22 C 53/2020-177

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 145.354,56 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud neschvaluje smír tohoto znění: Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci částku 84.882,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50.800,00 Kč za dobu od 04. 12. 2020 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1.500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 06. 2021, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. Žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 18.000 Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 06. 2021, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14.565 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 4. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 130.789,56 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 130.789,56 Kč od 4. 12. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení 0,1 % denně z částky 50.472 Kč od 4. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 145.354,56 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdí, že s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel dne 13. 8. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytl úvěr 40.000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu a úrok ve výši 34.083 Kč uhradit v 72 splátkách ve výši 1.029 Kč měsíčně. Smluvní strany sjednaly na žádost žalovaného doplňkové služby - doplňkovou inkasní službu a doplňkovou služba„ [anonymizováno]“. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 9. 2020, když nezaplatil splátku v celkové výši Kč 1.730, přičemž do této výše je zahrnuta splátka úvěru a splátka za výkon inkasní služby ve výši Kč 164 měsíčně a splátka za výkon doplňkové služby [anonymizováno] ve výši Kč 537 měsíčně, které byly splatné společně s měsíční splátkou spotřebitelského úvěru. Žalobce zaslal žalovanému první písemnou upomínku dne 20. 9. 2020 a vyzval ho i k úhradě dohodnuté sankce za zaslání upomínky ve výši 300 Kč. Žalovaný své závazky neuhradil. Žalobce zaslal žalovanému druhou upomínku dne 5. 10. 2020 a vyzval ho i k úhradě dohodnuté sankce za zaslání upomínky ve výši 500 Kč. Na toto nebylo reagováno, a proto žalobce přistoupil dle ustanovení V. 5.

5. Smlouvy k zesplatnění úvěru. Žalobce tvrdí, že žalovaný na úvěru zaplatil 0 Kč a žalobou se domáhá jistiny úvěru ve výši 40.000 Kč, úroků 34.082,56 Kč, platby za inkasní služby 11.808 Kč, poplatku za služby [anonymizováno] - [anonymizováno] 8.712 Kč, [anonymizováno] 14.976 Kč, práce 14.976 Kč, nákladů na upomínky 800 Kč, smluvní pokuty za prodlení a smluvních úroků za prodlení celkem 85,7 Kč a smluvní pokuty dle ust. V. 5.5. smlouvy 20.000 Kč.

2. V podání ze dne 24. 5. 2021 účastníci řízení shodně navrhovali schválení soudního smíru uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku.

3. Ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 13. 8. 2020 mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako dlužníkem, spotřebitelem. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč, kdy částka 30.373 Kč bude vyplacena ve prospěch žalobce za účelem úplné úhrady předchozího závazku ze smlouvy [číslo] ze dne 14. 8. 2019, částka 14.565 Kč bude vyplacena na označený účet žalovaného do 5 pracovních dnů a částka ve výši 8.000 Kč bude započtena na administrativní náklady poskytovatele. Zápůjční úroková sazba je roční ve výši 23 %, RPSN 38,71 % p.a.. V bodě 4.8. smlouvy je uvedeno, že spotřebitel výslovně souhlasí s uhrazením potřebných účelných vynaložených nákladů na vyřizování úvěru ve výši 9.520 Kč. V bodě 4.9. smlouvy se žalovaný zavázal splatit žalobci také úrok v celkové výši 34.083 Kč. V bodě 5.1. smlouvy je sjednána výše jednotlivé měsíční splátky 1.029 Kč. V bodě 5.3. jsou uvedeny nároky žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkami, a to: právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele, právo na úroky z prodlení ve výši stanovené právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Toto omezení se nevztahuje na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným. Pod bodem 5.4. smlouvy je uvedeno, že žalobce zašle žalovanému 1. písemnou upomínku k úhradě dlužné částky, která je zpoplatněna částkou 300 Kč 2. písemná upomínka je zpoplatněna částkou 500 Kč. Pod bodem 5.5. smlouvy je uvedeno, že pokud ze strany žalovaného ani po dvou upomínkách nedojde k úhradě dluhu, je žalobce oprávněn zesplatnit jistinu úvěru, úrok z prodlení, upomínky a smluvní pokuty. V takovém případě se se sjednané úroky stávají součástí jistiny.

4. Ke smlouvě o úvěru byla účastníky řízení téhož dne jako úvěr sjednána inkasní služba, na základě které žalovaný souhlasil s inkasem z účtu s tím, že inkasní služba je zpoplatněna částkou 164 Kč měsíčně a částka za výkon inkasní služby má být žalovaným hrazena současně se splátkou úvěru. Žalovaný se zavázal zaplati za inkasní službu po dobu trvání úvěru celkem 11.808 Kč. Žalovaný se zavázal, že inkasní službu nezruší po dobu platnosti smlouvy o úvěru, žalobce se zavázal, že inkasní službu využije pouze k úhradě splátek, sankcí a příslušenství úvěru. Žalovaný se zavázal zřídit inkaso k účtu pro účely úhrady předmětného úvěru.

5. Ke smlouvě o úvěru byla účastníky řízení téhož dne jako úvěr sjednána služba„ [anonymizováno]“, která zahrnuje možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Služby [anonymizováno] jsou zpoplatněny částkami 537 Kč měsíčně, které se žalovaný zavázal hradit současně se splátkou úvěru. Žalovaný se zavázal zaplati za službu [anonymizováno] po dobu trvání úvěru celkem 38.664 Kč. Pod bodem 2. 11. smlouvy o inkasu a [číslo] smlouvy o [anonymizováno] je uveden nárok žalobce na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky poplatků za uvedené služby do zaplacení.

6. Z potvrzení o platbách bylo zjištěno, že částka 14.565 Kč byla vyplacena na účet v souladu se smlouvou, částka 17.435 Kč byla převedena na účet žalobce na úhradu smlouvy [číslo].

7. Z upomínek a dopisu bylo zjištěno, že žalobce žalovaného o platby upomínal a úvěr a služby zesplatnil ke dni 21. 10. 2020. Oznámení o zesplatnění bylo podáno na poštu dne 21. 10. 2020 (zjištěno ze zesplatnění a podacího lístku).

8. Ke zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdí, že vycházel z informací žalovaného při poskytnutí úvěru uvedených v dotazníku, z výpisu z insolvenčního rejstříku, z dokladů o příjmech, výpisu z účtu žalovaného, z centrální evidence exekucí a z výpisu z databáze neplatných dokladů. Dále žalobce vycházel z pomocných parametrů doporučených ČNB u úvěrů na bydlení., které shledal u žalovaného vyhovující.

9. Žalovaný v dotazníku při žádosti o úvěr uvedl, že proti němu není vedeno insolvenční ani exekuční řízení s tím, že insolvence v minulosti byla doplacena. Uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, má příjem ze závislé činnosti ve výši 25.880 Kč měsíčně, přičemž pracovní poměr má uzavřen na dobu neurčitou a ve firmě pracuje od roku 2014, nevlastní nemovitosti, za bydlení platí 3.000 Kč měsíčně a má náklady na sebe 6.800 Kč. Přehledy závazků nejsou vyplněny, ačkoli například u závazků na nemovitosti či jiných nulových hodnost je vždy výslovně uvedena nulová výše.

10. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného u předmětného úvěru [číslo] předložil žalobce fotokopii občanského a řidičského průkazu žalovaného, výsledek vyhledávání žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem, výpis z insolvenčního rejstříku s jedním skončeným insolvenčním řízením, výpis z nebankovního registru s 5-ti positivními lustracemi žalovaného, výpis z databáze neplatných dokladů a výpisy z účtu žalovaného, z nichž bylo zjištěno, že tento měl na konci května 2020 zůstatek 164,52 Kč, na konci června 2020 záporný zůstatek - 861,14 Kč, na konci července 2020 zůstatek 21,36 Kč, a že je žalovanému vyplácena mzda na tento účet, která za květen 2020 činila 19.721 Kč, za červen 2020 28.746 Kč a za červenec 2020 27.134 Kč.

11. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 14. 8. 2019 bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako dlužníkem, spotřebitelem. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, z toho částku 5.753 Kč na jeho účet, částku 10.247 Kč na úhradu předchozího závazku ze smlouvy [číslo] ze dne 9.4. 2019, a částku 4.000 Kč z úvěru započítat na náklady poskytovatele úvěru, s úrokem 23 % p.a., přičemž žalovaný měl uvedené splácet 72 měsíčními splátkami po 514 Kč. Žalovaný se dále zavázal platit žalobci za inkasní službu částku 82 Kč měsíčně a za službu [anonymizováno] částku xanon -240 měsíčně.

12. Žalovaný v dotazníku při žádosti o úvěr uvedl, že proti němu není vedeno insolvenční ani exekuční řízení s tím, že insolvence v minulosti byla doplacena. Uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinností, má příjem ze závislé činnosti ve výši 39.164 Kč měsíčně, přičemž pracovní poměr má uzavřen na dobu neurčitou a ve firmě pracuje od roku 2014, nevlastní nemovitosti, za bydlení platí 0 Kč měsíčně a má náklady na sebe 3.800 Kč. V přehledy závazků jsou uvedeny sportovní sázky 9.950 Kč dalšího vysvětlení.

13. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného u dřívějšího úvěru ze smlouvy [číslo] ze dne 14. 8. 2019 žalobce předložil fotokopii občanského a řidičského průkazu žalovaného, výsledek vyhledávání žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem, výpis z insolvenčního rejstříku s jedním skončeným insolvenčním řízením, výpis zaměstnavatele žalovaného z obchodního rejstříku, výplatní pásku žalovaného z června 2019, podle které měl žalovaný čistý příjem ve výši 39.164 Kč (a to včetně pololetních prémií 11.735 Kč, přesčasové mzdy 7.011 Kč a různých příplatků), výpisy z účtu žalovaného, z nichž bylo zjištěno, že měl na konci května 2019 záporný zůstatek, na konci června 2019 zůstatek 0,77 Kč, a že je žalovanému vyplácena mzda na tento účet, která za květen 2019 činila 17.555 Kč a za červen 2019 19.802 Kč. Z účtu za měsíc červen 2019 bylo dále zjištěno, že z tohoto účtu bylo placeno 4 x žalovaným na Tipsport celkem 5.700 Kč a dále provedeno 15x inkaso na upomínky a splátky úvěru žalobci [číslo] celkem ve výši [číslo]

14. Z potvrzení o platbách bylo zjištěno, že částka 5.753 Kč byla vyplacena na účet v souladu se smlouvou, částka 10.247 Kč byla převedena na účet žalobce na úhradu smlouvy [číslo]

15. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný u smlouvy o úvěru [číslo] zaplatil žalobci celkem 31.951,57 Kč. U předmětné smlouvy [číslo] žalovaný nezaplatil žalobci ničeho.

16. Žalobce soudu předložil znalecký posudek [číslo] o posouzení podmínek CFIG při poskytování spotřebitelských úvěrů, kdy posudek vypracoval Ing. [jméno] [příjmení], znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, řízení, plánování a organizace ekonomiky, peněžnictví a pojišťovnictví, specializace peněžnictví, ze kterého se podává, že úroková sazba i sazba RPSN tak, jak ji nabízí a používá [právnická osoba] (žalobce) u spotřebitelských úvěrů, odpovídá situaci na trhu dalších nebankovních společností a v některých případech i bankovních domů. Dobrovolné doplňkové služby nabízené společností jsou pro klienty spíše pozitivní a co do ceny i podmínek použití na trhu obvyklé. Sankční ujednání používaná společností jsou na tuzemském trhu obvyklá a zároveň i přiměřená ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Společnost CFIG posuzuje úvěruschopnost klienta řádně a obezřetně, v určitém ohledu i mírně nad rámec zákona. V případě zajištění úvěru nemovitostí společnost nepoužívá nemovitosti ve výrazném nepoměru vzhledem k poskytovaným částkám a ani nezajišťuje do celé hodnoty nemovitosti, ale pouze k poměrné části. Znalecký posudek se však týká obecných informací, nikoliv konkrétně sjednaných úvěrů se spotřebiteli, nemá tedy žádný význam pro rozhodování soudu a z jeho závěrů nelze vycházet.

17. Podle § 99 odst. 1 věty první o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Podle § 99 odst. 2 věty první o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

18. Dle § 99 odst. 2 o.s.ř. smír není možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona, ostatně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2019, sp.zn. 33 Cdo 4156/2017, dle kterého:„ Jakkoli se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) zabýval tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o. s. ř., pominul, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jak vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a), tak i skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Nezabýval se tím, zda v souzené kauze jde o věc, v níž by bylo možno uzavřít a schválit soudní smír podle § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.; smír není přitom možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srovnej § 588 větu první o. z.)“ Soud tedy zjišťoval, zda účastníky sjednaný smír nekoliduje s kogentními ustanoveními zákona.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 odst. 1 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Žalobce byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

25. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

26. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.

27. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

28. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

29. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 30. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

31. Žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ u smlouvy [číslo] nesplnila, neboť vůbec neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, zejména jeho výdaje na bydlení uvedené v nepřiměřeně nízké výši 3.000 Kč měsíčně. Žalobce dále vůbec nezjišťoval veškeré závazky žalovaného. Přehledy jeho závazků nejsou v dotazníku vyplněny, ačkoli například u závazků na nemovitosti či jiných nulových hodnost je vždy výslovně uvedena nulová výše. Při uzavření předmětné smlouvy přitom žalobce věděl, že žalovanému v srpnu 2019 půjčoval finanční prostředky, kterými byl opět hrazen předchozí úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému v dubnu 2019. Již samotné uvedené řetězení tří úvěrů žalovaného u žalobce, kdy každý další úvěr byl z větší části použit ke splácení úvěru předchozího, nesvědčí o dobré schopnosti žalovaného úvěry splácet a vede k jeho vzrůstajícímu zadlužení, čemuž má dodržení požadavků ustanovení § 86 ZosÚ zabránit. Navíc z předložených výpisů z účtu žalovaného vyplývá jeho záporný zůstatek v červenci 2020, přičemž ani z dalších výpisů nevyplývá žádná finanční rezerva žalovaného na splátky předmětného úvěru a je zřejmé že jeho měsíční hospodaření s jeho příjmy mu neumožňuje splácet jakýkoliv úvěr. Žalobce měl tedy při uzavírání posledních dvou smluv o úvěru k dispozici informace, že i přes příjem, který byl zasílán na účet žalovaného, měl tento na svém účtu záporný nebo naprosto minimální zůstatek, a přesto mu opakovaně úvěr poskytoval a zvyšoval tím zadlužení žalovaného.

32. Žalobce nesplnil povinnost uloženou § 86 ZosÚ ani u předchozí smlouvy [číslo] neboť nijak neřešil žalovaným uvedené nulové náklady na bydlení. Tvrzení o nulových výdajích na bydlení nelze akceptovat v situaci, kdy není zjišťováno, zda žalovaný s někým žije a zda a jaké má tato osoba příjmy a výdaje. Žalobce neověřoval žádné pravidelné životní výdaje žalovaného a vycházel z nákladů blížících se životnímu minimu jednotlivce. Soudu se nejeví vynaložením odborné péče, pokud při posouzení úvěruschopnosti bylo vycházeno z nákladů na spotřebitele ve výši přesahující o pouhých 390 Kč částku životního minima jednotlivce (stanovenou právním předpisem pro rok 2019 částkou 3.410 Kč měsíčně), když nelze předpokládat, že běžný občan uspokojí své měsíční životní potřeby pouze z částky životního minima, která je stanovena zákonem pouze jako minimální příjem k zajištění opravdu základní výživy a těch nejzákladnějších životních potřeb bez nákladů na bydlení. U žalovaného nebyly vůbec zjišťovány jeho konkrétní individualizované výdaje např. na zdravotní stav. Jako rizikové z hlediska úvěruschopnosti je třeba hodnotit sportovní sázky uvedené žalovaným ve výši 9.950 Kč. Žalobce nezjišťoval stav závazků žalovaného a jejich splácení. Při uzavření úvěrové smlouvy v srpnu 2019 přitom věděl, že žalovanému již v dubnu 2019 půjčoval finanční prostředky. Navíc při uzavírání úvěrové smlouvy [číslo] měl žalobce k dispozici informace, že i přes příjem, který byl zasílán na běžný účet žalovaného, měl tento záporný či naprosto minimální zůstatek na účtu, a neměl tedy žádné rezervy pro jakýkoli další úvěr. Z výpisů z účtů navíc vyplývá, že skutečný příjem žalovaného je výrazně nižší než podle předložené výplatní pásky, v níž je uveden příjem včetně pololetních prémií 11.735 Kč, přesčasové mzdy 7.011 Kč a různých příplatků.

33. Pokud by žalobce přistupoval k uzavření smluv [číslo] i [číslo] tak, jak jí ukládá § 86 ZosÚ, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněn předmětný úvěr poskytnout.

34. Žalobce porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného a s odbornou péčí vyhodnotit jeho úvěruschopnost porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinností vyplývajících z ustanovení § 86 ZosÚ žalobce zároveň porušil veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto žalobce smlouvy o úvěru [číslo] i [číslo] uzavřel s vědomím zajištění své pohledávky smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobce byly uzavřeny smlouvy o úvěru a smlouvy o doplňujících službách k úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatná.

35. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 36. Nad rámec shora uvedených závěrů soud dodává, že postup žalobce při poskytování předmětných úvěrů se soudu jeví jako nesolidní, a to z následujících důvodů. Žalobce poskytl žalovanému tři úvěry, aniž by zvýšil svou obezřetnost při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když tento neměl závazky z předchozího úvěru splněné, a to při současném sjednání vysokých plateb za další sjednané služby, které jsou na první pohled předražené a jejich obsah není adekvátní jejich velmi vysoké ceně. Za tyto poplatky se žalovanému žádné reálné služby nedostalo. Jediným očividným cílem sjednání těchto poplatků bylo umělé navýšení splátky úvěru z 1.029 Kč na 1.730 Kč v neprospěch žalovaného, což vedlo k tomu, že žalovaný měl v souvislosti s předmětným úvěrem žalobci i v případě řádného splácení reálně zaplatit namísto částky 1.029 Kč x 72 = 74.088 Kč částku 1.730 Kč x 72 = 124.560 Kč. Fakticky tak tyto poplatky žalobci sloužily nikoli jako úplata za reálnou službu poskytovanou žalovanému, ale jako zdroj generování dalšího zisku nad rámec obvyklého zdroje, jímž jsou úroky. Navíc každým dalším úvěrem si žalobce nechal splatit veškeré nepřiměřeně vysoké pohledávky z úvěru předchozího, kdy na svůj účet žalobce si tento vyplatil převážnou část nového úvěru. Uvedený postup se jeví na první pohled jako nepoctivý a nemorální nerespektující čestnost ani ohled na zájmy druhé strany, kdy tento způsobuje újmu druhé straně, která se na jednání protistrany rozumně spoléhá. Postup žalobce při uzavírání smluv o úvěru se jeví v rozporu s požadavky odborné péče a současně je způsobilý narušit rozumné ekonomické chování spotřebitele a přimět ho k uzavření pro něj nevýhodných smluv, které mohou následně způsobit spotřebiteli vážné finanční problémy a vést případně až k jeho insolvenci se všemi jejími negativními společenskými a ekonomickými důsledky. Nelze totiž vůbec předpokládat, že by se žalobcem navrženým postupem mohl průměrně rozumný spotřebitel souhlasit, pokud by obsah textu smlouvy a veškeré své závazky z ní plynoucí skutečně znal. Text předmětné smlouvy o úvěru je však velmi dlouhý, což vede k jeho naprosté nepřehlednosti, jejímž faktickým důsledkem je to, že průměrný spotřebitel není schopen se v textu zorientovat a pokud je veden svým prioritním zájmem získat rychle peníze z úvěru, je velmi pravděpodobné, že odsouhlasí obsah smlouvy, která je jako nepoctivá a nemorální pro něj nevýhodná. Nemorální a nepoctivý postup žalobce nezhojí žádný znalecký posudek či odborné vyjádření, v daném případě postačí aplikace základních matematických počtů ve spojení s morálními pravidly a poctivostí při právním jednání. S ohledem na shora uvedené soud shledává, že předmětná úvěrová smlouva je při posouzení jejího obsahu a všech okolností uzavírání ve zjevném rozporu s dobrými mravy, v důsledku čehož se jedná o absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku, k němuž soud přihlíží i bez návrhu. Uzavřením takové smlouvy jde také za strany žalobce také o porušení povinnosti podle § 6 občanského zákoníku jednat v právním styku poctivě, z čehož podle uvedeného zákonného ustanovení nesmí nikdo těžit. V kontextu těchto podle závěru soudu nekalých praktik žalobce se jeví o to důležitější důsledná aplikace požadavků zákona na poctivost v právním jednání, na dodržování morálních pravidel a také na odbornou péči poskytovatele při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

37. Protože smír dohodnutý účastníky řízení ukládá žalovanému povinnost zaplatit platby sjednané ve smlouvách, které soud shora vyhodnotil jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem a současně též ve zjevném rozporu s dobrými mravy, tedy právní jednání ve smyslu 588 o.z. absolutně neplatné, je požadavek na schválení smíru v rozporu s výše citovanými zákonnými kogentními ustanoveními a nelze mu vyhovět. Soud s ohledem na shora uvedené závěry smír za použití ustanovení § 99 odst. 2 věty první o.s.ř. neschválil.

38. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

40. Žalobci vznikl nárok na bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. v důsledku plnění bez právního důvodu ze smlouvy [číslo] přičemž v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu 14.565 Kč, které žalovanému žalobce zaslal na účet. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co plnila, tedy na vrácení částky 14.565 Kč, a proto soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Pokud žalobce plnil z předmětné neplatné smlouvy [číslo] svou pohledávku z předchozí smlouvy [číslo] nejedná se o bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť tato jeho povinnost k plnění z předchozí smlouvy neexistovala v situaci, kdy tato je neplatná. Pokud vzniklo žalovanému z předchozí smlouvy bezdůvodné obohacení, tak toto již žalovaný získal v době, kdy mu žalobce plnil z této předchozí neplatné úvěrové smlouvy a plněním z předmětné smlouvy už toto existující bezdůvodné obohacení nemohl nijak ovlivnit ani navýšit. Navíc bezdůvodné obohacení žalovaného z předchozí smlouvy již neexistuje, neboť žalovaný z této smlouvy fakticky obdržel 16.000 Kč a žalobci zaplatil 31.951,57 Kč. Zaslání částky 17.435 Kč z předmětné smlouvy o úvěru žalobcem na svůj účet tedy není a nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť tento své bezdůvodné bohacení z předchozí úvěrové smlouvy získal již dříve a to v době, kdy mu z ní žalobce poskytl plnění. Toto bezdůvodné obohacení, které vzniklo z předchozí úvěrové smlouvy, není a nemůže být předmětem tohoto řízení, v němž se řeší pouze plnění a bezdůvodné obohacení z předmětné úvěrové smlouvy [číslo] přičemž plnění částky 17.435 Kč žalobcem na svůj účet není bezdůvodným obohacením žalovaného, neboť toto není plněním platného ani existujícího závazku předchozí úvěrové smlouvy. Pokud by z předchozí úvěrové smlouvy existovalo bezdůvodné obohacení žalovaného, tak tato částka není a nikdy nebyla předmětem tohoto řízení a takového bezdůvodného obohacení se netýkala ani předmětná úvěrová smlouva. Jak však soud již shora uvedl, bezdůvodné obohacení žalovaného z předchozí úvěrové smlouvy již neexistuje, neboť žalovaný částku, kterou podle této smlouvy obdržel, žalovanému vrátil. Ve zbytku žalobního požadavku byla předmětná žaloba ve výroku II. zamítnuta, když žalobci nevznikl s ohledem na neplatnost předmětné smlouvy o úvěru nárok na žádné smluvní plnění podle této smlouvy. Úroky z prodlení byly přiznány z přiznané částky v souladu s ustanovením § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy s ohledem na lhůtu k plnění stanovenou ve výzvě ze dne 21. 10. 2020, lze přiznat za použití § 1958 odst. 2 o.z. úrok z prodlení od žalobcem požadovaného data.

41. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšnému žalovanému vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení