22 C 243/2014-405

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jana Liperta a přísedících Mgr. Radmily Dosoudilové a Ivušky Salvetové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 582 127,02 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 582 127,02 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit náklady státu České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ve výši 4 343 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit náklady žalované ve výši 4 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

I. Vyjádření účastníků a průběh řízení

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 7. 2014, doručenou dne 31. 7. 2014, domáhal náhrady škody, že jako [anonymizováno] [název soudu] [anonymizováno 5 slov] [datum] [anonymizována tři slova] [číslo] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [název soudu]. [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [částka] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována tři slova] [datum] [anonymizováno] [datum]. [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [datum] [anonymizována tři slova] [číslo] [anonymizována tři slova] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum], [anonymizováno 5 slov] [datum]. Podáním doručeným soudu dne 11. 7. 2016 žalobce změnil žalobu a nově se domáhal částky 587 959,02 Kč jako skutečné škody za vykonané cesty v jím specifikovaných datech osobním vozidlem [jméno] [příjmení], [registrační značka], kdy žádal náhradu za užívání osobního vozidla jako spotřebovaných pohonných hmot dle počtu ujetých kilometrů.

2. Žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou v průběhu řízení opakovala i po změně žaloby s akcentem, že náhrady za užití osobního automobilu k cestám na pobočku v [obec] se žalobce prvně domáhal až v podání ze dne 11. 7. 2016. Žalované namítala, že při přeložení nešlo o výkon veřejné moci. Žalovaná sporovala příčinnou souvislost mezi škodou a přidělením žalobce, když v souvislosti s rozvrhem práce platným pro rok 2009 mohla žalobci vzniknout škoda pouze v roce 2009. Žalobce v [obec] nebydlel, od 1. 1. 2010 do 7. 3. 2013 působil na pobočce se svým souhlasem.

3. Žalobce byl upozorněn ve smyslu § 118a odst. 1,3 o. s. ř. o potřebě přesně specifikovat a prokázat, ve které dny žalobce vykonával funkci soudce u Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, které dny dopravoval z [obec] do [obec], a že tyto konkrétní dny dojížděl z [obec], neboť zde bydlel.

4. Při jednání dne 5. 10. 2016 byla připuštěna změna žaloby, kterým se žalobce nově domáhal náhrady skutečné škody ve výši 587 959,02 Kč.

5. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo řízení co do nemajetkové újmy zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Žaloba byla ve zbývajícím rozsahu zamítnuta s ohledem na důvodnou námitku promlčení a absenci příčinné souvislosti, neboť [anonymizována čtyři slova] [rok] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [rok]. [anonymizováno 7 slov] [role v řízení] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [obec], [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl rozsudek změněn co do částky 5 832 Kč odpovídající původní výši náhrady za cesty v roce 2009. Odvolací soud vyložil, že v souvislosti s rozvrhem práce za rok 2009 mohla žalobci vzniknout škoda pouze za cesty v roce 2009, kterou mu přiznal ale jen v původně žalované výši. Pokud jde o rozsah cest, lze vycházet z toho, co tvrdí žalobce a další dokazování (zpracovanými spisy) je nadbytečné. Žalobce nebyl povinen cesty do zaměstnání lépe rozvrhnout cesty, proto jsou výpovědi svědka [příjmení] a [příjmení] pro rozhodnutí soudu nepodstatné. Zbývající částka je nedůvodná i s ohledem na důvodnou námitku promlčení ze strany žalované. Odvolací soud uzavřel, že změna žaloby představovala uplatnění nového nároku. K uplatnění nového nároku došlo až dne 11. 7. 2016 doručením změny žaloby u soudu, a proto uplynula promlčecí doba. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Soudy i žalobce posuzovaly nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.

6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušil předchozí rozsudky ve věci co do částky 582 127,02 Kč a věc vrátil k novému projednání z důvodu nesprávného obsazení soudu, neboť se jednalo o věc vyplývající z pracovních vztahů. Nejvyšší soud stanovil, že dle rozvrhu práce lze stanovit okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a stanovit způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, ale v tomto postupu předsedy soudu nelze ve vztahu k žalobci spatřovat akt nositele svrchované veřejné moci, nýbrž jen organizační opatření vedoucího organizační složky státu k bližší konkretizaci obsahu pracovní náplně soudce v rámci již existujícího pracovního vztahu založeného za souhlasu obou účastníků, jehož esenciální náležitosti nelze rozvrhem práce stanovit nebo měnit. Soudu prvního stupně bylo uloženo nárok znovu posoudit ve správném obsazení a nově posoudit vznesenou námitku promlčení.

7. Z jednání ze dne 9. 2. 2022 se omluvila žalovaná, čímž se vzdala poučení podle § 118a o. s. ř.

8. Soud rozhodl ve věci v pořadí druhým rozsudkem v senátním obsazení.

II. Sporné a nesporné skutečnosti

9. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum]. [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [rok] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec].

10. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda v souvislosti s [anonymizováno 5 slov] [rok] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno 6 slov] [datum] [anonymizováno] [datum], [anonymizováno] je nárok žalobce promlčen, a zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

III. Prokázané skutečnosti, důkazy a hodnocení

11. Soud má kromě nesporných tvrzení ve stručnosti prokázané, že v souvislosti s [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno 9 slov] [rok], které bylo učiněno bez souhlasu žalobce, vykonal žalobce od 9. 2. 2009 do 31. 12. 2009 cesty z [obec] do [obec] a zpět (186 km) vozidlem, [registrační značka], které bylo ve vlastnictví [jméno] [příjmení]. Žalobce tak učinil v datech uvedených v podání žalobce ze dne 11. 7. 2016, na které soud ve stručnosti odkazuje (č. l. 54-64 spisu), čímž mu vznikla škoda v podobě nákladů na pohonné hmoty v ceně příslušných vyhlášek o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. V roce 2010, 2011, 2012 a 2013 vykonal žalobce tytéž cesty do zaměstnání a zpět (soud opětovně odkazuje na podání žalobce ze dne 11. 7. 2016, č. l. 64-129 spisu), avšak již v souvislosti s dalšími přijatými rozvrhy práce za roky 2010, 2011, 2012 a 2013. Výše uvedené výjimky soud dále označuje též jako„ sporné dny“. Žalobce věděl o své skutečné škodě, a že mu ji působila žalovaná vždy ten den, co vykonal cestu do zaměstnání a zpět. Žalobce nárok skutečné škody za cesty podle neplatného rozvrhu práce za rok 2009 uplatnil u soudu až dne 11. 7. 2016. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce dodatečně souhlasil se svým přidělením na jihlavskou pobočku.

12. Soud měl k dispozici listinné důkazy.

13. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce učiněné rozvrhem práce žalované ze dne 22. 12. 2008. Spr [číslo], k nastoupení práce na pracovišti v [obec] bylo učiněno bez souhlasu žalobce a proto je neplatné. Soud k tomu uvádí, že se jedná o věc rozhodnutou, kterými jsou vázáni účastníci i soud v projednávané věci, neboť žalobce má legitimní očekávání, že na základě obdobného skutkového stavu soud rozhodne stejně. Dále soud zjistil z rozsudku, že další vydané rozvrhy práce pro roky 2010, 2011, 2012 a 2013, kterými byla žalobci přidělena práce na [anonymizována dvě slova] pro dané roky, žalobce nenapadl a vyslovení jejich neplatnosti se nedomáhal.

14. Ze součinnosti Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2016 ohledně docházky žalobce soud zjistil, že evidence docházky na pobočce v [obec] byla evidována až od února 2012. Žalobce byl na pobočce v [obec] v únoru 2012 ve dnech 1, 3, 6, 7, 8, 10, 13, 14, 15, 17, 20, 21, v březnu 2012 ve dnech: 6, 7, 9, 12, 13, 14, 16, 19, 20, 21, 26, 27, 28, 29, 30, v dubnu 2012 ve dnech 2, 3, 4, 6, 9, 10, 11, 16, 17, 18, 23, 24, 25, 30, v květnu 2012 ve dnech 2, 4, 9, 11, 14, 15, 16, 21, 22, 28, 29, 30, v červnu 2012 ve dnech 4, 5, 6, 11, 12, 13, 15, 18, 19, 20, 21, 22, v červenci 2012 ve dnech 2, 3, 4, 9, 10, 11, 12, 13, 16, 17, 18, 19, 20, 23, 24, 26, 27, 30, 31, v srpnu 2012 ve dnech 1, 2, 3, 6, 7, 8, 9, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23, 27, 28, 29, 31, v září 2012 ve dnech 3, 4, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 17, 18, 19, 20, 21, 24, 25, 26, v listopadu 2012 ve dnech 2, 5, 6, 7, 8, 12, 13, 14, 15, 16, 19, 20, 21, 22, 26, 27, 28, 29, 30, v prosinci 2012 ve dnech 3, 4, 5, 6, 7, 10, 11, 12, 14, 17, 18, 19, 20, 21, 27, 28, 31, v lednu 2013 ve dnech 2, 3, 4, 7, 8, 9, 28, 29, 30, 31, v únoru 2013 ve dnech 4, 5, 6, 8, 11, 12, 13, 14, 15, 18, 19, 20, 22, 25, 26, 27. Žalobce [anonymizována dvě slova] od 2. 1. 2009 do 23. 1. 2009, dovolenou od 26. 1. 2009 – 6. 2. 2009, 9. 3. 2009 – 11. 3. 2009, 17. 6. 2009 – 19. 6. 2009, 20. 7. 2009 – 24. 7. 2009, 21. 8. 2009 a 3. 12. 2009 – 17. 12. 2009. Žalobce byl na školení od 27. 5. 2009 – 28. 5. 2009. Žalobce čerpal dovolenou od 8. 2. 2010 – 16. 2. 2010, 21. 6. 2010 – 25. 6. 2010, 7. 7. 2010 9. 7. 2010, 20. 8. 2010, 6. 12. 2010 – 16. 12. 2010. Žalobce byl na školení dne 4. 11. 2010 5. 11. 2010. Žalobce v roce 2011 čerpal dovolenou od 14. 2. 2011 – 15. 2. 2011, 14. 3. 2011 – 16. 3. 2011, 23. 5. 2011 27. 5. 2011, 4. 7. 2011 – 15. 7. 2011, 11. 8. 2011 – 12. 8. 2011, 5. 12. 2011 – 16. 12. 2011. Žalobce byl na školení od 2. 11. 2011 – 4. 11. 2011, od 9. 11. 2011 – 10. 11. 2011. Součinnost žalované soud hodnotí tak, že dává odpověď na otázku, kdy byl žalobce na pobočce v [obec] od února 2012 do února 2013. V ostatních dnech je nutné vyjít z poznámek žalobce, které vtělil do žaloby, neboť není vyloučeno, že žalobce některé dny pobýval na obou pobočkách, případně, že cesty vykonal, ačkoliv je v docházce uvedeno něco jiného, kdy z časů zapsaných do docházky je zřejmé, že se jedná pouze o formální evidenci, neboť je vyloučené, aby žalobce po dobu mnoha let do práce dorazil vždy přesně v čase 7:30, případně opouštěl soud koncem pracovní doby. S ohledem na důvody zamítnutí žaloby se nejedná o věc podstatnou. Stejná zjištění soud učinil ze součinnosti nesprávně datové ze dne 25. 4. 2016, když nesprávné datum bylo opraveno na 25. 8. 2016.

15. Ze zápisu z porady ze dne 18. 11. 2008 soud zjistil, že při poradě dne 18. 11. 2018, kdy byl představen rozvrh práce na rok 2009, žalobce nesouhlasil s částečným přeložením na pobočku v [obec] (shodně vyjádření [název soudu] ze dne 12. 12. 2008).

16. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že žalované bylo předběžným opatřením nařízeno žalobci do právní moci rozhodnutí ve věci samé přidělovat práci v sídle [název soudu], [ulice a číslo], [obec], neboť dle Krajského soudu v Brně obava žalobce, zda dle napadeného rozvrhu práce byl zákonným soudcem bez dalšího postačovala pro závěr, že je třeba mezitímně upravit poměry mezi účastníky. Skutečnost, že žalobci byla přidělována práce již výhradně na [anonymizována dvě slova] dle tehdy účinného rozvrhu práce, měl [název soudu] při vydání předběžného opatření za irelevantní.

17. Z žádosti ze dne 13. 5. 2009, doručené dne 14. 5. 2009, soud zjistil, že se žalobce obrátil na žalovanou o proplacení nákladů, které mu vznikají s přeložením na jihlavskou pobočku, přičemž se mělo jednat o jízdní výdaje a stravné. Žalovaná toto odmítla (viz vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2009). Z žádosti ze dne 13. 5. 2009 je patrné, že si žalobce uvědomoval, že v souvislosti s rozvrhem práce za rok 2009, který měl žalobce za neplatný v rozsahu jeho přidělení na jihlavskou [anonymizováno], mu vznikají náklady v podobě jízdních výdajů, a že si toto byla vědoma i žalovaná.

18. Z vyjádření [název soudu] ze dne 3. 2. 2014, 10. 2. 2014, 25. 2. 2014 soud shodně zjistil, že žalobce pobýval v [obec], ale podle potřeby též ve [anonymizována dvě slova] (viz též výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]). Přidělení žalobce sledovalo zájem na vyřešení problémů nedostatku soudců na jihlavské pobočce (viz též výpověď svědka [příjmení] či svědkyně [jméno] [příjmení]). Soud z těchto vyjádření nemá za prokázané, že by žalobce udělil svůj souhlas s přeložením na pobočku v [obec], avšak proti rozvrhům práce [název soudu] za roky 2010 – 2013 již neprotestoval (viz též výpověď žalobce).

19. Ze stanoviska ze dne 18. 4. 2014 soud zjistil, že nárok žalobce Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti odmítlo odškodnit z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci po předběžném uplatnění dne 16. 1. 2013 (viz předběžné uplatnění nároku ze dne 14. 10. 2013).

20. Soud blíže nehodnotily ty důkazy, z nichž nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodování (výpis z ČAK JUDr. [jméno] [příjmení], žádost o stanovisko [anonymizována dvě slova]).

21. Soud měl dále k dispozici výslechy svědků. Soud tyto důkazy neopakoval, neboť podle § 119 odst. 3 o. s. ř. postačuje sdělení obsahu provedených důkazů, které jsou zachyceny v protokole o jednání. Konečně opakování výslechů by bylo i nadbytečné s ohledem na absenci příčinné souvislosti a promlčení nároku, což jsou závěry, které lze učinit i bez výslechů. Opakování výslechů svědků má soud ve shodě s odvolacím soudem za nadbytečné též proto, že žalobce nebyl povinen si cesty lépe rozvrhnout mezi [příjmení] a [anonymizována dvě slova].

22. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], dcery žalobce, soud zjistil, že v době přeložení do [obec] v roce 2009 žalobce pobýval jak [obec], v bytě v [anonymizováno] ulici, kde má hlášený trvalý pobyt, tak na chalupě ve [anonymizována dvě slova] na [obec]. V době, kdy se žalobce nemohl zastavit u své matky, tak vypomáhal bratr svědkyně, který v té době bydlel v [obec]. Jednalo se o nákupy a pomoc s chodem domácnosti. Babička byla ale soběstačná, mohla si své věci obstarat sama. Rodina se snažila zejména být s ní v kontaktu, aby babička nebyla sama a brala pravidelně léky. K cestám na jihlavskou pobočku žalobce využíval vozidlo svědkyně [příjmení] [jméno]. Soud hodnotí svědkyně jako hodnověrný ve shodě s dalšími provedenými důkazy.

23. Z výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], bývalé manželky žalobce, soud zjistil, že žalobce nastoupil na Krajský soud v Brně tři až pět let předtím, než byl přeložen do [obec] a v té době dojížděl do [obec] ze společného bydliště ve [anonymizována dvě slova] [jméno]. Tento stav trval několik let, poté si zajistil byt v [obec]. [příjmení] se o matku v [obec]. Žalobce dojížděl vozidlem [příjmení] [jméno]. Soud hodnotí výslech manželky v části, ve které hodnotila podmínky bydlení žalobce jako hodnověrný. Pokud jde o důvody přeložení žalobce na pobočku (šikana rodiny, které měla svědkyně vyvolat či strach, aby na pobočku nešel soudit někdo z vedení Krajského soudu v [obec]) tyto soud za prokázané nevzal, neboť se rozcházejí i s důvody, které uváděl sám žalobce (jednání, které mu mělo být nesprávně vytýkáno). Jednalo se tak pouze o domněnky svědkyně.

24. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], tehdejšího předsedy Krajského soudu v Brně, soud zjistil, že vedení Krajského soudu v Brně mělo povědomí o tom, že se žalobce zdržuje i ve [anonymizována dvě slova], což vedlo k úvaze o vhodnosti přeložení právě žalobce na nově otevíranou pobočku krajského soudu do [obec]. Soud hodnotí výslech svědka jako hodnověrný, pokud jde o povědomí o tom, že se žalobce (kromě [obec]) zdržoval i ve [anonymizována dvě slova], což je ve shodě s výpovědí shora uvedených svědkyň. Pokud jde o souhlas žalobce s přeložením, toto soud za prokázané nevzal, neboť je to v rozporu se zápisem z porady ze dne 18. 11. 2008, kde žalobce projevil výslovně nesouhlas se sporným rozvrhem práce. Souhlas žalobce svědek dovozoval pouze z toho, že si žalobce pochvaloval agendu, z čehož však souhlas (ani konkludentní) dovodit nelze. Soud nemá za to, že by svědek byl vůči žalobci zaujat, neboť ze žalobcem předložené listiny z 10. 9. 2008 soud zjistil, že svědek jako předseda soudu zrušil výtku udělenou žalobci k jeho námitkám, tudíž nelze dovodit, že by proti žalobci byl zaujat (viz zrušení výtky ze dne 10. 9. 2008 a námitky žalobce ze dne 19. 8. 2018).

25. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je bývalým kolegou žalobce z jihlavské pobočky Krajského soudu v Brně. V době, kdy svědek nastoupil na pobočku Krajského soudu v Brně v [obec], měl žalobce nastoupit zpět výlučně k výkonu činnosti do [obec] a svědek se snažil žalobce přesvědčit, aby v [obec] zůstal, a za tím účelem jej navštívil i ve [anonymizována dvě slova]. Soud hodnotí výslech svědka jako věrohodný, pokud jde o přemlouvání žalobce, aby zůstal na jihlavské pobočce, dalšími událostmi si svědek nebyl tolik jistý, případně by byly duplicitní ke shora uvedeným zjištěním.

26. Soud měl k dispozici účastnickou výpověď žalobce, z které zjistil, že žalobce sám sobě odůvodňoval přeložení na jihlavskou pobočku jako trest v souvislosti s jednáním, za které mu byla udělena výtka ze dne 15. 8. 2008, která byla následně zrušena. Takto to žalobce cítil. Žalobce se v době přeložení staral o matku, měl zajištěn byt v [obec]. Žalobce nedal souhlas s přeložením ani dodatečně, nikdo jeho souhlas nevyžadoval. Na jihlavské pobočce to bylo pěkné, což potvrzoval kolegům. Proti rozvrhům práce za roky 2010, 2011, 2012 a 2013 žalobce neprotestoval, neudělil však žádný výslovný souhlas se svým přeložením na pobočku v [obec]. Prezenci na jihlavské pobočce vyplňoval sám žalobce. Pokud jde o vyjádření žalobce, že sporné dny pracoval na obou pobočkách, soud uvádí, že taková situace v období mnoha let skutečně mohla nastat, zvláště pak, když docházkový list má uvedeny pouze formální časy. K tomu si však soud dovolí poznamenat, že žalobci ničeho nebránilo být při vyplňování docházky důslednější a vepsat přesné časy příchodů a odchodů na pobočku, pokud by pobýval na obou pobočkách. Skutečnost, že byl žalobce trestán přeložením na jinou pobočku, zůstala pouze u dojmu žalobce. Při samotném vytýkacím pohovoru nic takového nepadlo a pro rozhonutí ve věci se ani nejedná ani o věc podstatnou. Stejně tak je nepodstatná absence vztahu mezi žalobcem a soudkyní [příjmení].

27. Dokazování lze shrnout tak, že v období roku 2009 měl žalobce již zajištěno bydlení v [obec], avšak společně s rodinou pobýval též dle potřeby na chalupě ve [anonymizována dvě slova]. Žalobce v roce 2009 vykonával funkci soudce jak na pobočce v [obec], tak v sídle krajského soudu, v [obec]. V [obec] (dle vlastních žalobních tvrzení plynoucích z rozpisu jízd) působil v roce 2009 zpravidla dva dny v týdnu, odkud dojížděl z [obec]. Vykonal 81 cest a náhrada za tyto cesty byla přiznána rozsudkem Městského soudu č. j. [číslo jednací]. Zbývající nárok žalobce je uplatněn opožděně a cesty za roky 2010 a následující nejsou důsledkem rozvrhu práce za rok 2009 ale rozvrhů práce přijatých později.

28. Soud neprováděl další dokazování (zejména blíže neurčenými zpracovanými spisy), neboť takové dokazování hodnotí za nadbytečné ve shodě s odvolacím soudem. Soud za prokázané, že žalobce cesty vykonal tak, jak tvrdí, a že mu vznikly náklady v podobě pohonných hmot za vykonané cesty do zaměstnání a zpět. Nedůvodnost nároku žalobce soud dovodil z absence příčinné souvislosti a promlčení nároku.

IV. Skutkový závěr

29. Žalobce v souvislosti s rozvrhem práce ze dne 22. 12. 2008, Spr [číslo], na rok 2009 vykonal 81 jízd v roce 2009 automobilem Ford Focus, který patřil jeho dceři, z místa bydliště v [obec] do jihlavské pobočky Krajského soudu v Brně (81 x 186 km). Přeložení žalobce na pobočku v [obec] bylo učiněno neplatně bez souhlasu žalobce. Žalobce i žalovaná si oba byli vědomi, že žalobci vznikají náklady v podobě spotřebované pohonné hmoty v jednotlivých dnech, a to vždy k okamžiku, kdy žalobce cesty vykonal. Žalobce uplatnil nárok na náhradu skutečné škody v podobě nákladů na dopravu osobním vozidlem až se změnou žaloby doručenou soudu dne 11. 7. 2016. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Soud nemá za prokázané, že by žalobce dodatečně souhlasil se svým přidělením na jihlavskou pobočku.

V. Právní posouzení

30. Podle § 265 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2015, zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

31. Podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

32. Podle § 41 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění účinném do 18. 7. 2011, o soudech a soudcích, rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.

33. Podle § 42 odst. 1 písm. a) a b) zákona o soudech a soudcích, se v rozvrhu práce soudu zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních a stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu.

34. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.

35. Podaný návrh (žaloba nebo návrh na zahájení řízení) může v probíhajícím řízení doznat změny také v obsahu toho, čeho se navrhovatel (žalobce) návrhem domáhá (v tzv. žalobním petitu), nebo ve vylíčení skutkového základu uplatněného práva. Navrhovateli (žalobci) se tím umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (viz NS 30 Cdo 2877/2010). 36. podle § 95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. O změnu žaloby jde tehdy, změní-li žalobce žalobní návrh tak, že požaduje na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, tj. jde o rozšíření žaloby. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a procesněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro běh promlčecí doby, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví, a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula. Pro stanovení promlčecí doby, popř. počátku jejího běhu, tak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení, popř. okamžik připuštění změny návrhu (srov. NS 23 Cdo 3200/2011). Závěr, podle něhož účinek spojovaný s podáním žaloby soudu (stavení běhu promlčecí lhůty) lze spojovat pouze s podáním takové žaloby (z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno, s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu postupem dle § 95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu změna žaloby došla, se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz NS 23 Cdo 3902/2019).

37. Soud posoudil žalobu podle shora uvedených zákonných ustanovení a judikatury, zejména podle § 106 odst. 1 občk. zák., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

38. V projednávané věci soud zdůrazňuje, že ustálená judikatura dovodila, že vždy záleží na žalobci, jak újmu vymezí, skutkově popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlení následků a jevových souvislostí jeho příčin určuje skutkově předmět řízení.

39. Žalobce žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2014 žádal přisoudit na náhradě škody částku 48 712 Kč jako paušálních náhrad odpovídající používání hromadného dopravního prostředku za cesty z [obec] do místa jeho výkonu funkce soudce v [obec], kdy tuto škodu mu mělo způsobit neplatné přidělení dle rozvrhu práce za rok 2009. Dne 11. 7. 2016 žalobce žalobu změnil a již se nedomáhal výše uvedeného nároku, ale nového nároku na náhradu skutečné škody za vykonané cesty v jím specifikovaných datech osobním vozidlem v rozsahu částky 587 959,02 Kč, kterou mu měl způsobit rozvrh práce za rok 2009. Soud tuto žalobu připustil, čímž byl jasně dán předmět řízení.

40. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává předmětem řízení částka 582 127,02 Kč nového nároku, u kterého z větší části absentuje příčinná souvislost a je promlčen.

41. Soud se nejprve zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním žalované jako zaměstnavatele, za které je nutno považovat přidělení žalobce na jihlavskou pobočku Krajského soudu v Brně rozvrhem práce za rok 2009 bez souhlasu žalobce. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na § 41 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích ve spojení s § 42 odst. 1 písm. a), b) zákona o soudech a soudcích mohl protiprávní účinky vůči žalobci rozvrh práce pro rok 2009 působit pouze v kalendářním roce 2009. V období následujícím (2010, 2011, 2012 a část roku 2013) již rozvrh práce za rok 2009 neměl účinků, neboť rozvrh práce se vydává pouze na období kalendářního roku, a proto žalobci v souvislosti s rozvrhem práce 2009 žádná škoda v období od roku 2010 nevznikla, ačkoliv tak žalobce v řízení marně tvrdil. Nárok na náhradu škod žalobce za cesty v roce 2010 (144 667,08 Kč), v roce 2011 (157 653,60 Kč), v roce 2012 (179 121,72 Kč) a v roce 2013 (26 968,14 Kč) jsou nedůvodné pro absenci příčinné souvislosti s rozvrhem práce za rok 2009. Na tom nic nemění ani závěr Krajského soudu v Brně o potřebě vydání předběžného opatření, který oponoval názoru Městského soudu v Brně, že s odstupem let naléhavá potřeba vydání předběžného opatření ustala. Tato otázka nebyla posuzována věcně, byla řešena jen pro účely vydání předběžného opatření, a nelze z ní činit závěry o příčinné souvislosti ve věci.

42. Dalším důvodem zamítnutí žaloby je důvodně vznesená námitka promlčení. Lze přisvědčit žalované, že žalobci vznikala škoda průběžně po vykonání jednotlivých cest. Nejedná se o opětující plnění či nedělitelný nárok, jak se žalobce snaží dovodit. V tomto směru soud odkazuje na přiléhavou argumentaci žalované ze dne 15. 10. 2020 (č. l. 306 a násl.), kterou by zde jen opakoval. Poslední jízdu žalobce vykonal dne 1. 3. 2013. Dne 1. 3. 2013 žalobce také věděl, že v důsledku vykonání jízdy byl nucen vynaložit pohonné hmoty, aby se dopravil do zaměstnání a zpět do bydliště. Promlčecí doba tedy začala plynout dne 2. 3. 2013, neboť již druhá den žalobce mohl nárok na náhradu škody po žalované uplatnit, a skončila podle § 106 odst. 1 obč. zák po dvou letech dne 1. 3. 2015. Žalobce s uplatněním na náhradu škody nemusel vyčkávat skončení řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], protože (jak vysvětlil v projednávané věci Nejvyšší soud) přidělení práce na jiné pobočce nebylo nezákonným rozhodnutím ale opatřením zaměstnavatele. Určení neplatnosti přidělení má pouze deklaratorní povahu. Žalobce byl o nesprávnosti tohoto přidělení přesvědčen od počátku, ostatně sám o proplacení škody žalovanou požádal již v průběhu roku 2009.

43. Lze uzavřít, že žalobce nárok na náhradu skutečné škody za vykonané cesty v podobě pohonných hmot uplatnil u soudu opožděně dne 11. 7. 2016.

44. Pokud žalobce tvrdí, že škoda mu byla způsobena úmyslně a promlčecí doba tak činí 10 let, lze k tomu uvést, že žalobce nerozlišuje mezi subjektivní a objektivní lhůtou. Žalobci uplynula subjektivní lhůta 2 let, kdy se dozvěděl, že žalovaná odpovídá za škodu. Objektivní lhůta v podle § 106 odst. 2 obč. zák. v takovém případě nehraje žádnou roli, neboť pro závěr o promlčení postačí promlčení jedné ze lhůt (ať již subjektivní nebo objektivní).

45. Pokud jde námitku rozporu promlčení s dobrými mravy, soud nemá důvodu odchýlit se od právního názoru, který byl již vyjádřen v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, že zde výjimečné důvody pro odepření práva uplatnit námitku promlčení nejsou.

46. Lze přisvědčit žalované, že neměla vliv na to, kdy a jakým způsobem uplatní žalobce svůj nárok na náhradu škody a žalobce neuvedl relevantní důvody, proč by měl být prolomen princip právní jistoty. Žalovaná rovněž neměla vliv na to, kdy soud ve věci nařídí první jednání. Důvodem, proč žalobce uplatnil nárok opožděně, bylo jeho nesprávné právní hodnocení, že se jedná o nárok z titulu odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci a snaha domoci se vyšší částky, neboť měl mylně za to, že by mu nepříslušela náhrada skutečné škody. Soud zdůrazňuje, že odepření námitky promlčení lze pouze za mimořádných okolností, které prolamují princip právní jistoty a jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný brání. Mimořádné okolnosti pro prolomení principu právní jistoty soud neshledal. Žalobce se dovolává dobrých mravů nedůvodně, dovozuje-li je s ohledem na povahu a pohnutky žalované ohledně jednání, z kterého dovozuje vznik škody (viz NS 25 Cdo 1839/2000 či NS 29 Cdo 2908/2014).

47. Pokud žalobce akcentoval, že rozhodoval na jihlavské pobočce jako nezákonný soudce, je tato okolnost pro řešení projednávaného sporu zcela nepodstatná.

48. S ohledem na shora uvedené důvody soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

VI. Náklady řízení

49. Stát má dle § 148 odst. 1 věty první o. s. ř. podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Soud proto neúspěšnému žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, které jsou představovány náklady svědečného ve výši 4 343 Kč. Původní výrok III. rozsudku č. j. 22 C 243/2014 – 216 byl jako závislý výrok zrušen Nejvyšším soudem, proto soud uložil náhradu nákladů státu žalobci znovu, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

50. Žalobce však další náhradu nákladů státu znovu platit nemusí, neboť ji uhradil již dne 24. 10. 2017 (viz záznam o složení č. l. 253) dle zrušeného rozsudku a tato mu nebyla vrácena.

51. Náklady dle § 142 odst. 1 o. s. ř. patří úspěšné žalované. Žalované náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za úkon za vyjádření ze dne 3. 2. 2016, vyjádření ze dne 11. 7. 2016, příprava a účast na jednání dne 10. 6. 2016, vyjádření ze dne 1. 9. 2016, příprava a účast na jednání dne 5. 10. 2016, příprava a účast na jednání 18. 1. 2017 a příprava a účast na jednání 24. 3. 2017, vyjádření dne 21. 8. 2017, příprava a účast na jednání dne 5. 9. 2017 a vyjádření žalované ze dne 15. 10. 2020, celkem 4 500 Kč, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

Poučení