22 C 152/2020-147

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání bezdůvodného obohacení takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 355 740 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 149 967 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyni se ukládá doplatit část soudního poplatku za změněnou žalobu ve výši 2 237 Kč, a to do patnácti dnů od doručení tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném jakožto bývalém manželovi domáhala vydání bezdůvodného obohacení v původní výši 338 580 Kč, později po částečném zpětvzetí žaloby (respektive po korekci výpočtu) ve výši 291 060 Kč a konečně na podkladě změněné (rozšířené) žaloby ve výši 355 740 Kč. Z podané žaloby vyplynulo, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí – pozemku parc. č. st. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům) a pozemku parc. [číslo] (zahrada), všech v obci [obec] a v k. ú. [obec] - [anonymizováno] zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“ nebo„ rodinný dům“, bude-li se v tomto rozsudku hovořit jen o stavbě [adresa], jež je součástí pozemku parc. č. st. [číslo]). Na počátku roku 2017 čelili účastníci manželské krizi, která nakonec vyústila v rozvod a kterou žalobkyně v dané době vyřešila odchodem ze sporných nemovitostí, v nichž účastníci vedli rodinnou domácnost. Žalovaný později vyměnil zámky a dálkové ovládání garážových vrat, čímž vytvořil překážku, pro kterou dodnes nemá žalobkyně do rodinného domu přístup. Ten jí žalovaný neumožnil ani za účelem odvozu (osobních) věcí v jejím vlastnictví, a to ani za přítomnosti policie. Následně žalovaný svůj postoj zmírnil a umožnil žalobkyni, aby si osobní věci převzala před domem, kam je vynesl. Vzhledem tedy k tomu, že žalovaný žalobkyni stále brání v užívání nemovitosti, respektive užívá ji v rozsahu překračujícím jeho spoluvlastnický podíl, tímto nadužíváním se obohacuje na úkor žalobkyně. Žalobkyně pro svůj právní názor nachází oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016. Připustila nicméně, že se na nákladech spojených s provozem a údržbou domu nepodílí, neboť nezná jejich výši, nebyla vyzvána k jejich úhradě a nemovitosti neužívá, a tak nemá ani možnost zjistit, o jakou údržbu a jaké náklady by se mělo jednat. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, vyšla žalobkyně ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [číslo] [rok] ze dne 6. 5. 2020, který určil výši obvyklého nájemného rodinného domu na částku 70 Kč za m2 měsíčně. Žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, neboť tehdy rodinný dům neužívala a ani jej užívat nemohla. Na návrh žalobkyně, aby nemovitosti byly prodány a výtěžek rozdělen mezi účastníky s tím, že by v následné dohodě o narovnání byly vyřešeny i nároky z titulu bezdůvodného obohacení, reagoval žalovaný odmítavě.

2. Žalovaný nárok ani částečně neuznal a trval na tom, že v březnu roku 2017 žalobkyně opustila a vyklidila sporné nemovitosti, a to na základě vlastního rozhodnutí, a ani později jej nikdy nežádala, aby je mohla užívat. V červenci téhož roku se sice vrátila, patrně proto, že v dané době neměla kde bydlet, avšak po cca dvou měsících se zase odstěhovala, a tedy k obnovení společného soužití nedošlo; to je samo o sobě důkazem, že jí žalovaný nikdy nebránil nemovitosti užívat, a nadto takové počínání má dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, za následek ztrátu užívacího práva k nemovitosti a práva do něj kdykoli vstoupit. Do rodinného domu žalobkyně později přijížděla s cizími lidmi a odvážela si odtud movité věci, a proto ji žalovaný požádal o soupis všeho, co žádá vydat, aby jí tyto věci mohl vynést před dům, kde si je bude moci jednorázově převzít. Věci movité uložené v rodinném domě převzala spolu s tehdejším přítelem [jméno] [příjmení] a skupinou dělníků s dodávkou, to vše za asistence Policie České republiky a Městské policie ve [obec]. Není tak zejména pravda, že by nemohla rodinný dům užívat, nicméně podle platné legislativy a blíže nespecifikovaného úředního rozhodnutí nemá právo do nemovitostí vstupovat. Žalovaný navíc rodinný dům využívá pouze k realizaci styku s dítětem, které se narodilo ze vztahu účastníků, ale od 1. 7. 2017 bydlí u rodičů v [adresa]. On sám se také podílí na nákladech spojených s provozem (inkaso) a údržbou nemovitostí. Žalovaný tedy má za to, že sama žalobkyně ztratila zájem o nemovitost, což podle usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4223/18, představuje situaci, kdy své vlastnické právo nerealizovala, a tudíž nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany druhého vlastníka. Navíc náležitě nespecifikovala ani překážku, která by jí v užívání bránila. Soud by nadto měl přihlédnout k okolnostem, za nichž žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl, tj. k faktu, že šlo o dar ze strany žalovaného na základě darovací smlouvy ze dne 16. 12. 2012, za současné existence nesplněného závazku žalobkyně, že z prostředků získaných prodejem bytu v jejím výlučném vlastnictví uhradí rekonstrukci sporných nemovitostí, a dále k faktu, že žalobkyně navázala v roce 2015 mimomanželský poměr a v roce 2017 opustila společnou domácnost. Zažalovaný nárok tak je mj. v rozporu s dobrými mravy, v čemž žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý o velikosti podílu id. celku. Shodné závěry plynou z výpisu z katastru nemovitostí. Účastníci se dále shodli na tom, že uzavřeli dne 1. 6. 2012 smlouvu o půjčce, kterou žalobkyně poskytla žalovanému finanční obnos ve výši 220 000 Kč na dostavbu a dovybavení rodinného domu, kterou měl žalovaný vrátit na její výzvu, a dále na tom, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem darovací smlouvou ze dne 16. 12. 2012 (obsah těchto listin opět podporuje tato nesporná tvrzení). Nebylo sporu ani o tom, že žalobkyně opustila společnou domácnost a že následně bylo manželství účastníků rozvedeno na podkladě návrhu žalobkyně rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Konečně žalovaný nijak nerozporoval výši obvyklého měsíčního nájemného za pronájem rodinného domu tak, jak byl stanoven znaleckým posudkem [číslo] [rok] ze dne 6. 5. 2020 soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]; podle tohoto posudku činila obvyklá cena nájmu rodinného domu v letech 2017 až 2020 částku 70 Kč za m2 měsíčně.

4. Účastníci se však neshodli ani na okolnostech uzavření darovací smlouvy a smlouvy o půjčce, ani na okolnostech opuštění nemovitostí žalobkyní, včetně toho, kdy přesně k tomuto opuštění došlo. Neshodli se dále na tom, zda skutečně žalovaný žalobkyni bránil ve vstupu do rodinného domu, případně zda pro takový postoj měl oprávněné důvody. Konsekventně se účastníci neshodli ani na právním hodnocení jimi předestřené skutkové verze.

5. Soud ve věci provedl následující důkazy:

6. Podle výpisu z účtu č. [bankovní účet] z něj byla dne 14. 12. 2012 vybrána částka 500 000 Kč v hotovosti.

7. Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, obvodní oddělení [obec] sdělilo žalobkyni na její žádost dopisem ze dne 12. 4. 2021, že dne 19. 4. 2018 byla v čase 10:20 vyslána hlídka policie na místo [ulice a číslo], [obec], kde probíhal občanskoprávní spor mezi účastníky. Věc byla evidována pouze v knize hlášení a fonogramů. Podle přiloženého úředního záznamu Městské policie [obec] bylo inkriminovaného dne po příjezdu hlídky zjištěno, že účastníci jsou v rozvodovém řízení a žalobkyně se jako spolumajitelka domáhá vstupu do nemovitosti, která je v jejím spoluvlastnictví, avšak od které již nemá klíče. Žalovaný, který byl na místo přivolán, odmítl kohokoli vpustit do domu, ale přislíbil, že podle seznamu, který mu žalobkyně předala, věci nachystá a další den jí umožní jejich převzetí. Okamžité předání věcí (včetně vstupu žalobkyně do domu) však odmítl a z místa odjel, protože podle svých slov spěchal do práce. Hlídka poté doporučila žalobkyni další postup.

8. Dopisem ze dne 19. 4. 2021 informoval [stát. instituce], že neeviduje žádný spis či záznam o zamezení vstupu žalobkyně žalovaným do sporné nemovitosti, k němuž by mělo dojít v březnu roku 2018. Sdělil však, že z tohoto období vede dva přestupkové spisy (sp. zn. S- [spisová značka] SŽCI a S- [spisová značka] SŽCI), kdy se v obou případech jednalo o přestupky proti občanskému soužití, z jejichž spáchání byla podezřelá žalobkyně; tyto spisy si soud následně vyžádal. Z usnesení [stát. instituce] ze dne 24. 10. 2018, č. j. [spisová značka], plyne, že žalobkyně se měla dne 26. 3. 2018 a 28. 3. 2018 vůči žalovanému dopustit přestupku proti občanskému soužití tím, že jej u společných známých údajně pomluvila; věc byla odložena, neboť došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku nebo předání věci. Tentýž výsledek mělo přestupkové řízení ohledně jednání, kterého se žalobkyně vůči žalovanému měla dopustit dne 26. 2. 2018, kdy ho obvinila, že vozí dceru autem pod vlivem omamných látek a alkoholu; usnesením [stát. instituce] ze dne 14. 3. 2017, č. j. [spisová značka], správní orgán věc odložil, neboť ani v tomto případě došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku nebo předání věci. Z pohledu nyní vedeného řízení je nicméně očividné, že tato správní řízení nemají žádnou věcnou souvislost s projednávanou věcí.

9. Podle platebních dokladů SIPO uhradil žalovaný v červenci roku 2019 celkem 6 080 Kč v souvislosti se službami spojenými s provozem rodinného domu (jednalo se o poplatky za televizi ve výši 45 Kč a rozhlas ve výši 135 Kč, vodné ve výši 300 Kč a položku nazvanou jako„ zálohy“ ve výši 5 600 Kč). V únoru 2020 uhradil touto formou 5 320 Kč (oproti červenci roku 2019 s tím rozdílem, že„ zálohy“ činily jen 4 840 Kč) a v březnu roku 2021 již jen 480 Kč (kdy platil již pouze poplatky za televizi a rozhlas a vodné ve shodné výši jako v předchozích obdobích; položka„ zálohy“ se již na platebním dokladu neobjevuje). Podle vyúčtování společnosti [právnická osoba] hradil žalovaný v roce 2020 měsíční zálohy za plyn ve výši 3 300 Kč a za elektřinu ve výši 740 Kč [právnická osoba] následně soudu sdělila, že nemá k dispozici bližší podklady pro fakturaci od distribující [právnická osoba]. Z podkladů poskytnutých [právnická osoba] distribuce vyplynulo, že za období od 1. 8. 2020 do 21. 9. 2020 odebral žalobce 0,718 MWh elektrické energie (viz faktura za sdružené služby dodávky elektřiny ze dne 25. 9. 2020); ve vztahu k odběru plynu [právnická osoba] distribuce soudu dne 10. 5. 2021 sdělila, že předmětné místo se nenachází v její distribuční soustavě.

10. Okresní soud v Hodoníně rozhodl dne 23. 1. 2020 rozsudkem č. j. 14 C 294/2018-72 o zamítnutí žaloby, kterou se žalovaný vůči žalobkyni (v opačném procesním postavení) domáhal vydání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech z titulu vrácení daru. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo jednak to, že žalovaný (v procesní pozici žalobce) zvolil nevhodný žalobní typ a namísto vydání věci se měl domáhat určení vlastnictví k celé věci, jednak že přes výzvu soudu neprecizoval žalobní tvrzení, jakým konkrétním způsobem žalobkyně porušila dobré mravy a v jakém časovém rámci mělo k porušení dobrých mravů dojít. Tento rozsudek následně potvrdil na podkladě odvolání žalovaného (tehdy v procesním postavení žalobce) i Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 38 Co 89/2020-99.

11. V současnosti probíhá u zdejšího soudu dosud neskončené řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, zahájené k návrhu žalobkyně ze dne 20. 12. 2017, evidované pod sp. zn. 6 C 1/2018; stanovisko žalovaného ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je přitom veskrze odmítavé, kdy mj. namítá zánik spoluvlastnictví na základě odvolání daru z jeho strany doprovázené žádostí o jeho vydání (vše vtělené do dokumentu s názvem„ Věc: odvolání daru – odstoupení od darovací smlouvy s žádostí o vrácení daru“ ze dne 3. 3. 2018).

12. K vydání bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 18. 5. 2020, podanou k poštovní přepravě dne následujícího, v níž mu stanovila lhůtu sedmi dnů od doručení předžalobní výzvy ke splnění této povinnosti.

13. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi nad rámec žalobních tvrzení doplnila, že ještě před sňatkem s žalovaným (který uzavřeli dne 7. 7. 2012) společně žili v [obec] na ulici [příjmení] [jméno] v bytě, který byl v jejím výlučném vlastnictví, a byla to spíše ona, kdo financoval společnou domácnost. Žalovaný poté navrhl koupi rodinného domu jeho rodičů, avšak v dané době svědčilo vlastnické právo k této nemovitosti též jeho sestře, která slíbila, že mu nemovitosti daruje, avšak„ stranou“ požadovala 500 000 Kč. Jelikož si žalovaný nechtěl na tuto částku vzít hypotéku, prodala žalobkyně v únoru roku 2012 (tj. ještě před uzavřením sňatku) byt, který byl v jejím výlučném vlastnictví, a utržila prodejem celkem 870 000 Kč. Z nich bylo použito 500 000 Kč právě na požadavek sestry žalovaného na úhradu„ stranou“ v souvislosti s darem (peníze žalobkyně předala v hotovosti žalovanému; smlouva o tom uzavřena nebyla) a dále 150 000 Kč na pořízení nových oken a 40 000 Kč na zakoupení dveří; zbytek byl taktéž v drobnějších položkách investován do rekonstrukce rodinného domu. Postupem doby si žalobkyně začala uvědomovat, že je to ona, kdo žalovaného živí a kdo za podpory svých rodičů nese většinu nákladů tohoto soužití, nadto nevnímala z jeho strany dostatečnou angažovanost ve společném soužití i v jiných ohledech a postupem doby narůstala i jeho agrese, avšak odbornou intervenci odmítal. Po narození dítěte v roce 2014 žalobkyně postupně dospěla k finálnímu rozhodnutí soužití ukončit a opustit společnou domácnost, což se stalo v březnu roku 2017. Po odchodu bydlela nejprve u rodičů, později u sestřenice. V červnu roku 2017 se pokusila společné soužití obnovit, ale už v červenci téhož roku se opět odstěhovala k sestřenici a od září 2017 bydlí v pronajatém bytě. V prosinci roku 2017 požádala o rozvod, s nímž manžel souhlasil, a v únoru 2018 bylo jejich manželství rozvedeno. V březnu roku 2018 si chtěla v nemovitosti převzít osobní věci, protože už na ně v pronajatém bytě měla prostor, a učinila tak za asistence městské policie. Ta informovala žalovaného, že se žalobkyně na místo chystá a že jí má umožnit vstup do nemovitosti, což však žalovaný odmítl, o čemž policie vyhotovila záznam. Později se už o vstup ani nepokoušela; jednak žalovaný vyměnil zámky, jednak při pokusu o vstup v březnu roku 2018 stál před domem a na žalobkyni křičel, ať vypadne a že„ na to má nějaký papír“. Co se týče smlouvy o půjčce, na jejím uzavření žalobkyně z obezřetnosti trvala, neboť tato částka měla být investována do nemovitosti, která v té době ještě nebyla v jejím vlastnictví, nadto s žalovaným v dané době nebyli manželé.

14. Žalovaný naopak úhradu částky 500 000 Kč své sestře popřel a trval na tom, že je to žalobkyně, kdo toto tvrzení musí prokázat. Připustil pouze, že očekával, že žalobkyně jako kompenzaci daru investuje do rekonstrukce rodinného domu vlastní finanční prostředky, což se však stalo jen do výše 220 000 Kč a nadto formou půjčky. Od roku 2012 do roku 2018 neměl žalovaný žádný bankovní účet; pracoval ve firmě rodičů jako natěrač a ti mu mzdu vypláceli v hotovosti (její část předával žalobkyni taktéž v hotovosti) a později pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná. Peníze v hotovosti od rodičů obdržel i na rekonstrukci rodinného domu. Nesouhlasil s tvrzením, že se finančně nepodílel na chodu domácnosti a úpravách a udržování domu či na péči o dítě a odmítal rovněž nařčení, že žalobkyni bránil ve vstupu do domu; žalobkyně naopak tuto možnost měla cca jeden rok a žalovaný k výměně zámků přistoupil teprve poté, co ho sousedi začali upozorňovat, že do domu chodí cizí lidé. Vstup jí nicméně byl připraven umožnit po předchozí domluvě. Když se žalobkyně domáhala vstupu do rodinného domu v březnu roku 2018 za přítomnosti policie, ukázal policii dokument, který nyní již nemá k dispozici, ale který mu vyhotovil předchozí právní zástupce [anonymizováno] [příjmení]. Ještě ten den dal před dům věci, které žalobkyně vyjmenovala. Tento způsob předání věcí odůvodnil obavou o zničení interiéru rodinného domu, byť žalobkyni vyloženě ve vstupu nebránil, nadto sama žalobkyně do domu vstoupit nechtěla a předání věcí před domem osobně preferovala.

15. Výpověď žalobkyně v podstatných bodech potvrdila i svědkyně [jméno] [příjmení] (matky žalobkyně) a svědek [jméno] [příjmení] (švagr žalobkyně, respektive manžel její sestry [jméno], který pracuje jako vyšetřovatel u policie). Obě výpovědi potvrzují, že žalobkyně měla před uzavřením manželství s žalovaným v osobním vlastnictví byt v [obec] v ulici [ulice], na jehož pořízení a následnou rekonstrukci dostala darem 500 000 Kč od rodičů a 500 000 Kč od pana [příjmení], který tuto částku uhradil za svou manželku. V tomto bytě bydlela s žalovaným ještě před jejich sňatkem a financovala veškerou domácnost. Poté žalovaný projevil přání, aby se přestěhovali do prázdného domu po jeho rodičích, jehož vlastníkem nebo spoluvlastníkem byla sestra žalovaného. Na schůzce účastníků a jejich rodičů, která se uskutečnila počátkem roku 2012, podmínili rodiče žalovaného převod spoluvlastnického podílu na žalobkyni úhradou částky 500 000 Kč pro sestru žalovaného. Svědek [příjmení] darovací smlouvu na žádost žalobkyně připomínkoval a pamatoval si, že částka 500 000 Kč, kterou žalobkyně získala prodejem bytu v [obec], v ní ale uvedena nebyla, a to prý z důvodu, že si to druhá smluvní strana nepřála. Informaci o způsobu předání této částky však měli svědci pouze od žalobkyně a osobně nebyli předání přítomni. Svědek [příjmení] dále vyslovil domněnku, že soudě podle toho, jak jsou rodiče žalovaného opatrní na finance, by očekával z jejich strany nějakou reakci, pokud by slíbených 500 000 Kč neobdrželi; nikdy v minulosti (až do současného řízení o vydání bezdůvodného obohacení) však od žalovaného či jeho příbuzných neslyšel žádnou stížnost na to, že by žalobkyně nedostála svému slibu. Na rekonstrukci rodinného domu pak žalobkyně použila zbytek peněz z prodeje bytu, a dále na rekonstrukci, úhradu nedoplatků na odběru elektrické energie, pořízení dalších věcí či na dovolenou jí svědkyně [příjmení] a její manžel (tj. rodiče) darovali dalších 500 000 Kč (z toho 400 000 Kč v hotovosti, avšak postupně po dílčích částkách, nikoli jednorázově, a 100 000 bankovním převodem). Na rekonstrukci rodinného domu se podstatnou měrou podílel otec žalobkyně a svědek [příjmení] (jednalo se o zhotovení nových podlah, WC, koupelny, dětského a obývacího pokoje). Svědci rovněž potvrdili uzavření smlouvy o půjčce na částku 220 000 Kč, která měla být taktéž investována do rekonstrukce sporných nemovitostí (okna, vchodové dveře, garážová vrata). Svědek [příjmení] dále potvrdil okolnosti odchodu žalobkyně ze společné domácnosti s žalovaným a shodně popsal i průběh incidentu z března roku 2018, kdy se žalobkyně domáhala vydání osobních věcí z rodinného domu, jakkoli měl informace zprostředkované od žalobkyně a od svého kolegy, který měl v dané době věc na starosti. Nad rámec toho, co již bylo uvedeno žalobkyní, dodal, že žalobkyně se s ním ohledně vydání věcí předem i poté radila a svědek jí doporučoval, jak v takové věci postupovat, aby se nedostala do konfliktu s právními předpisy.

16. Nejprve soud v obecné rovině uvádí, že užíváním cizí věci (v daném případě nemovitostí – rodinného domu a přilehlých pozemků) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat, jak stanoví § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“):„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení se„ (b) ezdůvodně (…) obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“. Rozhodovací praxe je dále ustálena v závěru, že plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému (v daném případě žalovanému) dostalo, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. § 2999 odst. 1 větu první občanského zákoníku, podle které„ (n) ení-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.“). Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Výše náhrady se proto poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017) a dále se protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený (který je povinen vydat vše, co sám získal), nikoliv od újmy ochuzeného.

17. Na podkladě provedeného dokazování tedy soud považuje v prvé řadě za prokázané, že žalobkyně opustila v první polovině roku 2017 společnou domácnost, a to v důsledku partnerské krize, která mezi účastníky panovala. Její návrat v cca červnu téhož roku se ukázal jako pouze dočasný a nezměnil ničeho na tom, že společné soužití od cca července roku 2017, kdy žalobkyně společnou domácnost opustila definitivně, již obnoveno nebylo a manželství účastníků dospělo k rozvodu. Z tvrzení obou účastníků a ani z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaný ve výše uvedeném období žalobkyni v přístupu do nemovitosti bránil, to se však změnilo nejpozději v dubnu roku 2018, kdy si žalobkyně chtěla z rodinného domu odvést osobní věci a žalovaný jí přístup do nemovitosti odmítl s poukazem na blíže neidentifikovaný právní dokument. Ačkoli soud žalovaného poučil podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.), žalovaný listinu, která ho měla opravňovat k tomu, aby žalobkyni do nemovitostí zamezil přístup, nepředložil a ani ji neidentifikoval způsobem, který by soudu umožnil opatřit si ji v rámci vlastní činnosti. Jediné, co žalovaný uvedl, bylo to, že tento dokument vyhotovil jeho předchozí právní zástupce, avšak obsah dokumentu zůstal neznámý; na tomto základě soud dovodil, že se nemohlo jednat o autoritativní rozhodnutí státního orgánu (ať již soudu nebo správního úřadu), nýbrž o pouhou soukromou listinu, jež žádné takové právo na straně žalovaného jednostranně založit nemohla. Dále sám žalovaný připustil, že vyměnil v nemovitosti zámky, protože se obával, že do nich vstupují nebo budou vstupovat cizí osoby, a že žalobkyni v první polovině roku 2018 (respektive v dubnu 2018 podle záznamu policie) neumožnil přístup do rodinného domu a její žádost o vydání osobních věcí vyřešil tím, že jí tyto věci dal před dům (což opět potvrdil minimálně i záznam policie). Žalovaný si tak ve svých tvrzeních protiřečí a soud jeho tvrzení, že žalobkyni nikdy nebránil vstoupit do nemovitostí, neuvěřil.

18. V souzené věci se žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, z něhož dovozoval ztrátu užívacího práva žalobkyně k nemovitosti a práva do ní kdykoli vstoupit. Lze souhlasit, že se uvedený rozsudek týká kolize dvou základních práv, a to práva spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví na straně jedné, a práva druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí a soukromí, kdy je třeba vážit obě z nich a rozhodnout, kterému poskytnout ochranu na úkor druhého. Lze souhlasit i s tím, že Nejvyšší soud dal v tomto konfliktu přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví. Argumentace tímto rozsudkem se nicméně soudu jeví jako mimoběžná s podstatou sporu, neboť žalobkyně fakticky akceptovala, že definitivním opuštěním společné domácnosti v cca červenci roku 2017 ztratila právo do sporných nemovitostí kdykoli vstoupit, a s výjimkou momentu převzetí osobních věcí v dubnu roku 2018 za asistence policie se vstupu nedomáhala a ani se o něj svévolně nepokoušela. Právo žalovaného na ochranu obydlí a soukromí tedy z její strany nijak dotčeno nebylo; pokud snad žalovaný namítal, že do rodinného domu chodila s cizími osobami, které dokonce poničily jeho interiér, již samotné toto tvrzení formuloval jako pouhou domněnku a nepodložil ji žádným důkazem.

19. Soud rovněž upozorňuje, že usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4223/18, na které žalovaný odkazoval na podporu svého procesního postoje, byla odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh. V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy; pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z téhož důvodu se proto nevyjadřoval k věci samé, a to ani k argumentaci krajského soudu, podle které bylo nutné stížností napadenou žalobu posoudit hlediskem bezdůvodného obohacení; nijak tedy neprověřoval zjištěný skutkový stav a právně nehodnotil závěr krajského soudu, že pokud„ (…) stěžovatel nerealizoval své vlastnické právo, přičemž v průběhu řízení nebyla tvrzena žádná překážka, která by mu v tom bránila, pak nemůže ani případné nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, a není proto povinna vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení za případné nadužívání bytu.“. Uvedená citace, na kterou se odkazoval žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, je tak vytržena z celkového kontextu citovaného usnesení (neboť jeho odůvodnění naznačuje, že skutková situace byla odlišná od projednávané věci minimálně v tom, že spoluvlastník činil aktivní kroky k tomu, aby druhý spoluvlastník mohl společnou věc užívat) a není s to validně podpořit právní názor žalovaného o tom, že žalobkyně opuštěním společné domácnosti nerealizovala své vlastnické právo, a proto se na její úkor žalovaný nemohl obohatit.

20. Jelikož tedy v souzené věci nebylo třeba autoritativně řešit konflikt práva na ochranu obydlí a soukromí a práva užívat věc v podílovém spoluvlastnictví, soustředil se soud na druhé z nich, a dospěl k závěru, že právo užívat věc v podílovém spoluvlastnictví žalobkyni opuštěním společné domácnosti v cca červenci roku 2017 nezaniklo. Soud se ve svém právním názoru opřel o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, v němž se podává, že„ (…) vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. (…) Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, jakož i judikaturu v něm citovanou). Vzhledem k řečenému proto nelze kvitovat náhled (…), dle něhož by základní principy zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, jež nedávají přílišný prostor pro zohledňování subjektivních prvků daného vztahu, mohly být upozaděny z důvodu, že nastalou situaci nezapříčinil svým jednáním žalovaný.“. V další části odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud upřesnil, že„ (…) jeví se pak vhodným připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se ustáleně přiklání k názoru, že pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná). Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku.“. Právě tohoto jednání se žalovaný dopustil, když sám (podle svého tvrzení) vyměnil zámky a když žalobkyni neumožnil přístup do nemovitosti ani za účelem převzetí osobních věcí; oprávněnost svého postoje odůvodňoval listinou neznámého obsahu a původu, která se později ukázala být listinou vydanou soukromým subjektem.

21. Závěry výše citované judikatury byly také důvodem, proč soud ve věci neuplatil korektiv dobrých mravů, jejichž porušení žalovaný spatřoval v tom, že žalobkyně od něj nabyla spoluvlastnický podíl na sporných nemovitostech darem, že navzdory předchozímu slibu neparticipovala na jejich rekonstrukci nenávratným finančním vnosem z vlastních prostředků a že sama dobrovolně opustila společnou domácnost poté, co navázala vztah s jiným mužem. Odhlédne-li soud od faktu, že z hlediska bezdůvodného obohacení jsou všechny uvedené skutečnosti irelevantní, provedené dokazování navíc indikovalo, že převod spoluvlastnického podílu se minimálně měl dít (z blíže neobjasněných důvodů) zastřeně za úplatu, a to minimálně co do výše 220 000 Kč, které měla žalobkyně žalovanému na rekonstrukci nemovitosti podle jeho představ darovat, a nikoli půjčit, jak vyplynulo z jeho účastnické výpovědi. Soud se zde záměrně nevyjadřuje k údajnému poskytnutí 500 000 Kč žalobkyní sestře žalovaného za převod nemovitostí z jejího vlastnictví do vlastnictví žalovaného, neboť to spolehlivě prokázáno nebylo ani co do dílčího tvrzení, že sestra žalované takové plnění vyžadovala, ani co do dílčího tvrzení, že se jí takového plnění ze strany žalobkyně dostalo (samotný výběr hotovosti z účtu žalobkyně takovým důkazem není). Sám žalobce by očividně nicméně neměl problém jednat způsobem, který představuje obcházení účelu zákona, a takovému jednání by stěží mohla příslušet právní ochrana. Nelze rovněž přehlížet, že žalovaný se v procesní pozici žalobce v jiném řízení neúspěšně domáhal vrácení daru a v tomto řízení se již ani nedovolával toho, že by mu svědčilo vlastnické právo k celé věci.

22. Konečně soud neshledal důvod, proč by měl brát v úvahu náklady, které žalovaný vynaložil na provoz, eventuálně údržbu nemovitosti. Vyšel z názoru, že pokud zamezil žalobkyni přístup do nemovitostí, a tedy i jejich užívání, není důvod, proč by měla na provoz a údržbu čehokoli přispívat nebo proč by mu měla náklady spojené s užíváním nemovitosti kompenzovat. Žalovaný ostatně soudu předložil pouze doklady o běžné spotřebě vody a energií (tj. zálohy za vodné a stočné a za odběr elektřiny a plynu) a poplatků (za užívání televize a rozhlasu), nikoli důkazy o mimořádných výdajích na údržbu nemovitosti. Otázka, zda žalovaný sám nemovitosti neužíval nebo tak činil jen po omezenou dobu, není rovněž relevantní, protože tuto možnost, na rozdíl od žalobkyně, měl; pokud se rozhodl, že svého práva (plně) nevyužije, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobkyně.

23. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaný se na žalobkyni bezdůvodně obohatil tím, že užíval nemovitost v jejich spoluvlastnictví nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to přinejmenším od července roku 2017, kdy žalobkyně definitivně opustila společnou domácnost, dosud; žalobkyně nicméně toto bezdůvodné obohacení žádala pouze za období 1. 7. 2017 až 31. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaný nijak nenapadal výši obvyklého nájemného tak, jak ji stanovil Ing. [jméno] [příjmení], [anonymizováno] ve svém znaleckém posudku (a to na 70 Kč za m2 měsíčně v období let 2017 až 2020), ani způsob výpočtu nájemného, soud přiznal žalobkyni nárokované bezdůvodné obohacení v plné výši tak, jak požadovala po částečném zpětvzetí žaloby a následném jejím rozšíření, tedy v celkové výši 355 740 Kč.

24. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají ze soudního poplatku ve výši 17 787 Kč a z odměny advokáta. Advokát žalobkyně ve věci učinil jedenáct úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)), a to přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzvu, návrh ve věci samé, dvojí repliku k vyjádření žalovaného (ze dne 22. 1. 2020 a 29. 6. 2021) a čtyři účasti u jednání zdejšího soudu, a to dne 26. 1. 2021 v trvání 1 hodiny, dne 1. 4. 2021 v trvání 2 hodin a 35 minut, dne 27. 5. 2021 v trvání 3 hodin a dne 5. 10. 2021 v trvání 30 minut, kdy mu za každý z těchto úkonů náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 6 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 9 500 Kč za prvních pět úkonů a v tarifní hodnotě 9 740 Kč za posledních šest úkonů, celkem tedy 105 940 Kč. Dále mu za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 3 300 Kč Celkem pak náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 22 940,40 Kč) představují po zaokrouhlení částku 149 967 Kč. Soud nicméně jako úkon právní služby neuznal dvojí doplnění skutkových tvrzení na výzvu soudu (ze dne 15. 2. 2021 a ze dne 7. 6. 2021), neboť podání (žaloba) má být učiněno perfektní hned napoprvé.

25. Výrokem III. tohoto rozsudku uložil soud žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinnost doplatit soudní poplatek za změněnou žalobu. Výše tohoto doplatku byla stanovena dle položky 1 sazebníku na 2 237 Kč (původní poplatek byl vyměřen ve výši 16 929 Kč, poté byl žalobkyni vrácena jeho část ve výši 1 379 Kč po částečném zpětvzetí žaloby, a konečně po změně, respektive rozšíření žaloby poplatek činil 17 787 Kč; na poplatku tak zbývá doplatit 2 237 Kč).

Poučení