22 C 27/2025 - 34

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Bednářovou v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 210 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 11. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se návrhem soudu doručeným dne 19. 5. 2025 domáhal zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp.zn. 25 C 116/2010 (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Uvedl, že posuzované řízení trvalo 5 488 dní, kdy s ohledem na jeho charakter se jedná o nepřiměřeně dlouhou dobu a konstatování porušení jeho práva je naprosto nedostačující satisfakcí. V řízení nebyl zapojen mezinárodní prvek, nebylo nezbytné aplikovat cizí právo, nebylo nezbytné provádět dokazování v cizině a nejednalo se o nijak zvlášť skutkově složitou věc. Uvedené tak zvyšuje zadostiučinění, kterého by se žalobci mělo dostat. Žalobce nezavdal příčinu k prodloužení řízení. S ohledem na judikaturu žádá náhradu nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne 20. 11. 2025 do zaplacení. Nárok u žalované uplatnil, avšak ta do dne podání žaloby o nároku nerozhodla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 24. 3. 2025 nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Uvedla, že nárok žalobce shledala důvodným co do částky 71 175 Kč. Zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvalo 15 let, probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž soudy rozhodovaly meritorně jednou, v závěru rozhodoval Ústavní soud. V řízení se vyskytly průtahy, avšak řízení bylo po dobu 7 let a 6 měsíců přerušeno do skončení věci vedené u téhož soudu sp.zn. 20 C 143/2004. Žalobce se na délce řízení podílel, spolu s dalšími žalobci žalobu opakovaně rozšiřoval, první jednání bylo za účelem mimosoudního jednání odročeno, které nebylo úspěšné. Třikrát bylo k žádosti žalobců odročeno z důvodu mimosoudní dohody a blanketní dovolání žalobci doplnili až po 2 měsících. Význam předmětu řízení pro žalobce byl standartní. Celkovou délku řízení však hodnotila žalovaná jako nepřiměřenou. Žalovaná základní částku 97 500 Kč snížila o 5 % s ohledem na projednávaní věci na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, dále o 15 % z důvodu podílu žalobce na řízení a nakonec o 7 % z důvodu sdílené újmy. Žalovaná dále přihlédla k odškodnění žalobce za nepřiměřenou dílku řízení, pro které bylo posuzované řízení přerušeno (sp.zn. 20 C 143/2004), kdy žalobci bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve výši 137 333 Kč.

4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. se k výzvě soudu, zda s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí, nevyjádřili a ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z důkazů provedených v řízení soud učinil následující skutková zjištění.

6. Z podstatného obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp.zn. 25 C 116/2010 bylo zjištěno, že žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně (v tomto odstavci také jen „soud“ nebo „soud I. stupně“) dne 1. 2. 2020 se [Jméno žalobce] (v tomto odstavci také dále jen „žalobce“), [jméno FO] a [jméno FO] (v tomto odstavci dále také jen „spolužalobci“) se domáhali zaplacení částky 95 800 Kč s příslušenstvím po společnosti [právnická osoba]. (v tomto odstavci také jen „žalovaná“) z titulu bezdůvodného obohacení (náhrada za užívání věcného břemene). Usnesením ze dne 16. 3. 2010 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Ten zaplatili dne 28. 4. 2010. Soudce v červenci 2010 dal pokyn k připojení dalších přílohových spisů. Dne 6. 8. 2010 soud vyzval žalovanou, nechť se k podané žalobě ve lhůtě 30 dní vyjádří. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila dne 1. 9. 2010. Dne 8. 12. 2010 bylo vyjádření doručeno právnímu zástupci žalobců k vyjádření. Během března 2011 si soud vyžádal další spisy k připojení s ohledem na již vypracované geometrické plány a znalecké posudky v jiných spisech. Spisy byly v srpnu 2011 vráceny. Usnesením ze dne 13. 11. 2011 soud vyzval žalobce k předložení výpisu z katastru nemovitostí a geometrického plánu, a to ve lhůtě 1 měsíc. Dne 14. 11. 2011 soud nařídil jednání na 17. 1. 2012. Dne 13. 1. 2012 požádal právní zástupce žalované o odročení jednání z důvodu neukončení smírčích jednání mezi účastníky v ostatních sporech. K žádosti se připojil právní zástupce žalobců. Dne 17. 1. 2012 se konalo jednání, kdy z důvodu žádosti stran bylo odročeno na neurčito z důvodu mimosoudního jednání. V květnu 2012 se soud dotazoval právních zástupců na výsledky mimosoudního jednání. Ti v červnu 2012 uvedli, že dohoda, která by všechny spory mezi účastníky vyřešila uzavřena nebyla a nelze očekávat její uzavření. Dne 31. 12. 2012 žalobci rozšířili svůj nárok o další období za které jim náleží bezdůvodné obohacení (o částku 49 983 Kč). Usnesením ze dne 4. 3. 2013, č.j. 25 C 116/2010-27 bylo řízení přerušeno dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do pravomocného skončení věci sp.zn. 20 C 143/2004 (v právní moci dne 27. 3. 2013). Z odůvodnění vyplývá, že řízení sp.zn. 20 C 143/2004 je vedeno pro žalobu o zrušení předmětného věcného břemene podané dle části V. o.s.ř. Následně je spis pravidelně lhůtován. Dne 15. 1. 2014 žalobci rozšířili žalobu o další dlužné období (52 809 Kč). Spis je dále pravidelně lhůtován. Dne 17. 2. 2016 žalobci rozšířili žalobu o další dlužné období (55 206,25 Kč). Spis je dále pravidelně lhůtován. Dne 20. 3. 2018 žalobci rozšířili žalobu o další dlužné období (52 582,75 Kč). Spis je dále pravidelně lhůtován. Dne 2. 3. 2020 žalobci rozšířili žalobu o další dlužné období (52 630 Kč). Spis je dále pravidelně lhůtován. Usnesením ze dne 18. 8. 2020, č.j. 25 C 116/2010-50 (PM 5. 9. 2020) soud rozhodl o pokračování v řízení, neboť řízení sp.zn. 20 C 143/2004 bylo ke dni právní moci konečného rozhodnutí, tj. 11. 5. 2020, skončeno. Dne 6. 1. 2021 soud nařídil jednání na 23. 3. 2021. Usnesením ze dne 28. 1. 2021 byli žalobci vyzváni k doplacení soudního poplatku za žalobu. Ten byl uhrazen dne 10. 2. 2021. Přípisem ze dne 16. 2. 2021 byli žalobci vyzváni k podání vysvětlení ohledně rozšíření nároku. Dne 24. 2. 2021 bylo jednání odročeno na 27. 4. 2021 z důvodu rozhodnutí o rozšíření žaloby. V průběhu března 2021 kontaktován právní zástupce žalobců za účelem vysvětlení rozšíření žalobního nároku. Usnesením ze dne 24. 2. 2021 byla žalovaná vyzvána, nechť se vyjádří k žalobě. Dne 12. 4. 2021 právní zástupce žalované požádal o zaslání žaloby s ohledem na nařízené jednání. Soud žalobu zaslal obratem. Žalovaná se vyjádřila dne 15. 4. 2021. Dne 27. 4. 2021 se konalo jednání. Účastníci byli vedeni i s ohledem na výsledky ostatních řízení ke smíru, k čemuž účastníci sdělili svá stanoviska. Za účelem uzavření smíru bylo jednání přerušeno do 21. 6. 2021. V květnu 2021 se k věci vyjádřila žalovaná. Její podání bylo v červnu přeposláno právnímu zástupci žalobců. Dne 18. 6. 2021 požádal právní zástupce žalobců o odročení jednání z rodinných důvodů a z důvodu kolize. Jednání tak bylo odročeno na 27. 7. 2021. Dne 27. 7. 2021 se konalo jednání, kdy po rekapitulaci spisu a zjištění bylo přerušeno za účelem výzvy žalobcům k odstranění vad žaloby (specifikace žalobních nároků a období, za která je žádáno bezdůvodné obohacení) na 2. 11. 2021. Dne 26. 10. 2021 požádal právní zástupce o odročení jednání z důvodu, že ve věci sp.zn. 21 C 79/2006, které s věcí souvisí, prozatím nebylo vyhotoveno písemné znění rozsudku a žalobci tak nemohou dostatečně specifikovat svoje nároky. Soud jednání odročil na 17. 1. 2022. Dne 26. 10. 2021 žalovaná sdělila, že s odročením jednání souhlasí. Usnesením ze dne 21. 12. 2021 soud vyzval žalobce k upřesnění a doplnění žaloby a jejich rozšíření. Žalobci se k tomu vyjádřili dne 6. 1. 2022. Dne 17. 1. 2022 bylo podání přeposláno žalované. Dne 13. 1. 2022 soud jednání odročil na 4. 3. 2022 z důvodu výzvy soudu k zaplacení soudního poplatku za rozšíření žaloby a rozhodnutí o rozšíření žaloby. Dne 18. 1. 2022 požádal právní zástupce žalované o zaslání protokolů z jednání. Usnesením ze dne 20. 1. 2022 soud vyzval žalobce k doplacení soudního poplatku za žalobu. Ten byl zaplacen dne 3. 2. 2022. Usnesením ze dne 9. 2. 2022 soud připustil změnu žaloby (PM 25. 4. 2022). Dne 23. 2. 2022 podala žalovaná proti rozhodnutí námitky. Soud s ohledem na podané námitky odročil jednání na 16. 5. 2022. Usnesením ze dne 22. 4. 2022 (PM 25. 4. 2022) bylo částečně změněno usnesení ze dne 9. 2. 2022. Dne 10. 5. 2022 se žalobci odvolali proti rozhodnutí ze dne 22. 4. 2022. Z důvodu odvolání bylo jednání odročeno na 30. 8. 2022. V průběhu května 2022 bylo odvolání doručeno žalované. Ta se vyjádřila dne 2. 6. 2022. Věc byla dne 8. 6. 2022 předložena soudu odvolacímu. Usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2022 (PM 8. 8. 2022) bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání žalobců, neboť ač bylo v usnesení nesprávně uvedeno poučení o přípustnosti odvolání, odvolání proti usnesení soudu I. stupně ze dne 22. 4. 2022 není přípustné. Věc byla soudu I. stupně vrácena dne 27. 7. 2022. Dne 30. 8. 2022 se konalo jednání. Soud po přednesu vyjádření odročil na 7. 9. 2022 za účelem místního šetření, které bylo v průběhu jednání navrženo. Přípisem ze dne 5. 9. 2022 soud vyzval žalobce k upřesnění výše částky které se domáhají. Dne 15. 9. 2022 se žalobci dotazovali na skutečnost, zda byl soudem učiněn součinnostní dotaz na příslušný stavební úřad a zda jim bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku. Dne 7. 9. 2022 se konalo místní šetření. Dne 16. 9. 2022 bylo nařízeno jednání na 14. 11. 2022 a byla vyžádána součinnost stran stavebního úřadu a magistrátu, odbor životního prostředí. Dne 16. 9. 2022 se žalobci vyjádřili k výzvě soudu na specifikaci žalované částky. Dne 20. 9. 2022 žádal odbor životního prostředí o specifikaci součinnostního dotazu. Usnesením z 21. 9. 2022 soud vrátil část zaplaceného soudního poplatku. V září byl soud informován o tom, že žádost o součinnost byla postoupena jinému příslušnému úřadu. Dne 27. 9. 2022 sdělili žalobci číslo účtu na které má být vrácena část zaplaceného soudního poplatku. Dne 3. 10. 2022 bylo reagováno na součinnostní dotaz. Dne 24. 10. 2022 byla vrácena část soudního poplatku. Dne 27. 10. 2022 byly učiněny další součinnostní dotazy a účastníci byli vyzváni k vyjádření se s ohledem na rozhodnutí ve věci sp.zn. 21 C 79/2006. Dne 11. 11. 2022 požádali žalobci o odročení jednání z důvodu vyhlášení rozhodnutí ve věci sp.zn. 21 C 79/2006 s tím, že žalovaná s odročením souhlasí. Dne 11. 11. 2022 dále uvedli, že s ohledem na rozhodnutí ve věci sp.zn. 21 C 79/2006 bude učiněna změna žaloby. Soud tak jednání odročil na 12. 12. 2022. Dne 8. 12. 2022 požádali žalobci o odročení jednání z důvodu, že jim prozatím není známo písemné znění rozsudku ve věci sp.zn. 21 C 79/2006 a nemohou tak měnit žalobu. Žalovaná s odročením souhlasila. Soud jednání odročil na 25. 4. 2023. Dne 21. 12. 2022 bylo reagováno na součinnostní dotaz soudu. To bylo účastníkům sděleno v dubnu 2023. Dne 24. 4. 2023 žalobci navrhli změnu žaloby a omluvili svou neúčast na jednání soudu. Dne 25. 4. 2023 se konalo jednání, bylo vyhlášeno usnesení o částečném zastavení řízení (565 501,88 Kč s přísl.) a připuštění změny žaloby (příslušenství) a o pokračování v řízení pro zaplacení částky 164 687,26 Kč s příslušenstvím (PM 18. 5. 2023), bylo zahájeno jednání a bylo odročeno na 30. 5. 2023 za účelem pokračování v řízení po nabytí právní moci usnesení o částečném zastavení řízení. Dne 30. 5. 2023 se z jednání omluvil právní zástupce žalobců. Dne 30. 5. 2023 se konalo jednání. Bylo provedeno dokazování a za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na 8. 6. 2023. Dne 2. 6. 2023 žalovaná vyčíslila náklady řízení. Následně bylo vyhlášení přeloženo na 9. 6. 2023. Rozsudkem č.j. 25 C 116/2010-228, ze dne 9. 6. 2023 bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna žalobcům zaplatit částku 136 338 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.) a žaloba byla v rozsahu 28 349,26 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok II. a III.) o nákladech účastníků bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.). Rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci ve výroku I. dne 27. 9. 2023 a výroku II. a III. 23. 9. 2024 (ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího), výrok IV. pak ve spojení s doplňujícím usnesením č.j. 25 C 116/2010-234 ze dne 25. 9. 2023, dne 25. 9. 2023.Bylo žádáno o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku s ohledem na charakter věci a čerpání dovolené a to dne 7. 7. 2023 a dne 11. 8. 2023, lhůta byla prodloužena do 7. 9. 2023. Dne 26. 9. 2023 podali žalobci odvolání do rozsudku. Dne 12. 10. 2023 podali odvolání do usnesení ze dne 25. 9. 2023. Usnesením ze dne 8. 11. 2023 byli žalobci vyzváni doplnění blanketních odvolání. Načež reagovali dne 4. 12. 2023. Usnesením ze dne 12. 1. 2024 byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání, ten zaplatili dne 19. 1. 2024. Dne 29. 2. 2024 byla odvolání doručena k vyjádření žalované. Ta se vyjádřila dne 4. 3. 2024 s tím, že žádá o prodloužení lhůty k vyjádření do 20. 3. 2024. Soud požadavku dne 18. 3. 2024 vyhověl. Dne 20. 3. 2024 se k odvolání žalovaná vyjádřila. Dne 3. 4. 2024 byla věc předložena soudu odvolacímu. Dne 14. 5. 2024 bylo nařízeno jednání u odvolacího soudu na 12. 6. 2024. Dne 4. 6. 2024 požádal právní zástupce žalobců o odročení jednání z důvodu kolize. Dne 5. 6. 2024 jej soud vyzval, nechť doloží, že mu předvolání na kolizní jednání bylo doručeno dříve než předvolání na jednání odvolacího soudu. Současně jej vyzval k doložení plné moci pro zastupování všech tří žalobců, když ve spise je založena plná moc pouze pro žalobce. Dne 6. 6. 2024 se vyjádřil právní zástupce žalobců. Dne 11. 6. 2024 soud odročil jednání na 26. 6. 2024. Dne 24. 6. 2024 právní zástupce žalobců požádal o odročení jednání z důvodu dovolené. Soud tak jednání odročil na 31. 7. 2024. Jednání se konalo a byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu V Ústí nad Labem č.j. 84 Co 138/2024-273, 84 Co 139/2024-273, který nabyl právní moci dne 23. 9. 2024, kdy soud zastavil odvolací řízení v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku okresního soudu z důvodu zpětvzetí odvolání (výrok I.), a potvrdil výroky II. a III. rozsudku (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Věc byla dne 4. 9. 2024 vrácena soudu I. stupně. Dne 5. 8. 2024 žalovaná vyčíslila náklady řízení. Dne 20. 9. 2024 žalobci požádali o vyznačení doložky právní moci. Stejně tak dne 23. 9. 2024 žalovaná. Ve věci je dále založeno usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2025, sp.zn. IV. ÚS 3152/2024, kterým byla odmítnuta stížnost žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, č.j. 84 Co 138/2024-273, 18 Co 139/2024-273.

7. Žalobce svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení uplatnil dne 24. 3. 2025, přičemž ta stanoviskem ze dne 16. 5. 2025 shledala nárok důvodným a žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 71 175 Kč. Vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, při poloviční výši za první dva roky, a z patnáctileté délky posuzovaného řízení. Žalovaná brala v úvahu odškodnění poskytnuté žalobci za délku řízení vedené stejným soudem pod sp.zn. 20 C 143/2004, pro které bylo posuzované řízení 7 let a 6 měsíců přerušeno, ve výši 137 333 Kč. Základní částku 97 500 Kč snížila o 5 % za projednání na dvou soudních soustavách a před Ústavním soudem, o 15 % za podíl žalobce a ostatních spolužalobců na délce řízení a o 7 % za sdílenou újmu. (zjištěno ze stanoviska žalované ze dne 16. 5. 2025 č.l. 9-11 spisu a 24-26 spisu, uplatnění nároku ze dne 24. 3. 2025 na č.l. 22–23 spisu)

8. Žalovaná stanoviskem ze dne 23. 6. 2021 (č.l. 18-20 spisu) přiznala mmj. žalobci k žádosti o zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp.zn. 20 C 143/2004 ze dne 9. 11. 2020 zadostiučinění ve výši 137 333 Kč. Žalovaná posuzovala řízení s počátkem ke dni 22. 4. 2003 s tím, že ke dni posouzení nároku řízení neskončilo, tj. 18 let a 2 měsíce.

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

15. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „stanovisko“), judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

16. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo 15 let, tj. od podání žaloby dne 1. 2. 2020 do rozhodnutí Ústavního soudu dne 12. 2. 2025. Délku řízení soud hodnotí ve shodě s účastníky jako nepřiměřenou. Soud prvního stupně se ztotožňuje se závěrem žalované, že by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a je toho názoru, že je třeba žalobce odškodnit v penězích.

17. Pro úplnost soud poukazuje na judikaturu, dle které v případě, kdy je posuzované řízení přerušeno z důvodu dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu přerušení původního řízení byla jeho délka nepřiměřená. Naopak, jestliže ve vedlejším řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž spočívá v nepřiměřené délce tohoto řízení, zakládá to rovněž nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 840/2011; obdobně ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).

18. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že posuzované řízení sp.zn. 25 C 116/2010 bylo po dobu 27. 3. 2013 (usnesení ze dne 4. 3. 2013) – 5. 9. 2020 (usnesení ze dne 18. 8. 2020) přerušeno pro skončení řízení vedeného pod sp.zn. 20 C 143/2004. Stejně tak má soud za prokázané, že zadostiučinění za řízení vedené Okresním soudem v Děčíně pod sp.zn. 20 C 143/2004 se žalobci stran žalované dostalo ve výši 137 333 Kč (za období 22. 4. 2003-23. 6. 2021). Při stanovení výše zadostiučinění v projednávané věci je třeba zohlednit, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Jestliže bylo posuzované řízení přerušeno do skončení souběžného řízení sp.zn. 20 C 143/2004, byla újma žalobce v daném období soustředěna toliko na řízení sp.zn. 20 C 143/2004, na kterém mělo rozhodnutí v posuzovaném řízení záviset. Soud tak za účelem vyloučení duplicitního odškodnění přihlíží k zadostiučinění poskytnutému (přiznanému) za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a přizná přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, a ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016).

19. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo celkem 15 let (1. 2. 2020 – 12. 2. 2025), z čehož na řízení vedlejší vedené pod sp. zn. 20 C 143/2004 připadalo období 7 let a 6 měsíců. Za toto období, tedy za nepřiměřenou délku trvání vedlejšího řízení byl žalobce odškodněn viz stanovisko žalované ze dne 23. 6. 2021 (lhostejno, že nárok žalobce nebyl uplatněn u soudu). Je tak na místě žalobce odškodnit za zbývající období, tj. za 7 let a 6 měsíců.

20. Je bez debat, že celková délka posuzovaného řízení 15 let je již sama o sobě nepřiměřeně dlouhá. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje nalézací soud 17 000 Kč (tj. 1 417 Kč za jeden měsíc), a to s ohledem na to, že je možno na posuzované řízení pohlížet jako na extrémně dlouhé. Za první dva roky je tato částka snížena na polovinu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013). Dle soudu se nejeví logické, že žalovaná žalobce v případě posuzovaného řízení odškodnila základní částkou za rok trvání 15 000 Kč, avšak u řízení sp.zn. 20 C 143/2004 jej odškodnila částkou 20 000 Kč za rok řízení, když obě řízení v závěru lze hodnotit jako extrémně dlouhá (15 a více let), když soud přihlížeje k tomu, že posuzované řízení bylo přece jen kratší, přiznal základní částku nižší, než žalovaná přiznala za vedlejší řízení, tj. 17 000 Kč.

21. Výpočtem tudíž dospěl soud prvního stupně k základní částce ve výši 110 502 Kč (17 000 x 6 + 1 417 x 6) za 7 let a 6 měsíců. Kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

22. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že shledal v posuzované věci skutkovou i právní standartní složitost. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání věcného břemene. Věc byla závislá hned na několika souběžných řízeních a rozhodnutí v jiných věcech. Ač nebylo prováděno tak rozsáhlé dokazování, bylo nezbytné provést místní šetření, což není zcela jistě běžná činnost soudu, bylo nezbytné vyžádat si součinnost ostatních úřadů. Bylo rozhodováno o změnách žaloby (opakované rozšiřování a zpětvzetí). S ohledem na toto kritérium soud neshledal důvod základní částku snižovat ani zvyšovat.

23. Co se týká jednání žalobce a ostatních účastníků posuzovaného řízení, zde soud shledal důvod pro snížení základní částky o 20 %. Žalobce, resp. jeho právní zástupce, opakovaně žádal o odročení jednání, a to nejen z důvodu mimosoudních jednání. Žalobci opakovaně rozšiřovali žalobu o další období vydání bezdůvodného obohacení, což jim nelze úplně klást k tíži, avšak lze jim klást k tíži, že jejich rozšíření žaloby a částečné zpětvzetí žaloby nebyla jednoznačná, soud je musel opakovaně vyzývat k tomu, aby uvedli, jakou konkrétní částku, za jaké období tedy požadují a v jakém rozsahu žalobu rozšiřují/berou zpět. Stejně tak žalobci opakovaně žádali o odročení jednání z důvodu, že „neměli písemné vyhotovení rozsudků ze souběžných řízení“ a nejsou schopni tedy své změny žaloby specifikovat. Stejně tak jim zásadně lze klást k tíži, že podávali ve věci blanketní odvolání, která doplnili až k výzvě soudu. Soudní poplatek za žalobu vč. rozšíření žaloby a za odvolání, která jsou splatná podáním návrhu (žaloby a odvolání) zaplatili až k výzvě soudu.

24. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soudy nepostupovaly zcela plynule a koncentrovaně, a to zejména zpočátku řízení. Avšak nezbytné je třeba dodat to, že soud si musel vyžádat velké množství přílohových spisů, které musel nastudovat, aby zvolil další postup ve věci. Proto se počáteční prodlevy soudu mohou jevit s odstupem času jako průtahy, avšak nelze shledat tyto prodlevy jako průtahy, kdy soud ostatní přílohové spisy a celou kauzu studoval. Soud I. stupně, aniž by rozhodl o rozšíření žaloby a vyzval žalobce k doplacení soudního poplatku, opakovaně odročoval jednání za účelem rozhodnutí o tomto návrhu, to se jeví jako ne zcela koncentrovaný postup v řízení. Kdy sice žalobci změny žaloby neučinili zcela přesně (viz výše), soud je však měl vyzvat mnohem dřív ke specifikaci, a nikoliv kvůli tomu opakovaně odročovat jednání. Nicméně nelze přičítat k tíži státu jednání konané dne 27. 7. 2021, kdy soud po vyjádření účastníků odročil za účelem učinění výzvy žalobcům na specifikaci změny žaloby. Uvedené se sice může jevit jako nadbytečné, nicméně často je osobní slyšení účastníků za účelem specifikace nároku větším přínosem než písemné výzvy na doplnění žaloby a jejich změn. Nakonec o změně žaloby bylo rozhodnuto až při jednání soudu, kdy však za účelem nabytí právní moci rozhodnutí o změně žaloby muselo být odročeno. Dále však v období 6/2012 – 3/2013 a 9/2020 – 1/2021 došlo k nedůvodným průtahům na straně soudu I. stupně. Avšak soud nemohl odhlédnout od toho, že po rozhodnutí o opakovaných změnách žaloby a provedení dokazování, bylo až nebývale rychle meritorně rozhodnuto, jak soudem I. stupně, tak soudem odvolacím. Pokud jde o nemeritorní rozhodnutí, bylo rozhodováno jednou soudem odvolacím s tím, že sice bylo odvolací řízení rychlé, avšak zbytečné, neboť soud I. stupně nesprávně účastníky řízení poučil o přípustnosti odvolání proti usnesení, proti němu však dle zákona odvolání přípustné nebylo. Nicméně s ohledem na to, že tato prodleva neměla zásadně vliv na délku řízení (ve věci již bylo nařízeno jednání a nedošlo k jeho odročení pro skončení odvolacího řízení) soud tuto skutečnost k tíži státu nepřičetl. Nutné také přihlédnout k tomu, že věc byla meritorně projednávaná soudem I. stupně jednou, stejně tak soudem odvolacím. O věci rozhodoval i Ústavní soud. S ohledem na toto kritérium soud však neshledal důvod základní částku modifikovat.

25. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení hodnotí jako standartní. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Soud provedeným dokazováním nezjistil žádné okolnosti svědčící ve zvýšený význam, žalobce je nakonec ani netvrdil. Žalobce ani v době trvání posuzovaného řízení nebyl osobou vysokého věku (75+) Z uvedených důvodů soud k modifikaci základní částky pro význam řízení nepřistoupil.

26. Soud dále základní částku zadostiučinění snížil o 18 % za vzájemné sdílení újmy, když v řízení vystupoval žalobce na žalující straně společně s dalšími dvěma žalobci (spoluvlastníky nemovitostí, kteří měli po celou dobu i stejného právního zástupce. Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob) (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III.ÚS 3369/17). Není pak rozhodující, zda v řízení vystupují jako solidární dlužníci nebo nesolidární, nebo zda sdílí společnou kasu, nýbrž je rozhodující fakt, že jako příbuzní vystupující na stejné straně posuzovaného řízení, spolu mohli sdílet negativní dopady, které na ně nesprávný úřední postup soudu měl.

27. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 17 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Soud pak základní částku 110 502 Kč ponížil o 20 % podílu žalobce a ostatních účastníků řízení na délce řízení, ponížil o 18 % z důvodu sdílené újmy. Soud tak základní částku snížil celkem o 38 % (41 991 Kč) a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení náleží částka ve výši 68 511 Kč.

28. S ohledem na skutečnost, že se žalobci již dostalo přiměřeného zadostiučinění ze strany žalované v rámci mimosoudního projednání věci ve výši 71 175 Kč a soud by žalobci přiznal částku 68 551 Kč, tj. částku nižší, přičemž nárok byl u žalované uplatněn dne 24. 3. 2025 a ta jej projednala v zákonné lhůtě 6 měsíců (tj. dne 16. 5. 2025), byla žaloba podána nedůvodně a byla tak zamítnuta (výrok I.).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř., za 1 úkon (vyjádření k žalobě) á 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

30. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

Poučení