22 Co 19/2022- 147

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Křesťanové, Dr., soudce Mgr. [jméno] [příjmení] a soudce JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 315/2020-102, takto:

Výrok

I. Připouští se změna žaloby podle podání žalobkyně ze dne [datum], tak, že se žalobkyně nadále domáhá omluvy ve znění:„ Dne [datum] zpracovala lékařka MUDr. [příjmení] epikrízu ohledně pacienta [jméno] [příjmení], ve které mimo jiné uvedla tvrzení:„ V den propuštění [datum] na pokoj [číslo] bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého), která si začala mobilním telefonem natáčet nezletilého pacienta s otcem, kteří jsou zde hospitalizováni od [datum]. Poté si začala bez souhlasu personálu natáčet personál zdejšího oddělení na mobilní telefon. Pro hospitalizovaného nezletilého [jméno] [příjmení] to byla velmi stresující situace.“ Fakultní [ulice] nemocnice se paní [jméno] [příjmení], [datum narození], za toto dehonestující tvrzení omlouvá.“

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobkyni prostřednictvím držitele poštovní licence datovanou písemnou omluvu podepsanou osobou oprávněnou jednat za žalovanou následujícího znění: Dne [datum] zpracovala lékařka MUDr. [příjmení] epikrízu ohledně pacienta [jméno] [příjmení], ve které mimo jiné uvedla tvrzení:„ V den propuštění [datum] na pokoj [číslo] bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého).“ Fakultní [ulice] nemocnice se paní [jméno] [příjmení], [datum narození], za toto dehonestující tvrzení omlouvá.

III. Ve zbytku požadované změněné omluvy se zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá proti žalované ochrany osobnosti v souvislosti s lékařskou zprávou žalované ze dne [datum]. Před soudem prvního stupně žádala, aby jí žalovaná poskytla písemnou omluvu tohoto znění: [ulice] nemocnice, [IČO], sídlem [adresa], se tímto omlouvá paní [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale bytem: [adresa], za nepravdivé a zavádějící informace uvedené v lékařské zprávě označené datem [datum], vypracované MUDr. [jméno] [příjmení], nazvanou„ Epikríza na lůžku“, týkající se syna [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [datum narození] [ulice] nemocnice se omlouvá za to, že ve výše uvedené lékařské zprávě je nepravdivě uvedeno, že paní [jméno] [příjmení] bez ohlášení vtrhla na pokoj [jméno] [příjmení], když ve skutečnosti paní [jméno] [příjmení] na nemocniční oddělení normálně v poklidu přišla poté, co byla vpuštěna na příslušné oddělení zdravotnickým personálem a sdělila, že jde navštívit svého syna, [jméno] [příjmení], a na pokoj [jméno] [příjmení] byla uvedena poprvé zdravotní sestrou a podruhé lékařkou. [ulice] nemocnice dále na pravou míru staví tvrzení ve výše uvedené lékařské zprávě, že si paní [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] s jeho otcem natáčela mobilním telefonem, a pro [jméno] [příjmení] to představovalo stresující situaci, neboť ve skutečnosti paní [jméno] [příjmení] pouze pořizovala zvukový záznam na mobilní telefon, který měla uložený v kabelce, což nemohlo [jméno] [příjmení] jakkoli stresovat. Podle žalobkyně zpráva nepravdivě popisuje chování žalobkyně v nemocničním zařízení a vliv tohoto jednání na nezletilého syna. Důvodem vystavení lékařské zprávy bylo její použití před orgány veřejné moci, konkrétně v opatrovnickém řízení, účelem byla dehonestace žalobkyně. Zpráva byla vytvořena pro potřeby otce a její obsah byl jím ovlivněn. Do pokoje nezletilého žalobkyně„ nevtrhla“. Dostavila se na recepci, kde jí bylo sděleno, v jakém pokoji se nezletilý nachází. Poté šla na oddělení, představila se, sdělila, za kým jde, a sestra ji uvedla do pokoje nezletilého. S ohledem na probíhající konfliktní opatrovnické řízení si žalobkyně preventivě pořizovala záznam z návštěvy na mobilní telefon. Měla sice zapnutý videozáznam, nicméně telefon měla po celou dobu uložen v kabelce. Výraz, že žalobkyně„ natáčela“, je nepřiměřený. V důsledku jednání žalobkyně nemohl nezletilému vzniknout stres.

2. Žalovaná nároky uplatněné žalobou neuznává. Žalobkyně se dne [datum] dostavila na lůžkové oddělení Pediatrické kliniky žalované, sdělila, že je matkou hospitalizovaného nezletilého a žádala informace o jeho zdravotním stavu. Během této doby měla v ruce mobilní telefon, se kterým manipulovala tak, že bylo zřejmé, že rozhovor natáčí. Ačkoliv se nejednalo o dobu, kdy jsou na oddělení povoleny návštěvy, službu konající lékařka chtěla žalobkyni vyhovět. Přivedla matku k pokoji s tím, že nejprve seznámí otce a nezletilého se situací a následně uvede žalobkyni dovnitř. Lékařka po zaklepání vstoupila do pokoje, žalobkyně však nečekala na vyzvání, do pokoje okamžitě bez souhlasu vstoupila a spěchala k nezletilému, který se rozbrečel. Otec začal projevovat nesouhlas s přítomností žalobkyně a žádal ji, ať přestane bez dovolení nahrávat na mobilní telefon. Lékařka provedla opakovaně o průběhu této události zápis do zdravotnické dokumentace. Zpráva byla předána i otci, neboť zákonný zástupce má právo na nahlížení do zdravotnické dokumentace i na pořizování kopií. Žalovaná se důrazně ohrazuje proti tvrzení, že přispěla k vytváření falešných důkazů v soudním řízení, zpráva nebyla vyhotovena pro potřeby otce ani jím ovlivněna. Žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby.

3. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Podanou žalobu o uložení povinnosti zaslat písemnou omluvu v požadovaném znění jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok II). Soud prvního stupně takto rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace uvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se zabýval otázkou povahy jednotlivých tvrzení, za která by se žalovaná měla omlouvat, tedy zda se jedná o skutková tvrzení či hodnotící soudy. Zdůraznil, že skutkový stav byl zjištěn mj. ze záznamů, které žalobkyně pořídila na mobilní telefon, a je tak nepochybné, že pokud poskytla soudu takovýto relativně rozsáhlý materiál, tak v prostorách nemocnice na svůj mobil nahrávala, a to ve všech prostorách, kde je záznam pořízen. K první části omluvy, tedy za„ nepravdivé a zavádějící informace uvedené v lékařské zprávě (…)“ soud prvního stupně uvedl, že se jedná o nepřiměřeně obecný text, který do omluvy minimálně pro nadbytečnost nepatří. Pokud jde o část omluvy„ (…) [ulice] nemocnice se omlouvá za to, že ve výše uvedené lékařské zprávě je nepravdivě uvedeno, že paní [jméno] [příjmení] bez ohlášení vtrhla na pokoj [jméno] [příjmení], když ve skutečnosti paní [jméno] [příjmení] na nemocniční oddělení normálně v poklidu přišla poté, co byla vpuštěna na příslušné oddělení zdravotnickým personálem a sdělila, že jde navštívit svého syna [jméno] [příjmení] a na pokoj [jméno] [příjmení] byla uvedena poprvé zdravotní sestrou a podruhé lékařkou (…)“, uvedl soud prvního stupně, že problematické jsou údaje„ bez ohlášení“ a„ vtrhla“. Slovo„ vtrhla“ je hodnotícím soudem službu konající lékařky, která vysvětlila, proč volila tento termín. Hodnotící soud má reálný základ. Pokud jde o otázku, zda žalobkyně přišla s ohlášením nebo bez ohlášení, toto není nikterak významné. O tom, že by žalobkyně do nemocnice měla vstupovat„ bez ohlášení“, v lékařské zprávě není ani zmínka, není proto možné, aby se za takovýto text žalovaná měla omlouvat. Pokud jde o část omluvy„ (…) [ulice] nemocnice na pravou míru měla stavět tvrzení ve výše uvedené lékařské zprávě, že si paní [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] s jeho otcem natáčela mobilním telefonem a pro [jméno] [příjmení] to představovalo stresující situaci, neboť ve skutečnosti paní [jméno] [příjmení] pouze pořizovala zvukový záznam na mobilní telefon, který měla uložený v kabelce, což nemohlo [jméno] [příjmení] jakkoliv stresovat“, pak k tomu soud prvního stupně uvedl, že to, zda určitá situace byla či nebyla pro nezletilého stresující, je hodnotícím soudem ošetřující lékařky. Fakticky situace jistě stresující být mohla, vztahy mezi rodiči nezletilého jsou velmi vyostřené a pro dítě je stresem každé jejich vyhrocené jednání, které si rodiče neodpustili ani poté, kdy dítě na pokoji bylo neklidné, rodiče se mu nevěnovali a dále se hádali. Pokud jde o otázku„ natáčení“ či„ nahrávání“ na mobilní telefon žalobkyně, tak je nepochybné, že ta na telefon jak nahrávala, tak natáčela zvuk, nevyšlo najevo, že by toto oznámila či požádala o svolení. V souvislosti s návštěvou žalobkyně došlo ke konfliktu s otcem nezletilého před nezletilým, čímž byla vytvořena stresující situace pro dítě, nemocnice sama o sobě rozhodně žádnou stresující situaci nevytvořila a nemá se tedy za co omlouvat, dítě do stresu uvedli sami rodiče, kteří patrně nejsou schopni své jednání dostatečně korigovat před dítětem.

4. V záhlaví uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Žalobkyně má za to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Není zřejmé, jaké skutečnosti měl soud za prokázané a jaké nikoliv, o které důkazní prostředky svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Soud prvního stupně vyšel pouze z tzv. souhrnného zjištění. Právní posouzení věci bylo nesprávné. Soud ignoroval, co má a co může být obsahem zdravotnické dokumentace. Soud dále ignoroval ustálený judikatorní závěr, dle kterého je difamující tvrzení nutno posoudit nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 332/2007). Názor, že není významné, zda žalobkyně přišla na pokoj s ohlášením či bez něj, je chybný. To, že výraz„ vtrhla“ je hodnotícím soudem, je taktéž chybný závěr. Takový výraz může být za určitých okolností hodnotícím soudem, ale epikríza musí obsahovat pouze pravdivé okolnosti související se zdravotním stavem pacienta, nikoliv hodnotící soudy lékařů. Pokud soud uzavřel, že výraz„ vtrhla“ měl reálný základ, zcela ignoroval obsah nahrávek. Službu konající lékařka se o žádné uvedení žalobkyně nepokusila, ani žalobkyni nedala žádný takový pokyn. V další nahrávce pak sděluje žalobkyni:„ Já jsem Vás tam přivedla bez ohlášení, což byla teda moje chyba.“ Závěr, že žalobkyně pořizovala i obrazový záznam či že by pořídila i záběry, které soudu neposkytla, je chybný a v rozporu s obsahem nahrávek. Nahrávky pouze zobrazují obsah kabelky či několikasekundové záběry podlah, nejsou na nich záběry osob. Závěr, že bylo prokázáno, že žalobkyně bez souhlasu personálu začala natáčet personál, je chybný. Službu konající lékařka uvedla, že toto neviděla, informaci ji měly sdělit sestry z oddělení, což je nepřípustné odvozené svědectví z druhé ruky, které je třeba hodnotit obezřetněji. Epikríza obsahuje tvrzení„ (…) pro hospitalizovaného (…) to byla velmi stresující situace“. Názor, že jde o hodnotící soud lékařky, je chybný. Epikríza musí obsahovat pouze pravdivé okolnosti související se zdravotním stavem pacienta, nikoliv hodnotící soudy lékařů. Chybný je i závěr, že použití tohoto výrazu mělo reálný základ. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně a otec nezletilého jednali vyhroceně, což pro nezletilého byla stresová situace, na které se podíleli oba rodiče. Není seznatelné, jak soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl, ale zejména by to znamenalo, že předmětné tvrzení je nepravdivé, neboť uvádí, že stresová situace byla vyvolána (pouze) jednáním žalobkyně. Obsah epikrízy je objektivně schopný způsobit zásah do osobnosti žalobkyně. Jakákoliv osoba, která si zprávu přečte, získá dojem, že se žalobkyně chovala nevhodně, což mělo negativní vliv na zdravotní stav nezletilého. Podle žalobkyně zpráva vznikla s úmyslem ji poškodit. Pokud lékařka měla pocit, že nějaké okolnosti ohledně návštěvy měly být zaznamenány ve zdravotnické dokumentaci, měla by je uvést v lékařské zprávě. V lékařské zprávě žádné okolnosti ohledně návštěvy žalobkyně uvedeny nejsou. Žalobkyně navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bude žalované uložena povinnost omluvy, a to ve změněném znění: Dne [datum] zpracovala lékařka MUDr. [příjmení] epikrízu ohledně pacienta [jméno] [příjmení], ve které mimo jiné uvedla tvrzení:„ V den propuštění [datum] na pokoj [číslo] bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého), která si začala mobilním telefonem natáčet nezletilého pacienta s otcem, kteří jsou zde hospitalizováni od [datum]. Poté si začala bez souhlasu personálu natáčet personál zdejšího oddělení na mobilní telefon. Pro hospitalizovaného nezletilého [jméno] [příjmení] to byla velmi stresující situace.“ Fakultní [ulice] nemocnice se paní [jméno] [příjmení], [datum narození], za toto dehonestující tvrzení omlouvá.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a navrhuje, aby odvolání žalobkyně bylo zamítnuto. Z odůvodnění předmětného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně uvedl jak svá skutková zjištění, takto, o které důkazní prostředky opřel svá skutková zjištění, podrobně popsal, jakými úvahami se při hodnocení důkazních prostředků řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. V odstavcích 5 až 24 odůvodnění rozsudku není přehled důkazních prostředků, v každém jednotlivém odstavci jsou naopak podrobně uvedena skutková zjištění učiněná na základě každého jednotlivého důkazu. Žalovaná ve vztahu k těmto vadám vytýkaným žalobkyní odkazuje na konstantní judikaturu vyšších soudů, např. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1324/14, ze dne [datum]. Odvoláním napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, již proto, že žalobkyně své odvolací důvody byla schopna formulovat a i odvolací soud má náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Žalobkyně se domáhá omluvy za tvrzení uvedená ve zdravotnické dokumentaci. Není zřejmé, proč by se soud měl vůbec zabývat tím, co může a nemůže být obsahem zdravotnické dokumentace. Skutečnosti zjištěné z nahrávek jsou zcela v souladu s výpovědí lékařky. Žalobkyně poté, co lékařka otevřela dveře pokoje, nevyčkala, než lékařka domluví. Je slyšet zvuk rychlého pohybu (a to pohyb při náhlém vstupu do pokoje) a mluvení žalobkyně přes mluvu lékařky. Žalovaná v souvislosti s posuzováním přiměřenosti hodnotícího soudu považuje za nezbytné shrnout konkrétní okolnosti situace. Žalobkyně přišla do nemocnice mimo návštěvní hodiny, nahrávala nejen nezletilého, ale i otce a též zdravotnický personál. Nejenže personál nepožádala o souhlas s nahráváním, ale dokonce jej o tomto svém jednání ani neinformovala. Takto jednala od okamžiku svého příchodu do nemocnice přesto, že zdravotní sestry jí vstřícně a ochotně sdělily, na kterém oddělení je nezletilý hospitalizován, s lidským pochopením ji vpustily mimo návštěvní hodiny oddělení a lékařka jí sdělila podrobné informace o stavu nezletilého a snažila se rozehnat její obavy o jeho zdravotní stav. Žalobkyně také pomíjí skutečnost, že lékařka nezbytně vnímala a popsala události tak, jak jsou zapsány, i díky tomu, že žalobkyně ji neinformovala o tom, že již jednou na pokoji byla a že při tomto prvním pobytu na pokoji měla konflikt s otcem. Žalobkyně neprojevila žádný respekt pro situaci, kdy její (v té době tříleté) dítě bylo hospitalizováno, neboť bylo v takovém stavu, který vyžadoval léčbu v nemocnici, a že je tedy vhodné a žádoucí, aby dítě nebylo vystavováno konfliktům. Žalobkyně nerespektovala ani to, že lékařka nezná (silně vyhrocené) poměry mezi žalobkyní a otcem, vyzvala lékařku, ať s ní jde na pokoj, a následně ani neměla tolik slušnosti, aby lékařku nechala sdělit otci vše potřebné. Vědoma si toho, že situaci opětovně vyhrotí, nenechala lékařku ani domluvit a bez dalšího po otevření dveří lékařkou vtrhla do pokoje. Nelze se tedy podivovat, že lékařka vnímala situaci přesně tak, jak ji popsala v epikríze na lůžku. Jedná se o přiměřený hodnotící soud, který je založen na pravdivých skutečnostech. Soud prvního stupně zcela správně shledává, že na nahrávkách, které byly provedeny k důkazu, je (alespoň zpočátku) i obrazový záznam. Celý záznam z pobytu na dětském oddělení žalobkyně soudu neposkytla, protože jednotlivé nahrávky na sebe nenavazují. Skutečnost, že personál nahrávala, je zřejmý z žalobkyní předložených nahrávek, z nichž je nepochybné, že nahrávala nejen lékařku, ale minimálně tři další osoby ze zdravotnického personálu. Opakované úvahy žalobkyně o tom, zda má být správně použito slovo„ nahrávání“ či„ natáčení“ považuje žalovaná za neprosto malicherné a čistě účelové. Žalobkyně jako matka zřejmě nepovažuje za stresující situaci, kdy tříleté dítě hospitalizované v nemocnici musí být přítomno vyhrocené situaci, kdy se rodiče spolu hádají. Příčinou konfliktu byla skutečnost, že žalobkyně bez souhlasu nahrávala jak dítě, tak otce a ani na žádost toto činit nepřestala. Žalobkyně vyžádala u lékařky společnou návštěvu pokoje, aniž ji poctivě a pravdivě předem informovala o situaci a možném dalším konfliktu před dítětem, a posléze žalobkyně setrvala v dohadování s otcem, přestože dítě vyžadovalo jejich pozornost, bylo neklidné a nervózní. Dítě bylo v okamžiku vstupu matky na pokoj klidné a během každé z návštěv začalo plakat. Hodnocení lékařky je tedy nejen založeno na skutečnosti, ale také zcela přiměřené veškerým okolnostem. Na postoji žalované nic nemění ani změněné znění žaloby, jak jej žalobkyně navrhla v odvolacím řízení, i takto změněnou žalobu a odvolání žalovaná považuje za nedůvodné.

6. V podaném odvolání žalobkyně navrhla změnu žaloby stran znění omluvy, jak vyplývá ze závěru bodu 4 odůvodnění tohoto rozsudku. O takovém návrhu učiněném v odvolacím řízení přísluší rozhodnout odvolacímu soudu. Platí, že žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (§ 95 odst. 1 o. s. ř.), soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). I v odvolacím řízení lze přiměřeně užít § 95 o. s. ř. o změně žaloby, odvolací soud je však v tomto směru omezen tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2778/2009). Pouhá formulační změna požadované omluvy zde nemá vliv na okruh rozhodných skutečností, jež musí být předmětem dokazování, a výsledky dosavadního řízení tak mohou být beze změny podkladem pro řízení o změněném návrhu. Proto v souladu s dispoziční zásadou odvolací soud dle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 95 o. s. ř. s přihlédnutím k § 216 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario změnu žaloby připustil (výrok I).

7. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, přičemž odvolací soud na takto zjištěný skutkový stav odkazuje a vychází z něj. Odvolací soud však věc částečně jinak hodnotil po právní stránce.

9. V odvolacím řízení nebylo dokazování doplněno o důkazní návrhy žalobkyně, kterými chtěla v odvolacím řízení prokazovat své tvrzení, že všechny potřebné záznamy již ve zdravotnické dokumentaci uvedeny byly, žádné údaje o návštěvě žalobkyně zde uvedeny nejsou, a tedy dle žalobkyně nebyl důvod předmětnou epikrízu ze dne [datum] vůbec vyhotovit. Tuto otázku odvolací soud nepokládá za rozhodnou za situace, kdy epikríza vyhotovena byla a předmětem žaloby je omluva za tvrzení v ní uvedená.

10. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně není důvodná, což je patrné již ze skutečnosti, že žalobkyni je zřejmé, na základě jakého zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně rozhodl a jak věc po právní stránce posoudil, přičemž s těmito závěry polemizuje. Případné nedostatky odůvodnění tak nemohly být na újmu práv žalobkyně (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 ze dne [datum rozhodnutí]).

11. V první části nároku se žalobkyně domáhá omluvy za tvrzení:„ V den propuštění [datum] na pokoj [číslo] bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého)“. Předmětem sporu jsou pak především formulace„ bez ohlášení“ a„ vtrhla“. Výrok„ bez ohlášení“ je skutkový. Výrok„ vtrhla“ je v jeho kontextu tzv. hybridním výrokem, který v sobě zahrnuje kombinaci skutkového základu i prvek hodnocení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 750/2015), a u něhož je namístě posuzovat pravdivost skutkového základu a přiměřenost a věcnost hodnocení. Ze zjištěného skutkového stavu lze mít za nepochybně prokázané, že žalobkyně se dostavila na recepci nemocničního zařízení, dostala informaci o tom, kde je pokoj nezletilého a při vstupu na oddělení se ohlásila sestrám. Z nahrávek je patrné, že žalobkyně vstoupila na pokoj dvakrát, nejprve sama po příchodu na oddělení, kdy dostala od sestry informaci, na kterém pokoji syn leží. Podruhé do pokoje vstoupila spolu s lékařkou. Službu konající lékařka vypověděla, že výraz„ bez ohlášení“ vnímala jako popis situace ve vztahu k otci, kterého lékařka nestihla informovat o tom, že matka přichází. Dále uvedla, že měla v úmyslu nejprve vstoupit do pokoje, informovat o situaci nezletilého a otce a poté vpustit žalobkyni (jež bude zatím čekat za dveřmi). Z nahrávek i z výpovědi lékařky je zřejmé, že tento svůj úmysl či záměr však žalobkyni neoznámila, nedala jí žádný takový pokyn, sdělila jí, že spolu půjdou na pokoj a spolu také na pokoj vstoupily. V tomto smyslu tedy došlo spíše k nedorozumění mezi lékařkou a žalobkyní, přesněji řečeno k pochybení lékařky, když nevyslovila, že chce, aby žalobkyně vstoupila do pokoje s časovým odstupem poté, co lékařka bude informovat otce. Lékařka na nahrávce výslovně sama uvádí:„ Já jsem Vás tam přivedla bez ohlášení, což byla teda moje chyba.“ Skutkově jsou tedy dané výroky co do základu nepravdivé. Situaci, kdy žalobkyně po ohlášení na oddělení vstoupila na pokoj, kde byl hospitalizován její nezletilý syn, v doprovodu službu konající lékařky, nelze věrně popsat slovy„ bez ohlášení vtrhla“. Hodnotící prvek výroku„ vtrhla“, bezdůvodně vytváří dojem neoprávněnosti, hysterie či až agrese, což popsané situaci taktéž neodpovídá a takový výraz je nepřiměřený. Pokud pak jde o kontext užití daných výroků, ačkoliv nikdo žalobkyni právo na návštěvu z důvodu denní doby mimo návštěvní hodiny neupíral, přesto však byla tato (pravdivá) informace o návštěvě mimo návštěvní hodiny taktéž ve zprávě zmíněna, což v kontextu posiluje negativní vyznění. V kontextu celé zprávy je tedy formulace„ bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla“ nepravdivá a objektivně žalobkyni urážející (dehonestující). Žalobou uplatněný požadavek na odčinění nemajetkové újmy formou požadované omluvy je proto v tomto rozsahu po právu, když žalobkyně má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (§ 2956 o. z., § 2951 odst. 2 o. z.), jaké zde omluva představuje.

12. Ve zbytku nároku se žalobkyně domáhá omluvy za tvrzení:„ (…) která si začala mobilním telefonem natáčet nezletilého pacienta s otcem, kteří jsou zde hospitalizováni od [datum]. Poté si začala bez souhlasu personálu natáčet personál zdejšího oddělení na mobilní telefon. Pro hospitalizovaného nezletilého [jméno] [příjmení] to byla velmi stresující situace.“ 13. Ze zjištěného skutkového stavu je nepochybné, že žalobkyně skutečně pořizovala od počátku své návštěvy (tj. od prvního kontaktu na recepci) audiovizuální záznam. Jakkoliv je zřejmé, že po většinu doby měla žalobkyně mobilní telefon uložen v kabelce či v ruce směrem k podlaze (a natáčela tak formou zvuk), je zřejmé, že takový záznam pořizovala a svolení nemocničního personálu či otce nezletilého neměla. Za pravdivé tvrzení o„ natáčení na mobilní telefon“ se tak žalobkyně omluvy úspěšně domáhat nemůže. Otázka, zda žalované svědčila zájmová licence dle § 88 odst. 1 o. z., jak argumentovala žalovaná, zde není pro právní posouzení podstatná, neboť zde není veden spor o zásah do osobnostních práv zaznamenávaných osob, pouze tato argumentace nepřímo potvrzuje pořizování záznamu bez souhlasu.

14. Předmětem požadované omluvy je dále formulace„ (p) ro hospitalizovaného nezletilého [jméno] [příjmení] to byla velmi stresující situace.“ Žalobkyně očekávala, že její návštěva nemocničního zařízení pravděpodobně povede ke konfliktu, jinak si totiž nelze vysvětlit, proč od příchodu do nemocničního zařízení pořizovala audiovizuální záznam. Verbální konflikt s otcem pak na nemocničním pokoji nezletilého skutečně nastal. Této situaci byl přítomen nezletilý, který tak byl nechtěným svědkem konfrontace matky i otce. Z nahrávek je patrné, že nezletilý byl z celé situace rozrušený. Jak výstižně uvádí soud prvního stupně, své konfliktní jednání si rodiče neodpustili ani poté, kdy dítě na pokoji bylo neklidné, dále se mu nevěnovali a pokračovali v hádce. Po první návštěvě na pokoji pak žalobkyně vstoupila na pokoj ještě jednou (v doprovodu lékařky), následný konflikt mezi rodiči byl intenzivnější a stres nezletilého výraznější. Za této situace se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat omluvy za tvrzení uvedené v lékařské dokumentaci, jež má zjevně pravdivý skutkový základ. V tomto ohledu pak není podstatné, zda se na vzniku konfliktu podílel i otec a v jaké míře.

15. Odvolací soud na základě všeho výše uvedeného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobkyni prostřednictvím držitele poštovní licence datovanou písemnou omluvu podepsanou osobou oprávněnou jednat za žalovanou v uvedeném znění (výrok II), ve zbytku požadované změněné omluvy zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 o. s. ř. (výrok III).

16. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodoval odvolací soud postupem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nejen o nákladech řízení odvolacího, ale i řízení před soudem prvního stupně, čímž byl odklizen výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Předmětem omluvy byla tvrzení o tom, že žalobkyně na pokoj„ bez ohlášení“ mimo dobu návštěv„ vtrhla“. V této části byla žalobkyně zcela úspěšná, když odvolací soud shledal zásah do práv žalobkyně oběma užitými výrazy. V další části se žalobkyně domáhala omluvy za tvrzení o jejím natáčení bez souhlasu a o vzniklé stresující situaci pro nezletilého. V této části byla zcela úspěšná žalovaná. Lze tak konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu je stejný, pročež odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok [příjmení]).

Poučení