22 C 329/2023-45

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 122 731,54 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 69 873 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 873 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 858,54 Kč s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 20. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 529,54 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 354,40 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 122 731,54 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 13. 6. 2019 rámcovou smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Poté žalovaný požádal o úvěr ve výši 250 000 Kč a účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [anonymizováno] Touto smlouvou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve shora uvedené výši a dne 19. 6. 2019 uvedenou částku jednorázově vyplatila na účet žalovaného s tím, že ten měl splácet úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 7,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ke každému 20. dni v měsíci ve výši 4 382 Kč od 20. 7. 2019 do předpokládaného data 20. 6. 2025. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací poskytnutých jednak samotným žalovaným, jednak z informací, které si aktivně zjistila z bankovního registru klientských informací, z nebankovního registru klientských informací a informací některých společností patřících do skupiny PPF. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 29 630 Kč ze závislé činnosti podle potvrzení vydaného zaměstnavatelem žalovaného a dále z měsíčních výdajů deklarovaných žalovaným ve výši 10 000 Kč, které jsou tvořeny náklady na nájemní bydlení ve výši 6 500 Kč a částkou 3 500 Kč na léky, jídlo a dopravu. Dále dle expertní analýzy dospěla žalobkyně stran výdajů domácnosti (žalovaného) k částce 3 410 Kč. Konečně žalobkyně zjistila, že žalovaný má i jiné závazky, a to ve výši 2 450 Kč a 7 126 Kč měsíčně. Žalovaný však své povinnosti nedostál a splátky řádně hradil pouze od 20. 7. 2019 do 20. 11. 2022; poslední splátka provedená dne 20. 12. 2022 čítala pouze 465 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 121 402,54 Kč žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 354,40 Kč za období od 20. 11. 2022 do 19. 2. 2023, smluvních úroků ve výši 7,9 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 20. 2. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení. Vedle toho žalobkyně požadovala též úhradu 1 329 Kč jakožto nákladů spojených s vymáháním dluhu podle platného ceníku.

1. Žalovaný v podaném odporu nárok zcela neuznal a namítal, že žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru nezkoumala řádně jeho úvěruschopnost.

1. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 13. 6. 2019 uzavřena„ Rámcová smlouva [číslo] o našich službách včetně platebních“ (dále též jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dva běžné účty a neúčelový úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaný měl tento úvěr splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 7,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ke každému 20. dni v měsíci ve výši 4 382 Kč od 20. 7. 2019 do předpokládaného data 20. 6. 2025. Dále žalobkyně soudu k důkazu předložila„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Obchodní podmínky, Podmínky pro používání úvěru a Ceník. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali též oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalovaném okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě prodlení s úhradou závazku. Čerpání úvěru dne 19. 6. 2019 jednorázově v plné výši 250 000 Kč doložila žalobkyně výpisem z účtu č. [bankovní účet]. Z historického výpisu z účtu č. [bankovní účet], ze splátkového kalendáře a z přehledu plateb získal soud povědomí o tom, jak žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpal a splácel a jakou částku zůstal žalobkyni dlužen; za období od 20. 7. 2019 do 20. 12. 2022 tedy žalobkyni uhradil 180 127 Kč.

1. Z úvěrové zprávy týkající se žalovaného ze dne 10. 6. 2019 (v kontextu doplněného vyjádření žalobkyně) soud zjistil, že žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, avšak má jeden spotřební úvěr ze 14. 9. 2015, který má skončit ke dni 20. 8. 2021, dále dvě kreditní karty s úvěrovým rámcem 32 000 Kč a 110 000 Kč (kdy konečná suma zbývajících splátek činí u první 18 228 Kč a u druhé 0 Kč) a konečně úvěr ze stavebního spoření se zbývající sumou splátek o objemu 1 548 145 Kč; celkovou výši měsíčních splátek žalobkyně vyčíslila na 9 576 Kč. Z„ Potvrzení o výši příjmu“ plyne, že žalovaný byl v červnu roku 2019 zaměstnán u společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], s průměrným čistým měsíčním příjmem 29 630 Kč.

1. Dopisem ze dne 20. 2. 2023 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a povinnost uhradit celkový dluh ve výši 125 085,94 Kč do 1. 3. 2023, včetně informace, že tento dopis je současně tzv. předžalobní výzvou ke splnění dluhu. Jak plyne z podacího archu, zásilka s tímto dopisem byla k poštovní přepravě podána dne 23. 2. 2023.

1. Konečně, dokument s názvem„ Přehled nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu“ vyčísluje náklady na celkových 890,80 Kč za 10 dnů vymáhání.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 1. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

1. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací a v databázi skupiny PPF; tato šetření indikovala zejména to, že žalovaný již má dluhové zatížení z jiných závazků o celkovém měsíčním objemu splátek 9 576 Kč. Co se týče příjmů i výdajů žalovaného, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným, tedy z toho, že je rozvedený a bez vyživovací povinnosti k další osobě, s průměrným měsíčním příjmem ze závislé činnosti ve výši 29 630 Kč, který žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele. Dále vycházela rovněž ze statistických modelů a expertní analýzy a z historických informací o žalovaném. Stran výdajů vycházela z tvrzených nákladů na bydlení ve výši 6 500 Kč a na jídlo, léky a dopravu ve výši 3 500 Kč, s tím, že reflektovala i životní minimum ve výši 3 410 Kč (tzv. výdaje žalovaného dle expertní analýzy).

1. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit ani prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně sice prokázala, že dostatečně prověřila deklarovanou příjmovou stránku žalovaného, když si vyžádala alespoň potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku od zaměstnavatele žalovaného, avšak ohledně výdajů žalovaného nepředložila žádné důkazy o tom, že si tvrzení žalovaného též prověřila, nikoli jen bez dalšího vzala za své. Soud tedy dospívá k závěru, že žalobkyně tvrzené výdaje žalovaného nijak neověřovala a zejména tak neučinila co do výdajů na nájemní bydlení ve výši 6 500 Kč, které se soudu jeví spíše podstandardní, a maximálně si tvrzení žalovaného dala do kontextu statistických údajů. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného co do jeho pravidelných měsíčních výdajů, respektive neprokázala, že by tyto výdaje relevantně prověřovala, což měla učinit přinejmenším stran tvrzených nákladů na bydlení, které představují zásadní položku rozpočtu domácností. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalovaný měl několik dalších úvěrů u jiných poskytovatelů, které byl povinen splácet částkou ve výši 9 576 Kč měsíčně, což mělo žalobkyni rovněž vést k obezřetnosti při uzavírání smlouvy o úvěru.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a lenské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu ve výši 250 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 1. Jelikož žalovaný žalobkyni již uhradil na splátkách částku 180 127 Kč, zbývá mu uhradit 69 873 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal prodlení žalovaného na předžalobní upomínku ze dne 20. 2. 2023, jejíž odeslání dne 23. 2. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této předžalobní výzvě byla žalovanému dána dodatečná lhůtě ke splnění dluhu do 1. 3. 2023. Z tohoto důvodu vzniklo žalobkyni právo požadovat zákonný úrok z prodlení z částky 69 873 Kč od 2. 3. 2023, a to podle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 1. Soud naopak žalobu zamítl co do částky 52 858,54 Kč s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 121 402,54 Kč od 20. 2. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 529,54 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 354,40 Kč.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 148 774,23 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 77 740,89 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), a tedy byla z 52 % úspěšná a z 48 % neúspěšná (ze 48 % tak byl úspěšný žalovaný). Jelikož je tedy poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků prakticky totožný, rozhodl soud tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení