22 CO 234/2022-260

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno jméno sídlem adresa o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. dubna 2022, č. j. 20 C 183/2020-217,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. potvrzuje, a to ve výroku II. v tom správném znění, že se určuje, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu jedné poloviny, výhybky č. [název] [název], nacházející se na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], jako společné součásti železniční dráhy – vlečky žalobkyně nacházející se zejména na pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a železniční dráhy – vlečky žalované nacházející se zejména na pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a pozemcích parc. [číslo] parc. č. st. [číslo] v [katastrální uzemí].

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7 913,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci výroku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že zamítl návrh na určení, že výhybka č. [název] [anonymizováno] nacházející se na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] (dále též„ výhybka [název] [anonymizováno]“ nebo„ výhybka“) je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně nacházející se zejména na pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí] (dále též“ vlečka žalobkyně”) (výrok I.), určil, že výhybka [název] [anonymizováno] je součástí vlečky žalobkyně a železniční dráhy – vlečky žalované nacházející se zejména na pozemcích parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a pozemcích parc. [číslo] parc. č. st. [číslo] v [katastrální uzemí] (dále též„ vlečka žalované“) (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a žalované uložil nahradit náklady řízení státu ve výši 31 303,50 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud ke skutkové stránce věci uvedl, že mezi účastnicemi nebyly spory ohledně umístění vleček, tj. ohledně pozemků, přes které vedou jejich vlečky, ani sporu o tom, kde se nachází předmětná výhybka [název] a která to skutečně je. Okresní soud dále dospěl po skutkové stránce k závěru, že vlečka žalobkyně byla vybudována v roce 1985; tehdy byla ve vlastnictví státu, po roce 1990 byla ve správě [název] [anonymizována tři slova], event. [právnická osoba] ([název]). V roce 1996 žalovaná započala s budováním skladu hutních výrobků v prostoru, kde se nyní nachází předmětné vlečky; podmínkou územního rozhodnutí o tomto skladu bylo mj. napojení skladu odbočnou výhybkou z příjezdové koleje stávající vlečky a křižovatkou přes kolej stávající vlečky. Ke stavbě byly poskytnuty souhlasy dotčených subjektů včetně [název], tehdejších [název] [anonymizováno 5 slov], a byly stanoveny podmínky, za kterých měl být povolen zkušební provoz. Na trase měla být zřízena poměrová výhybka 1: 7,5 – 190. Takový výhybka byla na objednávku žalované vyrobena a dodána [název] [anonymizováno 6 slov] [obec] a nachází se zde i nadále, a to na pozemku parc. č. (nyní) [číslo] v k. ú. [část obce] a obci [obec] – jde o předmětnou výhybku č. [název] [anonymizováno]. V červnu 1997 bylo žalované povoleno užívání velkoobchodního skladu za současného užívání nové vlečkové koleje do skladu.

3. V roce 2010 prodala [název] [anonymizováno 5 slov] žalobkyni stavbu – vlečkové závodové prodloužení mj. v části v k. ú. [část obce], [územní celek], a to železniční vlečky (svršek a příslušenství) procházející přes pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] přičemž pozemky byly jiného vlastníka. Podle popisu ve smlouvě se železniční vlečka skládala z hlavní stavby, a to mj. z výhybky na železniční vlečce (a5). Znalec, který na objednávku prodávající vypracoval v roce 2004 posudek, na nějž kupní smlouva odkazovala, popsal oceňované nemovitosti, mj. i vlečku zde uvedenou, s tím, že na trase vlečky jsou též výhybky, bez jakéhokoli dalšího označení.

4. Vlečka je železniční dráha sloužící potřebě provozovatele zaústěná do celostátní nebo regionální dráhy nebo do jiné vlečky, výhybka je pak drážní zařízení v místě, kde se koleje rozdělují nebo spojují. Kolejová výhybka je součástí železničního svršku, obecně se vkládá do koleje z důvodu možného určení a měnění směru jízdy. Výhybka č. [název] [anonymizováno] byla vložena do původní koleje vlečky žalobkyně za účelem připojení později zřizované vlečky žalované a současně, aby nebyla znemožněna jízda po původní koleji i za místo připojení nově zřizované koleje poté, co tato nová kolej byla připojena do koleje původní. Výhybka je svým začátkem připojena k vlečce žalobkyně výměnovým stykem. Konce obou větví výhybky jsou k oběma vlečkám připojeny stejně. Odpojení této výhybky je poměrně snadné a nijak výhybku nepoškozuje, je v základním tvaru, takže možnost jejího dalšího využití po odpojení není zúžena.

5. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce tak, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.). Podle okresního soudu je naléhavý právní zájem dán tím, aby byly zamezeny pochybnosti při dalším převodu vlečky jedné z účastnic na třetí osobu, když by tak mohlo dojít k omezení vlastnického práva této třetí osoby a nyní i žalobkyně k výhybce, pokud by byla shledána jejím vlastníkem, a přitom by ji mohla užívat jiná osoba bez jakéhokoli právního titulu, při dohadech o její údržbě a pod..

6. Dále okresní soud uvedl, že pokud byla výhybka pořízena a do stávající vlečky zabudována žalovanou, pak výhybka nemohla kupní smlouvou z roku 2010 přejít na žalobkyni. Proto okresní soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku I. jeho rozsudku.

7. Podle okresního soudu byl pro určení právních vztahů k výhybce podstatný právní stav v době, kdy byla výhybka do vlečky vložena, tj. ve smyslu § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.) právní předpisy platné a účinné před 1. 1. 2014 Okresní soud na daný skutkový stav aplikoval ustanovení § 118 odst. 1, § 119 odst. 1 a 2 a § 120 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též obč. zák.) a § 5 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, a dospěl k následujícímu závěru.

8. Byla-li předmětnou výhybkou č. [název] [anonymizováno] napojena nově zřizovaná vlečka žalované na stávající vlečku (nyní) žalobkyně, přičemž se jedná o standardní výhybku bez nějakých konstrukčních zvláštností, a lze ji snadno odpojit, aniž by byla poškozena či znehodnocena, pak může být samostatnou věcí, která může být předmětem právních vztahů. Nicméně k tomu, aby výhybka plnila svůj účel, musí být napojena na koleje. Dráhy (kolejové) jsou přitom samostatnými věcmi, které mají své součásti, jimiž mohou být i výhybky. Účelem výhybky je možnost měnit směr kolejí, resp. směr jízdy po těchto kolejích. Takový účel plní v daném případě i předmětná výhybka č. [název] [anonymizováno], a bez tohoto zapojení by byla bez užitného významu; ten nabývá právě až v souvislosti s napojením na drážní těleso, kolej. Takové těleso pak tvoří funkční celek s požadovaným užitkem. Proto okresní soud dospěl k závěru, že výhybku č. [název] [anonymizováno] je třeba považovat za součást věci, resp. věcí, a to vlečky žalobkyně i vlečky žalované, a takto formulovanému žalobnímu petitu vyhověl.

9. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žádná z účastnic náhradu nákladů řízení nepožadovala. O nákladech státu tvořených vyplaceným znalečným nekrytým zálohou složenou žalobkyní rozhodl okresní soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil jejich náhradu neúspěšné žalované.

10. Proti uvedenému rozsudku, a to výslovně pouze proti výrokům II., III. a IV., podala žalovaná včasné odvolání. Namítala předně, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Podle žalované se okresní soud řídil svými subjektivními vjemy a nekriticky a dogmaticky přejal skutková tvrzení žalobkyně. Se skutkovými tvrzeními žalované či skutečnostmi svědčícími v její prospěch se okresní soud nevypořádal buď vůbec, nebo zcela nedostatečně, okresní soud také nehodnotil řádně důkazy a odůvodnění postrádá jakoukoli právní argumentaci. Žalovaná měla též za to, že v odůvodnění rozsudku okresního soudu zcela absentovalo odůvodnění existence naléhavého právního zájmu na daném žalobním návrhu. Podle žalované takový naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení dán nebyl. K tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a 3 Cdon 1338/96.

11. Dále žalovaná uvedla, že okresní soud dospěl ke správnému skutkovému závěru, že předmětná výhybka č. [název] [anonymizováno] byla pořízena žalovanou, která ji nechala na své náklady vyrobit v roce 1996 a zabudovat do stavby své koleje (vlečky). Proto nemohla být předmětná výhybka předmětem převodu vlastnictví mezi státem a žalobkyní v roce 2010 Okresní soud také podle žalované správně uvedl, že výhybka je samostatnou věcí, která může být samostatným předmětem právních vztahů, nicméně aby mohla plnit svůj účel, je nezbytné, aby byla napojena na koleje, a tím pádem se stává součástí kolejí, jež jsou v postavení věci hlavní; k tomu žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1964/2003. Následně však okresní soud dospěl podle žalované k nesprávnému právnímu závěru, že předmětná výhybka je součástí jak vlečky žalované, tak vlečky žalobkyně. K povaze součásti věci, resp. věci složené, a k případnému přechodu vlastnického práva za situace, kdy se věc stává součástí předmětu díla, pak žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2958/2008 a sp. zn. 32 Cdo 3051/2014.

12. Podle žalované závěr okresního soudu, že výhybka je sice samostatnou věcí, avšak k tomu, aby mohl být zcela využit potenciál výhybky a aby mohla být využita z hlediska svého účelu, je nutné, by byla zapojena do dráhy kolejiště, zcela neodůvodněně a finančně nezanedbatelně a v rozporu se zásadou rovnosti účastníků akcentuje ku prospěchu žalobkyně, která se nijak nepodílela na vybudování předmětné výhybky a tím získala bez svého přičinění a nákladů minimálně nové funkční využití své původní vlečky. Žalovaná připustila, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1219/99, že součástí věci může být i věc původně samostatná, pokud je spojena s jinou věcí. Poukázala nicméně na ustanovení § 9 písm. b) vyhl. č. 177/1995 Sb., o stavebním a technickém řádu drah, podle nějž jsou součástí dráhy mj. železniční svršek, který je tvořen mj. z výhybek. Podle § 5a odst. 4 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, pak veškeré náklady na vybudování stavby dráhy či na její změnu hradí stavebník, a to včetně vybudování spojů se stávající dráhou.

13. Podle žalované zůstává otázkou, která z vleček je ve vztahu k předmětné výhybce č. [název] [anonymizováno] věcí hlavní. K tomu je nutno vyjít z definice součásti věci ve smyslu příslušných ustanovení obč. zák., resp. o. z., jež jsou obsahově shodná. V daném případě není sporu o tom, že v případě odmontování výhybky č. [název] [anonymizováno] by se znehodnotila funkčnost vleček obou účastnic. Podstatné však, je že v případě, kdy dochází ke spojení samostatné věci s věcí hlavní, se z původně samostatné věci transformuje na součást věci hlavní, která nicméně prostřednictvím tohoto spojení způsobuje, že se z věci hlavní, která měla původně pouze omezené spektrum využití, stává mnohem komplexnější věc, jejíž spektrum využití se s montáží nové věci rozšířilo. Zároveň však musí být pro takto nově vzniklé spojení nutná a dostatečně odůvodnitelná existence vzniklého komplexu. K tomu žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3201/2014.

14. Podle žalované tedy z výše popsané argumentace vyplývá, že žalovaná vybudovala vlečku vedoucí až ke skladu hutních výrobků a nade vši pochybnost hodlala budované vlečky využít k napojení na vlečku žalobkyně, a tím je zřejmý enormní zájem žalované na vybudování daného komplexu, který byl prvotním a primárním impulsem. Žalovaná tedy nechala vyrobit a instalovat výhybku, která vlečku žalované následně spojila s vlečkou žalobkyně a na ni navazující železniční dráhy, a tím dala vzniknout novému železničnímu celku v daném prostředí. Byla to tedy žalovaná, kdo měl primární zájem na tom, aby došlo k realizaci tzv. celku vyššího řádu, tedy propojené sítě vleček, které by žalovaná využila k přepravě svých výrobků. A skutečnost, že žalobkyně z vybudování této výhybky (bez svého přičinění a nákladů) těžila sekundárně co do nového funkčního využití stávající vlečky a tím ekonomicky výhodné aspekty celého projektu, je zcela bezesporná. Nicméně pro existenci celku vyššího řádu měla primární a tím i stěžejní zájem žalovaná, což měl okresní soud v rámci své úvahy primárně zhodnotit a rozhodnout ve prospěch žalované, a nikoli neodůvodněně zvýhodnit žalobkyni.

15. Žalovaná proto navrhla, aby krajský soud změnil odvoláním napadené výroky rozsudku okresního soudu a žalobu i v rozsahu výroku II. zamítl, a tomu přizpůsobil i výroky o nákladech řízení, případně aby rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že odvolací výtky žalované jsou velmi obecné až vágní, nejasné a vzájemně si odporující. Žalovaná formálně vytýká okresnímu soudu všechny v úvahu přicházející pochybení při vydání a odůvodnění napadeného rozsudku, avšak tyto ve velké většině nijak nekonkretizuje. Např. žalovaná uvádí, že okresní soud nijak neodůvodnil existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, avšak (dle žalobkyně zcela správné) odůvodnění této skutečnosti je v odůvodnění rozsudku v odstavci 26. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení vlastnického práva pak žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3877/2018 či 32 Cdo 2852/2007, podle nichž tento může být dán i tím, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci, kdo ji má obhospodařovat, provádět její údržbu a investovat do ní prostředky. V daném případě je mezi účastníky evidentně sporné, kdo je vlastníkem předmětné výhybky č. [název] [anonymizováno].

17. Podle názoru žalobkyně pak žalovaná vlastně nevytýká okresnímu soudu žádné pochybení při zjišťování skutkového stavu. Podle žalobkyně okresní soud zjistil skutkový stav správně a v potřebném rozsahu. Žalovaná v podstatě vytýká okresnímu soudu pouze v jejích očích nesprávný právní závěr, že předmětná výhybka č. [název] [anonymizováno] je součástí obou vleček účastnic. Paradoxně však sama žalovaná uvádí na jistém místě ve svém odvolání, že tento právní závěr má oporu v právních předpisech i judikatuře Nejvyššího soudu Okresní soud podle žalované zcela správně vyšel z vypracovaného znaleckého posudku a uvedl, že k tomu, aby výhybka č. [název] [anonymizováno] plnila svůj účel (možnost změny směru jízdy po kolejích tak, aby bylo možno jezdit po vlečkách obou účastnic), tak musí být napojena na koleje, jež tvoří vlečky účastnic. Jako samostatná věc nemá výhybka č. [název] [anonymizováno] užitný význam – ten nabývá právě až v souvislosti s napojením na vlečky, s nimiž tak tvoří funkční celek. Proto okresní soud dospěl ke správnému závěru, že výhybka č. [název] [anonymizováno] je součástí obou vleček.

18. Žalobkyně proto navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

19. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu, v jakém byl odvoláním napaden, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

20. Předně krajský soud uvádí, že neshledal rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost. Odůvodnění rozsudku okresního soudu, byť snad není zcela ideální, přesto nepochybně splňuje náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů (odstavce 1 a 3), jak se ve věci vyjádřila žalovaná (odstavec 2), jaká soud učinil skutková zjištění a o jaké důkazy je opřel (odstavce 4 – 25), jaký byl jeho závěr o skutkovém stavu (zejména odstavce 27 – 29 a dále částečně 31), i jak věc posoudil po právní stránce (naléhavý právní zájem v odstavci 26, odůvodnění použitých právních předpisů a jejich citace odstavce 32 – 36, citace judikatury odstavec 30, subsumpce skutkového stavu pod příslušné právní normy odstavce 37 – 39), a stručně odůvodnil i výroky o nákladech řízení (odstavce 40 – 42). Kromě toho je nepochybné, že odůvodnění rozsudku okresního soudu umožnilo žalované uplatnit věcnou odvolací argumentaci, a takové odůvodnění zásadně nemůže být nesrozumitelné (neboť žalovaná mu nepochybně porozuměla).

21. Dále má krajský soud za to, že okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal. Krajský soud zcela souhlasí s žalobkyní v tom, že žalovaná, ač v obecné rovině vytýká okresnímu soudu jakési závažné nedostatky při zjištění skutkového stavu, ignorování tvrzení a důkazů označených žalovanou apod., přesto žádné konkrétní námitky proti skutkovým zjištěním okresního soudu nevznáší. Krajský soud má za to, že z provedeného dokazování zcela jasně vyšlo najevo, kdy byla vybudována ta která vlečka (vlečka žalobkyně v roce 1985, vlečka žalované v roce 1996), že původně ve vlečce žalobkyně v místě, kde je dnes výhybka č. [název] [anonymizováno], byla rovná kolej, že to byla žalovaná, kdo v rámci záměru výstavby své vlečky, kterou hodlala napojit na vlečku žalobkyně, nechala mj. na své náklady vyrobit výhybu č. [název] [anonymizováno] a tuto při budování své vlečky vložila do vlečky žalobkyně tak, aby byla zachována funkčnost vlečky žalobkyně a zároveň aby byla umožněna jízda z vlečky žalobkyně na vlečku žalované, a tím byly obě vlečky výhybkou č. [název] [anonymizováno] propojeny, že výhybka č. [název] [anonymizováno] je nezbytná k provozu obou vleček, a byla-li by odstraněna (a nebyla ničím nahrazena), pak by byl významně narušen až znemožněn provoz obou vleček, a že konečně v roce 2010 přešla vlečka žalobkyně do jejího vlastnictví, když do té doby byl jejím vlastníkem stát. Krajský soud má za to, že v těchto bodech nemohl být skutkový stav objasněn lépe či podrobněji, než se tak stalo.

22. Co se týče právního posouzení věci, pak k tomu krajský soud nejprve uvádí, že se ve výroku tohoto rozsudku formulačně odchýlil od výroku II. rozsudku okresního soudu i od (změněného) žalobního petitu. Zčásti jde o formulační odchylky vedoucí k pouhému zpřehlednění výroku, zejména vynechání zbytečně se opakujících výrazů„ parc. č.“, označení listu vlastnictví, na němž jsou zapsány pozemky pod vlečkami, či údajů o tom, u kterého katastrálního úřadu jsou vedeny. To nejsou povinné údaje ani pro listiny sloužící jako podklad zápisu do katastru nemovitostí (srov. § 8 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí), nehledě na to, že rozsudek v této věci nebude sloužit k zápisu do katastru, neboť předmětná výhybka ani vlečky účastnic nejsou do katastru zapisovány. Obě vlečky i sporná výhybka jsou dostatečně identifikovány popisem uvedeným ve vrýoku tohoto rozsudku krajského soudu.

23. Podstatnější je však odchylka spočívající v tom, že okresní soud svůj výrok formuloval jako určení, že výhybka č. [název] [anonymizováno] je součástí vleček účastnic, zatímco krajský soud jej formuloval tak, že účastnice jsou spoluvlastnicemi výhybky č. [název] [anonymizováno] jakožto součásti obou vleček. Krajský soud má za to, že touto formulační úpravou nepřekročil návrh žalobkyně, ani jí nepřisoudil něco jiného, než čeho se domáhala (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Přes formulaci žalobního petitu je totiž zcela zřejmé, že žalobkyně od počástku požadovala určení vlastnického práva k výhybce - ostatně žaloba je označena„ o určení vlastnického práva“, a žalobce v žalobě rozsáhle argumentoval k otázce vlastnictví výhybky i k naléhavému právnímu zájmu mj. na určení vlastnictví – viz strany 6 až 8 žaloby. Navíc určení, že výhybka je součástí vleček, není určením práva či právního poměru ve smyslu § 80 o. s. ř. Jde sice o právní otázku ve smyslu § 505 o. z., nicméně skutečnost, že něco je součásti jiné věci, samo o sobě žádné právo či právní poměr nezakládá. Proto krajský soud upravil výrok rozsudku tak, aby jím bylo rozhodnuto o právu účastníků k předmětné výhybce.

24. Okresní soud také správně posuzoval, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a v odstavci 26 odůvodnění svého rozsudku jednoznačně uvádí, že takový právní zájem na straně žalobkyně shledal. Tento jeho závěr, posuzovaný ve vztahu k určení vlastnictví k předmětné výhybce, odpovídá ustálené judikatuře, na niž poukázala žalobkyně. Krajský soud se s těmito právními závěry okresního soudu ztotožňuje. Pokud jde o zařízení tohoto typu, jako jsou výhybky, a pokud není mezi vlastníky jednotlivých vleček jasné, komu výhybka patří, pak právě tato nejasnost může vyvolávat spory, a to nejen ohledně např. nákladů na opravy či údržbu výhybky, ale i ve vztahu ke správním orgánům, např. k drážnímu úřadu, a ani tento správní úřad pak nemusí přesně vědět, s kým má jednat ve vztahu k povolení k provozu těchto vleček a podobně. Určení vlastnictví k výhybce tak vytvoří pevný základ pro další vztahy účastníků, bez ohledu na to, jaké byly vztahy účastníků v minulosti a zda z tohoto důvodu bude žalovaná uplatňovat nějaké nároky vůči žalobkyni.

25. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

26. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

27. Okresní soud správně uvedl, že ohledně skutečností, jež nastaly před 1. 1. 2014, je nutno aplikovat tehdejší právní předpisy. Dále okresní soud na základě jím zjištěného skutkového stavu dospěl ke správnému závěru, že předmětná výhybka [název] [anonymizováno] je součástí vleček obou účastnic. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neobsahuje, a ani občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ani jiný zákon, neobsahovaly před 1. 1. 2014 obecné ustanovení, podle něhož by něco mohlo být součástí dvou či více různých věcí v právním smyslu. Současný občanský zákoník nicméně upravuje některé zvláštní případy součásti dvou věcí, a to jednak v ustanovení § 1024 odst. 1 o. z., o rozhradách, kde je založena vyvratitelná domněnka, že rozhrady jsou společné, a dále v ustanovení § 1067 o. z., o stromu rostoucím na hranici pozemků, který je vlastníkům hraničících pozemků společný vždy. K tomu, že mohou existovat případy věcí, jež jsou právně obtížně řešitelné až neřešitelné bez postulátu části společné dvěma či více věcem, lze pak odkázat např. na Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III, § 419-654, Praha: Leges. 2014, str.

306. To přitom nepochybně platilo i před 1. 1. 2014.

28. Krajský soud tak má za to, že je možno v souladu s § 10 o. z. (k jeho aplikaci na stav nastalý do 31. 12. 2013 viz § 3030 o. z.) dospět k závěru, že určitá součást věci může být součástí dvou různých věcí v právním smyslu, i když nejde o rozhradu či strom stojící na hranici pozemků. Musí však jít o případy, které se svou povahou a charakterem rozhradám blíží. To je pak právě případ výhybek propojujících dráhy či vlečky různých vlastníků. Daná výhybka [název] [anonymizováno] charakteristickým způsobem odděluje i spojuje vlečky obou účastnic tím, že je vložena do původní vlečky a slouží ke změně směru jízdy vlaku, a tak je nezbytná nejen proto, aby se mohlo jezdit s původní vlečky na vlečku novou, i proto, aby bylo možno dále jezdit po vlečce původní. Výhybka je tedy spojena s oběma vlečkami, podle své povahy náleží k nim oběma, a je nezbytná k provozu obou vleček a jejím oddělením by se obě vlečky znehodnotily. Z tohoto důvodu tedy zjevně tvoří součást obou vleček. Proto je nerozhodné, kdo výhybku nechal vyrobit a kdo ji zabudoval na současné místo. Podstatný stav, který vznikl zabudováním výhybky do vleček, tedy neoddělitelnost výhybky od vleček, aniž by se vlečky znehodnotily. Ač tedy původním vlastníkem vlečky byla nepochybně žalovaná, jejím zabudováním do vleček přešlo z části vlastnické právo v rozsahu jedné poloviny (srov. § 137 odst. 2 obč. zák.) na stát jako tehdejšího vlastníka původní vlečky. Následně pak kupní smlouvou z roku 2010 přešel tento spoluvlastnický podíl k výhybce [název] [anonymizováno] na žalobkyni, neboť s prodávanou vlečkou nepochybně přešly na žalobkyni všechny součásti vlečky, aniž by bylo třeba je v kupní smlouvě výslovně uvádět.

29. Z výše uvedených důvodů proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadený výrok II. rozsudku okresního soudu jako věcně správný, a to ve správném znění, uvedeném ve výroku tohoto rozsudku krajského soudu. Zároveň krajský soud potvrdil jako věcně správné i závislé výroky o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalovaná je proto povinna nahradit jí vynaložené náklady odvolacího řízení, tedy odměnu advokáta za dva úkony právní služby podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 500 Kč za jeden úkon, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhradu za ztrátu času advokáta na cestě ve výši 500 Kč, dále jízdné advokáta k jednání krajského soudu na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 440 Kč za jízdné vlakem, a DPH z odměny a náhrad advokáta v sazbě 21%, tedy celkem 7 913,40 Kč.

31. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť krajský soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších.