22 Co 38/2022- 444

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený [titul] [jméno] [příjmení] bytem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice na straně žalovaného o zaplacení 42 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. listopadu 2021, č. j. 6 C 150/2019-361, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady za řízení před okresním soudem ve výši 353 275 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 61 400 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 42 000 000 Kč„ s příslušenstvím“ (výrok I.), uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 451 700 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastnice nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. K odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady duševního strádání coby jiné újmy na zdraví, než bolesti a ztížení společenského uplatnění, která mu byla způsobena protiprávním jednáním žalovaného – zaviněnou dopravní nehodou. Tvrzenou újmu žalobce specifikoval tak, že v důsledku jednání žalovaného byl žalobce dlouhodobě v bezvědomí a cca jeden měsíc v přímém ohrožení života, jeho léčení vyžadovalo dlouhodobou plicní ventilaci a výživu nosní sondou, byl dlouhodobě hospitalizován, cca tři měsíce byl upoután na lůžko a nebyl schopen zvládnout ani základní sebeobsluhu. Následně byl několik měsíců odkázán na invalidní vozík, opakovaně se podroboval komplexní ústavní rehabilitační léčbě. Jeho zdravotní stav se sice zlepšil, ale i nadále se musí podrobovat všemožným lékařským vyšetřením. Přesto u žalobce přetrvává organický psychosyndrom posttraumatické etiologie, který se rozvinul po závažném poranění mozku. Žalobce v důsledku zdravotního stavu není schopen služby ve složkách [stát. instituce]. V době dopravní nehody mu bylo [číslo] let a měl plány do budoucna, a to jak v rovině profesní tak osobní, které nemůže realizovat. Před úrazem byl zcela v pořádku po stránce neurologické i psychické. V důsledku nehody přišel o zaměstnání u [stát. instituce], které miloval, a v němž měl možnost kariérního postupu, a tím i vyšších výdělků v budoucnu; s tím byla spojena i ztráta společenského statutu. Nyní je odkázán na invalidní důchod, z něhož nemůže uhradit dříve plánované postavení rodinného domu či koupi pěkného automobilu, v podstatě mu to i brání mít ženu. Nemůže se věnovat sportovním aktivitám – běhu, lyžování, jezdění na raftech, jimž se v minulosti aktivně věnoval. V důsledku poškození motoriky rukou nemůže žalobce hrát na kytaru, což dříve činil. Žalobce musí brát trvale léky, jejichž užívání může mít vedlejší následky, není schopen vést společenský život či v plné míře pečovat o domácnost. Žalobce je současným stavem dlouhodobě frustrován, po nehodě se sociálně stáhl, také se mu zhroutil vztah s partnerkou. Tyto skutečnosti zanechaly na psychice žalobce značné následky. Žalobce se celkově obává o svou budoucnost, prožíval a prožívá trýznění, neustálý strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek, a celkovou psychickou bolest spojuje s bolestí fyzickou. Tyto útrapy žalobce ubíjejí a ničí. K těmto útrapám přispěl žalovaný i svým jednáním po nehodě, neboť se k věci stavěl v rozporu s dobrými mravy, o zdravotní stav žalobce se vůbec nezajímal, nikdy neprojevil jakoukoliv lítost, naopak se k věci stavěl arogantně.

3. Žalobce uvedl, že uplatnil u [stát. instituce] nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění, avšak nároky za duševní útrapy nemohou být [stát. instituce] podle služebního zákona uhrazeny. Žalobce vyčíslil své nároky za duševní útrapy na částku 42 000 000 Kč, kdy takové odškodnění má reparační funkci ve vztahu k samotnému traumatickému zážitku, kterému byl žalobce jednáním žalovaného vystaven.

4. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalovaný dne [datum] na dálnici [číslo] v katastru [územní celek], km [číslo], způsobil dopravní nehodu tím, že při řízení svého motorového vozidla srazil žalobce, který jako [anonymizováno] [stát. instituce] [anonymizováno 5 slov]. V důsledku nehody žalobce utrpěl difuzní pohmoždění mozku (porušení nervových mozkových drah) s krvácením do mozkových komor a do mozkových obalů, pohmoždění plic a pohmoždění dolních končetin, přičemž poranění mozku vedlo k částečné obrně levostranných končetin, částečné obrně lícního svalu (zhoršena pohyblivost svalstva obličeje), dále k dlouhodobému bezvědomí s následnými poruchami duševní činnosti. V důsledku těchto zranění byl žalobce po dobu jednoho měsíce v ohrožení života pro selhávání základních životních funkcí, po dobu téměř tří měsíců od nehody byl odkázán na lůžko, neschopen zvládnout i základní sebeobsluhu. Tím žalovaný spáchal trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, pro který byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 11. 9. 2017, odsouzen k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti.

5. Žalobce byl v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému dne 11. 5. 2015 poučen jako poškozený, a uvedl, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, jejíž výši doloží později. Listinou ze dne 10. 7. 2016 žalobce uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu majetkové škody, a další nemajetkové újmy, odlišné od bolesti a ztížení společenského uplatnění, kterou specifikoval jako duševní útrapy v důsledku dopravní nehody, a požadoval na tomto nároku 1 000 000 Kč. Rozsudkem shora uvedeným byl žalobce se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Žalobci byla dřívějším zaměstnavatelem ve spojení s předmětným úrazem uhrazena náhrada za bolest ohodnocená 760 body v částce 190 000 Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění ohodnocená 5 070 body v částce 1 267 500 Kč, a jednorázové odškodnění na základě rozhodnutí o propuštění ve výši 297 381 Kč.

7. Výše popsaný zjištěný skutkový stav, resp. tvrzení žalobce, posoudil okresní soud po právní stránce podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.), tak, že uvedené zákonné ustanovení upravuje podmínky pro poskytování náhrady za nemajetkové újmy spojené s takovým zásahem do duševní a tělesné integrity, kdy dochází k ublížení na zdraví. Toto ustanovení zakládá povinnost náhrady ve vztahu ke třem samostatně uvedeným nárokům: jedná se o vytrpěné bolesti, o ztížení společenského uplatnění, a o další nemajetkové újmy, odlišné od předchozích dvou kategorií.

8. Smyslem náhrady za bolest je odškodnit vedle samotného bolestivého stavu i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Pojem bolest tedy nemůže být chápán pouze jako fyzická bolest, bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je tak myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Ztížení společenského uplatnění je kategorie újmy na zdraví, která spočívá ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého charakteru. Další nemajetková újma je pak kategorií odlišnou od předchozích dvou. Jde o specifické okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.

9. V řízení uváděné obavy žalobce z budoucnosti, jeho pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, případné omezení soukromí a pocit studu při odkázání na pomoc třetí osoby při výkonu hygienických potřeb v ústavním či domácí prostředí, nepředstavují podle okresního soudu vybočení z obvyklého způsobu léčby a následné rekonvalescence, ani omezení nadprůměrně zasahující do tehdejšího života žalobce. Omezení spojená s léčením a rehabilitací, která žalobce uváděl, jsou pravidelně spojena s léčením, případně s pobytem ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Současně nelze oddělit vnímání fyzické bolesti žalobcem od negativního vnímání diskomfortu spojeného s léčením a rehabilitací. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného. Nejde tedy o strádání, které by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma. I ze znaleckých posudků, které žalobce předložil k důkazu, vyplývá, že zranění žalobce bylo komplikováno přiměřeně vážnosti utrpěných poranění. Nebyly ani dosaženy horší než obvyklé výsledky léčby, když žalobce získal schopnost se o sebe postarat.

10. Dále k žalobcem tvrzené nemožnosti věnovat se svým koníčkům, sportovním, společenským, ale i pracovním aktivitám, k trvalým obavám z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnosti, sociálnímu stáhnutí se apod. okresní soud uvedl, že takové újmy spadají do rámce náhrady za ztížení společenského uplatnění. Ta totiž spočívá v náhradě za trvalou ztrátu či omezení dosavadních možností žalobce k uplatnění v životě a ve společnosti. Takto se odškodňují trvalé nepříznivé následky úrazu pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování životních a společenských potřeb a spadají tak pod ztížení společenského uplatnění. Jejich míru je opět nutno zohlednit při stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění.

11. Další nemajetkové újmy (mimo bolest a ztížení společenského uplatnění) jsou kategorií náhrady za újmu na zdraví a jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti v širším smyslu, ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého, respektive trvalého charakteru. Jde o takové specifické okolnosti, jež se vymykají obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, avšak intenzitu utrpěné újmy na zdraví zvyšují nad obvyklou míru. Duševní útrapy je pro účely stanovení výše této náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu běžného (průměrného) člověka. Takové okolnosti ovšem žalobce netvrdil.

12. Okresní soud uvedl, že v každém sporném řízení ukládá zákon účastníkům, kteří žádají o procesní ochranu svých nároků, především povinnost tvrzení a k ní i odpovídající povinnost důkazní. Účastník, který netvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení svého nároku, pak nese nepříznivé důsledky rozhodnutí.

13. V daném případě bylo na žalobci, aby tvrdil porušení právní povinnosti žalovaným, dále vznik příslušné újmy na své straně, a příčinnou souvislost mezi nimi. Žalobce řádně netvrdil okolnosti týkající se jeho újmy ve vztahu k nároku, který touto žalobou uplatnil, ač k tomu byl okresním soudem vyzván podle § 118a o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.). K tvrzením uplatněným až po koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. nemohl okresní soud přihlížet. Nedostatek tvrzení pak nemohl být zhojen poukazem žalobce na důkazy, z nichž snad měly (řádně netvrzené) skutečnosti vyplynout.

14. Z uvedených důvodů proto okresní soud žalobu zamítl. Poznamenal k tomu, že pro rozhodnutí byly zcela nepodstatné majetkové poměry žalovaného, a proto ani nebyly prováděny důkazy k těmto poměrům, jak je žalobce navrhoval.

15. Dále okresní soud uvedl, že žalovaný v řízení namítl podle § 610 o. z. promlčení nároku žalobce. Okresní soud tuto námitku posoudil a dospěl k závěru, že ohledně částky 41 000 000 Kč by byl nárok žalobce, i kdyby existoval, promlčen. Žalobce se k trestnímu řízení připojil dne 11. 5. 2015, a to po vyčíslení provedeném dne 10. 7. 2016 pouze s nárokem ve výši 1 000 000 Kč. Žalobu v této věci podal žalobce až dne 28. 6. 2019, tedy po uplynutí tříleté lhůty ve smyslu § 629 o. z. I z tohoto důvodu nemohla být částka 41 000 000 Kč žalobci přiznána.

16. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému, který měl plný úspěch ve věci, přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Tuto náhradu vyčíslil jako odměnu advokáta za sedm úkonů právní služby po 61 100 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ze základu žalované částky, a osm paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč. Vedlejší účastnici nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť žádnou náhradu nepožadovala.

17. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že okresní soud neposoudil správně povahu duševních útrap, jejichž odškodnění se domáhal v tomto řízení. Citoval z odůvodnění rozsudku krajského soudu ve věci trestního stíhání žalovaného, podle nějž je„ kategorie duševních útrap„ jakousi“ kategorií zbytkovou, která bez bližšího vymezení pokrývá ostatní újmy spojené se zdravotně podloženým zásahem do duševní a tělesné integrity, ale nelze ji podřadit ani pod kategorii bolestného, ani pod kategorii ztížení společenského uplatnění. Tato újma spočívá v nepříznivých dopadech do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a které nemají trvalý charakter, zejména dočasná omezení v dosavadních aktivitách, a musí být vnímána natolik intenzivně, že je bude na místě odškodnit peněžitou náhradou, jež plně vyváží utrpěné újmy.“ Obdobnou citaci uvedl žalobce též z komentáře k občanskému zákoníku autorů Švestky a kol., nakladatelství Wolters Kluwer, z roku 2014.

18. Žalobce v odvolání uvedl, že všechny nepříznivé dopady způsobené protiprávním zásahem žalovaného do jeho osobnostních práv podrobně rozepsal již ve své žalobě, a to právě s ohledem na nepříznivý dopad do jeho osobnostní sféry. Poukázal na to, jak intenzivně újmu vnímá. Tyto skutečnosti zopakoval i při svém účastnickém výslechu před okresním soudem. Přesto okresní soud tvrdí, že neshledal v souzené věci žádné obtíže, které by vybočovaly z obvyklého způsobu léčby, ani neshledal omezení z léčby plynoucí, které by nadprůměrně zasáhly do života žalobce. Dále pak okresní soud tvrdí, že nemožnost vykonávat práci, nemožnost věnovat se dosavadním zálibám a koníčkům, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a další obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením či hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. To žalobce přesvědčuje, že okresní soud jeho duševní útrapy bagatelizoval a věc posoudil pouze formálně, s úpornou snahou najít cestu, jak mu nevyhovět.

19. Podle žalobce je nutné rozlišovat a posuzovat každý případ zvlášť. Žalobce byl po nehodě v kritickém stavu, obával se o svůj život. Doslova z vteřiny na vteřinu se změnil jeho život a z normálního zdravého muže se stal invalidním s nejistou budoucností. Žalobce v tomto směru plně odkázal na obsah své žaloby. Okresní soud své zamítavé rozhodnutí podle žalobce neopřel o žádný kvalifikovaný závěr, neuvedl, o které důkazy opřel svá tvrzení a jakými úvahami se řídil. Takové rozhodnutí soudu je úzce subjektivní, formální a nepřesvědčivé, a rozsudek je v části, kde se okresní soud vyjadřuje k duševním útrapám žalobce, nepřezkoumatelný.

20. Dále žalobce poukázal na to, že a pokud byl odškodněn zaměstnavatelem podle zákona č. 361/2003 Sb., pak se tak stalo v souladu s vyhláškou č. 277/2015 Sb., přičemž tato vyhláška nehovoří o duševních útrapách, a proto ani nemohly být duševní útrapy žalobce [stát. instituce] odškodněny. Žalobce měl za to, že prokázal existenci zákonných předpokladů odpovědnosti žalovaného, a proto požaduje za nemajetkovou újmu 42 000 000 Kč. Takovou satisfakci považuje za přiměřenou. Dále odkázal i na § 2955 občanského zákoníku a § 136 o. s. ř. o tom, jakým způsobem by mohla výt výše jeho nároku stanovena. Při výkladu pojmu nemajetkové újmy vycházel žalobce z komentáře již výše uvedeného k ustanovení § 2956 občanského zákoníku, podle nějž nemajetkovou újmou se rozumí nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění, za kterou náleží poškozenému peněžitá satisfakce. Taková újma se projevuje v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Duševní útrapy jsou stavem, kdy vnímání účinků zásahu přesáhne běžnou úroveň diskomfortu a projeví se v silnější intenzitě pociťovaných nesnází. Duševní útrapy tedy lze vymezit jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesné zdraví, například prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek, zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení a podobně, když pod pojem duševních útrap lze zahrnout i psychickou bolest, což je duševní reakce na zásah do práv člověka, zejména na poruchu zdraví, a často je spojeno s bolestí fyzickou. Odškodnění duševních útrap má tedy reparační funkci ve vztahu k samotnému dramatickému zážitku. Bolestné ani ztížení společenského uplatnění psychickou bolest nezohledňují, jedná se o samostatnou újmu, kterou je nutno odčinit zvlášť, a v tomto smyslu opět odkázal na § 2956 a na § 2957 občanského zákoníku. Dále žalobce v odvolání obsáhle citoval ze svých vzpomínek na pobyt ve zdravotnickém zařízení po úrazu.

21. Žalobce také nesouhlasil s tím, že by rozhodné skutečnosti ve věci samé předložil až po uplynutí lhůty podle § 118b odst. 1 o. s. ř.. Měl za to, že rozhodné skutečnosti popsal již v žalobě, ke které také přiložil důkazy. Navíc lhůta, kterou mu soud určil při koncentraci řízení, byla z jeho strany zachována, neboť usnesení bylo vyhlášeno 19. 10. 2020, lhůta k doplnění tvrzení činila 30 dnů, a podání obsahující doplnění tvrzení žalobce bylo dáno na poštu 19. 11. 2020.

22. Žalobce dále zdůraznil, že podle znaleckého posudku se u něj vyvinul vleklý anxiózně depresivní syndrom, a to právě v souvislosti s těžkým kraniocerebrálním traumatem. Žalobce je dlouhodobě významně frustrován současným životním stylem, který se velmi liší od stavu před úrazem. Tento vnímá jako okleštěný a nevyhovující, cítí se osamělý z hlediska chybějících pracovních a omezených osobních kontaktů s lidmi, cítí se izolován a nevidí žádné světlo na konci tunelu. To jsou podle žalobce ty duševní útrapy, které mají být odškodňovány v rámci jím uplatněného nároku v tomto řízení. Žalobce také poukázal na to, že vedlejší účastník poskytl jeho matce, sestře i otci odškodnění za jejich duševní útrapy v souvislosti s úrazem žalobce, a vyslovil podiv, že oni odškodnění za duševní útrapy obdrželi, zatímco on nikoliv.

23. K otázce promlčení žalobce uvedl, že se sice připojil s náhradou škody k trestnímu řízení dne 11. 5. 2015, avšak trestní soud jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnutí v trestním řízení nabylo právní moci 11. září 2017. Žalobce svůj nárok uplatnil u soudu dne 28. 6. 2019 Okresní soud se v rozsudku vůbec nevypořádal s tím, proč se necítil vázán pravomocným rozhodnutím v trestním řízení, který konstatoval vinu žalovaného, a od kterého plyne promlčecí doba. I v této části tak žalobce považoval rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný. Dále namítal, že o nemajetkové újmě, kterou uplatnil v tomto řízení, se dozvěděl až později, tj. nikoli hned po úrazu. Poukázal na to, že například objektivní vyhodnocení ztížení společenského uplatnění bylo možno provést až na základě znaleckého posudku [titul] [příjmení] vypracovaného ke dni 11. 8. 2017. Teprve od tohoto okamžiku podle žalobce běžela subjektivní promlčecí doba i k nyní uplatněnému nároku. Dále měl žalobce za to, že námitka promlčení vznesená žalovaným je zneužitím tohoto práva, a vyhovění této námitce je nepřiměřeně tvrdým dopadem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva. Námitku promlčení žalobce považoval za rozpornou s dobrými mravy.

24. Konečně měl žalobce výhrady i vůči výroku o nákladech řízení. Měl za to, že žalovanému by neměla být přiznána náhrada za úkony právní služby - vyjádření k návrhu na delegaci věci, vyjádření ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení, a za 3 vyjádření ve věci samé. Měl za to, že se jedná o úkony, ke kterým žalobce nezavdal žádnou příčinu, a proto by náhrada za ně neměla být žalovanému přiznána. Dále pak poukázal na své osobní a majetkové poměry, vůči nimž je uložená náhrada nákladů řízení nepřiměřená.

25. Žalobce navrhl, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví, popř. aby jej zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

26. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým i právním závěrům. Žalobce neunesl břemeno tvrzení, a to nejen v kontextu nedodržení lhůty k doplnění tvrzení a následné koncentrace řízení. Tvrzení, která žalobce v řízení uplatnil, pod kategorii duševních útrap nelze podřadit, a tvrzené poškození zdraví žalobce již bylo odškodněno v rámci vyplaceného bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalovaný nijak nezpochybňuje vážné následky na zdraví žalobce, které předmětná dopravní nehoda měla. Žalobce nicméně neuvedl žádné specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčení zranění, které žalobce utrpěl, dokonce z žalobcem předloženého znaleckého posudku [titul] [příjmení] vyplynulo, že léčení žalobce bylo komplikováno úměrně závažnosti jeho zranění. Léčení se neprotáhlo a nebyly dosaženy horší výsledky léčby. Nemožnost vykonávat po úrazu dosavadní práci, věnovat se zálibám v dřívějším rozsahu, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků či z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením každého pacienta; k tomu žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017.

27. Co se týče námitky promlčení, i tuto okresní soud posoudil správně. Její uplatnění není v žádném případě rozporné s dobrými mravy, a není vůbec zřejmé, v čem by tento rozpor měl vlastně spočívat. Žalobce specifikoval v trestním řízení dne 10. 6. 2016 svůj nárok částkou 1 000 000 Kč, odůvodněný v podstatě totožnou argumentací, na jejímž základě nyní požaduje 42 000 000 Kč. Minimálně v tomto kontextu je zřejmé, že žalobci nic nebránilo již v trestním řízení požadovat částku 42 000 000 Kč. Okresní soud tedy zcela logicky považoval nárok žalobce co do částky 41 000 000 Kč za promlčený.

28. Žalovaný proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

29. Vedlejší účastnice se k odvolání vyjádřila tak, že se s napadeným rozsudkem ztotožňuje. Podle jejího názoru žalobce neunesl v řízení důkazní břemeno. To, o co žalobce opírá svůj nárok v tomto řízení (jak jej skutkově vymezil), bylo již odškodněno v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Vedlejší účastnice považovala za správné i závěry okresního soudu týkající se promlčení. Navíc vedlejší účastnice uvedla, že na současných zdravotních obtížích žalobce mají značný podíl i jeho dřívější zdravotní obtíže z doby před předmětnou dopravní nehodou. Konkrétně v roce 2012 měl obtíže [anonymizováno], v minulosti utrpěl [anonymizováno 21 slov]. Vedlejší účastník proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

30. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

31. Krajský soud předně konstatuje, že odůvodnění rozsudku okresního soudu splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. a je i poměrně přesvědčivé. Ostatně uvedené odůvodnění umožnilo žalobci uplatnit věcnou odvolací argumentaci, jež je polemikou se závěry okresního soudu. Krajský soud proto neshledal důvody pro zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

32. Okresní soud dospěl po skutkové stránce ke správnému závěru o protiprávním jednání žalovaného a o tom, že v důsledku tohoto protiprávního jednání došlo u žalobce k poškození zdraví. K dalším okolnostem tvrzeným žalobcem již z níže uvedených důvodů nebylo třeba dokazování provádět, a pokud okresní soud některé žalobcem navržené důkazy neprovedl, nemohlo to mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

33. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019,„ nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují, a proto s nimi bude soud muset nakládat samostatně jak z hlediska požadavků na náležitosti žaloby, včetně specifikace a vyčíslení jednotlivých nároků, tak z hlediska vázanosti soudu návrhem, překážek litispendence a rei iudicatae apod.“ 34. V uvedené rozsudku tedy Nejvyšší soud odmítl koncepci tzv. jednotného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 2958 o. z., zastávanou v některých komentářích a teoretických dílech. Z uvedeného závěru, ve spojení se zásadami, na nichž stojí sporné občanskoprávní řízení, vyplývá, že to, co případně náleží na jednom nároku, nelze přiznat na základě tvrzení, z nichž by vyplýval nárok jiný, byť by šlo o totéž poškození zdraví. Soud je totiž ve sporném řízení vázán návrhem, a nevyplývá-li z právního předpisu opak, nemůže žalobci přiznat více nebo něco jiného, než co žalobce svou žalobou požadoval (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Vázanost návrhem, resp. žalobou, pak znamená nejen vázanost petitem žaloby, tj. tím, co žalobce požaduje, nýbrž i vázanost vymezením skutku, na jehož základě je žalobní žádání založeno (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). K nutnosti rozlišit jednotlivé nároky na náhradu za újmu na zdraví v žalobě jak skutkovým vymezením, tak uvedením toho, kolik je žádáno na tom kterém nároku, viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2596/2018.

35. Žalobce zcela jasně již v žalobě uvedl, že nároky na bolestné a za ztížení společenského uplatnění uplatnil vůči svému zaměstnavateli, a že v tomto řízení požaduje odškodnění za duševní útrapy jako další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z., odlišnou od bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění (viz zejména stany 9 a 10 žaloby). Tímto vymezením byl tedy soud vázán.

36. Dále Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku uvedl, že„ nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Dovolací soud proto uzavírá, že nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.“ 37. K uvedenému tak lze dodat, že v rámci odškodnění bolesti se poskytuje mj. náhrada za obavy poškozeného z léčení, za pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, za dlouhodobé odloučení od blízkých osob, za omezení soukromí při sdílení nemocničního pokoje s ostatními pacienty, za pocit studu při odkázání na pomoc ošetřovatelky a posléze jiné osoby při výkonu nejprve fyziologických a posléze hygienických potřeb v domácím prostředí. Tyto okolnosti nepředstavují vybočení z obvyklého způsobu léčby a následné rekonvalescence, ani omezení nadprůměrně zasahující do života poškozeného, a nejde tedy o strádání, jež by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma.

38. Co se týče definice ztížení společenského uplatnění, pak tím je třeba podle právní nauky rozumět do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, pracovního, kulturního, společenského či sportovního života. Jedná se např. o vynucenou změnu či ukončení profesní kariéry, omezení ve sportovním vyžití (a v trávení volného času vůbec), ztrátu sociálních kontaktů, nemohoucnost a s tím spojenou odkázanost na pomoc jiných (s pocitem vynucené vděčnosti) apod. Účelem je poskytnout náhradu za nemožnost žít plnohodnotný život. Jde tedy o to, že se u poškozeného projevují určité trvalé následky, které mají negativní vliv na jeho další život a představují překážku pro jeho další životní dráhu. Tyto trvalé následky mohou mít podobu fyzickou i psychickou, lze mezi ně řadit například různé formy zohyzdění, ztrátu smyslu, ztrátu končetiny, fantomovou bolest po amputaci, jinou trvale přítomnou (chronickou) bolest, omezení hybnosti, ztrátu reprodukční schopnosti, močovou inkontinenci, jizvy po popáleninách či operacích, depresivní či paranoidní stavy, ale též zmenšenou šanci najít partnera, uzavřít sňatek a založit rodinu apod. Náhrada za ztížení společenského uplatnění tedy má pokrývat útrapy spojené s přetrvávajícím narušením tělesné integrity, ztrátu životních příležitostí a možností, ztrátu schopností, a dále obtíže a nepohodlí spojené s překonáváním trvalých zdravotních následků.

39. Konečně k vymezení tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 uvedl, že tyto„ jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Z uvedeného vyplývá, že další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie další nemajetkové újmy by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví.“ 40. K uvedeným závěrům Nejvyššího soudu lze dodat, že do vymezení tzv. další nemajetkové újmy spadají také jiné nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a které nemají trvalý charakter, zejména různá dočasná omezení v dosavadních aktivitách (omezující dieta, omezení v běžném životě po přechodnou dobu apod.), ale také akutní psychické strádání, které poškozený prožíval proto, že se po dobu své hospitalizace nemohl postarat o blízkou osobu, závislou na jeho péči. Taková omezení musejí být vybočující z běžného stavu věcí u obdobného poškození zdraví a musejí být (průměrným) poškozeným vnímána natolik intenzivně, že je bude na místě odškodnit peněžitou náhradou. Na druhou stranu obvyklá omezení či obtíže spojené s jednotlivými diagnózami a jejich léčením by měly být zahrnuty již v odškodnění za bolest v tzv. širším smyslu (viz výše).

41. Jsou-li výše uvedené obecné závěry o vymezení kategorií bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, a náhrady tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví aplikovány na daný případ, je zřejmé, že veškeré okolnosti, které žalobce tvrdil a v nichž spatřoval důvod pro přiznání náhrady, spadá buď do kategorie ztížení společenského uplatnění, nebo do kategorie bolestného.

42. Okolnostmi spadajícími do kategorie ztížení společenského uplatnění jsou veškeré trvalé následky úrazu tvrzené žalobcem (přetrvávající organický psychosyndrom a z něj vyplývající poškození orientace, paměti, motoriky, kognitivních funkcí či emocí, dále nutnost trvale brát léky s případnými vedlejšími účinky, neschopnost výkonu služby ve složkách ministerstva vnitra a tím i znemožnění kariérního uplatnění či postupu, ztráta společenského statutu spojeného s prací policisty, nemožnost realizovat životní plány, které měl před úrazem, např. postavení domu či pořízení pěkného automobilu, nemožnost partnerského života, nemožnost věnovat se volnočasovým a sportovním aktivitám, nemožnost hrát na kytaru, sociální stáhnutí se, trvající obavy o budoucnost, trvalý stres a smutek, trvalá bolest fyzická i psychická atd.).

43. Do kategorie bolesti v širším, shora definovaném smyslu, pak patří žalobcem tvrzené okolnosti o průběhu jeho léčení včetně obav o život v průběhu léčení, o dlouhodobé plicní ventilaci a výživě nosní sondou, o dočasném upoutání na lůžko či invalidní vozík, o nutnosti podstoupit ústavní rehabilitační péči. V tvrzeních žalobce se totiž neobjevuje nic, co by vedlo k závěru o mimořádnosti nějakého aspektu léčení a rehabilitace žalobce ve srovnání s průběhem léčení jiných osob, které utrpěly srovnatelné poškození zdraví.

44. Naopak žalobce netvrdil nic o okolnostech, které by byly podřaditelné pod vymezení další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z. ve shora uvedeném smyslu. Žádnou náhradu za další nemajetkovou újmu při ublížení na zdraví tedy nebylo možno v tomto řízení žalobci přiznat, což okresní soud zcela správně vystihl. V této souvislosti lze uvést, že ani tvrzení žalobce týkající se jeho příjmů před úrazem a po něm nemají pro posouzení nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. žádný význam.

45. Z uvedených důvodů proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu o věci samé jako věcně správný, a v návaznosti na to potvrdil jako správný i výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem.

46. K dalším okolnostem věci a odvolacím námitkám krajský soud uvádí následující.

47. Předně se žalobce mýlí, pokud má za to, že jeho doplnění skutkových tvrzení obsažené v podání datovaném 18. 11. 2020 bylo učiněno ve lhůtě stanovené v usnesení okresního soudu vyhlášeném při jednání dne 19. 10. 2020 Okresním soudem byla stanovena lhůta v délce 30 dnů od vyhlášení usnesení. Podle § 57 odst. 1 byl prvním dnem lhůty následující den, tj. 20. 10. 2020, a posledním (třicátým) dnem této lhůty pak dne 18. 11. 2020, což byla středa. Podal-li žalobce své podání na poštu až dne 19. 11. 2020, učinil tak až po uplynutí lhůty. Žalobce si zřejmě neuvědomuje, že měsíc říjen má 31 dnů, a že mu nebyla stanovena lhůta jednoho měsíce (pak by posledním dnem lhůty byl skutečně den 19. 11. 2020), nýbrž lhůta 30 dnů. Krajský soud nicméně poznamenává, že v podání žalobce datovaném 18. 11. 2020 tak jako tak žádná tvrzení, která by mohla zvrátit výše uvedené právní závěry, nebyla obsažena.

48. Dále námitce žalobce, že jeho příbuzným (matce, otci, sestře) bylo poskytnuto odškodnění za duševní strádání, a proto tím spíše by jej měl obdržet on, lze uvést následující. Příbuzní žalobce zcela nepochybně neobdrželi odškodné za poškození zdraví, neboť jejich zdraví při nehodě způsobené žalovaným zjevně poškozeno nebylo. Jejich případná újma tedy nebyla odškodňována podle § 2958 o. z., nýbrž podle ustanovení § 2959 o. z. Jinak řečeno, příbuzní žalobce nepochybně mohli být v důsledku zranění žalobce postiženi duševními útrapami, zejména v období, kdy nebylo jisté, zda žalobce na následky zranění nezemře, a bylo na místě je za toto duševní utrpení odškodnit. To však nic nemění na faktu, že případné duševní útrapy žalobce jako osoby, níž bylo ublíženo na zdraví, jsou odškodňovány primárně v rámci bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění.

49. Co se týče otázky promlčení, pak krajský soud neshledává na námitce promlčení vznesené žalovaným nic rozporného s dobrými mravy. Podstatným však krajský soud shledává fakt, že závěr o promlčení nároku v části 41 000 000 Kč, zaujatý okresním soudem, se krajskému soudu nejeví zcela skutkově podloženým. Okresní soud neuvedl, kdy vlastně (ke kterému dni) byly splněny podmínky ustanovení § 619 a § 620 o. z. pro počátek běhu promlčecí lhůty u předmětného práva na odčinění újmy. Nepochybně, vzhledem k samostatnosti nároku na odčinění jiné újmy než bolesti a ztížení společenského uplatnění, může jít o data jiná, než od kterých taková lhůta započala běžet u nároků na bolestné a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Pokud to snad podle okresního soudu mělo být k datu 10. 7. 2016, kdy žalobce vyčíslil svůj nárok na náhradu jiné újmy v trestním řízení, pak od tohoto data do dne podání žaloby v této věci (28. 6. 2019) tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. neuběhla. Vzhledem k výše uvedeným závěrům o nedůvodnosti žaloby nicméně krajský soud nepovažoval za potřebné se těmito okolnostmi blíže zabývat.

50. Co se týče výroku o nákladech řízení, okresní soud rozhodl správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o základu nároku, když neúspěšnému žalobci uložil, aby náklady řízení žalobci nahradil. Okresní soud však nesprávně stanovil jejich výši.

51. Krajský soud uvádí, že je mu známa recentní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž je na místě určit odměnu advokáta i ve sporech o náhradě újmy na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (viz např. 25 Cdo 3771/2020). Krajský soud však má za to, že na danou věc jsou tyto závěry neaplikovatelné. Ačkoli v různých podáních to byl žalobce, kdo obviňoval žalovaného z různého arogantního či nemravného jednání, krajský soud má za to, že do značné míry byla nemravná naopak žaloba. Žalobce požadoval vzhledem k jím uplatněným tvrzením o poškození jeho zdraví naprosto přemrštěnou náhradu, která byla více než 20x vyšší, než odškodné, které mu bylo vyplaceno [stát. instituce] z titulu bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Tento svůj požadavek odůvodnil v podstatě jen tím, že si myslel, že žalovaný je miliardář (viz výpověď žalobce před okresním soudem dne 16. 11. 2021). Krajský soud tak má za to, že v případě takto uplatněného nároku je na místě stanovit odměnu advokáta podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 cit. vyhlášky, kterou je žalobcem požadovaná částka. Odměna za jeden úkon právní služby advokáta tak v této věci činí okresním soudem uvažovaných 61 100 Kč.

52. Okresní soud nicméně nestanovil správně počet účelně učiněných úkonů právní služby zástupkyně žalovaného. Podle obsahu spisu byly učiněny úkony převzetí a příprava zastoupení, vyjádření z 23. 8. 2019 (k výzvě soudu o záměru na delegaci vhodnou, žalovaný nesouhlasil, věc nebyla delegována), vyjádření z 20. 2. 2020 (k výzvě soudu ke vstupu [titul] [jméno] [příjmení] do řízení jako vedlejší účastnice, žalovaný nesouhlasil, účast nebyla připuštěna), vyjádření z 9. 6. 2020 (vyjádření k žalobě), vyjádření z 8. 10. 2020 (k důkazním návrhům žalobce směřujícím k majetkovým poměrům žalovaného), vyjádření ze 7. 1. 2021 (k doplnění tvrzení žalobcem). Dále se zástupkyně žalobce účastnila jednání okresního soudu dne 19. 10. 2020 (jednání přes dvě hodiny), dne 17. 8. 2021 (jednání přes dvě hodiny) a dne 16. 11. 2021 (jednání přes čtyři hodiny). Krajský soud má za to, že všechny výše uvedené úkony právní služby byly učiněny účelně, když zejména vyjádření žalovaného byla činěna buď na výzvu soudu, nebo reagovala na procesní úkony žalobce.

53. Žalobci by tak měla náležet náhrada za deset úkonů právní služby v plné výši, a tři úkony právní služby v poloviční výši podle § 11 odst. 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., a dále 12 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, celkem 706 550 Kč Krajský soud nicméně podle § 150 o. s. ř. přihlédl k poměrům žalobce, jak vyšly v řízení najevo, a odepřel žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny. Proto krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil výrok II. rozsudku okresního soudu, jak je uvedeno shora.

54. Výroky o nákladech odvolacího řízení se opírají o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Žalobce byl se svým odvoláním neúspěšný, proto povinen nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení. Vedlejší účastník žádné náklady nepožadoval a podle obsahu spisu mu ani žádné nevznikly. Žalovaný požadoval náhradu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast zástupkyně u jednání krajského soudu), takže by mu náležela náhrada ve výši 2 x 61 400 Kč Krajský soud však opět přihlédl k poměrům žalobce a tuto náhradu snížil na polovinu.

55. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť krajský soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších.

Poučení