22Co 169/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 16 737,37 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 17 C 155/2020 - 115 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 254 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 254 Kč od 4. 7. 2015 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším pro částku 6 861,37 Kč s úrokem ve výši 12,74 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 18. 2. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 16. 6. 2015 do 3. 7. 2015 a z částky 6 861,37 Kč od 4. 7. 2015 do zaplacení, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 115,37 Kč s úrokem ve výši 12,74 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 18. 2. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 16. 6. 2015 do zaplacení a částky 1 622 Kč a ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 8 545,02 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to do výroku I. co do částky 15 115,37 Kč s úrokem ve výši 12,74 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 18. 2. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 16. 6. 2015 do zaplacení a do nákladového výroku II. Žalobkyně se domnívá, že si svoji povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného splnila. Příjmy byly prověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Při zkoumání výdajů žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, přičemž k výdajové stránce, respektive k jejímu paušálnímu určení, by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, jako částce postačující k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Byly zohledněny i výdaje na bydlení. Dále žalobkyně prověřila registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Na základě těchto údajů pak provedla interní skóring žalovaného. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), když žalobkyně není schopna nepoctivost žalovaného odhalit. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též„ NS“) sp. zn. 4 Tdo 238/2019, v němž soud uzavřel, že na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž pouze míru přiměřenou. Základ pro zkoumání úvěruschopnosti tak vytváří žalovaný jako žadatel o úvěr tím, že uvede v žádosti pravdivé údaje. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, proto je třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka jím uvedená není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu s měsíčním náklady 4 000 Kč, je třeba z této částky vycházet. Žalobkyně tak má za to, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu (dále též„ ÚS“) sp. zn. III. ÚS 4129/18 přesvědčivě zkoumala, zda žalovaný jakožto budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Navíc má za to, že případným důsledkem nesplnění povinnosti ze strany žalobkyně není neplatnost absolutní, ale relativní. Přinejmenším však měl soud prvního stupně přiznat žalobkyni nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí s názorem, že by tento nárok byl promlčen vzhledem k tomu, že tentýž nárok byl předmětem rozhodčího řízení a došlo tak ke stavení běhu promlčecí lhůty, což je zcela v souladu s publikovaným rozsudkem NS sp. zn. 23 ICdo 19/2015, podle něhož i při zahájení rozhodčího řízení na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy, resp. doložky, dochází ke stavení běhu promlčecí lhůty. V souladu s judikaturou pak uplatnila žalobkyně svůj nárok žalobou podanou bez zbytečného odkladu poté, co exekuce byla zastavena. Vyhovění námitce promlčení považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby odvolací soud napadenou část výroku I. změnil v souladu s odvolacím návrhem.

3. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadené části. Souhlasí s tím, že smlouva ja absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti žalobkyně s řádnou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že výdajové položky jsou vyplňovány do formuláře hodnocení klienta opakovaně u různých žadatelů o úvěr ve shodné výši a že nejsou odrazem výsledků skutečného zjišťování. Neobstojí ani odkaz na životní minimum, neboť to je kritérium pro posouzení nároku na dávky státní sociální podpory a je stanoveno tak, aby na něj dossáhly pouze domácnosti s těmi nejnižšími příjmy. Reálné výdaje žadatele o úvěr proto nelze nahradit touto částkou. Zopakoval, že podmínky obsažené ve smlouvě o úvěru odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12 a jde tak o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z., což žalobkyně musela vědět. Právě z tohoto důvodu využívala rozhodčích řízení, kde jí byly přiznávány veškeré uplatněné nároky, a to bez ohledu na jejich rozpor s dobrými mravy či judikaturou. Rozhodce tak vůbec neměl pravomoc rozhodovat, neboť rozhodčí smlouva byla navázána na absolutně neplatnou smlouvu o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy a pro neověření úvěruschopnosti dlužníka, přičemž žalobkyně si této skutečnosti musela být vědoma. Proto u soudu žaluje zcela jiné nároky, než požadovala v rozhodčím řízení. Jednání žalobkyně tak naplňuje znaky zneužití práva, jak jsou vyloženy v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a ke stavení promlčecí lhůty tak nemohlo dojít.

4. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve výroku I. v části týkající se částky 1 622 Kč, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalobkyně dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části výroku I. a závislém výroku II. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 11. 6. 2020 žalobkyně podala proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 15 115,37 Kč představující dluh na jistině s úrokem ve výši 12,74 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 18. 2. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 115,37 Kč od 16. 6. 2015 do zaplacení a částky 1 622 Kč představující smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužných splátek č. 1, 2 a 3 (3 x 259,68 Kč) a ve výši 13 % z dlužných splátek č. 1 a 2 (2 x 421,98 Kč). Jde o nároky vyplývajícího ze závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 12. 2. 2015. Exekuce nařízená k vymožení pohledávky z této smlouvy, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, byla zastavena z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (usnesení dovolacího soudu o zastavení exekuce jí bylo doručeno dne 8. 6. 2020). Smlouvu o úvěru měla za platnou, jelikož neplatnost této smlouvy nebyla konstitutivně stanovena, v exekučním řízení bylo rozhodováno pouze o návrhu na zastavení exekuce. Oproti sjednaným úrokům žalobkyně požadovala průměrnou úrokovou sazbu dle ARAD ČNB.

7. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Zdůraznil, že exekuce byla proti němu vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, když dovolací soud označil plnění přiznané rozhodčím nálezem za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení žalovaného a smlouvu o úvěru z tohoto důvodu vyhodnotil jako absolutně neplatnou. Nároky na smluvní úrok a na smluvní pokutu mající původ v neplatné smlouvě měl proto za neoprávněné. Ohledně jistiny uváděl, že její výše mu nebyla nijak osvětlena. Při jednání pak vznesl námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že v rámci předchozích řízení byl uplatněn nárok ze smlouvy a nikoli nárok na bezdůvodné obohacení a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 827/2013.

8. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění. Z výpisu z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI vyplynulo, že žalobkyně provedla šetření v těchto databázích. Dle registru NRKI byl žalovaný hodnocen s kódem příznaku 16 - negativní příznak označující, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná. Z karty hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně počítala s pravidelným čistým měsíčním příjmem žalovaného ze zaměstnání 15 300 Kč, jeho osobními měsíčními výdaji 3 800 Kč a ostatními výdaji 4 000 Kč (nájemné, inkaso, doprava, ostatní). Z tohoto žalobkyně vyvodila volné zdroje pro splácení dluhu 7 500 Kč. Dále žalobkyně zaznamenala do této listiny údaje o osobních poměrech, a to že žalovaný má střední vzdělání s maturitou, je svobodný, bydlí v pronájmu. K příjmovým poměrům byla doložena pracovní smlouva ze dne 3. 2. 2014 a dohoda o změně pracovního poměru ze dne 11. 12. 2014, podle nichž žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] od 3. 2. 2014 na dobu neurčitou na pozici operátora, dále výplatní pásky za září až prosinec 2014 a výpis z účtu [jméno] [příjmení]. Výdaje žalovaného nebyly doloženy. Žalovaný prostřednictvím formuláře žalobkyně podepsal dne 12. 2. 2015 návrh na uzavření smlouvy, který byl žalobkyní akceptován dne 18. 2. 2015. Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 37 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, včetně úrokového navýšení 148,17% ročně (RPSN 148,16%), splácet v 30 měsíčních splátkách po 3 246 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2015, vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru, které bylo dle dodejky žalovanému doručeno. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 97 380 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly žalovaným podepsané (12. 2. 2015) Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba] V článku 12. 1. byla sjednána v případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní po termínu splatnosti smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky a v případě prodlení o více než 30 dní po termínu splatnosti nad rámec předchozí smluvní pokuty smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Podle článku 12. 3. a 12. 4. v případě prodlení dvou splátek či prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 60 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně odepřít plnění veškerých svých závazků a automatické zesplatnění úvěru s tím, že nesplacený úrok se stal součástí nové jistiny úvěru. Podle článku 12. 5. v případě, že dlužník nezaplatí částku odpovídající nové jistině ani ve lhůtě 10 dnů od zesplatnění úvěru, vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 25 % z této dlužné částky a podle článku 12. 7. pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, též smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení, a to až do jejího úplného zaplacení (předsmluvní formulář, návrh na uzavření smlouvy [číslo] ze dne 12. 2. 2015). Žalovaný čerpal úvěr dne 18. 2. 2015, a sice v částce 32 476 Kč na účet [jméno] [příjmení], z něhož měly být následně hrazeny splátky úvěru, a v částce 4 524 Kč na účet [bankovní účet], jíž byla uhrazena exekuce žalovaného (výpis z účtu žalobkyně na čl. 35, 36, příkaz k povolení inkasa, společné prohlášení o poskytnutí osobního účtu a prohlášení žadatele o úvěr). Dle karty klienta žalovaný na závazek uhradil dne 30. 4. 2015 částku 3 246 Kč. Do prodlení o více než 60 dnů se žalovaný dostal s úhradou 2. splátky splatné 15. 4. 2015 a podle článku 12. 3. smlouvy došlo k automatickému zesplatnění úvěru k 15. 6. 2015 (faktury ze dne 15. 4. 2015 a 15. 6. 2015 na smluvní pokuty, karta klienta). Dle podacího archu byl dne 29. 6. 2015 žalovanému odeslán dopis žalobkyně ze dne 29. 6. 2015 s oznámením o zesplatnění dluhu a výzvou k úhradě dluhu. Z důvodu nezaplacení byla pohledávka uplatněna dne 17. 7. 2015 v rozhodčím řízení. Rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vydal dne 14. 9. 2015 rozhodčí nález č. j. 104 Rozh 5422/2015 - 7, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z titulu předmětné smlouvy o úvěru částku 119 289 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 119 289 Kč od 17. 7. 2015 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z částky 94 134 Kč od 17. 6. 2015 do zaplacení a současně rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 29. 9. 2015 a dne 3. 10. 2015 se stal vykonatelným (předmětný rozhodčí nález). K vymožení této pohledávky byla k návrhu žalobkyně nařízena exekuce, jejímž provedením byl na základě pověření Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 12. 2015, č. j. 27 EXE 3788/2015 - 11 pověřen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], resp. od 1. 4. 2016 soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Exekuce byla zastavena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, č. j. 20 Cdo 2884/2019 - 255, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 21 Co 211/2018 - 110, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 4. 2018, č. j. 27 EXE 3788/2015 - 6, kterým byl návrh žalovaného na zastavení exekuce zamítnut. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shrnul, že v daném případě je žalobkyní požadované a rozhodcem přiznané plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení žalovaného, že je namístě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu žalovaného při uzavírání smlouvy a v řízení před rozhodcem. Šlo o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění byla natolik zjevná a zásadní, že se další okolnosti případu staly podružnými (příslušná rozhodnutí vydaná v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 27 EXE 3788/2015). Dle výpisů z účtů bylo v exekuci vymoženo a žalobkyni byly uhrazeny následující částky: 11 000 Kč dne 29. 3. 2016, 5 000 Kč dne 21. 4. 2016, 3 000 Kč dne 24. 5. 2016, 4 000 Kč dne 25. 7. 2016, 2 000 Kč dne 14. 10. 2016 a 500 Kč dne 31. 12. 2018, celkem 25 500 Kč (karta klienta, tabulka úhrad na čl. 40).

9. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. Žádný z účastníků k němu neměl ani žádné výhrady, jejich námitky směřovaly výhradně proti právnímu posouzení věci.

10. Soud prvního stupně smlouvu o úvěru správně posuzoval podle ustanovení § 2395 a násl. o. z. vzhledem k tomu, že byla uzavřena po 1. 1. 2014 a s ohledem na její spotřebitelskou povahu správně aplikoval i zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

11. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Zakotvení tohoto ustanovení do právního řádu si vyžádala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8).

14. Povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet sjednaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), tak i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného spotřebitele, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), které na sebe bere, mohlo být ohroženo.

15. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného náležitým způsobem (s odbornou péčí), když v řízení nepředložila žádné podklady, na základě nichž měly být údaje poskytnuté žalovaným ověřovány. Výklad k ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byl podán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/ 2015, v němž byl přijat závěr, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Soudní praxe se ustálila na tom, že schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto musí věřitel mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak ohledně jeho příjmů, tak ohledně jeho výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele, včetně splátek jiných úvěrů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Soudy si jsou vědomy toho, že výklad dané normy by je neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a rovněž na žadatele o ně v souvislosti se zákonem zakotvenou povinností, pokud má však být smysl a účel dané úpravy zachován, měla by minimální míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti zahrnovat zjištění a ověření nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení dlužníka, ale i zjištění a ověření základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého dlužníka rozumně očekávat. Žalobkyně zjistila a měla doloženu aktuální příjmovou stránku rozpočtu žalovaného. O odborné péči však nelze hovořit v souvislosti s hodnocením výdajové stránky rozpočtu žalovaného, když základní pravidelné a nezbytné životní náklady žalovaného, zejména náklady na bydlení, nebyly přiměřeným způsobem ověřovány. Doplněné částky do karty klienta tak nevypovídají nic o jeho reálných výdajích. V důsledku toho tak žalobkyně nemohla získat objektivní obraz o finanční situaci a zdrojích žalovaného pro splácení závazku, a proto její postup nebylo možné hodnotit jako postup splňující kritéria odborné péče. Žalovanému sice ze zákona plyne povinnost v žádosti o úvěr uvést pravdivé a nezkreslené údaje pod hrozbou trestněprávní sankce, to však poskytovatele úvěru nevyvazuje z jeho povinnosti postupovat dle zákona a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost dlužníka.

16. Následkem nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, když tento následek byl včleněn do zákona o spotřebitelském úvěru zákonem č. 43/2013 Sb. O charakteru této neplatnosti jako absolutní nebylo v právních poměrech starého občanského zákoníku pochyb, neboť nikde nebylo stanoveno, že by se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, musel neplatnosti dovolávat. Nový občanský zákoník svůj přístup k absolutní neplatnosti změnil. O tom, zda je právní jednání odporující zákonu neplatné absolutně nebo relativně, rozhodují hlediska uvedená v ustanoveních § 586 o. z. (neplatnost relativní je stanovena v zájmu některého z účastníků) a § 588 o. z. (absolutní neplatnost nastupuje v případě, že právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek).

17. Zda právní jednání, při němž byla porušena daná povinnost, je platné či nikoliv, není třeba řešit, neboť samo ustanovení tuto sankci stanoví. Při hodnocení, zda se jedná o neplatnost relativní či absolutní odvolací soud vzal v úvahu, že oblast spotřebitelského úvěru je součástí tzv. spotřebitelského práva, jehož právní normy mají charakter norem kogentních, tedy norem, jejichž porušení je vnímáno jako narušení veřejného pořádku (§ 1 odst. 2 o. z.) Tomu pak odpovídá judikatura SDEU, podle níž účelu ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, nemůže být účinně dosaženo, pokud by taková ochrana měla být založena na koncepci relativní neplatnosti, tedy povinnosti spotřebitele dovolat se neplatnosti právního jednání, při kterém podnikatel porušil své zákonné povinnosti. Navíc důsledek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě porušení věřitelovy povinnosti prověřit úvěruschopnost dlužníka, vylučuje i to, že aplikace ustanovení § 586 o. z., s ohledem na okruh subjektů (nejen účastníků smlouvy), jejichž zájmy jsou shora uvedeným ustanovením chráněny, nepřichází do úvahy. Stejný závěr pak učinil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 (odst. 21.).

18. Odvolací soud tak souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že důsledkem porušení této povinnosti je absolutní neplatnost předmětné smlouvy (§ 588 o. z.) a že nároky z ní plynoucí (nárok na úrok a smluvní pokutu) nebylo možné žalobkyni přiznat. Správně pak soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení a správně dospěl k závěru, že poté, co na závazek mezi účastníky byla uhrazena částka 28 746 Kč (ať již samotným žalovaným nebo prostřednictvím exekutora), vznikl žalobkyni podle ustanovení § 2993 věta první o. z. nárok na vrácení jistiny ve výši 8 254 Kč.

19. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by nárok na vydání tohoto bezdůvodného obohacení měl byt promlčen. Správně byl soudem prvního stupně určen počátek běhu promlčecí lhůty (§ 619 a § 621 o. z.) a její délka (§ 629 a § 638 o. z.) a v tomto směru lze odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku (odstavec 29., 30., 31.), tedy že promlčecí lhůta v délce tří let začala běžet vyplacením jistiny dne 18. 2. 2015. Neztotožňuje se však se závěrem, že nedošlo ke stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 648 o. z. z důvodu, že nárok uplatněný v rozhodčím řízení (a na něj navazující exekuci) byl odlišný od nároku uplatněného v tomto řízení.

20. Odvolací soud nemá za to, že by předmětem rozhodčího řízení a na něj navazující exekuce byl nárok mající základ v odlišném skutku, než který byl popsán v žalobě. Žalobce musí v žalobě uvést skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tzn. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen uvádět. Předmětem řízení je nejen samotný žalobní nárok, který je obsahem žalobního petitu, ale také jeho skutkové odůvodnění. Je nepochybné, že předmětem rozhodčího řízení i tohoto řízení jsou nároky vyplývající z jedné a téže události, a to z uzavřené smlouvy o úvěru. Otázka platnosti či neplatnosti této smlouvy je pak otázkou právní, nikoli skutkovou, proto právní posouzení smlouvy jako neplatné neznamená změnu skutkového stavu vymezeného žalobou. Nejde tedy o odlišný skutek, nýbrž pouze o jiný než žalobkyní uvedený právní důvod požadovaného plnění (jímž soud není vázán). Typicky jde právě o případy, kdy žalobkyně požaduje plnění na zaplacení částky plynoucí ze závazku vzniklého ze smlouvy a soud nárok posoudí podle norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující plnění z neplatné smlouvy. Je přiznáváno stejné plnění ze stejného skutku, ale z jiného právního důvodu než jak byl v žalobě po právní stránce kvalifikován. Usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 827/2013 tak není na posuzovanou věc použitelné, neboť řešilo otázku stavení promlčecí doby za situace, kdy v jednotlivých řízeních byly uplatňovány nároky na náhradu ušlého zisku za různá období, tedy nepochybně nároky založené na odlišných skutečnostech, pokud náhrada byla požadována za odlišná časová období.

21. Podle ustanovení § 648 o. z. uplatnil-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje řádně v zahájeném řízení, promlčecí doba neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

22. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen„ zákon o rozhodčím řízení“) rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.

23. V daném případě nárok, který je předmětem tohoto řízení, byl již uplatněn, a to dne 17. 7. 2015 rozhodčí žalobou u příslušného rozhodce a tento mu byl přiznán rozhodčím nálezem, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2015 a vykonatelným se stal dne 3. 10. 2015. V prosince 2015 byla zahájena exekuce, která byla zastavena usnesením dovolacího soudu ze dne 20. 5. 2020 z důvodu její nepřípustnosti vzhledem k tomu, že byla nařízena na základě rozhodčího nálezu rozhodce, který k jeho vydání neměl pravomoc z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky). U soudu byl nárok uplatněn dne 11. 6. 2020.

24. Pro danou situaci soudní praxe přijala závěr, že nicotný rozhodčí nález (formálně nezrušený) netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (usnesení NS sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016) a v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí smlouvy (doložky) se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví (rozsudek NS sp. zn. 23 ICdo 19/2015 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017). Ke stavení promlčecí lhůty pak dochází i v následném exekučním řízení založeném na takovém rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (rozsudek NS sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Žaloba však musí být podána bez zbytečného odkladu (usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 854/2019).

25. Stran odvolací námitky, že ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, neboť v podání rozhodčí žaloby při vědomí neplatnosti rozhodčí doložky je třeba spatřovat zneužití práva, odvolací soud uvádí, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 996/18 korigoval závěr o stavení promlčecí lhůty po dobu trvání rozhodčího řízení a na něj navazujícího exekučního řízení tak, že použitelnost závěru o stavení promlčecí lhůty může být v konkrétní věci vyloučena s ohledem na individuální okolnosti případu. Takovou individuální okolnost pak spatřoval v tom, že věřitel podal rozhodčí žalobu na základě rozhodčí doložky bez přímého označení rozhodce po 11. 5. 2011, tedy po datu, kdy bylo k této otázce přijato sjednocující usnesení NS sp. zn. 31 Cdo 1945/2011. Uplatnění takové doložky před tímto datem však aproboval s tím, že šlo o období neustálé změny rozhodovací praxe obecných soudů při posuzování rozhodčích doložek z hlediska transparentnosti pravidel pro určení osoby rozhodce. V souzeném případě se však neplatnost rozhodčí smlouvy neodvíjela od netransparentnosti určení osoby rozhodce, ale odvíjela se od neplatnosti úvěrové smlouvy. Touto problematikou se soudní praxe sice v jednotlivých případech v minulosti zabývala, Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015 nebo v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, současně však exekuční soudní praxe byla ustálena v závěru, jenž byl vyjádřen v rozsudku NS ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/ 2008, že neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí. Konstantně se problematika vyknatelnosti rozhodčího nálezu z pohledu obsahu samotné smlouvy o úvěru začala vyvíjet od počátku roku 2018, konkrétně od 23. 1. 2018, kdy bylo vydáno usnesení sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v němž Nejvyšší soud rozhodl, že při respektování závěru, že neplatnost smlouvy hlavní (zde úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, pro posouzení platnosti rozhodčí smlouvy bude nezbytné ještě zvážit, zda obě smlouvy ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) nejsou v kolizi s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z., případně zákonnými principy ochrany spotřebitele a současně určil kritéria, k nimž má exekuční soud při zkoumání platnosti obou smluv přihlížet. Pokud byl tedy nárok žalobkyně uplatněn v rozhodčím řízení před tímto datem, neshledal odvolací soud v daném případě okolnosti takového rázu, které by ho vedly k vyloučení shora popsaného závěru, že podání rozhodčí žaloby má navzdory neplatnosti rozhodčí doložky, od níž se měla odvíjet pravomoc rozhodce, účinky stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 648 o. z. a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

26. Jelikož nebylo sporu o tom, že žaloba byla podána bez zbytečného odkladu poté, co byla zastavena exekuce z důvodu, že rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce pro neplatnost rozhodčí smlouvy, nelze než uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta ke dni podání žaloby (11. 6. 2020) neuplynula, neboť počala běžet dne 18. 2. 2015 a její běh byl po dobu rozhodčího řízení (17. 7. 2015 do 29. 9. 2015) a po dobu exekučního řízení (prosinec 2015 do 8. 6. 2020 - doručení usnesení o zastavení exekuce) přerušen. Pro nadbytečnost se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda uplatnění námitky promlčení je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

27. Jelikož měl odvolací soud za to, že k promlčení žalované pohledávky nedošlo, v souladu s ustanovením § 2993 věty první o. z. uložil žalovanému vrátit žalobkyni dlužnou jistinu ve výši 8 254 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši stanovené v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po dni splatnosti, která byla vázána na výzvu ke splnění dluhu ze dne 29. 6. 2015. Výzva byla žalovanému doručena v souladu s ustanovením § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání (29. 6. 2015), tj. 2. 7. 2015 a pokud nebylo následujícího dne bezodkladně plněno ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dostal se žalovaný dne 4. 7. 2015 do prodlení se zaplacením této částky.

28. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Ve zbývajícím napadeném rozsahu byl zamítavý výrok I. jako věcně správný potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř.

29. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř. za situace, kdy míra úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci byla přibližně obdobná 30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř. z téhož důvodu jako shora.

Poučení