22 C 247/2023 - 40

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro na vydání bezdůvodného obohacení o 93 382,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11.75 % ročně z částky [částka] od 26. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím.

2. Uvedl, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s žalobcem jakožto úvěrovaným dne 25. 11. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále též „Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání. Téhož dne uzavřela žalovaná s postupitelem rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou.

3. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla žalobci částku ve výši [částka] za poplatek ve výši [částka], tedy celková částka splatná žalobcem měla být [částka], a to ve 30 měsících, kdy výpůjční úroková sazba činila 148,15 % p. a. a RPSN činilo 142,18 %.

4. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. Smluvních ujednání. Žalobce poukázal zejména na čl. 12.

5. Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, které byla splatná v den následující po vzniku této smluvní pokuty. Dle čl. 12.7. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny.

5. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení žalobce, v důsledku čehož žalovaná vůči němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu, na jehož základě byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale také excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

6. Žalovaná následně zahájila vůči žalobci, na základě exekučního titulu – vydaného rozhodčího nálezu – exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa], a to po sp. zn. [spisová značka].

7. V průběhu exekučního řízení podal žalobce návrh na zastavení exekuce, a to s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).

8. Exekuční řízení bylo zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2019, potvrzené usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne 11. 11. 2020. Krajský soud navázal na právní závěry prvostupňového soudu a potvrdil zastavení exekuce z důvodu, že tato byla vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu – rozhodčího nálezu, a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, neboť v daném případě bylo žalovanou požadované a rozhodcem přisouzené plnění v rozporu s dobrými mravy a vedoucí k nepřiměřenému postižení žalobce. Usnesení Krajského soudu nabylo ve výroku o zastavení exekuce právní moci dne 16. 12. 2020.

9. Předtím, než bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, vymohl soudní exekutor na žalobci částku [částka], která byla kromě poskytnuté částky [částka] tvořena především částkami připadajícími na excesivní úroky, smluvní sankce a náklady rozhodčího řízení. Z vymožené sumy pak soudní exekutor vyplatil žalované částku [částka] jako oprávněné v exekučním řízení.

10. Exekuční řízení bylo vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a absolutně neplatné Úvěrové smlouvy – na tyto smluvní dokumenty je tak třeba nahlížet takovou optikou, jako by tyto smlouvy nikdy nebyly uzavřeny, či spíše, jako by nikdy neexistovaly. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Toto bezdůvodné obohacení přitom vzniklo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce, a tedy odpadnutím důvodu, proč žalovaná disponovala vymoženým plněním.

11. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila žalobci částku [částka]. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči žalobci nepochybně nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla poskytnutá částka žalobci vyplacena, až do dne jejího zaplacení. Žalované tak z vyplaceného plnění náleží a částka [částka] představující jistinu poskytnutého úvěru a částka [částka] představující zákonný úrok z prodlení z částky [částka] ode dne 8. 12. 2015 do 16. 12. 2020. Celkově je tak žalovaná oprávněna si ponechat částku [částka].

12. Na zbývající část plnění však žalovaná nemá právní nárok, neboť Úvěrová smlouvy je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „NOZ“).

13. Žalobce proto uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] ([částka] – [částka]).

14. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ze dne 10. 6. 2022. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok žalobce odmítá v celém rozsahu a žádné bezdůvodné obohacení na základě předžalobní výzvy nevydala.

15. Žalobce se proto podanou žalobou domáhá částky [částka] a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 11.75 % ročně od 26. 6. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

16. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobce neuznává, a to ani částečně.

17. Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty.

18. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

19. Žalovaná pak akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 26. 7. 2016, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Tento rozhodčí nález nebyl nikdy postupem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), zrušen a veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález.

20. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, tak nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

21. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumávat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).

22. Žalobci nic nebránilo v tom, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Neučinil-li tak, nelze nyní pravomocný rozhodčí nález v nalézacím řízení přehlížet.

23. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka].

24. Vznesla pak i námitku promlčení. Uvedla, že zastavení exekuce na návrh povinné strany není předpokladem pro to, aby povinná strana mohla následně podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Postupitel minimálně při podání návrhu na zastavení exekuce, který je datován dne 16. 4. 2019, věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se obohatila žalovaná. Postačuje znalost skutkových okolností, není nutná vědomost o jejich právním hodnocení. Žalovaná v tomto ohledu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.

25. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

26. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobce měl dospět ke stejným závěrům, co se týče neplatnosti Úvěrové smlouvy, rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález dle žalobce nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalobce pak dále tvrdil, že rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] de facto rozhodčí spory nerozhodoval, ale tyto rozhodovala [právnická osoba] Rozhodce nadto neobdržel rozhodčí poplatek od žalované; tento byl hrazen [právnická osoba] [právnická osoba] přitom byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení, a nikoliv za účelem výkonu administrativní činnosti (z toho plyne, že rozhodčí řízení před [tituly před jménem] [jméno FO] nikdy neproběhlo). O tom svědčí i fakt, že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o zajištění služeb rozhodců (tuto by měl soud pro nynější řízení vyžádat, resp. by měl [tituly před jménem] [jméno FO] vyzvat, aby soudu doložil veškerá písemná ujednání mezi ním, žalovanou a [právnická osoba], případně sepsal obsah veškerých ústních dohod, když je zde důvodné podezření, že mohlo dojít k trestnému činu ze strany [právnická osoba], případně i rozhodce samotného). Mezi [právnická osoba] a žalovanou nadto existoval vztah ekonomické závislosti. Žalobce k prokázání uvedených skutečností navrhla výslech [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena. Žalobce je názoru, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit se dnem pravomocného zastavení exekuce. Ačkoliv je pravdou, že žalobce při podání návrhu na zastavení exekuce mohl získat informaci, že exekuční titul je vadný, je nutné, aby bezdůvodné obohacení prvně vzniklo. Muselo tedy dojít k odpadnutí právního důvodu. Tímto důvodem je nařízená exekuce. Do jejího zastavení měla žalovaná právní důvod, proč plnění od postupitele přijala. Vědomost o bezdůvodném obohacení tedy nemohla nastat dříve, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Nelze si představit, že by žalovaná na jednu stranu mohla vést exekuci a pohledávku vymáhat a že by původní spotřebitel mohl zároveň vymožené peníze úspěšně vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2021 na tomto nic nemění. V případě posuzovaném Ústavním soudem šlo o smlouvu o životním pojištění, která byla absolutně neplatná. Tedy nemuselo dojít k žádnému úkonu odstoupení od smlouvy apod. V takovém případě bezdůvodné obohacení vznikalo tedy jednotlivými úhradami, protože nebyl právní důvod k plnění. V této věci však právní důvod k úhradám (k plnění v rámci exekuce) byl, a to právě v podobě běžící exekuce. Tedy do zastavení exekuce nemohlo být plnění vymáháno jako bezdůvodné obohacení. Uvedený nález Ústavního soudu tedy na danou věc nijak nedopadá. Námitka promlčení vznesená žalovanou se nadto dle žalobce příčí dobrým mravům.

27. Dále žalobce odkázal na judikaturu týkající se stavění promlčecích lhůt z pohledu oprávněných z exekuce, judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého na straně soudních exekutorů a judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení v případech neplatného notářského zápisu. Rovněž uvedl, že námitka promlčení se příčí dobrým mravům. Vyjádřil pak i svůj nesouhlas s rozhodnutími Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Žalobce taktéž odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne 20. 12. 2022, a č. j. [spisová značka] ze dne 8. 2. 2023, ve kterých byla otázku běhu promlčecí lhůty posouzena v souladu s tím, co tvrdí žalobce. Zopakoval, že k započetí běhu promlčecí lhůty je nutné, aby bezdůvodné obohacení prvně vzniklo. V tomto případě vzniklo bezdůvodné obohacení odpadnutím právního důvodu, tedy exekuce, protože do té doby měla žalovaná právní důvod vymožené plnění držet.

28. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

29. Mezi žalovanou a žalobcem byla dne 23. 11. 2015 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Celková výše úvěru byla [částka]. Úvěr měl být splácen v 30 měsíčních splátkách po [částka]. Výpůjční úvěrová sazba úvěru byla sjednána na 148,15 % p. a. a výše RPSN byla stejná, 148,15 %.

30. V čl. XVI. Úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že účastníci v dalším odkazují na Smluvní ujednání ke smlouvě, která jsou nedílnou součástí smlouvy. Smluvní ujednání pak obsahují v čl. 7.4. ujednání, že pokud po uhrazení veškerých dluhů vznikne na straně žalované přeplatek, nemá žalovaná povinnost o tomto přeplatku dlužníka informovat. Tento vrátí až na základě písemné žádosti žalobce. Žalobce je přitom povinen prokázat, že peněžní prostředky odpovídající přeplatku skutečně uhradil. Žalobce je pak povinen uhradit žalované veškeré náklady vzniklé v souvislosti s vrácením přeplatku. Ve čl. 12 smluvních ujednání jsou pak uvedeny sankce. V případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů vzniká žalobci povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky. V případě prodlení delšího než 30 dní vzniká žalobci nad rámec předchozí smluvní pokuty dále povinnost uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Obě smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dní ode dne jejich vzniku. V případě prodlení s úhradou dvou splátek či v případě s úhradou jedné splátky delší než 60 dnů dojde automaticky ke zesplatnění úvěru. Pokud přitom dojde ke zesplatnění úvěru, tak se splátky (zahrnující jistinu úvěru a běžné úroky z úvěru) stávají součástí nové jistiny. Tato nová jistina je splatná den po zesplatnění úvěru. V případě prodlení s úhradou této jistiny byla žalovaná oprávněna požadovat související zákonný úrok z prodlení z takto nově vzniklé jistiny a také smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení. Pokud žalobce novou jistinu neuhradí ani ve lhůtě 10 dní, vzniká mu povinnost uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 25 % z nové jistiny. Tato smluvní pokuta je splatná den po svém vzniku a vznikala nad rámec smluvní pokuty ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení. (usnesení Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2019 bod. 6 odůvodnění)

31. Dne 23. 11. 2015 žalobce a žalovaná dále uzavřeli rozhodčí smlouvu, ve které sjednali, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení dle pravidel dané rozhodčí smlouvy. Spory budou rozhodovat rozhodci uvedení v rozhodčí smlouvě, mezi kterými je uveden i [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodčí řízení mohlo probíhat bez ústního jednání, a to na základě posouzení rozhodcem. (usnesení Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2019 bod. 8 odůvodnění)

32. Dne 23. 11. 2015 bylo žalobci žalovanou vyplaceno na základě Úvěrové smlouvy [částka]. (nesporná tvrzení účastníků)

33. Vzhledem k tomu, že žalobce úvěr řádně nesplácel, resp. uhradil pouze první splátku a z druhé [částka], z třetí pak [částka]. Další splátky již nehradil. Žalovaná podala u [tituly před jménem] [jméno FO], rozhodce, návrh na zahájení rozhodčího řízení, ve kterém požadovala, aby rozhodce postupiteli uložil povinnost uhradit žalované dlužnou částku z úvěrové smlouvy. Tomuto návrhu bylo vyhověno rozhodčím nálezem ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. [spisová značka] (dále též „Rozhodčí nález“), kterým byl žalované přiznána vůči žalobci částka [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8.05 % p.a. z této částky od 23. 5. 2016 do zaplacení, smluvní pokuta ve výši [částka] a dále ve výši 0.25 % denně z částky [částka]. (usnesení Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2019 bod. 12 odůvodnění)

34. Následně byla soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO] byla dne 20. 10. 2016 pověřena provedením exekuce k uspokojení pohledávek žalované z předmětného rozhodčího nálezu. Podáním ze dne 15. 6. 2018 navrhl žalobce (zastoupený [tituly před jménem] [adresa], advokátem) zastavení exekuce. Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 25. 10. 2019, č. j. [spisová značka] (dále též „usnesení OS“), tomuto návrhu vyhověl a exekuce byla zastavena. Oprávněná se proti usnesení OS odvolala. Usnesení OS bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 16. 12. 2020 (dále též „usnesení KS“). Uvedl, že žalovanou požadované a rozhodcem přiznané plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení postupitele, že je nutno zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (usnesení Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2019, usnesení Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne 11. 11. 2020, č. j. [spisová značka])

35. Žalobce žalované na základě Úvěrové smlouvy poskytl celkově [částka]. Žalobce výzvou ze dne 10. 6. 2022 vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši [částka], a to nejpozději do 25. 6. 2022. Žalovaná v odpovědi na tuto předžalobní výzvu uvedla, že bylo hrazeno na hmotněprávní závazek, pročež nárok odmítá. (předžalobní výzva ze dne 10. 6. 2022, odpověď ze dne 15. 6. 2022)

36. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci.

37. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

38. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností současně uzavřené rozhodčí smlouvy.

39. Soud v tomto ohledu odkazuje na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. [spisová značka]: „pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. [spisová značka]: „není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. [spisová značka]), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] výše)“.

40. Soud posoudil Úvěrovou smlouvu a rozhodčí smlouvu v celkovém kontextu. Dospěl přitom k závěru, že obě smlouvy je nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

41. Vycházel přitom ze závěrů vyjádřených v usnesení NS, dle kterých jsou podmínky nastavené Úvěrovou smlouvou a plnění na základě této smlouvy přiznané Rozhodčím nálezem natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení postupitele, že exekuce Rozhodčího nálezu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu. Zdejší soud se s posouzením věci plně ztotožňuje a dodává, že důvody neplatnosti zakládá nejen to, že za poskytnutí úvěru ve výši [částka] měl postupitel žalované vrátit celkem [částka] v měsíčních splátkách ve výši [částka] po dobu 36 měsíců (RPSN sjednána ve výši 144,21 %, výpůjční úroková sazba úvěru 148,11 % p. a.), nýbrž i ujednání o zajištění povinností postupitele nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou. V poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od jejich vzniku v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění (v případě neuhrazení dvou splátek, či prodlení s úhradou jedné splátky delší než 60 dní) a dalšími smluvními pokutami z nově vzniklé jistiny (tvořené nesplacenými částkami jistiny a běžných úroků z úvěru), a to ve výši ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny a ve výši 25 % z nové jistiny (v případě jejího neuhrazení do 10 dnů od její splatnosti). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty dosáhnout takové výše, že její utvrzovací funkce se zcela vytrácí. Ve shodě s Nejvyšším soudem je takové smluvní ujednání, resp. nároky žalované plynoucí z těchto ujednání, nutno posoudit za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného (postupitele). Přehlédnout přitom nelze ani skutečnost, že v Úvěrové smlouvě byla sjednána další ustanovení vychylující rovnováhu vztahu významně v neprospěch postupitele. Odkázáno budiž zejména na postup při vracení přeplatku (žalovaná tento vracela pouze na písemnou výzvu, postupitel byl povinen žalované prokázat, že uhradil částku, ze které vznikl přeplatek a žalovaná měla právo odečíst si náklady spojené s vracením přeplatku) a na možnost žalované vylepit v případě prodlení s úhradou jakéhokoliv peněžitého závazku v místě bydliště postupitele písemnou výzvu obsahující jeho osobní údaje.

42. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství (kaskádovitých) smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujícím výlučně úvěrovaného (postupitele) a v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, které žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelem vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání.

43. Jak Úvěrová smlouva, tak na ni navazující rozhodčí smlouva jsou tedy neplatné pro rozpor s dobrými mravy způsobený zjevnou nespravedlností. Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jak bylo ostatně uzavřeno i v usnesení NS.

44. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

45. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši [částka]. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 46. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

47. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout i argumentaci žalované, že Rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků (lze rovněž říct, že je nicotný), jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 48. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být žalobci stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobce zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o ekonomické provázanosti rozhodce; o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo před rozhodcem atp.). I kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic, na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], ani jej nevyzval, aby soudu doložil veškerá písemná ujednání mezi ním, žalovanou a [právnická osoba], případně sepsal obsah veškerých ústních dohod).

49. Pro úplnost pak soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala od žalobce na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

50. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. [spisová značka]. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

51. Soud se v kontextu výše předestřených závěrů v neposlední řadě zabýval tím, zda žalovaná měla nárok vůči žalobci podle hmotného práva, tedy zda žalobce plněním v exekuci plnil žalované závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost žalobce v době plnění měl, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

52. Na základě výše uvedených skutkových zjištění a jejich právního posouzení soud dospěl k závěru, že hmotněprávním nárokem, který žalovaná měla vůči žalobci, bylo vrácení jistiny ve výši [částka]. Žalované se přitom celkově dostalo [částka].

53. Soud se v tomto ohledu zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná, neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

54. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ, ale závěry jde obdobně vztáhnout i na projednávanou věc) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. [spisová značka], kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce „nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným [srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu.“ 55. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který pro absenci právních účinků nelze vykonat. Jinými slovy subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 ve spojení s § 621 NOZ počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení závazně určí (tj. uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm žalobce prokazatelně dozví jiným způsobem). Tímto okamžikem je přitom v zásadě okamžik, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým dojde k zastavení exekuce.

56. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o „závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 30. 6. 2016).

57. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, který se prosadí i za účinnosti nové právní úpravy, podle kterého objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, u soudu, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. [spisová značka]; ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. [spisová značka]). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí lhůta proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě, něhož postupitel plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke „zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mít obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. [spisová značka], kde bylo dovozeno, že „pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“ 58. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že k zastavení exekuce a označení Rozhodčího nálezu za nezpůsobilý exekuční titul došlo v usnesení OS ve spojení s usnesením KS, které nabylo právní moci dne 16. 12. 2020. Subjektivní promlčecí lhůta proto nemohla před podáním žaloby (která byla podána dne 19. 10. 2023) uplynout. Soud k tomu dodává, že se zabýval i uplynutím objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 638 NOZ, která rovněž před podáním žaloby zjevně neuplynula.

59. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaná měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny ve výši [částka]. Žalované se celkově dostalo [částka]. Podle hmotného práva se jí však mělo dostat [částka]. Rozdíl mezi danými částkami je [částka]. Žalobce požaduje po žalované uhrazení [částka], neboť od dané částky odečítá jí vypočtenou částku [částka] představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky [částka] za období od 8. 12. 2015 do 16. 12. 2020. Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila jí požadovaných [částka]. Soud pak uložil žalované, aby žalobci uhradila i související úrok z prodlení z této částky ve výši 11.75 % ročně od 26. 6. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

60. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobcii, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z 5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 4. 1. 2024 a účast na jednání dne 3. 4. 2024) včetně 5 paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

61. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I a II podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení