22 Co 88/2024 - 647

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o 18 829,96 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 C 60/2018-613 ve znění usnesení ze dne 1. 12. 2023, č. j. 5 C 60/2018-619 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že pro částku 445,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 445,02 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení se žaloba zamítá; v dalším se v tomto výroku a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 53 810 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře na náhradě nákladů řízení státu částku 2 175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře na náhradě nákladů řízení státu částku 2 175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 9 597,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 597,02 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 9 232,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 232,94 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 52 531,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného a výroky IV. a V. uložil účastníkům povinnost poměrně zaplatit náhradu nákladů řízení státu.

2. Proti tomuto rozsudku, do výroku II. a závislých nákladových výroků, podal žalobce odvolání. Má za to, že soud prvního stupně při posuzování nároku vycházel z nesprávného výpočtu, když vzal v úvahu jen příjem z nájemného a nikoli i výši nákladů. Výpočet vycházel z předpokladu, že všichni spoluvlastníci se v rámci hospodaření se společnou věcí chovali stejně, že se všichni podíleli na úhradě nákladů na údržbu a opravy. Tak tomu ale nebylo, když z přehledu vyúčtování 2014-2017 vyplynulo, že náklady na opravy a údržbu hradili jen někteří spoluvlastníci, a to žalobce, [jméno FO] a [jméno FO], kteří je hradili zčásti z vybraného nájemného a zčásti je hradil žalobce ze svých prostředků. Žalovaný se na úhradě nákladů nepodílel. Dále soud prvního stupně při výpočtu nevzal v potaz, že některými nájemci byla část nájemného hrazena formou nepeněžitého plnění – provádění prací při údržbě a opravách domu, např. [jméno FO], [jméno FO]. Pokud by byt užívaný žalovaným byl pronajat, získali by spoluvlastníci na nájemném minimálně částku obvyklého nájemného 130 000 Kč. Při podílu žalobce by tato částka činila za tři roky 56 333 Kč. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil a žalobci přiznal nárokovanou částku v celém rozsahu.

3. Včasné odvolání podal i žalovaný, do výroku I. a závislých nákladových výroků. I dle něj soud prvního stupně pochybil, pokud při úvaze o výši náhrady vzal v úvahu pouze příjmy ze společné věci a nehodnotil další skutečnosti. Přitom vzal v úvahu vyúčtování předložené žalobcem, které není důkazem, ale samotným tvrzením žalobce, navíc soudem hodnoceným jako chaotické. Soud nepřihlédl například k tomu, že byty si spoluvlastníci rozdělili, každý si spravoval svoje byty a šlo na jejich vrub, pokud některý z jejich bytů nebyl pronajat. Žalobce si také sám snižoval nájem podle své libovůle. Soud prvního stupně dále nehodnotil kvalitu užívaných bytů, ani že dům se nesestává jen z bytů, ale i dalších ploch (suterén, půda) a nebylo přihlédnuto ani k tomu, že žalovaný po celou dobu, co v domě žil, vykonával domovnickou činnost (správa energií, ovládání plynového kotle aj.). Soud nevzal v úvahu námitku započtení pohledávky žalovaného spočívající v náhradě za vykonávanou domovnickou činnost s odůvodněním, že jde o pohledávku nejistou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (dále též jen „NS“) sp. zn. 31 Cdo 684/2020. S tímto posouzením však žalovaný nesouhlasí. V době kompenzačního projevu byla žalovaná pohledávka stejně věcně nejistá jako pohledávka žalovaného, přesto soud doplnil dokazování pouze k pohledávce žalobce, i když mu nic nebránilo doplnit dokazování rovněž k výši odměny za domovnickou činnost. Zjištění a prokázání obou pohledávek tedy vyžadovalo obdobné nároky. Pohledávka na odměnu za domovnickou činnost vznikala každý den, kdy byla tato činnost vykonávána; šlo-li o bezdůvodné obohacení pak byla pohledávka splatná na výzvu, která byla obsažena v procesním podání, v němž byla námitka započtení vznesena. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok I. změnil a žalobu v této části zamítl.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je zde důvod pro jeho částečnou změnu.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 13. 8. 2017 po žalovaném domáhal zaplacení peněžitých částek, které v průběhu řízení různě upravoval (žalobu bral zpět a různě rozšiřoval). Nakonec předmětem řízení zůstala celkově částka 49 262,67 Kč s příslušenstvím týkající se hospodaření se společnou věcí, a to pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „dům“). Žalovaná částka se skládala ze zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení částky 14 000 Kč poskytnuté jako záloha na plyn a částky 4 000 Kč poskytnuté na nákup stavebního materiálu na opravu plotu), částky 18 829,96 Kč s příslušenstvím (nárok na zaplacení náhrady za nadužívání spoluvlastnického podílu od srpna 2014 do července 2017 při užívání bytu č. [hodnota] v domě) a částky 12 432,71 Kč s příslušenstvím (nárok na zaplacení nákladů na údržbu, opravu a správu společné věci).

6. Ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2021, č. j. 5 C 60/2018-346 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2022, č. j. 28 Co 95/2022-394, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o části nároku. Nárok na zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím přiznán nebyl. Z nárokované částky 12 432,71 Kč byla částka 2 857,06 Kč přiznána a částka 9 575,65 Kč nikoliv. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ohledně nároku na zaplacení částky 18 829,96 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud poukázal na to, že pokud byt č. [hodnota] byl žalovaným užíván na základě dohody spoluvlastníků, nejde o bezdůvodné obohacení. Připomněl však ustálenou judikaturu, že užíval-li žalovaný společnou věc nad rámec svého podílu, byť se souhlasem spoluvlastníků, náleží jim (nedohodli-li se jinak) náhrada za omezení spoluvlastnického práva. Žalovaný pak ani přes výzvu a poučení poskytnuté odvolacím soudem nenavrhl žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že užívání bytu č. [hodnota] bylo sjednáno jako bezplatné. Dále odvolací soud konstatoval, že pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí), ale podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. Soud prvního stupně měl vzít do úvahy, jak byly užívány ostatní části nemovitosti, zda a jaké částky byly za uvedené období získány na nájmech, jak byly mezi spoluvlastníky rozděleny a jaké částky za předmětné období inkasoval žalobce.

7. Předmětem řízení zůstala částka 18 829,96 Kč představující náhradu za omezení spoluvlastnického práva vzniklou tím, že žalovaný užíváním bytu č. [hodnota] v domě nadužíval svůj podíl v době od srpna 2014 do července 2017.

8. V podání datovaném 5. 4. 2022, doručeném soudu prvního stupně dne 6. 4. 2023, žalovaný upozornil na svoji pohledávku spočívající v tom, že v rozhodné době, tj. od srpna 2014 do července 2017, vykonával činnost správce domu a domovníka (zajišťoval drobné opravy, topení v domě, čerpání vody ze sklepa, obstarával smlouvy s dodavateli elektřiny do společných prostor a platby dodavateli plynu), za kterou nebyl odměňován, ale za kterou by mu příslušela odměna 3 000 Kč měsíčně, tj. 108 000 Kč za tři roky, z čehož na žalobce dle podílu připadá částka 46 764 Kč. V podání žalobce učinil kompenzační projev a svoji pohledávku započetl vůči projednávané pohledávce žalobce ve výši 18 829,96 Kč. Podání bylo žalobci doručeno prostřednictvím jeho zástupce dne 17. 4. 2023. K prokázání své pohledávky žalovaný navrhl výslech svědků o jeho činnosti v domě a k výši náhrady navrhl vypracování znaleckého posudku. Žalobce ve vztahu k aktivně započítávané pohledávce žalovaného vznesl námitku promlčení při jednání dne 24. 4. 2023. Ke splatnosti pohledávky žalovaný uvedl, že pohledávka na odměnu za domovnickou činnost vznikala vždy ke dni vykonávané práce a mělo-li by jít o bezdůvodné obohacení, pak se stala splatnou na výzvu žalovaného, která byla učiněna v jeho podání, v němž byla učiněna námitka započtení.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO] a znaleckým posudkem a učinil z nich následující skutková zjištění.

10. Pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je dům č. p. stavba č. p. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], obec [adresa], byl od srpna 2014 do července 2017 ve spoluvlastnictví žalobce, žalovaného a dalších osob - [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce vlastnil podíl ve výši 26/60 a žalovaný ve výši 4/30 (nesporné tvrzení, LV č. [hodnota] dle stavu k 27. 6. 2017, 15. 11. 2018).

11. V domě se nachází šest bytů o různé velikosti podlahových ploch, v každém podlaží jsou samostatně přístupné tři byty. Byt č. [hodnota] ve výměře 62,11 m, byt č. [hodnota] ve výměře 100,43 m, byt č. [hodnota] ve výměře 95,91 m, byt č. [hodnota] ve výměře 76 m, byt č. [hodnota] ve výměře 102,87 m, byt č. [hodnota] ve výměře 92,24 m. Od roku 2015 nedošlo v nemovitosti k podstatným změnám stavebně – technického charakteru (nesporná skutečnost, znalecké posudky [jméno FO], [tituly za jménem], č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]).

12. Správou zajištění služeb, nájemného a bezporuchového chodu bydlení všech nájemníků byl ostatními spoluvlastníky pověřen žalobce (pověření ze dne 28. 9. 2010). V listině je dále uvedeno, že správu plateb za plyn a elektřinu pro dům, si nájemníci domu spravují sami.

13. Dne 12. 2. 2004 proběhlo v domě měření prostor, podle něhož se sestává byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, wc, skladu na chodbě a kumbálu v podlahové ploše 62,11 m, byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, předsíně, koupelny, wc, spíže a skladu na chodbě v podlahové ploše 100,43 m + balkon, byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, předsíně, koupelny, wc, spíže, spíže a komory na chodbě v podlahové ploše 95,91 m, byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, wc, spíže, chodbičky u koupelny a skladu na chodbě v podlahové ploše 76 m+ terasa, byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, předsíně, koupelny, wc, spíže a skladu na chodbě v podlahové ploše 102,87 m a byt č. [hodnota] z obývacího pokoje, ložnice, pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, wc a spíže v celkové podlahové ploše 92,24 m + balkon a terasa. Celková podlahová plocha činí 529,56 m2 (výpočet podlahových ploch bytových prostor v domě čp. [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]., [adresa], [jméno FO]. [jméno FO] ze dne 25. 2. 2004).

14. Byt č. [hodnota] byl o velikosti 1+1 s podlahovou plochou 62,11 m2. V rozhodném období byl obsazen nájemci paní [Anonymizováno] ([Anonymizováno]/[Anonymizováno]-9[Anonymizováno][Anonymizováno] s měsíčním nájmem 3 000 Kč), 8 měsíců ([Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]) byl neobsazen, dále paní [jméno FO] ([Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] s měsíčním nájmem 3 000 Kč), dále byl jeden měsíc neobsazen (12/15) a poté byl obsazen nájemci [jméno FO] a [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 3 000 Kč). Cekem příjem z nájmu činil 81 000 Kč (nájemní smlouva ze dne 1. 1. 2016 mezi účastníky jako pronajímateli a nájemci [jméno FO] a [jméno FO] s počátkem nájmu od 1. 6. 2016, přehled o došlých platbách).

15. By č. [hodnota] byl o velikosti 2+1 s podlahovou plochou 100,43 m2 + balkon. V rozhodném období jej obýval nájemce [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 4 300 Kč) a poté nájemci [jméno FO], [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 4 500 Kč). Celkem příjem z nájmu měl činit 157 000 Kč; nájemce [jméno FO] se souhlasem žalobce hradil část nájemného naturálně (nájemní smlouva mezi pronajímateli a [jméno FO] ze dne 28. 4. 2010, nájemní smlouva mezi účastníky jako pronajímateli a [jméno FO] a [jméno FO] ze dne 1. 7. 2016 s počátkem nájmu 1. 7. 2016, výpověď svědka [jméno FO], přehled o došlých platbách).

16. Byt č. [hodnota] byl o velikosti 2+1 s podlahovou plochou 95,91 m2, užíval jej v rozhodné době žalovaný, s čímž byli všichni spoluvlastníci srozuměni a nikdo s tím nevyjádřil nesouhlas (nesporné tvrzení). Žalovaný k poučení odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal, že by užívání bytu bylo sjednáno bez povinnosti jakékoli náhrady. Ve znaleckém posudku ze dne 5. 9. 2023 vypracovaného [jméno FO] pod č. [Anonymizováno] byl učiněn závěr, že v rozhodném období od 1. 8. 2014 do 31. 7. 2017, tj. 36 měsíců, činil obvyklý nájem tohoto bytu 130 000 Kč (roční nájem 43 330 Kč, měsíční nájem 3 611 Kč). Jde o hodnotu, která zcela koresponduje a nijak nevybočuje z rozmezí nájemného, které bylo vybíráno za jednotlivé byty s ohledem na jejich podlahovou plochu.

17. By č. [hodnota] byl o velikosti 1+1 s podlahovou plochou 76 m2 + terasa. V rozhodném období jej obývali nájemci [jméno FO], [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 3 500 Kč) a poté nájemce [jméno FO] ([Anonymizováno] do 2019 s měsíčním nájmem 3 700 Kč). Celkem měl činit příjem z nájemného 128 200 Kč (výpověď svědka [jméno FO], nájemní smlouva mezi pronajímateli a [jméno FO] ze dne 24. 8. 2016 s nájmem od 1. 9. 2016, přehled o došlých platbách)

18. Byt č. [hodnota] byl o velikosti 3+kk s podlahovou plochou 102,87 m2. V rozhodném období jej obýval nájemce [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 4 300 Kč). Celkem by činil příjem z nájmu 154 800 Kč, nájemce však se souhlasem žalobce hradil část nájemného naturálně (nájemní smlouva ze dne 2. 5. 2011 s počátkem nájmu od 1. 5. 2011, výpověď svědka [jméno FO], přehled o došlých platbách).

19. Byt č. [hodnota] byl o velikosti 3+kk s podlahovou plochou 92,24 m2 + balkon a terasa. V rozhodném období jej obývali nájemci [jméno FO] a [jméno FO] ([Anonymizováno] s měsíčním nájmem 4 600 Kč). Celkem činil příjem z nájmu 165 600 Kč (nájemní smlouva mezi pronajímateli a nájemci [jméno FO] a [jméno FO] s nájmem od 1. 3. 2013, přehled o došlých platbách).

20. Bylo nesporné, že v rozhodném období žalovaný neobdržel žádnou platbu z nájemného ostatních bytů. Nájemné z bytů žalobce rozděloval mezi ostatní spoluvlastníky po odpočtu vynaložených nákladů spojených se správou domu.

21. Bylo nesporné, že každý z bytů byl vybaven elektrický sporákem s troubou. V bytech č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] je v koupelně vana a v bytech č. [hodnota] a [Anonymizováno] sprchový kout. Dle popisu ve všech v řízení předložených znaleckých posudcích byly byty standardně vybavené, vytápěné ze společné kotelny, stav jednotlivých bytů a jejich vybavenost byla obdobná. Dle nájemních smluv nájemce byl oprávněn užívat společné prostory domu stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako ostatní uživatelé bytů v domě.

22. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky 59 558,71 Kč, jehož součástí byl i nárok za nadužívání podílu, do 5. 8.2017 (výzva ze dne 26. 7. 2017). V minulosti, dopisem ze dne 31. 10. 2005, byl žalovaný již vyzýván k zaplacení částky odpovídající jeho výpočtu za nadužívání podílu.

23. Shora popsaná skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to podle § 1115, § 1117, § 1126 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011. Dospěl k závěru, že s ohledem na způsob užívání domu, jeho rozdělení na byty a jejich podlahovou plochu žalovaný působí ostatním spoluvlastníkům újmu, když obvyklé nájemné za byt přesahuje příjem připadající na podíl žalovaného, a to ve výši 22 107 Kč, z čehož podíl žalobce činí 9 597,70 Kč (26/60 z 22 107 Kč). Pohledávku uplatněnou žalovaným k započtení soud prvního stupně posoudil jako nezpůsobilou k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. (rozsudek NS sp. zn. 31 Cdo 684/2020) vzhledem k tomu, že jde o pohledávku nejistou. Nebylo jisté, zda žalovaný vykonával činnost, za kterou by mu vznikal nárok na odměnu, zároveň byla nejistá i její výše a splatnost. Žalobce nadto uplatnil vůči tomuto nároku námitku promlčení. Jelikož pohledávka žalovaného nebyla způsobilá k započtení, byla námitka započtení vyhodnocena jako bezpředmětná.

24. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu vyšel z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku tento správně popsal, a pro stručnost na jeho odůvodnění zcela odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

25. Po právní stránce soud prvního stupně správně věc posoudil podle ustanovení o. z., když období, za něž měl vzniknout nárok na náhradu za omezení spoluvlastnického práva, nastalo po 1. 1. 2014.

26. Podle § 1115 o. z. jsou osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, spoluvlastníky.

27. Podle § 1117 o. z. má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

28. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

29. Podle § 1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci (odstavec 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velkosti jejich podílů (odstavec 2).

30. Podílové spoluvlastnictví spočívá v tom, že podíl „nevymezuje“ určitou část věci, k níž by byl spoluvlastník oprávněn vykonávat své vlastnické právo dle svého podílu, ale vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje, jak se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví. Spoluvlastnické právo jako právo společné nepodléhá rozdělení, žádný ze spoluvlastníků nemá po dobu trvání spoluvlastnictví výlučné a zvláštní samostatné vlastnické právo (působící proti třetím osobám i proti ostatním spoluvlastníkům) na konkrétní fyzicky oddělenou část věci. Aby nedocházelo ke střetu zájmů jednotlivých spoluvlastníků, jsou vnitřní vztahy mezi nimi regulovány prostřednictvím institutu tzv. správy společné věci, kam patří i režim užívání společné věci, tj. zda a za jakých podmínek bude společná věc užívána. U podílových spoluvlastníků tedy jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci.

31. Tomu odpovídají i poměry dané věci, když v pozici pronajímatelů vystupují všichni spoluvlastníci. V nájemní smlouvě uzavírané s nájemcem [jméno FO] žalovaný vznášel dokonce i výhrady. Ani v pověření žalobce spravovat dům není zmínka o odděleném hospodaření se společnou věcí. Neobstojí proto námitka žalovaného o reálném rozdělení společné věci.

32. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 503/2011 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013 vyložil, že „právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "R 19/2001"); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák.“ Dále uvedl, že „pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastník není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.“ 33. I v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4756/2010 Nejvyšší soud uvedl, že „základem úvahy pro stanovení výše náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady“.

34. Ze skutkového stavu vyplývá, že spoluvlastníky, případně jejich právními předchůdci, bylo dohodnuto, že byty v domě budou pronajímány, s výjimkou bytu č. [hodnota], který užíval žalovaný jako spoluvlastník, a to se souhlasem ostatních spoluvlastníků. Nebylo však prokázáno, že by mezi spoluvlastníky bylo ujednáno, že žalovaný bude tento byt užívat bez povinnost uhradit ostatním spoluvlastníkům náhradu, pokud by tímto způsobem užíval společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu.

35. V řízení bylo zjištěno, že jednotlivé byty jsou kvalitativně srovnatelné a že uživatelé těchto bytů mohou společné prostory domu užívat stejným způsobem a ve stejném rozsahu. Za těchto okolností, s ohledem na celkovou podlahovou plochu bytů v domě (529,56 m2), podlahovou plochu bytu č. [hodnota] (95,91 m2) a velikost podílu žalovaného (4/30), se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný užívá společnou věc více, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu (jeho podílu by odpovídalo užívání bytu v ploše cca 71 m2) na úkor ostatních spoluvlastníků. Základ nároku na náhradu za omezení spoluvlastnického práva tak shledal odvolací soud důvodným.

