22 CO 74/2022-160

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec - obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení titul . sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o 19 793,63 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. ledna 2022, č.j. 3 C 312/2020-79, <b>I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.</b> 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 11 272 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6514,93 Kč od 27.7.2018 do zaplacení, se zákonným úrokem ve výši 9% ročně z částky 4 757,07 Kč od 27.7.2018 do zaplacení, s úrokem z úvěru ve výši 15% ročně z částky 11 272 Kč od 27.7.2018 do zaplacení, a dále částku 8 521,63 Kč (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 9.9.2020 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 11 272 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6.514,93 Kč od 27.7.2018 do zaplacení a dále částky 8.521,63 Kč. Tvrdil, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], jako úvěrujícím smlouvu o úvěru [číslo]. Pohledávka vůči žalovanému vyplývající z této smlouvy byla smlouvou ze dne [datum] postoupena na společnost [právnická osoba], a ta ji následně smlouvou ze dne [datum] postoupila na žalobce. Žalovaný byl o postoupení vyrozuměn. Dle smlouvy o úvěru byl žalovanému poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu s úrokem, s poplatkem za vyhodnocení, poplatkem za uzavření smlouvy a inkasním poplatkem za hotovostní výběr, a to ve 14 měsíčních splátkách. Žalovaný převzal 15 000 Kč dne 26.5.2017 v hotovosti. Svůj závazek ale neplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou 11 272 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení 11 272 Kč, zákonného úroku a smluvní pokuty ve výši 8 521,63 Kč, tj. 0,1 % denně z částky 11 272 Kč za dobu od 27.7.2018 do 20.8.2020.

3. Ve věci byl dne 16.9.2020 vydán elektronický platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 2.11.2020 zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Podáním ze dne 30.12.2020 žalobce žalobu rozšířil o 9 % úrok ročně z částky 4 757,07 Kč od 27.7.2018 do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 11 272 Kč od 27.7.2018 do zaplacení. Usnesením ze dne 7.1.2021 dal okresní soud souhlas k rozšíření žaloby a současně uložil žalobci aby doplnil skutková tvrzení a předložil důkazy o tom, jaké částky a kdy žalovaný zaplatil na úhradu dluhu z úvěru. K usnesení soudu se žalobce vyjádřil podáním ze dne 15.1.2021 tak, že nemá k dispozici žádné informace o tom, že by žalovaný na úhradu dluhu z úvěrové smlouvy cokoli plnil, a odkázal na břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které dle jeho vyjádření v tomto směru spočívá na žalovaném.

4. Usnesením ze dne 4.10.2021 okresní soud vyzval žalobce k předložení důkazů o tom, jakým způsobem byla posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobce doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 15.10.2021 tak, že je věcí dlužníka, aby v rámci obrany v občanském soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy a v jaké výši realizoval platby ke splnění závazku ze smlouvy. Dle žalobce ujednání o ceně za finanční službu není ve smyslu § 1813 zakázaným ujednáním, jež by zakládalo významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Pokud se týká ověření úvěruschopnosti, bylo ověřeno v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nepožádal o oddlužení a nečelí insolvenčnímu návrhu. Rešerší v centrální evidenci exekucí bylo ověřeno, že žalovaný nečelí exekuci. Výsledek finanční analýzy byl přiložen k žalobě. Před uzavřením smlouvy si poskytovatel úvěru vyžádal potřebné informace od žalovaného. U žalovaného byly zjištěny volné finanční prostředky 8 756 Kč měsíčně, měsíční splátka úvěru byla 1 948 Kč měsíčně. Žalovaný měl čistý měsíční příjem 12 956 Kč, jeho celkové měsíční výdaje byly 4 200 Kč (2 000 Kč na bydlení, jídlo, dopravu a další náklady 2 000 Kč, telefon 200 Kč). Žalovaný měsíčně disponoval čtyřnásobkem částky odpovídající splátce úvěru. Poskytovatel úvěru měl zjištěno, že žalovaný bydlí u otce, kde má zajištěno bydlení a stravu, pracuje v [název] [obec], bydlí v [obec], do práce nedojíždí, po večerech vypomáhá v hospodě jako číšník, najíst a napít dostává v hospodě, kde pracuje, což je podle žalobce všeobecně známo, a přes den má stravu zajištěnu v závodní jídelně, dle tvrzení žalobce za pár korun. Žalobce dále poukazoval na to, že žalovaný je v řízení nečinný s tím, že v takovém případě by měl soud vycházet z tvrzení žalující strany.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi [právnická osoba] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne [datum] zjistil, že úvěrující se zavázal poskytnout úvěrovanému 15 000 Kč, úvěrovaný se zavázal zaplatit úrok 1 444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 6 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1 078 Kč, za inkasní platby v hotovosti 3 750 Kč, celkem 27 272 Kč, a to ve 14 splátkách po 1948 Kč, s tím, že zmocněná přijímající osoba je povinna o platbě učinit zápis ve splátkové knížce a úvěrovanému vystavit kvitanci. V případě prodlení se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky. V případě prodlení úvěrující zasílá upomínky, za které je úvěrovaný povinen zaplatit 750 Kč za každou, když 250 Kč jsou náklady a 500 Kč smluvní pokuta. Při prodlení přesahujícím 30 dnů, nedojde-li k zaplacení, bude dluh zesplatněn. Oznámení o zesplatnění je zpoplatněno částkou 1 500 Kč. V textu bez zvýrazněného označení je věta: Dlužník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že od Věřitele převzal v místě jeho bydliště v hotovosti Celkovou výši spotřebitelského úvěru, jinak smlouva žádné prohlášení o převzetí konkrétní částky neobsahuje. Dále jsou uvedeny úrokové sazby při splatnosti 14, 17 a 20 měsíců, v případě 14 měsíců je to 15 % ročně. Dále je zde uvedeno, že smlouvu nelze uzavřít s žádným dodatkem nebo odchylkou. Smlouva byla podepsána [datum] v 19.15 hod, je psána velmi drobným písmem (na stránce je asi 90 řádků).

7. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru okresní soud zjistil, že byl vyplněn a podepsán [datum] v 18.45 hod, obsahuje specifikaci úvěrujícího, částku úvěru 15 000 Kč, splatnost po 1 948 Kč měsíčně ve 14 splátkách, celkem 27 272 Kč, informace o smluvních pokutách.

8. Z žádosti o úvěr okresní soud zjistil, že obsahuje jméno, příjmení, r.č., adresa zaměstnavatele úvěrovaného, částka úvěru 15 000 Kč, výše splátky 1 948 Kč měsíčně, 14 měsíců, sociální status úvěrovaného: zaměstnaný, zaškrtnuta výplatní páska a pracovní smlouva, mzda zjištěná: 12 956 Kč, což je evidováno jako celkový měsíční příjem, bydlení- energie 2 000 Kč (bez dokladu), doprava, jídlo, osobní náklady 2 000 Kč (bez dokladu), jako použitelný měsíční příjem je uvedeno 8 756 Kč. Charakter bydlení není vůbec vyplněn (zaškrtnut), a ani osobní stav, počet vyživovacích povinností je zaškrtnut 0, vzdělání střední.

9. Žalobce dále doložil oznámení o ukončení exekuce ve věci Exekutorského úřadu Praha – východ, č.j. [číslo jednací], dohodu o změně pracovní smlouvy žalovaného, oznámení o postoupení pohledávky a předsporovou výzvu.

10. Provedeným dokazováním, a to smlouvou o úvěru, dokladem o vyplacení, smlouvou o postoupení, předsporovou výzvou, vzal okresní soud za prokázané tyto skutečnosti. Mezi právním předchůdcem žalobce [název] [jméno] [příjmení] [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru (úvěrujícím), žalovaným jako dlužníkem (úvěrovaným), byla uzavřena smlouva o úvěru, právní předchůdce žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 15 000 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 27 272 Kč. Celková výše měsíční splátky 1 948 Kč, počet splátek 14. Žalovaný nehradil splátky dle smlouvy a ocitl se v prodlení, nezaplaceno zůstalo 11 272 Kč. Právní předchůdce žalobce [název] [jméno] [příjmení], a.s postoupil svůj nárok za žalovaným na [právnická osoba], a ta dne [datum] na žalobce. Žalobce nespecifikoval, jaké částky a kdy žalovaný na úhradu dluhu z úvěru zaplatil, ale vzhledem k tomu, že žalovaný dle smlouvy měl zaplatit 27 272 Kč a dle tvrzení žalobce zůstalo nezaplaceno celkem 11 272 Kč, je zřejmé, že žalovaný zaplatil 16 000 Kč.

11. Okresní soud na daný případ aplikoval smlouvu o úvěru dle § 2395 o.z., dle níž se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

12. Dále aplikoval ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle tohoto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

13. Na daný případ okresní soud vztáhl i ust. § 580 o.z., dle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Rovněž tak i ust. § 1796 o.z. dle něhož je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

14. Okresní soud uzavřel, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne [datum] je neplatná ve smyslu § 87 odst.1 z.č. č. 257/2016 Sb., tj. že smlouva je neplatná, neboť v době jejího uzavření muselo být zjevné, že žalovaný nebude schopen splácet pravidelné splátky dle smlouvy. Jeho čistý příjem činil 12 956 Kč, v dokumentech, z nichž právní předchůdce žalobce údajně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr, není ani specifikován charakter bydlení žalovaného, tj. zda má vlastní byt, či nájemní, či bydlí u rodičů, takže není zřejmé, z jakého zdroje je čerpána informace žalobce ve vyjádření ze dne 15.10.2021, že žalovaný bydlel u svého otce, jak žalobce uvádí„ v papahotelu“. I kdyby to ale byla pravda, nemůže z toho poskytovatel úvěru dovozovat, že se jedná o bydlení bezplatné. Žádný právní předpis nestanoví, že by rodiče byli povinni zajišťovat svým zletilým, výdělečně činným dětem bezplatné bydlení nebo dokonce stravu. Je nereálné, že by v r. 2017, kdy byla uzavřena smlouva, existovala jakákoliv možnost bydlení za 2 000 Kč měsíčně včetně energií. I kdyby tomu tak bylo, pak na všechny ostatní výdaje, to znamená stravu, oblečení, obuv, hygienu, by žalovanému zůstalo 10 956 Kč měsíčně, což je 365 Kč na den. Nelze předpokládat, že by někdo mohl za tuto částku dlouhodobě vyžít a uspokojit za ni veškeré životní potřeby, zvlášť pokud by došlo k nějakým neočekávaným výdajům (léky atp.). Tvrzení žalobce ve vyjádření ze dne 15.10.2021, že si žalovaný přivydělával jako číšník, že měl v restauraci jídlo a pití zdarma a dokonce, že by mu jeho zaměstnavatel [název] [obec] poskytoval stravu v závodní jídelně„ za pár korun“, není ničím podložené. V dokumentech, které sám žalobce předložil, není o nějakém vedlejším výdělku ani zmínka, ani o nějaké stravě a pití zdarma či„ za pár korun“. Povinnost ověřovat úvěruschopnost úvěrovaného musí být úvěrujícím ověřována před poskytnutím úvěru, a nikoli dodatečně. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při dostatečné odborné péči si musel být vědom, že finanční situace žalovaného je natolik napjatá, že nebude schopen úvěr dle smlouvy řádně splácet. Výdaje žalovaného nebyly buď uvedeny vůbec anebo byly podceněny.

15. Kromě toho měl soud za to, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je neplatná i ve smyslu § 580, odst. 1 občanského zákoníku jako právní úkon, který se příčí dobrým mravům, když rozpor s dobrými mravy soud shledává v lichevním charakteru smlouvy. Při svém hodnocení vycházel z toho, že úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností, vycházel ze skutečnosti, že žalovanému bylo poskytnuto 15 000 Kč a po 14 měsících měl vrátit 27 272 Kč, kdy souhrnné navýšení oproti jistině činilo 12 272 Kč, tj. navýšení o 82 % za 14 měsíců, což odpovídá navýšení o 70 % ročně.

16. Pokud mu krajský soud v usnesení ze dne 28.7.2021 (zrušení předchozího rozsudku okresního soudu) uložil závazným právním názorem zkoumat jednotlivé nároky vyplývající z uzavřené smlouvy odděleně, k tomu okresní soud uvedl, že se jedná o úrok 1 444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 6 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1 078 Kč, za inkasní platby v hotovosti 3 750 Kč. Vyhodnotil tedy tyto platby odděleně a dospěl k závěru, že z těchto by nebyla v rozporu s dobrými mravy pouze platba 1 444 Kč na úroku, neboť je to úrok za 14 měsíců, což by odpovídalo ročnímu úroku 8,25 %. Jinak nárok na odměnu ve výši 6 000 Kč za to, že právní předchůdce poskytne úvěr ve výši 15 000 Kč, se okresnímu soudu jeví jako požadavek nemravný, jedná se o 40 % částky úvěru. Stejně tak náklady na vyhodnocení úvěru 1 078 Kč. Vyhodnocení úvěru představovalo nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, nahlédnutí na mzdový výměr žalovaného a sepis formuláře se žalovaným. Ke stejnému závěru dospěl okresní soud i ohledně inkasních plateb, kdy tyto měly být vedeny řádně, poskytovány kvitance, činěn zápis do splátkové knížky. Kdyby toto bylo realizováno, tak by žalobci nemělo činit potíže doložit na výzvu soudu, jaké částky a kdy žalovaný na úhradu dluhu z úvěru platil, stačilo by jen pořídit kopie z těchto dle uzavřené smlouvy nezbytných dokladů. To ale žalobce neudělal s odkazem, že nemá povinnost tvrzení. Pokud úvěrující poskytne částku 15 000 Kč a za 14 měsíců požaduje částku celkem 27 272 Kč, tak se jedná o hrubý nepoměr plnění, a ze strany úvěrujícího zneužití zřejmě tíživé finanční situace, případně lehkomyslnosti a nezkušenosti úvěrovaného. Tomu nasvědčuje i formální stránka uzavřené smlouvy, která je vyhotovena velice drobným písmem, nepřehledně, používá obecné formulace vztahující se k vícerodruhům úvěrů, sama smlouva nepřipouští jakoukoli smluvní odchylku, byť nepodstatnou. Z časových záznamů je zřejmé, že k prostudování všech dokumentů měl žalovaný čas 30 minut, což vzbuzuje pochybnosti, zda to byla doba dostatečná.

17. Okresní soud shledal uzavřenou smlouvu za neplatnou z důvodů shora uvedených, proto vztah mezi účastníky podrobil režimu bezdůvodného obohacení. Žalovaný je tak povinen žalobci vrátit to, co od něj (resp. od jeho právního předchůdce) obdržel a dosud nevrátil, jde o jeho majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému 15 000 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaný již vrátil 16 000 Kč, okresní soud žalobu zcela zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud dle § 142, odst.1 občanského soudního řádu, žalovaný byl v řízení úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

19. Proti rozsudku okresního soudu podal včas odvolání žalobce. Namítal, že zatímco v odvolacím soudem zrušeném předchozím rozsudku okresní soud zamítl žalobu s odůvodněním, že předmětná smlouva o úvěru se příčí dobrým mravům, když tento rozpor shledal v naprosto nepřiměřené výši úroků za poskytnutý úvěr, která spolu s veškerými poplatky představuje 70 % ročně, a to aniž by se zabýval oddělitelností jednotlivých nároků z předmětné smlouvy a tím ani otázkou přiměřenosti každého z nich (z hlediska souladu s dobrými mravy), v napadeném rozsudku postavil svůj závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy primárně na nedostatečně posouzené úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud zrušil předchozí rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů, přičemž jej zavázal k tomu, aby se v dalším řízení řádně vypořádal se všemi jednotlivými nároky žalobce vyplývajícími ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným a posoudí jednotlivé nároky vyplývající z této smlouvy, zda jsou přiměřené či nikoliv. Okresní soud tohoto závazného pokynu nadřízeného soudu z materiálního hlediska nedbal, když v tomto ohledu v napadeném rozsudku pouze formálně doplnil žádným konkrétním zjištěním nepodloženou větu o tom, že:„ … úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností“, čímž fakticky v rozporu naznačenými závěry odvolacího soudu stran oddělitelnosti jednotlivých nároků, jakož i se závěry v tomto směru již ustálené judikatury vysokých soudů (viz níže) setrval na svém závěru o neplatnosti předmětné smlouvy jako celku. Za této situace se pak jeví další zkoumání přiměřenosti jednotlivých nároků ze strany prvostupňového soudu rovněž nanejvýš formalistické, když je viditelně zatíženo jeho mentální rezervací vůči shora uvedenému„ přikázanému“ závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, když se omezuje pouze na připojení hodnotícího adjektiva„ jsoucí v rozporu s dobrými mravy“ nebo„ nejsoucí v rozporu s dobrými mravy“ ve vztahu k jednotlivým nárokům, aniž by však k těmto svým dílčím závěrům nabídl jakékoli věcné odůvodnění. Zřejmě i proto, že si byl okresní soud vědom opakovaných nedostatků svého odůvodnění v tomto směru, tedy co se týká jeho přesvědčivosti stran závěru o nepřiměřenosti výše úrokového ujednání, vystavěl napadený rozsudek též na zcela nově zjištěném nedostatku posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy na závěru, ke kterému v rámci předchozího rozsudku nedospěl, ačkoli se měl otázkou případné absolutní neplatnosti ve smyslu příslušného ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. zabývat v souladu s povinností jeho eurokonformního výkladu z úřední povinnosti. A to navíc hned na prvním místě, tedy rozhodně před zkoumáním přiměřenosti úrokového ujednání, když zjišťování schopnosti úvěrovaného poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splácet chronologicky předchází okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevysvětluje, proč na základě totožného skutkového stavu v předchozím rozsudku k závěru o nedostatku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedospěl, zatímco nyní v napadeném rozsudku dospěl k závěru zcela opačnému, a to především z toho důvodu, aby vyloučil možnost logicky se nabízející interpretace, že nezjistil skutkový stav a/nebo neučinil právní posouzení věci řádně, v jeho úplnosti, ale jen ryze formalisticky, považuje žalobce napadený rozsudek za jednání naplňující znaky porušení právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí, práva na spravedlivý proces, tedy včetně práva na řádné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku.

20. K námitce nesprávného a neúplného posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále rozvedl, že se okresní soud náležitě nevypořádal s argumentací žalobce uvedenou k této otázce především v jeho podání ze dne 15. 10. 2021, na kterou odkázal. Stejně tak neprovedl k této otázce některé ze žalobcem navrhovaných důkazních prostředků, a to opět aniž by se s těmito důkazními návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoli vypořádal (např. ve smyslu, proč je považoval za nadbytečné apod.). Okresní soud měl s odkazem na stanovisko vlády ČR k ústavní stížnosti rozhodnuté plénem ÚS 3/20 postupovat při posuzování úvěruschopnosti přiměřeně obezřetně tak, aby se v případě pochybností ohledně toho, zda byla úvěruschopnost v daném konkrétním vztahu posouzena řádně či nikoli - jako tomu bylo ve zde projednávané věci – přiklonil spíše na stranu zachování platnosti sjednaného smluvního vztahu (v to v souladu s uvedeným principem přiměřenosti). Notabene pak za situace, kdy dospěl k závěru, že žalovaný v daném případě celou jistinu na předmětný úvěrový vztah uhradil. Takovýto závěr by přitom sám o sobě vyvracel možnost nesprávného posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného ze strany úvěrujícího, když měl žalovaný podle okresního soudu celou jistinu ve výši 15 000 Kč uhradit. A stejně tak v podstatné části též jediný další - podle okresního soudu oprávněný - nárok na úrok z prodlení 1 444 Kč. Podle nesprávných zjištění, naprosto nemajících oporu ani v tvrzeních účastníků, ani v důkazních prostředcích, měl totiž žalovaný podle soudu I. stupně na své závazky z předmětné úvěrové smlouvy uhradit celkem částku 16 000 Kč.

