22 C 242/2022 - 62

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem Mgr. Adamem Preisslerem sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 110 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky ve výši [částka], spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím, které při jednání konaném dne [datum] specifikoval jako zákonný úrok z prodlení z požadované částky ode dne [datum] do zaplacení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne [datum] Finanční úřad pro [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále též „správce daně“) vydal několik zajišťovacích příkazů, které měly sloužit k zajištění úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců srpna až prosince 2015. Celkem měla být složena jistota ve výši [částka] na depozitní účet správce daně. V době vydání těchto zajišťovacích příkazů nebyla výše daně z přidané hodnoty ještě stanovena. Cekem bylo vydáno správcem daně pět zajišťovacích příkazů a žalobkyně všechny napadla odvoláním. Odvolací orgán – Odvolací finanční ředitelství (dále jen „odvolací orgánů) rozhodl dne [datum], kdy odvolání zamítl a zajišťovací příkazy potvrdil. Žalobkyně se bránila u Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalobou proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka], kdy rozhodnutí odvolacího orgánu jakož i správce daně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odvolací orgán podal proti rozsudku kasační stížnost, kterou NSS rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka] zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

3. Žalobkyně označila dobu správního a navazujícího řízení soudního za neakceptovatelnou a nepřiměřenou, kdy doba její nejistoty trvala od [datum] do [datum]. Došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci a vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně se tak domáhá náhrady škody, která jí byla způsobena při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. V této souvislosti se žalobkyně požaduje uhrazení nemajetkové újmy, kterou vyčíslila v částce [částka]. Základní částku [částka] navýšila o 15 % z důvodů průtahů v řízení před soudy a o 25 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, neboť v důsledku zajišťovacích příkazů došlo k její finanční paralýze. Celkem tedy o 40 % a částku zaokrouhlila na celé tisíce.

4. Žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne [datum]. Žalovaná plnění odmítla přípisem ze dne [datum]. Žalobkyně se proto se svým nárokem obrátila na soud.

5. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila přípisem ze dne [datum] a navrhla zamítnutí celé žaloby. Shrnula průběh správního řízení a navazujících řízení soudních. Konstatovala, že v rámci prvostupňového správního řízení k průtahu nedošlo. Ve vztahu na druhostupňové správní řízení konstatovala dílčí průtah v délce 7 dnů, neboť odvolání bylo podáno [datum] a odvolací orgán o něm rozhodl [datum]. K později vydanému rozhodnutí došlo, neboť správní orgány, vyzvaly dne [datum] žalobkyni k odstranění vad odvolání. Dne [datum] žalobkyně odvolání doplnila. Správní orgány vycházely z právního názoru, že 30denní lhůta pro rozhodnutí o odvolání se do doby jeho doplnění staví. Řízení před správními orgány tak trvalo 2 měsíce a 1 den, nelze tedy hovořit o její nepřiměřenosti.

6. Žalovaná dále rozporovala to, že by žalobkyně z důvodu probíhajícího řízení byla v právní nejistotě. Dle ustanovení § 168 odst. 1 daňového řádu, pokud není o odvolání proti zajišťovacímu příkazu rozhodnuto do 30ti dní, stává se zajišťovací příkaz neúčinným. Z tohoto důvodu také soudy obou instancí rozhodli o zrušení zajišťovacích příkazů, kdy nesdílely právní názor správních orgánů o stavení lhůty pro rozhodnutí o odvolání. Žalobkyně se tedy ve stavu tvrzené nejistoty nacházela nejdéle po dobu 2 měsíců a 6 dnů, neboť od [datum], kdy jí bylo doručeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu, pouze čekala na formální rozhodnutí soudu, kterým budou zajišťovací příkazy zrušeny. Žalované v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] č.j.: [spisová značka]. Žalobkyni muselo být již zřejmé, jak bude soudy rozhodnuto, kdy se tedy jednalo pouze o tzv. formální řízení.

7. Ze stejného důvodu žalovaná vyloučení navýšení základní částky, z důvodu zvýšeného významu pro žalobkyni, neboť tato si musela být vědoma, že zajišťovací příkazy jsou již neúčinné.

8. Co se týče skutkového stavu věci, soud učinil následující zjištění.

9. Mezi účastníky není sporný průběh správních a soudních řízení, tak jak je specifikovala žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum]. Stejně tak účastníci učinili nespornou celkovou délku řízení, a to od [datum] do [datum].

10. K tomuto soud provedl důkaz správními a soudními spisy. Konkrétně spisem řízení vedeného před Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro [adresa] v rámci, kterého byly vydány zajišťovací příkazy čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno][tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], spisem Odvolacího finančního ředitelství, odbor daňového procesu sp. zn.: [Anonymizováno], spisem Městského soudu v Praze sp. zn.: [spisová značka] a spisem Nejvyššího správního soudu sp. zn.: [spisová značka], a to i jednotlivými rozhodnutími správních a soudních orgánů, kdy soud z těchto spisů a případě i z dalších listinných podkladů a nesporných tvrzení účastníků zjistil k průběhu daných řízení. Daňové řízení [datum] Správce daně vydal tyto zajišťovací příkazy čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]-[tel. číslo], čj. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[tel. číslo] k zajištění daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2015 až prosinec 2015 v celkové částce [částka]. [datum] Zajišťovací příkazy byly žalobkyni doručeny. [datum] Žalobkyně podala proti zajišťovacím příkazům odvolání. [datum] Vyzval správce daně žalobkyni k odstranění vady odvolání – předložit plnou moc zmocněnce v konvertované podobě. [datum] Žalobkyně výzvě vyhověla. [datum] Odvolací správní orgán vydal rozhodnutí č.j. [Anonymizováno], kterým bylo odvolání zamítnuto. [datum] Bylo odvolací rozhodnutí doručeno žalobkyni. Soudní řízení [datum] Žalobkyně podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství správní žalobu k Městskému soudu v Praze. [datum] Odvolací správní orgán bal Městským soudem v Praze vyzván, aby se k podané žalobě vyjádřil. [datum] Odvolací správní orgán se vyjádřil k podané žalobě. [datum] Odvolací správní orgán soudu předložil spisový materiál. [datum] Žalobkyně se vyjádřila k přípisu odvolacího správního orgánu. [datum] Bylo nařízeno jednání ve věci. [datum] Žalobkyně požádala o odročení. [datum] Konání soudní jednání. [datum] Městský soud v Praze žalobě vyhověl a zrušil zajišťovací příkazy rozsudkem č. j. [spisová značka]. [datum] Odvolací správní orgán podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] kasační stížnost. [datum] Odvolací správní orgán tuto žalobu doplnil. [datum] Odvolací správní orgán podal návrh na přerušení řízení. [datum] Žalobkyně se vyjádřila ke kasační stížnosti a návrhu na přerušení řízení a požádala o ustanovení právního zástupce. [datum] Byla žalobkyně vyzvána k doplnění majetkových poměrů. [datum] Žalobkyně doložila své majetkové poměry. [datum] Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením, že žalobkyni se ustanovuje zástupce pro řízení o kasační stížnosti. [datum] Žalobkyně doplnila své vyjádření ke kasační stížnosti. [datum] Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem č. j. [spisová značka]. [datum] Zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu byl doručen žalobkyni a nabyl právní moci.

11. Z písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud zjistil, že projednávaná věc se týká postupu správce daně a odvolacího správního orgánu ohledně vydaných zajišťovacích příkazů k zajištění úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců srpna až prosince 2015. Žalobkyni byla uložena povinnost složit jistotu ve výši [částka]. Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval o správní žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který zamítl odvolání žalobkyně proti zajišťovacím příkazům, konstatoval, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo vydáno opožděně. Z tohoto důvodu se zajišťovací příkazy staly neúčinnými. Městský soud v Praze nesouhlasil s právním názorem odvolacího správního orgánu, že by mělo dojít ke se stavěla. Městský soud v Praze posoudil výzvu odvolacího správního orgánu k doplnění odvolání jako nezákonnou., pročež její vydání nemohlo mít vliv na běh lhůty pro rozhodnutí o odvolání. NSS konstatoval, že kasační stížnost není důvodná, neboť orgánům finanční správy musí postačovat prostá kopie plné moci zástupce účastníka. NSS odvolacímu správnímu orgánu ve svém odůvodnění dále důrazně vytkl, že v kasační stížnosti pojednává hrubě zavádějícím způsobem o náležitostech posuzované plné moci, neboť opakovaně naznačuje, že plná moc vůbec nebyla zmocnitelem, tedy žalobkyní podepsána. NSS konstatoval, že ve správním spise se nachází plná moc řádně podepsána. Tato tvrzení jsou tedy nepravdivá. I ostatní argumenty odvolacího správního orgánu NSS vyhodnotil jako nedůvodné a kasační stížnost zamítl.

12. Z potvrzení o přijetí žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne [datum], soud zjistil, že žalobkyně uplatnila dne [datum] u Ministerstva financí nárok, jenž je předmětem tohoto řízení.

13. Ze sdělení Ministerstva financí k žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne [datum], PID: [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno]9, soud zjistil, že Ministerstvo financí v rámci předběžného projednání předmětného nároku neshledalo jeho důvodnost, neboť správní orgány se dopustily průtahu v délce 7 dní, což nemohlo mít za následek, že by se žalobkyně musela domáhat přezkumu v rámci správního soudnictví. Postupem správních orgánů, tak žalobkyni nemohla být způsobena nemajetková újma. K soudním řízením se žalovaná nevyjádřila. Ministerstvo financí tak žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu nepřiznalo.

14. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

15. Soud na předmětný spor aplikoval následující právní úpravu.

16. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

17. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

18. Dle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 ZOŠ. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 ZOŠ, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. V prvé řadě bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny a jím zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zásadní je v tomto ohledu recentní judikatura Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 48 odůvodnění, shrnuje, že „[n]a správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.“. Ohledně aplikovatelnosti této judikatury na postupy správce daně se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud. Jeho judikatura přitom nebyla v tomto ohledu na první pohled zcela jednoznačná. Na jednu stranu ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud naznačuje, že by se nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, nic neměnilo na dosavadním přístupu spočívajícím na zásadní neaplikovatelnosti práva na přiměřenou délku řízení při výběru daní. Zároveň ale Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], poměrně jasně uvádí, že daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž se uplatní i právo na jeho přiměřenou délku ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

23. Městský soud v Praze se k výše uvedené judikatuře vyslovil ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V něm mimo jiné uvedl: „V intencích konstantních judikatorních závěrů mají právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, účastníci těch správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (srov. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). Odvolací soud se dále přidržel přesvědčivě na podkladě závěrů judikatury Ústavního soudu ČR argumentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož daňové řízení již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Kuse závěry usnesení sp.zn. [spisová značka] nejsou blíže odůvodněny a rozhodnutí proto nemůže mít judikatorní přesah. Nárok na náhradu újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vedeného před daňovými orgány a v navazující soudních řízení správním, se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srov. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II.ÚS 570/20).“. S uvedenými závěry se zdejší soud plně ztotožňuje a nemá důvod se od nich jakkoli odchýlit. Je tomu tak tím spíše, že na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], zjevně navazuje i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2404/21. Právo žalobkyně na přiměřenou délku předmětného řízení tedy je dáno.

24. Soud se proto dále zabýval otázkou, nakolik byla přiměřená celková délka předmětného řízení správního a navazujících řízení soudních. Jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

25. Soud tedy následně vymezil období, v němž předmětné řízení probíhalo. Mezi účastníky byla učiněna nespornou délka daného řízení od [datum] až [datum]. Toto nesporné tvrzení pak koresponduje i s provedeným dokazováním, kdy zajišťovací příkazy byly vydány dne [datum] a dne [datum] byl žalobkyni doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, resp. téhož dne nabyl právní moci. Pokud jde o jeho počátek, Stanovisko v tomto ohledu uvádí, že „zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu) […]. Zahajuje-li se řízení z moci úřední (bez návrhu), je řízení zahájeno dnem, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo doručeno účastníkovi (§ 46 spr. ř., § 81 o. s. ř.).“. Dané řízení tak bylo zahájeno doručením zajišťovacích příkazů žalobkyni dne [datum] a skončilo nabytím právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu dne [datum]. Řízení tedy celkem trvalo 5 let 8 měsíců a 18 dní.

26. Soud se proto (za účelem určení základní částky odškodnění za jeden rok) zabýval tím, zda lze danou délku považovat za nepřiměřenou, resp. delší, než by bylo lze očekávat.

27. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak bylo.

28. Správní řízení týkající vydání zajišťovacích příkazů v rámci daňové správy není obecně komplikovaným a atypickým řízením. Jedná se o řízení, které je standardní náplní činností správce daně. S tímto závěrem ostatně koresponduje i skutkové zjištění soudu, že předmětné řízení před správními orgány trvalo 2 měsíce a 6 dní. Ani navazující řízení před správními soudy nebylo nikterak právně ani skutkově komplikované. V rámci probíhajících řízení byly činěny standartní úkony, jak ze strany soudů, tak účastníků. V rámci soudních řízení pak došlo k obdobím déle trvající nečinnosti, a to před soudem prvého stupně od [datum] do [datum], tedy bezmála 3 roky a před soudem druhého stupně po dobu [datum] do [datum], tedy po dobu 1 roku a 5 měsíců. Tato období nečinnosti zjevně také v nejvyšší míře zapříčinila celkovou délku daného řízení.

29. Délka řízení 5 let 8 měsíců a 18 dnů se tak soudu jeví jako zjevně nepřiměřená, a to přesto, že probíhala defacto ve čtyřech stupních (správce daně, odvolací správní orgán, soud prvého stupně a soud druhého stupně). Soud proto uzavřel, že řízení probíhalo po delší dobu, než by v případě takového řízení bylo lze očekávat, nejednalo se však o délku extrémní, pročež soud vyšel ze základní částky [částka] za každý rok řízení ([částka] za měsíc řízení, [částka] za den řízení).

30. Žalobkyni náleží odškodnění za 5 let, 8 měsíců a 18 dnů, s tím, že za první dva roky řízení je namístě jí přiznat odškodnění poloviční, neboť každé právní řízení nějakou dobu trvá a počáteční dobu, kterou by ještě bylo lze považovat za přiměřenou není namístě odškodňovat v plné výši (viz Stanovisko), celkově tedy žalobkyni v základní částce náleží [částka] ([částka] za první dva roky + 3x15 [částka], + 8x1 [částka] + 18x41 Kč).

31. Tuto částku pak soud dále modifikoval podle pravidel určených Stanoviskem, tj. zohlednil složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.

32. Podle Stanoviska je v kroku zabývajícím se složitostí řízení nutno zohlednit procesní komplikace a skutkovou a hmotněprávní složitost případu. Vždy se má přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (resp. přezkumného správního orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne [datum], ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.].

33. Při hodnocení tohoto kritéria, soud odkazuje na svoje závěry uvedené v bodě 28. tohoto odůvodnění, kdy konstatoval, že řízení nebylo nikterak složité po právní a skutkové stránce. Lehce zvýšenou složitost věci lze spatřovat z procesního hlediska, neboť řízení probíhalo před čtyřmi instancemi, rozdělenou na část daňovou a část soudní.

34. Vzhledem k tomuto vyhodnocení daného kritéria soud přistoupil k navýšení základní částky o 10%, právě z důvodu nekomplikovanosti a jednoduchosti daného řízení.

35. V dalším kroku se soud zabýval chováním poškozeného, tedy chováním žalobkyně.

36. Podle Stanoviska jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

37. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, neshledal soud, že by tato řádnému průběhu řízení jakkoli bránila ani že by postup ve věci jakkoli významně komplikovala. Tento závěr vyplývá zejména ze skutkových zjištění průběhu daného řízení.

38. Dalším kritériem je postup orgánu veřejné moci během řízení; tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Zohlednit v tomto ohledu lze například delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi. Dodat lze, že toto kritérium souvisí s předchozími kritérii. Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního správního orgánu či konkrétní úřední osoby, avšak jinak by činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř právního systému, neměly sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.

39. Dle zjištění soudu, celková délka řízení byla způsobena zejména dlouho trvající nečinností soudů obou instancí, zejména pak soudu prvého stupně, který v určité fázi řízení vykázal nečinnost po dobu necelých tří let. Rovněž tak soud konstatuje i nečinnost odvolacího soudu po dobu 1 roku a 5 měsíců. I tuto nečinnost nelze hodnotit jako zanedbatelnou. Tyto časové odstupy nejsou ničím objektivně odůvodněny a jsou již natolik významné, že je nelze přejít pouhým konstatováním, že se promítly do celkové délky řízení a jsou tak dostatečně zohledněny v rámci ní. Naopak správní orgány činily jednotlivé kroky převážně bezodkladně a jednotlivé průtahy nebyly extenzivního charakteru. Před správními orgány tak k žádným průtahům nedošlo.

40. Vzhledem k této rozsáhlé nečinnosti ze strany soudů, bylo přistoupeno k dalšímu navýšení základní částky, a to rovněž o 10 %.

41. Dalším kritériem pak je význam řízení pro poškozené, tedy pro žalobkyni. Dle Stanoviska jde o velmi důležité objektivní kritérium, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal.

42. Žalobkyně v rámci podané žaloby právě tento zvýšený význam tvrdila, kdy konstatovala, že vzhledem k tomu, že nemohla disponovat zajištěnou částkou ([částka]) došlo k její finanční paralýze. Toto svoje tvrzení však nijak blíže nespecifikovala a ani neoznačila důkazy k jeho prokázání. Soud tedy žalobkyni na jednání konaném dne [datum] vyzval k doplnění těchto skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání v souladu s ustanovením § 118a o.s.ř. Žalobkyně však jednoznačně uvedla, že již nic dalšího tvrdit nehodlá a rovněž neoznačila žádné důkazy. Z tohoto důvodu soud konstatoval, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu k jí tvrzenému zvýšenému významu řízení pro její osobu.

43. Rovněž tak soud nepřisvědčil žalované, která naopak tvrdila snížený význam daného řízení pro žalobkyni, neboť se pro ni mělo od určitého okamžiku jednat pouze o tzv. formální řízení. Žalovaná odkázala na rozhodnutí NS ČR ze dne [datum] č.j.: [spisová značka]. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval: „Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení již zřejmé, že mu bude, resp. nebude, vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně viz výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení totiž nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá; smyslem kompenzačního řízení je odškodnit újmu vzniklou účastníkovi nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv sankcionovat stát za vedení řízení, z něhož žádná újma nevzniká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka])“.

44. V řízení vedeném před Nejvyšším soudem se skutkově jednalo o odlišnou situaci, než v posuzovaném případě. Daňové řízení zde v určité fázi pokračovalo pouze z důvodu nedostatku doručení rozhodnutí zástupci žalobce z řad advokátů, za situace kdy rozhodnutí bylo zároveň řádně doručeno do datové schránky samotnému žalobci. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud konstatoval existenci daného řízení pro tohoto žalobce pouze v tzv. formální podobě, kdy tento si musel být jeho výsledku jednoznačně vědom.

45. V posuzovaném případě se však jednalo skutkově o odlišnou situaci. Žalovaná dovozuje, že žalobkyně si musela být vědoma účinku předvídaných dle § 168 daňového řádu, tedy nástupu neúčinnosti zajišťovacích příkazů. Resp. v daném řízení byla především řešena právní otázka stavení lhůty pro rozhodnutí o odvolání či nikoliv, potažmo formální náležitosti předložené plné moci. Ze samotných tvrzení žalované však vyplynulo, že toto právní posouzení nebylo v žádném případě jednoznačné, kdy sama žalovaná podala proti rozhodnutí soudu prvého stupně kasační stížnost, neboť tento právní závěr sama rozporovala. Soud tedy dané řízení, a to ani jeho část nehodnotil jako řízení vedené již pouze jako „formální“, neboť nastíněné právní otázky byly v rámci správního soudnictví řešeny, kdy ani jeden z účastníků nemohl mít jistotu jakým způsobem bude rozhodnuto.

46. Soud tedy neshledal důvod pro ponížení základní částky z důvodu sníženého významu řízení pro žalobkyni.

47. Soud tedy přistoupil z výše uvedených důvodů k navýšení základní částky o 20 %, tedy o částku [částka] a žalobě vyhověl co do částky [částka] ([částka] + [částka]). Ve zbytku pak žalobní nárok včetně příslušenství zamítl.

48. Soud pak vyhověl i nároku žalobkyně na přiznání úroku z prodlení z přiznané částek přiměřeného zadostiučinění jdoucího ode dne [datum] (den následující po dni, kdy uplynula šestiměsíční lhůta od doručení žádosti žalobkyně o odškodnění žalované; § 15 ZOŠ) do zaplacení.

49. Ve vztahu k výrokům III. rozsudku pak soud uvádí, že přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení z výchozí tarifní hodnoty ve výši [částka] vycházeje z judikatury, dle které tarifní hodnota nároku na náhradu nemajetkové újmy činí dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb („advokátní tarif“), [částka] a dle níž výsledek řízení projevující se tím, že žalobce dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit mu zadostiučinění, je nutné hodnotit jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť mu nebylo přiznáno plnění v jím požadované výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2014). Tyto náklady žalobkyně sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená § 9 odst. 4) písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z 5 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, výzva k plnění, návrh ve věci samé vyjádření ve věci ze dne [datum] a účast na jednání soudu dne [datum]) a včetně 5 paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. V neposlední řadě pak žalobci náleží DPH ve výši 21 % z odměny právního zástupce dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve výši [částka]. Náklady žalobkyně tak dosáhly výše celkem [částka].

Poučení