36. Při stanovení výše náhrady odvolací soud vycházel ze shora popsaného kritéria, že náhrada má odpovídat tomu, co by vyloučený spoluvlastník při obvyklém užívání společné věci v rámci svého podílu získal a s ohledem na zjištěný způsob správy společné věci, kdy nebyl sjednán pro všechny spoluvlastníky společný systém hospodaření s příjmy a výdaji související se společnou věcí, i on se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že újmu za omezení vlastnického práva nejlépe vyjádří příjmové hledisko. Tedy že rozhodujícím kritériem bude, jaké příjmy v rozhodné době spoluvlastníci společného domu vyinkasovali či měli vyinkasovat na nájemném s přihlédnutím k obsazenosti bytů v rozhodném období. Jinak řečeno, jaké nájemné nemohl žalobce přijmout v důsledku, že žalovaný užíval společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu. V rozhodném období s přihlédnutím k obsazenosti bytů (tato skutečnost jde na vrub všech spoluvlastníků s ohledem na charakter podílového spoluvlastnictví popsaný shora v odstavci 30.) příjem z bytů činil nebo měl činit 816 600 Kč (81 000 Kč + 157 000 Kč + 130 000 Kč + 128 200 Kč + 154 800 Kč + 165 600 Kč). Z toho podíl připadající na žalovaného činil 108 880 Kč (4/30 z částky 816 600 Kč). Pokud se žalovaný užíváním bytu č. [hodnota]. podílel na příjmech částkou 130 000 Kč (obvyklý nájem tohoto bytu), pak tímto způsobil újmu ostatním spoluvlastníkům ve výši 21 120 Kč, z čehož na žalobce připadá podíl 9 152 Kč (16/60 z částky 21 120 Kč). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je požadavek žalobce na náhradu za omezení jeho spoluvlastnického práva oprávněný. Splatnost pohledávky vzniklé z tohoto titulu je vázána na výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z., zde na výzvu ze dne 26. 7. 2017. Pokud nebyla pohledávka ve stanovené lhůtě zaplacena, vzniklo žalobci i právo na úrok z prodlení z uvedené částky v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. Při způsobu výpočtu, popsaném v bodě (8) odvolání, žalobce bere v úvahu pouze byt č. [hodnota] a vypočítává svůj nárok na příjem z užívání tohoto bytu a opomíjí s ohledem na charakter podílového spoluvlastnictví, že žalovaný, nebýt dohody o užívání bytu č. [hodnota], by měl nárok na příjmy generované i z ostatních bytů. Ty však neinkasoval právě vzhledem k dohodě o užívání bytu č. [hodnota]. Způsob vypočtu žalobce obsažený v odvolání proto neobstojí.

38. Odvolací soud nesouhlasí, že by v újmě za omezení spoluvlastnického práva měly být zohledněny výdaje, kterými se jednotliví spoluvlastníci podíleli na opravách, údržbě a správě společné věci. Náklady potřebné pro nutné opravy a údržbu, tedy pro trvalé zachování podstaty společné věci, jsou povinni vynaložit všichni spoluvlastníci, a to podle výše jejich podílů, není-li mezi nimi dohodnuto jinak (§ 1136 o. z.). Stejně tak osoba pověřená spoluvlastníky správou společné věci, má za dobu výkonu této činnosti v souladu s § 1135 o. z. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na správu věci, vůči každému ze spoluvlastníků v rozsahu velikosti jeho podílu. Jde tedy o samostatné nároky a pokud se žalovaný na úhradě zmíněných nákladů nepodílel, mohl žalobce nárok na jejich zaplacení uplatit u soudu, jak to ostatně učinil. To samé platí i v případě, že dané náklady byly saturovány prostřednictvím snížení nájemného.

39. Ve vztahu k námitce započtení odvolací soud uvádí následující. K zániku pohledávky započtením nedochází automaticky, ale ze strany povinné osoby musí být učiněno právní jednání směřující k započtení – kompenzační prohlášení. Z tohoto prohlášení musí být patrné, která pohledávka, z kterého závazkového vztahu, se započítává a vůči které pohledávce je započtení činěno. Jinak řečeno z kompenzačního prohlášení musí být seznatelné, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají. Pokud by totiž započítávaná pohledávka nebyla řádně skutkově vymezena, nebylo by zřejmé, jaká pohledávka z důvodu započtení zaniká. U pohledávky aktivně započítávané (pohledávka strany, která činí kompenzační prohlášení) je požadavek na její přesnou identifikaci bezvýjimečný, nemá-li být kompenzační prohlášení právním jednáním neurčitým a tedy zdánlivým ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. K zániku dochází se zpětnou účinností ex tunc, a to k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení ve smyslu § 1982 odst. 2 o. z., tedy k okamžiku splatnosti aktivně započítávané pohledávky nebo k okamžiku splnitelnosti pasivně započítávané pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) podle toho, který z těchto okamžiků nastane později. Co se týče aktivně započítávané pohledávky, žalovaný netvrdil, že by tato pohledávka měla smluvní základ, měla spočívat v tom, že žalovaný v rozhodném období vykonával činnost domovníka, aniž by za to obdržel nějaké finanční plnění. Co do svého právního základu tedy jde o pohledávku z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), která nemá zákonem stanovenou splatnost a ta je tak vázána na výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z. K dotazu odvolacího soudu žalovaný sdělil, že výzvu k úhradě pohledávky učinil až v podání doručeném soudu prvního stupně dne 6. 4. 2023 a následně doručeném právnímu zástupci žalobce dne 17. 4. 2023.

40. Námitka započtení žalovaného nemůže obstát hned z několika důvodů. Jednak šlo o to, že aktivně započítávaná pohledávka nebyla v kompenzačním prohlášení řádně vymezena vzhledem k tomu, že tato pohledávka, vznikající každý den v době od srpna 2014 do července 2017, svojí hodnotou převyšovala pohledávku žalovanou, přičemž z kompenzačního prohlášení nebylo seznatelné, která část pohledávky žalovaného je uplatněna k započtení, tedy za jaké období má tvrzená pohledávka zaniknout. V takovém případě je nutné kompenzační prohlášení hodnotit jako neurčité a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. Započtení pak nemohlo být účinné ani z důvodu, že v době, kdy žalovaný kompenzační prohlášení činil, aktivně započítávaná pohledávka nebyla způsobilá k započtení, když nesplňovala podmínku splatnosti dle § 1987 odst. 1 o. z. V tomto směru je třeba připomenout ustálenou soudní praxi, že podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1/2012). Do třetice nutno uvést, že žalobce by byl úspěšný s námitkou promlčení. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a 629 odst. 1 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka stane splatnou (rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). V daném případě žalovaný o svém nároku věděl od počátku, když za výkon tvrzené domovnické činnosti nedostával protiplnění a svůj nárok tak mohl uplatnit ihned; věděl, že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu). Lze proto uzavřít, že k promlčení tvrzené pohledávky by došlo (s ohledem na tvrzené období výkonu domovnické činnosti) nejpozději do 15. 8. 2020. Splatnost tvrzené pohledávky žalovaného nastala až poté, co byla žalobci, respektive jeho zástupci, dne 17. 4. 2023 doručena výzva k zaplacení obsahující rovněž kompenzační prohlášení. Promlčení tak ve smyslu § 1989 odst. 1 o. z. nastalo dříve, než došlo k realizaci započtení a než se pohledávka stala způsobilou k započtení. Odvolací soud se proto již nemusel zabývat tím, zda tvrzená pohledávka žalovaného je způsobilá k započtení i ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., neboť již ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaný se svou námitkou započtení nemůže být úspěšný.

41. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu pro částku 445,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 8. 2017 do zaplacení zamítl (9 597,02 Kč – 9 152 Kč), ve zbývajícím rozsahu výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel z opraveného rozsudku soudu prvního stupně, když oprava rozsudku se týká zjevné nesprávnosti spočívající v tom, že soud prvního stupně zjevně ve výrocích I. a II. zaměnil vypočtené částky a provedená oprava tak byla provedena v souladu s § 164 o. s. ř.

42. Po změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodoval znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za použití § 224 odst. 2 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 na začátku věty a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci procesně úspěšnější a žalobce v části zavinil zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby.

43. Předmětem řízení byly různé částky, přičemž podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se sazba mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby určuje z tarifní hodnoty tvořené výší předmětu řízení při započetí každého úkonu. Nejprve byla předmětem řízení částka 59 558,81 Kč, z níž odměna za úkon právní služby činila 3 500 Kč, po dispozičních úkonech žalobce se předmět řízení ustálil na částce 49 262,67 Kč, z níž odměna za úkon právní služby činila 3 100 Kč a nakonec byla předmětem řízení částka 18 829,96 Kč, z níž odměna za úkon právní služby činila 1 860 Kč. Žalovanému vznikly náklady řízení v souvislosti se zaplacením soudního poplatku za první odvolání ve výši 1 000 Kč a v souvislosti se zastoupením advokátem v celkové výši 104 098 Kč sestávající z odměny za 12 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, jednání dne 1. 8. 2018, 3. 10. 2018, 21. 11. 2018, 28. 1. 2019, 11. 3. 2019, 19. 6. 2019, 21. 8. 2019, závěrečný návrh z 28. 8. 2019, vyjádření žalovaného k odvolání z 19. 12. 2019, účast u odvolacího jednání 31. 7. 2020, jednání dne 6. 10. 2021) po 3 500 Kč – celkem 42 000 Kč , z odměny za 7 úkonů právní služby (vyjádření z 3. 11. 2021, jednání dne 1. 12. 2021, závěrečný návrh z 10. 12. 2021, odvolání žalovaného z 10. 2. 2022, vyjádření k odvolání žalobce z 31. 3. 2022, odvolací jednání dne 28. 7. 2022 a 13. 9. 2022) po 3 100 Kč – celkem 21 700 Kč, z odměny za 6 úkonů právní služby (jednání dne 30. 1. 2023, 20. 3. 2023, vyjádření z 5. 4. 2023, jednání dne 24. 4. 2023, 5. 6. 2023 a 18. 9. 2023) po 1860 Kč – celkem 11 160 Kč, z náhrady hotových výdajů po 300 Kč ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 7 500 Kč, z náhrady za promeškaný čas jízdou k soudu [adresa] a zpět 15 x 3 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu – 4 500 Kč, z jízdného k soudu dne 1. 8. 2018, 3. 10. 2018, 21. 11. 2018 ve výši 3 x 523,13 Kč (87 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 30,50 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,0 Kč/km), z jízdného k soudu dne 28. 1. 2019, 11. 3. 2019, 19. 6. 2019, 21. 8. 2019 ve výši 4 x 546,76 Kč (87 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 33,10 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,1 Kč/km), z jízdného k soudu dne 6. 10. 2021 ve výši 542,42 Kč (87 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 27,80 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,4 Kč/km), z jízdného k soudu dne 1. 12. 2021 ve výši 576,87 Kč (87 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 33,80 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,4 Kč/km), z jízdného k soudu dne 30. 1. 2023, 20. 3. 2023, 5. 4. 2023, 24. 4. 2023, 5. 6. 2023 a 18. 9. 2023 ve výši 6 x 688,97 Kč (87 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 41,20 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,2 Kč/km), z náhrady za promeškaný čas jízdou k odvolacímu soudu [adresa] a zpět 3 x 8 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu – 2 400 Kč, z jízdného k odvolacímu soudu dne 31. 7. 2020 ve výši 1 704,24 Kč (270 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 32,00 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,2 Kč/km), z jízdného k odvolacímu soudu dne 28. 7. 2022, 13. 9. 2022 ve výši [právnická osoba] 061,98 Kč (270 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 6,6 1/100 km dle VTP, ceně benzínu dle vyhlášky 44,50 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,7 Kč/km).

44. Žalovaný byl ve věci úspěšný v 75,60 % a neúspěšný ve 24,40 % a odvolací soud mu tak přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 810 Kč (tj. 51,20 % z celkové náhrady 105 098 Kč).

45. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. l věta před středníkem o. s. ř.) k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. l o. s. ř.).

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř. za situace, kdy míra úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci (nároku na zaplacení částky 18 829,96 Kč) byla obdobná.

47. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vznikly státu náklady v podobě vyplaceného znalečného ve výši 4 350 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát právo na jejich náhradu proti účastníkům podle výsledku řízení. V daném případě byl znalecký posudek vypracován za účelem prokázání tvrzení žalobce o nároku na zaplacení částky 18 829,96 Kč a jelikož míra úspěchu a neúspěchu ohledně tohoto nároku byla obdobná, odvolací soud rozhodl, že účastníci nahradí státu vzniklé náklady každý jednou polovinou.

Poučení