228 C 12/2025 - 75

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Pokornou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený 24. 1. 1988 bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 20 000 Kč od 8. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 1 000 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 470 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 20 000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 20 000 Kč, nákladů na zaslání dvou upomínek ve výši 1 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z jistiny od 8. 3. 2025 do zaplacení. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webové služby, uzavření smlouvy je dle žalobkyně patrné z autorizačních doložek připojených ke smluvní dokumentaci a k předsmluvním informacím, a také z navazujících úkonů žalovaného – zaslání verifikační platby. Žalobkyně dále uvádí, že před uzavřením smlouvy posoudila úvěryschopnost žalovaného. K výzvě soudu žalobkyně dále doplnila, že při uzavírání smlouvy jí klient zasílá kopii průkazu totožnosti a alespoň jednoho dalšího dokladu, dokládá existenci bankovního účtu výpisy, dále je prováděna autorizace skrze unikátní kód, je zasílána verifikační platba. V rámci posuzování úvěryschopnosti bylo vyžádáno daňové přiznání, výpisy z bankovního účtu. Žalobkyně dále posuzovala údaje z insolvenčního rejstříku, výpisy z centrální evidence exekucí, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z registru SOLUS, výpis z registru REPI. K finanční situaci žalovaného žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že jeho příjem měl činit 23 753 Kč, náklady na bydlení 3 000 Kč, splátka úvěru měla činit 4 000 Kč a finanční zůstatek spotřebitele tak měl být 16 753 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil, z účasti na jednání se omluvil. Dále uvedl, že dluh uznává, ale rád by využil svého práva na přezkoumání postupu společnosti finančním arbitrem dle zákona o spotřebitelském úvěru.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a souhlasila, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Soud proto věc projednal a rozhodl nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)).

5. Dle obsahu listiny označené jako smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] spolu s předsmluvními informacemi a tabulkou umoření, měla žalobkyně uzavřít se žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, se splátkou ve výši 4 000 Kč měsíčně vždy k 15. dni kalendářního měsíce, spolu s úrokem ve výši 48 000 Kč vypočteným sazbou 20 % měsíčně. Ze smlouvy vyplývá i oprávnění žalobkyně v případě nezaplacení úvěr zesplatnit. Na smlouvě není připojen vlastnoruční ani elektronický podpis žalovaného. Z obsahu smlouvy pak vyplývá, že měla být uzavřena distančně, prostřednictvím klientského účtu, kdy měl být na telefonní číslo [tel. číslo] zaslán unikátní sms kódu. Pro případ prodlení žalovaného, a tedy zaslání upomínky, byl sjednání poplatek za upomínku částkou 500 Kč, za první i druhou upomínku. U žalovaného je uvedeno, že byl svobodný, neměl děti, průměrný příjem činil 23 753 Kč, náklady na bydlení činily 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky činily 0 Kč, sázky 0 Kč, nemá jednorázové závazky, finanční zůstatek spotřebitele 16 753 Kč. Lustrace včetně registru SOLUS byly bez negativních záznamů s výjimkou lustrace v registru platebních informací REPI, podle něhož šlo o extrémně rizikového klienta. K výstupům z registrů žalobkyně předložila výsledky lustrací s odpovídajícím výsledkem. Žalovaný ke dni 9. 7. 2024 neprocházel insolvenčním rejstříkem a také neměl žádný zápis v rejstříku exekucí. Předložený občanský průkaz i řidičský průkaz náležel žalovanému a podle kontroly OP nebyl občanský průkaz veden jako neplatný. Podle výpisů bankovního účtu č. [č. účtu] tento náleží žalovanému. Za duben 2024 činil konečný zůstatek: - 8 861,30 Kč, za červen 2024: - 9 894,26 Kč, za květen 2024 – 10 193,47 Kč. Dle daňového přiznání žalobce za kalendářní rok 2023 měl v tomto roce příjem toliko ze samostatné činnosti, kdy jeho příjmy činily 407 201 Kč, výdaje pak 244 321 Kč a rozdíl mezi tím a tedy i dílčí základ daně pak činil 162 880 Kč. Dle výpisu z živnostenského rejstříku je žalovaný držitelem živnostenských oprávnění, obor činnosti zprostředkování obchodu a služeb a dále pak v silniční motorového dopravě. Detail pohybu –– okamžitá příchozí platba potvrzuje, že dne 11. 7. 2024 byla příchozí částka 1 Kč zaslána z bankovního účtu č. [č. účtu], poznámka byla [Jméno žalovaného]. Detail pohybu – bezhotovostní platba potvrzuje, že dne 11. 7. 2024 byla částka 00 000 Kč zaslána na bankovní účet č. [č. účtu], variabilní symbol byl 157136 a poznámka byla [jméno FO] úvěr. Upomínkami ze dne 20. 9. 2024 a ze dne 5. 10. 2024 včetně e-mailových znění z totožných byl žalovaný upomínán o zaplacení dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 21. 2. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne byl žalovaný vyzván k zaplacení celé dlužné částky před podáním žaloby do 7. 3. 2025. Zprávou [Anonymizováno] pak bylo doloženo, že účet, na který byla zaslána částka 20 00 Kč je účtem žalovaného.

6. Věc byla posouzena podle právních předpisu platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).

7. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Z důvodové zprávy k zákonu ZoSÚ je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Consumer Finance, CE-449/13.se podává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně podnikatelem posuzována, přitom spočívá na poskytovateli. Z rozsudku SDEU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance s.r.o. proti GK se podává, že Soudní dvůr přihlásil k aplikovatelnosti svého rozhodnutí ze dne 18.12.2014 CA Consumer Finance, C-449/13 a mimo jiné také zopakoval, že z článku 8 odst. 1 směrnice 208/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může případně zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 z odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008/48, kterým je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci. V tomto rozhodnutí z března tohoto roku SDEU opět zdůraznil princip efektivity při interpretaci právní úpravy, která je přímou transpozicí směrnic unijního práva, tj. i směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby byl naplněn cíl právní regulace EU. S ohledem na uvedený princip efektivity transpozice směrnice se má soud přidržet při nedostatečné transpozici do vnitrostátního práva znění Směrnice a jejího cíle.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 104 ZoSÚ platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 tohoto uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

17. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 562 odst. 2 o. z., má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

19. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 9 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, je nepřípustný návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, jestliže ve věci samé již rozhodl soud nebo v téže věci probíhá řízení před soudem.

22. Nejprve se soud zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Jak bylo shora uvedeno, tak žalobkyní předložená listina vlastnoruční podpis žalovaného neobsahovala, neobsahovala však ani podpis elektronický. Z § 562 odst. 1 o. z. vyplývá, že v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky je písemná forma zachována i v případě, kdy není využit elektronický podpis. To však za podmínky, že použité elektronické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Zde je však třeba vycházet i z § 562 odst. 2 o. z., které stanovuje vyvratitelnou právní domněnku ohledně spolehlivosti záznamů o právních jednáních zachycených v elektronickém systému. Soud pak měl v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhla důkazy k prokázání, že smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena v tvrzeném rozsahu. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyně a žalovaným, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovaného uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalovaného. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv. „prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost.

23. I přes shora uvedené závěry soud zvažoval i otázku splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěryschopnost žalovaného. Při ústním jednání měl soud v úmyslu žalobkyni po kvalifikovaném poučení dle § 118 a) odst. 1,3 o.s.ř. vyzvat k doplnění tvrzení a prokázání, toho, zda a jak žalobkyně ověřovala získané údaje o pravidelném příjmu a výdajích žalovaného, když na výdajové stránce uváděná částka 3 000 Kč je zcela mimo realitu nákladů bydlení a pokrytí základních životních potřeb žalovaného v regionu Kladenska v roce 2024. Z formuláře se vůbec nepodává, jakého charakteru je bydlení žalovaného, zda žije v nájmu, či ve vlastním bydlení, zda s někým sdílí společnou domácnost. Žalobkyně se však ústního jednání neúčastnila. Pozastavit se lze také nad tím, že z registru REPI vyplynulo, že jde o vysoce rizikového klienta a že uváděný příjem ve výši 23 753 Kč rovněž nemůže odpovídat realitě, když dle daňového přiznání, které předložila žalobkyně a které tedy měla při hodnocení žalovaného k dispozici, jeho příjmy v předchozím roce činily 407 201 Kč, z čehož je třeba odečíst výdaje ve výši 244 321 Kč (dle daňového přiznání) a dále pak je dílčí základ zatížen ještě daňovou povinností a povinností dalších plateb. Závěr o tom, že finanční zůstatek žalovaného činí 16 753 Kč je tak značně zkreslený. Na všech výpisech z účtu žalovaného je jeho konečný zůstatek záporný. Rozhodně tak nelze mít za to, že žalobkyně postupovala v souladu se shora uvedenými předpisy, když tyto mají za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní.

24. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyně a žalovaným, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Písemná forma v řízení prokázána nebyla, jak již bylo uvedeno shora. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše). I pokud by však žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o úvěru, nelze přehlédnout, že řádně nesplnila své zákonné povinnosti týkající se zkoumání úvěryschopnosti žalovaného a případné jednání by tak bylo neplatné.

25. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně odeslala žalovanému na účet v jeho vlastnictví celkem částku 20 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení těchto prostředků. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části týkající se poplatků za upomínku byla žaloba zamítnuta, neboť povinnost této platby by se musela opírat o platbě uzavřenou smlouvu.

26. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 8. 3. 2025 a to v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 21. 2. 2025 (doručení viz ust. § 573 o. z.) s určením data splatnosti 7. 3. 2025. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 8. 3. 2025.

27. Pro úplnost soud dodává, že v podání ze dne 8. 7. 2025, v němž se žalovaný omluvil z účasti na jednání, žalovaný uvedl, že dluh uznává, ale protože se jedná o úvěr na rodné číslo, rád by využil svého práva na přezkoumání postupu společnosti finančním arbitrem. Z jeho tohoto návrhu není patrné, zda žalovaný žalobní nárok uznává zcela, zčásti, nebo v jeho základu. Pokud by měl soud vykládat podání dle jeho dalšího obsahu, nelze pominout, že žalovaný současně požaduje, aby byl postup společnosti přezkoumán finančním arbitrem, z čehož lze usuzovat na nesouhlas s jednáním žalobkyně. Proto soud na toto podání nepohlížel jako na uznání ve smyslu § 153a občanského soudního řádu a nerozhodoval rozsudkem pro uznání. K požadavku na projednání věci před arbitrem je třeba uvést, že takový postup již podle § 9 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., již s ohledem na probíhající řízení před soudem není možný.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci měla úspěch žalobkyně, neúspěch měla pouze v části příslušenství, a proto soud tomuto účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 470 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 050 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění po 1. 1. 2025(dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za čtyři úkony právní služby dle §11 a.t. realizované ve věci (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění, dvakrát podání ve věci samé) celkem 1 600 Kč včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 420 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně z přidané hodnoty. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Jejich zaplacení žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení