22 CO 159/2022-191

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení , titul sídlem adresa o uložení povinnosti uvést pozemek do původního stavu a o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. března 2022, č. j. 9 C 83/2020-155, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2022, č. j. 9 C 83/2020-174,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku I. a v závislém výroku IV. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 182 809 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 443 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Česká republika nemá vůči účastníkům řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uvést do původního stavu pozemek žalobce parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to způsobem popsaným v citovaném rozsudku, a kterou se dále (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal vůči žalovanému zaplacení 60 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok I.), dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), přiznal ustanovenému zástupci žalobce odměnu za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 82 715,60 Kč (výrok III.) a konečně rozhodl o tom, že státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném shora uvedených nároků s tvrzením, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [název] od roku 1977. V době, kdy žalobce tento pozemek nabyl dědictvím od svých rodičů, šlo o malé údolí, na němž byl les a travní porost, jež byly udržované a obhospodařované, dále tůň pro pití zvěře a vedly přes něj dvě cesty. Následně byl pozemek zavezen různým materiálem, resp. odpadem, a byla na něm zřízena skládka. S pozemkem hospodařil právní předchůdce žalovaného, který byl jakýmsi správcem skládky. Posléze byla přes skládku navážena zemina. Celkem byla na pozemek navezena vrstva o mocnosti až 10 m, podle odhadu žalobce celkem cca 10 000 m3, přičemž asi 80 % navážky tvoří zemina. Žalobce požaduje uvedení pozemku do původního stavu a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 Kč spočívajícího v náhradě za užívání předmětného pozemku žalovaným za dobu tří let před podáním žaloby.

3. Žalobce se svou žalobou původně domáhal po žalovaném, kromě nároků, o nichž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem okresního soudu, také vydání bezdůvodného obohacení ve výši 11 272 800 Kč jako částky, kterou by žalovaný musel žalobci zaplatit za umístění odpadu, který byl navezen na pozemek žalobce, na oficiální skládku. V tomto rozsahu byla žaloba v průběhu řízení před okresním soudem vzata zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.

4. Žalovaný se bránil tak, že předně vznesl námitku věci pravomocně rozsouzené, neboť žalobce se shodných nároků domáhal rovněž žalobami podanými v roce 1997. Dále žalovaný namítal, že není dána pravomoc soudu předmětný spor rozhodnout. Dále namítal promlčení nároku žalobce s tím, že k ukončení navážení materiálu na pozemek žalobce došlo již před rokem 1990. Dále namítal, že není v řízení pasivně legitimován, neboť není původcem jakéhokoliv odpadu, který byl na pozemek žalobce ukládán; právní předchůdce žalovaného byl pouze správcem pozemku. Podle žalovaného na danou věc také dopadá právní úprava zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále též zák. o půdě), podle něhož se vychází z principu, že pozemek se vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný; případné znehodnocení pozemku před tímto datem nemá žádný význam a oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než které jsou uvedeny v zákoně o půdě. Pokud by snad měl být uplatněný nárok založen na zanedbání péče řádného hospodáře ze strany žalovaného, pak by šlo o nárok z titulu odpovědnosti za škodu, který je promlčený.

5. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v roce 1958 byli rodiče žalobce v důsledku nátlaku tehdejších orgánů veřejné moci nuceni vstoupit do tehdejšího jednotného zemědělského družstva (dále též JZD) - právního předchůdce žalovaného. V souvislosti s tímto vstupem vnesli do JZD své pozemky v [katastrální uzemí], mimo jiné i pozemek, který je dnes evidován v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] jakož i živý a mrtvý inventář. Právní předchůdce žalovaného předmětný pozemek užíval právě od roku 1958, a to tím způsobem, že se zde sekala tráva a sušilo a následně sklízelo seno. Žalobce předmětný pozemek zdědil po svém zemřelém otci v roce 1977.

6. Ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století začal být pozemek zavážen nejrůznějším odpadem. Ten sem vozil právní předchůdce žalovaného, ale i jiné subjekty. Právní předchůdce žalovaného ukládal na pozemek převážně odpadní zeminu, materiál z demolic, zčásti též zemědělský odpad. V letech 1985 - 1986 po určitou dobu na pozemek zavážela odpadky [územní celek] - jednalo se o domovní odpad a částečně též odpad z průmyslové výroby textilní galanterie. V uvedené době pozemek užívaly ke skládkování také fyzické osoby, které na něj zavážely běžný komunální odpad. Zavážení pozemku odpadem bylo ukončeno nejspíše ještě před rokem 1989, rozhodně však nejpozději v roce 1992. Provozování skládky v předmětné lokalitě nikdy nebylo povoleno orgány státní správy.

7. Po roce 1989 žalobce uplatnil u právního předchůdce žalovaného nárok na majetkový podíl v rámci transformace družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., a to za pozemky vnesené do družstva o celkové výměře 7, 9914 ha (což byla výměra všech pozemků vnesených do JZD jeho rodiči), za živý a mrtvý inventář, jakož i za dobu, po kterou žalobce pro družstvo pracoval. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl spokojen s výší majetkového podílu, který mu byl právním předchůdcem žalovaného vyplacen, domáhal se svých nároků souvisejících s transformací družstva žalobou podanou u okresního soudu v roce 1997. Toto řízení bylo ukončeno usnesením z roku 1998, jímž byl schválen smír účastníků.

8. Někdy v období od srpna do října 1992 žalobce zaslal právnímu předchůdci žalovaného písemnou výpověď z nájmu svých pozemků v [katastrální uzemí], jež byla právnímu předchůdce žalovaného doručena nejpozději 14. října 1992. Důvodem pro podání výpovědi mělo být zamýšlené provozování zemědělské výroby žalobcem, přičemž nájem byl žalobcem vypovězen k prvnímu říjnu 1992. Právní předchůdce žalovaného fakticky přestal užívat předmětný pozemek nejpozději počátkem roku 1993; od té doby pozemek pravidelně sekal [jméno] [příjmení]. Právní předchůdce žalovaného měl snahu provést rekultivaci skládky na pozemcích žalobce, podařilo se mu však rekultivaci dokončit pouze zhruba z 84 %, neboť žalobce dokončení rekultivace na svých pozemcích zakázal. Mezi oběma účastníky byla v devadesátých letech minulého století u okresního soudu vedena ještě dvě další soudní řízení. V rámci těchto řízení se žalobce domáhal v podstatě odstranění skládky ze svých pozemků a zaplacení různých plateb v souvislosti s užíváním pozemku právním předchůdcem žalovaného. Ani jedno z uvedených řízení však neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, neboť žalobce neodstranil vady podaných žalob v obou řízeních.

9. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce tak, že věc je v pravomoci soudu, neboť žalobce se domáhal nároků, které mají jednoznačně soukromoprávní povahu, a sice uvedení pozemku zatíženého skládku do původního stavu a vydání bezdůvodného obohacení. Dále pak měl okresní soud za to, že zde není ani překážka věci pravomocně rozsouzené. Je pravdou, že u okresního soudu v minulosti byla mezi účastníky vedena dvě řízení, jejichž předmět se přinejmenším zčásti překrýval s předmětem tohoto řízení, avšak ani jedno z těchto řízení nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím. V obou tehdejších případech totiž dospěl soud k závěru, že žaloba neměla zákonné náležitosti a byla neprojednatelná, a proto byla odmítnuta, respektive bylo zastaveno řízení o ní. Okresní soud dále uvedl, že se nezabýval námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, protože nepovažoval tuto otázku za rozhodnou ve věci z důvodů popsaných níže.

10. Podle okresního soudu bylo pro rozhodnutí ve věci klíčové vyhodnotit, zda na spor účastníků dopadá právní úprava zákona o půdě či nikoliv. V případě, že by na věc uvedený zákon dopadal, by totiž bylo třeba vycházet z konstantní judikatury, podle níž platí zásada, že pozemek se oprávněným osobám vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení pozemku, ať již navážkou, skládkou či jinak, k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil. Zákon o půdě totiž vypočítává výslovně všechna opatření sloužící ke zmírnění křivd ve svých § 14 a § 16, a nezmiňuje se o žádné náhradě za znehodnocený pozemek. Zákon o půdě pak obsahuje (stejně jako další restituční zákony) speciální ustanovení i ve vztahu k obecným ustanovením o vlastnickém právu podle občanského zákoníku. Zákon o půdě tedy nepočítá s žádnou povinností původního držitele odstranit znehodnocení pozemku a vydat ho tak oprávněné osobě ve stavu, v jakém byl kdysi neoprávněně odňat; k tomu okresní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 595/99.

11. Okresní soud poté ve velmi obsáhlých úvahách (odstavce 36 až 56 odůvodnění rozsudku okresního soudu) dospěl k závěru, že zákon o půdě se na danou věc vztahuje. Předmětný pozemek byl totiž k rozhodnému datu, tedy k 24. 6. 1991, evidován jako součást zemědělského půdního fondu, když byl v evidenci veden zčásti jako role, zčásti jako pastvina a zčásti jako louka či trvalý travní porost. Navíc okresní soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, podle nějž ustanovení § 30 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012 rozšiřovalo okruh působnosti tohoto zákona i na ty pozemky, které nespadají do definice uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě, tedy na pozemky, které nejsou evidovány jako součást zemědělského půdního fondu, nebo již neslouží k účelům zemědělské výroby, a pro to, aby se na ně zákon o půdě vztahoval, postačí, pokud byly pozemky takto užívány v době přechodu na stát, což předmětný pozemek nepochybně byl.

12. Podle okresního soudu jsou tak na danou věc aplikovatelná přinejmenším ustanovení § 22 zákona o půdě o zániku některých užívacích práv vzniklých v období minulého režimu na základě tehdy platných předpisů. Mezi tato práva přitom patří mimo jiné právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků, kteří nejsou členy zemědělského družstva, zřízené na základě § 46 zák. č. 162/1990 Sb., resp. dřívější práva družstevního užívání pozemků podle § 24 zák. č. 49/1959 Sb. a § 37 zák. č. 122/1975 Sb., jakož i právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby vzniklé podle § 1 zákona č. 123/1975 Sb. Na konci sedmdesátých let, respektive v průběhu let osmdesátých, kdy mělo podle žalobce začít a probíhat navážení odpadu na předmětný pozemek, právní předchůdce žalovaného užíval tento pozemek z hlediska tehdy platných předpisů oprávněně. K pozemku mu totiž svědčilo buď právo družstevního užívání, nebo právo užívání k zajištění výroby podle citovaných předpisů. Kromě toho měl okresní soud za prokázané, že rodiče žalobce se v roce 1958 stali členy tehdejšího JZD. Již v tomto roce tak právnímu předchůdci žalovaného vzniklo užívací právo k předmětnému pozemku. Okresní soud však měl za to, že právní předchůdci žalovaného vzniklo podle tehdejších předpisů některé z uvedených práv k předmětnému pozemku v podstatě bez ohledu na to, zda se rodiče žalobce členy družstva stali či nikoli. Ačkoli tedy rodiče žalobce a následně žalobce zůstávali vlastníky předmětného pozemku, právnímu předchůdci žalovaného svědčilo k předmětným pozemkům buď právo družstevního užívání (k této možnosti se okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu přiklonil), nebo právo užívání k zajištění výroby. Uvedená práva pak zanikla ke dni 24. 6. 1991 podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a), případně písm. b) zákona o půdě. Podle § 22 odst. 2 věty prvé zákona o půdě pak k těmto pozemkům od uvedeného data vznikl nájemní vztah. Ten následně žalobce vypověděl písemnou výpovědí z 25. 8. 1992. Takto daná výpověď však zapříčinila skončení nájmu až v následujícím období, a to buď k 1. 10. 1993 pokud byla výpověď z nájmu doručena právnímu předchůdci žalovaného nejpozději dne 1. 9. 1992, nebo v opačném případě pak až k datu 1. 10. 1994.

13. Na základě výše uvedeného tedy okresní soud konstatoval, že žaloba v dané věci by mohla být potenciálně alespoň částečně úspěšná pouze za předpokladu, že by k navážení odpadu na předmětný pozemek docházelo i po datu 24. 6. 1991, tedy v době, kdy mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného existoval nájemní vztah k předmětnému pozemku, když jakékoli dřívější zásahy do předmětného pozemku byl žalobce (ve světle právní úpravy zákona o půdě a na ni navazující judikatury) povinen strpět bez náhrady. Okresní soud konstatoval, že z provedeného dokazování nelze jednoznačně určit, kdy přesně bylo ukončeno navážení odpadu na pozemek žalobce. S vysokou pravděpodobností se tak sice stalo ještě před rokem 1989, nicméně nelze vyloučit, že k zavážení odpadu docházelo ještě v roce 1992, tedy v období, kdy existoval nájem právního předchůdce žalovaného k předmětnému pozemku (když od počátku roku 1993 již žalovaný ani jeho právní předchůdce předmětný pozemek nijak neužívali). V tomto období byl právní předchůdce žalovaného jako nájemce povinen nakládat s pozemkem s péčí řádného hospodáře a po skončení nájmu jej vydat žalobci ve stavu odpovídajícímu obvyklému opotřebení. Pokud by nicméně tuto povinnost porušil, nevzniklo by žalobci jako pronajímateli právo domáhat se uvedení pozemku do původního stavu, ale v úvahu by připadal pouze nárok na náhradu vzniklé škody. Tento nárok by se pak promlčoval v obecných lhůtách podle ustanovení § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též obč. zák.). Pokud by tedy nějakým takovýmto způsobem (zavážením pozemku) právní předchůdce žalovaného způsobil žalobci škodu, pak nárok na jejich náhradu by se promlčel nejpozději ke dni 1. 10. 1996, a protože se žalovaný promlčení dovolal, nebylo možné žalobci žádný nárok z tohoto titulu přiznat. To samé pak platí pro případ, že by byl nárok žalobce na uvedení pozemku do původního stavu posuzován podle § 667 odst. 2 věty prvé obč. zák., kdyby situace byla posouzena tak, že v průběhu trvání nájemního vztahu došlo ke změnám na pronajaté věci bez souhlasu pronajímatele.

14. Uvedená zákonná ustanovení o nárocích při skončení nájmu a o náhradě škody jsou přitom speciálními ve vztahu k obecným ustanovením, které se týkají ochrany vlastnického práva, jak byl dříve § 126 obč. zák., respektive je v současnosti § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též o. z.). Lze tedy shrnout, že pokud žalobce po skončení nájmu převzal předmětný pozemek již ve stavu, kdy tento byl zavezen odpadem, mohl vůči právnímu předchůdci žalovaného či žalovanému samotnému uplatnit pouze nároky plynoucí buď z nynějšího ustanovení § 22 odst. 6 zákona o půdě, nebo § 667 odst. 2 věty prvé občanského zákoníku. S ohledem na shora popsané úvahy proto okresní soud zamítl žalobu, jak ve vztahu k nároku na uvedení předmětného pozemku do původního stavu, tak pokud jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím.

15. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1, resp. podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.). Obecně by procesně úspěšný žalovaný měl právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud však přihlédl k výjimečným okolnostem případu. V minulosti prokazatelně došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce, který by z dnešního pohledu byl jednoznačně vnímán jako zcela nepřípustný. Původcem tohoto zásahu pak byl v nemalé míře právní předchůdce žalovaného. I sám žalovaný si je podle okresního soudu vědom své určité morální odpovědnosti za to, co se na pozemcích žalobce v minulosti stalo. Dále okresní soud poukázal na to, že žalobce je starobním důchodcem s příjmem kolem 20 tis. Kč měsíčně. Naproti tomu žalovaný je zemědělským družstvem, jehož čistý zisk činil za rok 2020 částku přes 3 mil. Kč. Odepření náhrady nákladů řízení proto nebude mít vážný dopad do majetkové sféry žalovaného.

16. Konečně okresní soud odůvodnil výši přiznané odměny a náhrad ustanovenému zástupci, a uvedl, že o náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení úspěšný a žalobce byl osvobozen od soudních poplatků.

17. Proti uvedenému rozsudku, resp. proti jeho výrokům I. a II., podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že okresní soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že rodiče žalobce v roce 1958 vstoupili do tehdejšího JZD a vnesli tam své pozemky. Podle žalobce byly pozemky i mrtvý a živý inventář jeho rodičům zabaveny a tito byli nuceni v družstvu pracovat, aniž by podali přihlášku do družstva. Vlastnické právo k pozemkům zůstalo rodičům žalobce zachováno a následně přešlo na žalobce. Pokud žalobce žádal po roce 1989 o majetkový podíl v rámci transformace družstva, považoval to za odčinění majetkové křivdy, která se jeho rodičům stala. Právnímu předchůdci žalobce však nemohlo vzniknout právo družstevního užívání předmětného pozemku podle zák. č. 49/1959 Sb. či podle zák. č. 122/1975 Sb., ani právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby podle zák. č. 123/1975 Sb. Právní předchůdce žalovaného i žalovaný tak užívali pozemek od počátku a po celou dobu bez právního důvodu.

18. Ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek užíván jako zemědělský, byla na něm skládka, byť částečně rekultivovaná. Proto se na věc nevztahuje ani zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, a tudíž ani ustanovení § 22 tohoto zákona. Jak byl pozemek užíván v roce 1958 je nerozhodné, protože, jak je výše uvedeno, pozemek nikdy nepřešel na stát a vždy byl ve vlastnictví rodičů žalobce a následně žalobce. Nevztahuje-li se na pozemek zákon o půdě, pak ani nikdy nemohlo na základě tohoto zákona vzniknout právnímu předchůdci žalovaného nájemní právo k předmětnému pozemku, a nelze ani uvažovat o promlčení či prekluzi práv spojených s nájmem. Podle žalobce je tedy nutno věc posoudit podle obecných předpisů o ochraně vlastnického práva. Byl to žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, kdo na pozemku žalobce vytvořil a provozoval skládku bez souhlasu vlastníka, a odpovídá tak za její existenci. K této odpovědnosti se žalovaný dokonce počátkem devadesátých let hlásil a provedl částečnou rekultivaci pozemku. Žalobce se tak oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva a v jejím rámci pak odstranění skládky a uvedení pozemku do původního stavu. Tento jeho nárok není promlčen, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 911/2018.

19. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce 60 000 Kč, pak v této části žalobce vytýkal okresnímu soudu nedostatečné odůvodnění. Podle žalobce přitom bylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užívá bez právního důvodu tím, že na něm zřídil skládku, která trvá, a je tak povinen zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, bez ohledu na to, zda žalobce má či nemá právo na odstranění skládky. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví.

20. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení podal včasné odvolání i žalovaný. namítal, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Poukázal na to, že nabízel žalobci opakovaně směnu předmětného pozemku za jiné pozemky ve vlastnictví žalovaného, které nejsou zatíženy žádnou skládkou či něčím obdobným. Žalobce má jistou zálibu v podávání různých stížnosti a vedení soudních sporů, které nějak souvisí s dotčenou„ skládkou“, a v průběhu řízení měnil svá tvrzení. Proto by měl žalobce následky spojené s neúspěchem v tomto řízení, tedy nahradit žalovanému jeho náklady řízení v plné výši.

21. Žalovaný se pak k odvolání žalobce vyjádřil tak, že okresní soud se zabýval věcí ze všech možných hledisek a danou věc posoudil správně. Skládka není stavbou a v daném případě byla navezeným materiálem zavezena neobhospodařovatelná rokle, pozemek byl srovnán do roviny a je od té doby obhospodařován. Právní předchůdce žalovaného pak nepotřeboval v době před rokem 1989 souhlas vlastníka k takovému nakládání s pozemkem, podle tehdejší právní úpravy bylo užívací právo tzv. socialistické organizace silnější než právo vlastníka, a tudíž zavezení pozemku bylo z hlediska tehdejších právních předpisů oprávněným zásahem do předmětného pozemku. Navrhl proto potvrzení výroku I. rozsudku okresního soudu.

22. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné, zatímco odvolání žalovaného opodstatněné je.

23. Okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal. Krajský soud považuje za přesvědčivé úvahy okresního soudu týkající se otázky vstupu rodičů žalobce do JZD v roce 1958. Lze považovat za obecně známou skutečnost, že značná část drobných zemědělců, patrně dokonce jejich většina, nevstupovala v padesátých letech 20. století do tehdy zřizovaných JZD dobrovolně, nýbrž pod větším či menším protiprávním nátlakem tehdejší státní moci. To však nic nemění na tom, že ke vstupu rodičů žalobce do JZD došlo, a právě k odčinění takových křivd způsobených mj. tímto nátlakem byly po roce 1989 přijímány restituční zákony, tedy i zákon o půdě a zákon č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Nelze pak v tomto směru přehlédnout postoje žalobce, který v minulosti jednoznačně žádal o vypořádání svého členského podílu v družstvu – právním předchůdci žalobce v rozsahu, který nutně předpokládal účast rodičů žalobce v družstvu. Současné tvrzení žalobce o tom, že jeho rodiče do JZD vlastně nevstoupili, se tak jeví čistě účelovým.

24. Krajský soud však má shodně s okresním soudem za to, že pro rozhodnutí není otázka vstupu rodičů žalobce do JZD podstatná. Podstatné je, zda se právní předchůdce žalobce choval k předmětnému pozemku v době, kdy byl tento zavážen zeminou a odpadem, protiprávně či nikoli, přičemž případné porušení veřejnoprávních předpisů (o nakládání s odpady apod.) není relevantní. Jinak řečeno, a formulováno pomocí dnešní právní terminologie, podstatné je, zda právní předchůdce žalobce byl řádným držitelem předmětného pozemku, tedy zda měl právní důvod zacházet s pozemkem tak, jak s ním zacházel. K tomu pak krajský soud podotýká, že žalobce v řízení ani netvrdil a rozhodně to ani okresní soud nevzal za prokázáno, že by k navážení odpadu na předmětný pozemek docházelo i po 24. 6. 1991 (sám žalobce dokonce ve své účastnické výpovědi před okresním soudem uvedl, že podle jeho názoru bylo zavážení odpadu ukončeno před rokem 1989, svědek [příjmení] pak uvedl, že pozemek byl po ukončení navážení odpadu urovnán do roviny a skládka byla překryta zeminou, a v tomto stavu byl pozemek nejpozději v roce 1991). Úvahy okresního soudu o případné odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou po uvedeném datu a o promlčení takového nároku tak jsou, přes jejich obecnou správnost, v podstatě spekulacemi, které nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci.

25. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že v každém případě právní předchůdce žalobce měl k předmětnému pozemku právo, které jej opravňovalo k prakticky jakémukoli nakládání s pozemkem, nejméně od roku 1975 do 24. 6. 1991, a sice buď právo družstevního užívání pozemků podle § 37 zák. č. 122/1975 Sb., nebo právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby vzniklé podle § 1 zákona č. 123/1975 Sb. Vznik některého z těchto práv k předmětnému pozemku je nepochybný, neboť právní předchůdce žalovaného v roce 1975 s předmětným pozemkem hospodařil a šlo tehdy o obhospodařovaný zemědělský pozemek. Uvedená ustanovení opravňovala družstva k tomu, aby hospodařila s půdou a jiným zemědělským majetkem v podstatě ve stejném rozsahu, jako by byla vlastníkem; takto mohla zejména a) provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, b) měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní, c) zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva (§ 37 odst. 3 zák. č. 122/1975 Sb., § 2 odst. 2 zák. č. 123/1975 Sb.). Lze dodat, že v podstatě shodný obsah mělo i právo družstevního užívání pozemků podle § 46 zák. č. 162/1990 Sb. Z žádného právního předpisu, ať již tehdejšího, nebo přijatého po roce 1989, nevyplývá, že by jakékoli hospodaření na pozemku, pokud se dělo v souladu s tehdejšími předpisy, zakládalo nějakou obecnou odpovědnost družstva vůči vlastníkovi pozemku. Jak zcela správně uvedl okresní soud, i restituční předpisy vycházely vždy z toho, že věci včetně pozemků se vydávají ve stavu, v jakém byly k datu rozhodnému pro vydání, resp. ke dni zániku práva družstevního užívání či práva užívání půdy k zajištění výroby, tedy k 24. 6. 1991 (§ 22 odst. 1 písm. a) a b) zák. o půdě), pokud nebylo výslovně zakotveno jinak.

26. Dovolává-li se tedy žalobce toho, že věc by měla být posuzována podle„ obecných předpisů o ochraně vlastnického práva“, pak tomu krajský soud nemohl přisvědčit. Okresní soud správně vycházel z toho, že jsou zde speciální právní předpisy, které použití oněch žalobcem požadovaných obecných předpisů vylučují. Krajský soud pak má za to, že okresní soud poněkud zbytečně a komplikovaně dovozoval, že se na daný pozemek vztahovalo ustanovení § 22 zák. o půdě. Podle § 1 odst. 1 písm. a) zák. o půdě se zákon vztahoval na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží. Podle § 1 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění platném a účinném ke dni 24. 6. 1991, zemědělským půdním fondem je zemědělská půda obhospodařovaná (...) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Podle § 13 cit. zákona k odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě bylo třeba rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno (což je patrno z toho, jak byl předmětný pozemek, resp. dřívější pozemky, které do něj byly sloučeny, vedeny v katastru nemovitostí, resp. dříve v evidenci nemovitostí), pak byl předmětný pozemek stále pozemkem náležejícím do zemědělského půdního fondu i přesto, že fakticky byl (dočasně) užíván jako skládka.

27. Co se týče žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pak z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný předmětný pozemek v období tří let před podáním žaloby v této věci žádným způsobem neužíval. To, že je z období před rokem 1991 na pozemku navážka zeminy a odpadu, rozhodně nelze považovat za užívání pozemku žalovaným. Žalovaný se tedy na úkor žalobce nijak neobohatil.

28. Rozsudek okresního soudu ve věci je tedy správný, když v ostatním krajský soud odkazuje na velmi podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu. Proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadený výrok I. a závislý výrok IV. rozsudku okresního soudu, jak je uvedeno shora.

29. Co se týče výroku o nákladech řízení mezi účastníky, pak žalobce zjevně nebyl se svou žalobou, jak o ní bylo rozsudkem rozhodnuto, úspěšný, a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by tak měl žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud mu nicméně toto právo podle § 150 o. s. ř. odepřel. Krajský soud celkem sdílí závěry okresního soudu o možnosti úplného odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému za situace, kdy by předmětem řízení byly pouze nároky, o nichž bylo rozhodnuto předmětným rozsudkem, byť zde byla vstřícnost žalovaného, který žalobci nabízel směnu pozemků tak, aby žalobce za předmětný pozemek nabyl jiný stejné či obdobné velikosti, nezatížený skládkou.

30. Okresní soud však zcela pominul, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo třeba přihlížet i k té části původního žalobního žádání, ohledně nějž bylo řízení zastaveno, a sice k požadavku žalobce na zaplacení částky 11 272 800 Kč. V tomto rozsahu žalobce svým zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. povinen nahradit žalovanému náklady řízení. K odepření práva na náhradu nákladů žalovanému za tuto část řízení pak není důvod i proto, že žalobce své nároky uplatnil v podstatě svévolným způsobem. Založil-li žalobce svůj požadavek na zaplacení částky 11 272 800 Kč na tvrzení, že žalovaný se bezdůvodně obohatil tím, že nemusel tuto částku zaplatit za skládkování materiálu navezeného na pozemek žalobce na oficiální skládce, pak by se žalovaný o tuto částku stěží obohatil na úkor žalobce. Navíc, kdyby měl žalovaný zaplatit tuto částku za odvoz materiálu o stejném objemu a složení na oficiální skládku, pak by ji zaplatil za trvalé uložení odpadu, a nepochybně by jej nemusel v budoucnu převážet zase jinam. Je tak nepochybné, že bez ohledu na důvodnost toho kterého nároku (zaplacení částky za uložení materiálu na skládce vs uvedení pozemku do původního stavu), tyto dva nároky nemohly nikdy obstát vedle sebe.

31. Z uvedených důvodů proto krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil výrok II. rozsudku okresního soudu a uložil žalobci nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady za řízení před okresním soudem za fázi, kdy předmětem řízení byl i nárok na zaplacení částky 11 272 800 Kč Tyto náklady jsou tvořeny odměnou zástupkyně žalovaného – advokátky za dva úkony právní služby v plné výši podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě) a za dva úkony právní služby v poloviční výši podle § 11 odst. 2 cit. vyhl. (účast u jednání soudu dne 4. 5. 2021 – jednání odročeno před zahájením jednání ve věci samé za účelem pokusu o dohodu účastníků, a účast u jednání dne 20. 7. 2021 – ještě před zahájením jednání ve věci samé byla žaloba vzata zpět o částku 11 272 800 Kč). Tarifní hodnotou byla v této části řízení částka 11 272 800 + 60 000 + 50 000 = 11 382 800 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. b) cit. vyhlášky), odměna za jeden úkon v plné výši tak činí 48 860 Kč, odměna celkem 146 580 Kč. Dále žalovanému náleží paušální náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a jízdné zástupkyně žalobce k okresnímu soudu ke dvěma jednáním na trase [obec] – [obec] a zpět, jedna cesta 1 061 Kč, a náhrada za ztrátu času advokáta na cestě v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč, vše (odměna i náhrady) zvýšeno o DPH v sazbě 21 %, celkem tedy 182 809 Kč.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce je proto povinen nahradit mu vynaložené náklady odvolacího řízení. Na těchto nákladech žalovaný požadoval nahradit odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (účast advokáta při jednání krajského soudu) z tarifní hodnoty 110 000 Kč, tedy podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 5 500 Kč, jednu paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč, náhradu za ztrátu času advokáta na cestě ve výši 400 Kč, dále jízdné advokáta k jednání krajského soudu na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši 778 Kč, a DPH z odměny a náhrad advokáta v sazbě 21 %, tedy celkem 8 443 Kč Tyto požadované náklady odpovídají právním předpisům, proto byly žalovanému přiznány.

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť krajský soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších.

34. Krajský soud poznamenává, že při vyhlašování rozsudku došlo k pochybení v psaní protokolu, a proto bylo vyhotováno opravné usnesení. V tomto písemném vyhotovení rozsudku je již uvedeno správné znění výroku rozsudku v souladu s opravným usnesením.