22 Co 233/2024 - 172

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 360 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2024, č. j. 19 C 19/2024-131 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 36 808 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 360 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 360 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 72 890,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a v důsledku toho dospěl i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Poté, co se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši k nemovitostem zapsaným na LV č. [hodnota] pro k. ú. a obec [adresa] u [právnická osoba] pro [adresa], konkrétně pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům č. p. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno] – zahrada (dále též „společná věc“, „společný dům“ nebo „společná nemovitost“), žalovaná se svojí rodinou společnou věc nadále užívala, a to tím způsobem, že fakticky zasahovala do práva žalobce se na tomto užívání jakkoliv podílet. Žalovaná dokonce odmítla žalobce jako spoluvlastníka do společné nemovitosti vpustit. Společnou věcí přitom je rodinný dům bez oddělených bytů, a proto užívání této společné věci jedním ze spoluvlastníků zásadně odnímá možnost ostatním spoluvlastníkům na tomto užívání jakkoliv participovat. V tomto směru je nerozhodné, jak byla nemovitost v minulosti užívána. Žalobce není právním nástupcem toho, kdo v minulosti užíval místnosti ve spodní části domu vzhledem k tomu, že vlastnické právo k podílu nabyl v dražbě, tedy originárním způsobem. Není dále zřejmé, proč soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se svojí rodinou nikdy neužívali místnosti ve spodní části domu, když svědek [jméno FO] (který získal podíl žalované dražbou) vypověděl, že jej žalovaná v květnu 2024 požádala, aby nenahlížel do spodních místností, neboť tam žije její rodina s vnučkou. Provedené dokazování tedy jednoznačně neukázalo, jaký byl v rozhodném období způsob užívání společné věci. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud neprovedl ke způsobu užívání další dokazování a spokojil se s pouhou účastnickou výpovědí žalované. Žalobce přitom navrhoval, aby byly vyslechnuty i další osoby, které v nemovitosti se žalovanou bydlely. Soud prvního stupně dokazování svědeckými výpověďmi neprovedl s odůvodněním, že žalobce osoby svědků konkrétně neoznačil, přitom však označení svědků může být provedeno i jiným způsobem než jménem, příjmením a datem narození, např. právě prostřednictvím vztahu k řízení nebo jeho účastníkům. Navrhl, aby byly vyslechnuty všechny zletilé osoby, které měly v rozhodném období ve společné nemovitosti evidován údaj o trvalém pobytu. Takovýto důkazní návrh považuje za řádný. Dále soud prvního stupně dostatečným způsobem nevyjasnil, zda vnitřní dispozice domu byla v rozhodném období taková, aby umožňovala užívání nemovitosti dvěma skupinami na sobě nezávislých osob, přičemž vyřešení této otázky bylo potřebné k závěru, zda žalobce byl vzhledem k těmto poměrům vyloučen z užívání společné věci. K tomuto zjištění žalobce navrhoval místní ohledání. Za situace, kdy nebyly provedeny navrhované důkazy, má žalobce za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné, co se týče zjištěného skutkového stavu a na něj navazujícího právního posouzení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby po doplnění dokazování napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Bylo zjištěno, že ve společné nemovitosti se de facto nacházejí dvě samostatné bytové jednotky, což potvrzuje i dřívější způsob využívání, kdy dolní i horní byt byl užíván každý zvlášť a nelze tak uzavřít, že by poměry v domě vylučovaly žalobce v právu společný dům užívat, ani mu nikterak v takovém užívání nebylo bráněno. Žalobce kromě prvotního kontaktu, který byl zaměřen výlučně na odkup nemovitosti, se o užívání bytu nikterak nezajímal, ani se užívání nedomáhal. Přístupu se nedomáhal ani za účelem zjištění, zda a popř. kým je nemovitost užívána. Ve vztahu k námitce, že soud prvního stupně neprovedl veškeré důkazy, poukázala na to, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem s tím, že provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení s předpokladem, že se v odůvodnění vypořádá s tím, proč navržené důkazy neprovedl, a to soud prvního stupně splnil. Označení svědků pouze tím, že měli na adrese společného domu evidován údaj o trvalém pobytu v rozhodném období, není dostatečným identifikačním znakem už proto, že trvalý pobyt je údajem evidenčním, formálním, který nevypovídá nic o vztahu k dotčené nemovitosti, jak vyplývá z § 10 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“). Nešlo ani o situaci, kdy by byly splněny podmínky pro uložení tzv. vysvětlovací povinnosti osoby nezatížené důkazním břemenem (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2851/2013), neboť tento postup je možný pouze tehdy, když strana obtížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a o takový případ se nejednalo. Navíc žalobce jako spoluvlastník dané nemovitosti mohl za účelem zjištění osob registrovaných k trvalému pobytu využít postup podle § 10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel. Mohl tedy navrhnout výslech konkrétních osob. Pokud se jedná o svědka [jméno FO], žalovaná objasnila důvody, pro které v daný konkrétní den nechtěla umožnit návštěvu dolního bytu.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 5. 1. 2024 žalobce podal proti žalované žalobu na zaplacení částky 360 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě usnesení o příklepu soudního exekutora v dražbě prováděné v rámci likvidace pozůstalostního řízení se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši k nemovitostem zapsaným na LV č. [hodnota] pro k. ú. a obec [adresa] u [právnická osoba] pro [adresa], konkrétně k pozemku p. č. st. 351, jehož součástí je rodinný dům č. p. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno] – zahrada. Žalovaná je vlastníkem společné věci v rozsahu z celku a dalším spoluvlastníkem je její nevlastní sestra [jméno FO], narozená [datum]. [jméno FO] společnou nemovitost neužívá, a proto žalobci ve vztahu k ní nevzniká žádné právo na náhradu. Společnou nemovitost užívá výlučně žalovaná s rodinou k uspokojení své bytové potřeby, čímž žalobce vylučuje z užívání společné věci. U žalované tak dochází k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce a žalovaná částka představuje peněžitou náhradu za toto užívání za dobu od ledna 2021 do prosince 2023 (10 000 Kč x 36 měsíců).

6. Soud prvního stupně proved důkaz listinami, výpovědí svědka [jméno FO], [jméno FO] a účastnickým výslechem žalované a z důkazů a jejich vyhodnocení učinil následující skutková zjištění.

7. V rozhodném období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2023 byly předmětné nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobce v rozsahu ideální , žalované v rozsahu ideální a její nevlastní sestry [jméno FO] v rozsahu ideální . Žalované nabyly své podíly na základě usnesení soudu o schválení dědické dohody ze dne 23. 5. 2001 č. j. [Anonymizováno] (právní moc 25. 8. 2001). Žalobce nabyl svůj podíl na základě usnesení o příklepu soudního exekutora [tituly před jménem] [adresa], Exekutorský úřad [adresa], ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. [spisová značka], a to za 734 333 Kč, v dobrovolné dražbě na základě smlouvy o provedení dobrovolné dražby ze dne 12. 10. 2018, konané dle návrhu likvidačního správce zůstavitele [jméno FO], narozeného 21. 11. 1945 (nesporná tvrzení, výpis z katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] k 19. 10. 2023, příslušné usnesení o příklepu ze dne 13. 11. 2018).

8. Předmětné nemovitosti se skládají ze stavebního pozemku p. č. st. 351, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], a ze zahrady p. č. [Anonymizováno], vše v obci a katastrálním území [adresa]. Na pozemcích se dále nachází garáž s rozbitou stěnou a přístavek – kůlnička, ve kterých jsou rozličné věci bez hodnoty, které se tam nachází (spolu s bazénem na zahradě) z doby ještě po rodičích žalované (výpověď žalované).

9. Rodinný dům má jedno podzemní podlaží (sklep) a dvě nadzemní podlaží, kde každé z nich se sestává ze dvou prostorově oddělených souborů obytných místností – dvou dispozičně shodných bytů „2+1“, přičemž ke každému z bytů náleží koupelna a WC na příslušném patře přístupné z chodby. K průchodu mezi patry slouží vnitřní schodiště se společnou chodbou. Po schodišti je ještě přístup na půdu. V domě nejsou oddělené sítě a měřidla (dřívější půdorysné nákresy domu na č. l. 33-35, fotodokumentace pořízená při předání nemovitosti žalovanou novému spoluvlastníkovi dne 11. 7. 2024 na č. l. 45-97, znalecký posudek č. [Anonymizováno] z 2. 10. 1999 na č. l. 102-111, výpověď svědků [jméno FO], [jméno FO] a žalované).

10. Jednotlivé byty (horní a dolní, každý s příslušnou koupelnou a WC) byly historicky užívány odděleně, kdy horní byt užívala se souhlasem dřívějších členů rodiny a později spoluvlastnice paní [jméno FO] žalovaná se svou rodinou, a dolní byt užíval pan [jméno FO] – otec žalované (usnesení z dědického řízení z roku 1994 na č. l. 98-99, výpis z katastru nemovitostí stav evidovaný k 5. 6. 2024, s vyznačením existence věcného břemene na č. l. 100-101, znalecký posudek č. [Anonymizováno] z 2. 10. 1999 na č. l. 102-111), který se asi před 25 lety odstěhoval, posléze dolní byt využívala dcera žalované, a to ještě v době asi před 8 lety (výpověď svědkyně [jméno FO]), dcera se asi před 7 lety odstěhovala spolu s nábytkem, od té doby je dolní byt prázdný; obě dcery mají vlastní nemovitost a syn bydlel v pronájmu. V dolním bytě zůstal nějaký starý sporák po matce žalované. Žalovaná neměla potřebu s manželem užívat i dolní byt (účastnický výslech žalované).

11. Podíl žalované na nemovitostech byl prodán kupní smlouvou ze dne 20. 3. 2024 uzavřenou s [jméno FO] v rámci jejího insolvenčního řízení. Nový vlastník navštívil nemovitost v květnu 2024, při návštěvě byly uvnitř domu nějaké věci žalované, která v tu dobu byla ve fázi postupného vyklízení, při finálním předání domu dne 11. 7. 2024 v dolním bytě již nebyl žádný nábytek, ani kuchyňská linka, pouze holé stěny (výpověď svědka [jméno FO]). Mezi žalovanou a novým vlastníkem bylo dohodnuto, že žalovaná bude nemovitost užívat do 30. 6. 2024, kdy dojde k fyzickému předání včetně konečného odečtu el. a vodoměru a předání klíčů. O předání nemovitostí novému vlastníku byl dne 11. 7. 2024 sepsán předávací protokol a byly pořízeny fotografie, dle zápisu dům a okolností stavby nebyly zcela vyklizeny (viz předávací protokol ze dne 11. 7. 2024 na č. l. 55, výpověď svědka [jméno FO] a žalované).

12. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná (či její rodina) v rozhodném období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2023 užívala kromě horního bytu též dolní byt. Svědkyně [jméno FO] předmětný dům zevnitř viděla naposledy asi před 8 lety, tedy ještě před rozhodným obdobím, kdy dolní byt ještě užívala neteř svědkyně, tedy dcera žalované. Svědek [jméno FO] předmětný dům uvnitř viděl až po předmětném období, při návštěvě domu v květnu 2024 na žádost žalované neviděl stav dolního bytu. Pokud svědek vypověděl, že dolní byt neviděl, neboť mu bylo řečeno, že snad byt měla užívat rodina žalované s vnučkou, žalovaná tuto okolnost vysvětlila tím, že v květnu 2024 se v důsledku prodeje jejího podílu stěhovali k dceři, a protože horní byt vyklízeli, vysadili nějaké dveře a demontovali i bojler, pak při hlídání vnoučat po krátkou dobu využívali i dolní byt, hlavně koupelnu. Toto vysvětlení považoval soud prvního stupně za věrohodné, a proto neměl výpovědí svědka [jméno FO] za prokázané, že by žalovaná s rodinou v rozhodné době užívala i dolní byt.

13. Žalovaná se s žalobcem potkala osobně dvakrát, a to nejprve někdy chvíli poté, co žalobce nabyl spoluvlastnický podíl v dražbě, kdy s ním mluvila „před vrátky“ předmětných nemovitostí, žalobce se do domu nikdy nepodíval a posléze asi po 14 dnech při schůzce v Globusu, v rámci které však jednali jen o možnostech odkupu, ze kterého sešlo (výpověď žalované). Ani druhá spoluvlastnice [jméno FO] nebyla žalobcem kontaktována za účelem správy společné věci, včetně vyjasnění způsobu užívání, ale pouze za účelem prodeje jejího podílu (výpověď svědkyně [jméno FO]). Žalobce nikdy neprojevil zájem o užívání či spoluužívání nemovitostí, předání klíčů nežádal, měl zájem pouze o možnost případného prodeje zbývajících spoluvlastnických podílů (výpověď žalované).

14. V řízení dále nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobci nějakým způsobem bránila v přístupu do předmětných nemovitostí, když k těmto tvrzením žalobce nenavrhl žádné důkazy, a to ani přes poučením soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

15. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení náhrady předžalobní výzvou, doručenou dne 8. 12. 2023 (předžalobní upomínka ze dne 5. 12. 2023 s dodejkou).

16. S takto zjištěnými skutkovými okolnosti odvolací soud souhlasí, neboť soud prvního stupně k nim dospěl na základě logického vyhodnocení provedených důkazů. Stavebně technický stav domu a jeho vnitřní dispozice, včetně umístění vedlejších staveb, byl dostatečně prokázán půdorysnými nákresy domu, popisy ve znaleckých posudcích, fotodokumentací z roku 2024, to vše ještě ve spojení s výpověďmi svědků [jméno FO], [jméno FO] a výpovědí žalované, kteří dispoziční uspořádání domu popsali, přičemž na základě všech těchto důkazů bylo možné si utvořit jasnou představu o faktických poměrech v domě. Provedení místního šetření proto považoval i odvolací soud za nadbytečné. Odvolací soud pak doplnil dokazování výslechem manžela žalované [Jméno žalované], který v rozhodné době nemovitosti užíval a mohl proto podat relevantní informace nejen o dispozičním uspořádání domu, ale i o způsobu jeho užívání. Svědek, jehož výpověď odvolací soud hodnotí jako spontánní a věrohodnou, však do zjištěného skutkového stavu nevnesl žádnou změnu. Shodně jako žalovaná a ostatní svědci popsal dispoziční uspořádání domu a stejně jako žalovaná a částečně svědkyně [jméno FO] popsal historii způsobu užívání domu. Popsal, že po zakoupení nemovitosti horní byt užívali oni (on s žalovanou [právnická osoba]), dolní byt matka žalované s manželem panem [jméno FO] (nevlastním otcem žalované). Po smrti matky zdědily žalovaná a její polorodá sestra příslušné spoluvlastnické podíly, na způsobu užívání se nic nezměnilo, dolní byt užíval nevlastní otec, svědek s žalovanou [právnická osoba] byt horní. Později, když nevlastní otec zemřel, horní byt užíval stále on s žalovanou, dcerou a synem, dolní byt v určitém období začala užívat druhá dcera, která se však po zakoupení vlastní nemovitosti a její rekonstrukci někdy v roce 2017 odstěhovala a od té doby zůstal dolní byt nevyužitý, prázdný. Druhá dcera a syn se od nich odstěhovali někdy v průběhu roku 2018 a 2019. Potvrdil výpověď žalované, že v době, kdy měla žalovaná schůzku s novým vlastníkem podílu panem [jméno FO], byli již ve fázi vyklízení horního bytu a demontáže jeho zařízení (částečně již bydleli u dcery) a jelikož hlídali vnoučata, využili k pobytu dolní byt.

17. I po doplnění dokazování má odvolací soud za to, že žalobce neunesl břemeno důkazní o tom, že by žalovaná s rodinou v rozhodné době užívala dolní byt. Pokud žalobce navrhoval výslech všech zletilých osob, které v rozhodné době měly evidován trvalý pobyt na adrese předmětného domu, aniž by tyto osoby řádně označil, souhlasí odvolací soud s tím, že nejde o řádný důkazní návrh za situace, kdy důkazní povinnost stíhá žalobce, kterému zákon o evidenci obyvatel dává možnost tyto osoby identifikovat. Soud je v rámci vyhledávání určité osoby pouze na základě údaje o trvalém pobytu, a to ještě v určité rozhodné době, limitován, a proto odkázán na správce registru obyvatel, stejně jako žalobce.

18. Odvolací soud po právní stránce vyhodnotil shora popsaný skutkový stav zjištěný před soudy obou stupňů a uzavírá, že se ztotožňuje i s právním posouzením, tak jak jej učinil soud prvního stupně na základě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a závěrů, které k otázce nadužívání spoluvlastnického podílu přijal Nejvyšší soud ČR (dále jen „NS“).

19. Podle § 1115 o. z. jsou osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, spoluvlastníky.

20. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

21. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

22. Podle § 1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci (odstavec 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velkosti jejich podílů (odstavec 2).

23. Podle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

24. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

25. Podle ustálené soudní praxe je určení způsobu užívání společné věci realizací hospodaření se společnou věcí (dnes správy společné věci).

26. I ve vztahu mezi podílovými spoluvlastníky může dojít k právnímu vztahu, který lze posoudit jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Ten vzniká tomu ze spoluvlastníků, který užívá společnou věc nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, eventuálně bez spravedlivého důvodu (bez dohody všech spoluvlastníků, nebo bez závazného rozhodnutí většiny spoluvlastníků, či bez rozhodnutí soudu). Protože není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva vrátit, musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS sp. zn. 31 Cdo 503/2011 uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je uplatnitelný i v režimu právní úpravy obsažené v § 2991 a násl o. z.).

27. V souzeném případě bylo zjištěno, že dům byl uzpůsoben tak, že v každém patře se nachází identický byt užívaný jednou domácností, přičemž členové těchto domácností byli v minulosti příbuzensky spřízněni. Žalovaná s rodinou bezplatně užívala horní byt na základě dohody se svojí matkou a jejím manželem a ti zase užívali byt dolní. Po smrti matky k této dohodě konkludentně přistoupila i sestra žalované jako nová spoluvlastnice. Následně však do spoluvlastnického vztahu vstoupil žalobce jakožto osoba mimo rodinnou vazbu. Žalobce má pravdu v tom, že v případě nabytí vlastnictví příklepem v dražbě jde o originární způsob nabytí vlastnictví, při němž nabyvatel získává vlastnictví nezávisle na předchozím vlastníkovi, na druhou stranu stále jde o přechod vlastnictví, v důsledku něhož žalobce vstupuje do existujícího spoluvlastnického vztahu, v rámci něhož existuje určitý režim hospodaření (dnes správy) a bylo na něm, aby kontaktoval ostatní spoluvlastníky a do správy společné věci se zapojil. To však žalobce neučinil, projevil vůli toliko směrem ke zrušení spoluvlastnického vztahu, vůli participovat na správě společné věci, kam mimo jiné spadá i užívání společné věci, vůbec neprojevil, o správu společné věci se nezajímal.

28. Za stavu, kdy mezi spoluvlastníky předmětných nemovitostí nebyl po vstupu žalobce do spoluvlastnického vztahu nastaven nový režim užívání společné věci (byl praktikován nadále režim původní), dovodila judikatura, že pro řešení otázky, zda dochází k nadužívání společné věci jedním ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, je významný rozsah a způsob užívání společné věci tímto spoluvlastníkem. Je proto třeba poměřovat, zda zjištěný způsob užívání spoluvlastníkem nevykazuje znaky bránění v užívání společné věci druhému spoluvlastníku tím, že aktivně vylučuje tohoto spoluvlastníka z možnosti užívání, případně tím, že faktické poměry neumožňují druhému spoluvlastníku realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 1519/2021 nebo rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda žalovaná aktivně bránila žalobci v užívání společné věci, nebo případně zda stávající poměry v nemovitosti umožňovaly či neumožňovaly žalobci výkon jeho práva užívat nemovitost v mezích jeho spoluvlastnického podílu.

29. V daném případě bylo prokázáno, že stavebně technické uspořádání v domě umožňuje provoz dvou domácností, neboť v obou bytových podlažích jsou totožné byty, k nimž vždy na příslušném patře náleží sociální příslušenství a ve vztahu k ostatním prostorám (sklep, půda) či pozemkům je zde možnost spoluužívání, obdobně jako v případě bytového domu. A byť se jako diskomfortní jeví to, že sociální příslušenství patřící k bytu je přístupné z chodby, na níž se mohou vyskytovat i členové druhé domácnosti, nejde o překážku a zásah do soukromí takového rázu, aby to vylučovalo druhého spoluvlastníka ze spoluužívání. Jinak řečeno, aby v tomto případě užívání jednoho bytu zakládalo překážku pro užívání bytu druhého, a to i v případě, že by šlo o spoluužívání osob si navzájem cizích. Žalobce byl navíc v rámci popisu předmětu dražby s daným dispozičním uspořádáním domu nepochybně seznámen. Překážkou pro spoluužívání není ani jednotný rozvod elektřiny a vody v domě, neboť stejně jako v bytových domech jde o otázku nastavení pravidel rozúčtování těchto médií v rámci správy společné věci, řešitelnou i osazením podružných měřáků v případě, že na jeden fakturační vodoměr či elektroměr je více odběratelů. Stran otázky, zda žalovaná bránila žalobci ve spoluužívání nemovitostí aktivním jednáním, je třeba uvést, že žalovaná (ani druhá spoluvlastnice) žalobci nebránila užívat byt v přízemí. Žalobce však zájem o takové užívání neprojevil a ve vztahu ke spoluvlastnicím nedal ani jinak najevo, že jako nový účastník spoluvlastnického vztahu se necítí být vázán nastaveným režimem užívání, čímž jim v podstatě znemožnil přijmout novou realitu a navrhnout a dohodnout nastavení jiného způsobu užívání.

30. Ani odvolací soud proto neshledal, že by v rozhodném období byly naplněny podmínky pro vznik nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu protiprávního užívání cizí hodnoty.

31. Ze shora vyložených důvodů odvolací soud shledal zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. Věcně správným shledal odvolací soud i výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná, a proto jí náleží náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že co do struktury a výše přiznané náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalovaná byla procesně úspěšná i v této fázi řízení. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady za zastoupení advokátem, o jejichž výši bylo rozhodováno podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 pro úkony poskytnuté do tohoto data a ve znění účinném od 1. 1. 2025 pro úkony poskytnuté od tohoto data (Čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Náklady zastoupení ve výši 36 808 Kč se sestávají z odměny za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, 2x účast při odvolacím jednání) po 9 740 Kč (určené z tarifní hodnoty 360 000 Kč podle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání) a ve výši 2x 450 Kč (2x účast při odvolacím jednání) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 1 200 Kč a z náhrady za 21 % DPH ve výši 6 388 Kč. Náhrady ostatních nákladů odvolacího řízení se žalovaná vzdala.

34. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení