22 C 81/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] pro zaplacení 74 318 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74 318 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11. 75 % ročně z částky 74 318 Kč za dobu od 1. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 51 632 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 74 318 Kč s příslušenstvím.

2. Uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne 13. 5. 2022 s [jméno] [příjmení], [rodné číslo], bytem [adresa], jakožto postupitelem (dále též„ postupitel“). Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2022.

3. Žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 2. 3. 2014 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále též„ Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání. Téhož dne uzavřela žalovaná s postupitelem rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou.

4. Na základě Úvěrové smlouvy, respektive na základě Oznámení o schválení úvěru ze dne 14. 3. 2014, žalovaná poskytla postupiteli částku ve výši 45 000 Kč za poplatek ve výši 91 368 Kč, tedy celková částka splatná postupitelem měla být 136 368 Kč, a to ve 36 měsících, kdy výpůjční úroková sazba činila 148,11 % p. a. a RPSN činilo 144,21 %.

5. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 12 5. Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, které byla splatná v den následující po vniku této smluvní pokuty. Dle čl. 12 pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny.

6. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení postupitele, v důsledku čehož žalovaná vůči němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu, na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale také excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

7. Žalovaná následně zahájila vůči postupiteli na základě exekučního titulu – vydaného rozhodčího nálezu – exekuční řízení, které bylo vedeno [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [okres], a to po sp. zn. [spisová značka].

8. V průběhu exekučního řízení podal postupitel návrh na zastavení exekuce, a to s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“).

9. Exekuční řízení bylo zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 11. 2020, potvrzené usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ze dne 24. 5. 2021 Krajský soud navázal na právní závěry prvostupňového soudu a potvrdil zastavení exekuce z důvodu, že tato byla vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu – rozhodčího nálezu, a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, neboť v daném případě bylo žalovanou požadované a rozhodcem přisouzené plnění v rozporu s dobrými mravy a vedoucí k nepřiměřenému postižení postupitele. Usnesení Krajského soudu nabylo ve výroku o zastavení exekuce právní moci dne 4. 8. 2021.

10. Předtím, než bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, vymohl soudní exekutor na postupiteli částku 94 310 Kč, která byla kromě poskytnuté částky 45 000 Kč tvořena především částkami připadajícími na excesivní úroky, smluvní sankce a náklady rozhodčího řízení. Z vymožené sumy pak soudní exekutor vyplatil žalované částku 77 745,10 Kč jako oprávněné v exekučním řízení. Postupitel nadto ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 45 116 Kč. Postupitel tedy uhradil žalované celkově 122 861,10 Kč.

11. Exekuční řízení bylo vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a absolutně neplatné Úvěrové smlouvy – na tyto smluvní dokumenty je tak třeba nahlížet takovou optikou, jako by tyto smlouvy nikdy nebyly uzavřeny, či spíše, jako by nikdy neexistovaly. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně (původně postupitele). Toto bezdůvodné obohacení přitom vzniklo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce, a tedy odpadnutím důvodu, proč žalovaná disponovala vymoženým plněním.

12. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila Postupiteli částku 45 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči postupiteli nepochybně nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla poskytnutá částka Postupiteli vyplacena, až do dne jejího zaplacení. Žalované tak z vyplaceného plnění náleží a částka 45 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a částka 3 543,10 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 45 000 Kč ode dne 14. 3. 2014 do 5. 3. 2015. Celkově je tak žalovaná oprávněna si ponechat částku 48 543,10 Kč.

13. Na zbývající část plnění však žalovaná nemá právní nárok, neboť Úvěrová smlouvy je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též„ NOZ“).

14. Žalobkyně proto uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 74 318 Kč (122 861,10 Kč – 48 543,10 Kč).

15. Postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ze dne 20. 4. 2022. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok postupitele odmítá v celém rozsahu a žádné bezdůvodné obohacení na základě předžalobní výzvy nevydala.

16. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2022 Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho nevydala.

17. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhá částky 74 318 Kč a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 11. 75 % ročně od 1. 5. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

18. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, a to ani částečně.

19. Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty.

20. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

21. Žalovaná pak akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 11. 8. 2015, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Tento rozhodčí nález nebyl nikdy postupem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen„ zákon o rozhodčím řízení“), zrušen a veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález.

22. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, tak nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

23. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumávat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).

24. Postupiteli nic nebránilo v tom, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Neučinil-li tak, nelze nyní pravomocný rozhodčí nález v nalézacím řízení přehlížet.

25. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107.

26. Vznesla pak i námitku promlčení. Uvedla, že zastavení exekuce na návrh povinné strany není předpokladem pro to, aby povinná strana mohla následně podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Postupitel minimálně při podání návrhu na zastavení exekuce, který je datován dne 16. 4. 2019, věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se obohatila žalovaná. Postačuje znalost skutkových okolností, není nutná vědomost o jejich právním hodnocení. Žalovaná v tomto ohledu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.

27. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

28. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům, co se týče neplatnosti Úvěrové smlouvy, rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalobkyně pak dále tvrdila, že rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] de facto rozhodčí spory nerozhodoval, ale tyto rozhodovala Rozhodčí společnost [právnická osoba] Rozhodce nadto neobdržel rozhodčí poplatek od žalované; tento byl hrazen Rozhodčí společnosti [právnická osoba] Rozhodčí společnost [právnická osoba] přitom byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení, a nikoliv za účelem výkonu administrativní činnosti (z toho plyne, že rozhodčí řízení před [anonymizováno] [příjmení] nikdy neproběhlo). O tom svědčí i fakt, že mezi žalovanou, rozhodci a Rozhodčí společností [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o zajištění služeb rozhodců (tuto by měl soud pro nynější řízení vyžádat, resp. by měl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyzvat, aby soudu doložil veškerá písemná ujednání mezi ním, žalovanou a Rozhodčí společností [právnická osoba], případně sepsal obsah veškerých ústních dohod, když je zde důvodné podezření, že mohlo dojít k trestnému činu ze strany Rozhodčí [právnická osoba], případně i rozhodce samotného). Mezi Rozhodčí společností [právnická osoba] a žalovanou nadto existoval vztah ekonomické závislosti. Žalobkyně k prokázání uvedených skutečností navrhla výslech [anonymizováno] [příjmení]. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena. Žalobkyně je názoru, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit se dnem pravomocného zastavení exekuce. Ačkoliv je pravdou, že postupitel při podání návrhu na zastavení exekuce mohl získat informaci, že exekuční titul je vadný, je nutné, aby bezdůvodné obohacení prvně vzniklo. [příjmení] tedy dojít k odpadnutí právního důvodu. Tímto důvodem je nařízená exekuce. Do jejího zastavení měla žalovaná právní důvod, proč plnění od postupitele přijala. Vědomost o bezdůvodném obohacení tedy nemohla nastat dříve, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Nelze si představit, že by žalovaná na jednu stranu mohla vést exekuci a pohledávku vymáhat a že by původní spotřebitel mohl zároveň vymožené peníze úspěšně vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2021 na tomto nic nemění. V případě posuzovaném Ústavním soudem šlo o smlouvu o životním pojištění, která byla absolutně neplatná. Tedy nemuselo dojít k žádnému úkonu odstoupení od smlouvy apod. V takovém případě bezdůvodné obohacení vznikalo tedy jednotlivými úhradami, protože nebyl právní důvod k plnění. V této věci však právní důvod k úhradám (k plnění v rámci exekuce) byl, a to právě v podobě běžící exekuce. Tedy do zastavení exekuce nemohlo být plnění vymáháno jako bezdůvodné obohacení. Uvedený nález Ústavního soudu tedy na danou věc nijak nedopadá. Námitka promlčení vznesená žalovanou se nadto dle žalobkyně příčí dobrým mravům.

29. V dalších podáních žalobkyně odkázala na judikaturu týkající se stavění promlčecích lhůt z pohledu oprávněných z exekuce, judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého na straně soudních exekutorů a judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení v případech neplatného notářského zápisu. Dále uvedla, že námitka promlčení se příčí dobrým mravům. Vyjádřila pak i svůj nesouhlas s rozhodnutími Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 250/2022 a sp. zn. 70 Co 293/2022. Žalobkyně taktéž odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 331/2022-118 ze dne 20. 12. 2022, a č. j. 68 Co 435/2022-133 ze dne 8. 2. 2023, ve kterých byla otázku běhu promlčecí lhůty posouzena v souladu s tím, co tvrdí žalobkyně. Zopakovala, že k započetí běhu promlčecí lhůty je nutné, aby bezdůvodné obohacení prvně vzniklo. V tomto případě vzniklo bezdůvodné obohacení odpadnutím právního důvodu, tedy exekuce, protože do té doby měla žalovaná právní důvod vymožené plnění držet.

30. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

31. Mezi žalovanou a [jméno] [příjmení], [rodné číslo] (postupitel), byla dne 2. 3. 2014 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]. Celková výše úvěru byla 45 000 Kč. Úvěr měl být splácen v 36 měsíčních splátkách po 3 788 Kč. Výpůjční úvěrová sazba úvěru byla sjednána na 148,11 % p. a. Předpokládaná výše RPSN byla 125,71 %. V čl. XVI. Úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že účastníci v dalším odkazují na Smluvní ujednání ke smlouvě, která jsou nedílnou součástí smlouvy. Smluvní ujednání pak obsahují v čl. 7 ujednání, že pokud po uhrazení veškerých dluhů vznikne na straně žalované přeplatek, nemá žalovaná povinnost o tomto přeplatku dlužníka informovat. Tento vrátí až na základě písemné žádosti postupitele. Postupitel je přitom povinen prokázat, že peněžní prostředky odpovídající přeplatku skutečně uhradil. Postupitel je pak povinen uhradit žalované veškeré náklady vzniklé v souvislosti s vrácením přeplatku. Ve čl. 12 smluvních ujednání jsou pak uvedeny sankce. V případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů vzniká postupiteli povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky. V případě prodlení delšího než 30 dní vzniká postupiteli nad rámec předchozí smluvní pokuty dále povinnost uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Obě smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dní ode dne jejich vzniku. V případě prodlení s úhradou dvou splátek či v případě s úhradou jedné splátky delší než 60 dnů dojde automaticky ke zesplatnění úvěru. Pokud přitom dojde ke zesplatnění úvěru, tak se splátky (zahrnující jistinu úvěru a běžné úroky z úvěru) stávají součástí nové jistiny. Tato nová jistina je splatná den po zesplatnění úvěru. V případě prodlení s úhradou této jistiny byla žalovaná oprávněna požadovat související zákonný úrok z prodlení z takto nově vzniklé jistiny a také smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení. Pokud postupitel novou jistinu neuhradí ani ve lhůtě 10 dní, vzniká mu povinnost uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 25 % z nové jistiny, Tato smluvní pokuta je splatná den po svém vzniku a vznikala nad rámec smluvní pokuty ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení. V čl. 13 (ostatní sankce) pak bylo sjednáno, že v případě prodlení postupitele s úhradou jakéhokoliv splatného peněžitého dluhu má žalovaná právo zveřejnit osobní údaje dlužníka, a to formou vylepení písemné výzvy adresované postupiteli na kterémkoliv místě, kde se postupitel zdržuje. K vylepení dojde na domovní dveře či jinou vhodnou část nemovitosti, kde se postupitel zdržuje. (smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] související Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba] – [anonymizováno])

32. Dne 2. 3. 2014 postupitel a žalovaná dále uzavřeli rozhodčí smlouvu, ve které sjednali, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení dle pravidel dané rozhodčí smlouvy. [příjmení] budou rozhodovat rozhodci uvedení v rozhodčí smlouvě. Výběr konkrétního rozhodce proběhne na základě výběru postupitele. Pokud postupitel výběr neučiní, vybere rozhodce žalovaná. Mezi rozhodci uvedenými v rozhodčí smlouvě byl i [anonymizováno] [příjmení]. Rozhodčí řízení mohlo probíhat bez ústního jednání, a to na základě posouzení rozhodcem. (rozhodčí smlouva ze dne 2. 3. 2014)

33. Dne 13. 3. 2014 bylo postupiteli žalovanou vyplaceno na základě Úvěrové smlouvy 45 000 Kč (karta klienta ze dne 19. 6. 2015)

34. Vzhledem k tomu, že postupitel úvěr řádně nesplácel, bylo mu žalovanou zasláno oznámení ze dne 1. 6. 2015, ve kterém byl vyzván k zaplacení dlužné výše úvěru a sankcí v celkové výši 116 564 Kč. Dne 19. 6. 2015 žalovaná podala u [anonymizováno] [jméno] [příjmení], rozhodce, návrh na zahájení rozhodčího řízení, ve kterém požadovala, aby rozhodce postupiteli uložil povinnost uhradit žalované částku 116 564 Kč, spolu s úrokem z prodlení z této částky vše výši 8,05 % ročně do 19. 6. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 91 252 Kč od 20. 5. 2015 do zaplacení. Žalovaná pak požadovala i přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 15 813,60 Kč. Tomuto návrhu bylo vyhověno rozhodčím nálezem ze dne 11. 8. 2015, č. j. 104 Rozh 4577/2015-7 (dále též„ Rozhodčí nález“), kterým byl žalované přiznán celý jí požadovaný nárok i jí požadovaná náhrada nákladů řízení. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne 19. 6. 2015, č. j. 104 Rozh 5278/2016-7, karta klienta ze dne 19. 6. 2015)

35. Následně žalovaná doručila [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudní exekutorce, návrh ze dne 11. 11. 2015 na nařízení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. [spisová značka], byl vedením exekuce k vymožení pohledávky podle Rozhodčího nálezu pověřen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudní exekutor. Podáním ze dne 10. 7. 2020 navrhl postupitel (zastoupený [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem) zastavení exekuce. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 3. 11. 2020, č. j. [číslo jednací] (dále též„ usnesení OS“), tomuto návrhu vyhověl a exekuce byla zastavena. Oprávněná se proti usnesení OS odvolala. Usnesení OS bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2021, č. j. [číslo jednací] (dále též„ usnesení KS“). Uvedl, že žalovanou požadované a rozhodcem přiznané plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení postupitele, že je nutno zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (návrh na nařízení exekuce ze dne 11. 11. 2015, usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. [spisová značka], návrh na zastavení exekuce ze dne 10. 7. 2020, usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 11. 2020, č. j. [číslo jednací], usnesení Krajského soudu v Ústí ned [příjmení] ze dne 24. 5. 2021, č. j. [číslo jednací])

36. Postupitel žalované na základě Úvěrové smlouvy poskytl celkově 122 861,10 Kč (exekučním spisem, karta klienta ze dne 19. 6. 2015)

37. Postupitel výzvou ze dne 20. 4. 2022 vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši 74 318 Kč, a to nejpozději do 30. 4. 2022. Žalovaná v odpovědi na tuto předžalobní výzvu ze dne 22. 4. 2022 uvedla, že bylo hrazeno na hmotněprávní závazek, pročež nárok odmítá. (předžalobní výzva ze dne 20.4. 2022, odpověď na předžalobní výzvu ze dne 22. 4. 2022)

38. Postupitel uzavřel dne 13. 5. 2022 s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupil pohledávku, které se týká nynější řízení, tj. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalované ve výši 74 318 Kč s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem postupitele ze dne 13. 5. 2022 (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2022 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2022)

39. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci.

40. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

41. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelem.

42. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností současně uzavřené rozhodčí smlouvy.

43. Soud v tomto ohledu odkazuje na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že„ důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016:„ pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 20 Cdo 4022/2017-124:„ není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše)“.

44. Soud posoudil Úvěrovou smlouvu a rozhodčí smlouvu v celkovém kontextu. Dopěl přitom k závěru, že obě smlouvy je nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

45. Vycházel přitom ze závěrů vyjádřených v usnesení NS, dle kterých jsou podmínky nastavené Úvěrovou smlouvou a plnění na základě této smlouvy přiznané Rozhodčím nálezem natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení postupitele, že exekuce Rozhodčího nálezu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu. Zdejší soud se s posouzením věci plně ztotožňuje a dodává, že důvody neplatnosti zakládá nejen to, že za poskytnutí úvěru ve výši 45 000 Kč měl postupitel žalované vrátit celkem 136 368 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 788 Kč po dobu 36 měsíců (RPSN sjednána ve výši 144,21 %, výpůjční úroková sazba úvěru 148,11 % p. a.), nýbrž i ujednání o zajištění povinností postupitele nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou. V poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od jejich vzniku v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění (v případě neuhrazení dvou splátek, či prodlení s úhradou jedné splátky delší než 60 dní) a dalšími smluvními pokutami z nově vzniklé jistiny (tvořené nesplacenými částkami jistiny a běžných úroků z úvěru), a to ve výši ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny a ve výši 25 % z nové jistiny (v případě jejího neuhrazení do 10 dnů od její splatnosti). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty dosáhnout takové výše, že její utvrzovací funkce se zcela vytrácí. Ve shodě s Nejvyšším soudem je takové smluvní ujednání, resp. nároky žalované plynoucí z těchto ujednání, nutno posoudit za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného (postupitele). Přehlédnout přitom nelze ani skutečnost, že v Úvěrové smlouvě byla sjednána další ustanovení vychylující rovnováhu vztahu významně v neprospěch postupitele. Odkázáno budiž zejména na postup při vracení přeplatku (žalovaná tento vracela pouze na písemnou výzvu, postupitel byl povinen žalované prokázat, že uhradil částku, ze které vznikl přeplatek a žalovaná měla právo odečíst si náklady spojené s vracením přeplatku) a na možnost žalované vylepit v případě prodlení s úhradou jakéhokoliv peněžitého závazku v místě bydliště postupitele písemnou výzvu obsahující jeho osobní údaje.

46. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství (kaskádovitých) smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujícím výlučně úvěrovaného (postupitele) a v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, které žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelem vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání.

47. Jak Úvěrová smlouva, tak na ni navazující rozhodčí smlouva jsou tedy neplatné pro rozpor s dobrými mravy způsobený zjevnou nespravedlností. Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jak bylo ostatně uzavřeno i v usnesení NS.

48. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

49. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující:„ Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že„ námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24). Platí totiž, že„ (e) xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ (nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)). Avšak„ z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak„ v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by„ ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva„ deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí„ formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda„ byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 50. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

51. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout i argumentaci žalované, že Rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků (lze rovněž říct, že je nicotný), jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde„ o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 52. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o ekonomické provázanosti rozhodce; o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo před rozhodcem atp.). I kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic, na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ani jej nevyzval, aby soudu doložil veškerá písemná ujednání mezi ním, žalovanou a Rozhodčí společností [právnická osoba], případně sepsal obsah veškerých ústních dohod).

53. Pro úplnost pak soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala od žalobce na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

54. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

55. Soud se v kontextu výše předestřených závěrů v neposlední řadě zabýval tím, zda žalovaná měla nárok vůči postupiteli podle hmotného práva, tedy zda postupitel plněním v exekuci plnil žalované závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost postupitel v době plnění měl, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

56. Na základě výše uvedených skutkových zjištění a jejich právního posouzení soud dospěl k závěru, že hmotněprávním nárokem, který žalovaná měla vůči postupiteli, bylo vrácení jistiny ve výši 45 000 Kč. Žalované se přitom celkově dostalo 122 861,10 Kč.

57. Soud se v tomto ohledu zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná, neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

58. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ, ale závěry jde obdobně vztáhnout i na projednávanou věc) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že„ dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce„ nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem„ rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno„ v materiálním slova smyslu.“ 59. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který pro absenci právních účinků nelze vykonat. Jinými slovy subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 ve spojení s § 621 NOZ počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení závazně určí (tj. uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm žalobce prokazatelně dozví jiným způsobem). Tímto okamžikem je přitom v zásadě okamžik, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým dojde k zastavení exekuce.

60. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o„ závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

61. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, který se prosadí i za účinnosti nové právní úpravy, podle kterého objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, u soudu, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí lhůta proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě, něhož postupitel plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke„ zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mít obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, kde bylo dovozeno, že„ pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“ 62. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že k zastavení exekuce a označení Rozhodčího nálezu za nezpůsobilý exekuční titul došlo v usnesení OS ve spojení s usnesením KS, které nabylo právní moci dne 4. 8. 2021. Subjektivní promlčecí lhůta proto nemohla před podáním žaloby (ke kterému došlo v roce 2022) uplynout. Soud k tomu dodává, že se zabýval i uplynutím objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 638 NOZ, která rovněž před podáním žaloby zjevně neuplynula.

63. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaná měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny ve výši 45 000 Kč. Žalované se celkově dostalo 122 861,10 Kč. Podle hmotného práva se jí však mělo dostat 45 000 Kč. Rozdíl mezi danými částkami je 77 861,10 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované uhrazení 74 318 Kč, neboť od dané částky odečítá jí vypočtenou částku 3 543,10 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 45 000 Kč za období od 14. 3. 2014 do 5. 3. 2015. Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila jí požadovaných 74 318 Kč. Soud pak uložil žalované, aby žalobkyni uhradila i související úrok z prodlení z této částky ve výši 11. 75 % ročně od 1. 5. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 51 632 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 716 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 318 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý z 9 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 10. 10. 2022, 23. 1. 2023, 1. 3. 2023 a 5. 6. 2023 a účast na jednání dne 5. 5. 2023 a 21. 7. 2023) včetně 9 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 600 Kč ve výši 8 316 Kč.

65. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I a II podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení