutkový stav:

12. Nejprve soud v obecné rovině uvádí, že v souzené věci negativně dopadal na zjištění již tak komplikovaného a nepřehledného skutkového stavu, kteří nejen účastníci, ale i svědci subjektivně vnímali a prezentovali diametrálně odlišným způsobem, fakt, že právní (užívací) vztahy mezi zemědělskými podnikateli se vyznačují specifickými přístupy a nástroji, které jsou obtížně srozumitelné těm, kteří se v dané oblasti nepohybují. Nejde přitom jen o neformálnost a fakticitu těchto užívacích vztahů, kdy si podnikatelé zemědělské pozemky různě (smluvně i bezesmluvně) „vyměňují“ tak, aby byly sceleny do větší bloků, usnadňujících jejich obdělávání a minimalizujících náklady s tím spojené, ale též o specifickou (a dlužno dodat neveřejnou) evidenci LPIS podle půdních bloků, dvojkolejnou k veřejné evidenci pozemků v katastru nemovitostí. Aby byla situace ještě méně přehledná, některá rozhodnutí SZIF pracují ještě s evidencí pozemků podle tzv. čtverců, (dlužno dodat bez pečlivé a srozumitelné provázanosti na půdní bloky, neřkuli pozemky katastru nemovitostí). Ostatně i svědek [tituly před jménem] [právnická osoba], který externě pracuje pro [adresa], vysvětlil, že hranice půdních bloků nutně nekopírují hranice pozemkových parcel katastru nemovitostí, čili součástí půdního bloku může být nejen vícero parcel katastru nemovitostí, ale také i jen část některé z parcel katastru nemovitostí.

13. Dále účastníci i svědci ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [právnická osoba] nebo [jméno FO]) potvrdili, že významnou roli v organizaci užívání pozemků v minulosti hrála a patrně stále hraje společnost [právnická osoba]., která jako majoritní pachtýř přerozděluje pozemky do užívání jednotlivých zemědělských podnikatelů tak, aby bylo dosaženo efektivního hospodaření na nich; pokud dojde k takovému „přeorganizování“, „výměně“ či „náhradnímu užívání“ pozemků, je nepsaným pravidlem, že si zemědělští podnikatelé vzájemně ničeho nehradí. Současně se [právnická osoba]. cítí ze své silné ekonomické pozice být jakýmsi koordinátorem těchto výměn a zastává nebo přinejmenším v minulosti zastávala názor (prezentovaný svědkem [jméno FO] jakožto jejím dlouholetým zaměstnancem), že pokud například některý zemědělský podnikatel již nechce užívat pozemky, které do „náhradního užívání“ dostal, neměl by si je svévolně vyměňovat s jinými zemědělskými podnikateli (bez ohledu na to, v jaké právní pozici vůči těmto pozemkům se nachází), ale měl by se obrátit na [právnická osoba]. a pozemky „vrátit“ jí, s tím, že [právnická osoba]. by mu pak sama přidělila do užívání pozemky jiné.

14. Co se týče zemědělských dotací a jejich provázanosti s evidencí LPIS, svědek [jméno FO], který je od roku 2002 zaměstnancem SZIF na oddělení příjmu žádostí LPIS, vysvětlil, že podle zákona o zemědělství má nárok na dotaci každý, kdo doloží, že užívá zemědělskou půdu. SZIF provádí za pomoci leteckých snímků zakreslení pozemku do evidence a rovněž zkoumá, zda má žadatel právní důvod pro užívání (například vlastnické právo, pachtovní či nájemní smlouvu atp.). Připustil v této souvislosti jednak to, že pokud již pozemek v evidenci zakreslen je a právní důvod je k němu doložen z minulosti, akceptuje SZIF i vzájemné dohody uživatelů o předání půdních bloků (jakou je právě „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014), jednak to, že mohla nastat i taková situace, že pro některý pozemek právní důvod užívání vůbec nemusel být doložen. Tak tomu bylo zejména v začátcích fungování evidence LPIS (rok 2003), kdy postačovalo, aby žadatelé vystupovali navenek „ve shodě“ a nahlásili, kdo a jak zemědělskou půdu užívá; v takových situacích se pracovníci SZIF - oddělení evidence LPIS zpravidla detailně nezajímali o faktické a právní pozadí takových dohod a evidenci provedli podle shodného prohlášení. Současně ale svědek [jméno FO] uvedl, že pokud by žadatel předložil výpověď dohody o předání půdních bloků, zahájil by správní řízení k ověření tvrzení, že druhá smluvní strana tento jednostranný právní úkon akceptovala.

15. Dalším důvodem, proč bylo zjišťování skutkového stavu nesnadné, je nejen to, že oba účastníci jsou zemědělskými podnikateli s konkurenčním postavením na relevantním trhu vůči sobě navzájem, ale též to, že v rodině [jméno FO], do níž patří jak žalovaný, tak jediná společnice a jednatelka žalobkyně paní [adresa], došlo v minulosti k tragickým událostem. Z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO], z úřední činnosti soudu a rovněž z informací dostupných v Obchodním rejstříku je zřejmé, že [adresa] nabyla podíl v žalobkyni od tehdejšího jediného společníka [jméno FO] ke dni 3. 10. 2013. [jméno FO] přitom byl pravomocně odsouzen za vraždu výše jmenovaného [jméno FO] rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č.j. [spisová značka] (právní moc dne 16. 2. 2016). Jak vyplývá ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], ten má [jméno FO] za zlé, že s vrahem (respektive s vrahy) [jméno FO] spolupracovala (jakkoli nebylo zcela srozumitelné, zda měla ona spolupráce spočívat pouze v převodu obchodního podílu v žalobkyni z [jméno FO] na [adresa], či ještě v něčem jiném). Účastníci i svědci tak měli tendenci odbíhat k právním jednáním učiněným v minulosti, aniž by srozumitelně vysvětlili jejich bezprostřední a relevantní vztah k zažalovanému nároku, čímž se podstata věci spíše ještě více zamlžovala.

16. Z těchto minulých právních jednání je nicméně vhodné vyzdvihnout, že po smrti [jméno FO] vstoupila [adresa] do některých jeho právních vztahů. Jakým způsobem se tak stalo je částečně popsáno a vysvětleno v rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 2018, č. j. [č. účtu], o námitkách žalovaného proti oznámení SZIF o neprovedení aktualizace evidence půdy podle uživatelských vztahů ze dne 22. 1. 2018, č. j. [Anonymizováno] (pozn: toto oznámení se týká jiných pozemků než těch, kterých se týká žaloba). Žalobkyně byla účastníkem tohoto řízení a jeho předmětem byly mj. užívací vztahy k pozemkům ve vlastnictví manželů [jméno FO] a [jméno FO] (pozn.: právě jejich jména zmiňuje žalovaný ve svém vyjádření k žalobě). Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva zemědělství, které shora uvedené oznámení SZIF potvrdilo, vyplývá, že [adresa] měla možnost do skončení dědického řízení pokračovat v živnosti [jméno FO], avšak nemohla přímo vstoupit do jeho závazkových vztahů. Jelikož ale začala užívat pozemky manželů [jméno FO] a hospodařit na nich předtím, než s manželi [jméno FO] uzavřel nájemní smlouvu žalovaný, podle tehdy platného a účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo ke vzniku konkludentní nájemní smlouvy mezi ní a manželi [jméno FO]. Tato konkludentní nájemní smlouva trvala až do výpovědi, kterou [adresa] prokazatelně obdržela dne 22. 9. 2017, a to ke dni 30. 9. 2018. Takto alespoň vyhodnotilo právní stav ministerstvo zemědělství, byť s výhradou, že autoritativně může tyto otázky řešit pouze soud v civilním řízení. Jakkoli se tedy toto rozhodnutí bezprostředně netýká věci souzené, má význam pro dokreslení a pochopení okolností souvisejících se smrtí [jméno FO] a právních jednání, které na ni navazovaly. V této souvislosti však soud dodává, že tvrzení žalobkyně, že [jméno FO] již za svého života postupně převáděl svou individuální činnost na žalobkyni, nebylo v tomto řízení ani detailně vysvětleno a objasněno (v jakých případech a jakým způsobem se tak mělo dít), natož podpořeno důkazně. Ačkoli tedy žalobkyně, [adresa] a [jméno FO] podle všeho jednali do doby úmrtí posledně jmenovaného ve vzájemné koordinaci a shodě, v řízení nebylo vždy zcela zřejmé, který z těchto subjektů vůči komu a jak (právně) jednal a s jakými důsledky, případně kdo vstoupil do kterých konkrétních právních vztahů po zemřelém [jméno FO]. 17. [adresa]-li se nyní soud k výše popsané koordinační roli [právnická osoba]., ta se projevila mj. v roce 2013, kdy došlo mj. k uzavření „Dohody o vypořádání vzájemných vztahů“ a „Dohody o společném postupu a vypořádání vzájemných vztahů“, obou ze dne 7. 5. 2013 mezi [právnická osoba]. a [jméno FO], a dále k uzavření „Smlouvy o podnájmu pozemků č. [Anonymizováno]“ ze dne 21. 6. 2013 mezi [právnická osoba]. jako nájemcem a [jméno FO] jako podnájemcem. Z dohod je patrné, že majoritní a vůdčí zemědělský podnikatel [právnická osoba]. si byl vědom výše popsané nepřehlednosti neřkuli nepořádku v užívacích vztazích, a proto provedl inventarizaci pozemků přidělených do té doby neformálně do náhradního užívání různým subjektům a usiloval o to, aby k těmto pozemkům byly uzavřeny řádné podnájemní smlouvy. Právě do tohoto smluvního vztahu měla po smrti [jméno FO] vstoupit žalobkyně, nicméně jak už bylo uvedeno v předchozím odstavci (a jak bude ještě upřesněno níže), tento závěr z provedených důkazů zcela jednoznačně nevyplynul (pozn.: to by si žádalo podstatně obsáhlejší dokazování, což nebylo, jak bude dále vysvětleno, účelné). V každém případě přinejmenším SZIF akceptoval podnájemní smlouvu ze dne 21. 6. 2013 jako právní důvod pro aktualizaci evidence LPIS ve prospěch žalobkyně (viz odůvodnění oznámení o provedení aktualizace evidence půdy ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno], a rovněž ze dne 3. 7. 2019, č. j. [Anonymizováno]).

18. Jak již soud shrnul výše, hlavní argumentace žalovaného se upíná k „Dohodě o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014. Navrací-li se tedy soud v této části odůvodnění k této dohodě, je nucen předně konstatovat, že nad ní visí vícero otazníků, a to nejen ten, že smlouva byla podle shodného prohlášení účastníků antedatována (tj. podepsána v březnu 2014, ačkoli jedno její vyhotovení, které na podporu své procesní pozice předložil žalovaný v řízení o provedení aktualizace evidence půdy, neslo datum 29. 12. 2013), ale především ten, že z jejího neobratně formulovaného obsahu a matoucího způsobu koncipování není jasné, kdo byl její smluvní stranou. Záhlaví dohody vzbuzuje dojem, že je uzavřena jen mezi účastníky řízení, ale v zápatí jsou připojeny i podpisy rodičů žalovaného (manželů [jméno FO]), kteří se dle výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] cítí být jejími účastníky (s čímž ale žalobkyně nesouhlasí). K jednoznačnosti nepřispívá ani to, že pozemky jsou číslovány dle půdních bloků tak, jak je charakteristické pro evidenci LPIS, bez toho, aniž by byl u každého z půdních bloků uveden též výčet pozemkových parcel podle katastru nemovitostí, a to tím spíše, že se v některých případech hovoří jen o části půdního bloku (u DPB [Anonymizováno]), aniž by bylo nezasvěcenému čtenáři srozumitelné, o jakou část se jedná. Do užívání žalovaného tedy žalobkyně převedla touto dohodou půdní bloky DPB [Anonymizováno] (deklarováno celkem 25,88 ha), a naopak žalovaný převedl do užívání žalobkyně půdní bloky DPB [Anonymizováno] (o deklarované celkové výměře 26 ha). Další nejasnost způsobená patrně formulační neobratností neznámého tvůrce dohody, se týká výměry předávaných půdních bloků; půdní bloky DPB [Anonymizováno], které předal žalovaný žalobkyni, mají mít výměru 0,28 ha, 0,3 ha a 0,2 ha, které dohromady dávají 0,78 ha, přesto se však v tomtéž odstavci uvádí, že „Celkově užívaná a předávaná plocha v trati [adresa] činí cca 1,43 ha“ (kdy soud ponechává stranou, že není jasné, zda „trať [adresa]“ odpovídá těmto půdním blokům). Ke srozumitelnost dále rozhodně nepřispívá další odstavec, v němž se uvádí, že „(…) výměra 24,57 ha jsou pozemky ve vlastnictví manželů [jméno FO] (…)“ a „Předávaná výměra ing. [Jméno žalovaného] činí 1,43 ha.“. Obdobně nesrozumitelné jsou i výměry uváděné u půdních bloků DPB [Anonymizováno] předávaných žalobkyní žalovanému; deklarované výměry u každého z nich o velikosti 0,68 ha, 2,74 ha a 1 ha dávají dohromady pouze 4,42 ha, a proto není jasné, proč se v dohodě uvádí „Celkem vznikne blok 20,0 v trati u [adresa] v k. ú. [adresa].“. S hodnotou [hodnota] ha počítá čtvrtý odstavec dohody, který rekapituluje celkovou plochu předávanou žalobkyní žalobci a dospívá k její celkové velikosti 25,88 ha (kdy zbývajících 5,88 ha má tvořit 4,85 ha jakožto výměra půdního bloku DPB [Anonymizováno] a 1,03 ha jakožto výměra půdního bloku DPB [Anonymizováno]. V neposlední řadě došlo později k přeřazení některých pozemků do jiných půdních bloků či k přečíslování půdních bloků, jak je zřejmé z ne zcela precizního a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí SZIF ze dne 3. 7. 2019, č. j. SZIF/[Anonymizováno]; tato změna se týkala části půdního bloku DPB [Anonymizováno] (nově DPB [Anonymizováno]), části DPB [Anonymizováno] a DPB [Anonymizováno] (nově DPB [Anonymizováno]) s tím, že v bloku DPB [Anonymizováno] se změny nedotkly.

19. Dále, co se týče vlastnických či jiných užívacích vztahů, žalovaný sice po celou dobu setrval na tvrzení, že bloky DPB [Anonymizováno] (předané „Dohodou o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 do užívání žalobkyni) zahrnovaly pozemky ve vlastnictví žalovaného (a)nebo jeho rodičů, avšak nijak toto tvrzení důkazně nepodložil (zde soud opětovně poznamenává, že neuvedl ani to, o jaké pozemkové parcely katastru nemovitostí se má jednat, aby toto tvrzení mohl případně jednoduše ověřit sám soud). V průběhu řízení relevantně nezpochybnil ani kontradiktorní tvrzení žalobkyně, že bloky DPB [Anonymizováno] mají zahrnovat především pozemky parc. č. [hodnota], 2507, 2508, 2514, 2515 ve vlastnictví [právnická osoba]. (pozemek parc. č. [hodnota] a 2510), [Jméno žalovaného] (pozemek parc. č. [adresa] [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]), [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]), [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]), [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]), [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]) a [jméno FO] (pozemek parc. č. [hodnota]), případně, že jen okrajová část pozemků spadajících do výše uvedených půdních bloků byla ve vlastnictví žalovaného či jeho rodičů.

20. Co se týče půdních bloků DPB [Anonymizováno] předložila žalobkyně výpis z evidence LPIS (do nějž má individuální přístup pod uživatelským jménem a heslem), v němž je uveden pro každý půdní blok seznam pozemkových parcel katastru nemovitostí, nicméně dokument je nečitelný a neúplný, neboť seznam pozemkových parcel náležejících do konkrétního půdního bloku je uveden v rolovacím poli, které není na tiskovém výstupu zobrazeno celé. Tvrdila-li tedy žalobkyně, že seznam pozemků ve „Smlouvě o podnájmu pozemků č. [Anonymizováno]“ ze dne 21. 6. 2013 koresponduje seznamu pozemkových parcel v půdních blocích DPB [Anonymizováno] (s výjimkou těch pozemků, jichž byl [jméno FO] v dané době vlastníkem), pak na základě takto předložených listin opět nebylo možné toto tvrzení (jakkoli precizované v dokumentu s názvem „Seznam půdních bloků předaných ze strany [právnická osoba]. [Jméno žalovaného] dle Dohody ze dne 21. 3. 2014“), potvrdit ani vyvrátit, a konsekventně nebylo možné ani jednoznačně říci, že žalobkyně skutečně může užívací titul k těmto pozemkům odvozovat od podnájemní smlouvy mezi [právnická osoba]. a [jméno FO] ze dne 21. 6. 2013.

21. Ve vztahu k „Dohodě o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 tedy byl soud schopen učinit s jistotou pouze ten závěr, že žalobkyně do doby jejího sepsání měla v užívání pozemky evidované tehdy v LPIS jako půdní bloky DPB [Anonymizováno], což vyplývá ze (v zásadě) shodných účastnických tvrzení podpořených svědeckými výpověďmi, jakkoli jsou posledně jmenované ovlivněny subjektivním vnímáním situace, která se po smrti [jméno FO] vyhrotila. Namítal-li přitom žalovaný (zejména v prvotních fázích soudního řízení), že z „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 není zřetelné, jakých pozemků se týká, pak je jeho argumentace poněkud účelová, vezme-li soud v úvahu fakt, že se o tuto dohodu opakovaně opíral v žádostech o změnu evidence uživatelských vztahů v LPIS. Také obsah písemných podání účastníků a jejich postoje při nařízených jednáních neindikují, že by oni samotní nebo SZIF – oddělení LPIS vskutku naprosto tápali ohledně toho, jakých pozemků se „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 týká.

22. Soud se dále pokoušel zjistit, kdo tedy skutečně byl smluvní stranou „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 a jaká byla vůle osob, jejichž jména se na dohodě objevují (jinými slovy, jaké právní následky mínily tyto osoby uvedením svých jmen v textu dohody vyvolat). Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] soud pochopil, že po smrti [jméno FO] se manželé [jméno FO] nechtěli smířit s myšlenkou, že jejich pozemky (opět s výhradou toho, že v řízení nebylo spolehlivě zjištěno, o jaké pozemky se vlastně jednalo a kdo byl jejich vlastníkem) spravuje a obhospodařuje osoba, která k tomu podle jejich mínění nemá dostatečné vzdělání a praxi (pan [právnická osoba]). Výsledkem snahy manželů [jméno FO] předejít tomuto následku byla právě ona „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, kterou [adresa] za žalobkyni podepsala za přítomnosti manželů [jméno FO], svých rodičů [jméno FO] a [právnická osoba] a [tituly před jménem] [právnická osoba]; podle svědka [tituly před jménem] [jméno FO] bez jakéhokoli nátlaku. Smlouvu měl podle svědka [tituly před jménem] [jméno FO] koncipovat svědek [tituly před jménem] [právnická osoba], ten však toto tvrzení ve své výpovědi kategoricky popřel. Jelikož [adresa] jednající za žalobkyni očividně vnímala celou situaci subjektivně jinak (cítila se k podpisu dotlačena a v danou chvíli si s ohledem na stále trvající duševní otřes po smrti manžela a probíhající těhotenství neuvědomila všechny důsledky, které tato dohoda bude pro žalobkyni i ji samotnou bude mít), po několika letech dohodu vypověděla, což se následně projevilo v evidenci LPIS a v nárocích žalovaného na zemědělské dotace. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] tento krok vyhodnotil jako ztrátu vlastnického a užívacího práva, zatímco žalobkyně jako nápravu nespravedlivého stavu vzniklého uvedením její osoby v omyl, protože na základě „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 vydala žalovanému pozemky, za které nedostala k užívání adekvátní protihodnotu. Výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO] tak indikuje, že se spolu s manželkou považovali za smluvní stranu naposledy zmíněné dohody, což ale žalobkyně kategoricky odmítala.

23. Co se týče „Výpovědi z Dohody o předání půdních bloků ze dne 29. 12. 2013“, datované 17. 8. 2017, účastníci po celou dobu trvání řízení nezpochybnili, že žalobkyně žalovanému tuto výpověď řádně doručila a že důsledkem výpovědi bylo to, že žalovaný byl odepsán z evidence LPIS jako uživatel půdních bloků DPB [Anonymizováno]. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 2. 2020 provedl SZIF u žalovaného administrativní kontrolu žádosti o poskytnutí „Jednotné platby na plochu na zemědělskou půdu“ ze dne 15. 5. 2019 (v režimu nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády). V návaznosti na žádost a kontrolu vydal SZIF dne 21. 2. 2020 rozhodnutí č. j. [Anonymizováno] a žalovanému poskytl jednotnou platbu na plochu (jen) o celkové výši 90 131,02 Kč pro rok 2019, a rovněž mu udělil sankci ve výši 153 956,85 Kč za zjištěný rozdíl mezi plochou uvedenou v žádosti o jednotnou platbu na plochu a plochou zjištěnou v rámci administrativní kontroly. Účastníci se tedy spíše než o faktických důsledcích výpovědi „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, neshodli o tom, zda ji byla žalobkyně vůbec oprávněna podat (když jí podle názoru žalovaného nesvědčil žádný právní titul k užívání pozemků zahrnutých v naposledy zmíněných půdních blocích DPB [Anonymizováno], či vůči komu měla být výpověď směřována (tj. zda postačovalo, že se tak stalo vůči žalovanému, či zda měla žalobkyně doručit výpověď i manželům [jméno FO], kteří se také považovali za stranu dohody).

24. Z informací poskytnutých SZIF dne 24. 4. 2023 na žádost soudu vyplývá, že pozemky žalovaného, které dle jeho tvrzení měla užívat žalobkyně bez toho, aniž by mu užívání jakkoli kompenzovala (tedy pozemky parc. č. [hodnota], 2509, 2518, 2530, 2651, 2729, 2741, 2916, 2919, 2921, 2951, 2961, 2964, 2968, 2972, 3468, 3548, 3549, 3577, 3606, 3648 v k. ú. [adresa] a parc. č. 614/25, 614/37 a 614/95 v k. ú. [adresa], jejichž vlastnictví potvrzují výpisy z katastru nemovitostí), neužívala v období od 2013 do roku 2020 jen žalobkyně, ale též jiné subjekty ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba] či dokonce samotný žalovaný [Jméno žalovaného]).

25. Soud dále zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 29. 9. 2016 pachtovní smlouvu č. [hodnota] s [adresa] mj. na pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o výměře 21,614 ha za roční pachtovné 9 032 Kč (včetně daně), což odpovídá částce 0,4179 Kč ročně za m2, a že v roce 2017 řádně uhradila pachtovné (tato tvrzení odpovídají též obsahu samotné pachtovní smlouvy a výpisu z účtu žalobkyně č. [č. účtu]). Nejprve dopisem ze dne 3. 7. 2017, posléze dopisem ze dne 6. 10. 2017 vyzvala žalobkyně žalovaného, aby užívaných 8 600 m2 ke dni 30. 9. 2017 vyklidil a žalobkyni předal tak, jak je to obvyklé; zvolené datum reflektovalo, že žalovaný měl pozemek osetý, a tedy mu žalobkyně ještě umožnila sklidit úrodu. Součástí tohoto dopisu byla též výzva k úhradě za bezesmluvní užívání a k odkreslení půdního bloku DPB [Anonymizováno] z LPIS nejpozději k témuž datu.

26. Soud rovněž zjistil, že žalobkyně uzavřela v období od 20. 11. 2016 do 1. 8. 2017 sérii pachtovních smluv (tzv. velký pacht) s [adresa] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]; jednalo se o pozemky parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o celkové výměře 137 435 m2. Žalobkyně v letech 2017 až 2019 všem vlastníkům uhradila pachtovné (tomu odpovídají předložené faktury, výdajové pokladní doklady, výpisy z účtu č. [č. účtu] či kontrolní ústřižky poštovních poukázek), a žalovaného kromě výše zmíněné výpovědi vyzvala k vyklizení pozemků tzv. velkého pachtu mj. dopisy ze dne 9. 8. 2018, 3. 9. 2018, 6. 2. 2019 a 1. 4. 2020, a to nejprve do 30. 9. 2018, poté v náhradní lhůtě do 28. 2. 2019.

27. K úhradě dluhu vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 1. 4. 2020, podanou k poštovní přepravě dne následujícího a žalovanému doručenou dne 7. 4. 2020.

28. Soud dále k návrhu žalovaného učinil dotaz na SZIF, [adresa], a společnost [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem Za [adresa] (dále jen „[právnická osoba].“), zda v minulosti uzavřeli nájemní smlouvu s manžely [jméno FO] na pozemky parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], dále na pozemky parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], dále pozemky parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], na pozemek parc. č. 718/47 v k. ú. [adresa] a na pozemky parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Současně položil soud žalobkyni, [jméno FO] a společnosti [právnická osoba]. také dotaz, zda v minulosti uzavřeli nájemní smlouvy k pozemkům žalovaného, a to [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Z odpovědí dotázaných subjektů vyplývá, že žádné takové smlouvy uzavřeny nebyly, respektive SZIF je v období let 2012 až 2017 neeviduje. Soud nicméně z tohoto důkazu neučinil pro souzenou věc žádný skutkový či právní závěr, neboť argumentace žalovaného těmito (neexistujícími) smlouvami mu nebyla v celkovém kontextu toho, jakým směrem se dokazování profilovalo, srozumitelná.

29. Soud neučinil žádná zásadní skutková zjištění z „Oznámení o provedení aktualizace evidence půdy“ ze dne 3. 6. 2020, [Anonymizováno] [Anonymizováno], neboť to se bezprostředně netýká žádného z pozemků, které jsou předmětem žaloby. Soud rovněž neučinil žádné zásadní skutkové zjištění z „Oznámení o provedení aktualizace evidence půdy“ ze dne 2. 7. 2019, č. j. [Anonymizováno]. Podle tohoto oznámení SZIF odkreslil z LPIS na žádost [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] a [jméno FO] a [jméno FO] půdní bloky DPB [Anonymizováno], k nimž byla jako uživatel do té doby evidována žalobkyně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se tak stalo na podkladě zániku nájemních a podnájemních smluv po smrti [jméno FO]. Tato rozhodnutí nicméně pomohla soudu pochopit komplikované vztahy mezi účastníky a některé principy typické pro zemědělské podnikání. Žádné zásadní skutkové zjištění soud neučinil ani z dopisu směřujícímu od [tituly před jménem] [jméno FO] notářce [tituly před jménem] [jméno FO], v níž uplatnil v rámci dědického řízení po zemřelém [jméno FO] mj. částku 119 730 Kč za pronájem pozemků v k. ú. [adresa] (celkem [hodnota] m2), ani z protokolu o výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] jako svědka v řízení vedeném Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie JMK, Službou kriminální policie a vyšetřování, odborem obecné kriminality ze dne 30. 9. 2014, č. j. [Anonymizováno], v němž naposledy jmenovaný uvedl mj., že „V současné době (pozn. z kontextu lze vyrozumět, že žalovaný) obhospodařuje cca 95 ha, z toho je 25 ha, které jsme převzali po našem synovi [jméno FO], které jsme mu bezplatně pronajímali. [jméno FO] měl bezplatně od nás 8 ha a [adresa] ha.“. Naposledy uvedené listiny pouze dokreslují, že subjektivní hodnocení právních vztahů účastníky i svědkem [tituly před jménem] [jméno FO] nemá dopad jen na nyní vedené řízení, ale i na řízení jiná.

30. Soud tedy na podkladě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k následujícím právním závěrům:

31. I přes (vágně a obecně formulované) námitky žalovaného soud na základě provedeného dokazování nepochyboval o tom, že žalobkyně jakožto propachtovatel uzavřela pachtovní smlouvy s [adresa], se [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a dále rovněž s [adresa] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jakožto pachtýři; údaje zjištěné z pachtovních smluv korespondují s údaji uvedenými v žalobě a nebyly v průběhu řízení ze strany žalovaného relevantně zpochybněny. Podle § 2332 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se pachtovní smlouvou propachtovatel zavazuje přenechat pachtýři věc k dočasnému užívání a požívání a pachtýř se zavazuje platit za to propachtovateli pachtovné nebo poskytnout poměrnou část výnosu z věci. Podle § 2339 odst. 2 téhož zákona se má za to, že u zemědělského pachtu je pachtovní rok období od 1. října do 30. září následujícího roku, u ostatních pachtů jde o kalendářní rok.

32. Co do částky 109 403 Kč s příslušenstvím kvalifikoval soud nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodné obohacení, kterého se dostalo žalovanému na úkor žalobkyně protiprávním užitím cizí hodnoty v intencích § 2991 občanského zákoníku. Podle jeho prvního odstavce platí, že „[k]do se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se „[b]ezdůvodně (…) obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, vycházela žalobkyně z konstrukce, že žalovaný by měl jako skutečný uživatel v žalobě vymezených pozemků platit propachtovatelům pachtovné, které však za něj de facto hradila žalobkyně jakožto jejich pachtýř. Vyšla-li tedy žalobkyně při vyčíslení bezdůvodného obohacení žalovaného z poměrné části pachtovného, které uhradila v daném období propachtovatelům na základě pachtovních smluv uvedených v předchozím odstavci, soud proti takovému pojetí nemá žádných výhrad.

33. Žalovaný se v průběhu řízení ostatně nebránil ani tím, že by předměty pachtu tak, jak byly vymezeny v žalobě, v žalobou vymezených obdobích neužíval, ani tím, že by toto užívání žalobkyni kompenzoval finančně. Od počátku řízení svou žalobní obranu stavěl na tom, že žalobkyně také užívá některé pozemky v jeho vlastnictví, aniž by mu za toto užívání poskytovala jakoukoli úplatu, což je mezi zemědělskými podnikateli běžné v rámci „náhradního užívání“ nebo „výměny pozemků“. Soud nicméně nebyl, jak už výše několikrát zopakoval, s to tyto komplikované a nepřehledné vztahy rozklíčovat natolik spolehlivě, aby mohl jednoduše a s jistotou konstatovat, že se žalobkyně, stručně řečeno, též bezdůvodně obohatila na úkor žalovaného. Lze tak shrnout, že žalovaný postavil svou procesní obranu na tzv. kompenzační námitce, tj. existenci (jiné) své pohledávky za žalobkyní. Tato pohledávka má zahrnovat jednak nárok na úhradu za užívání jiných pozemků, jednak nárok na náhradu škody za sankci ve výši 135 000 Kč, kterou mu udělil SZIF rozhodnutím ze dne 21. 2. 2020, č. j. [Anonymizováno].

34. Pokud jde o výklad § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že „pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není“, Nejvyšší soud jej podal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V citovaném rozsudku mj. dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno, zde pohledávky, jež je předmětem žaloby) před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní (žalované) pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní (tj. započítávané, namítané) pohledávky. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Například v rozsudku ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020 (podobně též v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněném pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020), Nejvyšší soud konstatoval ve vztahu k otázce, kdy lze pohledávku považovat za jistou, že „[t]ak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).“.

35. Hlavním úkolem soudu v tomto řízení tedy bylo podat odpověď na otázku, zda je pohledávka žalovaného za žalobkyní z titulu užívání jiných pozemků ve vlastnictví žalovaného (tzv. aktivní pohledávka) skutečně nejistá, případně neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, potažmo nezpůsobilá k započtení.

36. Z časového hlediska žalovaný uplatnil námitku započtení proti (pasivní) pohledávce žalobkyně již v samém počátku řízení a neponechával si ji bez opodstatněného důvodu či „takticky“ na pozdější či závěrečnou fázi dokazování, přesto všechna svá dílčí tvrzení ohledně aktivní pohledávky vždy zcela neprecizoval a pečlivě a logicky nepropojil s důkazními návrhy (pokud vůbec nějaké zmínil). Přinejmenším co do specifikace pozemků, které takto měl dát do bezúplatného užívání žalobkyni, jej soud musel poučit v intencích § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 téhož zákona, o povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a označit k nim důkazy. Dlužno dodat, že prakticky všechna svá tvrzení týkající se užívání (jiných) svých pozemků žalobkyní žalovaný formuloval neúplně a vágně a doplňoval a precizoval je postupně až v průběhu řízení na dotazy soudu nebo v reakci na argumentaci žalobkyně, avšak přesto nereagoval důsledně na vše, co žalobkyně proti jeho dílčím tvrzením namítala. V některých případech to byla dokonce sama žalobkyně, která se pokoušela chybějící tvrzení doplnit za žalovaného a objasnit tak soudu složité vztahy mezi účastníky, nicméně soud k takovým tvrzením musel přistupovat zdrženlivě, a to nejen proto, že často ani žalobkyně sama takto doplněná tvrzení důkazně nepodložila.

37. Žalovaný sice po podaném poučení předložil seznam pozemků, jež jsou v jeho vlastnictví a které užívá bezúplatně žalobkyně, avšak žádné důkazní návrhy s tímto seznamem nepropojil (zejména ne důkazy, které by prokazovaly, že se tak skutečně dělo či děje). Soud položil z vlastní iniciativy (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) dotaz na SZIF, kdo byl dle evidence LPIS uživatelem těchto pozemků v rozhodném období let 2013 až 2020, avšak odpověď SZIF indikovala, že ne všechny byly v užívání žalobkyně nebo přinejmenším ne po celé relevantní období. Odpověď SZIF je nadto limitována tím, že stěží disponuje informacemi o tom, zda se skutečně jednalo o užívání bezúplatné, jakkoli soud uznává, že tato varianta skutkového stavu není s přihlédnutím k tomu, jak vztahy mezi zemědělskými podnikateli fungují, zcela pravděpodobná. Soud v kontextu dialogu stran tak nebyl s to dospět k jistotě v otázkách, zda (aktivní) pohledávka za užívání pozemků ve vlastnictví žalovaného žalobkyní vůbec vznikla, z jakého důvodu, zda je splatná a jaká je její výše, neboť konec konců ani žalovaný nevyčíslil, kolik má nebo by měla náhrada za užívání jeho pozemků žalobkyní přesně činit (absence těchto tvrzení je patrně opět důsledek názoru, že v rámci „výměny“ pozemků si uživatelé vzájemně ničeho nehradí). Soud tak na tuto část kompenzační námitky nahlíží optikou výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, a konstatuje, že aktivní (započítávanou) pohledávku žalovaného za bezdůvodné obohacení žalobkyně na úkor žalovaného nepovažuje ani po provedeném dokazování za zcela nepochybnou.

38. Dále žalobkyně vznesla nárok na úhradu ušlé dotace vyčíslené na 72 146 Kč, kterou soud kvalifikoval jako nárok na náhradu škody porušením smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 odst. 1 občanského zákoníku, a to povinnosti vyklidit a žalobkyni vrátit pozemky tzv. velkého pachtu do 30. 9. 2018, jako podmínku pro zápis žalobkyně jako uživatelky těchto pozemků v evidenci LPIS a pro čerpání dotace pro rok 2019.

39. Soud nejprve v obecné rovině uvádí, že odpovědnost za škodu je zvláštním závazkovým vztahem mezi škůdcem a poškozeným, který vyplývá z předchozího porušení smluvní povinnosti ze strany škůdce (závazek ze smlouvy), a jenž je založen na povinnosti škůdce nahradit poškozenému takto způsobenou škodu, a tomu odpovídající právo poškozeného tuto náhradu po škůdci žádat a případně se jí domáhat i u soudu. Podle § 2913 občanského zákoníku „[p]oruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou straně nebo i osobě, v jejímž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“. Obecnými předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy jsou zaprvé objektivní stránka, tedy porušení smluvní povinnosti, zadruhé vznik újmy ve sféře poškozeného (ať již ve formě materiální škody, či nemajetkové újmy) a zatřetí příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy (tzv. kauzální nexus). Povinnost k náhradě škody v případě porušení smluvní povinnosti je založena na objektivním principu, a tedy zavinění (subjektivní stránka) se nezkoumá a v úvahu přichází pouze naplnění některého z liberačních důvodů uvedených v § 2913 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se lze smluvní odpovědnosti zprostit, prokáže-li škůdce, že „(…) mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá v době, kdy byl škůdce s plnění smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“. Škoda se přitom nahrazuje v penězích, není-li možná její náhrada uvedením v předešlý stav (§ 2951 odst. 1 občanského zákoníku).

40. Zde je opět na místě konstatovat, že žalovaný nevznesl žádné konkrétní námitky, které by zpochybňovaly jeho odpovědnost za nevyplacení dotace žalobkyni, jakožto následku nemožnosti faktického užívání pozemků tzv. velkého pachtu. Nezpochybňoval zejména stěžejní žalobní tvrzení, že k datu 30. 9. 2018 pozemky nevyklidil a nepředal žalobkyni, jak požadovala ve „Výpovědi z Dohody o předání půdních bloků ze dne 21. 3. 2014“, a že právě tato skutečnost (nesplnění podmínky faktického užívání pozemků) vyústila v oznámení SZIF ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno], o neprovedení aktualizace evidence půdy ve prospěch žalobkyně jakožto nového uživatele, potažmo v nemožnost žádat o vyplacení zemědělské dotace.

41. I v tomto případě žalovaný svou obranu postavil převážně na „Dohodě o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 a její výpovědi. Jeho argumentace sice nebyla soudu ihned zcela srozumitelná, nicméně po všech doplněních a vysvětleních ji soud pojal jako další kompenzační námitku spočívající v tom, že žalovanému také nebyla přiznána zemědělská dotace (v plné výši) a navíc ještě obdržel od SZIF sankci, a to vše jako důsledek toho, že po výpovědi ze dne 17. 8. 2017 byl nucen žalobkyni vrátit půdní bloky, které mu ona předala do užívání „Dohodou o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014.

42. K tomu soud nejprve v obecné rovině uvádí, že výpověď je zákonem předvídaným způsobem zániku závazku jak podle občanského zákoníku z roku 1964, tak podle nyní platného a účinného občanského zákoníku, jehož § 1998 odst. 1 stanoví, že závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Jde o jednostranný právní úkon, který nevyžaduje akceptaci toho, vůči komu směřuje (v tomto směru je tedy názor svědka [jméno FO], že je třeba v řízení ověřit, zda výpověď akceptovala druhá strana, mylný). Z jejího obsahu však musí být adresátovi výpovědi zřejmé, že tyto účinky chce vypovídající strana skutečně vyvolat; nezbytným požadavkem je tedy její určitost a srozumitelnost. V § 1999 odst. 1 občanského zákoníku se podává, že zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem. Za trvalý závazek soud považuje mj. povinnost propachtovatele strpět užívání zemědělského pozemku pachtýřem. Současně z logiky věci lze vypovědět jen závazek založený platně uzavřenou smlouvou.

43. Výpovědí dotčená „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014 přitom není ani pachtovní (nájemní), ani podpachtovní (podnájemní) smlouvou; soud na ni tudíž nahlížel jako na (inominátní) smlouvu, která není podřaditelná pod některý smluvní typ upravený zákonem. Pro výpověď takové smlouvy se plně uplatní obecná ustanovení pro výpověď uvedená v § 1998 odst. 1 občanského zákoníku, kterým žalobkyně plně dostála. Soud rekapituluje, že výpověď je datována ke dni 17. 8. 2017, ale žalobkyně neuvedla přesné datum jejího doručení. Z odůvodnění rozhodnutí SZIF ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno] nicméně vyplývá, že v rámci řízení o návrhu na provedení aktualizace evidence půdy žalobkyně předložila mj. doklad o doručení této výpovědi ke dni 21. 8. 2017. Ostatně, ani žalovaný v průběhu řízení nerozporoval, že výpověď skutečně obdržel. Datum doručení výpovědi a lhůta k vyklizení a předání pozemků tak koresponduje požadavkům § 1999 odst. 1 občanského zákoníku: závazek se rušil ke dni 30. 9. 2018 (tj. ke konci třetího čtvrtletí, což navíc koresponduje i konci tzv. pachtovního roku podle § 2339 odst. 2 občanského zákoníku) a výpověď byla podána víc než tři měsíce před tímto datem. Co se týče požadavku na určitost a srozumitelnost této výpovědi, ten je v daném případě poněkud limitován určitostí a srozumitelností samotné „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014. Lze nicméně bez potíží pochopit, že žalobkyně výpovědí ze dne 17. 8. 2017 směřovala k ukončení právě této dohody a o navrácení zákresu půdních bloků do původního stavu, potažmo k tomu, aby se ona sama stala znovu uživatelkou půdních bloků DPB [Anonymizováno] (a žalovaný uživatelem půdních bloků DPB [Anonymizováno]) v evidenci LPIS a mohla zažádat SZIF o zemědělskou dotaci pro první skupinu pozemků.

44. Žalovaný současně namítal (byť dle názoru soudu účelově), že žalobkyně nejenže neměla žádný právní titul k podání výpovědi, ale že dokonce takový právní titul chyběl i k tomu, aby uzavřela „Dohodu o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014. Důsledkem této konstrukce by však mohlo být i to, že by ani žalovaný vůbec nemusel (neměl) být v minulosti zapsán jakožto uživatel půdních bloků DPB [Anonymizováno] a neměl na ně obdržet dotace od SZIF. Otázka užívacích titulů nebyla totiž v řízení spolehlivě objasněna, a tudíž nelze vyloučit ani tu skutkovou verzi, že mu žádný jiný právní titul k užívání těchto pozemků nesvědčil. Co je však podstatné: žalobkyně svou žádost o aktualizace evidence LPIS pro půdní bloky DPB [Anonymizováno] opřela fakticky o tutéž dohodu (byť vypovězenou, tj. s opačnými účinky), o kterou své užívací právo odvozoval v témže řízení žalovaný (byť se jednalo o vyhotovení této dohody s datem 29. 12. 2013; k tomu viz odůvodnění rozhodnutí SZIF ze dne 3. 7. 2019, č. j. [Anonymizováno], i ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno], v části, v níž jsou vyjmenovány účastníky předložené doklady). Je tak evidentní, že o platnosti „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, stejně jako o její určitosti a srozumitelnosti má žalovaný pochyby jen tehdy, pokud mu takový závěr zrovna konvenuje.

45. Soud proto vyšel z předpokladu, že jak „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, tak „Výpověď z Dohody o předání půdních bloků ze dne 21. 3. 2014“ byly podkladem pro řízení o aktualizaci evidence uživatelských vztahů s tím, že tato právní jednání účastníci zrcadlově pojímali jako důvod, proč by ohlášená změna měla či neměla být v evidenci LPIS provedena. Z odůvodnění obou pro věc zásadních rozhodnutí, tedy rozhodnutí SZIF ze dne 3. 7. 2019, č. j. [Anonymizováno] i ze dne 1. 2. 2019, č. j. [Anonymizováno], je zřejmé, že SZIF nezpochybňoval ani jedno z těchto právních jednání co do platnosti či holé existence; prvotní a ministerstvem zemědělství korigované neprovedení změny na podkladě žádosti žalobkyně přitom spočívalo na jiných nosných důvodech než na zpochybnění právního titulu užívání (jak plyne z odůvodnění naposledy uvedených rozhodnutí, důvod neprovedení aktualizace evidence půdy byl ten, že žalobkyně jako ohlašovatel změny tyto pozemky v daném okamžiku, tj. ke dni 2. 11. 2018, kdy byla žádost podána, půdní bloky fakticky neužívala, neboť tak činil žalovaný). Jednoduchou logikou tedy lze předpokládat, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou, že pokud by žalovaný respektoval výpovědní lhůtu a žalobkyni předal půdní bloky DPB [Anonymizováno] do data 30. 9. 2018, SZIF by žádosti žalobkyně podané dne 2. 11. 2018 o provedení změny v evidenci LPIS vyhověl, a tedy by žalobkyni vzniklo právo na čerpání zemědělské dotace.

46. Co se týče evidence uživatelských vztahů a jejich návaznost na poskytnutí zemědělské dotace, pravidla a postupy zakotvené v § 3g odst. 4 písm. a) a b) zákona o zemědělství (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2019), který stanoví, že „Fond aktualizaci evidence půdy podle ohlášení změny podle odstavce 1 neprovede a tuto skutečnost s uvedením důvodu oznámí písemně uživateli, který učinil ohlášení změny podle odstavce 1, popřípadě osobě, které se aktualizace evidence půdy týká, jestliže i po předložení dokladu podle odstavce 2 shledá údaje v ohlášení změny nepravdivými, nebo uživatel, který učinil ohlášení změny, nedoložil písemnou dohodu podle odstavce 2 nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu podle odstavce 2.“, žalovaný nezpochybňoval. Ztotožnil se rovněž s názorem žalobkyně, že pro přiznání zemědělské dotace je otázka faktického užívání zemědělské půdy klíčová a že dotace je nároková; tomu odpovídá i dikce § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, podle které „O poskytnutí přímé platby zemědělcům podle § 1 může požádat SZIF fyzická osoba nebo právnická osoba, která obhospodařuje zemědělskou půdu evidovanou na ni v evidenci využití půdy podle uživatelských vztahů podle zákona o zemědělství a současně má zřízený přístup do informačního systému SZIF (…).“.

47. Konec konců, ani soud nedospěl k závěru, že by na „Výpověď z Dohody o předání půdních bloků ze dne 21. 3. 2014“ nebylo možné nahlížet jako na platné a účinné právní jednání, jak již odůvodnil výše, a proto jedinou relevantní skutečností v rámci kompenzační námitky žalovaného by mohla být platnost samotné „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014. Soudu nicméně nezbývá než v podstatě parafrázovat to, co již uvedl ke kompenzační námitce směřující vůči nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného: pro závěr o platnosti či neplatnosti této dohody by soud musel provádět detailní a časově náročné dokazování, které přesahuje předmět tohoto řízení.

48. Zde soud připouští, že se o takové dokazování pokusil (ačkoli přesně tomu chtěl zákonodárce přijetím § 1987 odst. 2 občanského zákoníku předejít), doufaje, že předmět sporu bude objasněn; dokazování však vedlo pouze k odklonu pozornosti od jeho skutečné podstaty. Soud tedy znovu opakuje, že bez ohledu na platnost či neplatnost (eventuelně nicotnost, zdánlivost) „Dohody o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, je klíčové, že SZIF tuto dohodu stejně jako její výpověď bez výhrad přijal jako právní důvod pro provedení změny uživatelů v evidenci LPIS. To ostatně potvrdil i svědek [jméno FO], který označil za běžné, že SZIF předložené (právní) důvody užívání autoritativně nepřezkoumává (tím by totiž nahrazoval činnost civilních soudů). Má-li tedy žalovaný za to, že „Dohoda o předání půdních bloků v k. ú. [adresa]“ ze dne 21. 3. 2014, stejně jako její výpověď ze dne 17. 8. 2017 trpěly takovými vadami, které měly za následek neplatnost (či nicotnost, zdánlivost) těchto právních jednání a konsekventně další významné následky pro účastníky řízení, je na místě, aby vyvolal samostatné řízení, kde bude (moci být) těmto otázkám věnována náležitá pozornost. V rámci nyní vedeného řízení totiž takto pojatá kompenzační námitka nemohla vést k nekomplikovanému a přímému závěru o způsobilosti pohledávky žalovaného za žalobkyní k započtení, jak požaduje § 1987 občanského zákoníku.

49. Soud dodává, že civilní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto je třeba v prvé řadě tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti, a teprve poté k těmto tvrzení provádět důkazy. Jinak řečeno, soud by si neměl chybějící skutková tvrzení iniciativně doplňovat z provedených nebo navržených důkazů, a totéž nemusí ostatně činit ani protistrana. Nezbývá mu tedy než konstatovat, že žalovaný stran svých (aktivních) pohledávek vůči žalobkyni neunesl břemeno tvrzení a konsekventně ani břemeno důkazní. Veškerá skutková zjištění a jejich právní subsumpce pod příslušné normy směřují k jednoznačnému závěru, že nárok žalobkyně je důvodný v celém rozsahu, což soud promítl do výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalobkyně má podle § 1970 občanského zákoníku též právo požadovat z pozice věřitele po žalované jakožto dlužníkovi, který se ocitl v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tento zákonný úrok požadovala žalobkyně od 16. 4. 2020, tedy od data následujícího po datu, k němuž měl žalovaný dluh splnit podle předžalobní výzvy, která mu byla doručena dne 7. 4. 2020.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

51. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 9 078 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobce advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka žalobkyně učinila ve věci osm úkonů právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu - převzetí a přípravu zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, vyjádření k odůvodněnému odporu ze dne 30. 3. 2021, účast na pěti jednáních dne 1. 4. 2021 v délce 50 minut, dne 27. 5. 2021 v délce 1 hodina 40 minut, dne 15. 7. 2021 v délce 1 hodina 45 minut, dne 16. 5. 2023 v délce 1 hodina 15 minut a dne 15. 6. 2023 v délce 57 minut. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 7 advokátního tarifu 8 680 Kč (celkem 69 440 Kč) a dále mu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (celkem 2 400 Kč). Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 14 582,40 Kč) činí po zaokrouhlení 93 100,40 Kč.

52. Výrokem III. uložil soud žalovanému zaplatit náklady státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady jsou představovány svědečným pro svědka [tituly před jménem] [právnická osoba], a to ve výši 531 Kč.

Poučení