22 CO 33/2022-132

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale hlášena pobytem adresa , obec , bydliště příjmení příjmení jméno číslo , příjmení název , číslo obec zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zdržení se imisí pachu, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. září 2021, č.j. 15 C 34/2019-100,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení částkou 4.356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce [titul] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná je povinna nahradit České republice odměnu a náhradu nákladů ustanoveného zástupce v řízení před okresním soudem i v odvolacím řízení v rozsahu jedné čtvrtiny s tím, že jejich výše bude určena samostatným usnesením okresního soudu.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobce zápachem z bytu [číslo] nacházejícího se v domě [adresa], postaveném na pozemku označeném jako stavební parcela parcelní [číslo] v obci a [katastrální uzemí] (vše zapsáno v katastru nemovitostí u [stát. instituce] [stát. instituce]) (výrok I.), žalované uložil nahradit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 34 307 Kč (výrok II.) a rozhodl, že se žalobci z účtu Okresního soudu v Pardubicích vrací část soudního poplatku v částce 1 000 Kč (výrok III.).

2. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce zápachem z bytu [číslo] nacházejícího se v domě [adresa], postaveném na pozemku označeném jako stavební parcela parcelní [číslo] v obci a [katastrální uzemí]. Tvrdil, že z uvedeného bytu vycházejí do společných prostor domu imise v podobě zápachu, a to v míře nepřiměřené místním poměrům. Tento zápach omezuje obvyklé užívání nemovitosti. Žalovaná byla v minulosti několikrát vyzvána k nápravě. Následně došlo ke zlepšení, ale situace se pak vrátila do neutěšeného stavu.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Za nepravdivé označila tvrzení, že pach se line z jejího bytu. Pach vychází z obuvi před jednotlivými byty. Dále z vazelíny používané na údržbu jízdních kol, čistících prostředků. Rovněž pak z moči a exkrementů od psů, kouření ve společných prostorech. Problémem je i obsazení sušárny jízdními koly, ona pak musí prádlo sušit v bytě. Kočičí stelivo (kočkolit) vynáší denně, jednou týdně myje svůj díl společné chodby.

4. Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobce, okresní soud ji dovodil s odkazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010 Okresní soud pak poukázal na specifičnost případu obtěžování pachem, kdy i v případě sofistikovaného posuzování míry zápachu například z čistírny odpadních vod či skládky odpadů odborník nabere na několika místech vzorky do speciálních vaků. Obsah vaků je pak v laboratoři vyhodnocován olfaktometrickou metodou, tj. subjektivně tzv.„ čichačem“.

5. Okresní soud nalezl skutkovou oporu pro vyslovené právní závěry ze zjištění z výslechu svědků, aniž by bylo třeba případně naznačeného znaleckého zkoumání. Poukázal na to, že věrohodnost slyšených svědků nebyla nikým zpochybněna a není zpochybňována ani důkazy v řízení provedenými. Jejich výpověď je vedena snahou popsat objektivně stav v domě a situaci žalované a dosáhnout řešení neutěšeného stavu, nikoli žalované nějak ublížit a způsobit jí obtíže. Svědci totiž i do budoucna budou s žalovanou sousedé a budou muset v domě v rámci možností koexistovat, tedy by jim například zveličování problému či vědomě nepravdivý popis situace nic pozitivního nepřinesly. Svědci jsou nejen přímými sousedy žalované z chodby (svědkyně [příjmení] a [příjmení]), ale i soused z bytu pod žalovanou (svědek [příjmení]) a pak i spoluobyvatel z jiné části domu (svědek [příjmení]). Přitom všichni popisují obtíže s žalovanou v zásadě shodně, jen se odlišují v tom, jak se k nim projevy zápachu dostávají. Svědkyně [příjmení] se dokonce snažila v minulosti žalované pomoci a byla (slušně řečeno) oslyšena. Navíc skutečnosti zjištěné z výslechu svědků korespondují i se závěry zjištěnými ze zprávy [název] z 24.9.2009.

6. Okresní soud poukázal na skutečnost, že žalované nic nebránilo, aby ona navrhla svědky (či označila jiné důkazy), které by vyslechnuté svědky znevěrohodnily, či by z nich bylo možno zjistit jiný skutkový stav, než jaký byl v řízení zjištěn. Bývalo by bylo nanejvýš vhodné, aby se zúčastnila soudem nařízeného místního šetření. To, že se z něj omluvila a přítomen byl pouze její zástupce, je samozřejmě jejím právem. Nicméně místní šetření bylo svoláno nejen z důvodu obhlídky místa samého, ale i z toho důvodu, aby se soud mohl pokusit o smírné vyřešení věci. Žalobce totiž po celou dobu řízení usiloval právě s ohledem na specifičnost sporu o to, aby věc byla urovnána smírnou cestou, jak tomu ostatně nakonec bylo ve vztahu s žalovaným [příjmení]. V daném typu sporu je totiž dobrovolná úprava chování účastníků nejvhodnějším řešením. Žalovaná tak při místním šetření mohla velice snadno přesvědčit žalobce a soud, že není třeba, aby věc byla řešena rozsudkem, pokud by seznámila zúčastněné s tím, jak kočky chová a jak řeší své bydlení v bytě.

7. Okresní soud při hodnocení důkazů nepominul, že při místním šetření byl stav na místě takový, jaký lze považovat v panelovém domě za běžný. Nicméně ve vazbě právě na výslechy svědků je zřejmé, že takový stav je u žalované spíše neběžný; zápach se šíří v situaci, kdy žalovaná svůj byt otevře směrem do společných prostor domu. Taková situace však na místním šetření nebyla.

8. Okresní soud dále vyložil, že žaloba, aby se vlastník věci zdržel obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům, jakožto zvláštní typ negatorní žaloby, přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011), a tak tomu je i v této věci. Je v zásadě notorietou, že při bydlení v bytovém domě dochází prakticky vždy k tomu, že z jednotlivých bytů pronikají do bytů ostatních či do společných prostor hluk a pachy například z připravovaného jídla či chovu zvířat a hluk. Žalované nelze upřít snahu, kterou zřejmě vyvinula před uskutečněním místního šetření. Toto ostatně našlo odraz v tom, že žalobce následně navrhl přerušení řízení dle § 110 občanského soudního řádu.

9. Ostatní provedené důkazy (tedy zejména výslechy svědků – uživatelů bytových jednotek v domě [adresa] v [obec]) svědčí o tom, že zápach linoucí se z bytu žalované je problémem dlouhodobým, setrvalým a hlavně nepřiměřeným ve vztahu k poměrům v domě. Tedy nejedná se o záležitost krátkodobou, řešitelnou a již s konečnou platností vyřešenou. Nejde ani o záležitost, která by byla toliko subjektivní a vycházela by například z přecitlivělosti určitého jednotlivce na pachy jdoucí ze sousedního bytu. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že jde o dlouhodobý, nelepšící se problém, jehož důsledky přesahují míru přiměřenou poměrům v panelovém domě.

10. Okresní soud proto žalobě s odkazem na ust. § 1013 odst. 1 o.z. žalobě vyhověl.

11. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. l občanského soudního řádu (o.s.ř.) Přiznal úspěšnému žalobci proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty jsou představovány soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč (soudní poplatek ve výši 2 000 Kč se týkal žalovaného [jméno] [příjmení]), odměnou advokáta dle § 8 odst. 2 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. v rozsahu 15 x 1 500 Kč za převzetí zastoupení advokátem, předžalobní výzvu, sepis žaloby, repliku z 13. 6. 2019, podání ve věci samé z 20. 9. 2019, 9. 3. 2020, 16. 9. 2020 a 26. 7. 2021, účast na jednáních 23. 9. 2019, 1. 12. 2020, 21. 9. 2021 (trvalo déle než dvě hodiny), účast na místním šetření, sepis návrhu dohody o mimosoudním vyřešení věci. Dále jsou náklady představovány paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., ve znění platném ke dni uskutečnění úkonu, za výše specifikované úkony, 14x po 300 Kč. Rovněž pak jsou náklady řízení dle § 137 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu představovány daní z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrad. Zástupce žalobce je totiž plátcem této daně. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce.

12. Okresní soud neshledal i přes obtížnou majetkovou situaci žalované důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř. Žalobce se snažil urovnat spor s oběma původně žalovanými hlavně smírnou cestou. U žalovaného [jméno] [příjmení] se to povedlo, zejména s ohledem na jeho aktivní přístup k věci. Žalovaná se neúčastnila jediného jednání, nesouhlasila s účastnickým výslechem. To je samozřejmě jejím právem, nicméně na jednání by bývalo bylo možno mnohé problémy mezi účastníky probrat a nastavit režim rozumného fungování v domě. Totéž platí přiměřeně i pro místní šetření. To okresní soud svolal nejen z důvodu obhlídky stavu na místě, ale i z toho důvodu, aby se pokusil urovnat vztahy mezi účastníky.

13. Odměna ustanoveného zástupce žalované bude s ohledem na výsledek řízení vyplacena po právní moci tohoto rozsudku ze státních prostředků.

14. Vzhledem k tomu, že řízení mezi žalobcem a žalovaným [jméno] [příjmení] bylo zastaveno před zahájením jednání, rozhodl okresní soud ve smyslu § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci.

15. Proti rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítala nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním namítala nevěrodnost slyšených svědků, kteří vůči ní vystupují dlouhodobě negativně. Pro posouzení věci měla za rozhodné místní šetření uskutečněné dne 15.10.2020, kdy nebyl žádný zápach ve společných prostorách na chodbě bytového domu zjištěn. Svůj byt nezpřístupnila, když předmětem řízení byl zápach ve společných prostorách a nikoli v jejím bytě. Navíc je žalovaná ženou pokročilého věku s nepříznivým zdravotním stavem. Posouzení věci na základě subjektivních pocitů několika málo svědků není objektivním posouzením, soud si mohl vyžádat znalecký posudek. Namítala i to, že udělení plné moci žalobcem k zastoupení a podání žaloby není platným úkonem, když za žalobce nejednaly osoby k tomu zmocněné stanovami. Postup soudu považovala za nespravedlivý i potud, pokud jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoli je odkázána na starobní důchod, žije sama a jiný majetek nemá. Bylo jí přiznáno i osvobození od soudních poplatků Její poměry nebyly zohledněny, zaplacení nákladů řízení je pro ni neřešitelné. Proto je přesvědčena o tom, že tyto důvody představují důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. Požadovala změnu rozsudku a zamítnutí žaloby a tomu odpovídající výrok o nákladech řízení..

16. Žalobce ve vyjádření k odvolání k námitkám žalované uvedl, že žalovaná během celého řízení nevyužila svého procesního práva navrhovat důkazy svědeckou výpovědí k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu svědci navržení žalobcem popsali situaci týkající se imisí pachu totožně. Všichni navržení svědci zcela shodně uvedli, že soužití s žalovanou je složité, že se jedná o dlouhodobou a neutěšenou situaci, kdy všichni jsou nejen přímými sousedy žalované ze stejné chodby (svědkyně [příjmení] a [příjmení]), ale i soused z bytu pod žalovanou (svědek [příjmení]) a dále z jiné části domu (svědek [příjmení]), avšak jejich výpovědi se odlišují pouze v tom, jak se k tomu kterému svědkovi projevy zápachu dostávají. V tomto žalobce oponuje vyjádření žalované v odůvodnění odvolání, pokud tvrdí, že ‚‚Podle přesvědčení žalované takový postup soudu není správný, neboť zápach a jeho intenzita je značně subjektivní záležitostí a každým je vnímán/a jinak.“ Z provedených důkazů lze s jistotou říci, že nejde o záležitost subjektivní, která by vycházela z přecitlivělosti konkrétního jednotlivce sousedícího se žalovanou, ale jde o stav přesahující míru obvyklou a přiměřenou poměrům v panelovém domě. Žalobce považuje výpověď svědků za věrohodnou, neboť žalovaná sama nenavrhovala důkazy, ze kterých by vyplývaly opačné skutečnosti, než uváděné těmito navrženými svědky. Tvrzení žalované, že vyslechnutí svědci proti ní vystupují dlouhodobě negativně a tato skutečnost zakládá nevěrohodnost jejich svědecké výpovědi, je zcela liché, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že během řízení nebyla věrohodnost svědků žalovanou nikterak zpochybňována a nenavrhla žádné důkazy, které by v tomto ohledu byly relevantní a mohly by prokázat její tvrzení. Žalovaná se nedostavila na místní šetření ani na žádné jednání před soudem, kdy mohla přesvědčit žalobce a soud, že není třeba, aby věc byla řešena (následně vydaným) rozsudkem. Dle názoru soudu, jak je uveden v odůvodnění, byl při místním šetření stav v panelovém domě běžný, avšak ze svědeckých výpovědí jasně vyplynulo, že takovýto stav je žalovanou udržován velmi sporadicky a dle názoru žalobce byly žalovanou ve společných prostorách umístěny (čistě účelově) osvěžovače vzduchu a výzdoba, neboť se na společných prostorách za běžných okolností nenachází, a tyto měly pouze zakrýt jinak běžný neutěšený stav, jak jej popsali svědci.

17. K otázce žalovanou navrhovaného znaleckého posudku (přičemž tento návrh uvedla až v odvolání, přestože měla příležitost navrhnout jej již v průběhu řízení před soudem prvního stupně) za účelem měření a stanovení koncentrace pachových látek dynamickou olfaktometrií v emisích a imisích ve společných prostorách bytového domu z důvodu tvrzení žalované, že je zápach subjektivní, uvedl, že u této metody hodnocení dosud nejsou legislativně stanoveny žádné směrné limity zápachu, tedy toto hodnocení by bylo nadále pouze subjektivním posouzením vybraného vzorku osob. Je naprosto nepřiléhavá a vzhledem ke specifickým vlastnostem věci i nevhodná.

18. Žalobce opakovaně usiloval o smírné řešení věci, což ve vztahu k žalovanému [jméno] [příjmení] vyústilo k vyřešení věci a zpětvzetí žaloby (vůči jeho osobě), kdy je dle názoru žalobce dobrovolná úprava chování účastníků vzhledem k okolnostem tím nejvhodnějším řešením. Žalovaná však trvala na svém stanovisku, že se žádných imisí nedopouští. Nebylo tedy možno vyřešit věc smírně, a to i přestože bylo celé řízení za tím účelem několikrát přerušeno. Nastalá situace byla pouze vyústěním dlouhodobého problému, kdy se žalobce snažil opakovaně řešit vše smírnou cestou a není jeho primárním úmyslem činit žalované nepříjemnosti a obtíže, ale dosáhnout spravedlivého řešení nastalé situace, neboť i nadále spolu budou muset všichni účastníci řízení v bytovém domě koexistovat, tedy i v tomto ohledu by nepravdivý popis situace či zveličování problému nikomu nic nepřinesl. Snahu žalobce lze prokázat i narovnáním vztahů s žalovaným [jméno] [příjmení], kdy vzal v tomto rozsahu žalobce žalobu zpět. Tímto je také jednoznačně odůvodněn požadavek žalobce na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť v případě pana [jméno] [příjmení], který situaci napravil, žalobce na nákladech řízení nepožadoval ničeho.

19. Pokud žalovaná namítala nedostatky udělení plné moci právnímu zástupci žalobce, pak plná moc byla udělena dne 14. 6. 2018, a to za výbor žalobce tehdejším předsedou panem [jméno] [příjmení] a tehdejší místopředsedkyní, paní [jméno] [příjmení]. Funkční období je 5 let. Před udělením plné moci dne 14. 6. 2018 byli naposledy pan [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zvoleni dne 9. 4. 2014 (bod 4 programu). Opětovně došlo k volbě členů výboru v roce 2019. Dle rejstříku společenství vlastníků jednotek za výbor společenství jedná navenek předseda výboru (ke dni udělení plné moci pan [jméno] [příjmení]), nebo výborem pověřený člen výboru, s tím, že je-li pro právní úkon zapotřebí písemná forma, je nezbytný podpis předsedy a dalšího jednoho člena výboru (ke dni udělení plné moci byla členkou (místopředsedkyní) paní [jméno] [příjmení]. Zápis z roku 2019 je žalobkyně připravena předložit k případné výzvě soudu. Současní členové (resp. předseda a členové) výboru souhlasí s udělením plné moci za žalobkyni tak, jak byla předložena v řízení před soudem prvního stupně, což jsou připraveni (bude-li soud mít za to, že zápis z 9. 4. 2014 není dostačující) prohlásit před soudem osobně či písemně podepsaným podáním do spisu prohlásit.

20. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 9. 2021 pod č. j. 15 C 34/2019-109 potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, a to nejen z důvodů v odvolání uváděných (§ 212, § 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání neshledal opodstatněným.

22. Dle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

23. Podle § 1012 o.z. má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

24. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2581/2011) se ustálila na názoru, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1013 odst. 1 o.z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Uvedená judikatura je nadále použitelná i v poměrech z.č. 89/2012 Sb. (o.z.).

25. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4280/2016 vyložil, že především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Stejně tak v usnesení sp. zn. 22 Cdo 3797/2016 dovodil, že stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení.

26. Dosavadní přístup (stále použitelné) judikatury k imisím podle § 127 odst. 1 obč. zák. shrnul Nejvyšší soud v např. v rozsudku ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013 Nejvyšší soud v nich vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ze srovnání textu § 127 odst. 1 obč. zák. a § 1013 odst. 1 o. z. vyplývá, že obě tato ustanovení ukládají vlastníku povinnost zdržet se imisí (byť § 127 odst. 1 obč. zák. tento termín neužívá, nade vší pochybnost o ně jde). Toto ustanovení dále obsahuje tzv. generální klauzuli, podle které se vlastníkovi zakazuje, aby„ nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo vážně ohrožoval výkon jeho práv“ (nyní viz § 1012 o. z., větu druhou). Obecně se uznávalo, že„ u skutkové podstaty rušení tzv. imisemi je poskytnutí ochrany vázáno na určitou intenzitu rušení (tj. na překročení míry přiměřené poměrům“ - Ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, publikované pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ochrana podle uvedeného ustanovení nebyla poskytována proti nepodstatným zásahům, které jsou sousedé povinni navzájem trpět, protože jsou spojeny s obvyklým užíváním nemovitosti.

27. Ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (stejně jako ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.

28. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Okresní soud hodnotil veškeré důkazy metodou volného hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., nepominul žádné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a naopak nepřihlížel k žádným skutečnostem, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly najevo. V hodnocení důkazů nebyl shledán ani logický rozpor. Žalovaná ani její zástupce se jednání dne 21.9.2021 bez omluvy neúčastnili, jejich vinou se tak stalo, že se jim nedostalo poučení dle § 118b a 119a o.s.ř., které okresní soud náležitě poskytl. K případným důkazním návrhům žalované, pokud nejde o případ uvedený v ust. § 205a o.s.ř., nelze přihlížet.

29. Pokud žalovaná namítá nevěrohodnost slyšených svědků, jde o důkazně nepodloženou námitku, subjektivního zabarvení. Ostatně před okresním soudem námitku v tomto smyslu ani nevznesla, svůj účastnický výslech nepovolila. Své nesouhlasné stanovisko s účastnickým výslechem změnila až v odvolacím řízení; zde však platí zákaz skutkových novot. Podle obsahu odvolání pak z její strany nešlo o návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem vznesený v odvolacím řízení; ve smyslu odvolání šlo o výtku okresnímu soudu, že měl sám i bez návrhu takový důkaz provést. Z jejího vyjádření před odvolacím soudem vyplynulo, že sama žádný„ smrad“ necítí, domnívá se, že nikoho neobtěžuje, sousedům [příjmení] vadí vše, zákon jí umožňuje zvíře v bytě, kočku si v bytě podrží.

30. Krajský soud sdílí i právní závěry okresního soudu, že namítaná pachová imise je obtěžováním, které překračuje míru přiměřenou poměrům, omezující uživatele bytů v panelovém domě v nerušeném užívání nemovitosti, a to dlouhodobě. Tyto skutečnosti spolehlivě plynou z provedených důkazů. Žalobce situaci řešil žalobou po řadě výzev k nápravě stavu, měl poctivou snahu řešit věc jednáním, jež by vedlo k eleminaci obtěžující imise. Tomu nasvědčuje i opakované přerušení řízení, jež k mimosoudnímu řešení věci (jako tomu bylo u žalovaného pana [příjmení]) nevedlo. I z výpovědí slyšených svědků se podává, že vždy, když žalobce začal z podnětu stížností uživatelů jednotek řešit závadný stav, došlo k zlepšení, avšak vždy jen dočasnému, což souviselo i se stavem v době (ohlášeného) místního šetření. Uvedené samo o sobě námitku„ nevěrohodnosti“ či nějaké zaujatosti svědků nepodporuje. Závěry okresního soudu podtrhuje i skutečnost, že jednou z příčin zápachu, který se z bytu žalované číří do společných prostor bytového domu, je chov koček (podle vyjádření žalované nyní snad jediné kočky), o nichž je všeobecně známo, že jejich výkaly mají velmi silný a obtěžující zápach. Dle názoru krajského soudu by ani znalecký posudek k řešení sporu ničím nepřispěl, pokud nejsou stanoveny veřejnoprávním předpisem směrné hodnoty obtěžujících pachů. Vždy pak jde opět o subjektivní hodnocení intenzity zápachu hodnotící osobou a posudek by měl jen okrajovou (nejvýše orientační) důkazní hodnotu, jestliže je rozhodnutí věcí uvážení soudu, který vysloví po zhodnocení všech důkazů způsobem předvídaným v ust. § 132 o.s.ř., zda jde s ohledem na místní poměry o obtěžování nad míru přeměřenou těmto poměrům.

31. Žalovaná zápach jako obtěžující nevnímá, za původce zápachu se nepovažuje. Je však nutné poznamenat, že v bytovém domě je nutno zohlednit, jak zápach vnímají od žalované odlišní uživatelé ostatních bytů, kteří v reprezentativním vzorku vypověděli, že jde o zápach silně obtěžující a omezuje je i v nerušeném užívání bytu, což považovali za neudržitelné. Dopady jednání žalované plynou i ze zprávy ústavu o moči proniknuvší do stropního podhledu bytu [číslo] či ze zprávy stavebního úřadu, jimiž byl veden důkaz.

32. Okresní soud proto důvodně uzavřel, že zápach z bytu žalované není důsledkem plynoucím z obyčejného a ničím neobvyklého užívání bytu, který by nebyl způsobilý obtěžovat uživatele ostatních bytů v bytovém domě nad míru přiměřenou poměrům, nýbrž že intenzita a dlouhodobost závadného jednání žalované protiimisní zásah soudu odůvodňuje.

33. Zjevně nedůvodnou námitku žalované, že zmocnění k zastoupení žalobce učinily za žalobce osoby k tomu neoprávněné, vyvrací obsah veřejného rejstříku žalobce, veřejně přístupný na internetových stránkách justice. Konečně i v případě důvodnosti námitky by se jednalo nejvýše o procesní vadu zhojitelnou v dalším řízení.

34. V podrobnostech pak krajský soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu odkazuje a jako věcně správný jej potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správného nákladového výroku.

35. Pokud žalovaná namítala, že v posuzovaném případě jsou dány důvody pro mimořádné odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci s poukazem na ust. § 150 o.s.ř., když poukazovala na přiznané osvobození od soudních poplatků, svůj věk a výši nákladů jako důvody zvláštního zřetele hodné, pak její názor okresní ani odvolací soud nesdílí.

36. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další" (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Např. dle Nálezu Ústavního soudu ze dne 13.9.2006, sp. zn. I. ÚS 191/06: "Podle ustanovení § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Ústavní soud dále vyslovil názor, že ust. § 150 o.s.ř. nemůže sloužit jen k vyrovnání majetkových rozdílů mezi stranami.

37. Žalobce je právnickou osobou, zřízenou k nepodnikatelskému účelu podrobně uvedenému v ust. § 1194 a násl. o.z., ve stručnosti k zajištění správy domu s jednotkami a pozemku. Členem společenství je i žalovaná. Krajský soud nenalezl žádný spravedlivý důvod, který by mohl vést k odepření práva žalobce na náhradu nákladů řízení podle úspěchu (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), jestliže je vynaložil k plnění povinností spojených se správou domu (§ 1189 o.z.), a to v zájmu vlastníků jednotek k zajištění jejich práva nerušeného užívání, s nimiž jsou však splněny i povinnosti (např. § 1176 o.z.). Původce závadného jednání nemůže přenášet důsledky svého jednání na žalobce a ostatní jeho členy (vlastníky jednotek), navíc za stavu, kdy žalobce jednal vstřícně a dal žalované dostatečný prostor k nápravě stavu. Za těchto okolností nemůže argumentace žalované ve vztahu k aplikaci ust. § 150 o.s.ř. obstát, a to ani v odvolacím řízení.

38. Krajský soud proto neúspěšné žalované uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.) představované dvěma úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání, účast u jednání po 1.500 Kč (§ 9 odst. 1 AT), náhrady hotových výloh v paušální sazbě 300 Kč za každý z úkonů právní služby, a zvýšení uvedených položek o 21% DPH, celkem částkou 4.356 Kč, kterou krajský soud uložil žalované nahradit k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.).

39. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 75 %, je podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit státu tu část odměny a náhrady výdajů ustanoveného advokáta, která není pokryta přiznaným osvobozením (tj .1/4), a to za řízení před soudy obou stupňů. O této povinnosti krajský soud rozhodl s tím, že její výše bude určena samostatným usnesením okresního soudu poté, kdy obdrží vyúčtování ze strany ustanoveného advokáta.