22 C 319/2022

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Gabrielou Antonií Bartovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 19 465,09 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 5 500 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 79,67 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna uhradit částku žalobkyni 13 965,09 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 420,72 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, úrok 29 % ročně z částky 5 920,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 337,67 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 19 465,09 Kč s příslušenstvím, jakožto právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO] s následujícími tvrzením. Původní věřitel uzavřel s žalovanou smlouvu [číslo] s produktovým názvem [příjmení] [příjmení] v hotovosti týdenní 02/ 2018, neoddělitelnou součástí byly obchodní podmínky. Před uzavřením smlouvy původní věřitel zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž vycházel mj. z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných sdružením SOLUS, prověřoval úvěruschopnost žalované též prostřednictvím insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních úřadů, interních registrů a dalších zdrojů, dále komplexně hodnotil situaci žalované a doložené skutečnosti konfrontoval se statistickými a demografickými modely a historickými daty. Jelikož původní věřitel žalobkyně nenabyl pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, poskytl jí hotovostní zápůjčku ve výši 8 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaná zavázala zaplatit částku 15 233 Kč, tj. úrok se zápůjční pevnou úrokovou sazbou 29 % ročně, částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku za administrativní činnost a komfortní splácení. Tato částka měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 254 Kč se splatností první splátky týden po uzavření smlouvy. Na pohledávku původního věřitele žalobkyně žalovaná zaplatila celkem 2 500 Kč, a to platbou 1 000 Kč dne 23. 9. 2019 a platbou 1 500 Kč dne 16. 10. 2019. Uhrazené platby byly započteny na jistinu 2 079,28 Kč a na poplatky 420,72 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 19 882,43 Kč, která je složena z jistiny 5 920,72 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru 6 444,37 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ke dni 1. 2. 2022 4 000 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně nichž byla žalovaná v prodlení), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 417,34 Kč (kapitalizovaný od 17. 3. 2022 do 1. 2. 2022) a sankčních poplatků ve výši 310 Kč (poplatky za zahájení vymáhání dluhu a poplatky za upomínky požadované v souladu se smluvním ujednáním v čl. Postup při prodlení zákazníka). Dále žalobkyně požaduje příslušenství v podobě úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 920,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 920,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022.

2. V návaznosti na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení, zdali, jakým způsobem byla hodnocena schopnost žalované úvěr splácet, žalobkyně doplnila tvrzení následně. Žalobce považuje za nezbytné podrobně se vyjádřit k právní regulaci upravující přezkum úvěruschopnosti s odbornou péčí poskytovatelem spotřebitelského úvěru, neboť znám přístup některých soudů kladoucích na poskytovatele úvěru nereálné požadavky, paušalizují, nesprávně aplikují závěry některých rozhodnutí vyšších soudů, některá rozhodnutí vyšších soudů naopak úplně pomíjí. Setkala se i s výkladem v rozporu s komunitární úpravou, duchem směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („ CCD“). Ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, nyní § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V posledních letech lze pozorovat, že různé orgány veřejné moci kladou na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele odlišné požadavky. Dle žalobkyně finanční arbitr, některé soudy nižších stupňů při výkladu citovaného ustanovení nedostatečně zohledňují evropskou úpravu implementující, její výklad podaný Soudním dvorem EU („ SDEU“). Text citovaného ustanovení nerozlišuje posouzení úvěruschopnosti u spotřebitelského úvěru na bydlení, spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Není ale pochyb, že smysl a účel pravidla, i evropské pozadí ustanovení vyžadují, aby na posouzení úvěruschopnosti u obou druhů úvěru byly kladeny odlišné požadavky (recitál 22 směrnice 2014/17/EU, o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení, nebo stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla z 11. 9. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA, poznámku pod čarou č.

18. V české literatuře srov. Bezouška, P. Zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2017, [číslo] s . 381 a násl.) K posouzení úvěruschopnosti viz stanovisko generálního advokáta Gerarda Hogana z 2. 4. 2020, C -84/19, C -222/19 a C -252/19, Profi Credit Polska, bod 117. K odlišení míry harmonizace od rozsahu harmonizace viz stanovisko téhož generálního advokáta z 23. 5. 2019, C -383/18, Lexitor, body 33–38. Dále rozsudek SD z 18. 7. 2013, C -265/12, Citroën Belux NV, bod 20, a tam cit. judikaturu; Vacek, L. Režim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence, 2010, č. 7, s . 34 a násl.; 4 Bezouška, P., op. cit. sub 1, s . 381 a 382; rozsudek SD z 15. 1. 2014, C -176/12, Association de médiation sociale, bod 36 a násl.; Bobek, M., Bříza, P., Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 161–168. Tamtéž, s . 168:„ Pojem zákazu výkladu contra legem v právu EU bude patrně asi vhodné vykládat minimalisticky, tedy omezit na případy, kdy požadavek směrnice bude v jasném protikladu se zněním konkrétního vnitrostátního ustanovení (tedy A v. non A).“; rozsudek NS z 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3972/2017:„ (U) stanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem ‚kabelový přenos‘ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.“ Dále např. rozsudek z 27. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1217/2020:„ Za použití eurokonformního výkladu je tedy nutné dospět k závěru, že smlouvou o přepravě osoby se rozumí i smlouvy s přepravou osoby související.“ Shora uvedená směrnice je v režimu úplné (maximální) harmonizace. Členské státy nesmí v rozsahu harmonizované úpravy zavádět vnitrostátní pravidla odchylující se od pravidel ve směrnici, ani ve prospěch spotřebitele. V odborné literatuře P. Bezouška rozebral, že česká transpozice pravidel o posouzení úvěruschopnosti obsažená v čl. 8 směrnice není prosta pochybností, což orgány veřejné moci nezbavuje povinnosti vykládat citované ustanovení v co největším možném rozsahu dle znění a účelem směrnice k dosažení výsledku aplikace práva sledovaného směrnicí. Eurokonformní výklad se pouze nesmí stát základem interpretace vnitrostátního práva contra legem. S ohledem na úzký výklad práva contra legem v právní teorii i praxi, i proto, že citované ustanovení obsahuje řadu neurčitých právních pojmů, lze je vyložit dle směrnicové předlohy. Žalobkyni není známo zpochybnění českých soudů možnost vyložit citované ustanovení ve shodě se směrnicí. Dle názoru finančního arbitra český zákonodárce transponoval směrnici„ řádně“. Dle žalobkyně nic nebrání ustanovení o povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru jiném než na bydlení vykládat eurokonformně. K uvedenému viz nález finančního arbitra („ FA“) z 11. 10. 2021, č. j. FA/SR/SU /875 2019, část 7.6.; J. Stabentheiner uvádí, že čl. 8 CCD je„ neobyčejně nejasný a neúplný a čtenáře nechává bezradné“. Viz Stabentheiner, J. Das Verbraucherkreditgesetz. Österreichische Juristen-Zeitung, 2010, č. 12, s .

539. Cit. dle Kaspar, A., Kronthaler, C. Prüfung der Kreditwürdigkeit nach § 7 Abs. 1 VKrG. Verbraucherrecht, 2021, č. 5, s . 164; rozsudek SD z 26. 4. 2012, C -472/10, Invitel, bod 22; usnesení SD z 16. 11. 2010, C -76/10, Pohotovosť, nebo rozsudek NS z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012; Möslein, F., Röthel, A. in Riesenhuber, K. a kol. Europäische Methodenlehre. 4. vyd. Berlin: De Gruyter, 2021, kapitola 11, marg. [číslo]; Kesting, A., op. cit. sub 11, s . 61–63, nebo Heinrich, E. Anfonderungen an die Kreditwürdigkeitsprüfung im Verbraucherrecht. Juristische Blätter, 2014, č. 4, s . 365; opatrenie Národnej banky Slovenska zo 14. 11. 2017, č. 10/ 2017, ktorým sa ustanovujú podrobnosti o posúdení schopnosti spotrebiteľa splácať spotrebiteľský úver, v platném znění; Heinrich, E., op. cit. sub 12, s . 365; k interpretaci pojmu„ snížení“ celkových nákladů úvěru ve smyslu čl. 16 odst. 1 CCD stanovisko generálního advokáta Gerarda Hogana ve věci Lexitor, cit. sub 3, body 33–38; nálezy ÚS z 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2989/16, sp. zn. I. ÚS 2063/17. Dle žalobkyně lze interpretační pravidlo formulované ÚS použít subsidiárně, když všechny ostatní standardní metody interpretace práva nevedou k uspokojivému výsledku. Především před výkladovým pravidlem, dle něhož zákonné ustanovení vykládáme v pochybnostech ve prospěch spotřebitele, by u ustanovení majících původ v evropském právu měla mít přednost domněnka in favorem conventionis, dle níž se zákonodárce v pochybnostech nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem (nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 1996/13, č. j. II. ÚS 2522/19-2). A dále Riehm, T., Schreindorfer, B. Das Harmonisierungskonzept der neuen Verbraucherkreditrichtlinie. Zeitschrift für Gemeinschaftsprivatrecht, 2008, č. 5, s . 245; rozsudek SD z 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA, bod 36. V rozsudku Soudní dvůr uvádí, že poskytovatel úvěru má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. K tomuto, ve výsledku správnému, závěru dospívá s odkazem na recitál 26 CCD, z nějž lze dovodit prostor pro konkretizaci pravidel v předpisech národních států (shodně autor a kriticky k odkazu Soudního dvora na recitál 26 CCD Kesting, A., op. cit. sub 11, s . 85–88). Žalobkyni je z praxe známo, že zvláštní výkladové potíže vyvolává, jsou-li ve směrnici provádějící úplnou harmonizaci použity neurčité právní pojmy, dle čl. 8 úvěruschopnost musí být posouzena z„ dostatečných“ informací od spotřebitele, je-li to„ nezbytné“, vyhledáváním v příslušné databázi. Text ustanovení o obsahu samotného pravidla nenapovídá. Při výkladu neurčitých právních pojmů ve směrnicích provádějících minimální harmonizaci SDEU a soudy členských států dělí kompetenci výkladu. SDEU stanoví obecná kritéria výkladu neurčitého právního pojmu, aplikace v konkrétním případě náleží soudům členských států. Zda lze shodný přístup zaujmout u směrnic provádějících úplnou harmonizaci, je sporné. U výkladu ustanovení o posouzení úvěruschopnosti ale není nutné tuto otázku zodpovědět, směrnice má vlastní řešení. V recitálu 26 stanoví, že členské státy jsou v oblasti posouzení úvěruschopnosti oprávněny vydávat pro poskytovatele spotřebitelského úvěru„ vhodné pokyny a obecné směry“, tedy čl. 8 upravuje základní pravidla k posouzení úvěruschopnosti, v jejichž mezích jsou členské státy oprávněny je konkretizovat, je na rozhodnutí členských států, zda konkretizaci provedou pomocí (podzákonného) právního předpisu, např. Slovensko, či ji přenechají dalšímu výkladu, Česká republika. I přes prostor pro konkretizaci pravidel o posouzení úvěruschopnosti zůstává tento článek v režimu maximální harmonizace. Klíčové pojmy„ dostatečnost“ informací,„ nezbytnost“ vyhledávání v databázi,„ úvěruschopnost“ nejsou směrnicí definovány, přesto nemohou členské státy provést libovolný výklad, musí respektovat právní rámec stanovený směrnicí, hranici jí vytyčenou nesmí orgány členských států překročit ani ve prospěch spotřebitele. Zákonná ustanovení nemající původ v evropském právu nebo jež transponují směrnici založenou na minimální harmonizaci, lze dle okolností konkrétního případu vyložit v pochybnostech ve prospěch spotřebitele, u ustanovení transponujících směrnici založenou na maximální harmonizaci je tento přístup v rozporu s právem EU. Rozhodnutí SDEU naznačuje, že při nastavení pravidel pro posouzení úvěruschopnosti by spíše než členské státy měli dostat prostor pro vlastní uvážení poskytovatelé úvěru. Kromě Soudního dvora majícího monopol na výklad evropského práva, pomáhá interpretaci směrnice Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), který čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu vydává obecné pokyny a doporučení k zajištění společného, důsledného a jednotného uplatňování práva EU. Pokyny a doporučení EBA plní hlavně konkretizační funkci závazného unijního ustanovení, jsou vydávány k vyjasnění obsahu jednotlivých evropských pravidel. K uvedenému viz Hubková, P., tamtéž, s . 575 a 579, nebo Spitzer, M. Hypothekar- und Immobilienkreditgesetz, in Mülbert, P. (ed.) Bankrechtstag 2018. Berlin: De Gruyter, 2019, s . 82. 20 Pokyny EBA jsou dostupné na www: https://www.eba.europa.eu; Hubková, P., op. cit. sub 26, s . 573 a násl. V zahraničí např. srov. Spitzer, M., op. cit. sub 27, s . 82–87 23 Takto (faktische Bindungswirkrun) Sonder, N. Rechtsschutz gegen Maßnahmen der neuen europäischen Finanzaufsichtsagenturen. Zeitschrift für Bank – und Kapitalmarktrecht, 2012, č. 1, s .

9. Cit. dle Spitzer, M., op. cit. sub 27, s .

84. Srov. rovněž Hubková, P., op. cit. sub 26, s . 577:„ Pokud se totiž vnitrostátní regulační orgán rozhodne pro opt-in, pak lze tvrdit, že pro finanční instituce, nad kterými dohlíží, to v praxi znamená, že se danými pokyny musí téměř vždy řídit. Respektive pro finanční instituce je nesmírně obtížné vyhnout se splnění obsahu pokynů… Avšak jakmile je rozhodnutí vnitrostátního regulátora pozitivní, tj. zvolí opt-in, je následné působení pokynů obdobné tomu, jak fungují směrnice.“ Tamtéž, s . 578:„ Po sdělení ze strany ČNB sice dané unijní pokyny nadále zůstávají právně nezávazným dokumentem, avšak jejich obsah se pro finanční instituce stává povinností především v důsledku dohledových činností ČNB (de facto povinnost) …“ Dle čl. 16 odst. 3 nařízení musí příslušné orgány veřejné moci jednotlivých členských států do dvou měsíců od vydání obecného pokynu, doporučení, potvrdit, zda se příslušným obecným pokynem nebo doporučením řídí či hodlají řídit. Pokud se příslušný orgán obecným pokynem, doporučením, neřídí, řídit nehodlá, informuje o tom EBA, uvede důvody. Potvrdí-li tento, že se hodlá obecným pokynem či doporučením řídit, prosadí se v daném členském státu v úplnosti povinnost pro příslušné orgány a finanční instituce vynaložit veškeré úsilí obecnými pokyny a doporučeními se řídit. K posuzování úvěruschopnosti dle čl. 8 směrnice zveřejnil EBA [datum] Obecné pokyny pro poskytování a sledování úvěru EBA/GL/2020, část 5 - pravidla pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zvlášť se věnují posouzení úvěruschopnosti u spotřebitelského úvěru na bydlení a jiného než na bydlení (nehypotečního). Česká národní banka rozhodla, že se pokyny bude řídit. (Ne) závaznosti pokynů a doporučení EBA se věnovala řada autorů. Pro uvedený výklad jsou klíčové dva závěry. Jestliže ČNB potvrdí, že se bude příslušnými obecnými pokyny řídit, mají tyto pro poskytovatele úvěru fakticky zavazující účinky, když jako úřední sdělení a dohledové benchmarky ČNB konkretizují obecné pokyny a doporučení představy orgánu dohledu o jednání lege artis. Jedná-li poskytovatel dle sdělení orgánu dohledu, může vycházet z toho, že orgán dohledu bude jeho jednání považovat za legální. Obecné pokyny a doporučení EBA zaujímají zvláštní postavení, účele je objasnit obsah práva EU k jednotnému vykládáno v rámci celé Unie. I s ohledem na úroveň odborného zázemí EBA lze předpokládat, že výklad v jejích pokynech je v souladu se směrnicí. Zamýšlel-li by soud vyložit sporné ustanovení odlišně od těchto, měl by znejistět, zda jeho výklad není v rozporu se směrnicí. Právní předchůdce žalobkyně si je vědom zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, již v každém jednotlivém případě důkladně a beze zbytku naplňuje. Vycházel zejména z informací, které sám aktivně zjišťoval, ověřoval ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, dostupných veřejně, i neveřejných, dostupných z jeho účasti v zájmových sdruženích, kdy členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti, platební morálce klientů. Pro ochranu spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním získané informace, i informace poskytnuté samotným spotřebitelem, s odbornou péčí komplexně analyzuje, podrobuje je porovnání s demografickými a statistickými údaji ve skóringovém modelu vyhodnocujícím kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr, základní podklad pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli bude úvěr poskytnut. Kusá úprava zákona o spotřebitelském úvěru, jeden paragraf o dvou odstavcích (reálně se posouzením úvěruschopnosti zabývá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) se v interní metodické základně právního předchůdce žalobkyně promítá do vnitřních předpisů, proces posuzování úvěruschopnosti popisujících do nejmenšího detailu, tato metodika a postupy právního předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů jsou pravidelně podrobovány dohledu České národní banky. Při posuzování úvěruschopnosti nebylo postupováno v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, v rozporu s výkladem zákonných ustanovení ČNB. Na komplexní vyhodnocení schopnosti splácet každého jednotlivého klienta, kdy jednotlivé aktivity právního předchůdce věřitele je zapotřebí hodnotit ve svém souhrnu (případné nedostatečné vyhodnocení některé oblasti zpravidla vykompenzováno hodnocením jiné oblasti), navazuje průběžné vyhodnocování kvality úvěrového portfolia, v návaznosti, na něž právní předchůdce žalobkyně přijímá opatření i v oblasti posuzování úvěruschopnosti. Z uvedeného vyplývá, že právního předchůdce žalobkyně, přední nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů s licencí od České národní banky, nelze srovnávat s běžným nebankovním poskytovatelem úvěrů, nepodléhajícímu tak razantní kontrole jako právní předchůdce žalobkyně. Je nutné se ptát po důvodu vzniku ochranářské legislativy a namístě odpovědět, že byla primárně do zákona zakotvena pro neobezřetné úvěrování nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů bez licence České národní banky. Věřitele v postavení předního nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů s licencí České národní banky nelze s těmito subjekty ztotožňovat. V intencích uvedeného právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovanou a poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet poskytnutý úvěr vyhodnocením informací získaných především z bankovních registrů, nebankovních registrů, ostatních registrů a databází, kontrolou příjmů žalované, kontrolou výdajů žalované, kontrolou výdajů žalované na splátky úvěru. Prověřil výši závazků, platební morálku žalované nejdříve z databází (tzv. úvěrových registrů) umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalované. Ač zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům povinnost nahlédnout do těchto databází, je-li to nezbytné, právní předchůdce žalobkyně tak činí vždy, na rozdíl od jiných věřitelů, kteří tyto databáze využívat nemohou, neb nejsou bankou, či nebankovním poskytovatelem s licencí České národní banky (bankovní registry), či je nevyužívají s ohledem k ceně přístupů (nebankovní registry), či nedisponují tak širokou databází klientských informací jako právní předchůdce žalobkyně s tisíci klientů v České republice (ostatní registry a databáze). Právní předchůdce žalobkyně v této oblasti značně převyšuje své zákonné povinnosti i standard trhu. Bankovní registr klientských informací (BRKI) provozuje společnost Czech Banking Credit Bureau, a. s., přispívají doň banky, zaznamenává pozitivní a negativní informace o fyzických osobách, fyzických osobách podnikatelích. Pozitivní záznamy jsou informace o všech poskytnutých obchodech (i neposkytnutých ve formě žádosti), jejich druhu a výši, kreditních operacích. Negativní záznamy jsou informace o porušení platební morálky, delikvenci. Jsou aktualizovány 1x měsíčně, v registru uchovávány 4 roky (žádost o úvěr bez následného uzavření smlouvy 1 rok), právní předchůdce žalobkyně měl informace o platební historii spotřebitele za poměrně dlouhou dobu před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, byl schopen nezávisle ověřit věrohodnost a pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem. Nezjistil, žádný negativní záznam. Nebankovní registr klientských informací (NRKI), provozovaný společností Czech Banking Credit Bureau, a. s. Kromě bank přispívají i finanční instituce poskytující úvěry, které nejsou bankami, zaznamenává pozitivní a negativní informace o fyzických osobách, fyzických osobách podnikatelích, právnických osobách. Pozitivní záznamy jsou informace o všech poskytnutých obchodech (i neposkytnutých ve formě žádosti), druh, výše, kreditní operace. Negativní záznamy jsou informace o porušení platební morálky, delikvenci. Záznamy jsou aktualizovány 1x měsíčně, v registru uchovávány 4 roky (u žádosti o úvěr bez následného uzavření smlouvy 1 rok), právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici informace o platební historii spotřebitele za poměrně dlouhou dobu před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, byl schopen nezávisle ověřit věrohodnost a pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem. Zájmové sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěrů a dalších služeb (SOLUS), uživatelé pochází z nejrůznějších ekonomických oblastí, např. banky, nebankovní finanční instituce, poskytovatelé telekomunikačních služeb, distributoři energií, zaznamenává negativní informace o fyzických osobách, fyzických osobách podnikatelích a právnických osobách. Spravuje dva negativní registry klientských informací: registr fyzických osob, spotřebitelů (Registr FO), registr právnických osob a fyzických osob, podnikatelů (Registr IČ). Negativní záznamy jsou informace o porušení platební morálky, delikvenci po stanovenou dobu, neplnění jiných smluvních povinností s následkem zápisu do registru. Aktualizace je 1x měsíčně, v registru jsou uchovávány 3 roky od okamžiku uhrazení dlužné částky (banky a nebankovní finanční instituce), 1 rok (poskytovatelé telekomunikačních služeb, distributoři energií), jsou tak k dispozici informace o platební historii spotřebitele za poměrně dlouhou dobu před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, možnost nezávisle ověřit věrohodnost a pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem. Lze tvrdit, že zde je možné nalézt údaj o schopnosti řádně hradit své dluhy většiny české ekonomicky činné populace. U žalované není žádný negativní záznam. Z interní databáze právního předchůdce žalobkyně obsahující data pro řízení rizik nezjištěny žádné negativní informace. Insolvenční rejstřík je informačním systémem veřejné správy, správce Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Zajišťuje maximální míru publicity o insolvenčních řízeních a fyzických osobách, fyzických osobách podnikatelích a právnických osobách, které insolvenčním řízením procházejí. Zjištěno bylo, že proti žalované nezahájeno insolvenční řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem, ztráta podstatné části majetku. Centrální evidence exekucí (CEE) je veřejný seznam, správcem je Exekutorská komora České republiky Soudní exekutoři zapisují údaje uvedené ve vyrozumění o zahájení exekuce po zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí a údaje z pravomocných usnesení o nařízení exekuce kdy proti žalované nebyla v době uzavření smlouvy [číslo] [datum], vedena žádná exekuce, viz Výstup z centrální evidence exekucí. Neplatné doklady je databáze veřejné správy, správcem je Ministerstvo vnitra České republiky, obsahuje informace o občanských průkazech a cestovních pasech, evidovaných jako ztracené, odcizené, ze zákona neplatné, neplatné dle rozhodnutí, kdy bylo zjištěno, že dlužníkem předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Evidence adres obecních/městských úřadů je interní databáze právního předchůdce žalobkyně, kdy zjišťuje, zda žadatel o úvěru nemá trvalé bydliště na obecním nebo městském úřadu, úřadu městské části, městského obvodu v Praze, v územně členěných statutárních městech, což může značit vyhýbání se exekucím nebo zneužívání sociálních dávek. Trvalé bydliště žalované nebylo na adrese obecního nebo městského úřadu. Následně právní předchůdce žalobkyně přistoupil ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalované s ohledem na její příjem posuzovaný dle jeho výše, stability, pravidelnosti, pravdivosti, udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Schopnost žalované plnit byla právním předchůdcem věřitele před poskytnutím úvěru posouzena a hodnocena na základě informací od žalované vycházejících především z dostupných historických informací o žalované zahrnujících např. reálná data o průběhu splácení předchozí angažovanosti žalované, kontroly správnosti a pravdivosti dokumentů předložených žalovanou obchodnímu zástupci původního žalobkyně při uzavřením smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně skóringovým modelem provedl zhodnocení úvěruschopnosti žalované z hlediska demografických dat, zaměstnání, rodinný stav, věk, bytové poměry atd. Statisticky např. skupina žadatelů ve věku do 25 let je nejrizikovější z pohledu věku, právní předchůdce žalobkyně při vědomí tohoto hodnotí tuto skupinu obezřetněji; behaviorálních dat, založeno na statistickém hodnocení chování klienta u právního předchůdce žalobkyně, je hodnocena schopnost splácet dluhy, chovat se zodpovědně i z pohledu vytváření finančních rezerv v podobě úspor na spořících produktech, kdy žalovaná předložila před podpisem smlouvy č. 282814766 doklad o výměře starobního důchodu, Rozhodnutí o přiznání dávky, kdy je patrné, že je osobou pobírající starobní důchod, a uvedla pravidelný čistý měsíční příjem 6 437 Kč, deklarovaný příjem ověřen pověřeným vázaným zástupcem právního předchůdce žalobkyně doloženými poštovními poukázkami (červenec, srpen, září 2019), dokladem o výměře starobního důchodu. Byla provedena podrobná analýza výdajů a příjmů žalované pověřeným vázaným zástupcem právního předchůdce žalobkyně, zároveň využito i skóringového systému. Tyto závěry potvrzuje i recentní komentářová literatura k novému zákonu o spotřebitelském úvěru přijatému v roce 2016,„ Velmi účinným způsobem ověření údajů o příjmech spotřebitele je ověření statistické, kdy poskytovatel porovná spotřebitelem deklarované údaje s údaji jiných spotřebitelů s podobným profilem. Naopak je třeba varovat před přehnaným spoléháním na písemná potvrzení o příjmu či zaměstnání spotřebitele, neboť se často setkáváme s potvrzeními nepravdivými, ať již je potvrzení zfalšováno samotným spotřebitelem na straně jedné, nebo je s nepravdivými údaji vystaveno údajným zaměstnavatelem na straně druhé. V minulosti relativně osvědčené ověřování příjmu zaměstnance telefonickým dotazem na jeho zaměstnavatele bohužel stále častěji naráží na bariéru ochrany osobních údajů. (…) Z pouhé skutečnosti, že si poskytovatel nevyžádal (například) formální potvrzení o pracovním příjmu spotřebitele, nelze dovozovat, že poskytovatel zákonnou povinnost nesplnil. Poskytovatel ovšem musí být schopen mechanismus ověřování doložit, vysvětlit a odůvodnit.“ Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s . Autory komentáře jsou např. Mgr. Jan Slanina, mj. se podílel na práci Komise pro spotřebitelské otázky [obec] bankovní asociace, v současnosti ředitel vnějších vztahů a compliance Společnosti pro informační databáze, a. s., zabývá se rozvojem databází sloužících k ověřování bonity a důvěryhodnosti spotřebitelů a podnikatelských subjektů nebo JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., mj. od roku 2007 vedoucí pracovník v České národní bance, vyučuje předměty související se správním a finančním právem, člen pracovní komise pro veřejné právo Legislativní rady vlády a několika rozkladových komisí. Vázaný zástupce právního předchůdce žalobkyně vyplnil dle dokumentů předložených dlužníkem před uzavřením smlouvy zákaznickou kartu ke smlouvě, což je dokument, kde jsou pravdivě a úplně uvedeny veškeré ověřené relevantní informace k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr žalovanou, který byl pořízen před podpisem smlouvy, pravost informací zde uvedených stvrzuje podpis žalované a vázaného zástupce. Zde bylo žalovanou sděleno, poté podklady doloženo a vázaným zástupcem právního předchůdce žalobkyně ověřeno, že žalovaná má pravidelný měsíční příjem 6 437 Kč, doklad o výměře starobního důchodu. Dále bylo žalovanou sděleno, následně podklady doloženo a vázaným zástupcem právního předchůdce žalobkyně ověřeno, že další čisté příjmy domácnosti činí 24 000 Kč, v součtu příjmy dosahují 30 437 Kč Tyto skutečnosti následně ověřeny a zkontrolovány paní [jméno] [příjmení], narozenou [datum], [IČO], sídlem [adresa], vázanou zástupkyní právního předchůdce žalobkyně. Veškeré uvedené skutečnosti následně ověřeny vázaným zástupcem přítomným při uzavírání smlouvy, paní [jméno] [příjmení], dle § 27 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uvedenou v registru [obec] národní banky jako vázaný zprostředkovatel právního předchůdce žalobkyně. Vázaný zástupce je povinen dodržovat stanovená pravidla při sepisování zákaznické karty k předmětné smlouvě, což vyplývá z platných právních předpisů, ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně, kdy činnost vázaných zástupců podléhá pravidelné kontrole právního předchůdce žalobkyně. Tento po posouzení příjmu žalované provedl i vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalované, kdy posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovanou, ale konfrontoval je s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum), částkami ze statistických dat. Výdaje posuzoval i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům, či výdaje spořícího charakteru. Podrobné ověření veškerých výdajů spotřebitele je obecně mnohem složitější než ověření příjmů. Některé tvrzené výdaje je možné konfrontovat s pohybem peněžních prostředků na běžném účtu žadatele, další je možné z tohoto pohybu přímo zjistit, u některých je poskytovatel úvěru zcela odkázán pouze na čestné prohlášení spotřebitele, k některým výdajům ani nemusí mít poskytovatel úvěru žádnou objektivní možnost se o nich dozvědět. Právní předchůdce žalobkyně tak neměl žádnou objektivní možnost zjistit, jak nakládá žalovaná s peněžními prostředky v hotovosti, zdali jsou to prostředky užité na další mandatorní výdaje, které mohla žalovaná při podání žádosti o úvěr zatajit, či zda mohla tyto prostředky ušetřit, či byly na výdaje vůbec použity nebo zůstaly v hotovosti v držení žalované. Právní předchůdce žalobkyně neměla objektivně možnost zjistit hotovostní rezervu žalované, z níž mohla žalovaná hradit některé mandatorní výdaje, o nichž se právní předchůdce žalobkyně nemohl dozvědět. Dle žalobkyně není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, tento požadavek není naplnitelný. Nebylo úmyslem zákonodárce tuto povinnost úvěrujícímu uložit. Rozsah posouzení úvěruschopnosti, který jak bylo uvedeno, zákon formuluje pouze obecně, stále je předmětem výkladu, viz důvodová zpráva ohledně posouzení úvěruschopnosti, § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru: "Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů." Z opatrnosti si věřitel dovoluje odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021:„ Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ Tímto byla potvrzena správnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 104 VSPH 506/2020-63, dle nějž je zcela dostatečné, ověřuje-li věřitel příjmy a výdaje z ekonomických modelů zahrnujících vysoké množství matematických a statistických vstupů. Tento model je přesnější, což uvádí i odborná ekonomická literatura, komentář ke spotřebitelskému zákonu. Z uvedeného NS jednoznačně dovodil, že užití ekonomického (matematicko-statistického) modelu u subjektu podléhajícímu kontrolní činnosti ČNB je zcela v souladu se zákonem i nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, rozsudkem NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Dle uvedeného tak rozhodně není povinností právního předchůdce žalobkyně zkoumat jednotlivé dílčí výdaje žalované. U výdajové stránky se lze spolehnout na statistická data. Stejně tak i u stránky příjmové. Komentářová literatura k zákonu o spotřebitelském úvěru přijatému v roce 2016 k posuzování výdajů výslovně uvádí:„ Úvahy, že poskytovatel musí vždy zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního spotřebitele (Vacek 2015 s . 115 a násl.) nepovažujeme za správné, a to z několika důvodů. Prvním důvodem je, že v řadě případů vůbec není možné mnohé relevantní výdaje spotřebitele vůbec zjistit. Konkrétně je tomu tak u převážné části spotřebitelských úvěrů na bydlení, kde spotřebitel kupuje či staví nemovitost, případně provádí její zásadní rekonstrukci. Zde je sice možné zjistit výdaje na elektřinu, topení atd., které spotřebitel platí nyní, ty jsou ovšem pro posouzení jeho budoucí úvěruschopnosti (po nastěhování do pořizované či rekonstruované nemovitosti) nepoužitelné, neboť se změnou nemovitosti, kterou spotřebitel obývá, se takřka jistě změní i jeho výdaje. Stejně tak nereprezentativní by byly výdaje předchozího obyvatele nemovitosti (byl-li jaký), protože ten mohl nemovitost užívat jen částečně, jeho domácnost se mohla skládat z menšího počtu osob apod. Jediným řešením je učinit odhad budoucích nákladů, a to lze nejbezpečněji na základě dostatečně rozsáhlého souboru statistických dat. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s . Komentář k § 86 ZSÚ In: Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s . Je třeba si uvědomit, že řadu výdajů lze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele, je v podstatě nemožné jejich výši jakkoli dokumentárně ověřit, výdaje na potraviny, nápoje, volný čas apod. (snaha o dokumentární ověření těchto výdajů by paradoxně nevyhnutelně vedla k jejich podcenění, protože i pečlivý spotřebitel, který od obchodníků vyžaduje a ukládá si i účtenky za drobná vydání, těžko bude mít uloženy všechny; méně pečlivý spotřebitel, u kterého bude riziko nesplácení spíše větší, nebude mít uloženy často žádné). Víme přitom, že většina spotřebitelů sama o svých výdajích příliš dobrý přehled nemá a nelze se na jejich sdělení tedy spolehnout. Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé výdaje (například nadstandardně vysoké výdaje na životně důležité léky).“ Výdaje žalované byly právním předchůdcem žalobkyně zkoumány dle jeho vnitřních předpisů, byla použita schvalovací strategie pro stávající zákazníky. V rámci zkoumání výdajů byl, mimo výše uvedené, aplikován výpočet behaviorálního score zohledňující platební morálku žadatele u právního předchůdce žalobkyně. Ve spojitosti s údaji zjištěnými z nebankovního registru klientských informací a bankovního registru klientských informací bylo právním předchůdcem zjištěno a ověřeno, že bonita žalované je dostatečná pro poskytnutí předmětného úvěru. Jak uvádí i komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru č. 257/ 2016 Sb. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s .„ Nelze ovšem opomenout, že již před více než 30 lety bylo zjištěno, že lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe než posouzení úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu (Stillwell, Barron, Edwards 1983). Na druhou stranu je nutno respektovat, že poskytovatel nemusí mít k takovému modelu přístup (vytvoření takového modelu vyžaduje poměrně velké a přitom relativně homogenní portfolio zákaznických smluv, které menší či začínající poskytovatel zpravidla nebude mít k dispozici), případně že poskytovatel vyhodnotí, že se konkrétní spotřebitel vyznačuje vlastnostmi, které model není schopen vyhodnotit.“ Právní předchůdce žalobkyně je předním nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů s licencí od České národní banky a disponuje lege artis vytvořenými a správně používanými statistickými modely. Žalobkyni je známa praxe finančního arbitra a některých soudů nižších stupňů plédujících za individuální posouzení výdajových položek spotřebitelova rozpočtu, často bez hlubšího odůvodnění odkazují na rozsudek NSS čj. 1 As 30/2015-39; rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 201/2018, z nichž se má takový požadavek podávat, kdy dle žalobkyně finanční arbitr a soudy nižších stupňů nedostatečně zohledňují okolnosti konkrétních případů, které konkrétní kauzu doprovázely. Dle žalobkyně nelze problematiku posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí zjednodušovat, závěry ve zmíněných rozhodnutích paušalizovat, plošně aplikovat na jakýkoliv skutkový stav. Rozsudek čj. 1 As 30/2015-39 se vyjadřuje pouze k povinnosti poskytovatele ověřit spotřebitelovy příjmy. K povinnosti ověřovat výdaje spotřebitele se in concreto nevyjadřuje. Na tento rozsudek navázal NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy uvedl, že„ (o) dborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Soudy se zabývaly posouzením úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o nehypotečním úvěru, celková výše úvěru 280 000 Kč. V řízení před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že poskytovatel se při posouzení úvěruschopnosti spokojil s prohlášením spotřebitele o měsíčním příjmu 16 000 Kč, měsíčních výdajích 1 000 Kč, informací, že není o spotřebiteli veden„ negativní záznam v internetových a externích registrech“,„ hlášen k pobytu na ohlašovně městského úřadu“. Je nepochybné, že poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nedostál. Z cit. části rozsudku ani okolností konkrétního případu se však nepodává paušalizující závěr, že je poskytovatel povinen vždy ověřovat všechny složky spotřebitelova rozpočtu. Shodná právní věta je v rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 201/2018, kde se soud zabýval smlouvou o spotřebitelském úvěru, celková částka splatná spotřebitelem činila 507 000 Kč Ani z tohoto rozhodnutí se nepodává paušalizující závěr, že poskytovatel je povinen ověřovat všechny složky spotřebitelova rozpočtu. Oporu pro závěr, že výroky NS musíme vztahovat k okolnostem konkrétní kauzy, potvrzuje v rozhodovací praxi sám NS sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, kdy v odůvodnění usnesení jsou odkazy na oba zmiňované rozsudky senátu č. 33, k nimž se dvacátý senát přihlásil. Současně ale zdůraznil, že postup při posouzení úvěruschopnosti se liší„ případ od případu“, postup poskytovatelů nelze„ paušalizovat“. Ač v posuzovaném případu spotřebitel nedoložil poskytovateli příjmy ani výdaje, uzavřel soud, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací (katastr nemovitostí, insolvenční rejstřík, Centrální evidence exekucí). S důrazem na nezbytnost posuzovat okolnosti konkrétního případu se lze setkat také v rozhodovací praxi ÚS. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1543/21 se věnoval ústavní stížnosti, kdy stěžovatel (spotřebitel) namítal, že se obecný soud odchýlil od rozhodovací praxe NS reprezentované rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož se měl dopustit tím, že třebaže se poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti u smluv o nehypotečním úvěru omezil na ověření stěžovatelových (spotřebitelových) příjmů a neověřoval jeho výdaje, poskytovatel dle názoru soudu řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, k čemuž dospěl obecný soud především s ohledem na celkovou výši spotřebitelského úvěru, u jednotlivých smluv o nehypotečním úvěru nepřesáhla 15 000 Kč ÚS se se závěrem obecného soudu ztotožnil, resp. jeho odůvodnění shledal srozumitelné a racionální, ústavní stížnost odmítl. Právní předchůdce žalobkyně, mimo ekonomické modely uvedené výše zkoumal před uzavřením smlouvy výdaje žalované i v rámci podkladů předložených při vyplnění zákaznické karty ke smlouvě, která je dokument pravdivě a úplně uvádějící veškeré relevantní informace pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr žalovanou pořízený před podpisem smlouvy, pravost informací v něm uvedených stvrzuje podpis žalované i vázaného zástupce přítomného při podpisu smlouvy. V předmětném případě bylo žalovanou sděleno, následně na základě daných podkladů doloženo a vázaným zástupcem právního předchůdce věřitele ověřeno, že dlužník má odhadované měsíční výdaje 3 000 Kč. Při zjištěné a ověřené výši měsíčních příjmů žalované ve spojení s dalšími osobami společné domácnosti a dále zjištěných a ověřených výdajů žalované ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je zřejmé, že bonita žalované byla ověřena správně, proces posouzení úvěruschopnosti byl proveden s odbornou péčí. Žalobce z opatrnosti navrhuje výslech svědka paní [jméno] [příjmení], vázané zástupkyně právního předchůdce žalobkyně, která vyplňovala zákaznickou kartu s žalovanou a ověřovala příjmy žalované dokumenty specifikovanými v zákaznické kartě, doklad o výměře důchodu a poštovní poukázky za měsíce červenec, srpen, září 2019, která také dle žalovanou předložených dokladů ověřovala její pravidelné měsíční výdaje. Právní předchůdce žalobkyně zachoval potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobkyně posoudil s odbornou péčí dle zákona o spotřebitelském úvěru, nespoléhal a nevycházel pouze z předložených a ničím nedoložených prohlášení žalované, ale aktivně zjišťoval informace a teprve na základě jejich prověření, po provedené analýze (včetně kontroly pravdivosti informací poskytnutých dlužníkem) učinil konečné rozhodnutí. Při posuzování věci by nemělo být opomenuto i to, že zákon o spotřebitelském úvěru přenáší spoluodpovědnost za posouzení úvěruschopnosti i na samotného spotřebitele„ poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.“. Třeba připomenout, že porušení povinnosti poskytnout věřiteli v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti úplné, přesné a pravdivé informace, uvedení nepravdivých, hrubě zkreslených údajů, zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru je stíháno jako trestný čin úvěrového podvodu, § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dle žalobkyně způsob provedeného posouzení úvěruschopnosti žalované je dostatečný, právní úprava ani judikatura nestanovuje žádná striktní pravidla, co se týká způsobu, jak má k ověření údajů dojít. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS„ členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Žalobkyně odkazuje judikaturu konzistentně přiznávající poskytovatelům úvěrů velmi široký prostor k úvaze ohledně určení konkrétního rozsahu posuzovaných informací od žadatele, např. rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus. Generální advokát Nils Wahl ve svém stanovisku předneseném ke shora uvedené věci dne [datum] dále uvedl:„ Naproti tomu se domnívám, že směrnice 2008/48 neukládá úvěrovým ústavům povinnost systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které tento spotřebitel sám poskytl. Jak jednoznačně vyplývá ze znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, po poskytovateli úvěru se pouze požaduje, aby kontrolu úvěruschopnosti dlužníka provedl„ na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Tato analýza nachází jistou oporu v tom, že ve směrnici 2008/48 nakonec nebyl přijat návrh, podle kterého mělo být poskytovateli úvěru uloženo, aby se o úvěruschopnosti dlužníka před uzavřením úvěrové smlouvy přesvědčil„ všemi jemu dostupnými prostředky“. Samotný rozsudek potom konstatoval:„ Znění čl. 8 odst. 1 Směrnice ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.“ Podle Soudního dvora tak čl. 8 odst. 1 směrnice musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a za druhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může spokojit s informacemi poskytnutými spotřebitelem, či dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto byly potvrzeny dalšímu údaji. Jednotlivé aktivity poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti je proto vždy zapotřebí hodnotit v souhrnu. Nadto zákon o spotřebitelském úvěru je odrazem implementace práva Evropské unie přijaté k ochraně spotřebitele, slabší strany, která však není absolutní, pouze zaručuje určité záruky, aby nebyla zneužita spotřebitelova nezkušenost v obchodním styku, posílena jeho práva. Nechrání však spotřebitelovu nedbalost či nezájem, lhostejnost při uzavírání smluv. Každá fyzická osoba má svobodu vůle uzavírat smlouvy, možnost prostudovat obsah smlouvy, pokud s ní nesouhlasí, nemusí ji uzavřít. V souvislosti s tím žalobkyně odkazuje § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně presumující, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka, schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, což od ní každý v právním styku může důvodně očekávat. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobkyně proto tento důvodně očekával, že žalovaná poskytne úplné, správné, pravdivé informace, když sám dlužníku poskytnul veškeré informace stanovené zákonem, aby se mohla žalovaná svobodně rozhodnout, zda smlouvu uzavře, či nikoliv. Primárně by to měla být žalovaná, která o převzetí závazku na svoji osobu rozhoduje, a měla by posoudit, zda je a bude schopna závazku dostát. Nadto, pokud se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, mající pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam, zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele. Sdělil-li spotřebitel správnou informaci o výši svého příjmu, a informace o spotřebitelových výdajích či okolnosti doprovázející uzavření smlouvy nezavdávají důvod pochybovat o správnosti informací týkajících se výdajů spotřebitele, nemusí poskytovatel majetkové poměry spotřebitele dále ověřovat. Úvěr poskytnutý žalované je nehypoteční, 8 000 Kč, s nízkou nominální hodnotou, kdy v návaznosti na výše uvedené žalobkyně dodává, že povinnosti ověření klíčových informací od spotřebitele ohledně příjmu dostála již před uzavřením smlouvy, když vázaný zástupce právního předchůdce žalobkyně ověřil výši tvrzených příjmů žalované dokladem o výměře starobního důchodu. Takový diferencovaný přístup při ověření příjmů a výdajů spotřebitele podporuje zmiňovaný princip přiměřenosti i Pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví potvrzující to, že požadavky na posouzení úvěruschopnosti u úvěru na bydlení jsou vyšší než požadavky na posouzení úvěruschopnosti u nehypotečního úvěru (jiného než na bydlení). Jeden z dílčích projevů této diferenciace lze pozorovat v požadavku na ověření výdajů spotřebitele. U spotřebitelského úvěru na bydlení tyto v odst. 106 žádají poskytovatelem zohlednit závazky, k nimž se spotřebitel dříve zavázal, a jiné mandatorní výdaje, včetně„ odpovídajícího doložení a zohlednění“ životních nákladů, u nehypotečního úvěru tento požadavek není. V původním návrhu pokynů EBA se tento požadavek u nehypotečního úvěru vyskytoval, po veřejné konzultaci však bylo uznáno, že u nehypotečních úvěrů mohou být životní náklady sdělené spotřebitelem srovnány se statistickými údaji, pomocí nich posouzena věrohodnost informací sdělených spotřebitelem. Původně navrhované pravidlo bylo vypuštěno. Pro ověřování výdajů spotřebitele pomocí statistických údajů se v české literatuře vyslovili také P. Bezouška nebo J. Slanina. Poskytovatel musí při ověřování úvěruschopnosti vždy nahlédnout do seznamů a rejstříků bezplatně veřejně přístupných, údaje v nich uváděné mají pro posouzení bonity spotřebitele význam (zejména insolvenční rejstřík). Tuto povinnost byla splněna, před uzavřením smlouvy bylo nahlédnuto do insolvenčního rejstříku, zjištěno, že vůči žalované není vedeno žádné aktivní insolvenční řízení. Nahlédnutím do Centrální evidence exekucí nebyly zjištěny ke dni podpisu smlouvy žádná aktivní exekuční řízení vedená vůči žalované. Obecný požadavek v rozhodnutích finančního arbitra, aby poskytovatel nahlédl do databází shromažďujících informace, o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze ze shromážděných informací usuzovat, že spotřebitel již byl, nebo stále je, v jiném úvěrovém vztahu odporují principu přiměřenosti. Poskytovatelé spotřebitelského úvěru nejsou povinni se prostřednictvím databází navzájem informovat o bonitě a platební morálce svých klientů. Databáze neposkytují na rozdíl od Centrální evidence exekucí jistotu, že spotřebitel, o němž není v databázi evidován žádný negativní záznam, není s jiným úvěrovým dluhem v prodlení. V porovnání s nahlédnutím do Centrální evidence exekucí je nadto nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele významně nákladnější. Dle žalobkyně u dluhů z již založených úvěrových vztahů není důvod postupovat jinak než u jiných mandatorních výdajů. Nemá-li poskytovatel pochybnosti o informacích sdělených spotřebitelem, může se na ně spolehnout. Shodný přístup je i v pokynech EBA, bod 89, dle nich postačí poskytovatelem ověřit přesnost a spolehlivost informací a údajů, včetně nahlédnutí do příslušné databáze, má-li pochybnosti ohledně přesnosti a spolehlivosti nashromážděných informací. Protože posouzení úvěruschopnosti chrání spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, nikoli snížením jeho životního standardu, nemusí poskytovatel ověřovat nemandatorní výdaje spotřebitele, postačí v rámci posouzení úvěruschopnosti zohlednit pouze výdaje spotřebitele nezbytné k uspokojení jeho základních životních potřeb. Ze znění směrnice, rozhodovací praxe SDEU dle žalobkyně neplyne, že se poskytovatel při ověřování informací sdělených spotřebitelem nemůže spolehnout pouze na údaje o průměrných (statistickým úřadem vyhlašovaných) výdajích nebo na ověření záznamu o spotřebiteli v databázích shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích. Užití automatizovaného modelu při posuzování úvěruschopnosti připouštějí i pokyny EBA. Tento přístup potvrzuje i zahraniční rozhodovací praxe. Rakouský Nejvyšší soud dvůr se v rámci abstraktní kontroly zabýval praxí poskytovatele vázaného spotřebitelského úvěru, který u úvěrů do výše 500 EUR posuzoval úvěruschopnost spotřebitele výlučně pomocí nahlédnutí do databáze shromažďující negativní informace o bonitě spotřebitele. Poskytovatel neověřoval výši příjmů a výdajů spotřebitele, ani se na ně u spotřebitele nedotazoval. Rakouský Nejvyšší soud dvůr neshledal tuto praxi per se protiprávní. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci CA Consumer Finance SA mimo jiné zdůraznil, že:„ rozsah vyšetřovací povinnosti věřitele závisí na okolnostech konkrétního případu, přičemž rozhodující je výše poskytnutého úvěru, doba trvání úvěru, vypovídací hodnota a důvěryhodnost (Aussagekraft und Glaubwürdigkeit) informací poskytnutých spotřebitelem a existence, trvání a intenzita obchodního vztahu mezi věřitelem a spotřebitelem… Ve věci CA Consumer Finance SA Soudní dvůr objasnil, že směrnice (CCD – pozn. žalobce) taxativně nevymezuje informace, na jejichž základě musí věřitel posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nestanoví, zda a jakým způsobem musí být tyto informace ověřeny. Věřiteli je dokonce ponecháno na uvážení, zda informace, které má k dispozici, postačují k potvrzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr a zda je musí ověřit podle jiných kritérií. Věřitel proto musí v každém případě s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu posoudit, zda informace, které má o žadateli o úvěr k dispozici, jsou relevantní a dostatečné…Není proto vyžadováno, aby věřitel kromě získání informací z externí databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (externe Kreditauskunftei) získával informace o příjmech nebo majetkových poměrech spotřebitele…“ Rakouský soud uzavřel, že u tak nízkých úvěrů, jaké byly předmětem jeho řízení, se posouzení úvěruschopnosti na základě negativních informací o bonitě spotřebitele obsažených v databázi„ nejeví jako zcela nevhodné pro posouzení úvěruschopnosti“. Obdobně i usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1522/2020.

3. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

4. Soud dospěl na základě provedeného dokazování, vycházeje z listinných důkazů založených do spisu žalobkyní, k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Zástupce původního věřitele a žalovaná v pozici zákazníka opatřili podpisy dne 23. 9. 2019 dokument označený jako Smlouva o zápůjčce – [ulice] v hotovosti [číslo]. Na základě této smlouvy je uzavírána smlouva o zápůjčce, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky uvedené v tomto formuláři. Smlouva předpokládá poskytnutí zápůjčky ve výši 8 000 Kč v hotovosti při uzavření smlouvy. Podpisem zákazník stvrzuje, že uvedenou částku v hotovosti obdržel. Dále je ujednáno, že za poskytnutí zápůjčky náleží původnímu věřiteli poplatek ve výši 7 233 Kč, který je tvořen součtem úroku ve výši 1 431 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 444 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 358 Kč. Splátkové období je ujednáno týdenní. Celková dlužná částka 15 233 Kč je dle Smlouvy splatná formou 60 splátek splatných vždy ke konci splátkového období. Výše jednotlivé splátky je stanovena na 254 Kč, poslední splátka činí 247 Kč RPSN spotřebitelského úvěru činí 246,19 %. Dle čl. 6 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí Smlouvy, má původní věřitel právo na smluvní pokutu 0,1% denně z dlužné částky ohledně níž je zákazník v prodlení pro případ, že zákazník neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, to vše, pokud nedojde k překročení maximální zákonem stanovené výše smluvní pokuty. Dle čl. 6 Smlouvy má původní věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku zákazníkova prodlení, a to ve formě poplatku za zaslanou upomínku a poplatku za zahájení vymáhání dluhu. Dle čl. 6 smlouvy činí výše poplatku za jednu zaslanou upomínku 300 Kč. Dle čl. 6 smlouvy činí výše poplatku za vymáhání dluhu 1 000 Kč /smlouva o zápůjčce [číslo] na čl. 20 spisu/ 6. Žalovaná opatřila svým podpisem dne 23. 9. 2019 formulář Standardní informace o spotřebitelském úvěru původního věřitele. V tomto formuláři je žadatel o spotřebitelský úvěr informován o jeho základních parametrech, zejména o tom, že je poskytována neúčelová zápůjčka 8 000 Kč s pevnou zápůjční úrokovou sazbou, že doba trvání úvěru činí 60 týdnů, výše splátek činí 254 Kč a jsou splatné v případě první plátky 7. kalendářní den po datu uzavření Smlouvy a v případě dalších splátek, vždy posledního dne sedmidenního období. Zákazník byl informován o výši poplatku za zápůjčku (7 233 Kč), RPSN (246,19 %), výši zápůjční úrokové sazby (29 % ročně) a o právu odstoupit od Smlouvy /formulář Standardní informace o spotřebitelském úvěru na čl. 21 spisu/ 7. K danému úvěru byla vyplněna Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr, kde je uvedeno, že žalovaná má zajištěno bydlení jiným způsobem, dosažené vzdělání je základní, je vdaná, úvěr má být čerpán na neočekávané výdaje, zdrojem příjmu je starobní důchod vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení. Příjem žalované činí 6 437 Kč, další příjem domácnosti činí 24 000 Kč, celkové příjmy domácnosti činí 30 437 Kč, odhadované měsíčně výdaje žalované činí 3 000 Kč. Výplatní den příjmu byl uveden 15. den v měsíci, žalovaná nedrží platební kartu. Dále bylo uvedeno, že další zápůjčky u jiných společností nejsou ani bankovní účet na jméno žadatele. Listiny, z nichž byla ověřována osobní a majetková situace žalobkyně jsou rozhodnutí o důchodové dávce, a tři potvrzení a platbách. (zákaznická karta na čl. 80 – 81 spisu)

8. Ke jménu žalované jsou vedeny tři záznamy v Seznamu exekucí – Centrální evidence exekucí, a to vedené pod sp. zn. 108 Ex 4895/2020 zahájena 21. 10. 2021, sp. zn. 203 Ex 18825/21 zahájena dne 11. 10. 2022, sp. zn. 139 Ex 4612/22 zahájena dne 29. 6. 2022 (seznam exekucí na čl. 97 spisu)

9. Žalobkyně jako postupník a původní věřitel jako postupitel uzavřeli Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení pohledávek vzniklých původnímu věřiteli za svými zákazníky ze smluv o zápůjčce. /smlouva na čl. 33 – 37 spisu/ 10. V Příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek je na řádku č. 374 evidován údaj o smlouvě žalované [číslo] /příloha č. 1 - seznam postupovaných pohledávek na čl. 38 – 58 spisu/ 11. Původní věřitel adresoval žalované dokument označený jako Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2022. Zde uvedl, že žalobkyně se na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 stala věřitelkou pohledávky za žalovaným v celkové výši 19 882,43 Kč bez příslušenství, která vznikla ze smlouvy [číslo] /oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 na čl. 19, 2. strana spisu/ 12. Zástupce žalobkyně podal k poštovní přepravě dne 4. 3. 2022 zásilku adresovanou žalované pod čísly 115, 116. /potvrzení o podání ze dne 4. 3. 2022 na čl. 31, 32 spisu/ 13. Žalobkyně adresovala žalované dopis ze dne 10. 2. 2022, jehož obsahem byla výzva k okamžitému splacení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] nejpozději do 17. 3. 2022 /výzva ze dne 10. 2. 2022 na čl. 19 spisu/ Zástupce žalobkyně podal k poštovní přepravě dne 11. 2. 2022 zásilku adresovanou žalované. /potvrzení o podání ze dne 11. 2. 2022 na čl. 29 spisu/ 14. Právní zástupce žalobkyně adresoval žalované výzvu k plnění ze dne 20. 5. 2022. V této výzvě vyzval žalovanou k úhradě pohledávky ve výši 20 305,47 Kč nejpozději do 7 dnů od datace výzvy. Jako právní důvod vzniku pohledávek je označena smlouva o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla upozorněna na možnost vymáhání pohledávek soudní cestou. /předžalobní výzva ze dne 20. 5. 2022 na čl. 26 spisu/ Zástupce žalobkyně podal k poštovní přepravě dne 24. 5. 2022 zásilku adresovanou žalované. /potvrzení o podání ze dne 24. 5. 2022 na čl. 30 spisu/ 15. Dle záznamů žalobkyně uhradila žalovaná celkem částku 2 500 Kč ve dnech 23. 9. 2019 a 16. 10. 2019 (tabulka na čl. 22 – 23 spisu)

16. Níže uvedené důkazy nebyly pro nadbytečnost provedeny. Výslech vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy, paní [jméno] [příjmení], nar. dne [datum], [IČO], sídlem [adresa], výpis z živnostenského rejstříku obchodního zprostředkovatele. K návrhu slyšení této svědkyně žalobkyně uvedla, že z její výpovědi lze zjistit obsah ověřených listin. Provedení tohoto výslechu je nadbytečným, když listiny, z nichž byly údaje o úvěruschopnosti žalobkyně ověřovány, jsou obsahem spisu a žalobkyně je také zcela shodně se zákaznickou kartou tvrdí. Žalobkyně především vede právní polemiku k tomu, zdali ověření těchto listin je dostatečným či nikoliv, skutkový děj je zde postaven najisto. Výstup z centrální evidence exekucí, zde byla činěna skutková zjištění z listiny na čl. 97 spisu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 2. 11. 2020, čj. 104 VSPH 506/2020-63 nelze činit zjištění pro postavení skutkového děje v souzené věci.

17. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

18. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 23. 9. 2019 Smlouvu o zápůjčce – [ulice] v hotovosti [číslo] pro částku 8 000 Kč v hotovosti při uzavření smlouvy. Za poskytnutí zápůjčky byl sjednán poplatek 7 233 Kč tvořený součtem úroku 1 431 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 3 444 Kč, částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 2 358 Kč. Splátkové období týdenní. Celková dlužná částka 15 233 Kč dle smlouvy splatná v 60 splátkách splatných vždy ke konci splátkového období á 254 Kč, poslední splátka 247 Kč RPSN 246,19 %. Dle čl. 6 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, má původní věřitel právo na smluvní pokutu 0,1% denně z dlužné částky ohledně níž je zákazník v prodlení pro případ, že zákazník neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, to vše, pokud nedojde k překročení maximální zákonem stanovené výše smluvní pokuty. Dle čl. 6 Smlouvy má původní věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku zákazníkova prodlení, a to ve formě poplatku za zaslanou upomínku a poplatku za zahájení vymáhání dluhu. Dle čl. 6 smlouvy činí výše poplatku za jednu zaslanou upomínku 300 Kč. Dle čl. 6 smlouvy činí výše poplatku za vymáhání dluhu 1 000 Kč. Žalovaná opatřila svým podpisem dne 23. 9. 2019 formulář Standardní informace o spotřebitelském úvěru původního věřitele. K danému úvěru byla vyplněna Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr, dle níž žalovaná má zajištěno bydlení jiným způsobem, dosažené vzdělání je základní, je vdaná, úvěr má být čerpán na neočekávané výdaje, zdrojem příjmu je starobní důchod vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení. Příjem žalované činí 6 437 Kč, další příjem domácnosti činí 24 000 Kč, celkové příjmy domácnosti činí 30 437 Kč, odhadované měsíčně výdaje žalované činí 3 000 Kč. Dále bylo uvedeno, že další zápůjčky u jiných společností nejsou ani bankovní účet na jméno žadatele. Ke jménu žalované jsou vedeny tři záznamy v Seznamu exekucí – Centrální evidence exekucí, sp. zn. 108 Ex 4895/2020 zahájena 21. 10. 2021, sp. zn. 203 Ex 18825/21 zahájena dne 11. 10. 2022, sp. zn. 139 Ex 4612/22 zahájena dne 29. 6. 2022. Žalobkyně jako postupník a původní věřitel jako postupitel uzavřeli Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení pohledávek vzniklých původnímu věřiteli za svými zákazníky ze smluv o zápůjčce, kdy v Příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek je evidován údaj o smlouvě žalované [číslo]. Žalované bylo adresováno Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2022. Žalobkyně adresovala žalované dopis ze dne 10. 2. 2022, výzva k okamžitému splacení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] nejpozději do 17. 3. 2022. Právní zástupce žalobkyně adresoval žalované výzvu k plnění ze dne 20. 5. 2022. Dle záznamů žalobkyně uhradila žalovaná celkem částku 2 500 Kč ve dnech 23. 9. 2019 a 16. 10. 2019.

19. Shora uvedené bylo zjištěno u listinných důkazů předložených žalobkyní, kdy z obsahu spisu se nepodává žádných skutečností, jež by zakládaly důvodnost úvahy o nedůvěryhodnosti těchto důkazů. Žalovaná žádným způsobem tvrzení žalobkyně nesporovala, žádné důkazy nepředložila. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další směrodatné skutečnosti nad rámec výše uvedených.

20. Soud řešenou věc po právní stránce posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném a účinném znění (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“).

21. Podle § 6 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

22. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

23. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

24. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je s ohledem na dobu, kdy se dostala žalovaná do prodlení s úhradou dlužné částky, nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Soud konstatuje, že v případě smlouvy o úvěru platí, že úvěrující se zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní částku, zavazuje se mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného; jeho závazek zahrnuje i povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda o vyplacení celé částky bude požádáno; jakož i příslib prostředky na požádání poskytnout. Povinnost poskytnout požadovanou částku vznikne na základě žádosti, projevu vůle; žádost (požádání o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni navazuje vyplacení požadovaných prostředků. To znamená, že úvěr je chápán jako pactum de contrahendo. Závazek k rezervaci peněžních prostředků trvá po celou dobu existence smlouvy. Úvěrovaný nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat. Předmětem přenechání u smlouvy o úvěru mohou být pouze peněžní prostředky, což ji, kromě úplatnosti, odlišuje od zápůjčky, podle níž je možné přenechat jakékoli věci určené podle druhu. Předmětem zápůjčky je věc„ zastupitelná“, tedy druhově určená, kdy povinností úvěrovaného je vrátit věc stejného druhu. Zápůjčka může být sjednána jako bezplatná i jako úplatná. Smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, tedy vznikne přenecháním předmětu zápůjčky, a to buď přímo, nebo jinak (bezhotovostním převodem). Smlouva o zápůjčce se odlišuje od smlouvy o úvěru, která jako konsensuální kontrakt vznikne již souhlasným projevem vůle smluvních stran smlouvu uzavřít.

30. V projednávané věci bylo zjištěno, že právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřena smlouva, jíž bylo sjednáno, že žalované bude poskytnuta finanční částka, tedy„ zastupilelná", druhově určená, věc, přičemž za poskytnutí finančních prostředků žalovaná poskytne úhradu, kdy plnit bude ve splátce, přičemž takto následně vrátí jak poskytnutou jistinu, tak sjednanou úhradu za poskytnutí půjčky. V dané věci lze uzavřít, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalované byly finanční prostředky poskytnuty v hotovosti při uzavření smlouvy, smlouva o zápůjčce může být sjednána jako úplatná, předmětem smluvního vztahu nebyl závazek rezervovat finanční prostředky po celou dobu trvání smlouvy.

31. Soud má za prokázané, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla původním věřitelem žalobkyně postoupena na žalobkyni, čímž je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně ve sporu.

32. Dále bylo uzavřeno, že původní věřitel žalobkyně nedostál své povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., neboť neprovedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Odborná péče je v kontextu zákona č. 257/2016 Sb. korektiv jednání věřitele, které se zakládá jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívající v pečlivosti konkrétního věřitele. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který je dle názoru soudu použitelný i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb.,„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidovaný v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Pro úplnost lze rovněž odkázat na nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud vyslovil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí i sama společnost jako taková. Při zkoumání úvěruschopnosti je nutno se zaměřit a zjistit nejenom příjmy klienta, ale i výdaje a jím uváděné a prokazované údaje porovnat i s příslušnými veřejně přístupnými statistickými údaji tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příjmy a výdaje v místě obvyklé.

33. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná smlouvu uzavřela za situace, kdy jejím jediným příjmem byla částka starobního důchodu ve výši 6 437 Kč. Jiný příjem žalovaná v době uzavření smlouvy neměla. Pokud je v zákaznické kartě uveden další příjem ve výši 24 000 Kč, tak tento nebyl žádným způsobem ověřen. Jediné listiny, které měl zástupce právního předchůdce k dispozici a které byly ověřeny, jsou rozhodnutí o přiznání starobního důchodu a účtenky za měsíce červenec, srpen a září 2019. K tomuto je namístě odkázat i tvrzení žalobkyně, která uvádí, že listiny, které měl zástupce žalobkyně k dispozici, uvedl jako ověřené, kdy i z tvrzení žalobkyně je tak zřejmým, že žádné další listiny tento neměl k dispozici. Výdaj uvedený žalovanou činí pouze částku 3 000 Kč, kdy je zcela nepochybným, že se nemůže jednat o částku odpovídající realitě. Vždy je třeba hodnotit příjmy a výdaje uvedené v zákaznické kartě nejenom k listinám dokládajícími konkrétní uváděné údaje, ale také ve vztahu k příslušným statistickým údajům, aby bylo zřejmé, že údaje z klientské karty se podávající jsou odpovídající realitě. Listinami, které byly ověřeny, což je jednoznačně uvedeno v zákaznické kartě, byl výměr důchodu a účtenky za červenec, srpen, září 2019. Pokud má být smlouva o úvěru uzavřena s osobou, která nemá příjmy z pracovní činnosti, jejím jediným příjmem je příjem ze starobního důchodu, z čehož je evidentním, že již z důvodu věku není účastna na trhu práce, je nutné naopak dbát zvýšené pozornosti hodnocení majetkových poměrů takové osoby. K tomuto však v souzené věci nedošlo, nebyl splněn základní předpoklad pro odborné posouzení schopnosti žalované plnit. Z obsahu spisu se podává, že ke jménu žalované jsou vedeny tři exekuční věci, z čehož je zřejmé, že žalovaná měla další závazky, které dlouhodobě neplnila. Bez ohledu na to, zdali tuto informaci poskytovatel úvěru měl k dispozici či nikoliv, dokládá to, že hospodaření žalované dlouhodobě bylo s negativní bilancí, což by v rámci ověřování majetkových poměrů mělo být zjištěno, k čemuž je nutné opětovně zdůraznit, že pokud má být smlouva uzavřena s osobou, která si již nezajišťuje příjmy pracovní činností, je v zásadě odkázána na dávky důchodového systému, je třeba klást na zjištění poměrů takového klienta zvýšené požadavky. Pokud tedy poskytovatel úvěru neprovedl šetření situace žalované tak, aby tuto skutečnost zjistil, nemohlo dojít k řádnému posouzení schopnosti žalované splácet. Respektive, i kdyby tato skutečnost byla zjištěna a přesto by byla smlouva uzavřena, nebylo by možné uzavřít, že majetkové poměry žalované byly vyhodnoceny s odbornou péčí. Zvýšenou pozornost bylo také třeba věnovat té skutečnosti, že žalovaná dle jí uváděných údajů neměla mít veden žádný účet, což taktéž nasvědčuje negativní platební bilanci žadatele o úvěru. Toto však také nebylo hodnoceno. Pro úplnost je třeba podotknout, že předložení tří dokladů o úhradách shora uvedený nedostatek nemůže zhojit. S ohledem na shora uvedené je třeba konstatovat, že proces ověření úvěruschopnosti žalované byl při uzavírání smlouvy o zápůjčce proveden nedostatečně, bez řádné odborné erudice, smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatnou.

34. Soud pak dále odkazuje na právní názor Krajského soudu v Praze, který v rozsudku ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 dospěl k závěru, že„ výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (výklad teleologický), kontinuitu (výklad historický) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.“ S ohledem na právě citované tak soud smlouvu o úvěru dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. shledal absolutně neplatnou, pročež je tak nutno peněžní prostředky, které byly dány žalovanému k dispozici, posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z.

35. Žalovaná při podpisu smlouvy obdržela od právního předchůdce žalobkyně v hotovosti částku 8 000 Kč. Na plnění z této smlouvy žalovaná uhradila 2 500 Kč, což nebylo v řízení sporováno. Za situace, kdy byla smlouva shledána neplatně sjednanou, je žalovaná povinna nadále k úhradě částky 8 000 Kč – 2 500 Kč = 5 500 Kč v režimu §§ 2991, 2993 o. z. Žalobkyně se z titulu této první smlouvy domáhala úhrady částky 19 465,09 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 417,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 870 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 5 920,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a úroku 29 % ročně z částky 5 920,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Žalovaná byla zavázána k úhradě částky 5 500 Kč, pro částku 13 965,09 Kč byl žalobní návrh zamítnut. Dále byla žalovaná zavázána k plnění úroku z prodlení z částky 5 500 Kč v kapitalizované výši 79,67 Kč od 1. 2. 2022 do 18. 3. 2022, když žalobkyně se domáhá kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 417,34 Kč a dále běžícího od 18. 3. 2022, přičemž pro kapitalizování úroku byl rozhodný den 1. 2. 2022, když žalovaná nepochybně již měla vědomí o tom, že částku drží bez právního důvodu a musí ji vrátit. A nadále byla žalovaná zavázána k úhradě úroku běžícího z částky 5 500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení Pro částku kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 337,67 Kč tak byl žalobní návrh zamítnut. A nadále v té části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti k úhradě úroku z prodlení z částky 420,72 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. O úroku z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. A nadále byl žalobní návrh zamítnut v to části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 920,72 Kč.

36. Lhůtu k plnění soud určil podle §160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když z obsahu spisu se nepodává žádných skutečností, jež by zakládaly určení plnění ve splátkách či v delší lhůtě.

37. O náhradě nákladů rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky celkem 19 465,09 Kč, přičemž úspěšnou byla pro částku ve výši 5 500 Kč, byla tak ve věci převážně neúspěšnou. Ve věci převážně úspěšné žalované však v souvislosti s vedením sporu žádných nákladů nevzniklo. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.