22 C 68/2024 - 63

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Bednářovou v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 429 133 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 429 133 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 11. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem soudu doručeným dne 20. 11. 2024 domáhala zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp.zn. 63 C 85/2003 (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Proti právnímu předchůdci žalobkyně [jméno FO] byla podána dne 10. 3. 2003 žaloba o zaplacení částky 559 689,40 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutím ze dne 5. 4. 2019 do řízení vstoupila mmj. žalobkyně. Spor byl po několikátém rozsudku soudu skončen dne 12. 1. 2024. Žalovaná žalobkyni přiznala částku 235 000 Kč dne 26. 5. 2024. Vycházela ze základní částky 20 000 Kč, přičemž částku snížila o 50 % - 30 % z důvodu složitosti, 5 % z důvodu četnosti rozhodování soudu, 15 % z důvodu sdílené újmy, základní částku zvýšila o 10 % z důvodu postupu soudu. Žalobkyně s takovým výpočtem nesouhlasí. Je přesvědčená, že věc nebyla tak složitá, když bylo nezbytné pouze nechat vypracovat znalecký posudek za určením výše bezdůvodného obohacení. Nesprávné použití právního předpisu soudem nemůže jít k tíži žalobkyně. Stejně tak nesouhlasí se snížením z důvodu sdílené újmy, neboť žalobkyně a její sestra byly s otcem ve skvělém, ničím nezatíženém vztahem. Obě však mají své rodiny a žijí od sebe daleko. Rozhodnutí po takové době bylo dáno zejména nepřiměřenými průtahy. Základní částku tak naopak požaduje zvýšit o 20 % z důvodu jednoduchosti řízení, dále o 20 % zvýšit, neboť žalobkyně i její právní předchůdce uváděli po celou dobu pouze relevantní argumenty. S ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyni, skutečnost, že případný neúspěch jí zavazoval k placení nemalé částky, kdy se starala o syna, právní předchůdce žalobkyně se potýkal s nekvalitní prací dodavatele stavby, je nutné základní částku dále navýšit o dalších 20 %. Žalobkyně se tak domáhá částky 664 133 Kč, při snížení poskytnutého plnění (235 000 Kč) jde o částku 429 133 Kč. Dále se domáhá zákonného úroku z prodlení z této částky od 27. 11. 2024 do zaplacení. Uvedla, že s námitkou promlčení nesouhlasí, neboť v rámci předběžného uplatnění žalobkyně vycházela z částky 15 000 Kč za rok, nikoliv 20 000 Kč. Nesouhlasí zásadně s korigujícími procenty stran žalované. Řízení bylo absolutně jednoduché. V sázce bylo pro žalobkyni i její sestru vysoká částka i s ohledem na úroky z prodlení za 20 let řízení.

3. K výzvě soudu k prokázání naříkaného významu posuzovaného řízení uvedla, že v případě neúspěchu jí hrozila povinnost podílet se na placení jistiny přesahující půl milionu korun a příslušenství z této částky již od roku 2003. Byla v tu dobu na mateřské dovolené se synem Tobiasem (nar. 2016), měla minimální příjmy, spor tak pro ní představoval existenční riziko, musela platit služby advokáta a bylo pro ni náročné pokračovat ve sporu, který se táhne již od roku 2001. Když do sporu vstupovala, věděla pouze to, že se spor vede, byla zcela nepřipravená. Musela se na spor dotazovat matky navíc v době kdy byla psychicky zatížena ztrátou otce. Navíc matka byla s otcem rozvedená již 10 let. Musela přehodnotit své finanční plánování.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně uplatnila dne 26. 5. 2024 nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Tento nárok uznala důvodným v částce 235 000 Kč, což bylo žalobkyni sděleno stanoviskem ze dne 14. 11. 2024. Zrekapitulovala obsah posuzovaného řízení. Uvedla, že řízení, jehož původním předmětem řízení bylo zaplacení částky 559 689,40 Kč s příslušenstvím jako kupní cena za provedené dílo (hrubá stavba rodinného domu), následně 125 930,10 Kč s příslušenstvím, bylo nepřiměřeně dlouhé, byly shledány prodlevy (předložení věci odvolacímu soudu dne 30. 7. 2013, kdy ten rozhodl až 24. 11. 2015). Řízení se vykazovalo vyšším stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno obsáhlejší dokazování včetně výslechu svědků, opakovaného znaleckého zkoumání a provádění značného množství listinných důkazů. V průběhu řízení bylo rozhodováno o rozšíření žaloby i k jeho částečnému zastavení z důvodu zpětvzetí žaloby. Původní žalovaný zemřel, řízení bylo tak v období 8. 2. 2017 – 28. 11. 2019 přerušeno. Bylo rozhodováno soudem na dvou úrovních soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval 4 x, soud odvolací také tak. Délka řízení je tedy také zapříčiněna procesním postupem účastníků, kteří využívali svého práva podávat odvolání, což jim nelze přičítat k tíži, avšak toto prodloužení nemůže jít ani na vrub státních orgánů. Základní částku tak snížila o 30 % z důvodu složitosti a 5 % z důvodu četnosti rozhodování soudu. Dále o 15 % z důvodu sdílené újmy, kdy procesní nástupkyně jsou dědičkami původního žalovaného (v posuzovaném řízení) a újmy dle judikatury NS sdílí. S ohledem na prodlevy v rozhodování soudu (od výzvy k zaplacení soudního poplatku dne 9. 2. 2004 – do nařízení jednání dne 18. 7. 2005, rozhodování odvolacího soudu od 2. 11. 2009 – 1. 6. 2011) a s ohledem na to, že bylo rozhodnutí soudu zrušeno pro nepřezkoumatelnost, základní částku zvýšila o 10 %. Namítala promlčení nároku v rozsahu částky 246 133 Kč, které žalobkyně uplatnila nad rámec v předběžném uplatnění nároku. Požadovaná újma přesahuje to, co bylo v projednávané věci v sázce.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dne 26. 5. 2024 uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žalovaná stanoviskem ze dne 14. 11. 2024 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu v posuzovaném řízení spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a částečně vyhověla nároku žalobkyně co do částky 235 000 Kč.

6. Z důkazů provedených v řízení soud učinil následující skutková zjištění.

7. Z podstatného obsahu spisu Městského soudu v Brně sp.zn. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že dne 9. 12. 2016 bylo Městskému soudu v Brně sděleno, že zemřel [jméno FO]. Usnesením ze dne 19. 12. 2016 bylo zahájeno řízení o pozůstalosti a byl pověřen notář [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále byly činěny lustrace pro zjištění majetku zemřelého. Dne 30. 12. 2016 proběhlo předběžné šetření. Dále byly činěny součinnostní dotazy notářem ohledně zjištění majetku zůstavitele. Dne 4. 5. 2017 se uskutečnilo jednání. Dále byl zjišťován majetek. V květnu 2017 byla navržena případnými dědici výhrada soupisu. Dále byly činěny opět součinnostní dotazy. Dále notář reagoval na dotazy s tím, že prozatím věc není skončena a nebude skončena několik dalších měsíců. V srpnu 2017 navrhl právní zástupce jedné z dědiček vyzvání věřitelů k ohlášení a doložení svých pohledávek. Usnesením ze dne 31. 8. 2017 Městský soud v Brně vyzval věřitele zůstavitele, aby do tří měsíců od vyvěšení usnesení přihlásili své pohledávky. K dotazu v prosinci 2017 notář sdělil, že je již znám okruh dědiců zůstavitele, a to [jméno FO], [Jméno žalobkyně] a [jméno FO]. Usnesením ze dne 30. 1. 2018 byl nařízen soupis pozůstalosti na 28. 2. 2018 a byl ustanoven znalec ke stanovení obvyklé ceny zde uvedené nemovitosti. Dne 28. 2. 2018 proběhl soupis pozůstalosti. Dále byl podán znalecký posudek a bylo rozhodnuto o znalečném. V září 2018 bylo nařízeno jednání na 24. 10. 2018. V mezidobí byly činěny součinnostní dotazy ohledně majetku zůstavitele. Jednání se konalo 24. 10. 2018. V jeho průběhu se pozůstalí rozhodli uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti, přičemž usnesením ze dne 10. 1. 2019 bylo zrušeno usnesení ze dne 30. 1. 2018 a soupis pozůstalosti byl nahrazen společným prohlášením dědiců u pozůstalostním majetku. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 1. 2019. Usnesením ze dne 22. 1. 2019, č.j. 59 D 1879/2016–279, které nabylo právní moci dne 13. 2. 2019, byla stanovena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti ve výši 8 000 000 Kč, přičemž výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti byla 874 320,87 Kč. Čistá hodnota pozůstalosti byla [částka]. Byla schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti dle níže uvedeného. Usnesením ze dne 24. 6. 2020 bylo rozhodnuto o zahájení řízení o dědictví – nově objeveného majetku zůstavitele, opět byl pověřen notář [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž usnesením ze dne 3. 3. 2021, č.j. [Anonymizováno]–[Anonymizováno], které nabylo právní moci 3. 3. 2021, bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení 8. Z podstatného obsahu spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 63 C 85/2003 bylo zjištěno, že dne 10. 3. 2003 byla k Městskému soudu v Brně podána žaloba společností [právnická osoba]. proti žalovanému [tituly před jménem] [jméno FO] na zaplacení částky 449 908 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené kupní ceny za dílo. Usnesením z 27. 3. 2003 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, tento zaplatila dne 28. 4. 2003. Dne 22. 5. 2003 byla žaloba a výzva k vyjádření se k žalobě doručena žalovanému, který se vyjádřil 25. 6. 2003. V červenci 2003 bylo vyjádření přeposláno straně žalující, která se vyjádřila 17. 7. 2003 a navrhla změnu žaloby, což bylo v srpnu 2003 přeposláno straně žalované. Usnesením ze dne 9. 2. 2004 byla žalobkyně vyzvána k doplacení soudního poplatku. Tento byl během února 2004 zaplacen. Soud v červnu 2005 nařídil jednání na 18. 7. 2005. Dne 14. 6. 2005 žalobkyně sdělila ukončení právního zastupování. Dne 4. 7. 2005 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu toho, že je v zahraničí, soud tak jednání odročil. Dne 9. 8. 2005 soud nařídil jednání na 26. 9. 2005, přičemž jednání se konalo, byla přednesena žaloba a další vyjádření, byly provedeny listinné důkazy a za účelem provedení dalších důkazů a výslechu svědků bylo odročeno na 3. 11. 2005. Soud v mezidobí požádal [právnická osoba] o zapůjčení spisu. Dne 3. 11. 2005 se konalo jednání, byl vyslechnut svědek a za účelem provedení dalších listinných důkazů bylo odročeno na 8. 12. 2005. Při tomto jednání byly provedeny listinné důkazy a za účelem provedení dalších důkazů bylo odročeno na 16. 2. 2006. Usnesením ze dne 3. 2. 2006 soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby, na což bylo reagováno během února 2006. Dne 16. 2. 2006 se konalo jednání, bylo vyhlášeno usnesení, že soud připouští změnu žaloby ve znění podání ze dne 17. 7. 2003, bylo provedeno listinné dokazování a bylo odročeno za účelem provedení dalšího dokazování na 13. 4. 2006. Při tomto jednání bylo provedeno listinné dokazování a za účelem dalšího dokazování bylo odročeno na 15. 6. 2006, při němž opět bylo provedeno listinné dokazování, bylo odročeno na 10. 8. 2006 za účelem pokračování dokazování. Dne 26. 6. 2006 se k věci vyjádřila žalobkyně. Dne 10. 8. 2006 se konalo jednání, při němž bylo provedeno listinné dokazování a za účelem ustanovení znalce bylo jednání odročeno na neurčito. Dále během prosince 2007 byly činěny součinnostní dotazy ze strany soudu například na [Anonymizováno] [adresa]. Usnesením ze dne 28. 3. 2008, č.j. 63 C 85/2003–52, které nabylo právní moci dne 7. 4. 2008, byl ustanoven znalec z oboru stavebnictví, kterému bylo usnesení doručeno v dubnu 2008. Dne 7. 4. 2008 se vyjádřila žalobkyně. Dále soud v květnu 2008 součinnostními dotazy požádal o další dokumenty. Dne 10. 6. 2008 byl soudu předložen znalecký posudek, ke kterému se dne 26. 6. 2008 vyjádřila žalobkyně. V srpnu 2008 bylo nařízeno jednání na 23. 10. 2008. Dne 3. 9. 2008 se vyjádřil žalovaný. Dne 23. 10. 2008 se konalo jednání, bylo provedeno listinné dokazování a za účelem přednesu závěrečných návrhů bylo odročeno na 15. 1. 2009. Dne 15. 1. 2009 se konalo jednání, kdy soud konstatoval, že v mezidobí zjistil, že nebyly čteny přílohy k jednotlivým fakturám, a to položky: rozpisy nákladů, přičemž na tomto návrhu žalobkyně trvala, proto bylo za účelem provedení dokazování odročeno na 2. 3. 2009. Dne 23. 2. 2009 se k věci vyjádřila žalobkyně. Dne 2. 3. 2009 se konalo jednání, bylo provedeno dokazování, byly předloženy další důkazy, přičemž soud odročil na 20. 4. 2009 za účelem provedení dalšího dokazování. Při tom jednání bylo provedeno dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno na 30. 4. 2009 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek č.j. 63 C 85/2003–113, jejímž byla žaloba zamítnuta a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, bylo dále rozhodnuto, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením. Usnesením ze dne 30. 7. 2009 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 25. 8. 2009 podala žalobkyně odvolání do rozsudku. Usnesením ze dne 10. 9. 2009 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, což učinila ještě v září 2009. Věc byla dne 2. 11. 2009 předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí, ten v březnu 2011 nařídil jednání na 1. 6. 2011. To se konalo a bylo vyhlášeno usnesení č.j. 16 Co 370/2009–128, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 9. 2011 a Městskému soudu v Brně byla věc vrácena 1. 7. 2011. Z odůvodnění vyplývá, že soud první instance nesprávně posuzoval spor mezi stranami a hodnotil podle občanského zákoníku, aniž by zároveň účastníky rovněž procesně poučil ve smyslu ustanovení z § 118a o.s.ř. v rámci tzv. předvídatelnosti soudních rozhodnutí o možném náhledu na věc z hlediska jiné právní kvalifikace, než bylo účastníky, případně alespoň samostatným žalobcem, předpokládáno. Soud prvního stupně rovněž nevyhodnotil a neposoudil všechny důkazy z řízení provedené. Tím se tedy rozsudek stal nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodu. Soud prvního stupně v březnu 2012 nařídil jednání na 16. 4. 2012. To se konalo, byly navrženy další důkazy, včetně výslechu znalce a jednání bylo tak odročeno na 14. 6. 2012. Dne 25. 4. 2012 požádala právní zástupkyně žalovaného o odročení jednání z důvodu [podezřelý výraz] a čerpání dovolené. Jednání bylo v květnu 2012 odročeno na 28. 6. 2012. V červenci 2012 bylo z důvodu hlasové indispozice předsedkyně senátu jednání odročeno na 20. 9. 2012. Právní zástupce žalobkyně požádal o odročení tohoto jednání z důvodu kolize. Soud tak jednání odročil na 11. 10. 2012. To se jednání konalo a za účelem přednesení závěrečných návrhů bylo odročeno na 22. 11. 2012. V listopadu 2012 podali účastníci závěrečné návrhy. Dne 22. 11. 2012 se konalo jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek č.j. 63 C 85/2003–151, kterým byla žaloba zamítnuta, bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení a náhradu nákladů České republiky. Proti rozsudku bylo dne 27. 11. 2012 stran žalobkyně podáno odvolání, které bylo v červnu 2013 doplněno. Věc byla dne 30. 7. 2013 předložena soudu odvolacímu, který usnesením ze dne 24. 11. 2015, č.j. 16 Co 355/2013–164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 12. 2005 a věc byla dne 2. 12. 2015 vrácena soudu prvního stupně. Soud odvolací uvedl, že soud prvního stupně věc posuzoval podle správného právního předpisu, tedy obchodního zákoníku, ovšem ve věci vyslovený závěr o skutkovém stavu věci, jednak neodpovídá provedeným důkazům, druhak je předčasný, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná, a proto nesprávná. Dále bylo uvedeno, že je třeba určit výši majetkového prospěchu. V tomto směru se soud prvního stupně neobejde bez znaleckého ocenění výše bezdůvodného obohacení. Soud na dne 28. 7. 2016 nařídil jednání, přičemž právní zástupkyně žalovaného požádala o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Soud toto jednání odročil a v srpnu 2016 nařídil nové jednání na 27. 10. 2016. To se konalo a za účelem provedení listinných důkazů bylo odročeno na 23. 1. 2017. Dne 15. 11. 2016 se k věci vyjádřila žalobkyně. Dne 29. 11. 2016 bylo právní zástupkyní žalovaného sděleno, že žalovaný zemřel, proto je nezbytné vyčkat rozhodnutí dědického soudu. Jednání nařízené na leden 2017 tedy bylo odročeno a usnesením ze dne 7. 2. 2017, č.j. 63 C 85/2003–180, které nabylo právní moci dne 28. 2. 2017, bylo přerušeno do skončení dědického řízení. Dále byly průběžně činěny lustrace dědického řízení. Dne 29. 11. 2017 navrhla žalobkyně pokračování v řízení, neboť je znám okruh dědiců a tyto dědictví neodmítly. Soud požádal v prosinci 2017 notáře, který vyřizoval dědické řízení, o sdělení jmen a příjmení a adresu případných dědiců, čemuž bylo vyhověno v lednu 2018. V únoru 2018 soud sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že v jednání nelze pokračovat, neboť nebyl ustanoven správce pozůstalosti a důvod pro přerušení řízení tedy trvá. Dále byly činěny opakované lustrace dědického řízení a usnesením ze dne 5. 4. 2019, č.j. 63 C 85/2003–196, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2019, bylo v řízení pokračováno, a to na straně žalované s [jméno FO], [Jméno žalobkyně] a [jméno FO]. V květnu 2019 bylo nařízeno jednání na 11. 7. 2019. To se konalo, byla provedena rekapitulace spisu a za účelem provedení listinných důkazů bylo odročeno na 7. 10. 2019. Právní zástupce žalované požádal o odročení jednání z důvodu nástupu do [podezřelý výraz] jeho syna. Jednání bylo odročeno na 18. 11. 2019. V září 2019 pořádala žalobkyně o odročení jednání za účelem případného mimosoudního jednání. Stejně tak požádal právní zástupce žalované 1). Podáním ze dne 31. 10. 2019 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 433 759,30 Kč. Soud během listopadu 2019 zaslal žalovaným výzvu, ať se vyjádří ke zpětvzetí, případně uvedou důvody, proč s ním nesouhlasí. Dne 18. 11. 2019 se konalo jednání a s ohledem na částečné zpětvzetí, které bylo učiněno z důvodu dohody žalobkyně s žalovanou 1) [jméno FO], bylo řízení o zaplacení částky 348 678,70 Kč spolu s úrokem z prodlení a ohledně částky 85 080,60 Kč spolu s příslušenstvím zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi těmito účastníky (č.j. 63 C 85/2003-213, v právní moci dne 3. 2. 2020). Dále bylo provedeno listinné dokazování a jednání bylo odročeno na 3. 2. 2020. Dne 3. 2. 2020 se konalo jednání, bylo provedeno listinné dokazování a za účelem výslechu svědka bylo odročeno na 16. 3. 2020. V březnu 2020 bylo jednání z organizačních důvodů odročeno na 30. 3. 2020. Dne 16. 3. 2020 bylo jednání z organizačních důvodů odročeno na 4. 5. 2020 a dále v dubnu 2020 bylo odročeno bez uvedení důvodů na 18. 6. 2020. To se jednání konalo, byl vyslechnut, svědek, bylo provedeno listinné dokazování a jednání bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 15. 12. 2020, č.j. 63 C 85/2003–220 bylo uloženo žalobkyni zaplacení zálohy na znalecký posudek ve výši 10 000 Kč, která byla v lednu 2021 složena. Soud usnesením ze dne 13. 7. 2021, č.j. 63 C 85/2003–222, které nám bylo právní moci dne 15. 7. 2021, ustanovil znalce z oboru ekonomika a stavebnictví, kterému uložil podat znalecký posudek do 60 dnů po obdržení spisu Městského soudu v Brně a jeho úkolem bylo stanovit souhrnnou cenu prací provedených žalobkyní na stavbě rodinného domu. Znalci bylo usnesení doručeno 14. 7. 2021. Během srpna 2021 byl znalci zaslán spis Městského soudu v Brně. Dne 21. 10. 2021 byl podán znalecký posudek, který byl během listopadu 2021 rozeslán stranám k vyjádření. Usnesením ze dne 27. 10. 2021 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 10. 11. 2021 se vyjádřila žalobkyně ke znaleckému posudku. Dne 11. 11. 2021 bylo nařízeno jednání na 3. 2. 2022. V listopadu 2021 bylo požádáno o zapůjčení spisu, a to ministerstvem spravedlnosti z důvodu uplatněného nároku na odškodnění, čemuž bylo vyhověno dne 6. 12. 2021, s tím, že spis je zapůjčen od 31. 12. 2021. Dále během prosince 2021 se dotázal znalec na vyplacení znalečného, přičemž mu bylo sděleno, že spis se momentálně nachází u Ministerstva spravedlnosti. Dne 10. 12. 2021 byl spis vrácen a bylo sděleno, že Ministerstvo spravedlnosti vyhodnotilo, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a bylo žadatelce [jméno FO] poskytnuto zadostiučinění ve výši 192 500 Kč. Dne 31. 1. 2022 požádal právní zástupce žalovaných o odročení jednání z důvodu z důvodu kontaktu s osobou, která je v karanténě. Soud jednání odročil na 21. 3. 2022. V únoru 2022 požádala žalobkyně o odročení jednání, neboť má zahraniční dovolenou její právní zástupce. Soud odročil jednání na 21. 4. 2022. V dubnu 2022 žalovaná 2) (v našem řízení žalobkyně) sdělila, že došlo k ukončení právního zastoupení a zvolila si nového právního zástupce. Dne 21. 4. 2022 se konalo jednání, byl proveden důkazem znalecký posudek včetně výslechu znalce, jednání bylo odročeno na 26. 5. 2022. Dne 27. 4. 2022 žalobkyně navrhla doplnění dokazování. Následně bylo vyplaceno znalečné. V květnu 2022 podala žalovaná 2) závěrečný návrh. Dne 26. 5. 2022 se konalo jednání, bylo provedeno dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy a za účelem vyhlášení rozhodnutí bylo odročeno na 2. 6. 2022. Při jednání dne 2. 6. 2022 byl vyhlášen rozsudek č.j. 63 C 85/2003–299, kterým bylo uloženo, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 42 502,45 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 25. 10. 2001 do zaplacení, ve zbytku byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení s tím, že k jejich zaplacení byla povinna žalobkyně. V srpnu 2022 se proti rozsudku odvolali žalované a dále navrhli doplnění rozsudku. V srpnu 2022 se odvolala i žalobkyně. Během října 2022 byla odvolání přeposlána ostatním účastníkům. Vyjádření byla soudu předložena v říjnu 2022. Usnesení ze dne 20. 10. 2022 byly vyzvány žalované k zaplacení soudního poplatku za odvolání, stejně tak byla vyzvána žalobkyně k zaplacení soudního poplatku. V reakci na to žalobkyně uvedla, že již soudní poplatek za odvolání byl jednou z její strany zaplacen. Během října a listopadu byly soudní poplatky zaplaceny. Usnesením ze dne 9. 11. 2022 bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání do rozsudku neukládá. Žalobkyně dále požádala o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Dne 3. 1. 2023 soud rozhodl o tom, že žalobkyni bude vrácen soudní poplatek zaplacený za odvolání, a to ve lhůtě 30 dnů. Tento byl během února 2023 vrácen. Dne 17. 2. 2023 byla věc předložen odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 2. 5. 2023, č.j. 16 Co 28/2023–332, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení na bylo právní moci dne 25. 5. 2023 a Městskému soudu v Brně byla vrácena věc 9. 5. 2023. Z odůvodnění se podává, že na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby odstranil výše vytýkané nedostatky, řádně a úplně vypořádal zbývající nárok žalobkyně, a to ve vztahu jak k jistině, tak k žádanému příslušenství, přičemž s ohledem na délku soudního řízení pak odvolací soud dává účastníkům na zvážení možnost mimosoudního či smírného vyřešení předmětné záležitosti, neboť závěry ve věci vypracovaného posudku určitě a srozumitelně vymezují hranice opodstatněnosti nároku žalobkyně. Soud dále apeloval na soud prvního stupně, aby se soustředil na podstatu věci tak, aby řádně vyčerpal celý předmět sporu a neopomněl respektovat výše citovanou ustálenou soudní judikaturu. Soud 31. 5. 2023 nařídil jednání na 27. 7. 2023, přičemž byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek č.j. 63 C 85/2003–347, kterým určil mmj. (ve vztahu k žalované 2), tj. procesní žalobkyni) že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 251 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25. 10. 2001 do zaplacení, proti žalované 2) byla žaloba na zaplacení částky 41 714,05 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 32 067 Kč, současně bylo rozhodnuto, že žalovaná 2) je povinna zaplatit České republice částku 6 438,50 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 2023 a 10. 1. 2024. Proti rozsudku bylo stran žalobkyně podáno v listopadu 2023 odvolání, přičemž během listopadu 2023 bylo odvolání rozesláno ostatním účastníkům k vyjádření. Následně byla věc dne 21. 11. 2023 předložena soudu odvolacímu, který usnesením ze dne 7. 12. 2023, č.j. 16 Co 211/2023–362, rozhodl o tom, že rozsudek soudu prvního stupně se v nákladových výrocích V, VI, VII, VIII a IX potvrzuje a mmj. že žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) na nákladech odvolacího řízení částku 3 521 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 1. 2024 a věc byla soudu vrácena 4. 1. 2024.

9. Žalobkyně žádostí ze dne 26. 5. 2024 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 418 000 Kč (za dobu 18 let a 5 měsíců, při základní částce 261 250 Kč, navýšené o 20 % s ohledem na jednoduchost řízení, navýšené o 20 % z důvodu toho, že právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uváděli v posuzovaném řízení relevantní argumentaci, na řízení se nijak nepodíleli a o 20 % z důvodu velké důležitosti posuzovaného řízení). Žalovaná dne 14. 11. 2024 konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnímu úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 235 000 Kč (za dobu 20 let a 7 měsíců, při základní částce 20 000 Kč za rok řízení, za první dva roky v poloviční výši, snížené o 50 % - 30 % z důvodu složitosti, 5 % z důvodu četnosti rozhodování soudů, 15 % z důvodu sdílené újmy, základní částku navýšila o 10 % z důvodu opakovaných prodlev a zrušení rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost). (Žádost o náhradu nemajetkové újmy ze dne 26. 5. 2024 na č.l. 5-6 spisu a 18-19 spisu, Stanovisko žalované ze dne 14. 11. 2024 na č.l. 7-9 spisu a 20-22 spisu)

10. Žalobkyně při svém účastnickém výslechu uvedla, že se se sestrou a nevlastní matkou staly účastnicemi posuzovaného řízení v roce 2016 po smrti otce. V tomto roce byli notářem poučeny o právu odepřít dědictví, toho však nevyužily. Otec sepsal závěť, přičemž v roce 2019 bylo ukončeno dědické řízení uzavřením dohody, kdy bývalá manželka zůstavitele měla vyplatit žalobkyni a její sestru. Již v roce 2016 věděla, že bude vstupovat do posuzovaného řízení. Věděla, že jde o spor, který se v té době táhl již 13 let. Věděla od otce, že je to spor nekonečný už vzhledem k tomu, že jej soudila [tituly před jménem] [jméno FO]. Nicméně nenapadlo by jí, že spor bude trvat 22 let. Sestra ani žalobkyně se s bývalou manželkou otce nestýkala, žalobkyně ji viděla 1 x – 2x, její sestra nikdy. Do sporu vstupovala s tím, že předmětem je částka okolo 550 000 Kč a úroky z prodlení od roku 2001 a náklady řízení. Snažila se opakovaně s protistranou dohodnout na mimosoudním řešení. V roce 2106 se jí narodil syn, dva měsíce před tím, než jí zemřel otec. V té době žila v malém bytě, uvažovala o koupi většího, měla možnost jej koupit, ale nevěděla, jak posuzované řízení skončí, tak to rozhodnutí odkládala. O sporu věděla již od svých studentských let, avšak velmi málo. Musela začít spor studovat. Bylo složité se k informacím o sporu dostat, s bývalou manželkou otce se nebavila, nedohadovaly se na postupu. O tom, že se bývalá manželka otce s žalobcem v posuzovaném řízení mimosoudně domluvila a jak, se dozvěděl její právní zástupce až na jednání soudu v posuzovaném řízení. Od roku 2020 tak byla předmětem částka 125 000 Kč, avšak vysoké úroky a náklady řízení. Byla v tíživé situaci, na rodičovské dovolené se synem, kdy pracuje jako advokátka, takže mateřskou dovolenou neměla. Její matka s jejím otcem se rozvedli X let před jeho smrtí, jejich vztahy byly špatné, o to víc bylo zjišťování informací o spise nepříjemné. Pro matku to bylo frustrující a nepříjemné, hádaly se a měly kvůli tomu spolu spory. K dotazu soudu uvedla, že vztah s otcem byl do rozvodu jejich rodičů standartní, pracovala u něj jako koncipientka. Po tom, co se otec oženil s jeho bývalou manželkou si spíše již jen volali, neboť jeho manželka si nepřála, aby ho se sestrou navštěvovaly doma. Setkávali se občas v restauraci, na narozeninách apod. Ke konci se již moc nevídali a nebyli v kontaktu. O sporu se bavili, ale ne dopodrobna, nevěděla, jaké důkazy byly předloženy, v jaké fázi to je. Se sestrou od sebe bydlí dost daleko, nicméně rok před narozením jejího syna se narodil syn sestře, takže si volaly a viděly se třeba na Vánoce, na narozeniny. Takový vztah mají dodnes. Každá mají své rodiny a životy. V době narození syna a rodičovské dovolené byly více v kontaktu kvůli dětem. Se sestrou jako právním laikem se o sporu bavila okrajově. Obě byly zastoupeny právním zástupcem. V rámci vypořádání dědictví byla vyplacena částkou 900 000 Kč. V rámci projednávání dědictví věděla o povinnosti hradit částku kolem 1 000 000 Kč v rámci posuzovaného řízení v případě prohry. Nicméně byly přesvědčeny, že žalobce v posuzovaném řízení takovou žalovanou částku neustojí, že se zredukuje. V době, kdy měla lhůtu k odmítnutí dědictví neměla soudní spor nastudovaný, ale věděla, že jde o částku 550 000 Kč. O povinnosti hradit případně i úroky prodlení a náklady věděla. Myslela si, že spor vyhrají.

11. Soud neprovedl další navrhované důkazy (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2019, č.j. 59 D 1879/2016-279), neboť by šlo o duplicitní dokazování skutečností, které byly prokázány v rámci podstatného obsahu přílohových spisů. Dále soud neprovedl důkaz rozhodnutím NSS ze dne 9. 8. 2023, č.j. [Anonymizováno], neboť tento byl k důkazu navržen po koncentrační lhůtě a nebyly splněny výjimečné důvody prolamující tuto zásadu, když rozhodnutí je ze dne 9. 8. 2023 a žalobkyni muselo být známo ještě před koncentrací řízení.

12. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh posuzovaného řízení a o zásahy do osobnostní sféry žalobkyně, které soud blíže shrnuje níže v rámci právního posouzení. Ve stručnosti lze uvést, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, od 22. 5. 2003 do 10. 1. 2024, tedy 20 let a 7 měsíců. Žalobkyně v řízení vystupovala jako procesní žalovaná a to od 30. 4. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení, dle kterého bylo v řízení pokračováno s dědičkami původního žalovaného. Předmětem žaloby bylo peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení došlo k průtahům a mělo dopady do osobnostní sféry žalobkyně. Řízení bylo složité, bylo nařízeno větší množství jednání, bylo prováděno rozsáhlé dokazování listinami, byly vyslechnuti svědci, bylo provedeno znalecké zkoumání. V řízení vystupovala žalobkyně na jedné straně společně s příbuznými. Žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok dne 26. 5. 2024. Žalovaná vydala dne 14. 11. 2024 stanovisko, kterým žalobkyni přiznala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 235 000 Kč.

13. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

19. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

20. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

22. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo 22. 5. 2003 (doručení žaloby právnímu předchůdci žalobkyně) do 10. 1. 2024 (právní moc konečného rozhodnutí). Posuzované řízení tak trvalo 20 let a 7 měsíců. Délku řízení soud hodnotí ve shodě s účastníky jako nepřiměřenou. Soud prvního stupně se ztotožňuje se závěrem žalované, že by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a je toho názoru, že je třeba žalobkyni odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje nalézací soud shodně se žalovanou částku 20 000 Kč (tj. 1 250 Kč za jeden měsíc), a to s ohledem na to, že je možno na posuzované řízení pohlížet jako na extrémně dlouhé. Za první dva roky je tato částka snížena na polovinu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013). Výpočtem tudíž dospěl soud prvního stupně k základní částce ve výši 391 667 Kč. Bylo však nezbytné dále se zabývat kritérii, která mají vliv na celkovou délku řízení, a tedy i na stanovení konečné částky náležející jako zadostiučinění.

23. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že shledal v posuzované věci skutkovou i právní složitost. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prováděno široké dokazování nejen značným množstvím listinných důkazů, ale také byly vypracovány znalecké posudky, byli vyslýcháni svědci. Bylo rozhodováno o procesním nástupnictví z důvodu úmrtí právního předchůdce, bylo rozhodováno o částečném zastavení řízení a o změnách žaloby. V tomto směru lze odkázat na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dle kterého různorodost užitých důkazních prostředků, jako je množství různých svědků, listiny, či výslech znalce, svědčí o skutkové složitosti věci, která má vliv na délku řízení. Dokazování bylo soudem prvního stupně provedeno pečlivě a koncentrovaně. S ohledem na složitost řízení soud přistoupil ke snížení základní částky o 30 %.

24. Co se týká jednání žalobkyně, ta se na délce řízení nepodílela ani aktivně ani pasivně. Základní částka tak s ohledem na toto kritérium nikterak nemodifikoval.

25. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soudy nepostupovaly plynule a koncentrovaně. V průběhu řízení došlo k několika zásadním průtahům, v období červenec 2003–únor 2024, srpen 2006 – prosinec 2007, listopad 2009 – březen 2011, červenec 2011 – březen 2012, listopad 2012 – červenec 2013, červenec 2013 – listopad 2015, srpen 2022 – únor 2023. Meritorně rozhodoval soud I. stupně 4x, přičemž v jednom případě bylo konstatována nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně, v dalším neúplné a nesprávné zjištění soudu I. stupně a v dalším se soud I. stupně nezabýval celým předmětem řízení. Dále také než přičíst k tíži státu skutečnost, že již v roce 2015 bylo zřejmé, že má být zadán znalecký posudek, tento však byl vypracován až v roce 2021. Soud z důvodu postupu orgánů státu přistoupil k modifikaci základní částky, a to navýšením o 10 % a to zejména s přihlédnutím k tomu, že postup soudu se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013), dle názoru soudu však není toto dostatečné.

26. Nutno dále s ohledem na množství soudních soustav, které byly do řízení zapojeny (4 x soud I. stupně, 4 x soud odvolací) základní částku snížit o 5 %, kdy na jednu stranu nelze žalobkyni přičítat k tíži, že využila svého práva a podala opravný prostředek, však takové postupy určitý čas potřebují.

27. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení hodnotí jako standartní. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Co se týká hlediska subjektivního, žalobkyně ani přes výzvu soudu neprokázala zvýšený význam řízení. Pokud jde o tvrzení, že v rozhodné době byla matkou na mateřské/rodičovské dovolené soud konstatuje, že žalobkyni se syn narodil v roce 2016, přičemž do řízení vstoupila žalobkyně až v roce 2019, tedy v době, kdy synovi byly 3 roky, tedy věk, kdy dítě mohlo nastoupit do mateřské školy a žalobkyně mohla opět pracovat. Nelze tak souhlasit, že v době, kdy do posuzovaného řízení vstoupila, byla na mateřské (rodičovské) dovolené. Stejně tak, žalobkyně měla možnost dědictví odmítnout, přičemž o posuzovaném řízení, jeho základních údajích, věděla již za života svého otce. Stejně tak žalobkyně měla možnost nahlédnout do spisu v rozhodnou dobu, kdy by mohla ještě dědictví odmítnout. Navíc nelze ani odhlédnout od toho, že do posuzovaného řízení vstoupili 3 dědičky, následně došlo k částečnému zastavení posuzovaného řízení v podstatné části z důvodu mimosoudní dohody jedné z dědiček s žalobcem v posuzovaném řízení, předmětem řízení nadále zůstalo zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyni hrozilo zaplacení této částky spolu s její sestrou (další dědičkou). Nelze tedy ani hovořit o tom, že by žalobkyni hrozilo placení milionových částek. Navíc za situace, že v rámci dědictví jí byla vyplacena částka 900 000 Kč a žalobkyně sama uvedla, že od počátku věřila, že žalobce hrazení vysoké částky v rámci posuzovaného řízení neustojí. Z uvedených důvodů soud k modifikaci základní částky pro význam řízení nepřistoupil.

28. Soud dále základní částku zadostiučinění snížil o 15 % za vzájemné sdílení újmy, když v řízení vystupovala žalobkyně na žalované straně společně se svojí sestrou. Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob) (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III.ÚS 3369/17). Není pak rozhodující, zda v řízení vystupují jako solidární dlužníci nebo nesolidární, nebo zda sdílí společnou kasu, nýbrž je rozhodující fakt, že jako příbuzní vystupující na stejné straně posuzovaného řízení, spolu mohli sdílet negativní dopady, které na ně nesprávný úřední postup soudu měl. Navíc žalobkyně sama uvedla, že se sestrou bydlí daleko, ale potkávaly se, sdílely spolu starosti běžného života, volaly si, aj. Stejně tak jako je tomu nyní. Jejich vztahy tedy byly a jsou dobré.

29. Nutno podotknout, že posuzované řízení bylo přerušeno v období rozhodování soudu dědického (prosinec 2016 – únor 2019). V tomto řízení k žádným nedůvodným prodlevám nedošlo, postup soudu byl plynulý a koncentrovaný. Předmětem vypořádání byla i nemovitost a bylo nezbytné vypracovat znalecký posudek.

30. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 20 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Soud pak základní částku 391 667 Kč ponížil o 30 % z složitosti věci, ponížil o 15 % z důvodu sdílené újmy a o 5 % za počet soudních soustav, dále navýšil o 10 % z důvodu postupu soudu. Soud tak základní částku snížil celkem o 40 % a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení náleží částka ve výši 235 000 Kč.

31. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyni již dostalo přiměřeného zadostiučinění ze strany žalované v rámci mimosoudního projednání věci v totožné výši, kterou by ji přisoudil soud, a to v zákonné šestiměsíční lhůtě k projednání (žalobkyně nárok uplatnila dne 26. 5. 2024, žalovaná jí poskytla zadostiučinění dne 14. 11. 2024), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

32. Nutno dodat, že soud se z důvodu hospodárnosti nezabýval námitkou promlčení s ohledem na zamítnutí žaloby z výše uvedených důvodů.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř., za šest úkonů (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání dne 12. 3. 2025, vyjádření ze dne 3. 6. 2025, příprava na jednání, účast na jednání dne 11. 6. 2025 a 18. 6. 2025) á 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, t. j. celkem 2 100 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

34. Soud nepřiznal odměnu za přípravu na jednání soudu dne 18. 6. 2025, neboť při něm byl pouze vyhlášen rozsudek.

Poučení