22 C 222/2023 - 174

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného]. Ing. [Jméno advokátky], BA sídlem [Adresa advokátky] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Zrušuje se spoluvlastnictví účastníků k psovi jména „[Anonymizováno]“, narozenému dne 18. 5. 2018, registračního čísla [hodnota] a čísla čipu [tel. číslo].

II. Pes jména „[Anonymizováno]“, narozený [rodné přijmení] 18. 5. 2018, registračního čísla [hodnota] a čísla čipu [tel. číslo], se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 7 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 138,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví k psovi jména „[Anonymizováno]“, narozenému dne 18. 5. 2018, plemene samojed, registračního čísla [hodnota] a čísla čipu [tel. číslo] (dále též jen „pes [Anonymizováno]“). Z podané žaloby vyplynulo, že účastníci jakožto bývalí partneři nabyli psa [Anonymizováno] do spoluvlastnictví kupní smlouvou ze dne 14. 7. 2018. Po ukončení partnerského vztahu účastníků mezi nimi existovala ústní dohoda, že žalovaný má právo si psa [Anonymizováno] k sobě brát na časově ohraničenou dobu. To samé platilo též o psovi plemene samojed jména „[Anonymizováno] narozeném dne 17. 11. 2016 (dále jen „pes [Anonymizováno]“), který je však ve výlučném vlastnictví žalobkyně (Pozn.: Vydání psa [Anonymizováno] nárokuje žalobkyně samostatnou žalobou vedenou zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]). V průběhu měsíce dubna roku 2023 však žalovaný tuto dohodu porušil a odmítl žalobkyni oba psy vydat, a proto žalobkyně žalovaného vyzvala mj. k vypořádání spoluvlastnictví k psovi [Anonymizováno]; ten však tuto výzvu ponechal bez reakce. Jelikož jsou nyní vztahy účastníků rozvrácené a nepřátelské, žalobkyně již nevidí důvod pro úpravu styku žalovaného se psem [Anonymizováno], neboť by pouze zavdaly příčinu k dalším konfliktům. Za této situace proto navrhuje, aby soud spoluvlastnictví účastníků ke psovi [Anonymizováno] zrušil a přikázal ho do výlučného vlastnictví žalobkyně (i s ohledem na fakt, že je zvyklý na společnost psa [Anonymizováno], který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně) za protiplnění ve výši 7 500 Kč a za současného uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení.

2. Žalovaný svou procesní obranu postavil na tom, že se o psy několik let prakticky výlučně stará a vznikají mu nemalé náklady v souvislosti s jejich výživou a veterinární péčí, které mu žalobkyně kompenzuje pouze částečně. Změny prostředí související se střídáním psy stresují a tento stres není v jejich zájmu; ostatně nepříjemné následky stresu řeší vždy žalovaný. Obdobně by nebyl v jejich zájmu přesun do [Anonymizováno], kde nyní žalobkyně dlouhodobě pracovně setrvává, nebo aby byli v péči další (třetí) osoby, která by se o ně starala namísto žalobkyně. Taktéž oddělení psů od sebe navzájem by jim neprospělo, protože tvoří (spolu s třetím psem plemena samojed slyšícím na jméno [Anonymizováno]) jednu smečku. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že pes je živá bytost, s níž nelze zacházet jako s věcí, tj. si ji někde uložit a pak si ji podle svých zájmů a potřeb vyzvednout, jak dosud fakticky činila žalobkyně. Ze všech těchto důvodů proto navrhoval, aby po zrušení spoluvlastnictví byl pes [Anonymizováno] přikázán do jeho výlučného vlastnictví. Co se týče psa [Anonymizováno], ačkoli podle kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2017 byla kupující pouze žalobkyně, předestřel žalovaný názor, že i tento pes je v rovnodílném spoluvlastnictví obou účastníků; v paralelně probíhajícím řízení u zdejšího soudu proto bude navrhovat rovněž přikázání psa [Anonymizováno] do svého výlučného vlastnictví.

3. V průběhu řízení žalovaný podrobně vyčíslil náklady, které mu vyvstaly v souvislosti s péčí o psa [Anonymizováno] a podložil je řadou dokladů. Ačkoli tedy původně navrhoval, aby se tyto výdaje promítly do vypořádacího podílu, který by případně žalobkyni měl mít povinnost zaplatit, pokud by byl pes [Anonymizováno] přikázán do jeho výlučného vlastnictví, později na výslovný dotaz soudu uvedl, že toto vyčíslení nezamýšlí uplatnit jako návrh na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví, ale pouze jako procesní obranu či argumentaci proti návrhu žalobkyně, aby byl pes [Anonymizováno] po zrušení spoluvlastnictví přikázán do jejího výlučného vlastnictví.

4. Mezi účastníky není sporu o tom, že jsou spoluvlastníci psa jménem „[Anonymizováno]“, narozeného dne 18. 5. 2018, registračního čísla [hodnota] a čísla čipu [tel. číslo], a že toto spoluvlastnictví se opírá o kupní smlouvu ze dne 14. 7. 2018, kterou tohoto psa nabyli jako kupující od prodávající [jméno FO], se sídlem [adresa], za kupní cenu 15 000 Kč. V průběhu řízení pak učinili nesporným i to, že tato kupní cena je v době rozhodování tzv. cenou obvyklou. Sporu nebylo ani o tom, že vlastnictví k tomuto psovi nabyli do rovnodílného spoluvlastnictví.

5. Shoda mezi účastníky panovala více méně i v tom, že se po ukončení partnerského soužití v září roku 2019 domluvili na svého druhu střídavé péči o oba psy, a to v tom modelu, že přes týden byli psi v tehdejším bydlišti žalovaného, tj. v rodinném domě na [adresa], a na víkendy si je brala žalobkyně svého bydliště, tj. do bytu na [adresa]. Účastníci učinili nesporným i to, že cca v červenci 2021 se žalovaný odstěhoval z [Anonymizováno] do [Anonymizováno], avšak přesto vozil každý druhý víkend psy do [Anonymizováno] za žalobkyní. V zásadě panovala mezi účastníky shoda i v tom, že tento režim provozovali bez větších potíží a neshod zhruba do července roku 2022, kdy se žalobkyně odstěhovala do [Anonymizováno] (s původní vidinou, že tento pracovní pobyt bude trvat pouze jeden rok, nicméně žalobkyně v [Anonymizováno] žije ještě v době přijetí tohoto rozhodnutí). Žalovaný nerozporoval ani žalobní tvrzení, že v dubnu roku 2023, kdy se měla žalobkyně do České republiky na přechodnou dobu vrátit, jí styk se psy znemožnil.

6. Účastníci se však především neshodli, kdo psovi [Anonymizováno] (i psu [Anonymizováno]) v minulosti skutečně poskytoval péči a v jaké míře; zatímco žalovaný trval na tom, že o oba psy většinu času pečoval on, žalobkyně vyzdvihovala zejména období ranného štěněcího věku, v němž se, dle svého tvrzení, o oba psy starala prakticky jen ona. Dále se účastníci rozcházeli v názoru na to, nakolik žalovaný plnil ústní dohodu, že bude žalobkyni po jejím odjezdu do [Anonymizováno] pravidelně informovat o tom, jak se psi mají, a zasílat jí fotografie a videa; zatímco žalobkyně poukazovala na neochotu žalovaného tak činit, ten byl naopak přesvědčen, že svou část dohody plnil, avšak představy žalobkyně o kvalitě a kvantitě poskytování těchto informací nebyly reálné. Účastníci dále měli rozdílný náhled na to, na koho z nich jsou psi více fixovaní, a dále nakolik v tomto směru sehrál roli fakt, že žalovaný žalobkyni ve styku se psy od dubna 2023 brání (tedy, zda případná vyšší míra fixace psů na jeho osobu není důsledkem zneužití práv žalovaným). V neposlední řadě nepanovala shoda ani stran výdajů, které ten který účastník v souvislosti s péčí o psy hradí či v minulosti hradil, byť oba účastníci zastávali shodný postoj, že jim v tomto řízení primárně jde o to získat psa [Anonymizováno] do svého výlučného vlastnictví, a finanční kompenzace případných nákladů spojených s péčí o něj je toliko marginální rovina sporu. Lze tak uzavřít, že na těchto dílčích rozporech každý z účastníků vystavěl návrh, aby pes [Anonymizováno] byl přikázán do jeho výlučného vlastnictví, kdy současně oba měli za to, že jsou v budoucnu schopni poskytnout psovi [Anonymizováno] přinejmenším stejně kvalitní chovné prostředí jako druhý účastník.

7. Soud provedl k důkazu následující listiny, z nichž zjistil tento skutkový stav:

8. Provedené dokazování (jak listiny, tak účastnická výpověď žalovaného a písemné vyjádření žalobkyně, kterou nebylo možné vzhledem účastnicky vyslechnout) plně podporuje shodné tvrzení obou stran, že jsou od července roku 2018 spoluvlastníky psa [Anonymizováno], kterého zakoupili za kupní cenu 15 000 Kč. Soud na podkladě písemných i ústních vyjádření účastníků v zásadě nemá pochybnosti o tom, že v době, kdy jejich vztah ještě trval, se o psy starali v přibližně podobné míře a obdobným způsobem, neboť žalovaný pracoval převážně v režimu home-office a žalobkyně studovala. Jakým způsobem se tehdy dělili o náklady související s péčí o psy již nebylo možné přesně a spolehlivě zjistit, nicméně tvrzení účastníků jsou v základních bodech totožná a liší se jen v (pro věc) nepodstatných detailech, například stran výcviku a výchovy, které dle svého mínění zajišťovala žalobkyně jakožto osoba v dané době zkušenější. Lze tak z celkového kontextu všech tvrzení přijmout závěr, že větší část nákladů sice ležela na žalovaném, byl-li v páru výdělečně činný on, avšak i žalobkyně jakožto studentka na oba psy dle svých možností finančně přispívala.

9. Přelomovým momentem ve způsobu péče o psa [Anonymizováno] (respektive o oba psy) byl rozchod účastníků v září roku 2019, po němž se účastníci dohodli, že pro oba psy bude nejlepší, budou-li přes pracovní týden v péči žalovaného, neboť jeho práce nevyžadovala, aby psi zůstávali delší dobu sami doma, a že naopak o víkendu se o psy bude starat žalobkyně. Do tohoto rozhodnutí vstupovaly dle názoru žalobkyně i faktory vážící se na způsob bydlení, neboť žalobkyně po rozchodu žila v bytě, zatímco žalovaný v domě se zahradou; žalovaný přesto opakovaně akcentoval hledisko časové, tedy možnost být přes pracovní týden fyzicky přítomen v domácnosti a psům se osobně věnovat a dohlížet na ně. Zpočátku nebyla dohoda o styku pevná a procházela vývojem, nicméně podle výpovědi žalovaného to byl on, kdo žalobkyni vycházel všestranně vstříc a psy jí vozil v souladu s jejím přáním. Žalovaný dále potvrdil, že se v červnu roku 2021 odstěhoval z [Anonymizováno] do západních Čech ([Anonymizováno]), ale trval na tom, že po dobu cca půl roku psy vozil žalobkyni do [Anonymizováno] ve frekvenci dle jejích časových možností; zhruba od ledna 2022 pak bylo předávání pravidelnější. Za tímto účelem žalovaný zpracoval a soudu předložil excelovou tabulku zobrazující, který z účastníků měl v tom kterém období psy u sebe a kdo zajišťoval jejich přepravu.

10. Určitý (byť zcela zjevně ne úplný) obraz o tom, jak účastníci realizovali styk se psy, dává také jejich vzájemná komunikace prostřednictví SMS či jiných komunikátorů (v poněkud kusé podobě, v jaké byla soudu předložena). Z té je zřejmé, že například v srpnu roku 2020 účastníci řešili úhradu částky 30 000 Kč, avšak z útržků konverzace není srozumitelné, čeho přesně a kterého ze psů se tato úhrada týkala. Zprávy z listopadu roku 2020 ilustrují, že tou dobou probíhala střídavá péče bez větších problémů a že se účastníci byli schopni operativně domlouvat na tom, kdo a kdy bude psy mít a kdo zajistí jejich transport; v té době též žalovaný děkuje žalobkyni za příspěvek na stravu pro oba psy. V červnu roku 2021 a 2022 účastníci prostřednictvím SMS zpráv komunikovali ohledně pojištění psa [Anonymizováno], které měla podle obsahu zařídit a zaplatit žalobkyně. V červenci roku 2021 je konverzace mezi účastníky poněkud napjatá, a to stran termínů, v nichž je žalobkyně připravena psy převzít (jakkoli se mohlo jednat o nedorozumění). Obsah zpráv z této doby indikuje, že žalobkyně měla na jednu stranu poměrně nabytý program, který ovlivňoval její představu o tom, kdy se může se psy vidět (navrhovala, aby se s žalovaným domlouvali na předávání psů „operativně“), na straně druhé si stěžovala, že se se psy vídá málo nebo s příliš dlouhými prodlevami, ačkoli původní domluva byla, že jí je žalovaný přiveze každý druhý víkend; v této souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí žalovaného se odstěhovat „tak daleko“, kdy z kontextu lze pochopit, že měla na mysli západní Čechy. Naopak v červnu roku 2022 se z obsahu zpráv jeví, že předávání psů (opět) fungovalo bez problémů a že se účastníci byli schopni domlouvat tak, aby termíny vyhovovaly jim oběma.

11. Dalším přelomovým momentem byly přípravy žalobkyně na odjezd do Kanady v létě 2022, kdy musela řešit s tím související záležitosti a třeba i měsíc psy nemohla převzít. Rozhodnutí odjet do [Anonymizováno] vnímá žalovaný jako její čistě osobní až svévolné rozhodnutí, zatímco žalobkyně vysvětlila ve svém písemném vyjádření, že bylo důsledkem jakéhosi zoufalství a z něj plynoucí rezignace z toho, jakým způsobem v České republice každodenně žila (což dle jejího písemného vyjádření souviselo též s charakterem vztahu s žalovaným), že v České republice neměla práci, pozbyla zásadní vazby a že ani psy, na kterých jí velmi záleželo, nemohla vídat tak často, jak by si představovala. Domluva mezi účastníky byla taková, že o psy se během pobytu žalobkyně v [Anonymizováno] bude starat žalovaný a bude ji pravidelně informovat o tom, jak se mají, včetně zasílání fotografií a videí. Z předložených zpráv vyplývá, že již v lednu roku 2023 nebyla žalobkyně spokojena s kvalitou, kvantitou a frekvencí zasílání fotografií či videí obou psů a dalších informací o nich; žalovaný však měl názor jiný a poukázal v konverzaci zejména na to (parafrázováno), že se obvykle neděje nic zajímavého či zásadního, co by stálo za to žalobkyni sdělovat či zasílat, případně na osobní překážky, které mu v tom brání (například pobyt v nemocnici). Tuto konverzaci nicméně žalobkyně předložila ve formátu, který soud nebyl s to zobrazit (přehrát) v plném rozsahu, na což byla žalobkyně upozorněna při jednání dne 20. 2. 2024, avšak ani později ji nepředložila v jiné podobě.

12. Co se týče úhrady nákladů souvisejících s péčí o psy, žalovaný ve své účastnické výpovědi trval na tom, že většinu z nich hradil a stále hradí on. Připustil sice, že z počátku mu žalobkyně (nárazově) přispěla na granule, ale od té doby, co žalovaný změnil způsob krmení obou psů na tzv. BARF („Bones and Raw Food“) stravu z důvodu potravinových alergií a jiných zažívacích potíží, má za to, že žalobkyně neměla se stravou žádné zásadní náklady a rovněž ani starosti s přípravou, neboť předvařené maso jí v krabičkách předával spolu se psy (úkolem žalobkyně bylo pouze dokoupit zeleninu).

13. Dále se účastníci v podstatě shodli na tom, že cca v dubnu roku 2023, kdy žalobkyně nakrátko přijela do Čech, jí žalovaný odmítl psy předat. Toto své rozhodnutí v účastnické výpovědi odůvodnil tím, že mu začalo být nepříjemné, jakým způsobem si žalobkyně vynucovala informování o psech a zasílání fotografií. Poukázal zejména na výhružku, že si psy odveze do [Anonymizováno] a on je nikdy už neuvidí. V této souvislosti pak předestřel úmysl skoncovat s „předáváním a půjčováním psů“, protože s každou takovou výměnou mu vznikají pouze a jen starosti a rovněž psům půjčování nesvědčí, a to zejména z důvodu chronických zažívacích potíží a potravinových alergií. Opětovně zdůraznil, že po vrácení psů je to on, kdo zhoršení potíží v důsledku změny prostředí a z toho plynoucího stresu musí řešit.

14. Tomu odpovídá i obsah písemného sdělení ze dne 8. 4. 2023, v němž žalovaný reagoval na výzvu žalobkyně, aby jí umožnil styk s oběma psy, a psy odmítl zapůjčit (vydat). Upozornil na fakt, že se převážnou většinu času o psy stará on, a vyjádřil přesvědčení, že není v nejlepším zájmu ani jeho samotného, ani psů, aby si žalobkyně diktovala styk s nimi tak, aby to zapadalo především do jejích plánů. Poté předžalobní výzvou ze dne 4. 5. 2023, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, žalobkyně žalovaného znovu vyzvala k vydání obou psů; u psa [Anonymizováno] vyzvala žalovaného současně i k vypořádání spoluvlastnictví k němu.

15. Co se týče chovného prostředí do budoucna, žalobkyně jej popsala tak, že v [Anonymizováno] žije v prostorném třípokojovém bytě, v něhož blízké vzdálenosti je výběh pro psy. Okolí [Anonymizováno] charakterizovala jako vhodné pro sportování a turistiku, stejně jako přátelské k domácím mazlíčkům, a tedy nepochybovala o tom, že by psům byla schopná zajistit nejen krásné prostředí, ale hlavně dostatek pohybové aktivity i mentální stimulace. Co se týče pracovního režimu, žalobkyně uvedla, že pracuje (max.) tři dny v týdnu v kanceláři od 9:00 do 17:00, po zbytek týdně je na tzv. home office; v době, kdy je v kanceláři, by se o psy mohl starat její současný přítel, který má taktéž velmi pozitivní vztah ke psům obecně. Kromě toho žalobkyně zdůraznila citovou vazbu k oběma psům a obavu z toho, že je už nikdy neuvidí, a to v důsledku svévolného odcizení žalovaným a konsekventním oslabením vazby psů na ni. V závěru svého vyjádření vylíčila žalobkyně ještě některé ne příliš pozitivní aspekty vztahu s žalovaným (finanční, fyzické a psychické využívání) a některé kontroverzní situace z doby, kdy vztah ještě trval (například údajné odcizení smluv či očkovacích karet, nátlak na přepsání kupních smluv na žalovaného atp.), které mohou potvrdit příbuzní, přátelé a její psycholog, nicméně tato část vyjádření se nepromítla do žádného důkazního návrhu.

16. Žalovaný vyzdvihl zejména kontinuitu chovného prostředí, v němž všichni psi žijí již několik let. V podrobnostech popsal, že se současnou přítelkyní žijí v [Anonymizováno] v bytě se třemi psi plemene samojed, kteří tvoří jednu smečku s jasně danou hierarchií. Žalovaný i jeho přítelkyně přizpůsobili životní styl psům, a to jak co do organizace všedních dnů, tak co do trávení volného času a dovolených, a tedy psi jsou většinu času v přítomnosti a pod dozorem přinejmenším jedné osoby a mají dostatek pohybového vyžití. V dlouhodobém horizontu plánuje žalovaný zakoupení jiné nemovitosti. Dále žalovaný v podrobnostech popsal zdravotní péči, kterou psům zajišťuje prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] (rehabilitace), [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (dermatologie), [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (ortopedie), [tituly před jménem] [jméno FO] (oftalmologie), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (BARF strava), [tituly před jménem] [jméno FO] (stomatologie), a dále prostřednictvím klinik [právnická osoba] v [Anonymizováno], [právnická osoba] v [Anonymizováno], [právnická osoba] [jméno FO] [adresa] či Veterina [Anonymizováno] [adresa]. Znovu uvedl, že psům zavedl speciální BARF stravu v reakci na jejich zažívací problémy při stravování se na běžných granulích a tuto stravu jim denně zajišťuje. Dále žalovaný předložil (další) tabulku za období od 16. 1. 2017 do 8. 8. 2023 rekapitulující více než 250 položek (faktur s uvedením data, dodavatele, částky, na kterou byla vystavena, a případného čísla tohoto dokladu) za stravu, vybavení, vakcinaci a zdravotní péči o psy. Tento seznam doplnil řadou listin, a to lékařských zpráv (vystavených veterinární ordinací [právnická osoba] ve dnech 8. 9. 2022, 9. 9. 2022, 23. 12. 2022, 7. 2. 2023, 10. 2. 2023, 28. 3. 2023, 11. 4. 2023, 23. 5. 2023, 5. 8. 2023, 17. 8. 2023, a společností [právnická osoba] dne 9. 7. 2023), předpisů pojistného České podnikatelské pojišťovny, a. s. (datovaných k 17. 4. 2020, 19. 4. 2021, 19. 4. 2022), faktur vystavených [tituly před jménem] [jméno FO] (č. [hodnota]), [tituly před jménem] [jméno FO] (č. [Anonymizováno]), [tituly před jménem] [jméno FO] (ze dne 4. 6. 2023 a 19. 6. 2023), společností [právnická osoba] (č. [IBAN], [IBAN], [IBAN], [IBAN], [IBAN], [IBAN], [IBAN] a [IBAN]), veterinární ordinací [právnická osoba] (č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota]), společností [právnická osoba] (č. [Anonymizováno]), dále [právnická osoba] s pohotovostí (č. [Anonymizováno]) a společností [právnická osoba] (č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno]), a výpisů z účtu č. [č. účtu] za období od 31. 1. 2017 do 31. 7. 2023 (které mají podpořit úhradu shora uvedených faktur). Soud k těmto listinám sice uvádí, že některé z nich se očividně nevztahují ke psu Harveymu, u jiných listin zase není zřejmé, kterého ze psů se týkají, anebo nelze vyloučit, že se týkají více psů zaráz, přesto (bez nutnosti detailní rekapitulace jejich obsahu) dospěl k závěru, že dokreslují (a podporují) tvrzení žalovaného o rozsahu péče, které se psům z jeho strany dostává, a úhrady nákladů s touto péčí spojených.

17. Soud neučinil žádná pro věc relevantní skutková zjištění z registrační karty „BackHome“, „Výpisu škod ze smlouvy [Anonymizováno] (Pojisteni [Anonymizováno])“ či dokladů o placení pojistného České podnikatelské pojišťovně na účet č. [č. účtu] ve výši 4 196 Kč ve dnech 26. 6. 2019, 19. 6. 2020, 23. 6. 2021, 16. 6. 2022 a 4. 8. 2023, neboť všechny tyto listiny se podle jejich obsahu vztahují k psovi [Anonymizováno], kterého se toto řízení bezprostředně netýká.

18. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto:

19. Soud předně uvádí, že na souzenou věci nahlížel optikou ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“), podle kterého „[ž]ivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“.

20. V souzené věci je již ze samotného faktu, že došlo k zahájení řízení o vypořádání spoluvlastnictví, zřejmé, že účastníci nechtějí ve spoluvlastnictví k psovi [Anonymizováno] setrvat, ale současně nejsou schopni se dohodnout, jakým způsobem toto vypořádání provedou. Nastala tak situace předvídaná § 1143 občanského zákoníku, podle kterého „[n]edohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.“.

21. Občanský zákoník obsahuje algoritmus tohoto vypořádání, kdy na prvním místě předpokládá, že se společná věc mezi spoluvlastníky rozdělí (viz § 1144 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „[j]e-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.“). V případě zvířete rozdělení naprosto odporuje jeho povaze (viz výše citovaný § 494 občanského zákoníku), a tedy jako jediným v úvahu přicházejícím způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví je aplikace § 1147 občanského zákoníku věty první, podle které „[n]ení-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.“.

22. Soud ke způsobům vypořádání spoluvlastnictví pouze pro úplnost dodává, že ze znění věty druhé § 1147 občanského zákoníku vyplývá, že věc je možno přikázat pouze tomu, kdo o ni má zájem (jinak je věc prodána ve veřejné dražbě), což v souzené věci byli oba účastníci. Z povahy věci je nutno dále dovodit, že zájemce musí být dostatečně solventní a musí být schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu za odnětí jejich vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016); ani jeden z účastníků nicméně o solventnosti druhého účastníka nepochyboval. Jak již bylo také uvedeno v úvodních částech odůvodnění tohoto rozsudku, účastníci se pro účely tohoto řízení shodli na obvyklé ceně psa [Anonymizováno] rovnající se pořizovací ceně; oba nicméně shodně a opakovaně akcentovali, že cena psa a od ní se odvíjející výše vypořádacího podílu pro toho z účastníků, kterému pes nebude přikázán do výlučného vlastnictví, je pro ně v tomto sporu naprosto vedlejší, neboť pro citovou vazbu ke psovi [Anonymizováno] primárně usilují o to, aby jim byl přiřknut do výlučného vlastnictví. Z tohoto důvodu také žalovaný ustoupil od původně zamýšleného širšího vypořádání spoluvlastnictví, jehož podstata, zakotvena v § 1148 občanského zákoníku, spočívá v tom, že si spoluvlastníci „(…) vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.“. To byl též důvod, proč soud na vyčíslení úhrad a výdajů nahlížel pouze jako na argumentaci, která má pomoci vyřešit dilema, kterému z účastníků psa [Anonymizováno] přikázat do výlučného vlastnictví.

23. K otázce, kterému z účastníků tedy psa [Anonymizováno] přikázat do výlučného vlastnictví, soud v prvé řadě uvádí, že z postoje obou účastníků je zřejmé, že model „střídavé péče o psy“ je z vícero důvodů neudržitelný. Prvním důvodem je zhoršující se kvalita vztahu účastníků a sestupná tendence jejich snahy se domluvit tak, aby výsledek vyhovoval oběma stranám. Zadruhé, úspěšnost fungování shora uvedeného modelu je nepřímo úměrná vzdálenosti obou účastníků. Komplikace a z nich plynoucí tenzi vyvolalo již jen dočasné přestěhování žalovaného do západních Čech, a nejinak tomu bylo u přestěhování žalobkyně do [Anonymizováno], kdy několikanásobně větší vzdálenost přes oceán „střídavou péči“ v podstatě vyloučila (respektive ji limitovala na sporadické a časově omezené návraty žalobkyně zpět do České republiky). K obtížné udržitelnosti situace přispívá též to, že oba účastníci podle svých tvrzení navázali nové vztahy a že minimálně přítelkyně žalovaného si již ke psu [Anonymizováno] také vytvořila vztah. Konečně, nelze přehlédnout, že ačkoli žalobkyně by nějakou podobu styku žalovaného se psem [Anonymizováno] nevylučovala ani v případě, kdy by pes byl přikázán do jejího výlučného vlastnictví (jak se nechala v průběhu řízení slyšet prostřednictvím svého právního zástupce, jakkoli v žalobě uvedla opak), žalovaný se ke „střídání psů“ staví kategoricky odmítavě, a naopak si přeje situaci vyřešit definitivně tak, aby k němu v budoucnu již nemuselo docházet.

24. Při rozhodování, kterému z účastníků psa [Anonymizováno] přikázat do výlučného vlastnictví, se soud nemohl odrazit od míry emoční vázanosti toho kterého účastníka na něj; naprosto ochotně věří tomu, že (nejen) ke psu [Anonymizováno] (ale též k psovi [Anonymizováno]) mají silný citový vztah, který se formoval již od štěněcího věku. Uvěřil rovněž tvrzení obou účastníků, že v době, kdy jejich vztah ještě trval, se o psa [Anonymizováno] starali (přibližně) stejnou měrou a s obdobným nasazením. Bezvýhradně též soud věří tvrzení, že oba účastníci by byli schopni se o psa postarat ve srovnatelné kvalitě i v budoucnu. Je sice pravdou, že dosud tuto (dozajista pečlivou a svědomitou) péči zajišťoval spíše žalovaný, a tedy tím toto své tvrzení i spolehlivě prokázal, soud nicméně nepochybuje o tom, že by se tohoto úkolu byla schopna stejně zodpovědně a kvalitně chopit i žalobkyně, a to bez ohledu na místo, kde k této péči bude docházet. Vytýkal-li například žalovaný žalobkyni její vlažný postoj k BARF stravě, soud se do porovnávání vhodnosti takové či onaké formy péče (například zda pes žije v bytě nebo v domě se zahradou, kam jezdí „na dovolenou“, jak se stravuje, kdo mu zajišťuje zdravotní péči a jakým způsobem, s jakými osobami či psy tráví čas a kolik) nemá v úmyslu pouštět, a to nejen s ohledem na limitovanou erudici v této oblasti, ale jednoduše i proto, že by nepřímo povyšoval některý ze subjektivních názorů účastníků do roviny objektivní pravdy. Lze předpokládat, že žalobkyně by své představy o péči o psa [Anonymizováno] musela konfrontovat s realitou, a buď by se přiklonila k praxi zavedené žalovaným, nebo by našla řešení jiné (s tím, že nelze vyloučit, že by mohlo být i vhodnější). Citová vazba účastníků ke psovi [Anonymizováno] a způsobilost se o něj řádně postarat se tedy neukázaly být způsobilými kritérii pro rozhodnutí, kterému z nich psa přikázat do výlučného vlastnictví, a proto se soud musel odrazit od hledisek jiných.

25. Tímto hlavním hlediskem bylo hledisko nejlepší zájmu zvířete. Ačkoli se soud nedomnívá, že by snad pes [Anonymizováno] ve [Anonymizováno] v péči žalobkyně měl jakkoli strádat, neřkuli trpět, má za to, že transport do této značně vzdálené lokality by v jeho nejlepším zájmu nebyl, a to s ohledem na stres a zdravotní rizika s tímto převozem spojená. Současně se soud domnívá, že v nejlepším zájmu psa [Anonymizováno] je kontinuita stávajícího chovného prostředí, kterému (jak bylo výše uvedeno), nelze ničeho vytknout (a nečinila to ani sama žalobkyně).

26. K tomu soud pouze dodává, že považuje za obtížné zjistit, zda skutečně pes [Anonymizováno] ztratil k žalobkyni vazbu, ať již pro samotný odjezd žalobkyně do [Anonymizováno], nebo v synergii s neochotou žalovaného psa [Anonymizováno] zapůjčit během krátkého pobytu žalobkyně v Čechách. Pokud však k emočnímu odcizení psa [Anonymizováno] a žalobkyně (z jeho strany) došlo, pak by tento následek šel jedině k její tíži, neboť ani soud se nemohl ubránit dojmu, že žalobkyně nebyla k odjezdu nucena objektivně nevyhnutelnými okolnostmi, ale že se pro něj rozhodla zcela svobodně. Rozhodnutí tedy měla činit s vědomím případných negativních následků a s plnou odpovědností za ně. Nadto, vezme-li soud v úvahu, že žalobkyně sice vyvolala v České republice soudní řízení, v němž opakovaně akcentovala silnou vazbu na psa [Anonymizováno], avšak nedostavila se osobně ani k mediátorovi, ani k jednomu ze dvou soudních jednání, tím spíše se zdráhá bezvýhradně uvěřit pohnutkám žalobkyně k odjezdu do [Anonymizováno] tak, jak je předestřela ve vyjádření ze dne 22. 3. 2024, stejně jako se zdráhá klást důsledky odjezdu žalobkyně do [Anonymizováno], následného vyhrocení vztahů mezi účastníky a z toho plynoucí neochoty žalovaného psy zapůjčit na jaře roku 2023, pouze a jen k tíži žalovaného. Pokud tedy skutečně došlo k tomu, že pes [Anonymizováno] v důsledku odjezdu žalobkyně do [Anonymizováno] ztratil (část) vazby na její osobu, tím spíše by mohl být stresován ztrátou vazby na žalovaného, jeho novou přítelkyni a další dva psy „z téže smečky“, z nichž jeden pes ([Anonymizováno]) je na žalobkyni zcela nezávislou entitou. Konečně, žalobkyně v průběhu řízení neuvedla, že by snad zvažovala v brzké době návrat do České republiky, což by ale stejně nemohlo samo o sobě převážit nad všemi úvahami tak, jak byly výše shrnuty.

27. Soud tedy výrokem I. tohoto rozsudku zrušil spoluvlastnictví účastníků k psovi [Anonymizováno] a výrokem II. jej přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání polovinu ceny obvyklé tohoto psa (tak, jak ji účastníci učinili nespornou v průběhu řízení, tedy částku 7 500 Kč), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

28. Při rozhodování o nákladech řízení soud uvádí, že je mu znám nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, v němž soud dospěl k závěru, že „v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Souzená věc se soudu jeví právě jako ona výjimka z obecného pravidla, že si každý z účastníků při vypořádání spoluvlastnictví nese své náklady sám. Zvláštní důvody přitom spatřuje soud právě v konfrontačním postoji obou účastníků, kdy mezi nimi neexistoval absolutně žádný prostor pro diskuzi, komu by pes [Anonymizováno] měl být přikázán do výlučného vlastnictví a za jakých podmínek. Oba účastníci tedy od počátku řízení pevně trvali na tom, že do výlučného vlastnictví psa [Anonymizováno] chtějí nabýt právě oni; jiné způsoby vypořádání byly vyloučeny ať už z povahy věci (rozdělení), nebo právě tímto pevným postojem (nařízení prodeje psa ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku dražby mezi oba účastníky). Ohledně nákladů řízení proto soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch (tedy tomu, který dosáhl přikázání psa [Anonymizováno] do svého výlučného vlastnictví), přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

29. Náklady řízení sestávají z nákladů souvisejících se zastupováním žalovaného advokátkou. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalovaného učinila ve věci čtyři úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu: převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání konaných dne 20. 2. 2024 v délce 1 hodiny a 25 minut a dne 18. 4. 2024 v délce 47 minut]. Soud jako úkony právní služby naopak neuznal dvojí účast u mediátora a doplnění tvrzení na výzvu soudu, neboť podání má být učiněno jako perfektní hned napoprvé. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 7 advokátního tarifu (tj. z tarifní hodnoty 15 000 Kč) částku 1 700 Kč (celkem 6 800 Kč) a dále advokátce náleží podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (celkem 1 200 Kč). Soud zástupkyni žalovaného přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáními u soudu, a to za 4 hodiny (tj. 8 započatých půlhodin), v souhrnné výši 800 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu), a dále náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 2 058,27 Kč [dvakrát cesta z [adresa] a zpět vozem VOLKSWAGEN Passat, RZ [SPZ] (o celkové délce 143,2 km, při ceně nafty 38,70 Kč/l, průměrné spotřebě 4,1 l/100 km a základní náhradě na 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč/km)]. Celkem tedy náklady žalovaného činí po zaokrouhlení 13 138,51 Kč (včetně DPH v sazbě 21 % ve výši 2 280,24 Kč).