22 Co 169/2024 - 131

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] trvale bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Anonymizováno] - [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného], sídlem [Adresa žalovaného] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2024, č. j. 6 C 10/2024–66 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl soud prvního stupně žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. [Anonymizováno], zapsaných na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] pracoviště [adresa] (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 886 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k pozemkům p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], neboť uplatnil nárok na tyto pozemky v restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) a v této části o jeho nároku nebylo dosud rozhodnuto. Navíc se žalobce domáhá určení svého výlučného vlastnického práva, ačkoliv v restitučním řízení uplatnili nárok společně dvě oprávněné osoby. Žalobce však neměl jinou možnost, než se svého práva domáhat určovací žalobou a docílit zápisu poznámky spornosti do katastru nemovitostí, neboť žalovaná předmětné pozemky chtěla prodat ve veřejné dražbě. Žalobce užíval sporné pozemky od roku 2003, kdy mu a zesnulému [jméno FO] byly v restitučním řízení rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], č. j. [Anonymizováno] vydány do podílového spoluvlastnictví pozemky p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda, podle které část majetku, do které spadaly i pozemky v katastrálním území [adresa], měl výlučně užívat žalobce. Tato dohoda pak byla podkladem dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 19. 11. 2021, na základě které žalobce nabyl označené pozemky do svého výlučného vlastnictví. Sporné pozemky jsou spolu s vydanými pozemky součástí lesní cesty, tvoří s nimi jednotný celek a od roku 2003 jsou žalobcem užívány pro svoz dřeva a pohyb lesní techniky. Žalobce je považoval za součást svých pozemků a neměl pochybnost, že je z titulu restituce jejich vlastníkem. Tuto vědomost nabyl až dne 5. 1. 2024 poté, co byl kontaktován žalovaným s nabídkou účasti na elektronické aukci za účelem prodeje sporných pozemků. Stal by se tak jejich vlastníkem i z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., neboť on ani druhá oprávněná osoba nejednali v nepoctivém úmyslu. Ani rozhodnutí v restitučním řízení, v rámci kterého byly vydané pozemky vymezeny geometrickým plánem, tento nepoctivý úmysl neprokazuje. Žalobce požádal [právnická osoba] o přezkoumání restitučního řízení ve vztahu k sporným pozemkům p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno],[Anonymizováno]v katastrálním území [adresa], soud prvního stupně tak mohl řízení přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do vydání rozhodnutí v restitučním řízení a v případě, že by pozemky žalobci nebyly vydány, mohl přistoupit k projednání žaloby a řešit nabytí vlastnického práva žalobce z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Pokud by napadený rozsudek nabyl právní moci, byla by založena překážka věci pravomocně rozhodnuté pro případný následný opakovaný spor. Pokud tedy žalobce tvrdí, že je vlastníkem předmětných pozemků, ke kterým je v katastru nemovitostí evidováno vlastnické právo žalovaného, zakládá uvedený rozpor naléhavý právní zájem žalobce na určení jeho vlastnického práva. Současně v době podání žaloby bylo vlastnické právo žalobce ohroženo také hrozícím prodejem sporných pozemků ve veřejné aukci. Žalobce také nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by uplatnění nároku na vydání sporných pozemků podle zákona o půdě, o němž nebylo rozhodnuto, bránilo vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Žalobce chtěl tyto skutečnosti prokazovat navrženými důkazy (např. svým účastnickým výslechem) již v řízení před soudem prvního stupně, ten však žádné dokazování neprovedl a žalobu zamítl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalobce byl účastníkem restitučního řízení, v němž mu byly vydány do podílového spoluvlastnictví s další oprávněnou osobou pozemky p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v rozsahu podle vypracovaného geometrického plánu, musel si být vědom, jaké konkrétní pozemky nabyl, neboť tato informace vyplývala přímo z rozhodnutí, kterým byly pozemky vydány. Žalobce své právo opírá o § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) s tím, že sporné pozemky tvoří součást lesní cesty užívané k svozu dřeva. Podle tohoto ustanovení by však muselo jít o držbu oprávněnou, jejímž předpokladem je nejen faktický výkon panství nad věcí ale také vůle nakládat s věcí jako vlastní, přičemž žalobce netvrdí ani žádný titul, který by oprávněnou držbu zakládal. Žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně poukázal na to, že sporné pozemky jsou svým účelem lesní cestou, nevyužívá je pouze žalobce, ale jsou volně přístupné široké veřejnosti, žalobce se proto nemohl cítit jako oprávněný vlastník. Žalobce pozemky užívá obdobně jako jiné osoby jako cestu. Soud prvního stupně zcela přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou soudu prvního stupně dne 8. 1. 2024 se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Uvedl, že označené pozemky jsou předmětem jeho restitučního nároku podle § 9 zákona o půdě, zahájeného u [Anonymizováno], v letech 1991 a 1993, přičemž o nich v tomto rozsahu dosud nebylo rozhodnuto. Dne 12. 3. 2023 vydalo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad [adresa], rozhodnutí, kterým určilo, že žalobce spolu se zesnulým [jméno FO] jsou vlastníky mimo jiné pozemků p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Uvedené pozemky tvoří spolu se spornými pozemky celistvou lesní cestu, kterou žalobce od března 2003 užívá ke svozu dřeva a považoval je po celou dobu za součást svého vlastnictví. Dne 5. 1. 2024 žalobce obdržel výzvu žalovaného, aby se zúčastnil elektronické aukce za účelem prodeje sporných pozemků. Až v tomto okamžiku zjistil, že není jejich vlastníkem. Žalobce po celou dobu neměl žádné pochybnosti o svém vlastnickém právu, má za to, že ho řádně vydržel podle § 130 obč. zák., neboť byl v dobré víře, že mu pozemky podle restitučního řízení náleží. Současně splnil podmínky i pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z., neboť je užíval nepřetržitě více než dvacet let nikoliv v nepoctivém úmyslu.

6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Poukázal na to, že žalobci muselo být zřejmé, jaké konkrétní pozemky mu byly vydány podle zákona o půdě, neboť součástí rozhodnutí o vydání pozemků v restitučním řízení byl i geometrický plán, kterým byly vydané pozemky jednoznačně vymezeny. Pokud nad rámec tohoto rozhodnutí užíval i sporné pozemky, nesvědčí mu oprávněná držba. Žalobce se přihlásil do elektronické aukce na předmětné pozemky a složil požadovanou kauci 2 100 Kč, je zřejmé, že ani on sám se necítil být jejich vlastníkem. Sporné pozemky jsou navíc součástí cesty, kterou užívá nejen žalobce, ale je přístupná široké veřejnosti. Žalobce se nemůže již z tohoto důvodu považovat za vlastníka sporných pozemků, neboť je nedrží, pouze je užívá obdobně jako další osoby.

7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce společně s oprávněnou osobou [jméno FO] uplatnil v letech 1991 a 1993 mimo jiné také nárok na vydání nemovitostí zapsaných v knihovních vložkách č. [hodnota] a [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa]. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], ze dne 12. 3. 2003, č. j. [Anonymizováno] bylo rozhodnuto, že obě oprávněné osoby jsou vlastníky pozemků p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], každá se spoluvlastnickým podílem . Účastníkem restitučního řízení byla i Česká republika – Ministerstvo obrany, neboť se jednalo o pozemky, na nichž byla v minulosti vystavěna železniční vlečka pro výstavbu [Anonymizováno]. V 90. letech minulého století byla železniční trať rozebrána a pozemky mohly být vydány. O pozemcích p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] nebylo rozhodnuto v rámci restitučního řízení, žalobce činí kroky k jejich vydání. Vlastnické právo k těmto pozemkům svědčí České republice, příslušnost k hospodaření žalovanému. Soud prvního stupně pak z důvodu nadbytečnosti neprovedl důkazy místním šetřením a fotodokumentací.

8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc posoudil podle § 80 o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Žalobce tvrdí, že řádně uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, současně činí kroky k dosažení takového rozhodnutí. Pokud se žalobce domáhá vydání sporných pozemků v restitučním řízení, nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě v rámci soudního řízení, neboť jeho právo není ohroženo. V restitučním řízení navíc uplatnili své nároky dvě oprávněné osoby, kterým byly jiné pozemky, sousedící se spornými pozemky v katastrálním území [adresa], vydány do spoluvlastnictví, žalobu však podala pouze jedna z těchto osob, jako výlučný vlastník. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání také skutečnost, že ohledně nemovitostí, jichž se vklad týká, byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona o půdě, o němž dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu se pak soud prvního stupně nezabýval věcí samou, ale žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, spočívající v paušální náhradě za tři úkony nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč, a to za vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na jednání konaném dne 20. 5. 2024, dále jízdné z Prahy do [Anonymizováno] a zpět osobním vozidlem s průměrnou spotřebou 5,5 l/100 km při ceně benzinu natural 95 podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,20 Kč, náhradě za opotřebení 5,60 Kč/km a počtu ujetých 128 km, celkem částku 1 886 Kč.

10. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, a judikaturu v něm citovanou).

12. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, neboť nárok na vydání sporných pozemků uplatnil v restitučním řízení.

13. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187). Pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit prostřednictvím určovací žaloby (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).

14. V projednávané věci žalobce tvrdil, že v letech 1991 a 1993 uplatněný restituční nárok zahrnoval i sporné pozemky p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Restituční řízení žalobce (a [jméno FO]) skončilo v roce 2003 vydáním rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], ze dne 12. 3. 2003, č. j. [Anonymizováno], kterým byly vydány pozemky p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], naopak sporné pozemky v něm zahrnuty nebyly. Podle sdělení [právnická osoba] ze dne 21. 10. 2024 sporné pozemky p. č. [Anonymizováno] pod restituční nárok žalobce nespadají a z tohoto důvodu nejsou ani předmětem rozhodnutí. Uvedený závěr pak vyplývá i z obsahu spisu, kdy sporné pozemky byly (v odpovědi na žádost o prověření uplatněných restitučních nároků [právnická osoba] ze dne 23. 11. 2020) původně součástí pozemků PK p. č. [hodnota] a PK p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] a byly veřejným statkem. Až následně byly začleněny do pozemku p. č. [hodnota] sloužícím jako vlečka (pro účely výstavby Orlické přehrady). Žalobce přitom (ani podle svých tvrzení) nečiní žádné relevantní kroky k tomu, aby o pozemcích bylo v tomto řízení rozhodnuto, pouze deklaroval své přesvědčení, že pozemky by měly spadat pod jeho restituční nárok. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by určovací žalobě bránilo (řádné) uplatnění restitučního nároku na vydání pozemků podle zákona o půdě, neboť takové skutečnosti v řízení zjištěny nebyly. Naopak pokud žalobce žalobu na určení svého vlastnického práva k sporným pozemkům zakládá na tvrzení, že je vydržel a chce z tohoto titulu docílit zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, v němž je ale jako vlastník zapsána Česká republika s právem hospodaření žalovaného, má naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, neboť tato slouží jako prostředek k sjednání jistoty v právních vztazích.

15. Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], č. j. [Anonymizováno][Anonymizováno] dne 12. 3. 2003, z něhož zjistil, že na základě uplatněného nároku žalobce a [jméno FO] na vydání (mimo jiné) nemovitostí zapsaných v knihovních vložkách č. [hodnota] a [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] ze dne 26. 9. 1991 a 3. 1. 1993 jim byly vydány podle zákona o půdě pozemky p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], s tím, že výměry vydávaných částí původních PK parcel byly upřesněny geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno] ze dne 8. 11. 2002 vypracovaném pro tento účel v tomto řízení. Podle geometrického plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno] ze dne 8. 11. 2002 byly z pozemku p. č. [hodnota] (způsob využití dráha) odděleny pozemky p. č. [Anonymizováno], které jsou zároveň prostorově vyobrazeny v geometrickém plánu, z něhož také vyplývá, kde se sporné pozemky p. č. [Anonymizováno] nachází, a že nejsou součástí vydaných pozemků, přičemž i stanovené výměry nově vzniklých pozemků určené v geometrickém plánu odpovídají označenému rozhodnutí. Podle sdělení [právnická osoba] pro Středočeský kraj ze dne 18. 10. 2021 byl pozemek p. č. [Anonymizováno] utvořen z části parcely bývalého pozemkového katastru č. [hodnota] a pozemek p. č. [Anonymizováno] byl utvořen z části parcely bývalého pozemkového katastru č. [hodnota], které byly veřejným statkem. Z informace o pozemcích a jejich vyobrazení v katastrální mapě a ortofotomapě je zřejmé, že pozemky p. č. [Anonymizováno], jsou ve vlastnictví žalobce, jedná se o na sebe navazující pozemky tvořící souvislý celek (lesní cestu), oddělený pouze pozemky p. č. [Anonymizováno] (v šířce pozemků žalobce) ve vlastnictví [Anonymizováno] s právem hospodaření žalovaného. Pozemek p. č. [Anonymizováno] tvoří zároveň spojnici mezi pozemky p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] ve vlastnictví obce [adresa], které svým účelem využití jsou ostatní komunikací a spojují (spolu s pozemkem p. č. [Anonymizováno] a pozemkem obce p. č. [Anonymizováno] obec [adresa] se silnicí. Stejně tak pozemek p. č. [Anonymizováno] tvoří zároveň spojnici mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví obce [adresa], jenž jsou svým účelem využití také ostatní komunikací a spojují obec [adresa] se silnicí. Oba pozemky jsou tak součástí křižovatky cest v části, kde se protíná lesní cesta na pozemcích žalobce s komunikací na pozemcích obce [adresa]. I z ortofoto mapy je zřejmé, že na sporných pozemcích se nachází užívaná cesta jak společně s pozemky žalobce tak i s pozemky obce. Emailem z 12. 11. 2024 žalobce prostřednictvím své zmocněnkyně žádal žalovaného o odkup sporných pozemků.

16. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

17. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

18. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

19. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 3 do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

20. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

21. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

22. Předpokladem (řádného) vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.) je oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá nejen faktickou držbu ale i skutečnost, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).

23. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně drženého pozemku k pozemkům nabytým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, rozsudek ze dne21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023). Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, uveřejněný pod č. C 14 612). Od těchto případů je však nutné odlišovat situaci, kdy se do sféry držitele dostane podklad (např. geometrický plán či mapa s vyznačenými hranicemi pozemku), na jehož základě je objektivně schopen rozpoznat, že drží část cizího pozemku. Tato okolnost pak již z hlediska běžné opatrnosti může v konkrétních okolnostech případu představovat skutečnost, která dobrou víru držitele naruší, resp. je s to jej uvést do důvodných pochybností, zda mu věc patří. Jinými slovy, to, že judikatura Nejvyššího soudu povinně po držiteli nevyžaduje, aby se sám seznámil s katastrální mapou či výměrou hranic, neznamená, že by bez významu byla okolnost, kdy se držitel má přímou možnost se s těmito podklady seznámit, protože je má ve své dispozici (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3404/2019).

24. V posuzované věci je s ohledem na výše uvedené závěry nutné zohlednit, že žalobce (společně s druhou oprávněnou osobou) na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], ze dne 12. 3. 2003, č. j. [Anonymizováno] začali sporné pozemky spolu s vydanými pozemky užívat (neboť společně tvořily souvislou cestu) avšak žalobce měl v rámci současně s rozhodnutím k dispozici geometrický plán, z něhož zřetelně plynuly hranice vydaných pozemků. Uvedený geometrický plán byl navíc vypracován právě pro účely restitučního řízení. Proto při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, musel mít žalobce po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, zda mu pozemky p. č. [Anonymizováno] patří. Již z tohoto důvodu nelze uzavřít že žalobce pozemek (řádně) vydržel v souladu s § 134 odst. 1 obč. zák.

25. Oproti řádnému vydržení mimořádné vydržení podle § 1095 o. z., nepožaduje k nabytí vlastnického práva poctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovanou držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu. Jde o jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022). Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby (viz rozsudek ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn.22 Cdo 1102/2022-128). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Ke dni uzavření dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 19. 11. 2021 ještě neuplynula o. z. stanovená doba pro mimořádné vydržení, skutečnost, že sporné pozemky nebyly jejím předmětem, neznamená, že žalobce sám z tohoto titulu nemohl pozemky později (po jejím uplynutí) do svého výlučného vlastnictví vydržet. I v případě mimořádného vydržení je však nutné splnit další předpoklady tohoto způsobu nabytí vlastnického práva, zejména faktickou držbu věci.

26. V poměrech projednávané věci však nelze učinit ani závěr, že žalobce splnil předpoklady mimořádného vydržení. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobce užíval volně přístupné sporné pozemky společně se svými (v restituci vydanými) pozemky (za účelem hospodaření na svých pozemcích), neboť pozemky žalobce p. č. [Anonymizováno] se spornými pozemky tvořily souvislou lesní cestu. Totožnou funkci (komunikační) však sporné pozemky plnily i pro pozemky obce [adresa] (p. č. [Anonymizováno]), u kterých byl uveden způsob využití ostatní komunikace, přičemž sporné pozemky spojovaly v souvislou cestu i pozemky p. č. [Anonymizováno] a p. č. [hodnota] (v případě pozemku p. č. [Anonymizováno]) a pozemky p. č. [Anonymizováno] (v případě pozemku p. č. [Anonymizováno]/[právnická osoba] obou případech (u pozemků žalobce i pozemků obce) se podle ortofoto mapy jedná o cesty využívané, sporné pozemky se nacházejí přesně v části křižovatky, kde se pozemky žalobce a obce setkávají a tvarem a velikostí odpovídají chybějícímu úseku obou cest v místě, kde se cesty křižují. Navíc pozemky obce vymezené jako ostatní komunikace představují jednu ze spojnic obce se silnicí. Je zcela nepochybné, že stejným způsobem jsou pozemky užívány obyvateli obce [adresa], případně dalšími osobami, obhospodařujícími pozemky podél komunikace obce. V obou případech tak sporné pozemky naplňují komunikační potřebu širší skupiny osob (nikoliv pouze žalobce), neboť jsou nezbytnou součástí širšího souboru pozemků sloužících k tomuto účelu a naplňují (spolu s pozemky žalobce a obce) pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace, a to stálost a znatelnost komunikace v terénu, zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, souhlas (i konkludentní v podobě nebránění užívání) vlastníka s veřejným užíváním a nutnou komunikační potřebu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, nebo ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18). Nakládání s věcí jako vlastní jako předpokladu (řádného i mimořádného) vydržení je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Je třeba rozlišovat držbu pozemku a jeho užívání; to se může opírat o řadu právních důvodů a samo o sobě ještě nezakládá držbu věcného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Již zde je implicitně obsažena myšlenka, že užívání a držba není totéž; to samozřejmě platí i pro držbu věci (resp. vlastnického práva k ní). Držitel musí „s věcí nakládat jako s vlastní“, tedy chovat se k ní tak, jako by byl jejím vlastníkem, a přitom nesmí opírat své právo o právo jiné osoby (tedy nesmí vycházet z toho, že je nájemcem, uživatelem či poživatelem pozemku). Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obecné užívání pozemku jako komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení. Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci (§ 12 o. z. - Viz Havlan, P., Fojtík, L., in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1733). podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019). Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce nesplnil předpoklady nabytí vlastnického práva k sporným pozemkům ani mimořádným vydržením.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů, než na kterých založil své rozhodnutí soud prvního stupně, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, určené v správné výši (viz bod 9. odůvodnění tohoto rozsudku).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného sestávají z paušálních nákladů nezastoupeného účastníka podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to v paušální výši za vyjádření k odvolání, 2 x přípravu na jednání před odvolacím soudem, dvě účasti na jednání před odvolacím soudem dne 15. 10. 2024 a 14. 1. 2025, celkem 1 500 Kč.

29. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod.

Poučení