22 C 91/2025 - 42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Anonymizováno] sídlem [adresa] pro žaloba dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč za dobu od 20. 11. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 086 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 5. 2025 domáhala na žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce správního a soudního řízení, a to ve výši 100 000 Kč.

2. Tento nárok pak žalobce požadoval v souvislosti s řízením vedeným před [právnická osoba] (dále jen „správní orgán“) a [právnická osoba] (dále jen „odvolací orgán“) a následným soudním řízení vedeným před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Řízení mělo bylo zahájeno dne 6. 8. 2015, kdy se správní orgán dozvěděl o údajném pochybení žalobce. Následně při jednání konaném dne 1. 12. 2025 žalobce označil za nesporné jako počátek daného řízení datum 1.9. 2015 a jeho ukončení dne 17. 5. 2024. Žalobce dále popsal průběh správního řízení a navazujících řízení soudních.

3. Celé řízení tak trvalo necelých 9 let. Žalobce je přesvědčen, že taková doba je naprosto nepřijatelná a neakceptovatelná, kdy jako přiměřenou označil dobu jednoho max dvou let. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý správní a potažmo soudní proces, pročež žalobce požaduje náhradu škody, resp. nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci.Za odpovídající odškodnění považuje náhradu ve výši až 20 000 Kč za jeden kalendářní rok trvající řízení, celkem pak žalobce nárokuje částku 100 000 Kč jako odpovídající zadostiučinění. Žalobce se na délce daného řízení nikterak nepodílel, naopak zejména správní soud v prvním soudním řízení urgoval o vyřízení věci, na veškeré výzvy reagoval řádně a včas. Dále upozornil, na tu skutečnost, že v rámci probíhajících řízení mu vznikly nemalé náklady. Svůj nárok žalobce u žalované uplatnil přípisem ze dne 14. 5. 2024 a následnou předžalobní výzvou ze dne 14. 11. 2024. Přípisem ze dne 15. 11. 2024 žalovaná jeho nárok odmítla.

4. Žalovaná navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout.

5. Žalovaná zejména uvedla, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Celé řízení bylo provázeno celou řadou událostí, které měly dopad na složitost a tím i délku řízení. Proto tedy nelze uzavřít, že by došlo k průtahům řízení způsobeným liknavostí či nezákonným postupem orgánů, zúčastněných na řízení. Z dostupných podkladů vyplývá, že v daném případě nedošlo na straně orgánů státní správy a justice k nepřiměřeným průtahům řízení ve smyslu a rozsahu, který by mohl zakládat nárok na náhradu nemajetkové újmy, jak ji uplatňuje žalobce. Ohledně významu předmětu řízení je nutno konstatovat, že se v žádném případě nejednalo o žádnou ze situací, s nimiž Evropský soud pro lidská práva spojuje nutnost zvláštní nebo mimořádné péče. Žalovaná tak navrhla celou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

6. Při jednání konaném dne 1. 12. 2025 učinili účastníci nespornou délku daného řízení, a to od 1. 9. 2015 do 17. 5. 2024. Stejně tak uplatnění nároku žalobcem u žalované. Mezi účastníky tak není sporu o skutkovém průběhu správních a soudních řízení o správním deliktu, jak vyplývá ze správního spisu [právnická osoba] sp. zn. [Anonymizováno] a soudních spisů vedených [Anonymizováno] soudem v [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] a Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], které soud připojil a provedl k důkazu. Dále pak mezi účastníky není sporu, že celková délka předmětného správního řízení a navazujících řízení soudních trvala ode dne 1. 9. 2015 do 17. 5. 2024, tedy 8 let, 8 měsíců a 16 dnů.

7. Soud v řízení provedl následující listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci samé:

8. Z připojených spisů [právnická osoba] sp. zn. [Anonymizováno] a soudních spisů vedených [Anonymizováno] soudem v [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] a Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] byl zjištěn tento průběh správního a soudních řízení:

9. Dne 6. 8. 2015 správní orgán provedl úkony před zahájením kontroly a dne 17. 8. 2015 byla u žalobce provedena kontrola o čemž byl vyhotoven záznam, který byl dne 1. 9. 2015 vhozen žalobci do schránky. Dne 3. 9. 2015 žalobce podal ve věci vyjádření. Dne 30. 9. 2015 proběhla u žalobce další kontrola. Dne 6. 10. 2015 žalobce žalované doručil další vyjádření. Další kontrola u žalobce pak proběhla dne 20. 10. 2015, o čemž byl dne 21. 10. 2015 sepsán záznam. Dne 10. 11. 2015 žalobce podal námitky proti kontrolnímu zjištění. Dne 2. 12. 2015 správní orgán doručil žalobci sdělení o vyřízení námitek. Dne 14. 8. 2017 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku. Dne 11. 8. 2017 žalobce podal vyjádření. Dne 16. 2. 2018 bylo nařízeno jednání na dne 27. 2. 2018. Dne 8. 3. 2018 a 23. 10. 2018 podal žalobce vyjádření. Dne 13. 11. 2018 bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu č.j. [Anonymizováno], sp. zn.: [Anonymizováno] ze dne 12. 11. 2018, kterým byl shledán vinným ze správního deliktu, a byla mu uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce dne 27. 11. 2019 podal odvolání. Dne 29. 11. 2018 byla věc předložena odvolacímu orgánu a dne 20. 2. 2019 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu č.j. [Anonymizováno], sp. zn. : [Anonymizováno] ze dne 19. 2. 2019, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu změněno tak, že uložená pokuta byla pouze ponížena z částky 30 000 Kč na částku 25 000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 2. 2019. Dne 18. 4. 2019 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí k [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] správní žalobu. Dne 3. 6. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření správního orgánu. Dne 14. 5. 2021 obdržel žalobce rozsudek [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 12. 5. 2021 č.j. [spisová značka], kterým bylo rozhodnutí odvolacího orgánu zrušeno. Téhož dne rozsudek nabyl právní moci. Odvolací orgán vydal dne 16. 7. 2021 nové rozhodnutí č.j. [Anonymizováno] a sp. zn. : [Anonymizováno] kterým přestupkové jednání časově upravil (změnou výroku) a dále snížil uloženou pokutu z částky 30 000 Kč na 20 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 19. 7. 2021. Žalobce podal dne 16. 9. 2021 proti tomuto rozhodnutí k [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] správní žalobu. Věc byla projednávána pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 11. 10. 2021 se správní orgán vyjádřil k podané žalobě. Právní zástupce žalobce obdržel dne 31. 1. 2024 písemné vyhotovení rozsudku [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2024, kterým byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek žalobce napadl kasační stížností ze dne 14. 2. 2024. Dne 17. 5. 2024 byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. [spisová značka] ze dne 16. 5. 2024, kterým byla kasační stížnost zamítnuta. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 5. 2021.

10. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 14. 5. 2024 a přípisem ze dne 15. 11. 2024 žalovaná nárok žalobce odmítla.

11. Po právní stránce soud vychází ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.

12. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanoveným tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 cit. zák. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 cit. ust. pak platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 ZOŠ. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 ZOŠ, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu (správního orgánu) v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

17. Nárok žalobce je majetkovým nárokem soukromoprávní povahy spadajícím pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále též jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a je tu namístě vycházet ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, kdy v daném případě se jednalo o řízení o správním deliktu, tedy bylo posuzováno zda ze strany žalobce došlo k jeho spáchání či nikoliv a případně jaká sankce mu bude uložena. Je tak nutno dospět k závěru, že předmětné řízení se dotýkalo základního práva a svobody žalobce. Právo žalobce na přiměřenou délku předmětného řízení je tak dáno (v tomto ohledu srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval danou otázkou ve vztahu ke stavebnímu řízení o povolení stavby).

18. Soud hodnotil především délku předmětného řízení správního a soudního jako celku, které započalo dne 1. 9. 2015, kdy bylo žalobci doručeno vyrozumění o zahájení kontroly do dne 17. 5. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu. Řízení tedy trvalo 8 let, 8 měsíců a 16 dnů. Tato délka řízení je třeba nepochybně považovat za nepřiměřenou (nezákonnou), přičemž k tomuto soud s ohledem na závěry Nejvyššího soudu dodává, že i takové řízení, které v sobě nemá ani jeden průtah, tzn. orgán postupoval správně, může být v konečném důsledku nepřiměřené dlouhé. V takovém případě se pak dle výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného účastníka předpokládá, újma totiž spočívá v nejistotě účastníka o tom, jak řízení dopadne, přičemž zásadně je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění, neboť pouhé konstatování porušení práva se jeví (a to konkrétně i v tomto případě) jako nedostačující.

19. Soud tedy uzavírá, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (o tom přitom svědčí i jednotlivá kritéria dle § 31 odst. 3 ZOŠ, kterými se soud zabývá níže v textu tohoto rozsudku). Bylo tak na zdejším soudu, aby vyhodnotil, jakou formu odškodnění je namístě žalobci přiznat. Soud dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním nijak extenzivně nepřispěl k délce daného řízení, jeho podání byla jasná stručná a srozumitelné. Používal adekvátní a zákonem předvídané procesní prostředky k ochraně svých práv. K tomuto závěru soud odkazuje na výše detailně popsaný průběh správního řízení, ze kterého je zřetelně vysledovatelné, že žalobce k délce řízení významným způsobem nepřispěl. Je tedy nutno uzavřít, že samotné konstatování práva (spojené s omluvou) se v nynější věci nejeví jako dostatečné. Je naopak namístě poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích.

20. Soud tedy veden mj. právě uvedeným přistoupil k určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích.

21. Při stanovení výše finanční kompenzace soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 ZOŠ, tj. k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Jak bylo uvedeno výše řízení trvalo od 1. 9. 2015 a do 17. 5. 2024, tedy 8 let, 8 měsíců a 16 dnů. Při stanovení základní částky odškodnění soud vycházel z výše uvedené celkové doby předmětného řízení. Základní částka odškodnění, jež je dle výše cit. stanoviska zásadně odůvodněná v rozmezí 15 – 20 tisíc Kč ročně. Soud základní odškodnění určil v polovině uvedeného rozmezí (17 000 Kč za rok řízení), neboť došel k závěru, že celková délka je nepřiměřeně dlouhou až excesivní. Tato konstatování odůvodňuje přistoupit k odškodnění kolem poloviny daného rozpětí.

23. Délka řízení 8 let, 8 měsíců a 16 dnů je pak nepřiměřenou a rovněž nezákonnou, neboť správní řízení, kterého byli žalobci účastníky, se řídí dle správního řádu. Ve smyslu ust. § 71 odst 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád tak mělo být rozhodnuto do 60 dnů, a to i v případě, že jde o zvlášť závažný případ. Zákonná lhůta tak dodržena nebyla, naopak byla mnohonásobně překročena. Sazba za jeden každý den trvání řízení odpovídá částce 46 Kč. Soud tak dospěl k základní částce ve výši 131 064 Kč, s tím, že první dva roky řízení byly odškodněny poloviční částkou (17 000 Kč + 6 x 17 000 Kč + 8 x 1 416 Kč + 16 x 46 Kč).

24. Tuto částku pak soud dále modifikoval podle pravidel určených Stanoviskem, tj. zohlednil složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.

25. Podle Stanoviska je v kroku zabývajícím se složitostí řízení nutno zohlednit procesní komplikace a skutkovou a hmotněprávní složitost případu. Vždy se má přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (resp. přezkumného správního orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.].

26. Ohledně tohoto kritéria soud odkazuje na výše uvedené závěry týkající se toho, že řízení probíhalo po delší dobu, než by to bylo lze očekávat. Soud zohlednil tu skutečnost, že věc bylo opakovaně řešena ve vícero stupních, a to jak v rámci správních orgánů, tak soudní soustavy. Zároveň v rámci daného řízení neprobíhalo složité a rozsáhlé dokazování. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že částku odškodnění je nutno snížit o 20 %, neboť se jednalo o složité řízení, zejména s přihlédnutím ke 2 stupňům správní soustavy a 2 stupňům soudní soustavy před, kterými řízení probíhalo.

27. V dalším kroku se soud zabýval chováním poškozených, tedy chováním žalobce.

28. Podle Stanoviska jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

29. Žalobce nečinil v řízení žádná obstrukční podání. Reagoval na výzvy správních orgánů. Nežádal o prodloužení lhůt. Snažili se pak řízení urychlit i dotazy na stav vyřizování věci. Jeho podání byla jasná stručná věcná. Soud proto uzavřel, že žalobce žádným způsobem k délce daného řízení nepřispěl, pročež toto kritérium nepoužil.

30. Dalším kritériem je postup orgánu veřejné moci během řízení; tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Zohlednit v tomto ohledu lze například delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi. Dodat lze, že toto kritérium souvisí s předchozími kritérii. Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního správního orgánu či konkrétní úřední osoby, avšak jinak by činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř právního systému, neměly sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.

31. Z provedeného dokazování jednak vyplynulo, že v rámci správního řízení jakož i řízení soudních docházelo ke kratším dílčím průtahům. Zejména je třeba upozornit na rok a půl trvající nečinnost správního orgánu, kdy dne 2. 12. 2015 správní orgán doručil žalobci sdělení o vyřízení námitek a až dne 14. 8. 2017 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku. Dále prodleva 9 měsíců, kdy dne 27. 2. 2018 se konalo ve věci jednání a až dne 13. 11. 2018 bylo ve věci rozhodnuto. V rámci soudních řízení pak docházelo k těmto dílčím průtahům, dne 18. 4. 2019 podal žalobce správní žalobu, na kterou se správní orgán vyjádřil dne 3. 6. 2019, rozsudek pak byl vyhlášen dne 12. 5. 2021. Druhá správní žaloba pak byla podána dne 16. 9. 2021 a ve věci bylo rozhodnuto až dne 30. 1. 2024, kdy v mezidobý bylo soudu doručeno vyjádření správního orgánu ze dne 11. 10. 2021. Tyto skutečnosti, tedy jak drobné několik měsíců trvající průtahy, tak několika leté nečinnosti, významným a zásadním způsobem ovlivnili celkovou délku řízení, a je nutno je hodnotit negativně. Soud tedy uzavírá, že postup správních a soudních orgánů je nutno hodnotit jako bezdůvodnou nečinnost. Z tohoto důvodu je nutno přiměřené zadostiučinění navýšit o dalších 20 %.

32. Dalším kritériem pak je význam řízení pro poškozené, tedy pro žalobce. Dle Stanoviska jde o velmi důležité objektivní kritérium, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal.

33. V nyní řešené věci jde o přestupkové řízení, kdy však žalobci hrozila pouze nižší sankce, konkrétně mu byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč. Takové řízení má pro jeho účastníky obecně spíše nižší význam, neboť se nejedná o řízení týkající se osobní svobody, či například rodinně právních vztahů. Nicméně soud hodnotil i to, že žalobce žil dlouhodobě v nejistotě, zda z jeho strany došlo ke spáchání správního deliktu a jaká sankce mu bude uložena. Po posouzení uvedeného soud dospěl k závěru, že význam daného řízení pro žalobce je spíše standardní, pročež z tohoto důvodu požadovanou částku ani nenavýšil ani neponížil.

34. Soud tedy celkově nepřistoupil k navýšení ani ponížení základní částky a jako odpovídající satisfakci určil částku 131 064 Kč, kdy žalobce požadoval částku nižší, ve výši 100 000 Kč, kterou mu soud přiznal, kdy nemůže jít nad návrh žalobce. Zároveň soud žalobci přiznal nárok na příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a s vládním nařízením č. 351/2013 Sb., kdy nárok byl u žalované uplatněn dne 14. 5. 2024 a žalovaná má 6 měsíců na vyjádření svého stanoviska, s tím, že žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení ode dne 20. 11. 2024.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 086 Kč.

36. Náklady řízení žalobce sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená § 9 odst. 4) písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč sestávající z částky 3 700 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (převzetí a příprava, výzva k plnění, žaloba a účast při jednání dne 1. 12. 2025). V neposlední řadě pak žalobci náleží DPH ve výši 21 % z odměny právního zástupce, náhrady hotových výdajů dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve výši 3 486 Kč.

37. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, uložil soud ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. celkovou částku náhrady nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta.

Poučení