22 C 39/2024 - 69

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] 55/14, Ústí nad Labem o zaplacení 15 261,69 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 500 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 1 761,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 261,69 Kč od 29. 6. 2023 do 15. 2. 2024 a z částky 1 761,69 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení 27 599,33 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa]) s žalovanou uzavřel dne 4. 2. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně v den podpisu smlouvy žalované poskytl částku 16 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit spolu s částkou 14 449 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 750 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 199 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do 4. 8. 2022 ve sjednaných 78 týdenních splátkách po 398 Kč řádně nevrátila, když na jistinu a poplatek zaplatila pouze 2 500 Kč (do postoupení pohledávky, a dále již ničeho). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni, která se tak domáhala z popsaného titulu zaplacení celkové dlužné částky ve výši 27 599,33 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 15 261,69 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 12 337,64 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 168,43 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 135,72 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 261,69 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 261,69 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Dle tvrzení uvedených v žalobě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil v případě popsané spotřebitelské smlouvy svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále jen „ZSÚ“, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětných smluv, která byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované a zaznamenány do zákaznické karty žalované, jak žalovaná potvrdila též prohlášením ve smlouvě.

2. Po výzvě soudu ze dne 5. 2. 2024, ve které soud mj. vyzýval žalobkyni k upřesnění žalobních tvrzení, jakým způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalovaná i s ohledem na její zjištěný zdravotní stav a následné omezení svéprávnosti, ke které soud připojil rozsudek omezující žalovanou na svéprávnosti (viz dále), žalobkyně vzala svou žalobu před zahájením jednání ve věci samé, částečně zpět a soud usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. [spisová značka], řízení v tomto rozsahu částečně zastavil co do částky 12 337,64 Kč, představující žalované poplatky, úroku z prodlení v částce 1 135,72 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 261,69 Kč od 15. 12. 2022 do 28. 6. 2023, dále úroku v částce 1 168,43 Kč a úroku ve výši 20,88 % ročně z částky 15 261,69 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 3. 2024, před projednáním a rozhodnutím věci samé.

3. Žalovaná proti žalobě osobně ani prostřednictvím svého opatrovníka ničeho nenamítala, zůstala po celou dobu neaktivní a k nařízenému jednání se nedostavila, a proto soud učinil skutkové závěry na základě důkazních listin žalobkyně, a dále listin zajištěných soudem ve smyslu § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”.

4. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13.4.2022, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 23. 4. 2022, soud zjistil, že tímto rozsudkem s účinností od právní moci byla žalovaná omezena v právním jednání mj. tak, že není schopna majetkoprávních jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života; není schopna nakládání s finančními prostředky; není schopna spravovat své jmění; není schopna samostatně uzavírat smlouvy, které by ji zavazovaly k budoucímu finančnímu plnění a ze kterých by pro ni vyplývaly finanční závazky a není schopna samostatně jednat před soudy, úřady a správními orgány, když jejím opatrovníkem byl jmenován [jméno FO], narozený dne [datum]. Opatrovnický soud učinil skutková zjištění, že žalovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, když její duševní stav není léčbou ovlivnitelný a je trvalý, přičemž vlivem duševní poruchy není schopna vyřizovat si své záležitosti, činit právní jednání nebo nakládat s finančními prostředky, aniž by jí tím hrozila závažná újma. Opatrovnický soud vycházel též z lékařské zprávy ze dne 7. 9. 2021, která byla též jedním z podkladů pro znalecký posudek ze dne 13. 12. 2021, ze kterých soud ověřil závěry opatrovnického soudu, a dále zjistil, že žalovaná je z důvodu zhoršeného psychického stavu, sociální dysfunkce a těžké depresivní poruchy a z toho plynoucí nemožnosti samostatně vyřizovat své osobní záležitosti, léčena od 10/2020 s predikcí nemožnosti výraznějšího zlepšení.

5. K majetkovým poměrům žalované pak soud zjistil ze zprávy ČSSZ ze dne 15. 2. 2022, že žalovaná k tomuto datu nepobírala důchod a ze zprávy ÚP ČR ze dne 4. 2. 2022, že žalovaná měla od července 2021 přiznán příspěvek na péči ve stupni závislosti I ve výši 880 Kč měsíčně a příspěvek na mobilitu ve výši 550 Kč měsíčně.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 2. 2021, č. [tel. číslo], a připojených smluvních podmínek, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]), po uzavření této smlouvy s žalovanou, poskytl žalované v hotovosti při podpisu smlouvy částku 16 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 78 týdenních splátkách ve výši 398 Kč, resp. 342 Kč pro poslední splátku, a to bezhotovostně, v rámci sjednané doplňkové služby komfortního a flexibilního splácení, byť ve smlouvě nebyl uveden bankovní účet žalované, přičemž ve splátkách byly zahrnuty další platby ve výši celkem 14 449 Kč, které představovaly úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 9 750 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení (bezhotovostní režim) ve výši 3 199 Kč, tj. celkem částku 30 449 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny). Uvedené částky, včetně ujednání o jejich splácení jsou uvedeny na prvním listu smlouvy. Na dalších stranách smlouvy jsou pak uvedeny pod podpisem žalované smluvní podmínky. Obsahem smlouvy bylo též prohlášení žalované, že právní předchůdce jí nabídl spotřebitelský úvěr po posouzení její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od ní, uvedených v zákaznické kartě a telefonicky ověřovaných právním předchůdcem žalobkyně. Z tabulky umoření ze dne 19.12.2022 soud pak zjistil především, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, vykazoval na uzavřený spotřebitelský úvěr jeho plné vyčerpání dne 4. 2. 2021, splátky v celkové výši 2 500 Kč, a dále způsob splácení spotřebitelského úvěru.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že touto postoupil právní předchůdce na žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku) pohledávky ze shora popsané smlouvy, jak to plyne ze seznamu postoupených pohledávek, což mělo být žalované oznámeno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2022 včetně informace o zpracování osobních údajů ze stejného dne, které bylo odesíláno dne 13. 1. 2023 na adresu žalované (viz podací lístek).

8. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 6. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou dne 2. 6. 2023 na její adresu (viz podací lístek) k zaplacení později žalovaných pohledávek.

9. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovanou jednal o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] a na jejím základě dne 4. 2. 2021 žalované poskytl v hotovosti částku 16 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 78 týdenních splátkách ve výši 398 Kč, resp. 342 Kč pro poslední splátku, a to v bezhotovostně na účet právního předchůdce, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 14 449 Kč, které představovaly úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 9 750 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení (bezhotovostní režim) ve výši 3 199 Kč, tj. celkem částku 30 449 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny). Pohledávky ze sjednávané smlouvy o zápůjčce byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznamováno dne 13. 1. 2023 na její adresu. S ohledem na zjištěnou skutečnost, že žalovaná byla k tomuto datu již omezena v právním jednání shora uvedeným způsobem a mohl za ní jednat v této věci pouze ustanovený opatrovník, vzal soud za prokázané doručení informací o postoupení pohledávky a její existenci až s doručením žaloby s těmito informacemi v této věci opatrovníku žalované, k němuž došlo dne 14. 2. 2024.

10. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně a tabulky umoření, že žalovaná nezaplatila celou pohledávku, ale pouze co do výše 2 500 Kč, když žalovaná netvrdila ani nedoložila, že by na žalovanou pohledávku uhradila více a uvedené dále vyplynulo též z vlastní evidence žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, o umoření pohledávky.

11. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, když z předložených listinných důkazů žalované soud zjistil toliko obecné konstatování žalované ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty, kterou však žalobkyně soudu nedoložila. Naopak soud zjistil, že žalovaná byla již v době uzavírání spotřebitelského úvěru léčena pro takové psychické obtíže, pro které nebyla schopna vyřizovat si své záležitosti, když její zdravotní stav byl v zásadě neměnný a následně vyústil v její omezení na svéprávnosti rozsudkem ze dne 13.4.2022, č. j. [spisová značka]. Jediným zjištěným příjmem žalované v rozhodném období byl pak příjem 1 430 Kč z příspěvku na péči a na mobilitu. Právní předchůdce žalobkyně pak žalované spotřebitelský úvěr poskytl, aniž by byl zdravotní stav či její majetkové poměry nějakým zjevným způsobem právním předchůdcem zohledňovány při jeho odborném posouzení schopností žalované úvěr splácet, resp. ničeho takového nebylo konkrétně žalobkyní tvrzeno či prokazováno. Žalobkyně nadto po výzvě soudu o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně prověření schopnosti žalované spotřebitelské úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) tato svá tvrzení nijak dále nekonkretizovala a neoznačila důkazy k jejich prokázání, když nad to uvedla, že ve smlouvě uvedenou údajnou zákaznickou kartu nemůže soudu předložit, neboť ji od právního předchůdce nezískala.

12. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

13. Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

15. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

18. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

19. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně – její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

22. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

23. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

25. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

26. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

27. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

29. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

30. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

31. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

33. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalované finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalované úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalované úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem ke zdravotnímu stavu žalované možno předpokládat, že by v řádném prověření této své schopnosti obstála. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

35. Na uvedených závěrech soudu pak nezměnila ani právní argumentace žalobkyně vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, 33 Cdo 1819/2023, usnesení téhož soudu ze dne 14. 6. 2019, 20 Cdo 1704/2019 a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, II. ÚS 3000/19-2, dle kterých nelze dle žalobkyně smlouvu považovat za neplatnou jen protože nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, když musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácen (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut, tedy klade se důraz na to, aby smlouva byla udržena pokud byl dlužník schopen dluh splácet, samotné pochybení věřitele při posouzení úvěruschopnosti nemá za následek samo automatickou neplatnost smlouvy.). V řešené věci totiž jednak nebylo vůbec prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně reálně prověřoval schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet a naopak dle jejího prokázaného zdravotního stavu byly zjištěny skutečnosti, dle kterých žalovaná nebyla schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr řádně splácet.

36. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnuté zápůjčky, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka 16 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, za nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaná již na zápůjčku zaplatila částku celkem 2 500 Kč, soud uložil žalované žalobkyni zaplatit rozdíl, tedy částku 13 500 Kč a ve zbytku neodůvodněném bezdůvodným obohacením na straně žalované (část žalované jistiny a poplatků) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaná tak byla povinna dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byla o plnění věřitelem (právním předchůdcem žalobkyně) požádána, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího je tak žalovaná v prodlení a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaná byla poprvé prokazatelně vyzvána k úhradě dlužné částky po omezení svéprávnosti prostřednictvím svého opatrovníka až doručením žaloby opatrovníkovi dne 14. 2. 2024, uložil soud žalované povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 16. 2. 2024, tj. ode dne následujícího po doručení žaloby a jednom dni určeném k plnění (15. 2. 2024), a ve zbytku bylo žalované příslušenství (nepřiznaná část úroku z prodlení) jako nedůvodné též zamítnuto.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšnější (při vyčíslení celého původního předmětu řízení k datu rozhodnutí), když soud posoudil jako procesní neúspěch žalobkyně též část žalovaného plnění, o něž byla žaloba vzata zpět, neboť částečné zastavení řízení zavila žalobkyně (§ 146 odst. 2 o. s. ř.) a v případě neučinění tohoto dispozičního úkonu by byla žaloba i v tomto rozsahu zamítnuta, přičemž však z obsahu spisu vyplývá, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení