22 CO 129/2022-357

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka obec rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo o zaplacení 515 199 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 3. 2022, č.j. 14 C 59/2010–314,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zamítl žalobu ohledně zaplacení 515 199 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Zdůvodnil, že žalobce se žalobou ze dne 25. 7. 2008 domáhal zaplacení částky 515 199 Kč s úrokem z prodlení od 23. 3. 2008 do zaplacení s tím, že pro žalovaného prováděl zajištění výkopových prací na domě žalovaného [adresa] v [obec], když práce provedla firma [právnická osoba], která žalobci vyúčtovala částku 474 247 Kč za zemní práce se splatností dne 14. 3. 2005 a částku 40 952 Kč za lomový kámen se splatností dne 7. 5. 2008 Tyto částky žalobce žalovanému přefakturoval fakturou ze dne 15. 3. 2008 splatnou 22. 3. 2008, ale žalovaný dlužnou částku přes upomínky neuhradil. Dle žalobce byla mezi účastníky uzavřena původní smlouva o dílo dne 20. 4. 2014 a po splnění této smlouvy žalovaný požádal o zajištění dalších prací – provedení celkové rekonstrukce svého domu [adresa] dle projektové dokumentace, podle níž mělo dojít k přebudování na kanceláře a školící sál pro účely podnikání žalovaného. Oba účastníci tak vystupovali jako podnikatelé. Další smlouva o dílo uzavřena nebyla, ale žalovaný měl proplácet faktury dalších dodavatelů, které mu žalobce předloží s tím, že žalobce objednával a zadával práce u [právnická osoba] [titul]. odsouhlasené žalovaným. Práce byly vykonávány v rozsahu a cenách dle výkazů a ceníku [právnická osoba] [titul]. Protože se mezi účastníky jedná o obchodněprávní vztah, není žalovaný nárok promlčen, neboť dle obchodního zákoníku je promlčecí lhůta čtyřletá a ke dni podání žaloby nedošlo k jejímu uplynutí.

3. Žalovaný žalobu odmítl jako zcela nedůvodnou s tím, že se žalobcem uzavřel jako fyzická osoba dne 20. 4. 2014 smlouvu podle občanského zákoníku bez ujednání ceny, a to o provedení jednoduchých prací - odstranění náletových dřevin a výkopové práce na domě žalovaného [adresa] v [obec]. Po splnění této smlouvy si žalobce bez vědomí žalovaného objednal další práce u [právnická osoba] [titul], která použitím těžké techniky způsobila žalovanému u jeho domu sesuvem svahu škodu, jejíž náhrady se žalovaný proti žalobci a [právnická osoba] [právnická osoba] domáhal v jiném soudním řízení. Dle žalovaného byly práce, které byly mezi účastníky skutečně sjednány, žalovaným žalobci zcela zaplaceny úhradou celkové částky 660 000 Kč. U [právnická osoba] [právnická osoba] si žalovaný žádné práce neobjednal, proto mu žádný závazek nevznikl. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného rovněž nevzniklo, neboť mu naopak vznikla uvedená škoda. Lomový kámen žalovanému nebyl dodán. Dle žalovaného se mezi účastníky jednalo vždy o občanskoprávní vztah, nikoliv o vztah obchodněprávní mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, když předmětné nemovitosti nebyly v podnikání žalovaného, ale byly ryze soukromým majetkem v tehdejším společném jmění manželů. Proto je třeba věc posoudit dle občanského zákoníku, podle něhož je žalovaný nárok promlčen, neboť posledním dnem lhůty k včasnému uplatnění byl den [datum].

4. Okresní soud podrobně zrekapituloval průběh řízení v této věci a také v řízeních skutkově a procesně souvisejících a odkázal na závěry předcházejícího rozhodnutí zdejšího krajského soudu v této věci. Na základě toho okresní soud uzavřel, že není dána překážka věci rozsouzené, neboť žalovaná pohledávka byla v insolvenčním řízení (vedeném proti žalovanému) dlužníkem popřena, proto ani po skončení insolvenčního řízení nemůže být upravený seznam pohledávek exekučním titulem a rozhodnutí v incidenčním sporu je závazné pouze pro insolvenční řízení, po jeho skončení závazné není a zejména není závazné pro osoby, která nebyly jeho účastníkem, tj. pro žalovaného. Okresní soud také poukázal na to, že k vznesené námitce věcné nepříslušnosti bylo v této věci pravomocně rozhodnuto (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č.j. Ncp 561/2010-65), že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy.

5. Dále okresní soud odkázal na průběh a obsah sporu o náhradu škody vedeném před ním pod sp.zn. 14 C 65/2007, v němž se žalovaný žalobou ze dne 21. 3. 2007 domáhal proti žalobci a [právnická osoba] [právnická osoba]. zaplacení náhrady škody ve výši 3 128 145 Kč s příslušenstvím s tím, že mu tito žalovaní způsobili škodu při provádění stavebních prací na domě [adresa] v [obec], které žalobce realizoval pomocí [právnická osoba] [právnická osoba]. Dle žalovaného došlo po použití těžké techniky ke zborcení jedné stěny domu, který poté musel být demolován, a dále k sesuvu půdy a poškození veřejné komunikace a sousedního pozemku. Dle žalovaného přitom on a žalobce vystupovali jako podnikatelé v rámci své podnikatelské činnost. Toto tvrzení žalovaného však žalobce ve sporu o náhradu škody sporoval s tím, že při odstraňování náletových dřevin nerozpoznal, že se bude jednat o podnikatelskou činnost žalovaného, namítal, že neměl živnostenské oprávnění na provádění stavebních prací, a měl za to, že ani z označení smluvních stran nelze obchodní závazkový vztah dovodit. Žalobce současně vznesl ke své obraně námitku promlčení s tím, že mezi účastníky se jednalo o vztah občanskoprávní, v němž došlo k promlčení žalovaného nároku na náhradu škody, neboť ke škodě došlo počátkem března 2005 a žaloba byla podána dne 22. 3. 2007 po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Okresní soud poukázal na to, že ve sporu o náhradu škody nebyla řešena věcná příslušnost soudu a rozsudek okresního soudu ze dne 13. 6. 2019 o zamítnutí žaloby byl dne 23. 1. 2020 potvrzen zdejším krajským soudem s tím, že bylo správně uzavřeno, že ke vzniku škody vybudováním opěrných zdí nedošlo, neboť jejich vybudování bylo pro rekonstrukci domu nutné tak jako tak. Krajský soud se proto již nevyjadřoval k dalším závěrům okresního soudu o tom, že mezi účastníky se jednalo o vztah podle občanského práva pro nesplnění obou podmínek pro jeho vznik jako relativního obchodu, jimiž je jednak postavení účastníků jako podnikatelů, a jednak skutečnost, že se vztah týká jejich podnikatelské činnosti, což musí být zřejmé již při vzniku vztahu. Při těchto závěrech okresní soud vycházel z toho, že žalovaný před stavebním úřadem vystupoval jako fyzická osoba a pro něho jako fyzickou osobu byl také určen příslušný projekt. Spolu s tím poukázal na to, že v písemné smlouvě o dílo ze dne 20. 9. 2004 projevili oba účastníci výslovně vůli, aby se řídila občanským zákoníkem, na který odkázali.

6. Okresní soud poté i v tomto řízení z písemné smlouvy o dílo ze dne 20. 9. 2004 zjistil, že žalovaný ji uzavřel jako objednatel a byl označen jménem a bydlištěm a žalobce ji uzavřel jako zhotovitel a byl označen jménem, bydlištěm, obchodním jménem, IČ, sídlem a odkazem na svůj živnostenský list. Předmětem plnění dle této smlouvy byly terénní úpravy u domu [adresa] v [obec] – odstranění trvalých i dočasných porostů včetně odvozu na skládku, zarovnání terénu, výkopové práce na drenáže kolem celého domu včetně zarovnání terénu. Práce měly být dokončeny do 31. 10. 2004 a cena sjednána nebyla s tím, že měla být vyfakturována po převzetí díla na uvedený účet [číslo] [bankovní účet], k němuž okresní soud ze svědecké výpovědi bratra žalobce [jméno] [příjmení] zjistil, že se jednalo o jeho účet, nikoliv o účet žalobce. Zjistil také, že v záhlaví smlouvy je uvedeno, že je uzavřena podle občanského zákoníku a že podpisy smluvních stran nejsou opatřeny razítkem ani uvedením IČ. Okresní soud současně vycházel z toho, že mezi účastníky se stalo nesporným, že po provedení prací, které byly sjednány v uvedené smlouvě ze dne 20. 9. 2004, pokračovaly vztahy mezi účastníky již mimo tuto smlouvu.

7. Dále okresní soud zjistil, že žalovaný dne 13. 12. 2004 žádal stavební úřad o povolení k odstranění stavby s tím, že se bude jednat o přestavbu a stavba bude sloužit pro firemní účely. Podepsán je jako soukromá osoba, bez uvedení IČ. V projektu na přestavbu je žalovaný uveden jako investor bez IČ. Zjistil také, že v návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k domu [adresa] na příslušný katastrální úřad ze dne 15. 11. 2004 jsou jako kupující uvedeni žalovaný a jeho manželka, kteří jsou rovněž uváděni jako účastníci v listinách vztahujících se ke stavebnímu řízení ohledně demolice domu.

8. Okresní soud dále zjistil obsah a průběh incidenčního sporu vedeného v rámci konkurzu na žalovaného u zdejšího krajského soudu pod sp.zn. [spisová značka]. Zjistil, že byl veden spor o pravost pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, tj. ve výši 515 199 Kč za provedené práce a dodávku lomového kamene, a to žalobcem proti insolvenčnímu správci žalovaného. V tomto sporu bylo pravomocně (rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 11. 12. 2018, č.j. [číslo jednací]) určeno, že žalobce má za žalovaným jako dlužníkem pohledávku ve výši 515 199 Kč, a to na základě shledaného obchodněprávního vztahu mezi podnikateli při podnikatelské činnosti z titulu bezdůvodného obohacení. Bylo uzavřeno, že žalovaný byl plátcem DPH a objekt, který byl rekonstruován, sloužil podnikatelské činnosti. Protože dle obchodního zákoníku je promlčecí doba čtyřletá, bylo uzavřeno, že pohledávka není promlčena a je dána bezdůvodným obohacením spočívajícím v dodání 99 tun lomového kamene na pozemek žalovaného. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla popřena pouze co do pravosti, nikoli do výše, zabýval se soud v tomto řízení pouze základem nároku, nikoliv výší bezdůvodného obohacení. Smlouvu o dílo ohledně provádění prací těžkou technikou neměl za prokázanou a uzavřel, že na vznik bezdůvodného obohacení nemá vliv sesuv půdy, k němuž došlo až po ukončení prací. Okresní soud zjistil také obsah výpovědi žalovaného jako svědka v tomto incidenčním sporu.

9. Dále okresní soud zjistil, že [právnická osoba] [právnická osoba] byla proti žalobci podána dne 10. 4. 2007 žaloba o zaplacení dlužné částky 515 199 Kč za provedené práce a dodávku lomového kamene na základě objednávky žalobce a ústně uzavřené smlouvy o dílo. Žalobě bylo pravomocně zcela vyhověno (rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 5. 6. 2008, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 4 Cmo 348/2008-145 a usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání ze dne 18.1.2011, č.j. 32 Cdo 5018/2009-178). Bylo shledáno, že mezi účastníky byla uzavřena řádná smlouva o dílo dle obchodního zákoníku, podle níž [právnická osoba] [titul] prováděla práce uvedenými stroji při rekonstrukci domu žalovaného [adresa] v [obec], a to odtěžení a odvoz zeminy a uložení lomového kamene. Kvalita prací nebyla vytýkána, žalobce dílo převzal a předal žalovanému, a to včetně lomového kamene. Okresní soud zjistil, že v tomto řízení byl žalovaný vyslýchán jako svědek a zjistil obsah jeho svědecké výpovědi. Zjistil také obsah výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a z výkazů [právnická osoba] [titul] zjistil, že jako objednatel prací je uveden žalobce.

10. Okresní soud také podrobně zjistil obsah konkrétních faktur vystavených žalobcem, žalovaným a [právnická osoba] [titul]. Zjistil, že žalobce měl živnostenské oprávnění na klempířství a opravu karoserií, výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona k oboru šití a opravy oděvů a dále oprávnění k šití a opravě oděvů. Zjistil, že oba účastníci byli plátci DPH. Zjistil také, že dle smlouvy ze dne [datum], ve znění dodatku ze dne 16. 10. 2002, v níž byl žalobce označen jako živnostník a žalovaný jako fyzická osoba, prováděl žalobce pro žalovaného práce na zateplení jiného domu.

11. Při právním posouzení okresní soud vycházel z § 261 odst. 1 obch.zák. (obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., účinného do 31. 12. 2013), podle něhož se o závazkové vztahy mezi podnikateli jedná, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Odkázal také na § 387 odst.1 a § 397 obch.zák., podle nichž se právo v obchodněprávním vztahu promlčí uplynutím čtyřleté promlčecí doby.

12. Dále okresní soud vycházel z právní úpravy § 100 odst. 1 a § 101 obč.zák. (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013), podle níž se právo z občanskoprávního vztahu promlčí, jestliže nebylo vykonáno ve stanovené promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Soud k promlčení přihlédne jen k námitce dlužníka. Jestliže se dlužník promlčení dovolá, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107 odst. 1 obč.zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se toto právo dle § 107 odst. 2 obč.zák. promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Bezdůvodným obohacením je v souladu s 451 obč.zák. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

13. Okresní soud dále vycházel ze závěrů podrobně citované judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně bezdůvodného obohacení a jeho rozsahu a dále ohledně vymezení obchodněprávních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Při posuzování toho, zda vztah účastníku je třeba dle obrany žalovaného právně posoudit podle občanského zákoníku nebo dle tvrzení žalobce podle obchodního zákoníku, okresní soud opakovaně poukázal rovněž na odlišná a měníce se tvrzení obou účastníků o povaze tohoto vztahu ve vedených soudních sporech (o náhradu škody a v incidenčním sporu o pravost pohledávky). Odkázal také na to, že v této věci bylo pravomocně a závazně rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o tom, že věcně příslušné k rozhodnutí sporu jsou okresní soudy, tedy vztah účastníků nebyl posouzen jako vztah mezi podnikateli. Dle citované judikatury Nejvyššího soudu však okresní soud zdůraznil, že soud i účastníci řízení jsou pravomocným usnesením o věcné příslušnosti nadřízeného soudu vázáni výlučně v řešené procesní otázce věcné příslušnosti dle výroku s tím, že je vyloučeno, aby tím byl vyjádřen závazný právní názor k tomu, jak má být žalovaný nárok posouzen meritorně. Současně okresní soud zdůraznil, že není vázán ani rozhodnutím v incidenčním sporu o pravost pohledávky. Proto dospěl k závěru, že v této věci je třeba charakter vztahu účastníků znovu přezkoumat a znovu posoudit. Poté okresní soud shledal, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle občanského zákoníku ve shodě s obranou žalovaného, nikoliv dle obchodního zákoníku dle tvrzení žalobce. Zdůvodnil, že přitom vycházel z charakteru vztahu účastníků a z toho, zda oba byli podnikatelé a závazek se týkal jejich podnikatelské činnosti, či zda naopak vůči sobě nevystupovali jako podnikatelé.

14. Současně k tomu okresní soud odkázal na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu k principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování s tím, že při rozhodování jiného sporu mezi týmiž účastníky by mělo být respektováno již jednou soudem zaujaté řešení příslušné předběžné otázky, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody, podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, pro odlišný právní závěr. Protože v dané věci zjistil, že názory různých soudů na předmětný vztah účastníků se liší, zdůvodnil, že jimi není vázán, ale musí se s nimi vypořádat. Zdůraznil, že sám již o této otázce rozhodoval jednak ve sporu mezi účastníky o náhradu škody, v němž vztah účastníků posoudil podle občanského práva s tím, že se věc netýkala podnikatelské činnosti účastníků, a jednak v této věci ve svém předcházejícím - odvolacím soudem zrušeném - rozsudkem, v němž vycházel zejména z postavení žalovaného, který ve stavebním řízení vystupoval jako fyzická osoba spolu s manželkou, a z toho, že původní smlouva mezi účastníky byla výslovně podřízena občanskému zákoníku a účastníci neuváděli vždy své IČ, resp. označení své osoby jako podnikatele. Okresní soud zdůvodnil, že nyní v této věci přihlédl také k postavení žalobce, který byl řádně vyzván a poučen o své povinnosti v potřebném rozsahu tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti k postavení účastníků jako podnikatelů a ke vztahu závazku k předmětu jejich podnikatelské činnosti. Okresní soud uzavřel, že bylo prokázáno, že oba účastníci byli podnikatelé, ale zdůraznil, že žalobce pouze ve zjištěném rozsahu svého živnostenského oprávnění, tj. pro klempířské práce a šití oděvů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl za to, že právě postavení žalobce jako zhotovitele je určující pro posouzení, zda se jedná o vztah podřazený pod obchodní právo. Platí však, že podstatou vztahu nemusí být výhradně předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku, neboť obchodnímu právu je podřízen i vztah, který s předmětem podnikání pouze souvisí. V dané věci měl za to, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by objednávání výkopových prací, odvoz zeminy a odpadu na skládku a dodání lomového kamene jakkoli souviselo se šitím oděvů nebo klempířstvím, což měl za to, že ani není možné. Proto dle okresního soudu není dán důvod ke změně jeho stanoviska ohledně aplikace občanského práva, k čemuž nebyly ani předloženy žádné nové a přesvědčivější argumenty.

15. Proto okresní soud v dané věci vycházel z toho, že [právnická osoba] [právnická osoba] byla žalobci vyfakturována částka 479 181 Kč se splatností 14. 3. 2005 a částka 36 018 Kč se splatností 27. 4. 2005. Žalobce měl tyto částky vyúčtovat žalovanému jako součást své odměny za činnost, kterou pro žalovaného prováděl mimo smlouvu o dílo a mohl tak učinit hned následující den po splatnosti uvedených faktur, neboť v tomto okamžiku mu vznikla povinnost faktury zaplatit a on tedy zjistil, že se na jeho úkor žalovaný mohl bezdůvodně obohatit. Takové zjištění tedy žalobce mohl promítnout do faktury, kterou žalovanému za svoji práci vystavil (na 300 000 Kč), což však neučinil. Práce na stavbě žalovaného pak probíhaly do 14. 2. 2005, resp. maximálně do 15. 2. 2005. Okresní soud shledal, že však není rozhodné, kdy žalobce žalovanému vystavil fakturu, ale je rozhodné, kdy došlo k tvrzenému obohacení žalovaného. Obohacení žalovaného pak je objektivní stav, který mohl být realizován pouze pracemi [právnická osoba] [právnická osoba], tedy posledním možným okamžikem zvýšení majetku žalovaného byl den 15. 2. 2005. Objektivní tříletá promlčecí doba proto dle okresního soudu v souladu s citovanou rozhodnou úpravou občanského zákoníku skončila dne 15. 2. 2008 a subjektivní dvouletá promlčecí doba skončila dne 14. 3. 2007, resp. 27. 4. 2007. Protože žaloba v dané věci byla podána až dne 15. 7. 2008 (v rámci řízení o zaplacení stejné částky 515 199 Kč, které se proti žalobci domáhala [právnická osoba] [právnická osoba]), uzavřel okresní soud, že žalobou uplatněný nárok je promlčený, neboť žaloba byla podána až po uplynutí tříleté promlčecí doby dle občanského zákoníku.

16. Nad rámec uvedených závěrů okresní soud dodal, že ani v případě, že by vztah účastníků bylo možné posoudit podle obchodního práva, by nebyly dány důvody pro vyhovění žalobě. Dle okresního soudu by v takovém případě nebyla ze strany žalobce v podrobně zdůvodněném potřebném rozsahu splněna povinnost tvrzení a důkazní, a proto by nebylo možné zjistit rozsah bezdůvodného obohacení (zejména rozsah a případné znalecké ocenění prací, které byly na stavbě žalovaného provedeny bezesmluvně a které vedly ke zvýšení nebo nesnížení majetku žalovaného, a tyto odlišit od prací a plnění, které probíhaly podle původní písemné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky a které žalovaný žalobci zaplatil, resp. dle své obrany přeplatil). Okresní soud zdůraznil, že pro určení výše bezdůvodného obohacení v dané věci není rozhodné, jakou částku vyúčtovala žalobci k zaplacení [právnická osoba] [právnická osoba], ale rozhodný je rozdíl v hodnotě věci před úpravou a po ní, když měl za to, že bylo prokázáno, že lomový kámen byl dodán. Okresní soud uzavřel, že v dané věci není vázán výší zjištěné pohledávky v incidenčním sporu, a zdůraznil, že bezdůvodné obohacení je třeba zkoumat k okamžiku, kdy k němu došlo, nikoli k okamžiku, kdy se o věci rozhoduje. Uvedl, že v dané věci by bylo nutné také zjistit, jakými pracemi a dodávkami se žalovaný skutečně obohatil a jaké práce naopak vedly k poškození jeho domu a okolí. Žalobcem namítanou judikaturu, podle níž je bezdůvodným obohacením cena určená v případně neplatné smlouvy o dílo a nikoliv výsledné zhodnocení majetku obohaceného, okresní soud odmítl jako nepřiléhavou s tím, že se nejedná o případ neplatné smlouvy, ale o případ neexistující smlouvy o dílo, kdy rozsah prací byl nejasný, cena nebyla sjednána, vztah účastníků byl značně neformální. K tomu zdůraznil, že rozsah bezdůvodného obohacení má odpovídat míře majetkového prospěchu obohaceného, nikoli újmě, již utrpěl ochuzený. Proto ani při vypořádávání plnění z neplatné či zrušené smlouvy o dílo nemá zhotovitel právo na kompenzaci fakticky vynaložených nákladů, ale pouze na vydání částky, o niž se nesnížil majetkový stav příjemce plnění, ač by se tak muselo stát, pokud by si za běžných tržních podmínek měl opatřit srovnatelné výkony.

17. Ze všech uvedených důvodů okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl s tím, že nebylo možné zjistit, v jaké výši se žalovaný případně obohatil, a pokud by se obohatil, shledal žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčené.

18. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalovaný byl ve věci úspěšný, ale náklady řízení nepožadoval. Proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že oba účastníci byli v dané věci osvobozeni od soudních poplatků, okresní soud zdůvodnil, že v souladu s § 148 odst. 1 o.s.ř. nerozhodoval o nákladech státu (odměně ustanoveného zástupce).

19. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který plně setrval na svých tvrzeních a námitkách přednesených před okresním soudem. Proto měl za to, že okresní soud nesprávně uzavřel, že žalovaný nárok je promlčen či že jeho skutková tvrzení a důkazní návrhy nejsou nedostatečné. Namítl, že soudy se již šestkrát zabývaly povahou předmětného právního vztahu mezi účastníky. Ve sporu [právnická osoba] [právnická osoba] proti žalobci i v insolvenčním řízení žalovaného bylo i vyššími soudními instancemi shodně uzavřeno, že se jedná o vztah podnikatelský a obchodní. V souladu s tím také žalobce zahájil i toto řízení podáním žaloby u věcně příslušného krajského soudu. Na základě stejných důkazů se však okresní soud nesprávně od tohoto právního posouzení odklonil. K tomu žalobce také zdůraznil, že žalovaný ani v insolvenčním řízení při přezkumném jednání vědomě nepopřel výši žalované pohledávky, ale pouze její pravost. V incidenčním sporu pak bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce předmětnou pohledávku proti žalovanému má, a to z titulu bezdůvodného obohacení z podnikatelského (obchodněprávního) vztahu mezi účastníky, v němž k promlčení pohledávky nedošlo, když zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaný na výkony [právnická osoba] [právnická osoba] žalobci cokoliv uhradil. Na základě stejných dokladů a stejných živnostenských oprávnění dospěly soudy v insolvenčním řízení k závěru o oboustranném podnikatelském vztahu mezi účastníky, nikoliv o vztah občanskoprávním, a to oproti okresnímu soudu, který nesprávně v této věci k závěru opačnému, a proto také nesprávně vycházel z tříleté promlčecí lhůty a nesprávně shledal žalovaný nárok promlčený. Dle žalobce je zcela paradoxní a nežádoucí, aby vedle sebe paralelně existovala dvě pravomocná soudní rozhodnut o téže pohledávce, tj. aby jednou bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná pohledávka žalobce proti žalovanému existuje, a podruhé bylo rozhodnuto zcela opačně. Důvody, pro které se okresní soud rozhodl nerespektovat právní názory insolvenčních soudů jsou nepřesvědčivé, neboť poukazují na odchýlení se okresního soudu od jeho vlastního jednou vyjádřeného stanoviska (v řízení o náhradu škody), které však ani nebylo odvolacím soudem potvrzeno. Oproti tomu jsou závěry insolvenčních soudů řádně odůvodněny a založeny na výsledcích stejného dokazování. Okresní soud také nesprávně znovu poukazuje na rozhodnutí o věcné příslušnosti, přestože již zdejší krajský soud jako odvolací uzavřel, že takové hodnocení procesního rozhodnutí je zcela irelevantní a nelze jej použít pro věcné posouzení toho, zda vztah mezi účastníky byl či nebyl obchodněprávní. Žalobce zdůraznil svá tvrzení o tom, že žalovaný byl stejně jako on podnikatel, plátcem DPH, vedl účetnictví, dokonce zaměstnával zaměstnancem a dům měl sloužit k podnikatelským účelům. Okresní soud tedy v dané věci sice ustoupil od závěru, že žalovaný nebyl podnikatel, ale nesprávně nově zpochybnil podnikatelské postavení žalobce, přestože i žalobce byl živnostník, plátcem DPH, dával daňová přiznání a na všech dokumentech, smlouvách, účetních dokladech, kvitancích i fakturách se vždy označoval jako podnikatel a uváděl své IČO, čímž v souladu s citovanou konkrétní ustálenou judikaturou dával najevo, že jde z jeho strany o vztah podnikatelský. U žalobce se také jednalo o jediný zdroj jeho obživy a okresní soud pochybil, pokud neuvedl, co vlastně žalobce dělal, pokud nepodnikal, tj. jak klasifikuje jeho činnost, při které za provedenou práci pro odběratele nepobíral mzdu, ale účtoval a fakturoval, podával k tomu jako živnostník přiznání k dani z příjmu i k DPH, kterou odváděl, a jeho odběratelé činili totéž. Žalobce také zdůraznil, že žalovaný jako svědek vždy popřel, že by žalobci za činnost [právnická osoba] [právnická osoba] cokoliv uhradil, neboť namítal, že tyto práce neobjednal a byla mu způsobena škoda. Opačná tvrzení žalovaného v tomto řízení jsou proto nová, zcela účelová a neprokázaná a okresní soud z nich nesprávně vycházel, aniž by žalovaného vyzval k předložení potřebných důkazů. Okresní soud proto nesprávně po žalobci požaduje negativní důkazy k tomu, že v zaplacených zálohách ze strany žalovaného nejsou zahrnuty i platby za činnost [právnická osoba] [právnická osoba], přestože důkazní břemeno je zcela na straně žalovaného. Žalobce rovněž poukázal na to, že u [právnická osoba] [právnická osoba] práce objednal až dne 6. 1. 2005 a tato společnost své výkony poprvé vyfakturovala dne 28. 2. 2005, tedy dříve tato společnost, tj. ani žalobce nepožadovali žádné placení a žalovaný tedy žádné zálohy či jiné platby nehradil. Žalobce měl za to, že v souladu s výzvou a poučením okresního soudu řádně a úplně splnil povinnosti tvrzení a důkazní. Namítl, že ohledně dodání lomového kamene se okresní soud nesprávně odchýlil i od vlastních závěrů, které přijal ve věci náhrady škody, podle nichž byl lomový kámen navezen dne 15. 2. 2005. Žalobce rovněž trval na tom, že výši bezdůvodného obohacení je třeba určit dle jím namítané ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tj. podle ocenění nákladů za obdobná plnění v daném místě a čase, vez ohledu na to, že výkony byly realizovány bez právního důvodu. Proto žalobce trval na podání navrženého znaleckého posudku ohledně tržního ocenění prokázaných výkonů [právnická osoba] [právnická osoba] dle jejích vystavených faktur s tím, že efekty jejích výkonů, které žalobce pro žalovaného s jeho vědomím a souhlasem objednal, se promítly výlučně v majetkové sféře žalovaného. Dle judikatury Ústavního soudu se žalobce dovolával spravedlivého rozhodnutí tak, jak bylo vydáno v insolvenčním řízení, když měl za to, že okresní soud nesprávně hledá stále nové důvody pro zamítnutí žaloby, nesprávně přebírá iniciativu a vystupuje jako právní zástupce žalovaného, včetně toho, že uplatňuje výraznou disproporci v nárocích na důkazní úroveň vůči žalobci a žalovanému. Namítl pravomocný závěr řízení o náhradu škody, podle něhož žalovanému žádná škoda činností [právnická osoba] [právnická osoba] nevznikla, a proto měl za to, že okresní soud nesprávně znovu uvádí úvahy o pracích, které měly vést k poškození domu a okolí, když žalobce s obdobnou obranou ve sporu se [právnická osoba] [právnická osoba] neuspěl. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, příp. změnu rozsudku a vyhovění žalobě.

20. Žalovaný odvolací námitky žalobce zcela odmítl a navrhl potvrzení napadeného rozsudku okresního soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Měl za to, že okresní soud rozhodl věcně správně a v souladu s pokyny zdejšího odvolacího soudu dle předcházejícího zrušujícího usnesení. Namítl, že s odvolacími námitkami žalobce se již zabýval okresní soud a náležitě se s nimi vypořádal. Uvedl, že tím, že žalovaný v insolvenčním řízení popřel důvod předmětné pohledávky, nemůže obstát mylný závěr žalobce o tom, že se na pohledávku mělo nahlížet, jako by ji žalovaný uznal. Naopak okresní soud přiléhavě a správně zhodnotil smysl, význam a účel rozhodnutí insolvenčního soudu v incidenčním řízení. Oproti odvolacím námitkám žalobce v dané věci dle žalovaného nic nenasvědčuje tomu, že příjmy od žalovaného prošly účetnictvím žalobce jako podnikatele. Bylo prokázáno, že žalovaný žalobci uhradil prokázané platby od září 2004 do března 2005, tedy ve stejném období, kdy probíhaly práce [právnická osoba] [právnická osoba]. Žalovaný pak nevěděl, na co žalobce přijaté platby použije, když žalobce ani nikdy nespecifikoval své výkony či cenu za ně. Proto okresní soud správně žalobce vyzval k řádnému splnění jeho procesní povinnosti tvrzení a důkazní, aby bylo možné zjistit, jakou činností mělo dojít k bezdůvodnému obohacení. Žalobce však tyto procesní povinnosti nesplnil. Okresní soud správně vycházel také z toho, že výše bezdůvodného obohacení by odpovídala tomu, o co se zhodnotil majetek žalovaného, tj. rozdílu mezi tržní cenou věci před úpravou a po ní, což potvrzují i žalobcem namítaná rozhodnutím Nejvyššího soudu. Z důvodu promlčení tak byla podaná žaloba správně v celém rozsahu zamítnuta, a to spolu s uvedením i dalších důvodů pro její zamítnutí. Žalovaný také zdůraznil, že vztah mezi účastníky je zcela odlišný od vztahu mezi žalobcem a [právnická osoba] [právnická osoba]., neboť se nejedná o vztah smluvní, ale z bezdůvodného obohacení.

21. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přihlížel jak k vzneseným odvolacím námitkám, tak k důvodům v odvolání neuvedeným. Poté krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné 22. K odvolacím námitkám žalobce krajský soud nejprve uvádí, že již ve svém předcházejícím usnesení se k jeho odvolání dostatečně vypořádal s veškerými namítanými procesními otázkami, zejména s tím, že v dané věci není dán žádný nedostatek podmínek řízení, tj. ani překážka věci pravomocně rozhodnuté, a dále také s tím, že ve věci jednal a rozhodoval pravomocně určený věcně příslušný okresní soud, což však nemá žádný vliv na meritorní rozhodnutí o žalovaném nároku, tj. na skutkové a právní posuzování věci samé dle podané žaloby, včetně toho, že ani výše žalovaného nároku nebyla mezi účastníky závazně stanovena, a to ani rozhodnutím insolvenčního soudu v namítaném incidenčním sporu o pravost (nikoliv výši) žalované pohledávky. Okresní soud v dalším řízení zcela v souladu s těmito již vyslovenými a závaznými právními závěry postupoval, a proto správně shledal, že je oprávněn i povinen v této věci samostatně posoudit žalovaný nárok po skutkové i právní stránce a podle svých vlastních závěrů ve věci rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, když přitom je povinen se náležitě vypořádat s odlišnými závěry i námitkami účastníků. Okresním soudem opakovaně zmiňované závěry či odkazy na předcházející soudní rozhodnutí, ať již v této věci či v řízení souvisejících, tak jsou nadbytečné, což však nemělo vliv na rozhodnutí ve věci samé.

23. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud v dané věci provedl v potřebném rozsahu řádné dokazování, na jehož základě správně zjistil rozhodné skutečnosti a učinil potřebné skutkové závěry. Okresní soud také vycházel ze správné a přiléhavé právní úpravy i ustálené soudní judikatury. Krajský soud poté shledal věcně správný také závěr okresního soudu o tom, že mezi účastníky se jedná právní vztah z titulu bezdůvodného obohacení, který vznikl (měl vzniknout) poskytnutím v žalobě vymezeného plnění bez právního důvodu, když žalobce, který jako oprávněná osoba plnil a na jehož úkor mělo k bezdůvodnému obohacení dojít, se domáhá proti žalovanému vydání peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, které tak měl žalovaný získat. K poskytnutí plnění bez právního důvodu mělo dle prokázaného skutkového stavu i nesporných tvrzení účastníků dojít v době od října 2004 do 15. 2. 2005, a proto okresní soud správně uzavřel, že právní vztah mezi účastníky se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 Okresní soud také v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nejprve posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení, když nárok byl v této věci uplatněn žalobou ke dni 25. 7. 2008. Proto okresní soud správně uzavřel, že je rozhodné, zda se právní vztah mezi účastníky řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (obč.zák.) či obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. (obch.zák.). Přiléhavě zdůvodnil, že v případě občanskoprávního vztahu se promlčecí doba žalobou uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu řídí § 451 a násl. obč.zák. ve spojení s § 100 a násl. obč.zák., tj. zejména správně citovaným § 107 obč.zák., a proto je (objektivní) promlčecí doba maximálně tříletá a běží ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. K tomu krajský soud dodává, že dle prokázaného skutkového stavu se v dané věci nejedná o bezdůvodné obohacení úmyslné, což ani žalobce netvrdil, a proto je dle § 107 odst. 2 obč.zák. vyloučena objektivní promlčecí doba desetiletá. V případě, že by vztah mezi účastníky byl vztahem obchodněprávním, okresní soud správně vycházel z toho, že platí úplná a speciální právní úprava obchodního zákoníku (zejména dle § 387 a § 397 obch.zák.), podle níž je promlčecí doba čtyřletá. Počátek této čtyřleté promlčecí doby se pak řídí § 391 odst. 1 obch.zák., tj. počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být objektivně uplatněno u soudu, což je den, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a kdy současně mohlo být požadováno jeho vydání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 1097/2005 ze dne 26. 9. 2006 sp.zn. 33 Odo 671/2005 ze dne 25.1. 2007 a rozsudek velkého senátu sp.zn. 31 Cdo 3881/2009 ze dne 9. 10. 2013).

24. Z prokázaného skutkového stavu vyplývá a žádný z účastníků ani nesporoval, že k žalovanému bezdůvodnému obohacení mělo dojít poskytnutím plněním ze strany žalobce (prostřednictvím výkonů [právnická osoba] [právnická osoba]) v době od října 2004 do 15. 2. 2005, tj. nejpozději ke dni 15. 2. 2005 žalobce poskytl a žalovaný na předmětných nemovitostech přijal bez z právního důvodu poskytnuté plnění, čímž došlo, resp. mělo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, tj. ke vzniku práv a povinností mezi účastníky, které z něho vyplývají (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2758/2006 ze dne 14. 8. 2007 či sp.zn. 28 Cdo 1374/2018 ze dne 16. 7. 2018). Proto krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že k žalovanému bezdůvodnému obohacení mohlo dojít nejpozději ke dni 15. 2. 2005, od něhož (případně ode dne následujícího, kdy mohla být učiněna výzva k jeho vydání) proto počala běžet (objektivní) promlčecí doba, a to dle občanského zákoníku tříletá a dle obchodního zákoníku čtyřletá. Proto je v souladu s procesními stanovisky účastníků zřejmé, že v případě občanskoprávního vztahu mezi účastníky byla v dané věci žaloba ke dni 25. 7. 2008 podána až po uplynutí tříleté promlčecí doby, tj. námitka promlčení je důvodná a žalovaný nárok nelze přiznat (§ 100 odst. 1 obč.zák.). V případě obchodněprávního vztahu mezi účastníky však k uplynutí čtyřleté promlčecí doby ke dni podání žaloby nedošlo, proto námitka promlčení není důvodná a případnému přiznání žalovaného nároku nebrání.

25. V souladu s tím okresní soud správně vycházel z právní úpravy tzv. relativních obchodně závazkových vztahů dle § 261 odst. 1 obch.zák. a z citovaných relevantních a nadále použitelných závěrů ustálené soudní judikatury. Na základě této právní úpravy okresní soud správně shledal, že obchodněprávní vztah nebyl mezi účastníky prokázán, a proto správně uzavřel, že z titulu tvrzeného plnění bez právního důvodu mohl mezi účastníky vzniknout pouze vztah občanskoprávní. Ve shodě s okresním soudem krajský soud zdůrazňuje, že pro vznik obchodněprávního vztahu (tzv. relativního obchodu), který se vedle obecné a subsidiární právní úpravy občanského zákoníku řídí také speciální právní úpravou obchodního zákoníku dle § 261 odst. 1 obch.zák., je nutné, aby se jedlo o závazkový vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Nejsou-li současně splněny všechny takto obchodním zákoníkem stanovené podmínky, jedná se závazkový vztah, na který se speciální úprava obchodního zákoníku nevztahuje a který se řídí obecnou úpravou zákoníku občanského jako vztah občanskoprávní. V dané věci vznik obchodněprávního vztahu mezi účastníky tvrdil žalobce, který proto byl okresním soudem správně poučen a vyzván ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní. Okresní soud k rozhodným skutečnostem provedl v potřebném rozsahu dokazování, když správně vycházel z toho, že dle citované právní úpravy není postačující zjištění a závěr o tom, že oba účastníci byli podnikatelé. K tomu musí přistoupit další rozhodná skutečnost, a to že v době vzniku závazkového vztahu bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se oboustranně týká podnikatelské činnosti účastníků. V souladu s judikaturou, na kterou přiléhavě odkázal okresní soud i žalobce, není pro takové (soukromoprávní) posouzení rozhodný obsah či rozsah (veřejnoprávního) živnostenského oprávnění. Zároveň postačuje, aby s podnikatelskou činností byla dána souvislost, avšak musí být dána oboustranně, tj. jak s podnikatelskou činností žalobce, tak s podnikatelskou činností žalovaného, a zároveň taková oboustranná souvislost musí být – s přihlédnutím ke všem okolnostem – zřejmá (právě a již) při vzniku závazkového vztahu. Proto nelze přisvědčit závěru okresního soudu, že by mohlo být určující (pouze) postavení žalobce jako zhotovitele. Naopak dle uvedených závěrů platí, že pro vznik obchodněprávního vztahu mezi účastníky musely být v dané věci prokázány a shledány takové konkrétní okolnosti, z nichž již v době vzniku právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení, tj. nejpozději ke dni 15. 2. 2005, bylo zřejmé, že poskytnutí, resp. přijetí předmětného plnění bez právního důvodu se týkalo podnikatelské činnosti jak žalobce, tak žalovaného, resp. že s podnikatelskou činností obou účastníků souviselo. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že taková oboustranná souvislost s podnikatelskou činností účastníků k rozhodnému datu vzniku právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení nebyla prokázána a nelze ji dovodit.

26. Oproti závěrům okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že ze žádných prokázaných, resp. mezi účastníky nesporných konkrétních skutečnostní nelze k rozhodnému datu vzniku právního vztahu mezi účastníky, tj. nejpozději ke dni 15. 2. 2005, dovodit jakoukoliv souvislost s podnikatelskou činností žalovaného. Bylo prokázáno a bylo nesporné, že v rozhodné době žalovaný byl podnikatelem s podnikatelskou činností v oblasti výpočetní techniky. Nemovitosti, na nichž žalobce bez právního důvodu poskytoval plnění, jímž mělo nejpozději ke dni 15. 2. 2005 dojít k bezdůvodnému obohacení a tím ke vzniku závazkového vztahu mezi účastníky, byly v rozhodné době nesporně ve společném jmění manželů – žalovaného a jeho manželky dle návrhu na vklad do katastru do nemovitostí podaného v rozhodném období dne 15. 11. 2004. Žalovaný a jeho manželka byli také nesporně účastníky stavebního řízení, v němž žalovaný podal dne 13. 12. 2004 žádost o povolení k odstranění stavby předmětného domu [adresa]. Oproti námitkám žalobcem má krajský soud za to, že ani z těchto konkrétních skutečností nelze dovodit žalobcem tvrzenou souvislost s tehdejší podnikatelskou činností žalovaného v oblasti výpočetní techniky, která by byla dána již v rozhodné době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení mezi účastníky, tj. od října 2004 do 15. 2. 2005. Z prokázaných konkrétních skutečnosti i tvrzení žalobce pouze vyplývá, že žádost žalovaného byla teprve ve stavebním řízení podána a že směřovala k zamýšlenému, tj. teprve budoucímu a plánovanému využití až následně vzniklé stavby k podnikatelské činnosti žalovaného. Z těchto konkrétních okolností nelze dle krajského soudu usuzovat na žádné konkrétní okolnosti, které by již v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení od října 2004 do 15. 2. 2005 zjevně nasvědčovaly tomu, že přípravné venkovní úpravy nemovitostí dle podané žaloby mají souvislost s tehdy vyvíjenou podnikatelskou činností žalovaného v oblasti výpočetní techniky. Dle krajského soudu nelze přisvědčit takto široce pojímané„ zřejmé“ souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného, a to ani s odkazem na závěry citované judikatury.

27. Krajský soud dále shledal, že přisvědčit nelze ani žalobcem namítanému čerpání podnikatelského úvěru ze strany žalovaného na provedení předmětné stavby, neboť i dle tvrzení žalobce k němu nedošlo v rozhodné době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení mezi účastníka, tj. od října 2004 do 15. 2. 2005, ale (ve shodě s veřejně přístupnými zápisy v insolvenčním rejstříku žalovaného) až následně v prosinci 2005. Vyloučena je také možná relevance žalobcem namítaných písemností či dokladů (faktur či kvitancí) vystavených žalovaným s uvedením jeho podnikatelského označení. Z těchto listinných důkazů je v souladu s tvrzením žalobce zřejmé, že byly vystaveny až následně, nikoliv v rozhodné době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení mezi účastníky, a zároveň z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaným vystavené doklady o zaplacení se bezdůvodného obohacení dle podané žaloby vůbec netýkaly a týkat nemohly, neboť v rámci žalovaného bezdůvodného obohacení nebylo dle tvrzení žalobce žalovaným ničeho zaplaceno.

28. Krajský soud naopak shledal, že okresní soud na základě prokázaných konkrétních okolností správně přihlédl k tomu, že jak dle smlouvy ze dne 15. 5. 2002 ve znění dodatku ze dne 16. 10. 2002, tak dle časově bezprostředně předcházející písemné smlouvy ze dne 20. 9. 2004 žalobce pro žalovaného vyvíjel svoji podnikatelskou činnost nikoliv jako pro podnikatele v souvislosti s jeho podnikatelskou činnosti v oblasti výpočetní techniky, ale jako pro (soukromou, nepodnikatelskou) fyzickou osobu, tj. v občanskoprávním (nikoliv obchodněprávním) vztahu, který byl ostatně pro časově bezprostředně předcházející období až do října 2004 mezi účastníky také písemně a výslovně ve smlouvě sjednán, včetně toho, že obsahem tohoto bezprostředně předcházejícího smluvního vztahu účastníků bylo provádění prací žalobcem pro žalovaného na stejném místě a stejných nemovitostech. Krajský soud proto na základě řádně prokázaných konkrétní okolností dané věci ve shodě s okresním soudem uzavřel, že v dané věci nebyly prokázány, ani nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, na jejichž základě by již v rozhodné době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení (od října 2004 do 15. 2. 2005) bylo mezi účastníky zřejmé, že se tvrzená činnost žalobce bez právního důvodu týká či jakkoliv souvisí s podnikatelskou činností žalovaného. Pro tento nedostatek je v dané věci vyloučeno, aby vztah mezi účastníky byl posouzen jako obchodněprávní. Proto by žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohl být dán jen z titulu občanskoprávního vztahu mezi účastníky, v jehož rámci však byl žalovaný nárok ke dni podání žaloby již promlčen z důvodu uplynutí nejzazší objektivní tříleté promlčecí doby. Okresní soud z tohoto důvodu správně rozhodl o zamítnutí žaloby, aniž bylo potřeba se dále zabývat dalšími závěry, které proto krajský soud již nijak nepřezkoumával.

29. K námitkám žalobce ohledně nežádoucí nejednotnosti soudního rozhodování krajský soud dodává, že nejednotnost nemůže být založena soudním rozhodnutím ve sporu mezi žalobcem a [právnická osoba] [právnická osoba], neboť jeho předmětem byl samostatný a zcela skutkově i právně odlišný nárok mezi žalobcem jako objednatelem a uvedenou společností jako zhotovitelem založený mezi nimi uzavřenou smlouvou o dílo. Ohledně v této věci tvrzeného bezdůvodného obohacení mezi účastníky tedy bylo dosud před soudem jednáno a rozhodnuto pouze v incidenčním sporu o pravost pohledávky, který byl veden v rámci insolvenčního řízení na majetek žalovaného. K tomuto incidenčnímu sporu pak již bylo v této věci zdůvodněno, že má svůj právní význam, důvod i dopad právě a jen mezi jeho účastníky a jen pro účely vedeného insolvenčního řízení. Proto z něho není možné ani dovozovat žádné pravomocné, exekuční či jinak závazné dopady pro vztah mezi účastníky tohoto řízení, v němž byly přijaté skutkové a právní závěry náležitě zdůvodněny. Krajský soud proto uzavřel, že postup a rozhodnutí soudu v této věci nelze považovat za zásah do chráněných práv na zachování právní jistoty, náležité soudní ochrany a spravedlivého procesu.

30. Ze všech uvedených důvodů krajský soud citovaný rozsudek okresního soudu v celém rozsahu potvrdil jako věcně správný dle § 219 o.s.ř., neboť shledal, že také o náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl správně, na základě úplných a správných závěrů skutkových i právních.

31. Dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud shledal, že v odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci. Žalovanému však ani v řízení před odvolacím soudem žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznáno.