22Co 134/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] naposledy bytem [adresa] zastoupený opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] o zaplacení 69 647,31 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. května 2023, č. j. 13 C 50/2022 - 103 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 13 C 50/2022-132 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. pro úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč za dobu od 25. 9. 2021 do 14. 10. 2021 zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. pro částku 40 645,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 678 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 645,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 885 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem pak soud prvního stupně doplnil výrok III. rozsudku, kterým žalobu zamítl do částky 29 001,91 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 730,05 Kč od 22. 9. 2021 do 14. 10. 2021, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 754,58 Kč od 22. 9. 2021 do 14. 10. 2021, s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 66 370,31 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 724,91 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku.

2. Proti výroku I. a II. rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, které dále nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost před poskytnutím úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Nároky z neplatné smlouvy tak bylo třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V průběhu řízení vznesl žalovaný námitku promlčení, kterou soud prvního stupně neshledal důvodnou. Podle soudu prvního stupně nárok žalobkyně není promlčený, neboť promlčecí doba počala běžet až ode dne nabytí vědomosti žalobkyně o svém nároku, tedy až dne 21. 9. 2021 oznámením o zesplatnění dluhu žalovanému a výzvou k zaplacení dlužné částky. Žalovaný s touto argumentací nesouhlasí. Podle § 619 odst. 1 o. z. počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, což je podle odst. 2 okamžik, kdy se ochuzená osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby nebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Soud prvního stupně blíže nezdůvodnil, proč určil tímto okamžikem právě zesplatnění dluhu a výzvu k plnění. Z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy spotřebitel nebude plnit svůj dluh podle této smlouvy, ale vrací pouze jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem, nikoliv tedy v době, kdy byl dluh podle neplatné smlouvy zesplatněn. Okamžikem zesplatnění dluhu a zaslání výzvy se tak žalobkyně nedozvěděla žádné okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť tuto vědomost získala již při uzavření smlouvy. Neplatnost smlouvy způsobila výlučně právní předchůdkyně žalobkyně, která porušila svou zákonnou povinnost poskytnout úvěr žalovanému pouze tehdy, pokud neexistují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Zároveň si tohoto následku v podobě neplatnosti smlouvy musela být také vědoma. Vědomost o vzniku nároku na bezdůvodné obohacení tak žalobkyně mohla nabýt již v době poskytnutí finančních prostředků žalovanému, tj. 18. 3. 2019, přičemž žalovaný poukázal na obdobné závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20. K promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení došlo po uplynutí tříleté lhůty dne 19. 3. 2022, přičemž návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán až po uplynutí promlčecí doby dne 12. 5. 2022. Vzhledem k vznesení námitky promlčení měl soud prvního stupně žalobu zamítnout. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu i v této části zamítne a přizná žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznila, že po celou dobu byla v dobré víře, že smlouva o úvěru byla uzavřena platně a v souladu s právními předpisy, o čem svědčí podání žaloby z titulu uzavřené smlouvy a nikoliv bezdůvodného obohacení. Má za to, že v rámci řízení před soudem prvního stupně svůj nárok dostatečně doložila a námitky vznesené žalovaným vyvrátila. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 12. 5. 2022 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 69 647,31 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaný uzavřel dne 18. 3. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o rychlé půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem 15,90 % ročně a dalšími poplatky v měsíčních splátkách. Z důvodu prodlení s úhradou splátek právní předchůdkyně žalobkyně úvěr k 21. 9. 2021 zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 66 370,31 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 730,05 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 754,58 Kč a poplatku ve výši 3 277 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 66 370,31 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 66 370,31 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 25. 10. 2021. Postoupení bylo žalovanému oznámeno.

6. Žalovaný (zastoupený opatrovníkem z důvodu neznámého pobytu) navrhl žalobu zamítnout. Namítl neplatnost smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, v důsledku čeho by tak měla nárok maximálně na zaplacení jistiny, snížené o uhrazenou částku. Současně ale vznesl námitku promlčení, neboť žalobkyně nabyla vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení již poskytnutím úvěru na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy, v době podání návrhu již tříletá promlčecí doba uplynula.

7. Svou mezinárodní příslušnost soud prvního stupně posoudil podle článku 17 bod 1. a článku 18 bod 2. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), podle posledního známého pobytu žalovaného a uzavřel rozhodné české právo podle článku 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES č. 593/2008) o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I).

8. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 18. 3. 2019 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpané finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 15,90 % ročně a sjednanými poplatky v 36 měsíčních splátkách ve výši 3 764 Kč, vždy k 15 dni v měsíci, počínaje 15. 4. 2019. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy vycházela ze skutečností tvrzených žalovaným, který uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako manuální pracovník od ledna 2018 s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč, bydlí u rodičů, je svobodný a má dosažené střední vzdělání a splácí jiné závazky celkově ve výši 3 900 Kč měsíčně. Dále uvedl doručovací adresu v České republice [adresa]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 18. 3. 2019 částku ve výši 100 000 Kč převodem na jeho účet č. [bankovní účet]. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalobkyně ho proto ke dni 21. 9. 2021 zesplatnila a informovala o tom žalovaného současně s výzvou k zaplacení dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2021 byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o postoupení byl žalovaný postupitelem informován. Žalovaný byl před podáním žaloby opětovně vyzýván k úhradě.

9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 420, § 1810 a násl., § 2395, § 2991 o. z. a § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy. Z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalobkyně vycházela pouze ze sdělených údajů žalovaného, aniž by jeho příjmy nebo výdaje řádně ověřila, nepostupovala tak s odbornou péčí a na základě dostatečných informací. Z tohoto důvodu přiznal žalobkyni pouze právo na zaplacení nesplacené jistiny úvěru. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a vrátil pouze částku ve výši 59 354,60 Kč, obohatil se tak v částce 40 645,40 Kč. Současně přiznal žalobkyni i úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč od 25. 9. 2021, neboť ve výzvě z 21. 9. 2021, odeslané téhož dne, byl žalovaný vyzván k plnění, výzva byla (podle domněnky doručení) doručena 24. 9. 2021 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení. Soud prvního stupně dále neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť promlčecí lhůta počíná běžet až od vědomosti o všech skutečnostech, přičemž takováto skutečnost nastala až oznámením o zesplatnění dluhu a výzvy k zaplacení dlužné částky, tj. od 21. 9. 2021. Promlčení lhůta tak ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neuplynula. Do částky přesahující přiznanou částku pak byla žaloba zamítnuta včetně souvisejících plnění odvozených ze smluvních ujednání účastníků.

10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

11. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

12. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

13. Podle § 79 odst. 1 věta první o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh.

14. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř., soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

15. Občanské soudní řízení je ovládáno dispoziční zásadou. Řízení se zahajuje na návrh (srov. § 79 odst. 1 větu první o. s. ř.), bez návrhu může být řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž to stanoví zákon (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud zásadně rozhoduje v mezích určených tímto návrhem s výjimkou stanovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř. (jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky). Chybí-li návrh jako procesní úkon účastníka a nejde-li o žádný z případů, v nichž soud může řízení zahájit i bez návrhu, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; jestliže takové řízení probíhá, soud je musí v kterémkoli jeho stadiu zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, dostupné na www.nsoud.cz).

16. Z podané žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhala mimo jiné zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 754,58 Kč za dobu od 22. 9. 2021 do 14. 10. 2021, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 66 370,31 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení. Soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z přiznané částky 40 645,40 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, následně však v doplňujícím rozsudku zamítl žalobu do celého žalobou nárokovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 754,58 Kč za dobu od 22. 9. 2021 do 14. 10. 2021, aniž by zohlednil, že v původním rozsudku tento nárok z částky 40 645,40 Kč přiznal. Tím návrh žalobkyně překročil. Vydal-li soud rozhodnutí, kterým se řízení končí, ve věci, v níž nebyl podán návrh na zahájení řízení a v níž zákon nepřipouští možnost zahájení řízení bez návrhu, jde o vadu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Protože proti zamítavému výroku III., kterým byl doplněn rozsudek soudu prvního stupně, nebylo podáno odvolání a nabyl právní moci, mohl odvolací soud tuto vadu zhojit pouze v rámci napadeného výroku I.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč za dobu od 25. 9. 2021 do 14. 10. 2021 podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a řízení současně podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.

18. Soud prvního stupně správně posoudil svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky (toho času neznámého pobytu, naposledy bydlištěm v ČR) a v době uzavření smlouvy (18. 3. 2019) pobýval na území České republiky (byl zde dlouhodobě zaměstnán, uváděl bydliště na adrese [adresa]). Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Commerzbank AG C -296/20). Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 17. 11. 2011, ve věci C - 327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi) pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C -509/09 a C -161/10, eDate Advertising, případně výše uvedený rozsudek ve věci Lindner). Pravomoc českých soudů je tak dána podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele. Soud prvního stupně také správně určil rozhodným právem české právo, když uvedený závěr lze dovodit z článku 3 bod 1. ve spojení s článkem 6 bod 2. nařízení Řím I ve spojení s čl. XIV. bod 1. smlouvy o rychlé půjčce [číslo].

19. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné skutkové závěry, odvolací soud na ně odkazuje.

20. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

24. Podle § 610 odst. 2 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

25. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

26. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.; 27. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně a zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Uvedený závěr soud prvního stupně pak zohlednil ve výroku III. rozsudku ve spojení s doplňujícím rozsudkem, proti kterému nebylo podáno odvolání, a nabyl samostatně právní moci.

28. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla poskytnuta částka 100 000 Kč, z které vrátil 59 354,60 Kč, žalobkyni tak dluží 40 645,40 Kč. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) prokazatelně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu již dopisem ze dne 21. 9. 2021 (§ 1958 odst. 2 o. s. ř.), odeslaným stejného dne doporučeně na žalovaným označenou doručovací adresu. V případě sjednání doručovací adresy přitom projev vůle dojde adresátovi doručením na tuto adresu bez ohledu na to, zda se na této adrese adresát zdržuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3803/2017). Zároveň je nutno zdůraznit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má při nedodržení zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2022). Nárok na úrok z prodlení od 15. 10. 2021 považuje odvolací soud za souladný se splatností stanovenou v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný měl na splacení poskytnuté částky více než dva a půl roku a neuvedl žádné relevantní informace o své finanční situaci, které by mu v uvedené lhůtě bránily svůj závazek i v zbylé části v této době splnit.

29. Specialita ustanovení o splatnosti závazku spotřebitele při nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele se uplatní nejen ve vztahu k vzniku povinnosti žalovaného svůj závazek (nesplacenou část jistiny) splnit, ale také v počátku běhu promlčecí doby. Žalobkyně jako věřitel nemůže požadovat splnění závazku žalovaného ihned a dlužník neplní na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu (viz § 1958 odst. 2 o. z.), ale splatnost závazku nastává až v době přiměřené možnostem žalovaného dluh splnit (viz § 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Před uvedenou dobou věřitel nemůže svůj nárok ani uplatnit u soudu. Podstata obecné úpravy promlčení u bezdůvodného obohacení (které se dovolává žalovaný) je založena na myšlence, že splatnost závazku z bezdůvodného obohacení může vyvolat sám věřitel tím, že vyzve dlužníka k zaplacení. Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo„ ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022). Z obdobných závěrů pak vychází i nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20, na který odkazuje žalovaný, ve vztahu k spotřebitelským úvěrovým smlouvám uzavřeným do 30. 11. 2016 za účinnosti dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uvedený zákon na rozdíl od zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném od 1. 12. 2016 neobsahoval speciální ustanovení o splatnosti závazku spotřebitele v případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit jeho úvěruschopnost a uplatnila se tak obecná pravidla vztahující se k bezdůvodnému obohacení. Od 1. 12. 2016 je však splatnost závazku z bezdůvodného obohacení u neplatné úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele zakotvena přímo v zákoně, odlišně od obecné úpravy bezdůvodného obohacení, a okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby nejsou nadále závislé na vůli věřitele. V dané věci mohlo být právo vykonáno poprvé (uplatněno u soudu) až v době, kdy věřitel mohl účinně závazek vymáhat (poměry žalovaného umožňovaly splatnost závazku), nárok žalobkyně tak ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (12. 5. 2022) nemohl být promlčen.

30. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pro částku 40 645,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 645,40 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

31. Z důvodu, že výrok I. byl částečně zrušen a řízení zastaveno, rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Při posouzení poměru procesního úspěchu a neúspěchu vycházel odvolací soud nejen z jistiny pohledávky, ale z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků byl v zásadě stejný (rozdíly byly pouze nepatrné), rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., opět dle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná (částečné zastavení řízení nezavinil žádný z účastníků), má tak právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně ve výši 3 678 Kč sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 40 645,40 Kč v sazbě za jeden úkon právní služby v částce 2 740 Kč. Zástupce žalobkyně učinil 1 úkon právní pomoci podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to vyjádření k odvolání. Dále k nákladům řízení náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty 638 Kč, které je zástupce žalobkyně plátcem.

33. Místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 věta první před středníkem.