22 Co 48/2025 - 144

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o zaplacení částky 156 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 12. 2023, č. j. 7 C 348/2022–98 ve spojení s usnesením Okresního soudu Praze-západ ze dne 16. 4. 2024, č. j. 7 C 348/2022–112 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 863 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 126 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 12. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 66 787,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha–západ na náhradě nákladů řízení částku 2 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 156 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba če. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Tvrdila, že na základě pravomocného usnesení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], ze dne 30. 9. 2021, č. j. 021 EX–DD–1/2021–15 se žalobkyně stala ke dni 30. 9. 2021 spoluvlastníkem označené nemovitosti s velikostí jejího spoluvlastnického podílu 1/4. Žalovaný je druhým spoluvlastníkem nemovitosti s velikostí svého spoluvlastnického podílu 3/4. Žalovaný neumožnil žalobkyni nemovitost užívat až do dne 25. 11. 2021, kdy jí předal od nemovitosti klíče. Za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 10. 2022 se tak bezdůvodně obohatil jejím nadužíváním nad rámec svého spoluvlastnického podílu o částku 12 000 Kč měsíčně, tedy za třináct měsíců o částku v celkové výši 156 000 Kč. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda ani nebylo přijato rozhodnutí většinového spoluvlastníka o užívání nemovitosti. Žalovaný žalovanou částku přes výzvu žalobkyně dosud neuhradil.

3. Žalovaný nárok žalobkyně odmítl s tím, že žalobkyni nikdy v užívání nemovitosti nebránil. V roce 2021 (po nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti žalobkyní) se do nemovitosti dostavil za žalobkyni [jméno FO] a následně i pan [jméno FO], kterým žalovaný nemovitost ukázal, seznámil je s jejím technickým stavem a vyzval je, aby si vybrali místnosti, které bude žalobkyně užívat, neboť žalovaný neužíval celý dům. K tomu se žalobkyně nevyjádřila. Při těchto návštěvách žalovaný také předal jmenovaným klíče od nemovitosti. Žalovaný v domě užívá pouze jednu místnost jako ložnici, kuchyni, jedno sociální zařízení a křeslo v obývacím pokoji. Zpochybnil výši obvyklého nájmu za užívání 1/4 nemovitosti určené v znaleckém posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], neboť nezohledňuje stav nemovitosti, která není zkolaudována a má pouze jeden vchod.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je spoluvlastníkem předmětné nemovitosti o velikosti svého spoluvlastnického podílu 1/4 na základě pravomocného usnesení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 9. 2021, č. j. 021 EX – DD – 1/2021–15. Žalovaný je spoluvlastníkem ideální 3/4 nemovitosti. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda ani nebylo přijato rozhodnutí většinového spoluvlastníka o užívání nemovitosti. Nemovitost je uzamčená, klíče od ní byly zástupci žalobkyně předány dne 25. 11. 2022. V době od 1. 10. 2021 do 25. 11. 2022 žalovaný nemovitosti výlučně užíval, žalobkyni neposkytl žádnou finanční náhradu. Podle znaleckého posudku č. [hodnota], vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], znalkyně určila obvyklé nájemné za užívání 1/4 předmětných nemovitostí v období od 1. 10. 2021 do 31. 10. 2022 v částce 9 720 Kč měsíčně. Znalkyně vycházela z nabídkových cen pronájmů obdobných objektů (co do velikosti obce, vzdálenosti od Prahy, dokončená stavba kolaudovaná jako rekreační objekt) s tím, že výslednou cenu snížila o 10 %. Skutečnost, že nemovitost není zkolaudována za účelem jejího užívání jako rodinného domu, znalkyně nezohlednila, neboť uvedené má význam při koupi nemovitosti, nikoliv při jejím pronájmu (na faktické užívání nemá vliv). Současně vyšla z předpokladu pronájmu celého domu, k čemuž postačuje jeden vchod.

5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 336l odst. 2 o. s. ř., § 2991 odst. 1, § 2999 odst. 1, § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaný v době od 1. 10. 2021 do 31. 10. 2022 výlučně užíval předmětnou nemovitost spadající do podílového spoluvlastnictví účastníků nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by existovala dohoda nebo rozhodnutí většinového spoluvlastníka o jejím užívání. Žalovaný současně v uvedeném období vyloučil z užívání žalobkyni, neboť se jedná o uzamčený objekt a klíče od této nemovitosti žalobkyni předal až dne 25. 11. 2022. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012 a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015 zdůraznil, že za neoprávněného uživatele věci, který nabývá majetkový prospěch, se pokládá i ten, kdo bez právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora např. tím, že měl nemovitost přístupnou pouze pro sebe. Žalovaný přitom neunesl důkazní břemeno, že by umožnil žalobkyni nemovitosti užívat dříve, neboť k tomuto tvrzení neoznačil žádný důkaz a k jednání konanému dne 18. 5. 2023 se bez omluvy nedostavil a nemohl tak být poučen podle § 118a o. s. ř. o svém důkazním břemenu. Při určení výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vyšel z výše obvyklého nájemného za užívání 1/4 nemovitosti ve sporném období, určeného znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], tj. částky 9 720 Kč měsíčně. Znalkyně při porovnání cen pronájmů vycházela z nabídkových cen pronájmů, které snížila o 10 %. Skutečnost, zda je nemovitost kolaudována, není pro účely nájemného podstatná, stejně tak, že nemovitost má pouze jediný vchod, když by se jednalo o nájem celé nemovitosti. Z tohoto důvodu bylo přiznáno bezdůvodné obohacení za 13 měsíců po 9 720 Kč, v celkové částce 126 360 Kč. Úrok z prodlení pak byl přiznán v návaznosti na zaslanou předžalobní výzvu k plnění ze dne 28. 11. 2022, která podle § 573 o. z. došla žalovanému dne 1. 12. 2022, přičemž žalovaný dlužnou částku v stanovené lhůtě 7 dnů nezaplatil. Žalobkyně však žádala o úrok z prodlení až od pozdějšího data.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 151 a § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění byla závislá na znaleckém posudku, pro výpočet sazby pak zvolil částku přiznanou v souladu s § 6, 7, 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinné do 31. 12. 2024. Náklady žalobkyně spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 7 800 Kč, odměně advokáta za 8 úkonů právní služby vypočtené z tarifní hodnoty 126 360 Kč v sazbě po 6 180 Kč za přípravu, převzetí zastoupení, předžalobní výzvu k plnění, žalobu, účast na jednání konaném dne 18. 5. 2023, vyjádření ze dne 1. 6. 2023, účast na jednání konaném dne 2. 10. 2023 a 14. 12. 2023, přičemž za poslední jednání konané dne 20. 12. 2023 byla přiznána odměna v poloviční sazbě, neboť při něm došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, dále 8 paušálních náhradách po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, jejíž plátcem je zástupce žalobkyně. Náklady řízení byly přiznány v částce 66 787,50 Kč. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo náhrady nákladů řízení pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

7. O náhradě nákladů řízení státu pak soud prvního stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil je k úhradě neúspěšnému žalovanému s tím, že náklady státu spočívaly v nákladech znalečného v částce 2 000 Kč za výslech znalkyně, přiznané jí usnesením soudu ze dne 14. 12. 2023.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Ačkoliv uvádí, že odvolání směřuje do celého rozsudku soudu prvního stupně, z obsahu jeho odvolání je zřejmé, že brojí pouze proti výroku I., jímž bylo žalobě částečně vyhověno a do závislých výroků III. a IV. rozsudku. Namítá, že soud prvního stupně rozhodl neprávně, pokud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za nadužívání jeho spoluvlastnického podílu. Žalovaný tvrdil již v řízení před soudem prvního stupně, že klíče od nemovitosti předal zástupcům žalobkyně dříve než 25. 11. 2022, žalobkyně nikdy neprojevila zájem nemovitosti užívat, přitom žalovaný užívá pouze omezenou část nemovitosti. Žalovaný nikdy neobdržel od žalobkyně výzvu, že by jí měl něco hradit, o jejím nároku se dozvěděl až z žaloby. Žalovaný nesouhlasí ani s výši obvyklého nájemného určeného znaleckým posudkem, neboť nebylo zohledněno, že nemovitost není řádně zkolaudována, navíc má pouze jeden vchod, lze ji proto těžko pronajmout. Soud prvního stupně také pochybil, pokud nevyslechl [jméno FO], pana Škareckého, Plevu a pana Zítka, neboť potřeba výslechu uvedených osob vyplynula z obsahu spisu. Žalovaný přitom žalobkyni prostřednictvím zmíněných osob sděloval, že vydražená část patřila jeho sestře a že bude žalobkyni jako spoluvlastníka akceptovat. Žalobkyně se nikdy netajila tím, že chce nemovitost pouze rychle prodat, aby vložené peníze získala zpět. Žalovaný se snažil s žalobkyní domluvit na příspěvku na náklady nemovitosti, žalobkyně dosud o domluvu neprojevila zájem. Žalovaný také nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně, soud prvního stupně jí však přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný dosud neobdržel žádný návrh na užívání, má za to, že žalobkyně nikdy neměla zájem nemovitosti užívat a uplatněný nárok na finanční plnění představuje pouze nátlak na žalovaného k společnému prodeji nemovitosti. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne, případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně. Poukázala na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by o užívání nemovitosti byla uzavřena dohoda spoluvlastníků nebo bylo o něm přijato rozhodnutí většinového spoluvlastníka. Žalovaný neprokázal, že by klíče od nemovitosti předal žalobkyni dříve, než tvrdila, nedostavil se k jednání, při němž měl být o své důkazní povinnosti poučen. Žalobkyně zaslala předžalobní výzvu žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu v České republice i v Německu, ani jednu z těchto výzev si žalovaný osobně nepřevzal. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, znalkyně obhájila svůj znalecký posudek, podrobně vysvětlila, jakým způsobem při ocenění obvyklého nájemného postupovala, zohlednila polohu nemovitosti, vzdálenost od Prahy, velikost obce a použila správný koeficient. Žalovaný měl možnost klást znalkyni otázky nebo předložit vlastní znalecký posudek, žádnou z těchto možností nevyužil. Pokud žalovaný namítá, že nebyly provedeny výslechy svědků, tak žalovaný výslech žádného z označených svědků nenavrhl, navíc jsou to důkazy nadbytečné. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nadužíval nemovitost, neboť neumožnil žalobkyni vstup do uzamčené nemovitosti. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Krajský soud v Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým závěrům, na které odvolací soud v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 zcela odkazuje.

12. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu podle ustanovení § 336 l odst. 2 věta první o. s. ř. z vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu.

13. Podle ustanovení § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

14. Podle ustanovení § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

15. Podle ustanovení § 1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci (odstavec 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velkosti jejich podílů (odstavec 2).

16. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

17. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v žalovaném období byli podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti žalobkyně s podílem ve výši 1/4 a žalovaný s podílem ve výši 3/4. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Taková situace může nastat tehdy, pokud jeden spoluvlastník má – na rozdíl od druhého spoluvlastníka – do nemovitosti přístup tím, že ji má pod vlastním uzamčením (má od ní klíče), a má tak možnost tento přístup pro druhého spoluvlastníka zjednat. Jinými slovy bezdůvodné obohacení na straně spoluvlastníka vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor druhého (spolu)vlastníka dosáhl postavení výlučného detentora celé spoluvlastněné věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003 nebo ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li platný právní titul k jejímu (bezplatnému) užívání, např. smlouvu o bezúplatném užívání společné nemovitosti nebo rozhodnutí spoluvlastníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom pojímán jako objektivní (směřuje k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu). Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v § 2991 odst. 1 a násl. o. z.., přičemž vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného nebo obohaceného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat druhému spoluvlastníku, oč se takto obohatil, tak není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Naopak je pro tyto vztahy významné, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).

18. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaný předmětnou nemovitost v žalovaném období užíval, měl ji uzamčenou a tím přístupnou jen pro sebe. Naopak žalobkyně přístup do nemovitosti v tomto období neměla. Intenzita či rozsah tohoto užívání nebo skutečnost, zda žalovaný žalobkyni v užívání nemovitosti aktivně bránil, zda se žalobkyně aktivně užívání nemovitosti domáhala, jaké konkrétní kroky činila, aby jí žalovaný nemovitost zpřístupnil, případně, zda žalobkyně nemovitost neužívala dobrovolně, je z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení bez právního významu, neboť se jedná pouze o subjektivní okolnosti na straně ochuzeného i obohaceného spoluvlastníka, které nemají na vznik bezdůvodného obohacení s ohledem na jeho objektivní povahu žádný vliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, a usnesení Nejvyššího osudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). Pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyni poskytl klíče od uzamčené nemovitosti dříve, než tvrdí žalobkyně, tak soud prvního stupně správně poznamenal, že žalovaný tato tvrzení v řízení neprokázal a z důvodu své neomluvené absence u ústního jednání nemohl být o své důkazní povinnosti řádně poučen. V odvolacím řízení pak již brání možnosti doplnění takových důkazů (výslechu nově navržených svědků) zásada koncentrace a neúplné apelace, o nichž bylo dáno soudem prvního stupně náležité poučení. Soud prvního stupně (a ani odvolací soud) výslechy žalovaným zmiňovaných osob (bez procesního návrhu) nemohl provést z vlastní iniciativy, jak se mylně žalovaný domnívá, neboť se nejedná o případ předvídaný § 120 odst. 2 o. s. ř. a postup spočívající v nahrazení procesní aktivity žalovaného vlastní iniciativou soudu by opomíjel zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků, jež jsou vlastní civilnímu spornému řízení.

19. Protože žalovaný předmětnou nemovitost užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu na úkor žalobkyně coby druhého spoluvlastníka, aniž by ho k takovému bezplatnému užívání opravňoval platný právní titul (dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků anebo rozhodnutí soudu), vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení spočívající v plnění bez právního důvodu. Jeho důsledkem je povinnost vydat vše, co bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. V případě užívání cizí nemovitosti spočívá obohacení v možnosti užívat cizí věc bez placení úhrady za užívání, které přirozeně nelze jako spotřebované plnění v podobě užívání věci vrátit. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel žalovaný v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod. zpravidla formou nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Výše obvyklého nájmu byla stanovena znaleckým posudkem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, v rámci které soud prvního stupně v bodě 18. svého rozsudku popsal důvody, pro které shledal posudek (po výslechu znalkyně) pro účely rozhodnutí dostatečným a vypořádal se s námitkami žalovaného. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., vyjma odborných závěrů v něm obsažených. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Znalkyně stanovila výši obvyklého nájemného předmětné nemovitosti (jeho čtvrtinu) v místě a čase porovnáním nabídkových cen pronájmů obdobných nemovitostí ve srovnatelných obcích, z důvodu absence dostupných nájemních smluv, které ponížila o deset procent, k čemuž obvykle při realizaci pronájmu (oproti nabízené ceně) dochází. Použitými koeficienty zohlednila polohu, velikost nemovitosti (dům má 361 m2 a zahrada 793 m2), zařízení a její vybavení. Vysvětlila, že ačkoliv se sice jedná o řádně nezkolaudovanou nemovitost (je zkolaudována jako rekreační objekt, ale stavebně dokončena), není tato skutečnost pro budoucího nájemce (na rozdíl od kupujícího) při rozhodování natolik podstatná. Obdobně také existence jednoho vchodu nesnižuje významně výši obvyklého nájmu i za situace, kdy lze vycházet z pronájmu celé nemovitosti (tak, jak ji užívá také žalovaný). Znalkyně svůj postup náležitě odůvodnila, její závěry jsou logické a přesvědčivé a mají oporu i v jiných provedených důkazech (např. fotodokumentaci). Hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem přitom může spočívat pouze v posuzování těchto kritérií, soud prvního stupně (a ani odvolací soud) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost těchto závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2391/2022).

20. Konečně k námitce žalovaného, že postup žalobkyně představuje cílený nátlak na žalovaného k prodeji nemovitosti a že žalobkyně neprojevovala o užívání nemovitosti zájem, lze uvést, že obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (§ 8 o. z.). Aplikace tohoto ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). V poměrech projednávané věci však k takovému závěru nelze na základě provedeného dokazování dojít. Žalující spoluvlastník sice nepochybně může podáním žaloby o vydání bezdůvodného obohacení sledovat jiný zákonem nepřijatelný cíl, jímž může být prvoplánově (výlučně) i získání majetkového či jiného prospěchu. Žalobkyně (jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti) nabývá nemovitosti v rámci své podnikatelské činnosti za účelem jejich případného dalšího prodeje, v současném řízení však uplatňuje zákonem regulovaný nárok spoluvlastníka, který nemůže nemovitost ve (spolu)vlastnictví užívat, za období, ve kterém prokazatelně přístup k předmětné nemovitosti neměla a za absence titulu, který by žalovaného k výlučnému bezplatnému užívání nemovitosti opravňoval. Navíc žalovaným tvrzené okolnosti (nedostatek konsenzu o podmínkách společného prodeje předmětné nemovitosti) nastaly až po vzniku tohoto nároku. Nelze proto uzavřít, že by její nárok na bezdůvodné obohacení představoval pouhou formu nátlaku na společný prodej nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). Soud prvního stupně také správně přiznal žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky v návaznosti na uplynutí lhůty určené v předžalobní výzvě, došlé žalovanému v souladu s § 573 o. z. dne 1. 12. 2022.

21. Na základě shora vyložených důvodů soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobě ve výroku I. uvedeném rozsahu vyhověl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku III., který odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015 a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015) i výroku IV., se kterými se odvolací soud ztotožňuje a na jejichž odůvodnění (blíže uvedené v bodě. 6. a 7. tohoto rozsudku) odvolací soud odkazuje.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně úspěšná a má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši 15 863 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 6. 12. 2024, účast při odvolacím jednání konaném dne 20. 5. 2025) po 6 180 Kč (tarifní hodnota 126 360 Kč podle ustanovení § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů 300 Kč za vyjádření k odvolání podle advokátního tarifu účinnému do 31. 12. 2024 a z jedné náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 a z náhrady za 21 % DPH ve výši 2 753 Kč.

23. Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení