22 C 239/2023-65

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 1 144 656 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 144 656 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 144 656 Kč. Z podané žaloby vyplynulo, že dne [datum] došlo v obci [obec] k tragické události, při které pan [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále též jen„ [jméno] [příjmení]“), který je synem žalované a [jméno] [příjmení] st. (narozeného dne [datum]) zastřelil nelegálně drženou zbraní pana [jméno] [příjmení] (narozeného [datum]), toho času [anonymizováno] [územní celek], který poskytoval součinnost Policii České republiky (dále jen„ policie“) při realizaci úkonů trestního řízení, spojených se vstupem do obydlí, jiných prostor a na pozemek. Bezprostředně poté spáchal [jméno] [příjmení] sebevraždu. V souvislosti s úmrtím [jméno] [příjmení] vyplatilo Ministerstvo vnitra ČR pozůstalým celkovou částku přesahující [anonymizováno] milionů Kč, a to z titulu zákonné odpovědnosti za škodu. Žalobkyně má nyní zákonnou povinnost vymáhat vyplacené prostředky po osobě, která svým jednáním vznik škody zapříčinila, tedy po [jméno] [příjmení]. V pozůstalostním řízení po [jméno] [příjmení] došlo k rozdělení čisté hodnoty pozůstalosti ve výši 1 942 754 Kč mezi zákonné dědice, a to rodiče [jméno] [příjmení] v poměru podle dohody dědiců. Jelikož oba dědicové dědictví přijali a neuplatnili výhradu soupisu, odpovídají společně a nerozdílně za dluhy svého syna jakožto zůstavitele, včetně dluhů budoucích, kam spadá právě odškodnění pozůstalých po zemřelém [jméno] [příjmení]. Žalobkyně přesto přihlédla k mimořádným okolnostem případu a zejména k tomu, že povinnost k úhradě škody přešla na rodiče [jméno] [příjmení] přijetím dědictví, a proto svůj požadavek omezila na výši čisté hodnoty pozůstalosti, kterou v dědictví nabyli. [příjmení] [jméno] [příjmení] st. již žalobkyni dobrovolně uhradil 798 098 Kč, tedy částku odpovídající hodnotě jeho dědického podílu, žalovaná tak dosud neučinila a veškeré pokusy o smírné vyřešení věci nebyly úspěšné. S ohledem na běh zákonných lhůt proto žalobkyni nezbývá než se svého nároku domáhat soudní cestou.

2. V průběhu řízení žalobkyně doplnila a vysvětlila, že žalovaná získala v rámci dědického řízení motocykl JAWA (oceněný na 5 000 Kč), osobní automobil FIAT Marea (oceněný na 3 000 Kč), skútr KYMCO Downtown (v hodnotě 40 000 Kč), motocykl JAMAHA MT-07A (v ceně 75 000 Kč), finanční hotovost ve výši 32 700 Kč, pozemky parc. č. st. [číslo] a [číslo], jehož součástí je stavba [adresa] v obci s k. ú. [obec] v hodnotě 200 000 Kč, 50 % podíl na hodnotě 5 ks stříbrných cihel a 180 mincí z bílého a žlutého kovu v hodnotě 95 154,50 Kč, 50 % podíl na id. pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 220 000 Kč a 50 % podíl na id. pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 475 000 Kč. Od této celkové hodnoty pozůstalosti ve výši 1 145 854,50 Kč odečetla žalobkyně podíl žalované na zjištěných dluzích (tj. 50 % z 1 199 Kč, což je 599,50 Kč), a proto činí čistá hodnota pozůstalosti 1 145 255 Kč. Ačkoli čistá hodnota pozůstalosti připadající na [jméno] [příjmení] st. představovala částku 797 498,69 Kč, v rámci svého vyrovnání uhradil o 599,50 Kč více, což se odrazilo v zažalované částce 1 144 656 Kč, která koresponduje se záměrem žalobkyně vymáhat pouze to, co dědici v rámci dědického řízení nabyli.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve popsala svou osobní a majetkovou situaci, tedy že po pádu v domově důchodců ve [obec] skončila v soukromém zařízení v [obec]. Od té doby je trvale upoutána na lůžko a od února roku 2022 bydlí u dcery na adrese [adresa žalované]. Jediným příjmem žalované je její starobní důchod ve výši 18 800 Kč s tím, že jen nájemné za posledně jmenovaný byt činí 25 000 Kč, a ani její dcera nemá nijak vysoké příjmy, navíc má„ exekuci na plat“. Dědictví vyřizoval její syn ([jméno]) a ona z něj ničeho nepřijala a neobdržela. Blíže nespecifikované„ polnosti v [obec]“ vysloveně odmítla, neboť byly prokleté, a proto zplnomocnila kamarádku svého syna k tomu, aby se o pozemky starala a chovala na nich ovce. Nemovitost v [obec], která již tak nebyla v dobrém stavu, zdevastovala policie v souvislosti se zásahem proti [jméno] [příjmení]. Během svého pobytu ve [obec] k ní přivedl syn„ nějakého Švéda bez ruky“, kterému„ podepsala nějaký papír“. Závěrem svého vyjádření žalovaná vyjádřila přesvědčení, že potrestat si zaslouží„ lidé v [obec]“, kteří prodejem pozemku s veřejnou studnou zavinili„ to drama se střelbou“, nikoli žalovaná, která přišla nejen o syna, ale i o dům a přátele, mezi které patřila i [jméno] [příjmení], tedy manželka po zemřelém [jméno] [příjmení].

4. Soud ve věci provedl žalobkyní předložené listinné důkazy a zjistil z nich následující skutkový stav:

5. Co se týče průběhu dědického řízení po zemřelém [jméno] [příjmení], podle„ Protokolu“ o jednání dne 4. 10. 2019 sepsaného notářkou JUDr. [jméno] [příjmení] (dále též jen„ notářka“) téhož dne, se k tomuto jednání dostavil pouze [jméno] [příjmení] [anonymizováno], [datum narození], jakožto zmocněnec žalované. K dalšímu jednání dne 22. 10. 2019 se podle obsahu„ Protokolu“ sepsaného notářkou dostavil nejen [jméno] [příjmení] ml., ale též [jméno] [příjmení], kterou [jméno] [příjmení] (st.) dne 8. 10. 2019 zplnomocnil ke svému zastupování v dědickém řízení dne 8. 10. 2019. Z těchto protokolů je zřejmé, že dědici po [jméno] [příjmení] se stali jeho rodiče, a to každý vůči polovině pozůstalosti. Ani jeden z dědiců dědictví neodmítl a ani neuplatnil právo na výhradu soupisu. Z dohody uzavřené oběma dědici, která byla vtělena do usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 10. 2019, č. j. 31 D 1202/2019-81, vyplývá, že každý z dědiců obdržel polovinu čisté hodnoty pozůstalosti, která byla určena částkou 1 942 754 Kč; konkrétní movité a nemovité věci, které nabyla žalovaná, jsou v tomto usnesení uvedeny shodně jako v doplnění žaloby. Oba dědicové byli následně zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] (každý z nich ve vztahu k id. těchto nemovitostí) a žalovaná jako vlastník pozemků parc. č. st. [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec].

6. Ministerstvo vnitra vyplatilo dne 27. 7. 2020 na odškodnění pozůstalých po zemřelém [jméno] [příjmení] celkovou částku [částka] (s výjimkou náhrady na výživu [jméno] [příjmení]); tato částka byla výsledkem dohody mezi Ministerstvem vnitra a pozůstalými [jméno] [příjmení] (manželkou zemřelého), [jméno] [příjmení] (sestrou zemřelého), Bc. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] ml., [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dětmi zemřelého) a [jméno] [příjmení] (tchyní zemřelého), jak je patrno z korespondence datované 26. 6. 2020 a 7. 7. 2020.

7. Dopisem ze dne 22. 2. 2022, který žalovaná obdržela dne 1. 3. 2022, informovala žalobkyně žalovanou o své povinnosti vymáhat náhradu škody, uhrazenou Ministerstvem vnitra pozůstalým po zemřelém [jméno] [příjmení], po osobě, která vznik škody zapříčinila svým jednáním; přijetím dědictví bez výhrady soupisu tak žalované vznikla povinnost uhradit dluhy za zemřelým [jméno] [příjmení]. Za tímto účelem se tedy žalobkyně žalované dotázala na její osobní a majetkové poměry a dále na to, jak bylo naloženo s majetkem, který v dědickém řízení nabyla. Dopis totožného obsahu zaslala žalobkyně též [jméno] [příjmení] st.; ten jej obdržel dne 28. 2. 2022.

8. Dne 30. 1. 2023 uzavřela žalobkyně s [jméno] [příjmení] st.„ Dohodu a náhradě škody“, v níž posledně jmenovaný uznal svůj dluh co do 798 098 Kč, který se zavázal uhradit do 28. 2. 2023 s tím, že pokud se tak nestane, vyhrazuje si žalobkyně právo upustit od přiměřeného snížení náhrady škody a požadovat ji v plném rozsahu. V dohodě se mj. uvádí, že ačkoli má závazek [jméno] [příjmení] a žalované solidární povahu, dohoda je uzavírána pouze s prvně jmenovaným proto, že opakovaně projevil zájem o mimosoudní řešení celé záležitosti a ochotu uhradit částku odpovídající jím nabyté hodnotě majetku po zemřelém [jméno] [příjmení]. Podle výpisu z účtu č. [bankovní účet], [jméno] [příjmení] st. tuto částku uhradil dne 8. 2. 2023.

9. Dne 20. 2. 2023 zaslala žalobkyně žalované též„ Výzvu ke sjednání Dohody o náhradě škody ve výši 1 144 656 Kč“, kterou žalovaná obdržela dne 24. 2. 2023. Součástí této výzvy bylo též upozornění, že pokud žalovaná nebude ve stanovené lhůtě 15 dnů na výzvu reagovat, bude se žalobkyně domáhat svého práva soudní cestou.

10. Postoj žalované k možnostem smírného vyřešení věci ilustruje obsah e-mailu ze dne 8. 3. 2023, v němž žalovaná obsáhle popisuje svou složitou osobní situaci (zejména trvale nepříznivý zdravotní stav, který zapříčinil upoutání na lůžko s nutností výkonu péče další osobou), avšak k samotné podstatě věci se vyjadřuje poměrně stručně a okrajově. Z naposledy uvedeného e-mailu lze nicméně vyrozumět, že má za to, že dědictví po zemřelém synovi [jméno] [příjmení] nepřijala, žádné peníze neobdržela a nemá žádné peníze na úhradu dlužné částky. Rovněž nemovitosti v [obec] a [obec] převedla na osoby, které však nedokázala blíže identifikovat. Vyjádřila přesvědčení, že by policie měla náhradu škody vyplacenou příbuzným [jméno] [příjmení] vymáhat po osobách, které celou situaci primárně vyvolaly.

11. Obecný právní rámec projednávané věci tvoří § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2917 téhož zákona platí, že kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

12. Takovou„ jinou osobou“ je podle § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), stát, který je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. Toto ustanovení dále upřesňuje § 95 odst. 3 písm. a) téhož zákona, podle něhož je stát povinen nahradit škodu osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi na jeho žádost anebo s jeho vědomím; stát se této povinnosti k náhradě škody může zprostit jen tehdy, způsobila-li si tuto škodu osoba úmyslně. Náhradu škody poskytuje Ministerstvo vnitra (§ 95 odst. 6 zákona o policii).

13. V souzené věci přitom žalovaná nijak nepopírala, že její zemřelý syn [jméno] [příjmení] způsobil zastřelením [jméno] [příjmení] škodu jeho výše vyjmenovaným příbuzným jakožto osobám pozůstalým, a to jednak věcnou škodu (například náklady pohřbu, právního zastoupení, či výživné), jednak škodu imateriální (duševní útrapy). Nezpochybňovala ani to, že těmto pozůstalým osobám škodu uhradilo Ministerstvo vnitra, stejně jako nerozporovala strukturu a výši náhrad, kterých se jednotlivým příbuzným dostalo.

14. Ačkoli tedy žalovaná nebyla přímo osobou, která by shora popsanou škodu způsobila, tedy tou osobou, vůči níž by přímo a bezprostředně náleželo žalobkyni právo na postih ve smyslu § 2917 občanského zákoníku, náleží jí jako dědici ze zákona ( (§ 1475 odst. 3, ve spojení s § 1476 věta první občanského zákoníku) dědické právo (tj. právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní ve smyslu § 1475 odst. 1 občanského zákoníku) po zemřelém [jméno] [příjmení] jakožto škůdci. Dědické právo přitom vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první občanského zákoníku). Ze zákonných ustanovení upravujících dědické právo jsou v souzené věci podstatné ještě § 1484 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se lze dědického práva předem zříci smlouvou se zůstavitelem, dále § 1485 občanského zákoníku upravující právo dědice odmítnout po smrti zůstavitele dědictví, § 1490 občanského zákoníku o vzdání se dědictví (dědicem, který dědictví neodmítl, ve prospěchu druhého dědice) a § 1674 odst. 2 téhož zákona o právu výhrady soupisu. Konečně, podle § 1704 občanského zákoníku platí, že neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně.

15. Ačkoli žalovaná opakovaně uváděla, že z dědictví po zemřelém synu [jméno] [příjmení] ničeho neobdržela a že všechny záležitosti s dědickým řízením spojené vyřizoval její syn [jméno] [příjmení] ml., důkazy v řízení provedené tomuto tvrzení plně nenasvědčují. Zplnomocnění [jméno] [příjmení] ml. k zastupování žalované v dědickém řízení sice z provedených důkazů vyplývá jednoznačně, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by se žalovaná skutečně dědictví (předem) zřekla (§ 1484 občanského zákoníku), že by dědictví odmítla (§ 1485 občanského zákoníku), dědictví se vzdala (§ 1490 občanského zákoníku), že by uplatnila výhradu soupisu (§ 1674 an. občanského zákoníku, tedy že by odpovídala za zůstavitelovy dluhy pouze co do hodnoty nabytého dědického podílu) nebo že by snad skutečně z dědictví nakonec ničeho nenabyla (tomuto tvrzení odporuje obsah výše zmíněného usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 10. 2019, č. j. 31 D 1202/2019-81, jímž bylo dědické řízení skončeno a z něhož je patrno, co z pozůstalosti připadlo jednotlivým dědicům). Nadto žalovaná naznačila, že některé hodnoty z pozůstalosti převedla na jiné osoby nebo je jiným osobám dala do užívání (ať již přítelkyni syna [jméno] [příjmení] ml., nebo„ Švédovi bez ruky“), což by patrně nebylo možné, kdyby je nezdědila. Tyto ne zcela jasné a srozumitelné okolnosti se však v řízení nepodařilo spolehlivě objasnit, a to zejména proto, že se žalovaná nedostavila k nařízenému jednání a že jedině na něm mohla být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) poučena o povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a plnit svou důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.). Soud tedy nepochyboval, že žalovaná nabyla část pozůstalosti, jejíž čistou hodnotu nerozporovala, po zemřelém [jméno] [příjmení], včetně dluhů, které tuto pozůstalost tíží.

16. Z vyjádření žalované k věci lze nicméně vyrozumět, že regresní postih [jméno] [příjmení] a potažmo své osoby pokládá za rozporný s dobrými mravy a má za to, že potrestány by měly být ty osoby, které onu tragickou událost svým jednáním vyvolaly. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku skutečně nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; judikaturu přijatou k výkladu tohoto ustanovení lze však přiměřeně aplikovat i na výklad nynější právní úpravy (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Za dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku je pak třeba podle takto ustálené judikatury (představované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu.

18. V souzené věci soud rozpor s dobrými mravy neshledal. Předně uvádí, že okolnosti předcházející oné tragické události mu nebyly v podrobnostech předestřeny (vyjádření žalované je v tomto směru spíše stručné a vzhledem k nepřítomnosti žalované u nařízeného jednání nemohly být objasněny ani dodatečně po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a proto vychází z nesporného (byť veskrze obecného) tvrzení obou účastníků, že na pozadí policejního zásahu, při němž došlo k postřelení [jméno] [příjmení], stál (občanskoprávní) spor mezi synem žalované a třetí osobou týkající se odběru vody ze studny s tím, že není zcela jasné, proč se [jméno] [příjmení] uchýlil ke střelbě. Jakkoli soud lidsky naprosto chápe, že se žalovaná cítí být nikoli strůjcem, ale spíše obětí událostí, na nichž se svým jednáním nepodílela a nad nimiž neměla žádnou kontrolu, musí podotknout, že stejným způsobem mohou situaci vnímat i členové rodiny zemřelého [jméno] [příjmení] či dokonce by takto mohl argumentovat i sám [jméno] [příjmení], který při incidentu poskytoval součinnost jako nezúčastněná osoba. Soud nemůže přehlížet, že způsob, jakým se [jméno] [příjmení] postavil k občanskoprávnímu sporu o odběr vody ze studny, je zcela nestandardní a vymykající se normálu bez ohledu na to, jaké konkrétní pohnutky k takovému jednání vedly; tento čin by s pravděpodobností blížící se jistotě byl kvalifikován jako trestný čin (zločin), případně jako čin jinak trestný, bylo-li by možné [jméno] [příjmení] trestně stíhat (jde-li však o osobu, která zemřela, trestní stíhání nelze vůbec zahájit, viz § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu). Pokud by si tedy [jméno] [příjmení] po spáchání popsaného činu nevzal život, zcela jistě by byl povinen ve smyslu citovaného § 2917 občanského zákoníku, ve spojení s § 95 odst. 3 písm. a) zákona o policii, odčinit škodu, kterou svým jednáním způsobil a kterou za něj pozůstalým uhradilo Ministerstvo vnitra. Jinak řečeno, čin [jméno] [příjmení] sám o sobě natolik flagrantně porušuje dobré mravy, že není na místě se jich dovolávat ve vztahu k regresnímu nároku na náhradu škody, která přešel na jeho dědice; tím by byl dotčen i obecně platný princip, že z bezpráví nemůže povstat právo (ex iniuria ius non oritur). Z postoje žalobkyně je zřejmé, že i ona si tyto aspekty celé věci velmi dobře uvědomuje, což se odrazilo zejména ve výši regresní náhrady, kterou po žalované vymáhá a kterou limituje nabytou hodnotou dědictví po [jméno] [příjmení], bez ohledu na to, že skutečně vyplacená náhrada škody pozůstalým po zemřelém [jméno] [příjmení] byla několikrát vyšší.

19. Ze všech výše uvedených důvodů soud podané žalobě vyhověl v plném rozsahu.

20. Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Soud lhůtu k plnění prodloužil na tři měsíce od nabytí právní moci rozsudku, a to s ohledem na specifické okolnosti případu, tedy věk a zdravotní stav žalované, její osobní a majetkové poměry a také s ohledem na výši částky, již je povinna žalovaná uhradit. Tato lhůta se soudu jeví dostačující k obstarání finančních prostředků ať už prodejem jednotlivých věcí z pozůstalosti, či uzavřením smlouvy o zápůjčce či úvěru, případně jiným způsobem.

21. O nákladech řízení rozhodl soud v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch (zde žalobkyně), soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (zde žalovaná). Náklady žalobkyně představují náklady účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 1 200 Kč (čtyři úkony právní služby po 300 Kč, tj. výzvu ze dne 20. 2. 2023, písemné podání ve věci samé - žaloba, příprava účasti na jednání a účast u soudního jednání dne 23. 11. 2023 podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 této vyhlášky). Tuto částku je žalovaná povinna uhradit k rukám žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně nepožadovala (nevyčíslila) náklady spojené s cestou z [obec] do [obec] na jednání dne 23. 11. 2023, proto jí tyto náklady nepřiznal. Dále soud za úkon podle shora uvedených ustanovení neuznal doplnění žaloby ze dne 12. 9. 2023, neboť podání má být perfektní již napoprvé.