22 C 46/2020-120

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Janem Lipertem ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o přiměřená zadostiučinění ve výši 150 030 Kč pro každého z žalobců takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku ve výši 150 030 Kč se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 150 030 Kč se zamítá.

III. Žalobce a) je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se po žalované domáhají náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 030 Kč pro každého z žalobců za nepřiměřenou délku trestní řízení [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], ve kterém vystupovali jako poškození.

2. Žalobci tvrdili, že dne [datum] podali oznámení o skutečnostech nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří byli následně stíháni pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Řízení bylo jednoduché, když do roka a jednoho měsíce byl vydán první rozsudek. Jednalo se o otázku jednoznačnou, zda obvinění vylákali od žalobců prostředky pod záminkou přípravy stavby na zimní období. V podstatě v každé trestní věci dochází k výslechům svědků a znalců, nejednalo se tedy o řízení složité. Žalobci nijak nepřispěli k průtahům a nelze jim přičítat k tíži, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudů nižšího stupně, protože soudy obou stupňů vyhodnotily otázku hrubé stavby jako nepodstatnou, což pro žalobce znamenalo další čekání na rozhodnutí soudu. Předmět řízení byl pro žalobce velmi významný, protože se jednalo o trestní řízení, ve kterém bylo rozhodováno, zda se obvinění dopustili na žalobcích trestné činnosti s citelnou škodou. V posuzovaném řízení nemuselo dojít k průtahům, aby bylo porušeno právo žalobců na přiměřenou délkou řízení, délka řízení 6 let je bez dalšího nepřiměřená. Poškození v trestní řízení jsou významnou procesní stranou s rozsáhlými právy, a proto mají nárok na odškodnění v penězích.

3. Žalovaná se žalobě bránila tím, že posuzované řízení z hlediska posuzování jeho délky počíná až usnesením o zahájení trestní stíhání. Trestní oznámení nemá charakter nástroje k ochraně subjektivního práva. Řízení trvalo zhruba 4 roky a 4 měsíce a vyznačovalo se skutkovou i právní složitostí s potřebou širšího dokazování listinnými důkazy, výslechem svědků a znaleckým zkoumáním. Opakovaně bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy včetně mimořádných opravných prostředků. Význam řízení shledala žalovaná jako snížený, neboť zakotvení práv poškozeného do trestní řádu je nutno chápat jako dobrodiní zákonodárce, když poškození mají možnost uplatnit svá práva v občanskoprávním řízení. Rozhodování o škodě poškozeného v trestní řízení se pak odlišuje od rozhodování o nároku v civilním řízení, kdy je poškozeným buď nárok přiznán anebo jsou odkázáni na řízení občanskoprávní, přičemž Nejvyšší soud (NS 30 Cdo 987/2015) dovodil snížený význam adhezního řízení. Na potrestání pachatele pak není právní nárok, a proto je nejistotu potřeba chápat pouze ve vztahu k uplatněné náhradě škody, a nikoli zda bude dosaženo odsouzení pachatelů. Postup orgánů činných v trestní řízení byl plynulý a koncentrovaný, a proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 12. 2. 2020 žalobci předběžně uplatnili nároky u žalované, která odmítla žalobce uspokojit na základě stanoviska ze dne 29. 10. 2020.

5. Mezi účastníky bylo sporné, zda se jednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé, zda bylo řízení složité, zda mělo řízení pro žalobce vyšší či nižší význam s ohledem na to, že svůj nárok uplatňovali v adhezním řízení, a jaké zadostiučinění je případně pro žalobce přiměřené.

6. Účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

7. Ze spisu [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka] soud učinil následující dílčí skutková zjištění, která má za prokázané.

8. Dne 18. 12. 2013 podali manželé [příjmení] [celé jméno žalobce], PhD. a [celé jméno žalobkyně] (dále též„ poškození“) u Vrchního státního zastupitelství v [obec] oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že jejich zhotovitelé měli vylákat zaplacení záloh (209 000 Kč, 324 300 a 261 338 Kč) pod záminkou přípravy stavby na zimní období, aniž by byly provedeny práce. Poškození uplatnili trestní oznámení náhradu škody ve výši 794 638 Kč.

9. Dne 18. 2. 2014 podal Ing. [celé jméno žalobce] vysvětlení. Dne 14. 3. 2014 byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestní řízení. Dne 17. 3. 2014 podal Ing. [jméno] [příjmení] vysvětlení. Dne 18. 3. 2014 podal [jméno] [příjmení] vysvětlení. Dne 24. 3. 2014 podal [jméno] [příjmení] vysvětlení. Dne 23. 4. 2014 podal [jméno] [příjmení] vysvětlení. Dne 1. 10. 2014 navrhl policejní orgán vyžádat informace podléhající bankovnímu tajemství. Dne 6. 11. 2014 podal Ing. [celé jméno žalobce] vysvětlení. Dne 16. 12. 2014 podala vysvětlení [právnická osoba] Dne 17. 3. 2015 podal [jméno] [příjmení] vysvětlení. Dne 10. 8. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání osob [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze spáchání trestné činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4, písm. d) trestního zákoníku jako spolupachatelů. Dne 3. 11. 2015 byl [jméno] [příjmení] ustanoven obhájce. Dne 5. 11. 2015 provedl policejní orgán závěrečnou zprávu z finančního šetření případu. Dne 17. 12. 2015 a 18. 12. 2015 byla doručena stížnost proti zahájení trestní stíhání. Dne 15. 12. 2015 bylo podáno odůvodnění stížnosti. Dne 29. 12. 2015 byl vyslechnut [jméno] [příjmení] jako obviněný. Dne 11. 1. 2016 byl vyslechnut [jméno] [příjmení] jako obviněný. Dne 18. 1. 2016 státní zástupce [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] o zahájení trestní stíhání zrušil, neboť v usnesení o zahájení trestní stíhání bylo potřeba více objasnit, v čem měl spočívat úmysl obviněných vylákat z poškozených dodatečnou zálohu, k jakému účelu, v jakém stádiu byla stavba, jaké práce byly provedeny, a jaký byl podíl obou obviněných.

10. Dne 22. 3. 2016 byli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] opět obviněni. Usnesení o zahájení trestní stíhání bylo doručeno zmocněnci poškozených dne 27. 4. 2016 (č. l. 106 posuzovaného řízení). Dne 31. 3. 2016 bylo ustanovení obhájce [jméno] [příjmení] zrušeno, neboť důvody pro nutnou obhajobu pominuly. Dne 12. 4. 2016 byl [jméno] [příjmení] ustanoven obhájce. Dne 3. 5. 2016 podali poškození návrh na zajištění majetku obviněných. Dne 18. 5. 2016 byli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vyslechnuti jako obvinění. Dne 23. 5. 2016 policejní orgán rozhodl o zajištění nemovitosti. Dne 19. 5. 2016 vyrozuměl policejní orgán o možnosti prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Dne 6. 7. 2016 podala [příjmení] [příjmení] vysvětlení. Dne 26. 7. 2016 vyrozuměl policejní orgán o možnosti prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Dne 11. 10. 2016 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby. Dne 27. 10. 2016 byla podána na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] obžaloba ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4, písm. d) trestního zákoníku formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Dne 8. 12. 2016 se konalo hlavní líčení. Hlavní líčení bylo odročeno na 2. 2. 2017, neboť nebyla zachována lhůta 5 dnů na přípravu k hlavnímu líčení u obžalovaného [jméno] [příjmení], který na jejím zachování trval. Podáním ze dne 31. 1. 2017, doručeném soudu téhož dne, poškození upřesnili nárok na náhradu škody a žádali škodu ve výši 785 638 Kč za vyplacené a neprostavěné zálohy, dalších náklady ve formě poplatků ve výši 6 300 Kč a 200 000 Kč nemajetkové újmy z důvodu psychického tlaku, celkem poškození požadovali 991 938 Kč po obviněných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Při hlavním líčení dne 2. 2. 2017 zmocněnec poškozených pak odkázal na toto podání. Byli vyslechnuti obvinění, poškozený žalobce a) a svědci. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem předložení důkazů listinné povahy ze strany [jméno] [příjmení] na 15. 3. 2017. Vzhledem k rezignaci přísedícího bylo hlavní líčení přesunuto na 26. 4. 2017 Hlavní líčení ze dne 26. 4. 2017 bylo odročeno za účelem opětovného předvolání svědka na 15. 6. 2017, avšak z důvodu zdravotní indispozice obviněného [příjmení] bylo odročeno na den 25. 7. 2017 Hlavní líčení ze dne 25. 7. 2017 bylo odročeno za účelem opětovného předvolání přísedící, která se nemohla hlavního líčení zúčastnit ze zdravotních důvodů. Další hlavní líčení se mělo konat dne 11. 10. 2017, ale kvůli zdravotním důvodům na straně [jméno] [příjmení] bylo přesunuto na 9. 11. 2017. Dne 9. 11. 2017 se konalo hlavní líčení. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 30. 11. 2017. Dne 30. 11. 2017 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní uznáni vinnými, a bylo jim uloženo zaplatit poškozeným částku 585 638 Kč, ve zbytku byli poškození odkázáni na civilní řízení.

11. Dne 19. 12. 2017 podal odvolání [jméno] [příjmení]. Dne 20. 12. 2017 podal [jméno] [příjmení] odvolání. Dne 9. 1. 2018 soud telefonicky urgoval [jméno] [příjmení], aby si vyzvedl rozsudek. Dne 6. 2. 2018 vyzval soud [jméno] [příjmení] k odstranění vad odvolání. Dne 8. 2. 2018 soud ustanovil [jméno] [příjmení] obhájce. Odvolání bylo doplněno dne 12. 2. 2018 a 19. 2. 2018. Dne 27. 2. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 15. 3. 2018 odvolací soud odvolání obžalovaných zamítl. Dne 16. 5. 2018 podal [jméno] [příjmení] dovolání. Dne 22. 6. 2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 11. 7. 2018 Nejvyšší soud rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího ve vztahu k oběma obžalovaným zrušil, neboť soudy vycházely z nesprávného právního posouzení, že hodnota hrubé stavby není podstatná pro rozhodnutí o vině, ačkoliv právě tato okolnost byla důležitá pro naplnění znaků podvodu v daném případě. Za tímto účelem bylo uloženo soudům doplnit dokazování.

12. Dne 23. 7. 2018 soud přibral znalce k podání znaleckého posudku. Dne 19. 10. 2018 byl předložen znalecký posudek. Na den 5. 12. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení. Vzhledem k zdravotnímu stavu [jméno] [příjmení] bylo odročeno na den 7. 2. 2019. Vzhledem k omluvě zástupce [jméno] [příjmení] bylo hlavní líčení odročeno na den 20. 2. 2019. Dne 20. 2. 2019 se konalo hlavní líčení. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem předvolání poškozeného a znalce. Dne 21. 3. 2019 se konalo hlavní líčení. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Dne 26. 3. 2019 soud přibral znalce k vypracování revizního znaleckého posudku. Dne 24. 6. 2019 byl předložen revizní znalecký posudek. Další hlavní líčení bylo nařízeno na den 17. 7. 2019, ale vzhledem k zdravotnímu stavu obžalovaných bylo odročeno. Dne 5. 8. 2019 soud ustanovil [jméno] [příjmení] obhájce. Další hlavní líčení se mělo konat dne 28. 8. 2019, ale vzhledem k omluvě obhájce bylo odročeno na 2. 10. 2019. Dne 2. 10. 2019 se konalo hlavní líčení, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní uznáni vinnými a bylo jim uloženo zaplatit poškozeným částku 585 638 Kč. V řízení před soudem vypovídali obvinění, poškozený, 5 svědků a tři znalci, kteří zpracovali obsáhlé znalecké posudky včetně posudku revizního. Soud provedl větší množství listinných důkazů. Obvinění byli odsouzeni se závěrem, že vybrané zálohy nepoužili pro sjednaný účely, přičemž přeplatek na zálohách činil právě částku 585 638 Kč.

13. Dne 31. 10. 2019 podal [jméno] [příjmení] odvolání. Dne 8. 11. 2019 podal [jméno] [příjmení] odvolání. Dne 26. 11. 2019 byl psis předložen odvolacímu soudu. Dne 2. 12. 2019 [jméno] [příjmení] doplnil odvolání. Dne 17. 12. 2019 odvolací soud odvolání obžalovaných zamítl. Dne 14. 2. 2020 soud uložil odsouzeným, aby nahradili poškozeným [příjmení] [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobkyně] náklady spojené s přibrání zmocněncem v trestní řízení ve výši 191 548 Kč. Dne 20. 2. 2020 podal [jméno] [příjmení] dovolání. Dne 26. 2. 2020 podal [jméno] [příjmení] proti rozhodnutí ze dne 14. 2. 2020 stížnost. Dne 19. 3. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 31. 3. 2020 napadené rozhodnutí zrušil, neboť vyúčtovaná odměna zmocněnce poškozených byla nepřiměřeně vysoká. Dne 22. 4. 2020 podalo Nejvyšší státní zastupitelství vyjádření k dovolání. O odměně zmocněnce bylo znovu rozhodnuto dne 4. 5. 2020 Náklady spojené s přibráním zmocněnce v trestní řízení činili 60 258 Kč. Dne 24. 6. 2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu Nejvyšší soud dne 5. 8. 2020 dovolání odmítl. Usnesení nabylo právní moci dne 31. 8. 2020, čímž řízení skončilo.

14. Řízení probíhalo vůči žalobcům jako poškozeným od doručení usnesení zahájení trestní stíhání dne 27. 4. 2016 a skončilo právní mocí usnesení o odmítnutí dovolání dne 31. 8. 2020. Řízení trvalo celkem 4 let a 4 měsíce. Řízení patřilo mezi složitější, zejména díky náročnému znaleckému zkoumání včetně zpracování revizního posudku. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy soud nalézací, odvolací i dovolací rozhodovaly ve věci samé dvakrát. První rozsudky ve věci byly zrušeny z důvodu jiného právního posouzení. Řízení nebylo stiženo bezdůvodnými obdobími nečinnosti.

15. Za hlavní důkaz lze označit spis napadeného řízení, ze kterého jsou zřejmé veškeré rozhodné skutečnosti z hlediska vytýkaného nesprávného úředního postupu. Soud blíže nehodnotil některé předložené listiny (usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne 22. 3. 2016, rozsudek [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka], ve spojení s usnesením [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [číslo jednací], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [číslo jednací]), neboť byly součástí spisu posuzovaného řízení. Soud dále blíže nehodnotil předběžné uplatnění nároku žalobkyně ze dne 12. 2. 2020 a stanovisko žalované ze dne 29. 10. 2020, neboť předběžné uplatnění nároku u žalované bylo mezi účastníky nesporné. Další dokazování soud neprováděl jako nadbytečné, když výše uvedené je dostačující pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků.

16. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a proto žalobcům nenáleží zadostiučinění v penězích.

17. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále i jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestní, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestní obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z ustavené judikatury ESLP.

22. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách ‚a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

23. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, se při posuzování přiměřenosti délky řízení mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů za nesprávný.

24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015 v případě, že se zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení domáhá osoba, jež měla v trestní řízení postavení poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3 tr. řádu), je třeba důvodnost jejího kompenzačního nároku odvíjet vždy od závěru o nepřiměřenosti délky trestní stíhání. Předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.

25. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1 OdpŠk, § 5 písm. b) OdpŠk, § 13 odst. 1 OdpŠk a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, když se každý žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v napadeném řízení, v přiměřené lhůtě. V řízení bylo nesporné předběžné uplatnění nároku ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

26. Předně je třeba určit počátek délky posuzovaného řízení. V daném případě je tímto rozhodným okamžikem až doručení usnesení o zahájení trestní stíhání policie ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], poškozeným, což nastalo dne 27. 4. 2016. První usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne [datum] nebylo [název soudu] [anonymizována dvě slova] [spisová značka] projednáváno, neboť jej zrušil státní zástupce. Datum podání trestní oznámení dne [datum] není pro určení počátku posuzovaného řízení rozhodné. Žalobci se jako poškození sice téhož dne připojili s nárokem na náhradu škody, avšak stalo se tak v době, kdy ještě neprobíhalo trestní stíhání. Důvodnost kompenzačního nároku žalobců je třeba dle judikatury Nejvyššího soudu odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestní stíhání (viz NS sp. zn. 30 Cdo 987/2015) a trestní stíhání je zahájeno až usnesením podle § 160 trestního řádu. V praxi jsou běžné dvě varianty: a) trestní stíhání je již zahájeno a teprve v jeho průběhu se poškozený připojí s nárokem na náhradu škody, pak se za počátek doby rozhodné pro posouzení přiměřenosti doby řízení považuje datum, kdy ten který žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 trestního řádu (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 391/2016 – 219) anebo b) nárok na náhradu škody byl uplatněn ještě před zahájením trestní stíhání ve fázi prověřování, a pak se za počátek doby rozhodné pro posouzení přiměřenosti doby řízení považuje okamžik, kdy se poškozený dozví o zahájení trestní stíhání, což je právě daný případ. Opačný výklad by odporoval výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu a odškodňoval by osoby v procesním postavení poškozených za délku řízení ve fázi prověřování, ačkoliv pro osoby v postavení obviněných (předtím podezřelých) by počátek běhu trestní řízení pro posouzení celkové doby řízení byl kladen k pozdějšímu okamžiku sdělení obvinění (viz např. NS 30 Cdo 2742/2009„ v poměrech právního řádu České republiky je pak za počátek trestní řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestné činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "tr. ř."), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestní stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“). Do doby zahájení trestní stíhání požadavek, aby trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu, jež byla poškozenému trestný činem způsobena, nesměřuje vůči konkrétní osobě, a proto poškozený nemůže být v nejistotě, zda mu bude nárok na náhradu škody přisouzen či nikoliv.

27. Nejistota žalobců byla ukončena právní mocí usnesení o odmítnutí dovolání dne 31. 8. 2020.

28. Soud dospěl k závěru, že délka řízení (4 roky a 4 měsíce) byla přiměřená, neboť ve věci nedošlo k průtahům a takový závěr nelze dovodit ani z celkové doby řízení. Orgány činné v trestní řízení postupovaly plynule a bez prodlev (srov. NS 28 Cdo 1143/2010). Délku řízení lze omluvit jeho složitostí. Žalobci se mýlí, pokud označují řízení za jednoduché. Řízení vykazovalo složitost právní (zločin podvodu v rámci sjednané smlouvy o dílo na nemovitost), skutkovou (výslechy svědků, větší množství listinných důkazy a především rozsáhlé znalecké zkoumání, kdy proti sobě stály různé odborné názory a bylo dokonce nutné vypracovat revizní znalecký posudek) i procesní (nutnost opakovaného rozhodování o ustanovení obhájců obviněným). Skutečnost, že byl během zhruba jednoho roku vydán první rozsudek ve věci, svědčí o koncentrovaném postupu soudu, a nijak nevypovídá o složitosti rozhodování o vině. Nejednalo se ani o jednoznačný případ, neboť v právním hodnocení relevantnosti ceny provedené hrubé stavby na vylákání provizí se nalézací soudy a Nejvyšší soud rozcházely. Ne v každé trestní věci dochází k tak rozsáhlému dokazování. Řízení pak bylo složité zejména pro počet stupňů zapojených do řízení. V řízení dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, odvolací soud i Nejvyšší soud. Zapojení více stupňů soudní soustavy zvyšuje složitost věci, kdy vyřízení opravných prostředků nutně vyžaduje větší časový prostor. Vzhledem k specifickému postavení Nejvyššího soudu, který je především nadán k sjednocování judikatury, nelze očekávat, že by se o dovolání rozhodovalo ve lhůtách vyžadovaných od obecných soudů, přesto v projednávané věci rozhodoval Nejvyšší soud s nejvyšším urychlením, kdy o prvním dovolání rozhodl do jednoho měsíce a o druhém dovolání do měsíců dvou.

29. Žalobci se na délce řízení svým chováním nepodíleli.

30. Postup orgánů veřejné moci byl plynulý a koncentrovaný.

31. Význam řízení pro žalobce je nutno hodnotit jako snížený. Žalovaná správně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 987/2015, ve kterém je podrobně rozebráno, proč je v adhezním řízení v sázce méně než občanskoprávním řízení, což plyne zejména ze způsobu rozhodování o nároku na náhradu škody v trestní řízení. Dovodil-li totiž Nejvyšší soud standardní význam u škody na zdraví v adhezním řízení, které má jinak v civilním řízení typově význam zvýšený, logicky pak musí být nárok na náhradu škody na majetku méně významný než poškození zdraví. Žalobci rovněž svou újmu jako manželé sdíleli, když byli společně právně zastoupeni a činili shodné úkony, k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 11 Co 251/2019-128, ve kterém bylo u manželů shodně snižováno zadostiučinění z důvodu sdílení újmy. Význam řízení tak není typově zvýšený proto, že se jednalo o trestní řízení, ve kterém bylo rozhodováno, zda se obvinění dopustili na žalobcích trestné činnosti s citelnou škodou, jak tvrdili žalobci. Z výše uplatněného nároku nelze dovozovat zvýšený význam (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam). Je pravdou, že poškození jsou v trestní řízení procesní stranou s rozsáhlými právy, avšak je nutné rozlišit nejistotu ohledně odsouzení pachatele, která se neodškodňuje od obav o osud adhezního nároku, který trestní stíhání pouze doprovází.

32. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená.

33. Pro úplnost soud uvádí, že pro délku řízení 4 roky a 4 měsíců je žalobou požadovaná částka zjevně neadekvátní. Soud by vycházel z částky 15 000 Kč za rok řízení počínaje druhým rokem (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009 či stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010). Pokud by měl soud zhodnotit řízení kritérii podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk soud by je stanovil následovně: právní složitost řízení minus 10%, skutková minus 20%, procesní minus 5 %, počet stupňů zapojených do rozhodování minus 25 %, jednání poškozeného bez úprav, plynulý postup orgánů veřejné moci s urychleným rozhodováním Nejvyššího soudu minus 10 % a význam řízení minus 30 % (minus 20 % za typ adhezního řízení a minus 10 % za sdílení újmy). Výše uvedené srovnání rovněž svědčí pro závěr, že žalobcům žádné peněžité zadostiučinění nenáleží.

34. Soud nemá za splněnou podmínku nesprávného úředního postupu, a proto nedůvodnou žalobu podle § 13 odst. 1 OdpŠk zamítl (výrok I a II.).

35. Úspěšná žalovaná má podle § 142 odst. 1 za užití § 151 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu hotových výdajů za vyjádření ve věci ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. vůči oběma žalobcům (výrok III. a IV. rozsudku).

Poučení