21. Okresní soud nesprávně nepřiznal žalobci právo na úroky z poskytnutého úvěru ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. poté, co shledal smluvní ujednání o úrocích, stejně jako o dalších poplatcích absolutně neplatnými pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 tamtéž Další nesprávnost právního posouzení spatřuje žalobce konkrétně v tom, že pokud soud vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou v neprospěch spotřebitele, a proto jsoucí v rozporu s dobrými mravy a obecně nespravedlivou, pak měl toto absolutně neplatné a od ostatního obsahu posuzované smlouvy oddělitelné ujednání nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z., a tedy žalovaného zavázat k úhradě úroku ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy.

22. Dále, co se týká relevantní právní úpravy, žalobce poukazuje především na ust. § 577 o. z., podle kterého„ je-li neplatnost (pozn. právního jednání) jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.“ Ačkoliv ust. § 577 o. z. hovoří o nezákonném rozsahu, analogicky by tato norma mohla být vztažena i na rozpor s dobrými mravy. Toto ustanovení § 577 o. z. je přitom projevem zásady in favorem negotii vyjádřené v § 574 o. z., který stanoví, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Tento závěr, tedy o nutnosti aplikace § 577 o. z., a to dokonce i v případech, kdy se jedná o naplnění znaků tzv. lichevní smlouvy ve smyslu ust. § 1796 o. z. – kterážto situace ovšem ve zde projednávané věci zjevně nenastala – potvrzuje i četná odborná literatura. Takovýto výklad se přitom opírá o argument, že výraz„ je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení rozsahu“ uvedený v § 577 obč. z. nebrání jeho použití ve vztahu k § 1796 o. z., jelikož slovo„ jen“ značí požadavek, aby tu nebyl další nezávislý důvod neplatnosti smlouvy, který s nezákonným určením rozsahu nesouvisí; a dále že skutečnost neplatnosti smlouvy pro nezákonné určení rozsahu jen ve spojení s další podmínkou či skutečností, není sama o sobě použitelnosti § 577 o. z. na újmu. Žalobce přitom ve vztahu k nároku na obvyklý úrok z poskytnutého úvěru dle ust. § 1802 o. z. stojí na přesvědčení, že pokud je celé toto smluvní ujednání stiženo absolutní neplatností, pak je třeba na tento nárok aplikovat ust. § 1802 o. z. ve všech jeho aspektech a důsledcích. Při absenci smluvního ujednání o výši úroků (pro jeho případnou absolutní neplatnost) a s ohledem na skutečnost, že z právní úpravy výslovně neplyne, od jakého okamžiku se jistina (právní poměr) úročí, odpovídá ekonomické a právní funkci úroků, že jím má být okamžik poskytnutí jistiny. Úroková povinnost pak přitom zanikne až při řádném a včasném splacení jistiny Proto žalobce požaduje – a to pro případ absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v části týkající se úrokového ujednání - přiznat obvyklý úrok z poskytnutého úvěru, a to za celé období, po které žalovaný poskytnutý úvěr ekonomicky využíval, resp. využívá, tedy od [datum] do zaplacení. Pro případ, že by odvolací soud na rozdíl od prvostupňového soudu nepovažoval úrokové ujednání za neplatné, a tedy by byla předmětná úvěrová smlouva pro oba její účastníky plně závazná i v tomto ohledu, požaduje žalobce přiznat sjednaný úrok z úvěru, tedy částku ve výši 15 % p.a. z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut. Tedy pouze za smluvní období 14 měsíců.

23. Okresní soud dále nesprávně nepřiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané v zákonném limitu dle příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Co se týká nesprávnosti právního posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty, sjednané v zákonném limitu dle ust. § 122 ZoSÚ, zde se jedná o logický důsledek shora vysvětlené nesprávnosti závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku. Tato skutečnost totiž musela mít za následek to, že se při závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku okresní soud oprávněností nároků na další smluvní plnění nezabýval. Okresní soud se dále mýlí též ve svém skutkovém závěru, že žalovaný uhradil částku 16 000 Kč. Žalovaný totiž netvrdil (a pochopitelně ani neprokazoval), že by na poskytnutý úvěr cokoli splatil. V řízení byl zcela pasivní, na svou obranu neuvedl žádné rozhodné skutečnosti ani neoznačil žádné důkazy; na jednání k soudu se bez omluvy nedostavil, se soudem ani se žalobcem nekomunikoval, svůj dluh nijak neřešil a ke svým závazkům se nehlásil. Lze mít přitom za to, že dokladem o zaplacení peněžité částky dlužníkem v hotovosti je potvrzení o přijetí peněz vystavené věřitelem. Jak je zřejmé z úvěrové smlouvy samotné, v daném případě byl mezi úvěrujícím a úvěrovaným sjednán hotovostní výběr splátek, bohužel však inkaso dohodnutých splátek úvěru nebylo úspěšné. Důkazem o bezhotovostní platbě dlužníka ve prospěch věřitele může být např. výpis z bankovního účtu (přestože bezhotovostní forma placení nebyla v úvěrové smlouvě sjednána jako primární způsob úhrady dluhu). Žádné takové důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoli hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným (jejich výše, datum realizace) ve prospěch žalobce nebo jeho právního předchůdce, nejsou k dispozici. Z žádného tvrzení účastníků, natož k takovému tvrzení provedeného důkazu tedy nevyplývá skutkový závěr o zaplacení jakékoli částky žalovaným ve prospěch věřitele a úvaha okresního soudu o úhradě částky 16 000 Kč tak zůstává zcela nepodložená a neodůvodněná. Okresní soud nevzal v úvahu, že žalobce jako věřitel může u soudu vymáhat celou pohledávku, nebo pouze její část, a to zcela dle svého uvážení. Jde o právo věřitele, jenž nemusí své stanovisko nijak speciálně vysvětlovat ani zdůvodňovat. Tvrzení o tom, že žalovaným nebylo na dluh nic plněno a že nejsou k dispozici žádné informace o úhradách ze strany žalovaného, je tzv. negativní tvrzení, které z povahy věci nelze prokazovat (srov. principy, na kterých je založena tzv. negativní teorie důkazní). Je tedy zásadně na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany v občanském soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku vyplývajícího ze smlouvy. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní je spravedlivě rozloženo mezi žalobce a žalovaného v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků občanského soudního řízení a na žalobce proto nelze přenášet procesní povinnosti, které tíží žalovaného. Skutečnosti, které vyznívají ve prospěch žalovaného, je povinen tvrdit a prokazovat žalovaný, nikoli žalobce. Procesní pasivita a lhostejnost dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, by přitom neměla být a nemá být nahrazována procesní aktivitou na straně soudu; v opačném případě by mohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Ani princip ochrany spotřebitele nemůže převážit nad touto fundamentální ústavněprávní zásadou, na které celý český civilní proces stojí. Okresní soud v této souvislosti vůbec nevzal v úvahu, že žalobce jako věřitel má nepochybně právo v soudním řízení uplatnit peněžitý nárok ve výši podle svého vlastního uvážení. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze jakkoli dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi u soudu (dosud) nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který dříve zanikl (ať už splněním dluhu nebo jinak). Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalovaného (pohledávky žalobce) z úvěru, měl žalobce jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky a že dlužník (žalovaný) dluh řádně nehradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobce břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky. Nic dalšího věřitel v řízení tvrdit ani prokazovat nemusí, zejména pak věřitel není povinen tvrdit a dokládat realizaci plateb ze strany dlužníka. Naopak zásadně na žalovaném dlužníkovi je, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Pokud se tak nestane, jako tomu bylo ve zde projednávané věci, pak jakékoli vývody soudu typu„ je pak logicky zřejmé, že žalovaný musel zaplatit rozdíl mezi nárokem uvedeným ve smlouvě a touto částkou požadovanou žalobou“ je namístě odmítnout jako důkazně nepodložené spekulace, jejichž použití porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení. Kromě odkazů na judikaturu odvolacích soudů k této otázce zmínil i to, že soudce nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. Je totiž zřejmé, že by soud tímto jednáním ve prospěch jedné ze stran porušoval zásadu rovnosti účastníků (stran), pokud by až příliš aktivně zjišťoval skutkový stav (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10). Napadený rozsudek v podstatě aprobuje zcela neakceptovatelný stav, že by žalovaný měl mít k volnému používání a bezúčelovému utrácení finanční prostředky věřitele bezúplatně a bezúročně po dobu několika let, což je jistě a nepochybně v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku okresního soudu tak, že bude žalobě vyhověno v plném rozsahu uplatněných nároků, a to bez ohledu na to, jak budou ze strany odvolacího soudu právně kvalifikovány, když pouze ve vztahu k nároku na smluvní pokutu žalobce svůj žalobní požadavek omezuje vůči odvolacímu soudu částku 7 500 Kč (z původně na tento nárok uplatňované částky 8 521,63 Kč). Odvolacímu soudu dal v případě zrušení rozsudku k úvaze, zda nepoužije postup dle § 221 odst. 2 o.s.ř.

24. Žalobce se k jednání odvolacího soudu omluvil.

25. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a k jednání odvolacího soudu se nedostavil.

26. Krajský soud proto odvolání projednal bez přítomnosti účastníků., a to postupem podle ust. § 212, § 212a odst. 1 o.s.ř. Odvolání neshledal z dále uvedených důvodů opodstatněným.

27. Ve zrušovacím usnesení č.j. 22 Co 146/2021-53 z 28.7.2021 krajský soud mj. uvedl, že z uzavřené smlouvy vyplývají jednotlivé nároky, které žalobce uplatnil, a tyto nároky jsou zcela oddělitelné, lze tedy posoudit, zda je přiměřené požadovat po spotřebiteli úhradu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru, inkasní poplatek a sjednaný úrok z prodlení, který podle smlouvy činí 15 % ročně. Okresní soud si však zcela zjednodušil právní posouzení, když vyhodnotil, že smluvní úrok se všemi poplatky, které však nijak nehodnotil, činí 70 %, ačkoliv smluvní úrok dle smlouvy i dle požadavku žalobce činil a je požadován ve výši 15 % ročně. Z tohoto pohledu pohledu hodnotil rozsudek okresního soudu jako nepřezkoumatelný, když okresní soud pominul hodnocení jednotlivých nároků žalobce. Tomu pak odpovídá i částečně protismyslné odvolání žalobce, který se s ohledem na neúplné hodnocení svého nároku okresním soudem domáhá v odvolání přiznání jiného plnění, než kterého se domáhal v žalobě, resp. v doplnění žaloby. V doplnění žaloby požadoval žalobce smluvní úrok 15 % ročně a v odvolání pak vzhledem k neúplnému právnímu posouzení nároku žalobce okresním soudem se domáhá přiměřeného úroku smluvního, který by měl být kolem 30 % ročně. To je však v rozporu s žalobou i se smlouvou o úvěru, neboť takovýto smluvní úrok ze smlouvy o úvěru nevyplývá. Uložil okresnímu soudu, aby se v dalším řízení vypořádal řádně se všemi jednotlivými nároky žalobce vyplývajícími ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným a posoudí jednotlivé nároky vyplývající z této smlouvy, zda jsou přiměřené či nikoliv.

28. Krajský soud v daném usnesení vyslovil názor, že nároky vyplývající z uzavřené smlouvy mezi účastníky jsou oddělitelné a je nutno také odděleně posuzovat z hlediska jejich přiměřenosti (platnosti). Vzhledem k tomu, že rozsudek byl shledán nepřezkoumatelným, krajský soud nezavázal okresní soud žádným (dalším) závazným právním názorem pro další řízení. Navíc platí, že závazný právní názor platí jen pro případ, že nedojde ke změně skutkového stavu, z něhož závazný názor vycházel.

29. Okresní soud v dalším řízení v souladu se zákonem zkoumal, zda žalovanému poskytnutý spotřebitelský úvěr byl z pohledu předpokladů stanovených pro takové právní jednání zákonem o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. jednáním platným (§ 86 a 87 zákona). V tomto zákoně se totiž dle důvodové zprávy stanoví najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti s přihlédnutím ke skutečnostem, které jsou již věřiteli známy, že nastanou (např. skončení pracovního poměru apod.). Postup neodpovídající zákonu v prověřování úvěruschopnosti dlužníka v postavení spotřebitele je stíhán důsledkem absolutní neplatnosti právního jednání.

30. Okresní soud vyšel při zkoumání náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného z podkladů doložených žalobcem do spisu, které předcházelo uzavření smlouvy. K výzvě okresního soudu k doložení podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce, ten odkázal na dokumenty zachycující průběh a výsledky vyhodnocení úvěru schopnosti žalovaného založené ve spisu. K tomu učinil důkazní návrh svědeckou výpovědí matky žalovaného. Protože dodatečně nelze„ dohánět“ náležité prokázání schopnosti spotřebitele úvěr splácet (po uzavření smlouvy), okresní soud takový důkaz správně neprovedl, neboť takový postup je v rozporu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Výhrady žalobce v tomto směru (neprovedení tohoto důkazu) má proto odvolací soud za nedůvodné.

31. K hodnocení úvěruschopnosti žalovaného z jím poskytnutých podkladů dne [datum] měsíčně lze uvést, že sice v žádosti o úvěr je uvedena měsíční čistá mzda 12956 Kč, která měla být zjištěna z výplatních pásek, avšak ty součástí spisu nejsou. Jediným mzdovým dokladem ve spisu je mzdový výměr žalovaného ze dne 1.10.2016, kde je mu s účinností od 1.10.2016 přiznána základní hodinová mzda 82 Kč za hodinu a prémie v základní sazbě 16% základní mzdy, konkrétní výše prémie je vázána na splnění stanovených ukazatelů. Uvedená mzda v žádosti není předloženými doklady dostatečně podložena. Částky měsíčních nákladů žalovaného v celkové výši 4200 Kč (v jednotlivostech viz výše hodnocený důkaz) nejsou podloženy žádným dokladem. I pokud soud vyjde z toho, že žalovaný výši měsíčních příjmů odsouhlasil a jde o správnou částku, pak náklady na bydlení, další základní potřeby a stravu ve výši 4200 Kč, nejsou nijak podloženy. Tvrzení, kterými žalobce nedostatečné hodnocení úvěruschopnosti doprovází (bydlení v papahotelu, strava v závodní jídelně za pár korun, přivýdělek žalovaného jako číšníka), nedoložil. Je pak třeba znovu dodat, že zkoumání úvěruschopnosti musí předcházet uzavření spotřebitelské smlouvy, jakékoli zpětné provádění důkazů z pohledu zákona na ochranu spotřebitele je nezákonným postupem a tedy nelze k nim při hodnocení náležitého prověření úvěruschopnosti spotřebitele přihlížet. Pokud okresní soud hodnotí, že s přihlédnutím k obvyklým nákladům na bydlení včetně energií a vody, služeb, na stravu a nezbytné potřeby (např. zákon o životním a existenčním minimu částkou 6.600 Kč měsíčně), pak částka 365 Kč na den, která žalovanému na úhradu všech jeho potřeb po uhrazení splátky úvěru, s níž pracuje okresní soud, nekoresponduje s náležitým postupem při prověřování úvěruschopnosti dlužníka, jak plyne z výše uvedené důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru. Pokud za výše popsané příjmové situace a všeobecné povědomosti o životních nákladech občana neměl žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, pak jeho prověření neodpovídá zákonu. Zmínit lze i důkaz o tom, že žalobci bylo známo, že žalovaný nebyl schopen zaplatit ani dluh 5.681 Kč u [právnická osoba], který byl exekučně vymáhán a exekuce skončila 6.2.2017, což ho k větší opatrnosti a náležitému postupu při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nejen na straně příjmů, ale také z pohledu jeho výdajů, nevedlo. Takový postup okresní soud hodnotí důsledkem neplatnosti, neboť úvěr byl poskytnut v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

33. Krajský soud již výše vyjádřil souhlas se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

34. Kromě výše uvedených argumentů je nutno zohlednit skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

35. K otázce, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak okresní soud jako výše hodnoceno dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. U výdajů žadatele nepostačí zohlednit výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 2.000 Kč a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady v částce 2200 Kč, vždy měsíčně. Jde totiž o zjevně nevěrohodně nízké částky na bydlení, nehledě na náklady s ním spojené, spotřebu energií, vodné a stočné a případně i další platby za domácnost. Pokud žalobce hodlal z těchto částek vycházet, měl trvat na jejich řádném doložení. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Lze rovněž poukázat na to, že částky životního (a také sociálního minima) jednotlivce vyjadřují částky nejnutnějších výdajů jednotlivce pro účely poskytování dávek státní sociální podpory a nikoli výši skutečných nezbytných výdajů dlužníka a jím zaopatřovaných osob, které je poskytovatel úvěru povinen zjišťovat a zkoumat.

36. Krajský soud proto nemá odvolací výhrady ve vztahu k závěrům okresního soudu ohledně hodnocení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet za opodstatněné, jakož ani výhrady, že soud je není oprávněn zkoumat bez námitky dlužníka.

37. Na okraj pak lze poznamenat, že vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o nákladech úvěru (nutně hodnocených jako další úrok) a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání jsou zjevně neslučitelné s dobrými mravy. V této části se odvolací soud již nemusel odvolacími výhradami žalobkyně zabývat.

38. Je-li smlouva uzavřená dne [datum] neplatná, pak podle § 2993 o. z. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel. Žalovaný obdržel částku 15.000 Kč. Žalobce soudu ani k jeho výzvě nedoložil, co mu žalovaný na dluh plnil s tím, že k tomu nemá povinnost tvrzení ani důkazní. S tímto názorem krajský soud v daném případě nesouhlasí za situace, kdy žalovanému je známo, že okresní soud v případě závěru o neplatnosti právního jednání pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka bude řešit důsledek v podobě vztahu z bezdůvodného obohacení a takové zjištění bude potřebné i při případném závěru o neplatnosti některého z uplatněných nároků. Bez ohledu na své tvrzení však žalobce má minimálně vysvětlovací povinnost (§ 128 o.s.ř.), které dle názoru odvolacího soudu účelově nedostál. Za pozornost stojí i zmínka o tom, že se žalobce jednání soudu obou stupňů neúčastnil, a tak se vysvětlení při jednání před soudem vyhnul.

39. V nálezu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, Ústavní soud uvedl:„ Procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany. Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena„ informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na ‚spravedlivý proces‘. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu. V usnesení ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud uvedl:„ Postup odvolacího soudu nebyl v souladu s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.

40. Podobná procesní situace nastala i v tomto případě, kdy žalobce nedostál své informační povinnosti k tomu, k tomu, co na uplatněný (postoupený) nárok žalovaný skutečně plnil. Okresnímu soudu tak nezbylo, než vyjít z obsahu spisu. Dovodil, že žalovaný už vrátil žalobci (jeho předchůdci) částku 16.000 Kč a tedy žalobce vůči němu žádnou pohledávku z bezdůvodného obohacení nemá. Konečně lze poukázat na žalobcem do spisu založený soupis postoupených pohledávek, kde u žalovaného je uveden k 7.10.2019 dluh z jistiny 6.514,93 Kč a aktuální dluh z úroku 280,03 Kč, což znamená, že celková uhrazená částka žalovaným na dluh z neplatné smlouvy v částce 27.272 Kč přesahuje 20.000 Kč Okresním soudem uvažovaná zaplacená částka žalovaným jí ani nedosahuje a je vcelku logicky dovozována při nesplnění vysvětlovací povinnosti žalobcem z jeho údajů z obsahu spisu.

41. Vzhledem k nesplnění vysvětlovací povinnosti žalobce s neuvedení údajů, kdy žalovaný a jaké částky věřiteli hradil, nebylo možno učinit úvahu o tom, zda se žalovaný neocitl v prodlení s úhradou případného dluhu z bezdůvodného obohacení, když lze uvažovat jen s výzvou k úhradě v případě předžalobní upomínky z 24.7.2020. K tomuto datu však již byla dlužná částka dle údajů žalobce zaplacena, a proto úvaha o případném úroku z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení je již nadbytečná.

42. Krajský soud proto věcně správné rozhodnutí okresního soudu potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správného výroku o nákladech řízení, který vychází z neúspěchu žalobce v řízení, přičemž žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

43. Také výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z neúspěchu žalobce v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.) a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.