22 C 75/2021 - 200

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], [Anonymizováno]., narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí: pozemku parc. č. st [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, pozemku parc. č. st [Anonymizováno], jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, zemědělská stavba, pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota], vše v obci [adresa], v katastrálním území [adresa], zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému, a to k rukám advokáta žalovaného, náhradu nákladů řízení v částce 25 349,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Liberci dne [datum] domáhá vrácení nemovitostí specifikovaných v této žalobě, které (ideální podíl [Anonymizováno]) žalobkyně jako dárce darovala žalovanému jako obdarovanému Darovací smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení dne [datum] (dále jen „darovací smlouva“), a to ve formě rozhodnutí soudu, kterým se určuje, že žalobkyně je vlastníkem výše specifikovaných nemovitostí.

2. Žalobkyně jí tvrzený nárok odůvodňuje na prvém místě chováním žalovaného vůči osobě žalobkyně, ke kterému došlo (již) [datum] a které bylo následně předmětem šetření PČR územní obvod [adresa], oddělení [adresa], č.j. KRPL-[Anonymizováno]-PŘ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], dle žalobkyně „s důsledkem na vykázání žalovaného ze společného bydliště účastníků z důvodu chování žalovaného, které zjevně vybočilo z normy chování v dobrém mravu.“ Žalobkyně uvedla, že vedle této skutečnosti pak v žádosti o vrácení daru uvedla další šetření PČR doložené v předkládaných důkazech, jak k tomu došlo v průběhu roku [Anonymizováno].

3. Soud z darovací smlouvy zjistil, že žalobkyně podle darovací smlouvy darovala žalovanému [Anonymizováno] nemovitostí podrobně specifikovaných v žalobě (a shodně s ní s pak ve výroku I. tohoto rozhodnutí). Darovací smlouva byla uzavřena podle § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „ObčZ“. Podle článku V., odst. 2. darovací smlouvy se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo ke členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Soud má spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem za prokázané i z výpisu z katastru nemovitostí.

4. Soud zjistil z obsahu listiny „Věc: Žádost o vrácení daru“ z [datum] (dále jen „Žádost o vrácení daru“) adresované žalovanému (k listině žalobkyně přiložila podací lístek ze dne [datum]), že žalobkyně v ní označuje jako důvody pro vrácení daru porušování dobrých mravů žalovaným, které mají, ve stručnosti řečeno a shrnuto, spočívat zejména v: dehonestujících, nepravdivých či lživých tvrzeních vůči její osobě, tak jak jsou v celé řadě obsaženy v opatrovnickém spisu Okresního soudu v Liberci, který se týká jejich společného syna, nezletilého [Jméno žalovaného], nar. [datum], sp. zn. [spisová značka], [Anonymizováno] Pa Nc [Anonymizováno]/[Anonymizováno], chování žalovaného vůči její osobě, ke kterému došlo [datum] a které bylo následně předmětem šetření PČR, územní obvod [adresa], oddělení [adresa], č.j. KRPL-[Anonymizováno]-PŘ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], v jehož důsledku dle žalobkyně došlo k vykázání žalovaného ze společného bydliště, v naschválech žalovaného při krádeži ohradníku (s odkazem na šetření policejního orgánu pod č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/TČ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]) a v obviňování žalobkyně žalovaným z poškození a spálení jejích kůlů od ohradníku (s odkazem na č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/TČ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]) v průběhu roku [Anonymizováno], nepravdivých a lživých tvrzeních, které dehonestovaly osobu žalobkyně, tak jak je měl žalovaný uvádět v žalobě o vypořádání zaniklého SJM účastníků projednávané Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] a v žalobě o vypořádání podílového spoluvlastnictví projednávané stejným soudem pod sp. zn. [spisová značka]. Takovými tvrzeními měly dle žalobkyně být zejména tvrzení žalovaného o půjčce od jeho rodičů v hodnotě [částka], tvrzení o podílu matky žalovaného na splácení splátek úvěru, tvrzení o důvodu daru dědy žalovaného a tvrzení o výši nákladů za režii s koňmi.

5. Soud zjistil z žalobkyní předložených listinných důkazů, pokud jde o prověřování jí tvrzené trestné činnosti PČR, následující skutečnosti:

6. Soud zjistil z Úředního záznamu [právnická osoba], územní odbor [adresa], Obvodní oddělení, [adresa], Č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], ze [datum], že žalovaný, který se nacházel v domě na adrese [adresa], jako oznamovatel uvedl, že byl dnešního dne napaden ze strany své manželky (tj. žalobkyně), se kterou má dlouhodobé problémy a s kterou se rozvádí. Žalobkyně, která se dle úředního záznamu nacházela rovněž v domě na stejné adrese, mimo jiné uvedla, že žalovaný coby její manžel, se kterým se rozvádí, se odstěhoval do Liberce a nadále chodí do jejich domu a nerespektuje tak její soukromí, dále sdělila, že nadále není rozhodnuto o jejich vypořádání mezi manželi, že žalovaný žádným způsobem nerespektuje její soukromí v domácnosti, kde žije již jen se synem a že to následně způsobuje další jejich vzájemné problémy.

7. Soud zjistil z Úředního záznamu o podaném vysvětlení [právnická osoba], KŘP Libereckého kraje, územní odbor [adresa], Obvodní oddělení, [adresa], Č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/TČ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], ze dne [datum], že žalobkyně jako poškozená policii uvedla, ve stručnosti řečeno, že žalovaný, v té době již její bývalý manžel, měl na pozemku, který mu pronajala, neoprávněně odstranit její pásku a lanko a způsobit jí tak škodu ve výši [částka]. Ona pak měla vzít motorovou pilu a odstranit dřevěné sloupky.

8. Soud zjistil z Úředního záznamu o podaném vysvětlení [právnická osoba], KŘP [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] odbor [adresa], Obvodní oddělení, [adresa], Č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/TČ-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], ze dne [datum], že žalobkyně jako podezřelá policii, ve stručnosti řečeno, vylíčila události týkající se nemovitosti na adrese [adresa] od roku [Anonymizováno] až po událost, kdy motorovou pilou odstranila dřevěné sloupky. Z obsahu tohoto úředního záznamu mimo jiné vyplývá, uvádí to v něm sama žalobkyně, že oznámení na Policii ČR v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], že sebral pásku z ohrady (pozn.: žalovaný) bylo odloženo, jelikož jsme to nabyli v manželství.

9. Žalobkyně uvedla, že všechny výše uváděné skutky považuje za chování, které je v hrubém rozporu s dobrým mravem a na jejichž základě hodnotí svůj požadavek na vrácení daru za zcela důvodný.

10. Žalovaný se ve věci vyjádřil poprvé při jednání [datum]. Žalovaný (v reakci na procesní poučení soudu o koncentraci řízení k datu [datum]) svou obranu pak dále podrobně rozvedl v písemném podání ze dne [datum]. Žalovaný uvedl, že žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí z následujících důvodů:

11. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyní předložené úřední záznamy z roku [Anonymizováno] jsou pouhými úředními záznamy, přičemž jednotlivé případy byly PČR odloženy. Nelze ze závěru policie dovodit žádné rozhodné skutečnosti pro toto řízení a nebylo rozhodnuto o odsouzení jakéhokoliv pachatele, žalovaný trvá na tom, že žádného z jednání v roce [Anonymizováno] se nedopustil. Žalovaný uvedl, že pokud jde o důkazy, které se týkají předběžného opatření z roku [Anonymizováno], tak zdůrazňuje, že to byl žalovaný, který požádal polici, aby vykázala žalobkyni z domu, avšak zřejmě pro osobní znalost žalobkyně s policií, policie v rámci uklidnění vztahů v rodině vykázala žalovaného. Jedná se o předběžné opatření, které neprokazuje žádné rozhodné skutečnosti, navíc následně byl návrh na vydání předběžného opatření zrušen rozhodnutím odvolacího soudu a následně Okresnímu soudem v Liberci pravomocně zamítnut. Pokud tedy došlo k vykázání [datum] a žalobkyně podala žalobu [datum], tak mohla uplatnit své právo na vrácení daru dnem [datum] a v souladu s platnou právní úpravou v době podání žaloby je nárok na vrácení daru z titulu předběžného opatření formou vykázání již promlčen. Žalovaný proto vznesl námitku promlčení ve vztahu k tomuto úkonu.

12. Soud věc po právní stránce posoudil následovně: Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ je třeba pro posouzení podmínek vrácení daru s ohledem na dobu uzavření darovací smlouvy ([datum]) aplikovat § 630 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění, dále jen „ObčZ“.

13. Podle § 630 ObčZ se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Pojem dobrých mravů činí z tohoto ustanovení právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.

14. K problematice vrácení daru soud považuje za důležité zmínit zejména následující judikaturní závěry. 15. „Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné jednání obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů . Výkladem tohoto pojmu se Nejvyšší soud již vícekrát zabýval ve svých rozhodnutích (srov. rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné , a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.“(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3096/2019).

16. Dále platí, že: „Aby úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 ObčZ mohla být založena na soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání obdarovaného vůči dárci samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, musí být tato dílčí jednání specifikována (skutkově popsána) již ve výzvě ke vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení v žalobě a být předmětem dokazování. Zjistí-li soud, že do okamžiku doručení výzvy ke vrácení daru se obdarovaný dopustil konkrétního „nemravného“ jednání v jednom případě, nelze mít za to, že závadnost jeho chování naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle § 630 ObčZ. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).

17. Obdobně: „Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“, resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016 [pozn. red.: správně 33 Cdo 3693/2015], nebo ze dne 27. 4. 2017 [pozn. red.: správně 26. 4. 2017], sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým [podezřelý výraz], hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho, kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.

18. Odvolací soud se v dané věci zabýval všemi relevantními skutečnostmi. Správně uzavřel, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru je z hlediska jeho určitosti nezbytné, aby v něm dárce konkretizoval skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, neboť obecné, nekonkretizované tvrzení nemůže ani být předmětem dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001).“ (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021).

19. Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017: „- v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle § 630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975), - k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001), - označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobkyni ve výzvě ze dne [datum], se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. (…) Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011), - je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalované vůči žalobkyni a členům její rodiny, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (viz R 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, je možno prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém časovém období) – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, - k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).“ 20. Jelikož však žalovaný v řízení uplatnil námitku promlčení, tak se soud v souladu s relevantní soudní praxí, s níže citovanými judikaturními závěry, přednostně zabýval otázkou promlčení práva (a nikoli nárokem samým).

21. Podle § 101 ObčZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

22. Soud k žalovaným uplatněné námitce promlčení odkazuje na následující relevantní judikaturu.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022: „Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006, usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu požadavku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se „přednostně“ zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že žalované právo je promlčeno. Soud by tak prováděl svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšoval náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s § 6 o. s. ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).“ 24. Dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020: „Jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v ustanovení § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno (srov. dále např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod číslem 69/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod číslem 29/1983, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3446).“ 25. „Promlčecí doba pro uplatnění nároku na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 ObčZ.“ (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003). 26. „V tříleté promlčecí době je třeba nejen vyzvat k vrácení daru, ale i podat žalobu k soudu dle ObčZ 1964.“ (Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 17 Co 223/2021).

27. Žalobkyně se v projednávané věci domáhá vrácení daru, jak plyne z její Žádosti o vrácení daru, již pro „chování žalovaného vůči její osobě, ke kterému došlo [datum] a které bylo následně předmětem šetření PČR, územní obvod [adresa], oddělení [adresa], č.j. KRPL-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], v jehož důsledku dle žalobkyně došlo k vykázání žalovaného ze společného bydliště,“. Jestliže se tedy dle žalobkyně žalovaný již [datum] dopustil takového závadného jednání, kdy se jednalo o porušení značné intenzity ve smyslu výše citované judikatury, pak již [datum] počal běh 3leté promlčecí doby, která uplynula dne [datum]. Žaloba byla podána k soudu [datum] tj. opožděně, po uplynutí promlčecí doby. Soud pro úplnost dodává, že i pokud by počátek běhu promlčecí doby počítal až ode dne [datum], když [datum] došlo k vykázání žalovaného (jak počátek běhu promlčecí doby vykládá žalovaný), tak i v takovém případě, vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu až [datum], je nárok žalobkyně na vrácení daru promlčen (žalobkyně by mohla uplatnit tvrzený nárok na vrácení daru nejpozději do [datum]).

28. Námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná a soud proto žalobu z tohoto důvodu zamítl.

29. Pokud žalobkyně namítá, že soud prvního stupně postupoval chybně, když při jednání [datum] přítomným účastníkům sdělil, že účinky koncentrace řízení nastaly k [datum], poučil je podle § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) a neprováděl již další dokazovaní (ve stručnosti řečeno), pak soud prvního stupně s tímto nesouhlasí a považuje za potřebné uvést k tomu následující. Především, žádné další dokazování k existenci žalobkyní tvrzeného nároku nebylo v souladu s výše citovanými judikaturními závěry týkajícími se toho, jak má soud v případě vznesení námitky promlčení postupovat, namístě. Okruh skutečností tvrzených žalovaným, pokud jde o námitku promlčení, byl pro soud zcela dostačující, tak aby soud na jeho základě mohl s respektováním zásady hospodárnosti provést minimální nezbytné dokazování (když de facto jediným relevantním důkazem k tomu je Žádost o vrácení daru) a dospět k závěru o důvodnosti námitky promlčení, jak je zdůvodněno výše. Jakékoli další dokazování by bylo neúčelné, v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry k otázce promlčení, v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Soud jen na okraj dodává, že pokud žalobkyně žádala o nařízení nového jednání s tím, že mají být provedeny další jí navržené důkazy, že řada z nich již jako důkaz provedena byla (např. návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření ze dne [datum], viz důkaz čl. 34-35, jehož podání je konstatováno v již založeném usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne [datum], č. j. [spisová značka], viz důkaz čl. 29-30, usnesení ze dne [datum], jímž Okresní státní zastupitelství zamítlo stížnost žalobkyně ze dne [datum] proti usnesení o odložení trestní věci ze dne [datum], viz důkaz čl. 86-89). V neposlední řadě soud poukazuje na to, že ani odborná komentářové literatura tento procesní postup za chybný obecně nepovažuje. „Zrušení a vrácení věci nadřízeným soudem samo o sobě nemá za následek prolomení koncentrace, došlo-li k ní ze zákona v souvislosti se skončením prvního rokování (§ 118b, § 114c). Koncentrace pomíjí jen ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné.“ (SVOBODA, Karel. § 118b [Koncentrace řízení, první jednání]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz, marg. č. 29.). V projednávané věci, ve stručnosti řečeno, bylo přitom první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci odvolacím soudem zrušeno a vráceno k dalšímu řízení především proto, že žalobce chybně formuloval žalobní petit. Poté, co žalobce ani k výzvě soudu prvního stupně vady podání neodstranil a žaloba byla soudem prvního stupně odmítnuta, odvolací soud toto jeho usnesení změnil, jelikož žalobce chybný petit opravil až v průběhu odvolacího řízení. Pokud jde o „věc samu“, tak je třeba uvést, že pokyn odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí, odstavec 14., reagoval na to, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku žalobu zamítl „primárně“ z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení práva, přičemž odvolací soud tuto otázku posoudil odlišně. Otázka promlčení zde vůbec řešena není.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 349,50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (písemné vyjádření) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) a. t. ze dne [datum], z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (písemný závěrečný návrh) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] a z částky 3 700 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 950 Kč ve výši 4 399,50 Kč.

Poučení