22Co 166/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobců: a) [anonymizováno 6 slov] [číslo] sídlem [adresa], Bulharská republika b) [jméno] [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], Bulharská republika oba zastoupeni advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa] 2. [anonymizována dvě slova] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [číslo] sídlem [adresa], Bulharská republika 3. [jméno] [příjmení] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa], Bulharská republika 4. [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [číslo] sídlem [země] [anonymizováno], [číslo] [jméno], Bulharská republika o určení neplatnosti smlouvy o odvolání žalobců a žalované 4. proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 11. 2022, č. j. 46 C 342/2022 - 101 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení o určení neplatnosti smlouvy (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalobcům se po právní moci usnesení vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto usnesení podali žalobci včasné odvolání. Namítají, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a současně zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že vzhledem k existenci dohody o volbě bulharských soudů obsažené v smlouvě z 25. 1. 2021 (ve znění dodatku ze dne 28. 4. 2021), jejíž neplatnosti se žalobci v řízení domáhají, není ve věci mezinárodně příslušný. Neshledal výlučnou mezinárodní příslušnost českých soudů podle článku 24 bodu 1. Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. prosince 2012, č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), neboť nejde o řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem ale určení neplatnosti smlouvy. Současně vyloučil možnost založení příslušnosti českých soudů podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť tento článek se použije pouze tam, kde by soud jinak nebyl vůbec příslušný, přičemž v dané věci by bez dohody o volbě soudu české soudy byly k projednání žaloby příslušné. Přestože žalobce b) nebyl smluvní stranou smlouvy z 25. 1. 2021, tedy ani dohody o volbě soudu, soud prvního stupně uzavřel příslušnost bulharských soudů podle této dohody i ve vztahu k němu s odůvodněním, že bez existence smlouvy by jeho právní nárok nikdy nevznikl a příslušnost soudu musí být stejná jako v případě účastníků smlouvy, neboť nároky jsou spolu úzce provázané. Uvedené závěry jsou podle žalobců nesprávné. Žalobci v řízení tvrdili, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a) a žalovanými představuje rámcovou dohodu, jejímž předmětem byla práva a povinnosti vztahující se k budoucímu prodeji pozemků p. [číslo] v [katastrální uzemí], ve vlastnictví žalované 1. Na základě této smlouvy měl část příjmu z dalšího prodeje pozemků získat namísto žalované 1. žalovaný 3., jako její jednatel, většinový společník a likvidátor Smlouva byla podřízena bulharskému právu a byla sjednána příslušnost bulharských soudů pouze z důvodu eliminace rizika spojeného s její neplatností podle českého práva. Při plnění závazků ze smlouvy byly smluvní strany upozorněny na možnou neplatnost smlouvy podle českého práva pro rozpor s dobrými mravy, porušení povinnosti loajality, zákazu konkurence a zákazu jednat ve střetu zájmu a faktickou zpronevěrou části kupní ceny likvidátorem. Pro platnost smlouvy se vyžadovalo také její schválení valnou hromadou žalované 1. podle článku 11. její společenské smlouvy a § 190 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. V návaznosti na to žalovaný 3. předložil na konci června valné hromadě žalované 1. k schválení usnesení o prodeji pozemků bez provize likvidátorovi a po schválení těchto podmínek prodeje byla 2. 7. 2022 uzavřena nová platná smlouva o koupi pozemků mezi žalovanou 1. a žalovanou 4. podle českého práva s prorogací českých soudů. Tato nová smlouva nahradila dřívější dohodu o převodu pozemků obsaženou ve smlouvě. Následně se začal žalovaný 3. domáhat vůči žalobkyni a) svých pohledávek z prodeje pozemků podle původní smlouvy z 25. 1. 2021 prostřednictvím šikanózního insolvenčního návrhu podaného u bulharského soudu ve snaze poškodit majetkové zájmy žalobkyně a) i žalobce b) jako jejího společníka. V případě, že by spor o platnost smlouvy měl řešit bulharský insolvenční soud, půjde s ohledem na námitky neplatnosti vycházející z českého práva o zdlouhavý proces spojený se zjišťováním českého práva ze strany bulharských orgánů. Dohoda o volbě soudu obsažená v původní smlouvě se nemůže uplatnit z důvodu, že původní smlouva byla nahrazena smlouvou o koupi pozemků z 2. 7. 2022, která stanovila příslušnost českých soudů a i z výše zmíněných důvodů její neplatnosti. Důvody neplatnosti smlouvy v části týkající se převodu pozemků přitom postihují i dohodu o volbě soudu, neboť cílem volby příslušnosti bulharských soudů bylo zatajení daných podmínek před českými advokáty a dalšími kupujícími. Soud prvního stupně se otázkou trvání platnosti dohody o volbě soudu a jejím trváním vůbec nezabýval. I kdyby dohoda platná byla, nebylo by možné ji aplikovat vůči žalobci b), který nebyl účastníkem smlouvy. Opačný závěr soudu prvního stupně odporuje článku 25 nařízení Brusel I bis a judikatuře Soudního dvora EU, podle kterého procesní dohody typu rozhodčí doložky a prorogační doložky zavazují jen strany dohody a jejich právní nástupce. Ani úzká věcná vazba nebo spojitost dohody o volbě soudu k předmětu sporu nezakládá příslušnost soudu vůči b) žalobci. Neexistuje tak žádný legitimní důvod, proč by se žalobce b) měl podřídit jurisdikci soudu v smlouvě, která je sama o sobě poškozujícím úkonem a jejíž neplatnosti se dovolává, zejména když chce dosáhnout co nejrychlejšího rozhodnutí a ukončení řízení o šikanózním insolvenčním návrhu žalovaného 3. proti žalobkyni a). Současně ani žalovaná 4. nikdy nebyla smluvní stranou původní smlouvy obsahující prorogační doložku. K smlouvě z 25. 1. 2021 sice přistoupila dodatkem z 28. 4. 2021, to však nemělo i účinky přistoupení k prorogační dohodě. Soud prvního stupně také postupoval nesprávně, pokud zkoumal svou mezinárodní příslušnost a vydal napadené rozhodnutí, aniž by v souladu s článkem 26 nařízení Brusel I bis před rozhodnutím o mezinárodní příslušnosti doručil žalobu žalovaným, umožnil jim se k ní vyjádřit a založit tím příslušnost českých soudů. Poukázali také na různé zájmy žalovaných 1. a 3., kdy zatímco zájmem žalovaného 3. (jednajícího za žalovanou 1.) je smlouvu před českými úřady skrýt, rozhodování o svém nároku na provizi z prodeje přenést do jiné jurisdikce a prodloužit tím insolvenční řízení žalobkyně a), zájmem žalované 1. je postavit najisto, zda smlouva je či není platná a zda se žalovaný 3. na její úkor obohatil. Soud prvního stupně měl zjišťovat, zda mezi žalovaným 3. a žalovanou 1. neexistuje konflikt zájmů, který by měl za následek, že žalovaný 3. nemůže v probíhajícím sporu jménem žalované 1. jednat ani udělit plnou moc advokátovi a zda z tohoto důvodu není namístě jí ustanovit procesního opatrovníka. Žalobci zároveň nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že není dána výlučná příslušnost českého soudu podle článku 24 bodu 1. nařízení Brusel I bis, neboť smlouva před svým nahrazením představovala smlouvu o převodu věcného práva k pozemkům žalovaného 1. a určení její neplatnosti je řízení, které se dotýká i věcných práv k nemovitostem. Účelem výlučné pravomoci soudů dle místa nemovitosti je dosáhnout toho, aby se spory týkající nemovitosti projednaly u nejpovolanějšího soudu. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje a ve výrocích II. a III. napadené usnesení zrušil.

3. Proti tomuto usnesení podala odvolání také žalovaná 4. Namítala, že jí rozhodnutí a další zaslané dokumenty nebyly přeloženy do bulharského jazyka, přesto tyto dokumenty v zájmu rychlosti řízení neodmítla. Nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení řízení, neboť má zájem o odstranění pochybností o platnosti smlouvy, jejímž základním předmětem byla dohoda o podmínkách prodeje českých pozemků ve vlastnictví žalované 1. Pochybnosti o platnosti smlouvy vznikly primárně z důvodů daných českým právem a týkaly se porušení kogentních českých korporátních předpisů, přičemž všichni účastníci smlouvy o těchto důvodech ví již od poloviny roku 2021. Z tohoto důvodu byla v červenci 2021 uzavřena nová smlouva o prodeji pozemků mezi žalovanými 1. a 4., která původní smlouvu zcela nahradila. Odmítla, aby spor o platnost smlouvy o prodeji pozemků, který je spjat s Českou republikou a českým právem, řešil bulharský soud. Článek 18. smlouvy z 25. 1. 2021 byl do smlouvy včleněn pouze z důvodů, aby se podařilo prodávající a jejímu zástupci utajit porušení českých předpisů, nelze tak z této nemravné doložky příslušnosti vycházet. Žalovaná 4. původní smlouvu a v ní obsaženou dohodu o příslušnosti bulharských soudů nikdy nepodepsala, této doložce proto nepodléhá stejně tak žalobce b). I pokud by hypoteticky bylo možné dovodit, že žalovaná 4. podpisem dodatku přijala i prorogační doložku, smlouva z 25. 1. 2021 pak byla nahrazena novou smlouvou o prodeji pozemků z 2. 7. 2022, uzavřenou podle českého práva a s příslušností českých soudů, přičemž její uzavření bylo řádně schváleno rozhodnutím valné hromady včetně žalovaného 3. Nerozumí tomu, proč český soud nevycházel z obecné právní zásady, že pozdější úkon ruší a nahrazuje úkon předchozí. Současně poukázala na to, že soud prvního stupně rezignoval na možnost založit svou příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Vyslovila souhlas s projednáním žaloby českými soudy a navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná 1. k odvolání žalobců a žalovaného 4. uvedla, že kupní smlouva z 2. 7. 2021 nenahrazovala smlouvu z 25. 1. 2021, která byla smlouvou o smlouvě budoucí a nikoliv smlouvou o převodu nemovitosti. Není tak dána výlučná mezinárodní příslušnost podle článku 24 nařízení Brusel I bis. Žalobci sami nenapadají převod nemovitosti, tedy právní jednání podle kupní smlouvy z 2. 7. 2021 ale napadají pouze to, jak bylo naloženo s výnosem z tohoto prodeje, což je předmětem vedlejších ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí z 25. 1. 2021. Z žaloby nevyplývá, proč by smlouva o smlouvě budoucí z 25. 1. 2021 měla být neplatná, žalobní tvrzení jsou pouze obecného rázu a údajná neplatnost smlouvy není řádně odůvodněna a to včetně údajné neplatnosti prorogační doložky. Dohoda o volbě bulharských soudů přitom výslovně počítá i s tím, že bulharské soudy mají rozhodovat o platnosti předmětné smlouvy. I pokud by byla smlouva neplatná, její neplatnost nezpůsobuje neplatnost prorogačního ujednání, neboť to na takovou situaci pamatuje. V českém právu platí, že prorogační ujednání je platné vždy, i když je smlouva, jejíž součástí je, neplatná. To platí též v bulharském právu. Jde o obecný právní princip uplatňující se ve všech právních řádech zemí Evropské unie. Žalovaná 1. je přesvědčena, že neúčast žalobce b) jako smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí z 25. 1. 2021 nemůže vyloučit účinky dohody o volbě soudu. Příslušnost soudu pro dané řízení s žalobcem b) musí následovat příslušnost soudu ostatních účastníků smlouvy. Nad rámec uvedeného uvedla, že žalobce b) nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě a jím uváděný judikát nelze na tuto kauzu využít. Žalobce b) se stal účastníkem řízení čistě účelově, pouze proto, aby mohli žalobci zpochybňovat příslušnost podle jurisdikční dohody. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

5. Žalovaná 2. a žalovaný 3. se k odvolání nevyjádřili.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému usnesení okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně i řízení, které vydání usnesení přecházelo, a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení usnesení soudu prvního stupně.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že podanou žalobou se žalobci domáhají vůči žalovaným určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a) a žalovanými dne 25. 1. 2021 ve znění jejího dodatku z 28. 4. 2021. Žalobu odůvodnili tím, že žalobkyně a) uzavřela dne 25. 1. 2021 s žalovanými 1. - 3. smlouvu, kterou se žalovaná 1. zavázala za sjednanou cenu a podmínek prodat pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], žalobkyni a), resp. jí určené osobě a žalobkyně a) se zavázala postoupit žalovanému 3. své pohledávky vůči žalovanému 3. a žalovaným 3. vlastněné společnosti. Žalovaný 3. se zavázal splatit žalobkyní a) poskytnutou půjčku, žalobkyně a) nebo jí vlastněná osoba se zavázala koupit od bulharské banky pohledávky proti společnostem žalovaného 3. a zastavit na jejich základě vedená exekuční řízení. Strany si ve smlouvě sjednaly, že se řídí bulharským právem a má povahu smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu článku 19 bulharského zákona o závazcích a smlouvách. Smluvní strany si ve smlouvě dále sjednaly, že žalobkyně a) nebo jí určená osoba jako budoucí kupující následně opět prodá zakoupené pozemky a část rozdílu získané kupní ceny oproti kupní ceně zaplacené žalované 1., převede žalovanému 3., který je jednatelem, likvidátorem a 65 % společníkem žalované 1. Dodatkem z 28. 4. 2021 se stranou smlouvy z 25. 1. 2021 stala žalovaná 4., která byla v souladu se závazky ze smlouvy z 25. 1. 2021 žalobkyní a) určena jako kupující pozemků. Zároveň si strany sjednaly, že za splnění závazku žalované 4. ručí žalobkyně a). V červnu 2021 dospěly smluvní strany k závěru o neplatnosti závazku zaplatit rozdíl mezi zaplacenou a získanou kupní cenou za další prodej pozemků žalovanému 3. a nikoliv původnímu vlastníku pozemků (žalované 1.), neboť takové jednání je rozporné s dobrými mravy, majetkově poškozuje žalovanou 1. a je v rozporu s povinnostmi žalovaného 3. coby likvidátora, jednatele a společníka žalované 1., vyplývajícími z českých právních předpisů, zejména povinnosti loajality, zákazu konkurence a zákazu jednat ve střetu zájmů. Od té doby byla platnost ustanovení smlouvy mezi účastníky sporná a navenek deklarovali, že taková smlouva neexistuje. Dne 2. 7. 2021 uzavřela žalovaná 1. s žalovanou 4. kupní smlouvu a žalovaná 4. se stala vlastníkem těchto pozemků. Dne 27. 10. 2021 prodala žalovaná 4. nemovitosti třetí osobě. Dne 5. 5. 2022 vydal Městský soud v Sofii k návrhu žalovaného 3. jednajícího osobně i z pozice likvidátora žalovaného 1. usnesení, kterým vyhověl návrhu na blokaci účtu žalobkyně a) do částky 190 035,82 EUR, pokud navrhovatel složí na účet soudu garanci ve výši 36 338 BGN. Dne 23. 5. 2022 vydal soud předběžné opatření spočívající v zákazu nakládání s peněžními prostředky žalobkyně a) do celkové výše 371 671,94 BGN a dne 27. 5. 2022 vydal žalovaným 1. a 3. pověřený exekutor příkaz k blokaci účtu žalobkyně a) do této výše. Dne 27. 6. 2022 podal žalovaný 3. jednající osobně i za žalovanou 1. jako její likvidátor návrh na zahájení insolvenčního řízení, kterým se domáhají doplatku kupní ceny 7 651 EUR za prodej nemovitostí žalovanou 1. žalované 4., za jehož závazky žalobce a) solidárně ručí a úhrady částky 174 040,90 EUR, která měla představovat podíl žalovaného 3. na výtěžku z prodeje nemovitosti. Žalovaný 1. a 3. tvrdí v návrhu, že žalobkyně a) je předlužena, neboť na jejich bankovních účtech není dostatek finančních prostředků k úhradě tvrzených pohledávek. Žalobci mají za to, že jednání žalovaných 1. a 3. je nedůvodné a šikanózní. Žádná povinnost k doplatku kupní ceny neexistuje, když sama žalovaná 1. prostřednictvím žalovaného 3. potvrdila v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanými 1. a 4., že pozemky byly řádně na žalovaného 4. převedeny a část kupní ceny, která měla být placena mimo úschovu, byla řádně uhrazena ještě před uzavřením smlouvy v plné výši. Zbytek kupní ceny byl žalované 1. uhrazen výplatou úschovy. Neexistuje také žádná povinnost žalované 4. a žalobkyně a) jako ručitele hradit žalovanému 3. částku 174 040,90 EUR jako výtěžek z dalšího prodeje pozemků žalovanou 4., takový závazek je absolutně neplatný. Žalovaní 1. a 3. záměrně nepodali žalobu na zaplacení jejich údajných pohledávek ale rovnou šikanózní insolvenční návrh, kterým se snaží blokací majetku žalobkyně a) vynutit si splnění tohoto neexistujícího závazku. Smlouva z 25. 1. 2021 je ale z výše nastíněných důvodů neplatná z důvodu porušení českých imperativních norem (§ 1 odst. 2, § 547 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z.), a to včetně dohody o volbě soudu. Příslušnost českých soudů odvozovali žalobci z článku 8 odst. 1 a 4 nařízení Brusel I bis podle sídla žalované 1. v České republice, místní příslušnost podle § 88 písm. b) o. s. ř.

8. Žalovaná 1. namítla nedostatek pravomoci českých soudů.

9. Ze smlouvy uzavřené 25. 1. 2021 mezi žalobkyní a), žalovanými 1., 2. a 3., bylo zjištěno, že je v ní konstatováno, že žalovaný 3. je většinový společník žalované 1. a byl jmenován jejím likvidátorem. Žalovaná 1. vlastní pozemky p. [číslo] v [katastrální uzemí]. Byla konstatována existence úvěrové smlouvy mezi [anonymizována čtyři slova], IČO [číslo] a solidárními dlužníky žalovaným 3. a bankou [anonymizována tři slova]) a ve věci jsou zahájena exekuční řízení č. 148/2019 a 676/2017, vedená soudní exekutorkou [anonymizována dvě slova] a exekuční řízení 569/2017, vedené soudní exekutorkou [jméno] [příjmení]. Současně je uvedeno, že žalobkyně a) přebírá určité finanční závazky a odpovědnost stanovené touto smlouvou oproti nabytí vlastnictví označených pozemků a žalovaná 1. se zavázala převést svá vlastnická práva k pozemkům žalobkyni a). Celková kupní cena byla stanovena na 300 000 EUR a měla být převedena žalované 1. v souladu se smlouvou. [příjmení] převod vlastnictví měl podléhat českým právním předpisům a měl být proveden do 15. 6. 2021. Podle článku 10. měla být kupní cena zaplacena tak, že 15 000 EUR mělo být zaplaceno do dvou pracovních dnů od podpisu smlouvy na zvláštní účet advokáta [příjmení] [příjmení] [jméno] a 285 000 EUR do tří dnů po převodu vlastnictví a potvrzení, že k pozemkům neexistují žádná práva třetích osob, která by mohla být uplatněna vůči žalobkyni a) na bankovní účet žalované 1. Dále se žalobkyně a) a žalovaný 3. zavázali do 14 dnů od obdržení druhé splátky uzavřít smlouvu o cesi, kterou žalovaní 2. a 3. nabydou pohledávku zakoupenou žalobkyní a) dle smlouvy o úvěru, přičemž výše ceny za pohledávku se musí rovnat součtu ceny pohledávky a poplatků, které v souvislosti s nabytím pohledávky žalobkyně a) vynaložila, a dále se zavázali zaplatit veškeré závazky vůči [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] v souladu s notářsky ověřenou smlouvou o půjčce z 15. 1. 2019. V článku 11a. bylo zakotveno oprávnění žalobkyně a) určit právnickou osobu, která ji nahradí za podmínek uvedené smlouvy jakožto kupující a žalovaná 1. se zavázala uvedené akceptovat. V takovém případě zůstala žalobkyně a) zavázána solidárně k platbě prodejní ceny i v ostatních ustanoveních spojených s převodem vlastnictví. Žalobkyně a) případně jí určená osoba se zavázala do 2 pracovních dnů od podpisu dohody předložit bance [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] závaznou nabídku k odkoupení dluhu až do výše 175 000 BGN, po zakoupení se zavázala podat návrh na zastavení exekuce. Podle článku 15a. se smluvní strany dohodly, že pozemky budou prodány třetí osobě a kladný rozdíl mezi cenou obdrženou od třetí osoby a kupní cenou bude rozdělen. V období od 15. 6. 2021 do 30. 9. 2021 má žalovaný 3. právo navrhnout prvního kupujícího nebo zakoupit pozemky za 377 000 EUR, přičemž částka 77 000 EUR měla být rozdělena tak, že měla být využita na zaplacení všech správních, státních a notářských poplatků, daní, a zůstatek měl být rozdělen tak, že 45 000 EUR obdrží žalobkyně a) a zbylá částka bude převedena žalovanému 3), a pokud bude cena vyšší než 377 000 EUR, bude částka převyšující 77 000 EUR rozdělena v poměru 45 % pro žalobkyni a) a 55 % pro žalovaného 3. V období od 15. 6. 2021 do 30 9. 2021 může žalobkyně a) informovat žalovaného 3., že bude prodávat pozemky za vyšší cenu než 377 000 EUR, a v případě potvrzení může realizovat prodej za tuto cenu a budou aplikována ustanovení o rozdělení ceny. Po 30. 9. 2021 pak nemusela převádět žádné částky. Podle článku 17b. se vztahy mezi stranami budou řídit platným obecným občanským obchodním právem Bulharské republiky s výjimkou řízení o převodu vlastnictví pozemků. Podle článku 18. v případě, že spory mezi smluvními stranami o existenci a účinnosti uzavřené smlouvy nebo v souvislosti s jejím porušením, včetně sporů a neshod ohledně její platnosti, výkladu, výpovědi, plnění nebo neplnění, nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, bude spor postoupen příslušnému bulharskému soudu. Podle dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 25. 1. 2021, uzavřeného mezi a) žalobkyní a žalovanými 1. - 4. (žalovaná č. 4 byla označena jako kupující) dne 28. 4. 2021 se změnil způsob placení kupní ceny v článku 10. smlouvy ze dne 25. 1. 2021. S odkazem na článek 11a. smlouvy se strany dohodli, že žalovaná č. 4 zakoupí předmětné pozemky a zaplatí 10 000 EUR a konečnou platbu podle dodatku a nahradí žalobkyni a) v jejich právech a povinnostech uvedených v dodatku a smlouvě z 25. 1. 2021, přičemž žalovaná 1. zůstala společně a nerozdílně zavázána závazky z dodatku a smlouvy z 25. 1. 2021. Solidární dlužníci potvrdili závazky uvedené v smlouvě z 25. 1. 2021.

10. Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl k závěru o své mezinárodní nepříslušnosti s ohledem na platně sjednanou dohodu o volbě soudu obsaženou v článku 18. smlouvy podle článku 25 nařízení Brusel I bis. Současně uvedl, že se nejedná o výlučnou příslušnost ve smyslu článku 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jelikož nejde o řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, nýbrž se jedná o řízení, jehož předmětem je určení neplatnosti smlouvy tzn. závazkový vztah. Mezinárodní příslušnost nebylo možné založit podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je nepříslušnost soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, ani podle jiných ustanovení nařízení Brusel I bis. V daném případě by bez prorogace smluvních stran byla mezinárodní příslušnost (českého) soudu dána již podle článku 4 nařízení Brusel I bis podle bydliště (tzv. domicilu) žalovaného 1. ve spojení s alternativní příslušností vyjádřenou v čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že je dán nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti (českého) soudu k rozhodnutí o věci, který nelze odstranit a řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Námitku žalobců, že b) žalobce nikdy nebyl stranou smlouvy, neshledal důvodnou, neboť b) žalobce svůj nárok odvíjí právě od smlouvy uzavřené dne 25. 1. 2021 mezi ostatními účastníky tohoto řízení. Bez existence smlouvy by však právní nárok b) žalobce nikdy nevznikl, příslušnost soudu v takovém případě musí následovat příslušnost soudu určenou pro řízení, ve kterém by byly účastníky řízení pouze strany smlouvy, jelikož tyto právní nároky jsou spojeny tak úzce, že se musí projednat a rozhodnout o nich společně podle pravidel stanovených ve smlouvě jejími stranami. Zastavení řízení pak nebrání ani zahájené insolvenční řízení před Městským soudem v Sofii v Bulharsku (dle tvrzení žalobců zahájené dne 27. 6. 2022), a to s ohledem na čl. 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. 5. 2015 o insolvenčním řízení (dále jen nařízení č. 2015/848), podle kterého účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní nebo rozhodčí řízení, která se týkají majetku nebo práva náležejících do majetkové podstaty dlužníka, se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná nebo ve kterém má sídlo rozhodčí soud, tedy podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). S ohledem na skutečnost, že dlužníkem v zahájeném insolvenčním řízení před Městským soudem v Sofii v Bulharsku je jeden z žalobců, a nikoliv jeden z žalovaných, dochází k přerušení nalézacího řízení až prohlášením konkursu na majetek dlužníka ve smyslu § 263 odst. 1 insolvenčního zákona O náhradě nákladů řízení soud rozhodl z důvodu zastavení řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jelikož řízení bylo zastaveno před prvním jednáním.

11. Podle článku 24 bod 1. nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu: pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází; pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců, jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště v témže členském státě.

12. Podle čl. 25 bodu 1. nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Podle bodu 5. dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy.

13. Podle článku 26 bod 1. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

14. Podle § 103 o. s. ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

15. Podle § 104 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (odstavec 1 věta první). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odstavec 2 věta první a třetí).

16. V posuzovaném sporu je nezbytné zodpovědět otázku, zda je v projednávané věci dána ve smyslu nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost soudů České republiky, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem, v občanské či obchodní věci, soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 a všichni účastníci mají své sídlo (bydliště) na území různých členských států EU (srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis). Současně smlouva z 25. 1. 2021, jejíž neplatnosti se žalobci dovolávají, obsahovala v článku 18. dohodu o volbě soudu, podle které v případě, že spory mezi smluvními stranami o existenci a účinnost uzavřené smlouvy nebo v souvislosti s jejím porušením, včetně sporů a neshod ohledně její platnosti, výkladu, výpovědi, plnění nebo neplnění, nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, bude spor postoupen příslušnému bulharskému soudu.

17. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v projednávané věci nejde o případ výlučné (mezinárodní) příslušnosti upravené v článku 24 bod 1. nařízení Brusel I bis, který by vylučoval možnost volby příslušného soudu (článek 25 bod 4. nařízení Brusel I bis). Výlučná mezinárodní příslušnost podle uvedeného bodu je stanovena pro oblast věcných práv k nemovitostem a nájmu nemovitostí, přičemž výklad těchto pojmů musí být prováděn restriktivně, neboť zbavuje strany možnosti volby soudu a může vést i k založení mezinárodní příslušnosti soudu, který místně nesouvisí s žádnou ze stran sporu (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 6. 1994 ve věci C -292/93, Norbert Lieber v . Willi S. Göbel and Siegfried Göbel, bod 12 nebo rozsudek ze dne 10. července 2019 ve věci C -722/17, Reitbauer a další, bod 38). Současně musí být smysl výrazu„ jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“, předmětem autonomního výkladu, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. února 2019, ve věci C -630/17, Milivojević, bod 97 a citovaná judikatura). Příslušnost podle polohy nemovitosti podle článku 24 bod 1. nařízení Brusel i bis nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze ty, které spadají do působnosti tohoto nařízení a zároveň směřují jednak k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví, držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a jednak k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 10. července 2019, ve věci C -722/17 Reitbauer a další, bod 44 a citovaná judikatura). V této souvislosti také Soudní dvůr uzavřel, že k tomu, aby byla dána příslušnost soudu členského státu, v němž se nemovitost nachází, nepostačuje, aby se žaloba týkala věcného práva k nemovitosti nebo aby měla spojitost s nemovitostí, ale je třeba, aby žaloba byla na věcném právu (nikoliv na závazkovém vztahu) založena. Rozdíl mezi věcným a závazkovým právem pak tkví v skutečnosti, že věcné právo, jež se váže k hmotnému majetku, má účinky vůči všem, kdežto závazkového práva se lze dovolávat pouze vůči povinnému (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C -417/15, EU:C: 2016, bod 31 a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. listopadu 2020 ve věci C -433/19 (Ellmes) bod 26, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 10. července 2019, ve věci C -722/17 Reitbauer a další, bod 45).

18. Žaloba v dané věci není založena na věcném právu k označeným pozemkům ve smyslu článku 24 bod 1 nařízení Brusel I bis, ale dotýká se smluvního závazku mezi konkrétními subjekty tohoto závazkového vztahu a má účinky pouze vůči nim. Nejsou tak naplněny předpoklady uvedeného ustanovení a ve věci není dána výlučná mezinárodní příslušnost českých soudů podle polohy předmětných pozemků.

19. Odvolatelům lze však přisvědčit v tom, že soud prvního stupně procesně pochybil, pokud z důvodu existence dohody o volbě soudu rozhodl o své mezinárodní nepříslušnosti a řízení zastavil dříve, než doručil žalobu všem žalovaným a umožnil jim založit svou účastí v řízení mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně podle článku 26 nařízení Brusel I bis. V režimu nařízení Brusel I bis nemůže soud (s výjimkou věcí uvedených v čl. 24 nařízení Brusel I bis) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu všem žalovaným a umožní jim, aby se k ní vyjádřili (čl. 28 odst. 2 nařízení Brusel I bis). Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Předčasné posouzení mezinárodní příslušnosti soudem a nedostatek doručení žaloby žalovaným nemůže zhojit doručení žaloby společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014), neboť by to vedlo k absurdní situaci, kdy by se očekávalo aktivní jednání žalovaných ve vztahu k založení pravomoci procesního soudu přesto, že řízení bylo ukončeno v jejich prospěch. Nedoručil-li soud žalobu žalovaným a posuzoval-li mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž měli žalovaní možnost založit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014).

20. I za situace, kdy by nebyla založena mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, byl soud prvního stupně povinen se před svým rozhodnutím o mezinárodní příslušnosti zabývat formální i materiální platností dohody o volbě soudu obsažené ve smlouvě z 25. 1. 2021. Za tímto účelem měl v zájmu předvídatelnosti svého postupu (§ 5 a 6 o. s. ř.) upozornit žalobce na posouzení své příslušnosti vzhledem k existenci dohody o volbě soudu a dát jim možnost se k zamýšlenému postupu vyjádřit. Žalobkyně a) jako smluvní strana dohody o volbě soudu obsažené v smlouvě z 25. 1. 2021 přitom dala svým procesním postupem již v počátku řízení (podáním žaloby u českého soudu) jednoznačně najevo, že se dohodou o volbě soudu nechce řídit. V odvolacím řízení pak žalobci vznesli námitky neplatnosti dohody o volbě soudu s poukazem na důvody neplatnosti smlouvy (blíže vymezené v bodu 2. usnesení), kdy důvodem podřízení se jurisdikci bulharských soudů (i volby bulharského práva) měla být pouze eliminace rizika neplatnosti smlouvy podle českého práva, zatajení ujednání před českými advokáty, dalšími kupci a ztížení vymáhání eventuálních nároků na náhradu škody vůči žalovanému 3. ze strany dalších společníků žalované 1. a jiných poškozených. Současně tvrdili, že smlouva z 25. 1. 2021 byla nahrazena smlouvou o koupi pozemku z 2. 7. 2022 a žalobce b) nikdy nebyl smluvní stranou dohody o volbě soudu. Žalovaná 4. dále (v odvolacím řízení) namítala, že nebyla účastníkem smlouvy z 25. 1. 2021 a nikdy k prorogační doložce nepřistoupila.

21. Jurisdikční dohoda (dohoda o volbě mezinárodně příslušného soudu) je autonomní pojem unijního práva a její podstatou je existence konsensu stran ohledně výběru soudu, který musí být vždy prověřen soudem posuzujícím konkrétní jurisdikční dohodu (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C -25/76, Segoura v . Bonakdarian). Dohoda o volbě soudu uzavřená ve věci spadající do působnosti nařízení Brusel I bis se řídí jednak tímto nařízením, a dále právem státu, jehož soudy si strany dohody zvolily. Její existence se dovozuje i prokazuje splněním formálních požadavků na dohodu taxativně uvedených v článku 25 nařízení Brusel I bis (srov. přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C -24/76, Estasis Salotti v . Rüwa). Naplnění formálních požadavků kladených na dohodu je pak stěžejní pro závěr o existenci souhlasu s volbou soudu, i zda se skutečně jedná o prorogační dohodu ve smyslu článku 25 nařízení Brusel I bis. Splnění formálních požadavků zaručuje ochranu stran tím, že jednak zajišťuje skutečný souhlas mezi stranami a zároveň je i důkazem o takovém souhlasu a při jejich dodržení je presumována i materiální platnost jurisdikční dohody bez nutnosti určovat rozhodné právo, kterým se dohoda řídí. Pokud by však chyběla dohoda stran, jurisdikční dohoda bude neplatná i přesto, že byla sjednána v náležité formě. Nařízení současně zavádí také jednotnou kolizní normu pro posouzení materiální platnosti dohody o volbě soudu. Ta se posoudí na základě práva soudu určeného v jurisdikční dohodě, včetně kolizních norem tohoto členského státu. Podle práva tohoto státu je třeba posuzovat (materiální) věcnou platnost dohody o volbě soudu (z hlediska jejich vnitřních podmínek) i její výklad (viz. bod 20 preambule a čl. 25 bod 1 nařízení Brusel I bis a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 714/2019). Podle lex fori tak budou řešeny otázky jako např. zda jurisdikční dohoda vznikla omylem, podvodem, pod nátlakem, výhružkou či za jiných podobných okolností, které ovlivnily svobodu a vážnost projevené vůle smluvních stran nebo určitost daného úkonu.

22. Dohoda o volbě soudu obsažená v smlouvě z 25. 1. 2021 splňovala formální náležitosti článku 25 nařízení Brusel I bis, byla sjednána v písemné podobě, mezi osobami, které nebyly ve vztahu podnikatel - spotřebitel (článek 25 bod 1, 4 nařízení Brusel I bis), a upravovala příslušnost u věcí, které věcně spadají do působnosti nařízení Brusel I bis. Podle svého textu se výslovně vztahovala i na řešení sporů o platnost smlouvy z 25. 1. 2021, i bez této (výslovné) úpravy by však prorogace automaticky zahrnovala i otázky platnosti či neplatnosti smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. července 1997, Francesco Benincasa v Dentalkit Srl, C -269/95, Recueil, bod 31). Současně není relevantní argumentace odvolatelů o nahrazení (části) smlouvy z 25. 1. 2021 smlouvou o koupi pozemků z 2. 7. 2021, neboť žalobci se v tomto řízení domáhají určení neplatnosti právě smlouvy z 25. 1. 2021, pro kterou byla dohoda o volbě soudu sjednána.

23. V dané věci je také potřeba zdůraznit, že dohoda o volbě soudu i jako součást smlouvy hlavní, je od zbytku smlouvy oddělitelná a nezávislá na ostatních ustanoveních smlouvy (článek 25 bodu 5 nařízení Brusel I bis). Podle Soudního dvora EU je třeba oddělovat ujednání o volbě soudu a věcná ustanovení smlouvy, ve kterých je ujednání obsaženo a neplatnost smlouvy nemusí automaticky znamenat neplatnost jurisdikční dohody (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 7. 1997 ve věci C -269/95, Benincasa v . Dentalkit). Věcnou platnost dohody o volbě soudu tak nelze zpochybnit pouze z důvodu (tvrzené) neplatnosti smlouvy z 25. 1. 2021. Žalobci namítají (materiální) neplatnost jurisdikční dohody ve prospěch bulharských soudů ze stejných důvodů jako u hlavní smlouvy, a dále z obecně vymezených důvodů ztížení možnosti uplatnění potenciálních nároků na náhradu škody možných poškozených a společníků žalované 1., zatajení jednání před osobami s bydlištěm v České republice apod. Přitom žalobkyně a) byla smluvní stranou smlouvy z 25. 1. 2021 i dohody o volbě soudu a uvedená ujednání (zcela jasně formulovaná) jí byla od počátku známa. Současně (shodně jako žalovaná 4.) uvádí, že na možnou neplatnost smlouvy z 25. 1. 2021 byly smluvní strany upozorněny až v polovině roku 2021 (tedy po uzavření smlouvy). Pro posouzení (materiální) platnosti dohody je nezbytné, aby žalobci konkretizovali důvody namítané neplatnosti dohody o volbě soudu, neboť splněním formálních předpokladů článku 25 nařízení Brusel I bis je materiální platnost dohody předpokládána. Jen v případě relevantních důvodů zpochybňujících materiální platnost dohody o volbě soudu bude nezbytné zjistit obsah rozhodného bulharského práva. Podle tohoto práva se také určí okamžik, ke kterému musí být v příslušném právním vztahu přítomny veškeré relevantní skutečnosti nutné pro materiální platnost dohody o volbě soudu. Naopak námitky vztahující se k možné délce řízení u bulharských soudů a složitosti opatřování českých právních předpisů nejsou relevantním důvodem pro odepření příslušnosti podle této dohody.

24. Současně je nutno posoudit relevantnost námitek žalované 4., která tvrdí, že podpisem dodatku č. 1 k smlouvě z 25. 1. 2021 nepřevzala na sebe i závazek z dohody o volbě soudu. Soudní dvůr EU k platnému uzavření dohody o soudní příslušnosti vyžaduje skutečný a přesně demonstrovaný souhlas stran ohledně příslušného soudu a informovanost dotčené strany o existenci jurisdikční dohody. Vzhledem k samostatnosti jurisdikční dohody nedochází převzetím (konkrétního) závazku ze smlouvy hlavní automaticky také k souhlasu s dohodou o volbě soudu. V případě žalované 4. je však nutné zohlednit, že dodatkem č. 1 ke smlouvě z 25. 1. 2021 na sebe převzala závazky z této smlouvy bez jejich konkretizace a nahradila žalobkyni a) v těchto závazcích. Formální předpoklady článku 25 nařízení Brusel I bis byly tak i v jejím případě splněny. Lze také předpokládat, že s obsahem smlouvy byla seznámena, a to včetně dohody o volbě soudu (dodatek č. 1 koncipoval práva a povinnosti s obecným odkazem na smlouvu z 25. 1. 2021 nebo její jednotlivá ustanovení) a tato nebyla pro ni překvapivá. Žalovaná 4. by tak měla logicky vysvětlit, proč mezi závazky převzatými ze smlouvy z 25. 1. 2021 neměl být také závazek z dohody o volbě soudu obsažený v článku 18. smlouvy z 25. 1. 2021. V případě relevantních argumentů zpochybňujících vůli žalované 4. být vázána dohodou o volbě soudu obsažené v smlouvě z 25. 1. 2021 by bylo nezbytné její projev vůle vztahující se k převzetí závazku z dohody o volbě soudu vyložit také podle rozhodného bulharského práva.

25. Odvolací soud naopak neshledává relevantním poukaz žalobce b), že nebyl smluvní stranou dohody o volbě soudu a tudíž jí není vázán. Žalobce b) není smluvní stranou smlouvy z 25. 1. 2021 ve znění jejího dodatku z 28. 4. 2021, ani později na něj nepřešla žádná práva nebo povinnosti z této smlouvy (není účastníkem právního vztahu) a svůj právní zájem na řízení dovozuje pouze z majetkové účasti na žalobkyni a) (s kterou není v nerozlučném společenství). Bylo by v rozporu s článkem 25 nařízení Brusel I bis, pokud by řízení o určení neplatnosti smlouvy z 25. 1. 2021, jehož se účastní všechny smluvní strany dohody o volbě soudu, se vedlo vůči žalovaným, zavázaným dohodou o volbě soudu, bez jejich souhlasu u jiného než prorogovaného soudu, pouze z důvodu účasti osoby stojící zcela mimo tento právní vztah. Rozhodnutí Soudního dvora EU (C -543/10), kterým žalobci argumentovali, řešilo situaci zcela odlišnou, neboť řízení se týkalo účastníka (žalobce), na něhož přešla práva ze smlouvy (vyjma jurisdikční dohody) dalším právním jednáním a který byl (na rozdíl od žalobce b) účastníkem tohoto právního vztahu.

26. Soud prvního stupně se také správně nezabýval zjišťováním žalobci tvrzeného konfliktu zájmu mezi žalovanými 1. a 3., neboť žádná taková skutečnost nevyšla v řízení najevo.

27. Soud prvního stupně však nedal účastníkům možnost se k zvolenému procesnímu postupu před svým rozhodnutím o zastavení řízení vyjádřit, jimi (v odvolacím řízení) namítané skutečnosti vztahující se k jurisdikční dohodě proto nemohl před svým rozhodnutím zvážit.

28. Uzavřel-li za tohoto stavu soud prvního stupně, že není vzhledem k existenci dohody o volbě soudu obsažené v článku 18. smlouvy z 25. 1. 2021 mezinárodně příslušný, aniž by před svým rozhodnutím doručil žalobu žalovaným a umožnil jim založit svou příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis a zabýval se námitkami věcné platnosti dohody, a tím, zda uvedená dohoda zavazuje všechny žalované včetně žalované 4., je jeho závěr o pravomoci bulharských soudů přinejmenším předčasný. Tím zatížil řízení vadou, kterou odvolací soud nemůže v odvolacím řízení napravit. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně (včetně závislých výroků) zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

29. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně doručí všem žalovaným žalobu (informativně) a vyzve je, aby se k věci v pokračujícím řízení vyjádřili. V závislosti na jejich reakcích posoudí, zda je jeho příslušnost možné založit podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Pokud nebude jeho příslušnost tímto způsobem založena (nedojde k souhlasu žalovaných s účastí), vyjde z formální platnosti dohody o volbě soudu podle článku 25 nařízení Brusel I bis a posoudí věcnou platnost jurisdikční dohody s ohledem na argumenty žalobců a žalované 4., které za tímto účelem vyzve k nezbytné konkretizaci jejich důvodů neplatnosti ve vztahu k jurisdikční dohodě. Zároveň (v případě doplnění konkrétní relevantní argumentace žalované 4.) posoudí, zda žalovaná 4. dodatkem č. 1 k smlouvě z 25. 1. 2021 převzala závazky z dohody o volbě soudu obsažené v smlouvě z 25. 1. 2021 a za tímto účelem provede výklad projevu vůle žalované 4. obsažený v dodatku č. 1 k smlouvě z 25. 1. 2021. Rozhodným právem pro posouzení uvedených otázek je právo bulharské v souladu s bodem 20 preambule a článkem 25 bod 1. nařízení Brusel I bis. Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu (jeho část), ale také informace o jeho výkladu (např. k problematice zjišťování obsahu cizího práva viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sen. zn. 29 ICdo 96/2016, a judikaturu v něm citovanou, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4674/2014).

30. V případě, že po provedení výše uvedených úkonů dospěje soud prvního stupně k závěru o své nepříslušnosti, řízení zastaví, přičemž ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně také o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

31. Právním názorem odvolacího soudu je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně vázán.