Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

22 Ca 87/2005-32

Rozhodnuto 2006-10-09

Právní věta

I. Aplikace § 8 odst. 2 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném do 31. 12. 2003, předpokládá, že převáděné nemovitosti byly majetkem tvořícím součást společného jmění manželů. Došlo-li by ke zrušení, zániku či zúžení společného jmění manželů, pak by převáděné nemovitosti již nebyly předmětem společného jmění manželů a citované ustanovení by nebylo možné aplikovat.
II. Vzhledem k tomu, že žádný předpis nestanoví formu pro "dohodnutí či stanovení" podílů manželů ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o trojdani, ve znění účinném do 31. 12. 2003, může se tak stát nejen písemně, ale i ústně či jen faktickým jednáním manželů, kdy jediným oprávněným požadavkem finančních orgánů může být jen průkaznost takové dohody o podílech či o stanovení podílů.

Citované zákony (25)

Rubrum

I. Aplikace § 8 odst. 2 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném do 31. 12. 2003, předpokládá, že převáděné nemovitosti byly majetkem tvořícím součást společného jmění manželů. Došlo-li by ke zrušení, zániku či zúžení společného jmění manželů, pak by převáděné nemovitosti již nebyly předmětem společného jmění manželů a citované ustanovení by nebylo možné aplikovat. II. Vzhledem k tomu, že žádný předpis nestanoví formu pro "dohodnutí či stanovení" podílů manželů ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o trojdani, ve znění účinném do 31. 12. 2003, může se tak stát nejen písemně, ale i ústně či jen faktickým jednáním manželů, kdy jediným oprávněným požadavkem finančních orgánů může být jen průkaznost takové dohody o podílech či o stanovení podílů.

Výrok

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobkyně Mgr. Lucie Piechové, bytem Opava - Předměstí, Na Rybníčku 21/3, v řízení zastoupené Ing. Markem Piechem, daňovým poradcem se sídlem Opava - Předměstí, Otická 758/19, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2005, čj. 15957/140/2004, ve věci daně z převodu nemovitostí, takto:

Odůvodnění

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 1. 2005, čj. 15957/140/2004, a platební výměr Finančního úřadu v Opavě ze dne 27. 8. 2004, čj. 165770/04/384962/5760, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6550 Kč do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Ing. Marka Piecha, daňového poradce se sídlem Opava - Předměstí, Otická 758/19.

Poučení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu v zákonné lhůtě domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2005, čj. 15957/140/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Opavě ze dne 27. 8. 2004, čj. 165770/04/384962/5760, jakož i zrušení uvedeného platebního výměru. V žalobě namítá, že: a) žalobkyni byla vyměřena daň z převodu nemovitostí, jako by její podíl a podíl jejího manžela na převáděné nemovitosti byly stejné, ač byly dohodnuty jinak (což bylo i deklarováno daňovým přiznáním jejího manžela, kde jako základ daně byla užita hodnota celé nemovitosti, a dále i prohlášeními obou manželů v předmětném daňovém řízení), což je v rozporu se zněním § 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném k 18. 11. 2002 (dále jen „ZDDDPN“), podle něhož se podíly považují za stejné jen není-li dohodnuto jinak, což není možno vztahovat na dohody manželů o zúžení jejich společného jmění ve smyslu § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 18. 11. 2002 (dále jen „obč. zák.“), což je názor, z něhož vychází žalovaný, neboť při zúžení společného jmění manželů by převáděná nemovitost vůbec nebyla předmětem společného jmění manželů, b) pokud bylo žalobkyni vyměřeno i zvýšení daně, napadá žalobkyně nezákonnost tohoto vyměření, když z důvodů uvedených pod písm. a) jí nikdy nevznikla povinnost podat daňové přiznání, c) zvýšení daně bylo stanoveno v nepřiměřené výši na samé horní hranici možné sazby, aniž by správní úvaha, na základě které bylo zvýšení v této výši vyměřeno, byla obsažena v odůvodnění některého z napadených rozhodnutí, d) v jediném dokumentu jsou obsažena dvě rozhodnutí, a to jednak o vyměření daně, jednak o vyměření zvýšení daně, e) z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda byla daň stanovena dokazováním, na základě pomůcek či sjednána, f) žalovaný se nevypořádal s námitkou podjatosti vůči pracovníkům správce daně, g) ust. § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), ani neumožňuje správci daně vyměřit zvýšení daně, když to § 1 odst. 4 a contrario ZSDP vylučuje, h) řízení o zvýšení daně není řízením o daních, proto v něm není vyloučeno použití správního řádu, ovšem odkaz na něj v napadených rozhodnutích zcela chybí, i) napadená rozhodnutí, zejm. platební výměr správce daně, neobsahuje odkazy na veškerá užitá zákonná ustanovení, vč. správního řádu a občanského zákoníku. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K jednotlivým námitkám pak uvedl: ad a) možnost vyloučit rovnost podílů obou manželů (ve vztahu k majetku v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví) lze pouze při vypořádání společného jmění manželů, jak má na mysli § 149 obč. zák., když institut společného jmění manželů vyjadřuje rovné postavení manželů ve vztahu k jejich společnému majetku. Předmětné nemovitosti však do společného jmění žalobkyně a jejího manžela spadaly, když společné jmění manželů nezaniklo žádným ze způsobů předvídaných obč. zák., ani nebylo případně zúženo, ad b) – c) na výzvu správce daně k podání daňového přiznání žalobkyně v 15 denní lhůtě daňové přiznání nepodala, namísto toho reagovala přípisem z 12. 5. 2004, který však nelze považovat za přiznání k dani z převodu nemovitostí, když daňové přiznání lze účinně podat dle § 40 odst. 2 ZSDP jen na předepsaném tiskopise nebo na předepsané počítačové sestavě. Úvaha o nepřiměřenosti výše zvýšení daně by byla na místě jen pokud by žalobkyně vůbec kdy daňové přiznání podala, byť opožděně, ad d) ust. § 68 ZSDP nestanoví povinnost rozhodnout o zvýšení daně samostatným rozhodnutím, proto obsažení rozhodnutí o dani i jejím zvýšení v jediném dokument není vyloučeno, ad e) v odůvodnění napadeného rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že daň byla stanovena na základě důkazů, tj. dle kupní smlouvy, jejímž předmětem byl úplatný převod nemovitostí za dohodnutou cenu 90 000 Kč, o znaleckým posudkem zjištěné ceně 70 900 Kč, ad f) námitkou podjatosti Jarmily Řehulkové, pracovnice správce daně, se zabýval správce daně, kdy pravomocným rozhodnutím ze dne 22. 11. 2004 této námitce nevyhověl, a to s řádným odůvodněním. Okolnosti tvrzené žalobkyní pro vyloučení této pracovnice vůbec neznamenají vyloučení (podjatost) pracovníka správce daně ve smyslu § 26 ZSDP, ad g) – h) dle § 99 ZSDP je pro daňové řízení použití správního řádu zcela vyloučeno. Zvýšení daně jakožto jedno z příslušenství daně (§ 58 ZSDP) sleduje osud daně, a proto se v řízení o něm postupuje podle ZSDP a použití správního řádu je i zde zcela vyloučeno, ad i) napadený platební výměr odkazuje na použité předpisy daňového práva, podle nichž bylo rozhodováno, jak má na mysli § 32 odst. 2 ZSDP. Z textu tohoto ustanovení navíc nevyplývá povinnost citace jednotlivých paragrafů a jejich případné neuvedení nemůže způsobit nicotnost platebního výměru. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 18. 11. 2002 uzavřeli žalobkyně a její manžel jako prodávající kupní smlouvu, kterou na kupující převedli vlastnické právo k garáži na pozemku parc. č. 2464/13 v k. ú. Opava - Předměstí za cenu 90 000 Kč. Vklad této smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím ze dne 30. 1. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 18. 11. 2002. Obecná cena této garáže byla stanovena znaleckým posudkem na 70 900 Kč. Následně manžel žalobkyně podal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, kde jako základ daně deklaroval celou hodnotu předmětných nemovitostí (sjednanou cenu jako cenu vyšší, ve výši 90 000 Kč). Poté dne 5. 5. 2004 správce daně vyhotovil výzvu, kterou žalobkyni vyzval k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí a výzva byla žalobkyni doručena 20. 5. 2004, jejímu zástupci již 11. 5. 2004. Na tuto výzvu žalobkyně reagoval její zástupce dne 12. 5. 2004, kdy doručil správci daně přípis, v němž uvádí, že žalobkyně necítí povinnost podávat daňové přiznání, když její manžel podal sám daňové přiznání, kde základem daně byla celková hodnota převáděných nemovitostí, tedy 100 % podíl, proto podíl žalobkyně je 0 %. K tomu odkazuje na § 8 odst. 2 ZDDDPN. Dne 27. 8. 2004 vydal správce daně napadený platební výměr, jímž ze základu daně 45 000 Kč stanovil žalobkyni daň z převodu nemovitostí ve výši 2250 Kč a dále rozhodl, že „jelikož jste daňové přiznání nepodali včas, zvyšuje se daň podle § 68 zákona o správě daní a poplatků o 225 Kč“. Dne 8. 9. 2004 se ke správci daně dostavil zástupce žalobkyně (její manžel), kdy proběhlo jednání, o němž byl sepsán protokol, v němž zástupce žalobkyně opakovaně zdůrazňuje, že jeho vlastní podíl na převáděné garáži byl mezi manžely pro daňové účely sjednán 100 % a jeho manželky – žalobkyně 0 %, což deklaroval i ve vlastním daňovém přiznání, jehož podání správce daně nezpochybňuje a výslovně v protokole potvrzuje. K otázkám správce daně pak uvádí dále, že ke zrušení, zániku či zúžení společného jmění manželů nedošlo. Následně proti uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce včasné odvolání obsahující argumentaci shodnou jako v žalobě, včetně námitky podjatosti. O námitce podjatosti rozhodl správce daně rozhodnutím ze dne 22. 11. 2004 doručeným žalobkyni 1. 12. 2004 tak, že této námitce nevyhověl. O odvolání pak rozhodl žalovaný dne 29. 1. 2005 napadeným rozhodnutím, v němž argumentuje stejně jako ve vyjádření k žalobě. Krajský soud se zprvu zabýval procesními námitkami žalobkyně [žalobní body c) – i)] a dospěl k závěru, že jim přisvědčit nelze. K jednotlivým námitkám: ad c) Nedůvodná je námitka vytýkající absenci odůvodnění napadeného platebního výměru. Otázka použitelnosti správního řádu pro řízení o příslušenství daně byla rozebrána výše. Podle § 32 odst. 3 ZSDP obsahuje rozhodnutí odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Vzhledem k tomu, že ZSDP obsahuje úpravu základních náležitostí rozhodnutí, je vyloučeno podpůrné (subsidiární) použití ust. § 47 správního řádu. ZSDP ani jiný zvláštní zákon nestanoví, že platební výměr, kterým byl daňovému dlužníkovi sdělen předpis penále, musí obsahovat odůvodnění. Ust. § 47 odst. 1 a 3 správního řádu nelze podle názoru krajského soudu považovat za zvláštní zákon ve smyslu § 32 odst. 3 ZSDP, neboť správní řád lze pro řízení o příslušenství daně použít pouze subsidiárně, tj. tehdy, chybí-li právní úprava v ZSDP. O takovou situaci se však v projednávaném případě nepochybně nejedná. Nepředepisuje-li zákon, že platební výměr o předpisu penále musí obsahovat odůvodnění, nemůže mít okolnost, že správce daně v předmětném platebním výměru podle § 47 odst. 3 správního řádu neuvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval, za následek nicotnost nebo neplatnost platebního výměru ani jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. ad d) dle ustálené právní praxe (srov. např. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 246/99) spojení několika dílčích věcí v jedno rozhodnutí není žádným ustanovením zákona o správě daní a poplatků vyloučeno, z logiky věci a především se zřetelem k již citované zásadě daňového řízení není takovéto řízení a rozhodování vyloučeno zejm. tehdy, jde-li o skutkově a právně zcela totožné věci, jak tomu bylo i v daném případě, ad e) daň se zásadně vyměřuje na základě provedeného dokazování (§ 31 ZSDP), až není-li tento postup možný, může přistoupit k některé z možností stanovení daně podle pomůcek, event. daň sjednat. V případě, že by daň byla stanovena na základě pomůcek či sjednána, bylo by možno žalobkyni přisvědčit, že neuvedení takové skutečnosti v platebním výměru alespoň odkazem na ustanovení, o které oprávněnost tohoto postupu správce daně opírá, by vedl k nejistotě daňového subjektu, který by ani nevěděl, proti čemu se má bránit. Není-li však v platebním výměru žádné zmínky o zvláštním způsobu vyměření daně (tj. buď na základě pomůcek či sjednáním), je dle názoru krajského soudu zásadně třeba vycházet z toho, že daň byla stanovena dokazováním a neuvedení ustanovení o dokazování v platebním výměru, a to ani odkazem, nemůže v případě, že daň byla dokazováním skutečně stanovena, vést k závěru o nicotnosti či neplatnosti platebního výměru, ad f) z odůvodnění rozhodnutí žalovaného (srov. str. 5 poslední odstavec) jednoznačně plyne, že žalovaný se touto námitkou zabýval a ztotožnil se se správcem daně o její nedůvodnosti, ad g) tato námitka žalobkyně vůbec nerespektuje účel a smysl daňového řízení. Zvýšení daně dle § 68 ZSDP je nástrojem k zajištění daňové kázně a k vybrání daní. Pokud § 1 odst. 4 ZSDP vylučuje užití § 68 ZSDP pro platby do státního rozpočtu, které nejsou daní (a to zvýšení daně není), pak nelze institut zvýšení daně použít k zajištění vybrání zvýšení daně – jinými slovy § 1 odst. 4 ZSDP vylučuje další zvyšování zvýšení daně, nikoli prvotní zvýšení daně samotné, ad h) – i) legislativní zkratka „daň“ podle § 1 odst. 1 ZSDP zahrnuje daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto platby a odvody za porušení rozpočtové kázně, nikoliv však příslušenství daně. Daňové řízení podle § 2 odst. 1 ZSDP je řízením o daních, tj. nikoliv řízením o jejich příslušenství. Doktrína finančního práva (srov. Kindl, M. Telecký, D. Valková, H. Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 385) ovšem přesto dospěla k závěru, že o příslušenství daně se rozhoduje podle ZSDP s tím, že není vyloučeno subsidiární použití správního řádu. Řízení o příslušenství daně je totiž řízením vedeným správcem daně s daňovým subjektem ve smyslu ust. § 1 odst. 3 ZSDP. Protože nejde o daňové řízení, použije se pro řízení o příslušenství daně subsidiárně správní řád (ust. § 99 ZSDP vylučuje použití správního řádu pouze pro daňové řízení). Je však nutno zdůraznit, že neuvedení některého z žalobkyní odkazovaných ustanovení nemůže způsobit nicotnost napadených rozhodnutí. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevy vůle vykonatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 ZSDP (formální aspekt) nemůže sám o sobě způsobit ani neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt). K výkladu § 32 odst. 2 ZSDP nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Platební výměr je zapotřebí vykládat jako celek; k závěru o neplatnosti proto nelze dospět na základě zjištění, že určitá náležitost rozhodnutí je uvedena pouze na jiném místě, než uvedena být měla. Požaduje-li ust. § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP, aby ve výroku byly uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, má se tím zajistit informovanost příjemce rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu mu byla daň vyměřena; pokud tento předpis není uveden v samotném výroku, ale je uveden v jiném místě platebního výměru (např. v záhlaví) tak, že je nepochybné, že daň byla vyměřena právě podle něj, zcela zjevně by neodpovídalo smyslu citovaného ustanovení považovat platební výměr za neplatný, neboť příjemci rozhodnutí se požadované informace beze vší pochybnosti dostalo. Z napadeného platebního výměru vyplývá, že pod nadpisem je umístěn text obsahující odkazy na ZDDDPN a ZSDP, dále je uvedeno, že se vyměřuje „k úhradě daň z převodu nemovitostí“ a „jelikož jste daňové přiznání nepodali včas, zvyšuje se daň podle § 68 zákona o správě daní a poplatků“. Z napadeného platebního výměru je tedy zřejmé, podle jakých právních předpisů bylo rozhodováno, proto rozhodně nelze předmětný platební výměr považovat za nicotný ani za neplatný. Nedůvodnou je tedy námitka o nedostatku odkazu na správní řád, když podle jeho ustanovení nebylo vůbec rozhodováno. Nelze ani přisvědčit námitce o nedostatku odkazu na občanský zákoník. Základním ustanovením o podílech manželů je § 8 odst. 2 ZDDDPN, kdy na tento předpis jako celek bylo v platebním výměru odkázáno. Občanského zákoníku je třeba užít jen pro výklad tohoto ustanovení daňového předpisu, nejedná se tedy přímo o předpis, podle kterého by bylo v daném případě rozhodováno. Navíc dle ustálené první praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 12/2003-216) ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP výslovně nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení zákona, a stanoví toliko povinnost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Neuvedení konkrétního ustanovení proto není důvodem nicotnosti daňového rozhodnutí, a to ani s poukazem na § 32 odst. 7 téhož zákona. Krajský soud proto uzavřel, že řízení před správními orgány obou stupňů netrpělo vadami řízení ve smyslu § 76 s. ř. s., a proto se dále zabýval otázkami jeho zákonnosti, v rozsahu uplatněných žalobních bodů ad a) – b). V tomto ohledu dospěl krajský soud k závěru, že námitkám žalobkyně je nutno přisvědčit, kdy soud zdůrazňuje, že rozhodnutími soudů rozhodujících ve správním soudnictví bylo a je opakovaně zdůrazňováno, že jakkoli má správce daně podle ust. § 2 odst. 3 ZSDP právo hodnotit důkazní prostředky podle své úvahy, a to každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti, musí přitom respektovat platné právo. Základem žalobních námitek ad a) – b) je výklad § 8 odst. 2 věty prvé poslední části ZDDDPN ve znění do 31. 12. 2003 o tom, že jde-li o převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti z bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, považuje se každý z manželů za samostatného poplatníka a jejich podíly jsou stejné, pokud nejsou podíly dohodnuty nebo stanoveny jinak. Podle čl. VIII. odst. 2 poslední věty zák. č. 91/1998 Sb. pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů. Ust. § 8 odst. 2 věty prvé ZDDDPN je třeba v kontextu čl. VIII. odst. 2 poslední věty zák. č. 91/1998 Sb., tedy pro dobu od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2003, vyložit tak, že jde-li o převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti ze společného jmění manželů nebo do něj, považuje se každý z manželů za samostatného poplatníka a jejich podíly jsou stejné, pokud nejsou podíly dohodnuty nebo stanoveny jinak. Aby mohlo vůbec dojít k aplikaci § 8 odst. 2 ZDDDPN, musí být převáděné nemovitosti vždy majetkem tvořící součást společného jmění manželů. Došlo-li by ke zrušení, zániku či zúžení společného jmění manželů, jak má žalovaný na mysli, pak by vznikl majetek, který v důsledku této událost by již nebyl předmětem společného jmění manželů, ale výlučným majetkem jednoho z nich. Na takový majetek by však nemohla dopadat základní hypotéza § 8 odst. 2 ZDDDPN – převod (přechod) ze společného jmění manželů, když by se již jednalo o majetek převáděný nikoli ze společného jmění, ale z výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Právě v tomto bodě je úvaha žalovaného i správce daně nesprávná a odporující platnému právu o společném jmění manželů. Obecná právní úprava společného jmění manželů vychází dosud (stejně jako dřívější úprava bezpodílového spoluvlastnictví manželů či ještě dříve majetkového společenství manželů) z bezpodílovosti takového spoluvlastnictví, kdy vlastnictví jednoho každého z manželů se vztahuje k celku, je však limitováno právy plynoucí ze stejného vlastnictví druhého z manželů. Vzhledem k tomu, že tato zásada by v daňových důsledcích vedla ke dvojímu zdanění téhož převodu (přechodu) – každý z manželů by byl povinen zdanit celou hodnotu převáděné nemovitosti – stanoví pro daňové účely výjimku z této zásady právě § 8 odst. 2 ZDDDPN. Dopadá-li tedy § 8 odst. 2 ZDDDPN jen na majetek, který je předmětem společného jmění manželů a nepřipouští-li obecná právní úprava společného jmění manželů žádné podíly k takovému majetku (když vychází z bezpodílovosti takového spoluvlastnictví), pak lze tyto podíly připustit jen pro účely daňové, a to na základě citovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že žádný předpis nestanoví formu pro „dohodnutí či stanovení“ těchto podílů, může se tak stát nejen písemně, ale i ústně či jen faktickým jednáním manželů, kdy jediným oprávněným požadavkem finančních orgánů může být jen průkaznost takové dohody o podílech či stanovení podílů, přičemž pro tento případ nelze vyloučit shodné vyjádření (projevení vůle) obou manželů, které v posuzovaném případě podporuje i faktické jednání jednoho z nich (podání daňového přiznání, kde základem daně je celá hodnota převáděné nemovitosti). V posuzovaném případě manžel žalobkyně podal daňové přiznání, kde základem daně je celá hodnota převáděné nemovitosti, a oba manželé v daňovém řízení opakovaně a neměnně uváděli výše mezi manžely sjednaných podílů. Pokud toto stanovení podílů správce daně a žalovaný nerespektovali, aniž by prokázali neexistenci takto prokazované dohody o výši podílů, porušili zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 2 odst. 1 ZSDP. Rozhodnutí o vyměření daně i o zvýšení daně, které následuje osud daně samotné, jsou ze shora uvedených důvodů nezákonná, a jako taková je krajský soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a dle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z plného procesního úspěchu žalobkyně v řízení, proto bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek 2000 Kč a náklady zastoupení daňovým poradcem tvořené odměnou poradce za dva úkony právní služby do 31. 8. 2006 á 1000 Kč a jeden po 31. 8. 2006 ve výši 2100 Kč dle § 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále dvěma paušálními náhradami hotových výdajů advokáta do 31. 8. 2006 á 75 Kč a jednou po 31. 8. 2006 ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám daňového poradce, který žalobkyni v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen o. s. ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)