22 C 5/2023 - 50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] a.s., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], LL.M. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 17 966 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby byla žalované uložena povinnost, zaplatit mu částku ve výši [částka], spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] za dobu od 18. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 21. 3. 2011 uzavřel s žalovanou smlouvu o životním pojištění [právnická osoba] č. [hodnota] (dále jen „Pojistná smlouva“). Součástí Smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky ŽP-VPP-DIM-0001 (dále též „VPP“) a doplňkové pojistné podmínky ŽP-DPP-DIM-0003 (dále též „DPP“). Počátek pojištění byl sjednán na 22. 3. 2011, pojistná doba byla sjednána na dobu 37 let. Měsíční pojistné činilo [částka]. Pojištění bylo ukončeno pro neplacení pojistného a žalobci bylo vyplaceno odkupné ve výši [částka]. Naopak žalobce zaplatil žalované po dobu trvání pojištění částku [částka]. V odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne 14. 7. 2022 byla konstatována absolutní neplatnost Pojistné smlouvy, pročež se žalobce na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Žalobce zejména poukazuje na čl. 1 odstavec 3.1 DPP, který specifikuje výpočet počátečních a správních nákladů odkazem na technické zásady žalované. Výši rizikového pojistného pak definuje článek 1 bod 1.6 až 1.7 DPP, kdy odkazuje opět na technické zásady žalované. Právo účtovat inkasní poplatky zakotvuje čl. 1 bod 3.2 DPP, který uvádí, že žalovaná je oprávněna započítat žalobci inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Tato ujednání jsou obsahově neurčitá, kdy technické zásady žalované nebyly součástí smluvní dokumentace. Žalobce tak neměl možnost zjistit konkrétní výši rizikového pojistného, resp. počáteční, správních a inkasních nákladů, ani mechanismus, kterým by jejich výše měla být určena. Pročež byla dovozena absolutní neplatnost Pojistné smlouvy, pro neoddělitelnost těchto ujednání. Žalobce v neposlední řadě namítl, že výše uvedená ustanovení smlouvy jsou zneužívajícími ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále též „směrnice“). Žalobce žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne 23. 11. 2022, která byla žalované doručena dne 2. 12. 2022 a žalovaná se ocitla dne 18. 12. 2022 v prodlení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nárok žalobce považuje za nedůvodný. Žalovaná především uvedla, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se řízením vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kdy odvolací soud dospěl k závěru, že Pojistná smlouva je absolutně neplatná pro nejasná ujednání. Žalobce tvrdí, že o této skutečnosti se dozvěděl až z rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaná naopak uvádí, že sám žalobce se neplatnosti Pojistné smlouvy dovolával ještě několik let před podáním žaloby ve věci [spisová značka]. Žalovaná tak označuje tvrzení žalobce za účelové, i když ona sama má smlouvu za platně uzavřenou, kdy žalobce byl o způsobu nakládání s pojistným prokazatelně seznámen, a to převzetím a seznámením s pojistnými podmínkami. V této souvislosti žalovaná odkázala na bod 1 čl. 1.6, 1.7 a bod 3 č.l. 3.1 a 3.2 DPP, kdy tato ujednání dle jejího názoru nezakládají neplatnost Pojistné smlouvy. Zároveň, to že byla v jiném řízení posouzena platnost či neplatnost smlouvy jako předběžná otázka nezakládá závaznost tohoto závěru odvolacího soudu, neboť je uveden pouze v odůvodnění daného rozhodnutí nikoliv ve výrokové části. K samotnému procesu alokace pojistného pak žalovaná specifikovala, že nejprve se oddělí část k pokrytí životního pojištění a nákladů, která se přepíše do kapitálové hodnoty s garantovanou technickou úrokovou mírou. Z této částky se pak strhávají srážky za životní pojištění, správní náklady inkasní náklady a splátky počátečních nákladů. Pro případ ukončení smlouvy před sjednanou pojistnou dobou dojde ke zesplatnění počátečních nákladů, které jsou jinak rozloženy do celé pojistné doby. Zbývající část se vyčlení pro investování. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť k uzavření pojistné smlouvy došlo 21. 3. 2011, kdy se žalobce si měl být důvodů neplatnosti již vědom, neboť od tohoto momentu měl k dispozici veškeré informace, ze kterých mohl dovodit případnou neplatnost Pojistné smlouvy. Subjektivní promlčecí doba tak započala běžet od uzavření smlouvy, resp. od platby každého jednotlivého pojistného. Po uzavření pojistné smlouvy byl navíc žalobce o stavu této smlouvy informován výročními dopisy. Dne 19. 7. 2018 pak žalobce žalované zaslal dopis nazvaný Ukončení smlouvy, kde sám tvrdil absolutní neplatnost Pojistné smlouvy, a to i s odkazem na rozhodovací činnost finančního arbitra. Žalobce měl tedy již v roce 2018 pochybnost o platnosti Pojistné smlouvy a žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení. V návaznosti na to žalobce přestal hradit pojistné, kdy poslední uhradil dne 20. 6. 2018. K tomu žalovaná odkázala na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne 19. 1. 2023, [spisová značka] ze dne 24. 1. 2023 a ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne 18. 1. 2023, kdy NS uvedl, že vědomost spouštějící běh subjektivní promlčecí lhůty je třeba odvozovat od okamžiku, kdy žalobce mohl reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, na základě které plnil. Žalovaná má za to, že tato pochybnost nastala u žalobce právě sepsáním dopisu ze dne 19. 7. 2018, kde sám neplatnost Pojistné smlouvy tvrdil a nárok žalobce je tak promlčen. Žalovaná rovněž rozporovala, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, kdy odkázal na rozhodovací praxi odvolacího soudu ve skutkově obdobných věcech: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]. Žalovaná závěrem navrhla, aby byl nárok žalobce zcela zamítnut.

3. Žalobce v rámci svých dalších vyjádření nesouhlasil s tvrzením žalované, že by uběhla subjektivní promlčecí lhůta, kdy zejména odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka], kde byla řešena skutkově skoro totožná věc, neboť danému řízení předcházelo řízení ve, kterém odvolací soud vyslovil závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Dále žalobce okázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.

4. Žalovaná pak uvedla, že Ústavní soud ve svém nálezu nevyloučil aplikaci subjektivní promlčecí lhůty, ale pouze uvedl, že počátek jejího běhu nelze posuzovat formalisticky, kdy je třeba řádně zjistit v každém jednotlivém případě, kdy účastník získal povědomost o bezdůvodném obohacení.

5. Z provedených důkazů soud učinil následující skutková zjištění:

6. Ze Smlouvy o životním pojištění TOP invest č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná, tehdy pod názvem [právnická osoba] a.s. (v postavení pojistitele), a žalobce (v postavení pojistníka a pojištěného) ujednali vzájemná práva a povinnosti stran životního pojištění s počátkem pojištění ke dni 22. 3. 2011 a měsíční výší pojistného v částce [částka]. Pojistná doba byla ujednána na 37 let. Žalobce podpisem Pojistné smlouvy stvrdil mj. seznámení a převzetí pojistných podmínek ([Anonymizováno]).

7. Z Všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění, verze ŽP-VPP-DIM-0001, článku 8 odst. 3, soud zjistil, že žalovaná výši odkupného stanoví podle pojistně technických zásad. Z Doplňkových pojistných podmínek, verze ŽP-DPP-DIM-0003, článku 1, bodu 1, odst. 1.6. a 1.7 soud zjistil, že žalovaná byla oprávněna od počátku pojištění snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění. Žalovaná stanoví rizikové pojistné podle pojistně technických zásad, především s ohledem na pohlaví a věk žalobce, pojistnou částku, zdravotní stav žalobce; z článku 1, bodu 3, odst. 3.1. soud zjistil, že žalovaná byla oprávněna od počátku pojištění snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle svých pojistně technických zásad; z článku 1, bodu 3, odst. 3.2. soud zjistil, že žalovaná byla oprávněna započítat žalobci inkasní náklady za každé zaplacené pojistné.

8. Z jednotlivých výročních dopisů a informace k pojistné smlouvě soud zjistil, že žalovaná pravidelně informovala žalobce o stavu a celkovém vývoji pojištění plynoucího z Pojistné smlouvy, a to ke dni 21. 3. 2012 (Výroční dopis ze dne 22. 3. 2012), ke dni 21. 3. 2013 (Výroční dopis ze dne 22. 3. 2013), ke dni 21. 3. 2014 (Výroční dopis ze dne 22. 3. 2014), ke dni 21. 3. 2015 (Výroční dopis ze dne 22. 3. 2015), ke dni 21. 3. 2016 (Výroční dopis ze dne 22. 3. 2016) a ke dni 21. 3. 2018 (Informace k pojistné smlouvě ze dne 22. 3. 2018). Z jednotlivých výročních dopisů a informací k pojistné smlouvě se nepodává informace o aktuální hodnotě produktu či o předpokládaném zhodnocení a nelze usuzovat, že žalovaná vyhotovením jednotlivých výročních dopisů a Informací směřovala k podání informace o skutečném stavu investičního pojištění z Pojistné smlouvy.

9. Z přípisu žalobce ze dne 19. 7. 2018 soud zjistil, že tento požádal o ukončení Pojistné smlouvy, a to od počátku, neboť z níže uvedených důvodů žalobce dovozuje neplatnost smlouvy. Jedním z důvodů bylo konstatování faktu, že dle rozhodovací praxe finančního arbitra jsou všechny smlouvy životního pojištění [Anonymizováno] z roku 2011 celkově neplatné. Zároveň žalobce žalovanou vyzval k vrácení veškerých plateb, které v souvislosti s Pojistnou smlouvou žalované poskytl. Přípis byl žalované doručen dne 20. 7. 2018.

10. Z Informace k ukončení pojištění ze dne 22. 12. 2018 soud zjistil, že žalovaná informovala žalobce o ukončení Pojistné smlouvy z důvodu nehrazení pojistného. Rovněž žalobce informovala, že mu bude vyplacena částka stanovená dle pojistně matematických zásad ke dni zániku pojištění.

11. Z přípisu žalované ze dne 18. 3. 2019 soud zjistil, že po zániku pojištění žalovaná žalobci vyplatila částku [částka].

12. Z žalovanou zpracovaného Výpisu plateb pojistného k Pojistné smlouvě ke dni 24. 3. 2021, soud zjistil, že žalobce ve vztahu k uvedené Pojistné smlouvě naposledy zaplatil pojistné dne 20. 6. 2018 v částce [částka], celkem na pojistném bylo uhrazeno [částka] a žalovaná mu vyplatila dne 25. 3. 2019 výplatu po zániku ve výši [částka].

13. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022 č.j. [spisová značka] soud zjistil, že odvolací soud hodnotil Pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou, a to pro nezjistitelnost rizikové a pojistné složky pojistného. Zejména odkázal na nejasná a neurčitá ustanovení pojistných podmínek.

14. Výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 11. 10. 2022 soud zjistil, že zástupce žalobce vyzval žalovanou k doplacení odkupného z Pojistné smlouvy, jež má být rovno zaplacenému pojistnému, a to konkrétně k doplacení částky [částka] a částka ve výši [částka] si žalobce započetl na nárok žalované na náhradu nákladů řízení. Žalobce se dovolával neplatnosti Pojistné smlouvy. Zároveň byla předložena plná moc, kterou žalobce udělil své právní zástupkyni dne 29. 10. 2020.

15. Z dalších listin provedených k důkazu soud neučinil žádná zjištění významná pro posouzení věci, a proto se jimi v odůvodnění rozhodnutí podrobněji nezabýval. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud proto další návrhy na provedení důkazů pro nadbytečnost zamítl.

16. Co se týče závěru o skutkovém stavu lze odkázat na shora vyložená zjištění, která soud učinil.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. Podle ust. § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 OZ, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Podle ust. § 3036 OZ podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

20. Právní vztahy žalobce a žalované založené posuzovanou Pojistnou smlouvou se při aplikaci shora citovaných právních norem řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zák. o pojistné smlouvě“), a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 („SOZ“).

21. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. o pojistné smlouvě tento zákon upravuje vztahy účastníků pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (dále jen „soukromé pojištění“), pokud zvláštní právní předpis tyto vztahy neupravuje jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem.

22. Podle ust. § 2 zák. o pojistné smlouvě pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.

23. Podle ust. § 37 odst. 1 SOZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

24. Podle ust. § 41 SOZ vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

25. Podle ust. § 451 odst. 1 SOZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

26. Podle ust. § 457 SOZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

27. Podle ust. § 107 odst. 1 SOZ právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

28. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá svého plnění s odkazem na neplatná ujednání v Pojistné smlouvě, soud se primárně zabýval těmito ujednáními i s ohledem na jejich případný dopad pro platnost celého smluvního vztahu. Po provedeném dokazování soud shrnuje, že shledává posuzovanou smlouvu absolutně neplatným právním jednáním, a to pro absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného. Ve Smlouvách schází informace o způsobu stanovení počátečních, správních a inkasních nákladů, neurčitým je také ujednání o výši odkupného (jeho výše měla být stanovena žalovanou podle pojistně technických zásad). Ze Smlouvy vyplývá, že žalovaná bude činit srážky na vrub kapitálové hodnoty jednotlivých pojištění, avšak s výší srážek nebyl žalobce seznámen. Výši rizikového pojistného nelze zjistit z žádného smluvního ujednání. V době uzavření smlouvy nebyla dána jasná (určitá a srozumitelná) pravidla určení výše rizikového pojistného tak, aby jejich výše byla objektivně zjistitelná. Jelikož je ujednání o rizikovém pojistném neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy (jedná se o ujednání podstatné náležitosti pojistné smlouvy ve smyslu ust. § 2 zák. č. 37/2004 Sb.), již neplatnost ujednání o výši rizikového pojistného způsobuje neplatnost smlouvy o životním pojištění jako celku (ust. § 41 SOZ). Žalovaná argumentovala tím, že Smlouva je platná, neboť žalobce před jejím uzavřením převzal jejich plné znění, včetně pojistných podmínek, tyto okolnosti však nemohou zvrátit závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy (obeznámení žalobce s neurčitými smluvními ujednáními nepřeklene to, že se jednalo o neurčitá, a tedy neplatná ujednání).

29. Soud tedy dospěl k závěru, že je namístě přistoupit k vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků, a to po zohlednění žalovanou uplatněné námitky promlčení.

30. Soud nesouhlasí s žalobcem, že by uvedenou tříletou objektivní promlčecí lhůtu nešlo na projednávanou věc aplikovat. Není totiž na rozdíl od žalobce toho názoru, že na projednávanou věc by bylo lze bez dalšího vztáhnout závěry rozsudku Soudního dvora [právnická osoba] (dále též „SDEU“) C-485/19 (a závěry navazujících rozsudků a ze dne 10. 6. 2021, C-776/19 až C-782/19). Uvedené rozsudky se totiž týkaly smlouvy o úvěru, nikoliv pojistné smlouvy. Dle názoru soudu je přitom nutno vnímat odlišnost daných právních institutů. V případě úvěrů je jistě spotřebitelům nutno poskytnout vysokou míru ochrany, neboť tito jsou mnohdy vlivem nepříznivých okolností nuceni uzavřít nevýhodnou úvěrovou smlouvu, která je ve svém důsledku může dostat až do tzv. dluhové pasti. V nynějším případě se však jedná o sjednání pojistné smlouvy, při kterém nelze presumovat její uzavření pod tíživými okolnostmi věci. Jedná se ve své podstatě o dobrovolný smluvní instrument zacílený na zvýšení jistoty pojištěného. Žalobce se dobrovolně rozhodl investovat finanční prostředky do jím zvoleného produktu. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že SDEU ve věci C-485/19 posuzoval úvěrovou smlouvu, dle které mohl poskytovatel úvěru od spotřebitele od prvního dne smluvního vztahu vybírat poplatky ve výši 367,49 eura za to, že spotřebitel bude mít v budoucnu možnost dosáhnout odkladu splácení úvěru.

31. Z uvedených důvodů nevidí soud důvodu neaplikovat na projednávanou věc objektivní promlčecí lhůtu 3 let. Nutno dodat, že stejný závěr vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV ÚS 1984/22: „I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností […] I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ Nutno dodat, že uvedený závěr plyne i z recentního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. [spisová značka].

32. Soud rovněž neshledal, že by na věc bylo možné aplikovat pouze desetiletou objektivní lhůtu. Tato lhůta je zákonem jasně vztažena na případy úmyslného bezdůvodného obohacení. Z žádných tvrzení či důkazů ve věci však neplyne, že by bylo úmyslem žalované uzavřít absolutně neplatnou smlouvu, na základě, které bude žalovaná inkasovat neoprávněný příjem od žalobce (zjištěno pak nebylo ani to, že by s takovým jednáním byla žalovaná ztotožněna). Právně relevantní úmysl musí zahrnovat všechny relevantní aspekty vztahu případného bezdůvodného obohacení; má-li jít o úmysl, musí obohacený být přinejmenším srozuměn o neoprávněnosti získávaného majetkového prospěchu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. [spisová značka]). Je těžko představitelné, že by žalovaná investovala čas a prostředky do vyvinutí produktu, který prostřednictvím daňového zvýhodnění podporoval i stát, za tím účelem, že chtěla uzavřít neplatnou smlouvu a platbami pojistného se bezdůvodně obohacovat. Žalovaná jednala po celou dobu s žalobcem tak, jako by Pojistná smlouva byla platně uzavřeny, poskytovala mu z nich plnění a postupovala v souladu se Smlouvou jako by byla platná. Dle názoru soudu nelze dovodit, že by žalovaná plnění ze Smluv přijímala s úmyslem bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce.

33. Soud tedy konstatuje, že na posuzovanou věc je nutno vztáhnout objektivní tříletou promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 SOZ.

34. Z podkladů poskytnutých žalobcem i žalovanou přitom plyne, že ve lhůtě 3 let před podáním žaloby žalobce žalované ze Smlouvy ničeho neuhradil, když poslední platba byla poskytnuta dne 20. 6. 2018 a žaloba byla podána dne 3. 1. 2023.

35. Zároveň má soud za to, že lze aplikovat na projednávaný spor i subjektivní promlčecí lhůtu. Pro počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty je rozhodné, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl. Jde o dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty. Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl. Určujícím se tak stává vědění, jež by si žalobce osvojil, kdyby vyvinul odpovídající míru pečlivosti.

36. V návaznosti na soudem zjištěnou skutkovou situaci, kdy sám žalobce žádal ukončení Pojistné smlouvy od počátku z důvodu její neplatnosti dopisem ze dne 19. 7. 2018, ve kterém odkazoval na rozhodovací činnost finanční arbitra, který právě z výše popsaných důvodů konstatoval absolutní neplatnost smluv o investičním životním pojištění. Žalobce zároveň tímto dopisem žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení. Soud tedy konstatuje, že nejpozději tohoto dne, tedy 19. 7. 2018 si žalobce byl vědom vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to z důvodu absolutní neplatnosti Pojistné smlouvy, pročež se mohl svého nároku domáhat u soudu. Dvouletá subjektivní lhůta tak uplynula dne 19. 7. 2020, kdy žaloba byla podána k soudu dne 3. 1. 2023.

37. Dále se soud zabýval i otázkou, zda námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz rozsudek NS ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. [spisová značka], či usnesení NS ČR ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2020, č.j. [spisová značka] znovu zopakoval, že „Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marně uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. [spisová značka], či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka]). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. [spisová značka], a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. [spisová značka]). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. [spisová značka])

38. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobce, když ze všech vyjádření žalované např. reakcí na předžalobní výzvu jednoznačně vyplývalo, že žalovaná nárok žalobce neuznává a námitkou promlčení se bránila ještě před zahájením řízení. Placením pojistného žalobce vytvořil na pojistném kapitálovou hodnotu, která měla být oprávněné osobě vyplacena v případě pojistné události. S ohledem na skutečnost, že Pojistná smlouva kryla jak riziko smrti, tak i riziko dožití, bylo jisté, že žalovaná vyplatí z pojistné smlouvy pojistné plnění vždy. V případě platnosti Pojistné smlouvy tedy nemohla nastat situace, kdy by si žalovaná mohla po právu zaplacené pojistné ponechat. Konečně žalobce ani netvrdil, že by žalovaná nebyla v případě pojistné události připraven plnit. Žalobce se tak mohl domáhat svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí doby.

39. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být úspěšná, a to z důvodu promlčení žalovaného nároku.

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalobci. Náhrada nákladů řízení žalované je tvořena: 1) odměnou zástupce žalované ve výši [částka] za každý jeden zástupcem žalované realizovaný úkon právní služby (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, „a. t.“), a to za: i. převzetí věci - § 11 odst. 1 písm. a) s. t., ii. vyjádření k žalobě ze dne 23. 3. 2023 - § 11 odst. 1 písm. d) a. t., iii. další vyjádření ve věci samé ze dne 27. 9. 2023 - § 11 odst. 1 písm. d) a. t., iv. účast na jednání soudu dne 11. 10. 20235 - § 11 odst. 1 písm. g) a. t.; 2) náhradou hotových výdajů ve výši [částka] za každý z výše uvedených úkonů právní služby (§ 13 odst. 1, 4 a. t.), tj. ve výši 4 x [částka]. K jednotlivým položkám je dále třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty v zákonné sazbě 21 %. Náhrada nákladů řízení žalované tak celkem činí [částka].

41. Uloženou povinnost je žalobce povinen splnit ve lhůtě, které byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.