22 Co 10/2025 - 106

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupené advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o určení obsahu právního úkonu o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 11. 2024, č. j. 6 C 87/2024-71 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že soud nahrazuje projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní b) tuto kupní smlouvu: KUPNÍ SMLOUVA (dále jen „Smlouva“) [adresa] sídlem: [adresa] IČ: [IČO] (dále jen „Prodávající“) a [Jméno žalobce B], narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalobce B] bytem: [adresa] (dále jen „Kupující“) (Prodávající a Kupující dále společně jako „Smluvní strany“ a každý samostatně dále jako „Smluvní strana“)

I. Úvodní ustanovení 1. Prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno] vymezené v pozemku p. č. st. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bytového domu č. p. [adresa], se spoluvlastnickým podílem ve výši 6344/39980 na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] a společných částech domu č. p. [Anonymizováno], zapsaných na LV č. [hodnota] a [Anonymizováno] pro k. ú. a obec [adresa], vše u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „Nemovitosti“ či „Předmět převodu“).

II. Předmět smlouvy 1. Prodávající prodává kupující nemovitou věc specifikovanou v článku I., odst. 1 této smlouvy, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, jakož i se všemi právy a povinnostmi.

2. Kupující kupuje od prodávajícího shora označenou nemovitou věc do vlastnictví a současně se zavazuje Prodávajícímu uhradit sjednanou Kupní cenu.

III. Kupní cena 1. Kupní cena byla určena dohodou smluvních stran a činí 689 670,- Kč (dále jen „Kupní cena“).

2. Kupní cena byla ze strany Kupující straně Prodávající zaplacena před podpisem této Smlouvy.

IV. Další ujednání Vlastnictví k Předmětu převodu nabývá Kupující vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu, kterým je ke dni podpisu této smlouvy [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně b).

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 470 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně b).

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku III. ve vztahu žalobce a) a žalovaného mění tak, že žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6 650 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

V. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 945 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu s návrhem na určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy s uvedeným obsahem, výrokem II. zastavil řízení stran žalobce a) proti žalovanému a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 13 299 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky B].

2. Žalobci dne 31. 5. 2024 podali žalobu na určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle žalovaného k jejímu uzavření s tím, že následně žalobce a) vzal žalobu zpět a byla připuštěna změna žalobního požadavku, aby byla smlouva uzavřena pouze s žalobkyní b). Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně b) před uzavřením manželství s žalobcem a) uzavřela dne 31. 10. 2001 s žalovaným smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž si účastníci dohodli, že za podmínek v ní uvedených uzavřou nejpozději do 31. 12. 2023 kupní smlouvu, jejímž předmětem bude bytová jednotka č. [hodnota] o výměře dle projektové dokumentace umístěná v domě postaveném na oddělené části pozemků a poměrná část společných prostor tohoto domu s tím, že kupní cena za nemovitosti se všemi součástmi, veškerým příslušenstvím, se všemi právy, užitky a povinnostmi vyplývajícími, bude činit 689 670 Kč a bude uhrazena ve dvou splátkách. Žalobkyně b) svoji povinnost splnila a kupní cenu uhradila. Následně obdržela od žalovaného dopis ze dne 22. 9. 2023, ve kterém jí byla nabídnuta možnost koupě bytové jednotky č. [Anonymizováno], kterou má v nájemní vztahu na dobu neurčitou, avšak s tvrzením, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí nebyla kupní cena pozemku p. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. a obci [adresa], jehož součástí je dům a že doplatek kupní ceny činí dle znaleckého posudku 258 965 Kč. Žalobkyně b) byla překvapena, neboť je a byla přesvědčena o tom, že předmětem smlouvy byl převod bytové jednotky včetně všech součástí a příslušenství, tedy i včetně odpovídajícího podílu na pozemku a na domě a že cena uvedená ve smlouvě je konečná. S poukazem na úpravu neoddělitelného spojení spoluvlastnického podílu k pozemku s vlastnictvím jednotky trvala na tom, aby bytová jednotka byla na ni převedena včetně příslušného podílu na pozemku a domu. V době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí byl žalovaný v silnějším právním postavení a žalobkyně b) předpokládala, že převod bude proveden v souladu se zákonem.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Poukázal na to, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí byla pouze v budoucnu vzniklá bytová jednotka s poměrnou částí společných prostor domu za označenou kupní cenu. Ve smlouvě nebylo uvedeno, že se jedná o cenu konečnou a rovněž nebylo uvedeno, že by předmětem převodu a kupní ceny měl být i pozemek, případně, který ze tří uvedených pozemků. V době, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, pozemek nebyl dle právní úpravy neoddělitelnou součástí bytové jednotky, tím byl pouze podíl na společných částech domu. Úprava neoddělitelného spojení spoluvlastnického podílu k pozemku s vlastnictvím jednotky se „prováděla“ až v prohlášení vlastníka a platila pouze pro případ, že pozemek byl ve vlastnictví původního vlastníka budovy. Šlo o to, že v roce 2001 žalovaný plánoval výstavbu bytového domu, který byl částečně hrazen z prostředků státní dotace, částečně z prostředků budoucích kupujících a částečně z prostředků budoucího prodávajícího, a proto došlo s budoucími kupujícími k uzavření smluv, které se však týkaly pouze bytů, které měly být vybudovány, nikoliv pozemku, na kterém byla výstavba provedena. Veškeré finanční prostředky byly použity a spotřebovány na výstavbu domu. Po výstavbě domu pak musely být jednotky po dobu 20 let od kolaudace pronajímány, bylo na ně zřízeno zástavní právo ve prospěch donátora dotace (MF ČR) a budoucím kupujícím byly byty pronajímány za tzv. věcně usměrňované nájemné. Žalobkyně b) nemohla být překvapena postupem žalovaného, neboť ten takto postupuje i v ostatních případech privatizace tohoto typu výstavby z dotačních prostředků ve městě, dle přijatých pravidel privatizace. Pokud žalobkyně b) poukazovala na to, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí byl pozemek ve vlastnictví žalovaného, nemá to pro věc žádný význam, neboť v tomto směru je rozhodující stav ke dni prohlášení vlastníka. V době od výstavby domu do doby prohlášení vlastníka pak mohlo dojít ze strany žalovaného k převodu vlastnictví pozemku do vlastnictví třetí osoby. Z toho žalovaný odvozuje, že pozemek nemohl být předmětem budoucího převodu. K vymezení jednotek v budově došlo až prohlášením vlastníka v roce 2021, kdy již platila nová právní úprava občanského zákoníku. V dané věci však mělo být postupováno podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle této úpravy mělo být posuzováno, zda ve smlouvě o smlouvě budoucí byly obsaženy náležitosti budoucí kupní smlouvy. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že v ní chybí označení pozemků, neboť na nich měla být výstavba teprve realizována, v době výstavby měly pozemky jiné rozměry a jiný tvar. Jelikož smlouva o smlouvě budoucí neobsahovala náležitosti kupní smlouvy, považoval žalovaný smlouvu o smlouvě budoucí kupní za neplatnou. Pokud by soud posuzoval věc podle aktuální právní úpravy, pak navrhoval, aby konečná kupní cena byla stanovena částkou 948 635 Kč s konstatováním, že část kupní ceny 689 670 Kč byla uhrazena před podpisem kupní smlouvy a že zbývající část 258 965 Kč představující podíl na pozemku bude doplacena.

4. Soud prvního stupně na základě listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Žalovaný je vlastníkem jednotky č. [Anonymizováno] vymezené v pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] s podílem na společných částech ve výši 6344/39980 (internetový výpis z katastru nemovitostí).

6. Mezi žalobkyní b) a žalovaným byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě datovaná 31. 10. 2001, v níž žalovaný jako prodávající dle § 3 zákona č. 172/1991 Sb., konstatoval, že je výlučným vlastníkem stp. č. [hodnota], stp. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], s tím, že tato nemovitost je zapsána na LV č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] a že na uvedeném pozemku bude realizovat výstavbu bytových jednotek. Účastníci se dohodli, že za ve smlouvě popsaných podmínek uzavřou kupní smlouvu, podle které žalovaný jako strana prodávající prodá žalobkyni b) jako kupující bytovou jednotku č. [hodnota] o výměře dle projektové dokumentace 63,5 m2, umístěné ve III. nadzemním podlaží domu postaveném na oddělené části shora uvedeného pozemku v k. ú. [adresa] a poměrnou část společných prostor domu o velikosti odpovídající poměru výměry bytové jednotky č. [hodnota] ku součtu výměr všech bytových jednotek v domě. Žalovaný se zavázal prodat žalobkyni b) uvedené nemovitosti se všemi součástmi a s veškerým příslušenstvím, se všemi právy, užitky a povinnostmi vyplývajícími z jejich vlastnictví za kupní cenu 689 670 Kč, a to nejdéle do 1. 12. 2023. Ohledně kupní ceny bylo sjednáno, že část kupní ceny ve výši 250 000 Kč bude zaplacena nejpozději do 30. 11. 2001 na označený účet žalovaného a část kupní ceny 439 670 Kč bude zaplacena nejpozději do 31. 7. 2002, rovněž na označený účet žalovaného. V případě nezaplacení kupní ceny měl žalovaný právo od smlouvy odstoupit (smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 31. 10. 2001).

7. Mezi žalobkyní b) a žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva na užívání bytu č. [hodnota], o velikosti 3+1, první kategorie, o podlahové ploše 64,5 m2, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. [Anonymizováno] na náměstí [adresa] v [jméno FO] na dobu neurčitou od 1. 2. 2003, za nájemné ve výši 1 226 Kč měsíčně. V nájemní smlouvě byl určen podíl podlahové plochy bytu vůči součtu podlahových ploch všech bytů v domě na 18,2 % (nájemní smlouva ze dne 27. 1. 2003).

8. Dopisem ze dne 22. 9. 2023 žalovaný informoval žalobkyni b), že zastupitelstvo přijalo dne 18. 9. 2023 usnesení č. 132/2023, kterým schvaluje Pravidla postupu při prodeji bytových jednotek, Pravidla privatizace č. [hodnota], a stanovuje postup prodeje nájemních bytů stávajícím nájemníkům a žalobkyni b) nabídl možnost koupě bytové jednotky č. [Anonymizováno] s doplatkem kupní ceny za podíl na pozemku ve výši 258 965 Kč vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí nebyla kupní cena pozemku. Současně žalobkyni b) vyzval, aby se v případě zájmu o koupi písemně vyjádřila nejpozději do 31. 3. 2024. Právní zástupkyně žalobkyně b) dopisem ze dne 21. 12. 2003 sdělila žalovanému, že žalobkyně b) neakceptuje navýšení kupní ceny. Právní zástupkyně žalovaného reagovala v dopise tak, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní byla pouze bytová jednotka a poměrná část společných prostor domu, nikoliv podíl na pozemku; žalovaný v rámci privatizace vycházel z jasně deklarovaných principů zakotvených v „budoucích kupních smlouvách“, kde převod pozemku a tím pádem i jeho cena nebyla stanovena (příslušná komunikace založená ve spise).

9. Žalovaný jako vlastník pozemku p. č. st. [Anonymizováno] o výměře 204 m2, na němž stojí stavba – objekt k bydlení č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], která je součástí tohoto pozemku, učinil podle § 1166 o. z. prohlášení, kterým vymezil v pozemku, jehož součástí je budova č. p. 1384, jednu nebytovou jednotku a pět bytových jednotek, mezi nimi jednotku č. [Anonymizováno] (byt umístěný v III. nadzemním podlaží domu vlevo o velikosti 3+1 a celkové podlahové ploše 63,44 m2 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6344/39980 na společných částech nemovité věci a podle uvedeného prohlášení byl proveden vklad do katastru nemovitostí (prohlášení o rozdělení práva k domu na vlastnické právo k jednotkám ze dne 12. 4. 2023 a vyrozumění o provedení vkladu do katastru nemovitostí sp. zn. [Anonymizováno]). Pravidla privatizace pro předmětný dům se týkala pěti bytových jednotek, jednotky nebytové se netýkala (příslušná pravidla privatizace).

10. Dle znaleckého posudku č. [hodnota] vyhotoveného dne 27. 6. 2023 znalcem [tituly před jménem] (vztahuje se k jiné bytové jednotce) vyplývá, že obvyklá cena pozemku p. č. st. [Anonymizováno] o výměře 204 m2 činí 8 000 Kč/m2, celkem 1 632 000 Kč.

11. K uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní b) a žalovaným nedošlo z důvodu sporu o kupní cenu, odvíjejícího se od odlišného názoru smluvních stran, zda předmětem budoucího převodu dle smlouvy o smlouvě budoucí měl být i podíl na pozemku.

12. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil podle § 50a obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a podle § 6 odst. 1, § 21 odst. 1 a § 30 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) vzhledem k době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a poté, co shledal nárok za včas uplatněný, dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná, když neobsahovala podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Podle zákona o vlastnictví bytů bylo totiž vlastnictví bytové jednotky nerozlučně spjato s vlastnictvím podílu na domě, v němž se bytová jednotka nachází, a současně, za podmínky, že vlastník domu byl rovněž vlastníkem pozemku, bylo nerozlučně spjato s vlastnictvím podílu na pozemku navzdory tomu, že podíl na pozemku tvořil samostatný předmět vlastnictví. V takovém případě se převod musel týkat celku tvořeného z bytové jednotky, podílu na domě a podílu na pozemku a k tomu soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2631/2011. Proto za situace, kdy žalovaný byl vlastníkem jak domu, tak pozemku a smlouva o smlouvě budoucí neobsahovala ujednání o převodu podílu na pozemku a jeho ceně, uzavřel, že nebyly sjednány všechny podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy. Jelikož budoucí kupní smlouvu by nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí, byla smlouva o smlouvě budoucí vyhodnocena jako neplatná i z důvodu podle § 37 odst. 2 obč. zák.

13. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, žalobkyně b) do výroků I. a III. a žalobce a) do výroku III. V odvolacím návrhu žalobkyně b) uvedla, že má za to, že žalobě mělo být vyhověno, alternativně že soud prvního stupně měl dospět ke stejnému závěru jako ve věci jiného budoucího kupujícího vedené pod sp. zn. 14 C 170/2024 a určit, případně doplnit, ve smyslu § 1787 o. z. kupní cenu o částku odpovídající obvyklé ceně podílu na pozemku, na němž byl dům postaven, v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolatelka jednak trvala na uzavření kupní smlouvy s dříve danou a zaplacenou kupní cenou s odkazem na § 6 odst. 1, § 20, § 21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a zdůraznila, že soud prvního stupně měl při interpretaci právního jednání vyložit skutečný úmysl jednajících stran a vzít v potaz to, zda úmysl jednajícího byl nebo musel být druhé straně znám a současně tento výklad doplnit zásadou dle § 6 o. z., tedy že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Soud měl proto zohlednit to, že odvolatelka se měla podílet na financování výstavby domu a předplatit si koupi budoucí bytové jednotky tak, aby poté, co jej bude dlouhodobě užívat v pozici toliko nájemce, jí vznikne právo na převod vlastnictví bez nutnosti kupní cenu doplácet, což bylo v souladu s povinností žalovaného upravenou v tehdy platné právní úpravě, podle níž měl na ni převést i podíl na zastavěném pozemku a těžko tak mohl žalovaný spekulovat na zvýšení hodnoty pozemku za 20 let. Stran navrhovaného alternativního plnění, spočívajícího ve zvýšení kupní ceny o částku za podíl na pozemku stanovenou ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (51 792,94 Kč), odvolatelka v podstatě odcitovala odůvodnění z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2024, č. j. 14 C 170/2024-85, v němž soud vyšel z toho, že ve smlouvě o smlouvě budoucí není sjednán převod podílu na zastavěném pozemku a jelikož realizovaná kupní smlouva byla uzavírána za účinnosti nové právní úpravy, bylo namístě s odkazem na § 1787 o. z. určit (dotvořit) obsah kupní smlouvy tak, aby do budoucna sjednaný převod vlastnického práva byl zrealizován, a to v cenách z doby uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, neboť v rámci spravedlivého uspořádání práv a povinností stran daného závazku bylo třeba zachovat zásadu ekvivalentních plnění, stejně jako v případě nutnosti vrátit si bezdůvodné obohacení.

14. Žalobce a) ve vztahu k nákladovému výroku III. s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 a sp. zn. II. ÚS 376/12 uvedl, že náklady žalovaného nelze považovat za účelně vynaložené, pokud je žalovaný městem s velkým počtem zaměstnanců (200), které by mělo být schopno si hájit své zájmy a práva samo bez nutnosti využívat právní pomoci advokátů.

15. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zopakoval argumenty, které uplatnil již před soudem prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Ve vztahu k odvolání žalobce a) proti nákladovému výroku III. uvedl, že nemá 200 zaměstnanců a nedisponuje žádným právním oddělením, a proto ho externě zastupuje advokátka vzhledem k tomu, že běžný zaměstnanec není odborně vzdělán, aby řešil právní agendu.

16. Výrok II. nebyl odvoláním dotčen a samostatně tak nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

17. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. ve výrocích I. a III. podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.

18. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud na věc aplikoval v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. právní úpravu účinnou v době vzniku závazkového vztahu, tedy příslušná ustanovení obč. zák., která upravovala smlouvu o smlouvě budoucí a zákona o vlastnictví bytů, která upravovala smlouvu o převodu vlastnictví jednotky.

19. Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle odstavce 2 nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.

20. Účinkem pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle je samotné uzavření smlouvy a v tomto smyslu má rozhodnutí povahu konstitutivní (zakládá práva a povinnosti smluvních stran). Na druhou stranu je výsledkem v minulosti vzniklé kontraktační povinnosti založené smlouvou o smlouvě budoucí, přičemž platnost této smlouvy se posuzuje k okamžiku, kdy byla sjednána. V tomto směru proto neobstojí námitka žalovaného, že pro určení předmětu převodu a tedy vymezení podstatných náležitostí budoucí realizační smlouvy (smlouvy o převodu vlastnictví jednotky) by měl být rozhodující nějaký pozdější okamžik, dle názoru žalovaného okamžik, kdy vlastník domu provede vymezení jednotek za účelem jejich prodeje jakožto samostatných věcí.

21. Smlouvou o smlouvě budoucí se mezi účastníky zakládá kontraktační povinnost, tedy povinnost do sjednané doby uzavřít budoucí smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí účastníci dohodnout. Mezi základní náležitosti tak patří příslib stran k uzavření určitého typu smlouvy, ujednání o době, do níž má být smlouva uzavřena a vymezení jejích podstatných náležitostí. Proto důsledkem absence ujednání o podstatných náležitostech budoucí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky je absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí (§ 39 odst. 1 obč. zák.).

22. V daném případě byl mezi účastníky učiněn příslib uzavřít úplatnou smlouvu o převodu vlastnictví jednotky dle zákona o vlastnictví bytů s tím, že smlouva se týkala jednotky, která měla v budoucnu teprve vzniknout.

23. Podle § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vlastnictví bytů smlouva převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat, mimo jiné, označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv ve smyslu § 21, údaji podle katastru nemovitostí.

24. Podle § 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Podle odstavce 2 velikost spoluvlastnického podílu na společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.

25. Podle § 20 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů s převodem nebo přechodem vlastnictví k jednotce přechází spoluvlastnictví společných částí domu, popřípadě další práva a povinnosti spojené s vlastnictvím jednotky a se spoluvlastnictvím společných částí domu. Podle odstavce 2 je-li vlastník jednotky podílovým spoluvlastníkem pozemku, lze vlastnictví k jednotce převést pouze současně s převodem spoluvlastnického podílu na pozemku. Přechod vlastnictví k jednotce je podmíněn přechodem spoluvlastnického podílu.

26. Podle § 21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů s vlastnictvím jednotky jsou spojena práva k pozemku (stavební parcele). Je-li vlastník budovy i vlastníkem pozemku, převede na vlastníka jednotky s převodem jednotky i spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§ 8 odst. 2). Ustanovení předchozí věty platí i pro původního vlastníka budovy a podílového spoluvlastníka pozemku. Podle odstavce 2 nejsou-li spoluvlastníky pozemku všichni vlastníci jednotek v domě nebo nejsou-li spoluvlastníky v poměru, v jakém jsou spoluvlastníky společných částí domu (§ 8 odst. 2), provedenou vlastníci jednotek mezi sebou převod podílů tak, aby spoluvlastnictví k pozemku odpovídalo spoluvlastnictví společných částí domu. Převod spoluvlastnického podílu k pozemku je součástí smlouvy o převodu jednotky (§ 6).

27. Podle § 30 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů s vlastnickým právem k jednotce je nerozlučně spjato spoluvlastnictví společných částí domu a spoluvlastnictví nebo jiné právo k pozemku.

28. Právní teorie při výkladu shora uvedených ustanovení vychází z koncepce preferující celistvost (jednotu) vlastnictví bytové jednotky a spoluvlastnictví, přičemž podílové spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku je zde toliko akcesorické k vlastnictví jednotky. Za akcesorické spoluvlastnictví domu s jednotkami a s pozemkem lze označit takový institut, kde s vlastnickým právem k jednotce jakožto vymezené části společné věci (společného domu) je neoddělitelně (právně i funkčně) spojeno zvláštní podílové spoluvlastnictví jiných vymezených částí téže společné věci, která jako předmět právních vztahů vznikem vlastnictví jednotek nezaniká, a také k pozemku, je-li vlastník jednotky podílovým spoluvlastníkem pozemku, přičemž jednotlivé komponenty náležející vlastníkům jednotlivých jednotek vytvářejí účelový celek a jejich samostatné vlastnictví a užívání není z povahy věci dost dobře možné. Spoluvlastnické podíly na společných částech domu a pozemku mají charakter právně nesamostatných věcí v právním smyslu. Vlastník jednotky proto nemůže se svými spoluvlastnickými podíly nakládat libovolně, je totiž limitován jednak právní úpravou vlastnictví jednotek, jednak povahou společných částí domu a pozemku a jejich účelovou vázaností na vlastnictví jednotek. Není možné, aby existovaly spoluvlastnické podíly ke společným částem domu a k pozemku odděleně od vlastnického práva k jednotce, a proto po celou dobu akcesorického spoluvlastnictví sledují právní i faktický osud jednotky ([právnická osoba], [tituly za jménem], O vlastnictví bytů a nebytových prostorů jakožto akcesorickém spoluvlastnictví a o některých otázkách s tím spojených, Právní rozhledy 7/2010, s. 229). Přes absenci superficiální zásady je tedy v zákoně o vlastnictví bytů patrná snaha respektovat povahu bytového spoluvlastnictví jako přídavného spoluvlastnictví, což se odráží v tom, že pozemek, respektive podíl na něm, je sice samostatným předmětem právních vztahů, jakmile je však v rukách jedné osoby sjednoceno vlastnictví jednotky a pozemku, tuto vlastnost pozemek (podíl) ztrácí a stává se jedním z předmětu komplexu bytového spoluvlastnictví. (§ 30 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).

29. Odvolací soud proto souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí ke své platnosti vyžadovala, aby obsahovala ujednání o kupní ceně a aby jako předmět převodu byla ve smlouvě vymezena bytová jednotka včetně svého akcesorického spoluvlastnictví, tedy včetně podílu na domě a podílu na zastavěném pozemku vzhledem k tomu, že po dokončení stavby domu se mělo v rukou žalovaného sjednotit vlastnictví pozemku, nově postaveného domu a po vymezení jednotek i vlastnictví těchto jednotek.

30. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s ohledem na argumentaci odvolatelky v řízení přezkoumal obsah příslušného článku II. smlouvy o smlouvě budoucí, který je předmětem odlišného výkladu smluvních stran.

31. Dle ustálené soudní praxe platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního jednání konkrétní práva a povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1548/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Použití zákonných výkladových pravidel směřuje k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy, které učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní jednání vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním jednání. V poměrech o. z. a s ohledem na postupně se rozvíjející judikaturu (posilující význam vůle jednajících osob před jazykovým projevem) i v poměrech obč. zák. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2061/08) je určující skutečná vůle (úmysl) jednajících a je třeba ji upřednostnit před jejím vnějším projevem. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil (NS sp. zn. 30 Cdo 2178/2016). Zároveň bylo nutné akcentovat zásadu, že výklad je třeba provést tak, aby na ujednání bylo možno pohlížet jako na ujednání platné než jako na neplatné (úmyslem účastníků je nepochybně sjednání platné smlouvy), je-li takový výklad možný. Text smlouvy je pouze prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4725/2015).

32. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně b) a žalovaný měli nepochybně zájem v budoucnu zrealizovat převod vlastnického práva k bytové jednotce, která měla v rámci stavebního záměru teprve vzniknout a která, po splnění podmínek dotačního programu nájemního bydlení, měla být vymezena jako samostatný předmět právních vztahů a na žalobkyni b) jako nájemce (a současně budoucí kupující) převedena. Za účelem realizace stavebního záměru byly soustředěny finanční prostředky z dotačního programu, od budoucích nájemníků (posléze vlastníků bytových jednotek) a od žalovaného, který k zastavění domem poskytl své pozemky a kterému zůstaly ve vlastnictví prostory, které nebyly předmětem privatizace (nebytový prostor). Po kolaudaci stavby domu byly bytové jednotky pronajaty na dobu 20 let budoucím kupujícím a po uplynutí vázací doby u těchto bytových jednotek dosud ve vlastnictví obce (žalovaného), mělo dojít k realizaci jejich převodu do vlastnictví osob, které byly druhou stranou smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž mezi účastníky této smlouvy vznikl spor o to, zda v době uzavření smlouvy zde byla vůle učinit předmětem převodu i podíl na zastavěném pozemku a zda cena ve smlouvě sjednaná je cenou konečnou, respektive zda v ní byla kalkulována cena podílu na pozemku.

33. Stran ujednání o kupní ceně lze uzavřít, že kupní cena byla stanovena konkrétní částkou a lhůtou k plnění v podobě dvou splátek a z textu smlouvy nevyplývá, že by v budoucnu měla být určena jinak, nebo že by měla být modifikována či doplňována. V tomto směru žádný z účastníků smlouvy ani nic neuváděl, ve smlouvě žádný odkaz na budoucí způsob vypořádání vztahů ohledně bytové jednotky a podílu na zastavěném pozemku obsažen nebyl. K dotazu odvolacího soudu žalovaný sdělil, že žalobkyně b) nebyla ze strany žalovaného, který smlouvu zjevně připravoval, nijak informována o tom, že by cena nebyla konečná a že v budoucnu by měla být ještě navýšena (konkrétně o cenu podílu na zastavěném pozemku). Dle žalovaného toto vyplývalo z textu smlouvy, v níž dle slovního vyjádření není podíl na zastavěném pozemku vymezen jako předmět budoucí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky. Tomu oponovala žalobkyně b) s tím, že s ohledem na koncepci neoddělitelnosti vlastnictví jednotky s vlastnictvím podílu na společných částech domu a pozemku a vzhledem ke slovnímu vyjádření ve smlouvě, že nemovitosti budou za konkrétní částku převedeny se všemi součástmi a příslušenstvím, se všemi právy, užitky a povinnostmi vyplývajícími z jejich vlastnictví, měla být jednotka převedena se vším, co k ní dle zákona patří, tedy včetně podílu na zastavěném pozemku.

34. Odvolací soud se proto zaměřil na výklad určitosti předmětu převodu na základě shora zmiňovaných výkladových pravidel. Přitom se patří uvést, že dle judikatury platí, že k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí je třeba dostatečná určitost (či alespoň určitelná formulace) předmětu plnění a podstatných náležitostí. Zákon vyžaduje, aby obsah smlouvy nebyl natolik neurčitý, že neumožňuje zjistit vůli stran, nebo jej nelze bez pochybností doplnit výkladem. Již v poměrech obč. zák. a silněji za účinnosti o. z. se judikatura kloní k podpůrnému výkladu ve prospěch platnosti smluv než k formálním důvodům pro jejich neplatnost. Současně však vyžaduje, aby již při uzavření smlouvy bylo jasné, jak bude předmět určen do budoucna, v případě smluv o smlouvě budoucí týkajících se bytových jednotek, zda je budoucí jednotka dostatečně specifikována, a zda je dostatečně zřejmé, že k jednotce náleží také podíl na společných částech domu a na zastavěném pozemku. Na smlouvu o smlouvě budoucí přitom nelze klást stejné nároky co do určitosti jako v případě samotné realizační smlouvy (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/14, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2147/2016). Podmínkou pro platnost smlouvy o smlouvě budoucí není ani stanovení konkrétního podílu na společných částech domu a na pozemku. Za dostačující je v tomto směru, vzhledem k tomu, že podíl na pozemku musí být roven podílu na společných částech domu, aby podíl byl určen odkazem na § 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů či jeho citací.

35. Mezi účastníky smlouvy nebylo sporu o tom, že mají za to, že ve smlouvě byla nezaměnitelně určena bytová jednotka a dům, ve kterém měla být tato jednotka v budoucnu vymezena jako samostatný předmět převodu, přičemž z textu smlouvy vyplývá, že rozhodující pro identifikaci jak bytové jednotky, tak domu jsou právě pozemky, na nichž měl být dům postaven vzhledem k tomu, že ve smlouvě absentuje konkretizace projektové dokumentace. I dle odvolacího soudu však bylo nepochybné, že se jednalo o záměr výstavby bytového domu na označených pozemcích žalovaného s tím, že po kolaudaci bude domem zastavěná část jednoho či některého z těchto pozemků oddělena, a to jednak pro účely zápisu stavby bytového domu do evidence katastru nemovitostí, a jednak za účelem možnosti v budoucnu zrealizovat převod vlastnictví k bytovým jednotkám, včetně akcesorických podílů na společných částech domu a na zastavěném pozemku, jak právní úprava při převodu jednotky předpokládala. Odvolací soud pochybuje, že úmyslem žalovaného (města) bylo v rozporu s právními předpisy (povinnost převádět bytovou jednotku i s podílem na zastavěném pozemku) převádět zastavěný pozemek na jinou, třetí osobu. Bytová jednotka pak byla identifikována číselným označením, plochou a podlažím dle projektové dokumentace vztahující se k domu, který byl zas identifikován pozemky, na nichž měl být dle projektové dokumentace vystavěn. Z uvedeného lze dovodit, že pokud se účastníci shodli, že na základě údajů ve smlouvě byla pro ně identifikovatelná bytová jednotka a podíl na společných částech domu, pak nelze než uzavřít, že v době uzavření smlouvy byl identifikovatelný (určitelný) i domem zastavěný pozemek, jehož podíl měl být podle právní úpravy neoddělitelnou součástí převodu vlastnictví bytové jednotky. Neobstojí proto námitky žalovaného stran nedostatečné identifikace zastavěného pozemku s odkazem na změnu výměry či tvaru parcel před a po jejich zastavění domem. Jak bylo uvedeno shora, označení zastavěného pozemku ve smlouvě o smlouvě budoucí nemuselo odpovídat označení, které právní předpisy vyžadují pro samotnou převodní smlouvu, neboť na rozdíl od ní smlouva o smlouvě budoucí není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Rozhodující bylo, aby bylo ze smlouvy o smlouvě budoucí zjistitelné, jaká část zemského povrchu (podíl na ní) má být předmětem budoucí smlouvy, a to splněno bylo (mělo jít o pozemek či pozemky označené ve smlouvě číslem parcelním, jejichž zastavěná část bude oddělena a tím nově geometricky určena a nově označena). Odvolací soud se dále zabýval s ohledem na shora uvedené, zda lze uzavřít, že podíl na zastavěném pozemku, byť dle právní úpravy je nezbytnou součástí převodu bytové jednotky, byl, s ohledem na slovní vymezení toho, co mělo být za kupní cenu získáno (převedeno), z převodu vyloučen. Smlouva výslovně uvádí, že žalobkyně b) za kupní cenu získá bytovou jednotku s poměrnou částí společných prostor domu, a to i včetně veškerých součástí a příslušenství (dle § 121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím jsou samostatné věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány), a dále včetně práv a povinností, které z vlastnictví bytové jednotky vyplývají. Z uvedeného textu dle odvolacího soudu vyplývá, že cílem obou stran bylo skutečně převést vlastnictví k bytové jednotce jako celku bez nutnosti jakéhokoliv dalšího vypořádávání vztahů k dané jednotce. Tomu, že by za 20 let, tedy v době, kdy měla být splněna kontraktační povinnosti, mělo dojít k vypořádání daného závazkového vztahu ještě ve vztahu k podílu na zastavěném pozemku, nic nenasvědčuje. Netypičnost použité slovní formulace při určení předmětu budoucího převodu pak odpovídá i konceptu vlastnictví bytové jednotky spočívající v tom, že faktický i právní osud podílu na zastavěném pozemku měl sledovat právní osud bytové jednotky a že povinností žalovaného vyplývající z vlastnictví jednotky byl právě i převod podílu na tomto pozemku. Důvodem, proč byla pro vymezení předmětu převodu použita netypická formulace, mohlo být i znění samotného ustanovení § 21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, podle něhož s vlastnictvím jednotky jsou spojena práva k pozemku. Jiné relevantní okolnosti, které by mohly zpochybňovat logičnost úvahy odvolacího soudu a které by odůvodňovaly, proč měl žalovaný vůli se odchýlit od právní úpravy převodu vlastnictví jednotky, nebyly tvrzeny. Z toho, že na výstavbu domu žalovaný poskytl pozemek (pozemky) a že pro výstavbu domu byly soustředěny finanční prostředky, nelze nic dovozovat směrem k tomu, jak byla kalkulována kupní cena bytové jednotky, že budoucí kupující byli s touto kalkulací seznámeni a byli si tak vědomi nutnosti v budoucnu provést ještě vypořádání daného závazku ve vztahu k podílu na zastavěném pozemku.

36. To vše jsou důvody, proč odvolací soud měl za to, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí a tedy předmětem budoucího převodu byla bytová jednotka spolu s podílem na společných částech domu a rovněž podílem na zastavěném pozemku.

37. Pokud si žalovaný nesplnil svoji kontraktační povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, shledal odvolací soud žalobou uplatněný požadavek na nahrazení projevu vůle za opodstatněný, a proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. přistoupil ke změně výroku I. napadeného rozsudku a projev vůle žalovaného nahradil.

38. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že s ohledem na shora uvedený závěr se již nezabýval tím, zda žalobkyni b) vznikl nárok na určení obsahu smlouvy o převodu vlastnictví jednotky podle § 1787 o. z.

39. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil podle § 224 odst. 2 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. k novému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní b) a žalovaným. Žalobkyně b) byla ve věci procesně úspěšná, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu těchto nákladů. Žalobkyni b) vznikly náklady v souvislosti se zaplacením soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a náklady v souvislosti se zastoupením advokátkou ve výši 10 200 Kč sestávající z odměny za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast při jednání) po 3 100 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, z náhrady hotových výdajů po 300 Kč ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Ostatních nákladů řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně b) vzdala.

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovaným bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. l o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. l o. s. ř., když žalobkyně b) byla v této fázi řízení procesně úspěšná. Vznikly jí náklady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč a náklady za zastoupení advokátkou, o jejichž výši bylo rozhodováno podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 pro úkony poskytnuté do tohoto data a ve znění účinném od 1. 1. 2025 pro úkony poskytnuté od tohoto data (Čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Náklady zastoupení ve výši 9 470 Kč se sestávají z odměny za odvolání ve výši 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5. advokátního tarifu) a z odměny za účast při odvolacím jednání ve výši 5 620 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5. advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (odvolání) a ve výši 450 Kč (účast při odvolacím jednání) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu - 750 Kč.

41. V návaznosti na to, že odvolací soud změnil výrok o věci samé, byl odklizen i výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně týkající se žalobkyně b). V platnosti však zůstal tento výrok ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným. K odvolaní žalobce a) odvolací soud tento výrok přezkoumal a shledal, že je zde důvod pro jeho změnu, nikoliv však vzhledem ke vznesené odvolací námitce, ale z důvodu, že vzhledem ke změně výroku o věci samé již neobstojí solidárně uložená povinnost k náhradě nákladů řízení. Žalobce a) vzal po zahájení jednání před soudem prvního stupně žalobu zpět a zavinil tak podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. zastavení řízení ve vztahu k jeho osobě a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve vztahu právě k žalobci a). Žalovanému městu vznikly v průběhu řízení před soudem prvního stupně náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátkou. Žalovaný není statutárním městem, a proto odkaz na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice zastupování statutárních měst advokáty je nepřiléhavý a při zvážení povahy a složitosti sporu zde není ani důvod považovat náklady právního zastoupení za neúčelně vynaložené. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve vztahu k žalobkyni b) nebyl úspěšný, avšak náleží mu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k žalobci a), přiznal odvolací soud žalovanému právo na náhradu poloviny nákladů právního zastoupení, které žalovanému vzniklo před soudem prvního stupně, tj. částku 6 650 Kč sestávající z odměny za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast při jednání u soudu prvního stupně) po 1 550 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, z náhrady hotových výdajů po 150 Kč ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 – 450 Kč, z náhrady za ztrátu času jízdou k soudu a zpět 2 půlhodiny po 50 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 – 100 Kč, z náhrady jízdného k soudu (dle údajů VTP) ve výši 296 Kč a z náhrady za 21 % DPH 1 154 Kč.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovaným bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. l o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. l o. s. ř., když žalobce a) nebyl s odvoláním do nákladového výroku úspěšný, a žalovanému v souvislosti s tímto odvoláním vznikly náklady právního zastoupení sestávají se z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 2 810 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, z náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a z náhrady za 21 % DPH ve výši 685 Kč, celkem 3 945 Kč. Jiné náklady odvolacího řízení nebyly shledány účelně vynaloženými, neboť odvolací jednání bylo nutno nařídit jen za účelem projednání odvolání do výroku o věci samé.

43. Lhůta k plnění náhrad byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně b) a zástupkyně žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení