22 C 23/2024 - 77

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Machkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o poskytnutí omluvy a zaplacení 54 878 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení o poskytnutí informace dle zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020 adresované [právnická osoba], následně vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 5 A 90/2020, došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

II. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu ve znění „Omlouváme se panu [Jméno žalobce] za nesprávný úřední postup [právnická osoba], spočívající v tom, že informace, jenž měl tento ústav poskytnout nejpozději 8. 5. 2020, poskytl panu [Jméno žalobce] až 25. 7. 2023.“, se zamítá.

III. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 54 878 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 581 Kč k rukám zástupce žalobce a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se návrhem doručeným soudu dne 5. 2. 2024 domáhal zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace na základě jeho žádosti zaslané dne 23. 4. 2020 [právnická osoba] (dále také jen „Ústav“), následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 5 A 90/2020 (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Žalobce uvedl, že informace týkající se počtu provedených testů na onemocnění COVID 19 a informacích o pacientech hospitalizovaných s nákazou COVID 19 mu byla poskytnuta až dne 25. 7. 2023, poté co nejdříve Ústav odmítl informaci poskytnout, následně žalobcově odvolání nevyhovělo Ministerstvo zdravotnictví (dále také jen „ministerstvo“) a poté žalobcovu správní žalobu zamítl Městský soud v Praze. Až na základě kasační stížnosti vyhověl žalobci Nejvyšší správní soud ČR. Posuzované řízení tak trvalo 3 roky, 2 měsíce a 6 dní, tj. od prvního dne nesprávného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 19. 5. 2020, až do dne podání informace, tedy 25. 7. 2023. Žalobce je datový novinář [právnická osoba] a informace žádal v době onemocnění Covid 19 a je přesvědčený, že žádal veřejný zájem na poskytnutí informace. Kvůli nesprávnému úřednímu postupu nemohl včas splnit pracovní úkol, tj. získat a zpracovat statistické údaje k testování pacientů s onemocněním Covid 19. Dne 10. 7. 2023 uplatnil u žalované svůj nárok na poskytnutí omluvy a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Ta jeho nárok projednala dne 9. 1. 2024, přičemž omluvu ani finanční zadostiučinění mu neposkytla. Uvedl, že dle rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 570/2020 při rozhodování o věci týkající se některého ze základních práv, jako je i právo na informace, se uplatní domněnka, že nepřiměřená délka způsobuje nemajetkovou újmu. Za měsíc řízení požaduje dle judikatury NS částku 1 250 Kč (při posouzení s obdobnou věcí vedenou Městským soudem v Praze pod sp.zn. 29 Co 60/2018) a to do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tj. 1. 2. 2023, dále požaduje částku dvojnásobnou, tj. 2 500 Kč za měsíc řízení, a to do poskytnutí informace. Dále odkazoval na rozhodnutí zdejšího soudu sp.zn. 21 C 184/2005, kde se žalobci dostalo poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 10 000 Kč a to po předešlé omluvě předsedy soudu. V uvedené věci byl předmětem řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení a byl shledán význam předmětu řízení pro žalobce jako snížený. Žalobci se však nedostalo ani omluvy. Dále se domáhá zákonného úroku z prodlení od 11. 1. 2024 do zaplacení. Při jednání soudu uvedl, že byl velice aktivní, na výzvy soudu reagoval ihned, přesto nebyla jeho věc vyřízena včas. Ke složitosti věci uvedl, že řízení nebylo složité. Posuzované řízení přirovnal k odškodnění v řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn.46 C 258/2023. Zásadní průtah byl v období 11. 4. 2021 – 1. 2. 2023, tedy když věc vyřizoval Nejvyšší správní soud. Ústav opakovaně překročil lhůtu 15 dní. Délka řízení zásadně zasáhla do pracovní sféry žalobce, byť za to nebyl zaměstnavatelem sankcionován.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 10. 7. 2023 nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy a náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Nárok žalobce neshledala důvodným, o čemž žalobce informovala dne 10. 1. 2024 (datováno dne 9. 1. 2024). Zrekapitulovala průběh posuzovaného správního řízení a uvedla, že s ohledem na specifikum posuzovaného řízení spočívající ve změně ustálené judikatury a významu předmětu řízení pro žalobce je nárok nedůvodný. Význam předmětu řízení pro žalobce je důležitým objektivním kritériem. Žalobce význam předmětu řízení staví pouze na skutečnosti, že je novinář. Význam předmětu řízení o poskytnutí informace se bude odlišovat v případě, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva a v okamžiku, kdy žádostí realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. O standartním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení pak lze hovořit v případě, že žalobce poskytnuté informace naléhavě potřebuje pro následnou realizaci konkrétních práv. S ohledem na uvedené žalovaná význam předmětu řízení pro žalobce shledala jako nepatrný. K postupu orgánů veřejné moci uvedla, že v době podání žádosti byl postup orgánů správný a soudně potvrzený. Nicméně během řízení došlo k vydání nálezů Ústavního soudu na základě, kterých byla rozhodnutí zrušena. Veřejné správně ani soudům však nelze vyčíst to, že nejsou schopny předvídat rozhodnutí Ústavního soudu. Navíc věc byla přerušena do doby rozhodnutí Ústavního soudu o otázce významné pro řízení, proto Nejvyšší správní soud rozhodoval věc 2 roky.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok u žalované byl uplatněn dne 10. 7. 2023, přičemž žalovaná nároku podáním ze dne 9. 1. 2024 nevyhověla.

5. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

6. Právní zástupce žalobce je plátcem DPH (zjištěno z rozhodnutí o registraci k dani z přidané hodnoty na č.l. 7 spisu).

7. Žalobce vyzval žalovanou k zaslání omluvy a částky 71 106 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, spočívající v náhradě škody ve výši 16 228 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 54 878 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy s tím, že se jedná o předžalobní výzvu dle § 142a o.s.ř. a po marném uplynutí lhůty bude žalobce nucen přistoupit k uplatnění nároku u soudu. Výzva byla žalované doručena dne 10. 1. 2024. (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 10. 1. 2024 vč. doručenky na č.l. 8-12 spisu).

8. Žalovaná žalobci k jeho žádosti ze dne 10. 7. 2023, doplněné dne 25. 7. 2023, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup při vyřízení jeho žádosti o informace ze dne 23. 4. 2020 podané u Ústavu sdělila, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nelze hodnotit jako zvýšený, neboť žalobce informace k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje. Uvedla, že během průběhu kauzy se notně změnil pohled Ústavního soudu na danou problematiku a veřejné správně ani obecným soudům nelze klást za vinu, že nejsou schopny předvídat názorovou otočku Ústavního soudu. Konstatovala, že v soudním řízení nedocházelo k nedůvodným průtahům. Konstatovala, že k nezákonnému úřednímu postupu nedošlo a nárok žalobci nepřizná (zjištěno z vyřízení žádosti o náhradu újmy za nesprávný úřední postup ze dne 9. ledna 2024 na č.l. 13-18 spisu).

9. Žalobce dne 10. 7. 2023 u žalované uplatnil nárok na poskytnutí omluvy a zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení za období od 19. 5. 2020 do 1. 2. 2023 ve výši 53 707 Kč a náhradu škody ve výši 16 228 Kč spočívající v nákladech na právní zastoupení a soudních poplatcích. Žalobce žalované sdělil, že k poskytnutí informace došlo dne 25. 7. 2023 a nesprávný úřední postup tak trval 3 roky, 2 měsíce a 6 dní. (zjištěno z žádosti o náhradu škody a o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 10. 7. 2023 vč. doručenky na č.l. 20-23 spisu a 25 spisu a sdělení o ukončení nesprávného úředního postupu ze dne 25. 7. 2023 na č.l. 19 spisu).

10. Žalobce dne 14. 7. 2023 vyzval Ústav k opětovnému rozhodnutí o jeho žádosti o poskytnutí informace v části A v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, č.j. 5 A 90/2020-94 (zjištěno z výzvy k vyřízení žádosti žadatele ze dne 14. 7. 2023 na č.l. 24 spisu).

11. Městský soud v Praze rozhodl o tom, že rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020, č.j. ÚZIS/031721-2/2020 v části, ve které Ústav odmítl žalobci poskytnout informace uvedené v bodě A. žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020, a rozhodnutí žalovaného Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 7. 2020, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO v části, ve které potvrdil rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020 v části, ve které odmítl žalobci poskytnout informace uvedené v bodě A. žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (zjištěno z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, č.j. 5 A 90/2020-94 na č.l. 26-31 spisu).

12. Místopředseda Městského soudu v Praze adresoval právnímu zástupci žalobce vyřízení jeho podání ze dne 24. 3. 2023, které vyhodnotil jako stížnost na průtahy v řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. 5 A 90/2020, přičemž jí shledal nedůvodnou. Zrekapituloval průběh řízení. Uvedl, že předsedkyně senátu i soudkyně zpravodajka činí úkony aktivně k tomu, aby mohlo být ve věci rozhodnuto a nedochází k průtahům. Uvedl, že věc bude nadále důsledně sledována (zjištěno z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023 na č.l. 32 spisu).

13. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 6. 2020 č.j. MZDR 24338/2020-2/PRO, dále zaslání rozhodnutí o stížnosti ze dne 22. června 2020 MZ Ústavu a dále žádost o ochranu před nečinností ve věci č.j. MZDR 24338/2020-2/PRO ze dne 7. 7. 2020. Dne 7. 7. 2020 zaslána textová zpráva ze strany žalobce o tom, že Úřad ukončil svou nečinnost a stahuje žádost o ochranu před nečinností jmenovaného (zjištěno z obsahu spisu MZDR 24338/2020/PRO – řízení o stížnosti)

14. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 7. 2020, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO a informace Ministerstva zdravotnictví o zaslání rozhodnutí o odvolání ze dne 28. 7. 2020. (zjištěno z obsahu spisu MZDR 28782/2020/PRO – odvolání)

15. Žádost o informace na testy a hospitalizovaná Covid-19 ze dne 23. 4. 2020, ve které žalobce specifikuje žádost o informace v bodě I. a II. Ústavu zdravotnických informací a statistiky doručeno dne 23. 4. 2020. Stížnost na nečinnost ve věci žádosti o informace. Testy a hospitalizovaní Covid 19, adresováno žalobcem MZ dne 12. 5. 2020, doručeno Ústavu týž den. Poskytnutí informací na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, adresováno Ústavem panu žalobci dne 14. 5. 2020. Doručenka žalobci dne 14. 5. 2020. Vyjádření k přípisu ze dne 14. 5. 2020 ze strany žalobce. Doručenka Ústavu, přičemž bylo doručeno dne 14. 5. 2020. Rozhodnutí o odložení části žádosti Ústavu ve věci žalobce ze dne 19. 5. 2020, č.j. ÚZIS/031325-1/2020. Rozhodnutí Ústavu ze dne 19. 5. 2020, č.j. ÚZIS/031325-2/2020. Doručenka žalobci ze dne 19. 5. 2020. Stížnost ve věci žádosti o informace testy a hospitalizovaní Covid 19 ze dne 26. 5. 2020. Doručenka Ústavu ze dne 26. 5. 2020. Postoupení spisu sp. zn. ÚZIS/031721/2020 ze strany Ústavu MZ ze dne 1. 6. 2020. Doručenka s tím, že MZ převzalo 5. 6. 2020. Rozhodnutí MZ ze dne 18. 6. 2020, č.j. MZDR 24338/2020-2/PRO, s doložkou právní moci ze dne 18. 6. 2020. Poskytnutí informací na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ÚZIS/031721-1/2020. Dále jsou založeny datové zdroje analýz Covid-19 ČR. Dále rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ÚZIS/031721-2/2020 a doručenka žalobci ze dne 7. 7. 2020. Odvolání ve věci právo na informace – statistiky Covid 19 ÚZIS, adresovaná žalobcem MZ ze dne 8. 7. 2020. Doručenka Ústavu ze dne 8. 7. 2020. Průvodní dopis o postoupení spisu sp. zn. ÚZIS/033303/2020 ze dne 9. 7. 2020 ze strany Ústavu MZ s údajem, že bylo převzato 9. 7. 2020. Žádost MZ o předložení správního spisu a vyjádření k podané žalobě ve věci žalobce [Jméno žalobce], a bylo to adresováno Ústavu ze dne 7. 9. 2020 s tím, že spolupráce měla být poskytnuta do 21. 9. 2020 s tím, že žaloba je vedena pod sp. zn. 5A90/2020. Správní žaloba proti rozhodnutí MZ ze dne 20. 7. 2021, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO a spolu s návrhem na přednostní projednání dle § 56 z.ř.s. ve věci žalobce [Jméno žalobce] proti žalovanému MZ, za osoby zúčastněné na řízení [právnická osoba]. Bylo to adresováno Městskému soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020. Dále doručenka – odesílatel MZ do DS Ústavu ze dne 7. 9. 2020. Výzva v řízení žádosti žadatele dle zákona č. 106/1999 Sb. o zákonné lhůtě ze dne 14. 7. 2023, adresováno žalobcem Ústavu. Dále je ve spise založen rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 5A 90/2020-94 ze dne 30. 6. 2023. Doručenka právního zástupce žalobce Ústavu ze dne 14. 7. 2023. Vyrozumění o prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o poskytnutí informace podle § 14 odst. 6 písm. c) zákona č. 106/1999 ze dne 14. 7. 2023. Doručenka žalobci ze dne 17. 7. 2023. Doručenka právnímu zástupci žalobce ze dne 17. 7. 2023. Poskytnutí informací na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ze dne 25. 7. 2023, adresováno žalobci. Doručenka právnímu zástupci žalobce dne 25. 7. 2023. Doručenka žalobci ze dne 25. 7. 2023. Žádost o stanovisko ve věci uplatnění náhrady škody – [Jméno žalobce] ze dne 25. 7. 2023, č.j. MZDR 21435/2023-3/PRO. Žádost o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 10. 7. 2023. Doručenka ze strany MZ Ústavu ze dne 25. 7. 2023. Vyjádření k žádosti o uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 30. 9. 2023. Doručenka ze dne 2. 10. 2023. (zjištěno z obsahu spisu ÚZIS)

16. Dne 18. 8. 2020 byla podána správní žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále v tomto odstavci také jen „MZ“) ze dne 20. 7. 2020, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO, a návrh na přednostní projednání dle § 56 z.ř.s. ze strany žalobce [Jméno žalobce] proti žalovanému MZ, osoba zúčastněná na řízení byl [právnická osoba]. Dále je založeno potvrzení o platbě 3 000 Kč dne 18. 8. 2020. Dne 4. 9. 2020 byly vyžádány jednotlivé kopie napadených rozhodnutí a plné moci. Kopie žaloby byla zaslána žalované s tím, ať se vyjádří, a současně byla dána výzva žalobci k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Dne 7. 10. 2020 se k žalobě vyjádřila žalovaná. Dne 8. 10. 2020 se žalobce dotazoval na stav řízení, konkrétně tedy, zda soud žalobu projedná přednostně nebo zda k tomu neshledal důvody. Dále je založeno vyjádření k žalobě, doručené dnem 12. 10. 2020. Dne 27. 6. 2010 byl učiněn pokyn k zaslání přípisu s tím, že věc bude projednána přednostně, avšak neznamená to, že bude rozhodnuto obratem, a to i s ohledem na onemocnění členky senátu Covidem 19 i k většímu počtu věcí v přednostním režimu, které došly dříve. Současně bylo sděleno, že lze očekávat rozhodnutí v prvním čtvrtletí příštího roku. Dále je založeno vyrozumění o probíhajícím řízení s tím, že osoby zúčastněné na řízení mohou uplatňovat ve správním soudnictví svá práva a ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění mají oznámit, zda budou v řízení tato práva uplatňovat. Vyrozumění bylo doručeno dne 27. 10. 2020 [právnická osoba]. Dne 11. 11. 2020 [právnická osoba] sdělil, že se řízení budou účastnit jako osoba zúčastněna na řízení. Dne 19. 11. 2020 bylo žalobci a osobě zúčastněné na řízení zasláno vyjádření žalované. Dne 20. 11. 2020 byla podána replika k vyjádření žalovaného. Dne 9. 3. 2021 byl učiněn žalobcem dotaz na stav řízení ve věci. Dne 22. 3. 2021 se k věci vyjádřila žalovaná. Následně usnesením č.j. 5A 90/2020-45 ze dne 23. 3. 2021, které nabylo právní moci dne 23. 3. 2021, rozhodl soud o tom, že [právnická osoba] není osobou zúčastněnou na řízení. Dále rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 5A 90/2020-49 ze dne 31. 3. 2021, kdy soud rozhodl o tom, že žaloba proti rozhodnutí MZ ze dne 20. 7. 2020, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO, se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení. Účastníkům bylo rozhodnutí doručeno během dne 31. 3. 2021. Následně byl spis vrácen 9. 4. 2021 žalované. Dále dne 15. 4. 2021 Nejvyšší správní soud žádal o bezodkladné předložení spisu s důvodem podání kasační stížnosti ze strany žalobce. Spis byl postoupen Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 4. 2021. Dne 9. 2. 2023 zaslal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 1. 2. 2023, č.j. 5As 104/2021-35, kdy soud výrokem I. v řízení pokračoval a výrokem II. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č.j. 5A 90/2020-51, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění mimo jiné vyplývá, že řízení bylo přerušeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2022 do doby, než rozhodne Ústavní soud o podané ústavní stížnosti. Dne 13. 2. 2023 byl spis vrácen Městskému soudu v Praze. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci dne 1. 2. 2023. Dne 27. 2. 2023 požádal žalobce o další postup ve věci. Dne 20. 3. 2023 byla založena plná moc pro zastupování žalobce. Dne 3. 4. 2023 byla účastníkům zaslána výzva s tím tedy, že došlo ke změně v obsazení senátu a je možné podat námitku podjatosti, s tím, že je možno rozhodnout bez nařízení jednání, zda s tímto účastníci souhlasí. Dne 3. 4. 2023 se k věci vyjádřil žalobce s tím, že námitku nevznáší a souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dále dne 4. 4. 2023 soud sdělil přípisem, že je postupováno v přiměřených procesních lhůtách, jsou činěny úkony směřující k přípravě spisu k novému projednání věci a lze předběžně sdělit, že by mělo být rozhodnuto ve druhé polovině tohoto roku, tedy roku 2023. Dále je založen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, č.j. 5A 90/2020-90, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2023 o tom, že rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020, č.j. ÚZIS/031721-2/2020, v části, ve které Ústav odmítl žalobci poskytnout informace uvedené v bodě A. žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020 a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2020, č.j. MZDR 28782/2020-2/PRO, v části, ve které potvrdil rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020 v části, ve které odmítl žalobci poskytnout informace uvedené v bodě A. žádosti žalobce ze dne 23. 4. 2020 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu byl žaloba zamítnuta. Dne 7. 6. 2023 byl spis vrácen MZ. (zjištěno z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 5A 90/2020)

17. Žalobce při svém účastnickém výslechu uvedl, že je novinářem [právnická osoba]. Jeho prací je přinášet zprávy skrze datové analýzy. V době pandemie Covid 19 byla toto priorita zpravodajství a jeho úkolem bylo popisovat, jak se pandemie v České republice vyvíjí. To bylo jádro, co zajímalo veřejnost. Původně šli (novináři) cestou standartní, tj. přes tiskové oddělení ministerstva (Ministerstvo zdravotnictví). Nicméně nikdy nedostali číselné údaje, aby mohli vývoj pandemie popsat a zhodnotit oproti zahraničí. Novináři neměli způsob, jak ověřit údaje sdělené panem premiérem, přičemž dnes lze zhodnotit, že tvrzení o tom, že se pandemie vyvíjí dobře, nebyla pravdivá. Novináři na to neměli čísla, avšak tuhle skutečnost nějak věděli – kolabovala nemocniční péče, bavili se s lékaři. Ústav i ministerstvo jejich žádosti přes zákon o svobodném přístupu k informacím zamítalo. Za [právnická osoba] vystupoval žalobce a byl v kontaktu s ostatními redaktory ([Anonymizováno]). Neměli cestu, jak se dostat k tvrdým datům. Data byla nezbytná hned, zprávy jsou rychle kazícím se zbožím a po rozhodnutí ministerstva o odvolání zanikl účel informací. Žalobce uvedl, že se nevedlo více sporů s žalovanou, neboť nemělo smysl vést šest sporů. Informace mu byly poskytnuty minulý rok v srpnu, což pro něj nemělo žádnou váhu. Pokud nedostal informace v rámci nějakých týdnů a měsíců, tak účel žádosti zanikl. Postupem času novináři našli jiné cesty, jak se k informacím dostat. Rostla frustrace samospráv a ty to pak s novináři začaly sdílet. Po tom, co se ukázalo, jak vážná je pandemie, začalo spolupracovat i ministerstvo. Řízení na prvním stupni trvalo třičtvrtě roku, smysl žádosti tak zanikl, oni pak pouze sledovali, jak dosáhnout rozhodnutí vyšších soudů, aby se situace neopakovala. Ostatní novináři šli cestou dotazů na tiskové oddělení Ústavu. V té době Ústav neměl mluvčího, resp. ten nemohl vystupovat ze zdravotních důvodu a z důvodu ohrožení Covid 19. Nahradil ho pak pan [jméno FO], který s médii nekomunikoval. Průlom nastal, když [právnická osoba] využil svou váhu a začal vyhrožovat právními kroky vůči ministerstvu a Ústavu. Informace od starostů se pak rychle dostaly i novinářům. Žalobce žádal o informace popisující testování a podíly nakažených během pandemie. Následně se ukázalo, že podíl testovaných je malý a nelze tak popsat skutečný stav v populaci a vývoj pandemie. Z požadovaných informací měli vypočítat množství nakažených a informovat o tom posluchače a čtenáře. Uvedl, že neví o tom, že by ostatní novináři šli cestou správní žaloby. Datových novinářů je málo a spory jsou finančně a časově náročné, ostatní spíš vyčkávají, jak dopadnou u [právnická osoba]. V [právnická osoba] to berou trošku jako službu celému mediálnímu prostoru. Nějaké informace byly poskytovány na tiskových konferencích ministerstva, ale ty nebyly pravdivé a byly nepřesné, neboť byly vynechány ty informace, které ukázaly na negativní vývoj pandemie. Uvedl, že dostal pracovní úkol a ten nebyl schopen splnit. Nadřízení z toho nebyli nadšeni. Jeho šéfredaktor má větší pochopení, někdy musí jít do správního řízení, ale [Anonymizováno]. Bylo frustrující, když rozhodnutí Ústavu bylo v rozporu s právem, on právně argumentoval v odvolání a o odvolání pak rozhodl někdo na ministerstvu bez právního vzdělání bez znalosti judikatury. Žalobce uvedl, že pracoval i na jiných článcích, ale jádro bylo zpravodajství o Covid 19. V řízení vystupoval jako fyzická osoba z praktických důvodů, každou žádost by musel podepisovat generální ředitel, ale otevřeně deklaruje, že se jedná o novináře. Ironii spatřuje v tom, že mu byly poskytnuty informace vlastně za dva měsíce pandemie, tj. informace do doby podání jeho žádosti, přestože v době podání informace již Ústav data měl. Informace mu byly poskytnuty částečně, neboť soud I. stupně řekl, že v části jde o žádost předčasnou, přestože v době podání informací ty informace již Ústav měl. Informace ke své práci získává především poskytnutím od veřejných orgánů, neboť někdy ani nejsou jiné alternativní zdroje. Uvedl, že soudní spory vedl i v ostatních záležitostech a proti jiným ministerstvům týkající se například kriminality, informací o modelu reliéfu, informací od Hydrometeorologického ústavu, menší spory týkající se [Anonymizováno], což jsou ty hlavní. K dotazu soudu uvedl, že věci věnoval především svůj pracovní čas, ale v době pandemie si nikdo na pracovní dobu nehrál.

18. Soud neprovedl důkaz spisem MZDR 21435/2023/PRO, neboť se jedná o interní spis žalované k nároku žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jedná se tak o důkaz nadbytečný, neboť skutečnosti, které mají být tímto spisem prokazovány (zejména uplatnění nároku a sdělení žalované o vyřízení nároku) má soud prokázané mmj. z nesporných tvrzení účastníků, ale i ze shora provedených důkazů. Dále soud neprovedl dokazování spisem MZDR 37662/2020/PRO, neboť jde o interní spis žalované k soudnímu řízení vedeného Městským soudem v Praze a jednalo by se tak o duplicitní dokazování.

19. Důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Pravost listinných důkazů nebyla namítána, soud navíc neměl důvod o tom pochybovat a z důkazů nevycházet, ani důkazům přisuzovat nižší hodnotu. Výpověď žalobce byla věrohodná. Žalobce hovořil o věci uceleně a smysluplně. Důkazy se doplňovaly, navazovaly na sebe a bylo možné z nich učinit závěr o skutkovém stavu, který odpovídá jednotlivým skutkovým zjištěním uvedeným výše, na které soud pro stručnost odkazuje.

20. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

21. Podle § 1 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

22. Podle § 5 zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

23. Podle § 13 odst. 1 věty první zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

24. Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

25. Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

28. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

29. Soud předmětnou věc posuzoval po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá konstatování porušení jeho práva a poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy a finančního plnění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

30. Soud se zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávného úředního postupu; vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

31. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu/správního orgánu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [Anonymizováno] a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [Anonymizováno] proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [Anonymizováno] proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

32. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011 (dále také jen „stanovisko NS“), je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

33. Posuzované řízení trvalo 3 roky, 3 měsíce a 2 dny, tedy bylo zahájeno dne 23. 4. 2020, podáním žádosti o poskytnutí informace, a skončeno bylo dne 25. 7. 2023, dne vyhovění žádosti o poskytnutí informace. Žalobce sice stanovil počátek řízení k prvnímu rozhodnutí Ústavu, tj. dne 19. 5. 2020, avšak dle soudu lze zásadně stavět počátek správního řízení ke dni podání jeho žádosti, tj. 23. 4. 2020.

34. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení a zejména s ohledem na typ řízení, kdy má o žádosti být rozhodnuto v délce 15 dní, dle § 14 odst. 5 písm. d/ zákona č. 106/1999 Sb., povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění nebo upřesnění, kdy žalobci informace nebyla poskytnuta ve lhůtě 15 dní – viz dále) považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Při hodnocení formy a výše satisfakce soud posuzoval následující kritéria:

35. Pokud jde o postup správních orgánů a soudu, ty postupovaly plynule a koncentrovaně a soud neshledal období nečinnosti. Zásadním pro postup soudu byla pak skutečnost, že soud vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci, pročež řízení přerušil od 15. 7. 2022 do 1. 2. 2023. Soud v posuzovaném řízení není oprávněn hodnotit důvodnost přerušení řízení, neboť jde o rozhodovací činnost soudu v posuzovaném řízení. Avšak je zřejmé, že v průběhu posuzovaného řízení se dotvářel pohled Ústavního soudu na projednávanou problematiku a lze tak vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu shledat za zcela účelné a hospodárné. Soud dále konstatuje, že sice nejsou (v soudním řízení) dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považuje 1 měsíc. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Pokud tedy věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 4. 2021 a tento rozhodl dne 1. 2. 2023, přičemž řízení bylo roku (7/2022 – 2/2023) přerušeno, nelze hovořit o průtahu v řízení. Pokud jde o tvrzení, že správní orgány nerozhodly o žádosti žalobce včas, soud po provedeném dokazování má za prokázané, že žalobce žádost podal dne 23. 4. 2020 a Ústav částečně žádosti vyhověl dne 19. 5. 2020. Ke stížnosti žalobce přikázalo ministerstvo dne 18. 6. 2020 Ústavu, aby žádost vyřídil. Dne 7. 7. 2020 byla Ústavem vyřízena žádost žalobce, kdy k odvolání žalobce rozhodovalo ministerstvo dne 20. 7. 2020. Je sice pravdou, že žádost žalobce nebyla vyřízena v délce 15 dní, nicméně soud toto přičetl k tíži žalované již při hodnocení celkové délky řízení a neshledal výjimečné důvody duplicitně tuto skutečnost přičítat k tíži státu i při hodnocení postupu správních orgánu.

36. Pro úplnost soud dodává, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů a dvou stupních soudní soustavy, přičemž se vyčkávalo rozhodnutí Ústavního soudu. Již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska).

37. Co se týče významu řízení, soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že pro něj toto řízení mělo standardní význam. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud ČR uvedl, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Žalobce požadoval informace popisující testování a podíly nakažených během pandemie Covid 19, kdy pracuje jako datový novinář [právnická osoba] a informace chtěl využít v rámci zadaného pracovního úkolu, a to napsání článku a informování veřejnosti o vývoji pandemie. Ani z jedné skutečnosti se však nedá dovodit, že by dané řízení s sebou pro žalobce neslo standardní, natož zvýšený, význam. Žalobce uvedl, že v té době pracoval i na jiných článcích, zaměstnavatel jej za nesplnění pracovního úkolu nikterak (např. finančně, výpovědí) nepotrestal a informace se mu dostaly z jiných zdrojů. Navíc význam na poskytnutí informací během posuzovaného řízení zásadně klesal, a to až na minimum. Je sice zřejmé že informaci potřeboval v nejbližší budoucnosti od podání žádosti s ohledem na informování veřejnosti o vývoji nemoci Covid 19 v tzv. 1. vlně, ale z výslechu vyplynulo, že informace nakonec získal jinde – [Anonymizováno], aj. a navíc se nejednalo o informaci, kterou by potřeboval přímo k uplatnění vlastních práv, kdy veřejný význam informace nemůže být důvodem pro zvyšování významu. V posuzovaném řízení sice vystupoval jako fyzická osoba, nicméně i tak tomu věnoval zejména svůj pracovní čas, nelze tedy ani shledat, že by tím byl nějak významně zatížený ve svém volném čase. Nelze odhlédnout ani od toho, že byť se mu informace nakonec dostaly, nebyly mu poskytnuty ani v plném rozsahu, který požadoval. Navíc soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že žalobce obdobná řízení vede pravidelně a ve značném množství, kdy význam řízení je pro někoho, kdo vede množství správních a soudních řízení, je odlišný od významu pro někoho, kdo je účastníkem jednoho, či dvou podobných řízení. Pokud žalobce uvedl, že [právnická osoba] a on vedou soudní spory za ostatní novináře, je to pouze volba žalobce, že tak činí. Nelze přičíst tuto skutečnost k tíži státu nebo v tom shledat důvod pro vyšší význam předmětu řízení pro žalobce. Význam předmětu řízení pro žalobce tak byl shledán jako nepatrný.

38. Žalobce se na délce řízení nepodílel, naopak lze shledat značnou aktivitu žalobce za účelem vydání rozhodnutí.

39. Co se týká složitosti věci, lze shledat, že řízení bylo spíše složité, a to zejména po právní stránce, kdy se v průběhu řízení dotvářel právní názor Ústavního soudu k výkladu k zákonu o svobodném přístupu k informacím, avšak tato skutečnost byla již posuzovaná výše. Procesní a skutková stránka věci nebyla shledána jako složitá, naopak lze shledat v tomto ohledu řízení jako běžné.

40. Pokud žalobce uvádí, že se mu požadovaná informace dostala až v červenci 2023, soud uvádí, že tak bylo z toho důvodu, že po rozhodnutí ministerstva dne 20. 7. 2020 probíhalo správní řízení, kdy jeho výsledkem bylo částečné zrušení rozhodnutí ministerstva, na základě čehož byla informace žalobci poskytnuta. Pokud namítá, že ironií bylo, v jakém rozsahu mu byla informace poskytnuta, resp. za pouhé dva měsíce pandemie Covid 19, kdy v roce 2023 již Ústav všechna data měl, soud uvádí, že jednak není předmětem tohoto řízení, aby posuzoval správnost postupu správních orgánů a soudu v jiném rozsahu než v namítané nepřiměřené délce řízení, jednak správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobce z dubna 2020, pročež mu vyhověly v rozsahu informací dostupných ke dni podání žádosti. Co se týká žalobcem předložených rozhodnutí zdejšího soudu, soud nesouhlasí s tím, že by posuzované řízení bylo podobné. V jednom řízení (sp.zn. 21 C 184/2005) se posuzovala délka exekučního řízení se zásadním průtahem 3 roky, ve druhém (sp.zn. 46 C258/2023) se pak posuzovala délka řízení o poskytnutí informace. V druhém uvedeném případě, které by se mohlo podobat případu žalobce, trvalo řízení dvakrát delší dobu, tj. 6 let, a i v tomto řízení byl shledán význam předmětu řízení pro žalobkyni jako nepatrný.

41. S ohledem na uvedené, zejména nepatrný význam předmětu řízení pro žalobce, soud shledal, že je plně dostatečnou formou satisfakce konstatování porušení práva. Byť se jedná o výjimečnou formu nápravy nesprávného úředního postupu, soud je přesvědčen, že v posuzovaném případě adekvátní utrpěné újmě žalobce. Poskytnutí žalobcem požadovaného zadostiučinění v penězích není důvodné, protože nenaplňuje požadavek přiměřenosti odškodnění. Konstatování porušení práva je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 757/2018 či rozsudek ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž poskytnutí předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk a není na místě ji nikterak bagatelizovat.

42. Pro úplnost soud dodává, že za situace, kdy ve výroku rozsudku konstatoval porušení práva žalobce, nerozhodoval dále tímto výrokem o požadavku žalobce na finanční zadostiučinění, neboť podle konstantní soudní judikatury nelze v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zák. č. 82/1998 Sb. vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, dostupný na www.nsoud.cz).

43. S ohledem na uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., II. a III. rozsudku.

44. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a přestože mu výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu, je na místě mu podle § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, dostupné na www.nsoud.cz). Náklady řízení žalobce v dané věci představuje částka 16 581 Kč skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 14 581 Kč. Náklady právního zastoupení jsou představovány odměnou právního zástupce žalobce podle § 7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 3 úkony právní služby ve výši 9 300 Kč (3 100 Kč á úkon) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, účasti na jednání soudu dne 4. 9. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu. Dále odměnou za úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu za účast na jednání soudu dne 11. 9. 2024, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku, v poloviční výši tj. 1 550 Kč. K odměně je dále připočítaná paušální náhrada hotových výdajů 4 x 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, proto mu soud dále dle § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznal částku 2 531 Kč (21 % ze 12 050 Kč).

45. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožnit včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění ze státního rozpočtu. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.

Poučení