22Co 253/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizována tři slova] sídlem [adresa] o zaplacení částky 10 238,25 EUR s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. října 2023, č. j. 6 EVC 1/2023 - 78 takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 737 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost ve věci (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 329 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného (výrok III.).

2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, když shledal prorogační doložku, kterou byla sjednána mezinárodní příslušnost soudu státu žalobkyně, neplatnou z důvodu nepřípustnosti tohoto ujednání v spotřebitelské smlouvě. Poukázala na to, že prorogační doložka upravená v § 89a o. s. ř. se vztahuje výlučně pouze na vztah dvou podnikatelů, v rámci evropských právních předpisů je ale možno doložku uplatnit šířeji, a to i vůči spotřebiteli. Účelem ochrany spotřebitelů při prorogaci je podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis) zamezit vyloučení nebo omezení práva spotřebitele podat žalobu nebo jiný právní prostředek nápravy ve prospěch rozhodčího soudu, omezit důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici nebo mu uložit důkazní břemeno, které má druhá strana sporu. Nařízení Brusel I bis umožňuje sjednat prorogační doložku v článku 25, v článku 17 upravujícího mezinárodní příslušnost při spotřebitelských smlouvách výslovně vylučuje z aplikace pravidel ochranu spotřebitele v přepravních smlouvách. Nařízení Brusel I bis vnímá spotřebitele oproti vnitrostátní právní úpravě více restriktivně, zkoumá se především povaha a účel smlouvy, nikoliv pouze formální postavení smluvního partnera. Stejná osoba může být za určitých okolností považována za spotřebitele a za jiných za podnikatele. Poukázala na judikaturu Evropského soudního dvora, že osobami, na které se vztahuje ochrana, jsou soukromí koneční spotřebitelé, kteří nevykonávají profesní nebo podnikatelskou činnost. Ochrana by tak měla být poskytnuta pouze v případě, kdy tato osoba vystupuje v pozici výrazně slabší strany. Je proto nutné v každém jednotlivém případě zkoumat postavení jednající osoby. Žalovaný přitom sám v odporu uváděl, že smlouva byla uzavřena z důvodu výkonu jeho služebních povinností souvisejících s jeho diplomatickou funkcí a v rámci plnění příkazu o jeho přeložení. Žalovaný tak vystupoval ve sporu jako profesionál, nikoliv jako spotřebitel, ochrana se na něj nevztahuje. Poskytnout mu ochranu jako spotřebiteli by bylo možné pouze v případě, kdy by byla takováto činnost v kontextu smluvního vztahu pouze okrajová. Prorogační dohodu je tak nutno vykládat extenzivně ve světle evropského práva, může se jí dovolávat žalobce i žalovaný a je potřeba respektovat projevenou vůli stran. Odmítla, že by žalovaný nebyl informován o tom, že přepravu zajišťuje žalobkyně, neboť prorogační doložka byla součástí obchodních podmínek žalobkyně. Žalobkyně žalovaného výslovně upozornila, že k přepravě dojde žalobkyní a i faktura za poskytnutou přepravu byla vystavena na ní jako přepravce, což mělo dopad na daň z přidané hodnoty ve výši 0 Kč. Právě z tohoto důvodu akceptoval žalovaný českého dopravce. Soud prvního stupně porušil zásadu nestrannosti, když zkoumal platnost prorogační doložky z úřední povinnosti a chránil žalovaného nad rámec jeho obrany, neboť žalovaný ochranou spotřebitele v řízení neargumentoval. V rámci zjednodušení věci tak rozhodl v jeho prospěch, aby se věcí nemusel meritorně zabývat. Žalobkyně je přesvědčená, že žalovaný se dopustil zneužití práva tvrzením, že jednal jako diplomatický zástupce, ačkoliv se na jeho chování nevztahovala diplomatická ochrana. Žalovaný tímto způsobem postupoval již dříve vůči společnosti [právnická osoba], která figurovala jako subdodavatel přepravy a požadoval po ní služby, za které nezaplatil. Žalovaný tak postupuje vždy na konci svého diplomatického mandátu a v případě sporu se dovolává své diplomatické imunity. Takovému chování ale nemůže být poskytnuta právní ochrana. Navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví, případně usnesení soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že žalobkyně nikdy nebyla smluvním partnerem žalovaného, tím byla [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], která je řeckou společností a je registrovaná u aténské obchodní komory pod registračním číslem C.E.M.I. [číslo]. Při sjednávání přepravy komunikovala tato společnost s žalovaným elektronicky ze své e-mailové schránky, prostřednictvím pana [jméno] [příjmení] v řečtině, žalovaný nebyl informován, že by přepravu měla provádět jiná společnost, o jejíž existenci nevěděl. Standartní podmínky přepravní služby zveřejněné na internetových stránkách [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] určily jako rozhodné právo řecké právo a mezinárodní příslušnost řeckých soudů. Až do realizace přepravy žalovanému nikdo nesdělil, že by přepravu měla zajišťovat žalobkyně. Dohoda o přepravě byla uzavřena žalovaným v době výkonu jeho funkce [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [země], týkala se přepravy věcí z [anonymizováno] do [anonymizováno], byla uzavřena dne 28. 11. 2022 se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a balení a vyzvednutí věcí z rezidence velvyslanectví bylo dokončeno 9. 12. 2022 Smlouva byla uzavřena v přímé souvislosti s ukončením [anonymizována dvě slova] [role v řízení] na [země], na základě rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [stát. instituce]. Přepravované věci byly použity na vybavení a zařízení rezidence [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno], která je podle článku 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích ze dne 18. 4. 1961, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 157/1964 Sb. (dále jen Vídeňská úmluva o diplomatických stycích), součástí oficiálních prostor. I tyto věci sloužily úředním účelům. Řecký zákon č. 4781/2021 stanoví, že ubytování vedoucích misí a náklady na dopravu věcí zajišťuje a hradí řecký stát. Převoz těchto věcí je osvobozen od DPH i dovozního cla v souladu s postupy a podmínkami stanovenými v hostitelské zemi. Toto je výslovně uvedeno i v předmětné smlouvě v poznámce„ diplomatický status“. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [země] zaslalo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [země] [anonymizováno] [země] výslovná sdělení, v nichž informovalo, že dohoda o převozu zavazadel byla uzavřena v souvislosti se služebními povinnostmi žalovaného, a proto se článek 39 Vídeňské úmluvy o zachování diplomatické imunity použije i po jeho odjezdu ze Slovenska. Poukázal na články 30 - 32, 39, 42 a 36 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, z nichž dovozuje, že nikdy nedošlo k dohodě o mezinárodní příslušnosti českých soudů a k sjednání rozhodného českého práva. Naopak v obchodních podmínkách zveřejněných na internetových stránkách [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] je v bodě 14. výslovně stanoveno, že k řešení sporů ze smlouvy jsou příslušné řecké soudy v [anonymizováno] a že se použije řecké právo. České soudy tak nemohou být mezinárodně příslušné k řešení věci, takové ujednání by navíc bylo nekalou obchodní praktikou vůči žalovanému jako spotřebiteli. Protože smlouva o přepravě byla uzavřena v souvislosti s výkonem povinnosti diplomatického zástupce pro služební účely, jsou v souladu s článkem 42 Vídeňské úmluvy a článkem 4 a 7 nařízení Brusel I bis a článkem 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. 12. 2006 č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen nařízení o evropském platebním rozkazu) příslušné řecké soudy. Na základě ustanovení článku 34 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích je osvobození od daně z přidané hodnoty platné pouze v přijímajícím státě, kde je diplomatický zástupce akreditován a požívá výsad a imunity, tedy na Slovensku Osvobození od daně z přidané hodnoty v jiných členských státech EU je možné pouze prostřednictvím certifikátu o osvobození od daně z přidané hodnoty nebo spotřební dani, jenž musí být opatřen razítkem a podepsán ministerstvem zahraničních věcí přijímacího státu. Žalobkyně tento postup přes jeho vysvětlení žalovaným nedodržela, nevrátila daň z přidané hodnoty ani do Řecka ani do České republiky, ale nepravdivě argumentovala tím, že žalovaný je osvobozen v České republice od daně z přidané hodnoty v souladu s českým právem, což má být současně důkazem toho, že měl se žalobkyní uzavřenou smlouvu o přepravě. Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný tímto způsobem postupuje vždy na konci svého diplomatického mandátu, jedná se o nepravdivé obvinění, které je vůči žalovanému urážlivé a znevažuje [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Žalovaný se nikdy nedopustil žádného nezákonného jednání, nechoval se tak, jak ho obviňuje žalobkyně, což dokazuje i písemné prohlášení generální ředitelky řecké stěhovací [právnická osoba], která v průběhu diplomatické kariéry žalovaného zajišťovala stěhování jeho věcí. Pokud jde o slovenskou společnost [právnická osoba], která se podílela jako subdodavatel na stěhování věcí žalovaného z [anonymizováno] do [anonymizováno] a zpátky a zadržuje část věcí žalovaného, tak s ní nikdy neměl uzavřenou žádnou dohodu o spolupráci. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání evropského platebního rozkazu se žalobkyně domáhá zaplacení částky 10 238,25 EUR s příslušenstvím jako doplatku ceny za přepravu zboží z [anonymizováno] do [anonymizováno], zvýšených nákladů za přepravu zboží a doplatku za skladování zboží, které nebylo žalovanému vydáno z důvodu nezaplacení přepravy, vše na základě nabídky [číslo]. Mezinárodní příslušnost českých soudů byla sjednána v obchodních podmínkách žalobkyně, které byly součástí smlouvy. Ve věci byl vydán dne 25. 4. 2023 evropský platební rozkaz, který byl žalovanému doručen na adresu v [anonymizována dvě slova]. Žalovaný podal proti evropskému platebnímu rozkazu včasný odpor a namítl mezinárodní a místní nepříslušnost soudu prvního stupně. Poukázal na to, že požívá diplomatickou imunitu a je vyňat z pravomoci českých soudů podle článků 31 a 39 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, což ale neznamená jeho vynětí i z jurisdikce vysílajícího (řeckého) státu. Imunita však trvá, pokud jde o činy, které tato osoba podnikla při výkonu své funkce jako člen mise. Žalovaný uzavřel smlouvu o převozu vybavení své domácnosti z [anonymizováno] do [anonymizováno] s řeckou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] dne 28. 11. 2022, a to z důvodu rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí Řecka v souvislosti s ukončením jeho mise velvyslance Řecké republiky na Slovensku. K realizaci stěhování došlo 9. 12. 2022, přičemž žalovaný vykonával funkci velvyslance do 10. 12. 2022 Smlouva tak nebyla uzavřena v souvislosti se soukromými aktivitami ale v přímé souvislosti s výkonem jeho diplomatické funkce a v rámci plnění příkazu o jeho návratu do [anonymizována dvě slova]. Převážené věci sloužily jako vybavení nezařízené rezidence žalovaného, která je taktéž podle článku 1 Vídeňské úmluvy součástí oficiálních prostor pro výkon jeho povinností. Náklady na přepravu hradilo Řecko na základě článku 431 a článku 433 statutu Ministerstva zahraničních věcí a zákona č. 4781/2021 a tyto jsou z důvodu jeho diplomatického statusu osvobozeny od daně z přidané hodnoty i dovozního cla. Pravomoc věc rozhodnout tak mají pouze řecké soudy jako orgány vysílajícího státu. Poukázal na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci Arrest Warrant z dubna 2000, podle kterého existují pouze čtyři případy, kdy cizí státy mohou projednat úkon takovéto osoby, ty ale v dané věci nenastaly. Pohledávka, pro kterou byl vydán evropský platební rozkaz, se týká smlouvy uzavřené při výkonu povinností žalovaného jako diplomatického zástupce pro služební účely, nikoliv pro zaměstnání nebo obchodní činnost, příslušné jsou tak (i podle článku 6 nařízení o evropském platebním rozkazu) soudy Řecké republiky, kde má žalovaný bydliště a kde došlo také k naplnění smlouvy. Veškeré smluvní dokumenty, které žalovaný v souvislosti s přepravou uzavřel, byly ujednány s řeckou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], nikoliv s žalobkyní, i podle jejich obchodních podmínek jsou příslušné řecké soudy. Žalobkyně nemá aktivní legitimaci k podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, ani nebyla smluvním partnerem žalovaného. I podle nařízení Brusel I bis měl být nárok uplatněn ve státě místa bydliště žalovaného, případně u soudu, kde bylo nebo mělo být plněno. Na žádné jiné příslušnosti se žalovaný s žalobkyní nikdy nedohodl. Dále vznášel věcné námitky proti nároku žalobkyně.

6. Žalobkyně k námitce mezinárodní nepříslušnosti vznesené žalovaným uvedla, že články 31 a 39 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích se na daný skutkový stav nevztahují. Pro vynětí z jurisdikce českých soudů je zapotřebí splnit podmínky stanovené Vídeňskou úmluvou, a to že musí být určité osobě udělen přijímacím státem tzv. agrément. Poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2003, sp. zn. 11 Tcu 95/2003, podle kterého ze skutečnosti, že je obviněný držitelem diplomatického pasu, který mu byl vydán příslušným orgánem cizího státu, nelze dovodit splnění podmínek stanovených Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích pro požívání diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva na území České republiky. Podle usnesení sp. zn. 11 Tcu 25/2007 pak diplomatická imunita podle Vídeňské úmluvy trvá pouze po dobu trvání výkonu funkce a pro území přijímacího státu. V daném případě je tak žalovaný vyňat z jurisdikce slovenských soudů, v České republice však nepožívá žádné diplomatické výsady nebo imunity, navíc mise žalovaného skončila k 10. 12. 2022. Objednávka přepravy byla provedena 28. 11. 2022 s datem vyzvednutí věcí po skončení jeho funkce, kdy již žalovaný nebyl subjektem diplomatické ochrany. Žalovaný tak musel vědět, že platba za přepravu bude probíhat jako jeho soukromá aktivita. Tomu odpovídala také faktura vystavená dne 30. 12. 2022 a splatná dne 2. 1. 2023, tedy v době, kdy již žalovaný diplomatickou ochranu nepožíval. Pokud by žalovaný vystupoval jako osoba požívající diplomatické ochrany, přepravu by zajišťovalo příslušné ministerstvo zahraničních věcí. Žalovaný byl smluvní stranou přepravní smlouvy, nejednal jako zástupce státu a závazek byl uzavřen podle českého práva. Pokud by byla převzata argumentace žalovaného, tak by jakýkoliv soukromoprávní závazek, i běžný nákup spotřebního charakteru, do kterého by vstoupila osoba požívající výsad a imunit, měl charakter nevymahatelné naturální obligace. Takový výklad by však byl proti smyslu a účelu Vídeňské úmluvy. Žalobkyně zaslala žalovanému nabídku svých služeb, objednávce bylo přiděleno dne 28. 11. 2022 referenční [číslo] které poté žalovaný sám v komunikaci se žalobkyní používal. Součástí nabídky byl odkaz na obchodní podmínky, kde byla také provedena volba práva a sjednána příslušnost pražských soudů. Žalovaný zcela ignoruje článek 25 nařízení Brusel I bis o prorogaci. Mezi smluvními stranami byla jednoznačně provedena volba práva i soudů, obchodní podmínky byly součástí nabídky žalobkyně, byly nedílnou součástí smlouvy a žalovaný měl čas se s nimi seznámit. Z komunikace účastníků bylo zřejmé, že žalovaný uzavírá smlouvu s českou [právnická osoba], s.r.o. Žalobkyně upozorňovala žalobce, že faktura bude vystavena z centrály v České republice a ve vztahu k dani z přidané hodnoty platí český zákon o dani z přidané hodnoty. I samotná faktura měla hlavičku české [právnická osoba], s.r.o., která byla generálním dodavatelem přepravy a kterou provedla prostřednictvím společnosti [právnická osoba] Žalobce pohledávku žalobkyně rozporuje až nyní ve fázi soudního vymáhání, neboť k zaplacení zálohy 7 005 EUR došlo ze strany žalovaného bez jakýchkoliv rozporů již 1. 12. 2023 na účet žalobkyně. Zaplacením žalovaný uznal závazek vůči žalobkyni. I návrh žalovaného na vydání věcí, které mu byly zadrženy z titulu neuhrazeného doplatku přepravy (který je předmětem tohoto řízení), byl řeckým soudem zamítnut jako neopodstatněný. Žalovaný již v minulosti nezaplatil přepravci za sjednané služby.

7. V rekapitulaci objednávky z 29. 11. 2022, zaslané z emailové adresy [email] na adresu [email], je uvedena identifikace žalovaného, cena přepravy, preferované datum přepravy 5. 12. 2022, u detailu společnosti je uvedeno [právnická osoba] a je uvedena částka 7 000 EUR jako záloha. Z písemné nabídky [číslo] na hlavičkovém papíře [anonymizována tři slova] je zřejmé, že přeprava věcí se měla týkat žalovaného z [anonymizována dvě slova] na [země] na adrese [adresa]. Na smlouvě je uvedena poznámka diplomatický status. Nabídka byla zaslána emailem 28. 11. 2022, pro akceptaci bylo nutné kliknout na link.

8. Podle článku 14 všeobecných obchodních podmínek [anonymizována tři slova] mají aténské soudy výlučnou příslušnost k řešení sporu podle této dohody.

9. Podle článku obchodních podmínek [anonymizována tři slova] (označených referenčním [číslo]), jsou k rozhodování sporů výlučně příslušné soudy v [obec].

10. Z dopisu [anonymizována čtyři slova] bylo zjištěno, že žalovaný vykonával [anonymizováno 5 slov] [země] [anonymizováno] [datum].

11. Dne 30. 12. 2022 byla žalobkyní vystavena žalovanému faktura za přepravu. Žalovaný zaplatil zálohu 7 000 EUR.

12. Soud prvního stupně poté posoudil svou mezinárodní příslušnost podle článků 4, 7, 25 a 26 nařízení Brusel I bis a uzavřel spotřebitelský charakter smlouvy. Prorogační dohodu obsaženou v spotřebitelské smlouvě ve prospěch příslušnosti soudu, který je v obvodu dodavatele, posoudil jako ujednání v neprospěch spotřebitele, které je neplatné, přičemž zakotvením prorogační doložky v obchodních podmínkách nemohlo dojít k platné dohodě účastníků o mezinárodní příslušnosti českých soudů. Žalovaný má bydliště v Řecké republice a ani podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (podle místa plnění) nelze dovodit příslušnost českých soudů, když služby nebyly poskytnuty v České republice. Mezinárodní příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný s příslušností českých soudů nesouhlasil. Podle článku 28 nařízení Brusel I bis prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a podle § 104 o. s. ř. řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud prvního stupně podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení a je povinna hradit žalovanému náklady ve výši 23 329 Kč, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem v řízení, který učinil dva úkony právní služby, převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci, vypočtené z tarifní hodnoty 252 578 Kč (přepočet podle kurzu eura) sestávající z částky 9 340 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby, dva režijní paušály a náhrady za 21 % DPH, které je zástupce žalovaného plátcem.

13. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, jsou z pravomoci českých soudů vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Podle odst. 2 vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. Podle odst. 3 pravomoci českých soudů nejsou podrobeny osoby, mezinárodní organizace a instituce, které podle mezinárodních smluv, obecného mezinárodního práva nebo českých právních předpisů požívají v České republice imunity, a to v rozsahu, který je v nich uveden. Podle odst. 4 ustanovení odstavců 1 a 3 platí i pro doručování písemností, předvolávání svědků, výkon rozhodnutí nebo jiné procesní úkony.

14. Podle článku 31 bodu 1. Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích je diplomatický zástupce vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu. Je rovněž vyňat z jeho jurisdikce civilní a správní, s výjimkou případů, že jde: a) o žalobu věcnou týkající se soukromé nemovitosti na území přijímajícího státu, ledaže ji vlastní v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise; b) o žalobu týkající se dědictví, v němž je diplomatický zástupce vykonavatelem poslední vůle, správcem dědictví, dědicem nebo odkazovníkem jako soukromá osoba a nikoliv jako zmocněnec vysílajícího státu; c) o žalobu týkající se jakéhokoliv svobodného povolání nebo obchodní činnosti, jež diplomatický zástupce vykonává v přijímajícím státě vedle svých úředních funkcí.

15. Podle článku 6 odst. 1 nařízení o evropském platebním rozkazu pro účely použití tohoto nařízení se příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením (ES) č. 44/2001. Podle odst. 2 vyplývá-li však nárok ze smlouvy uzavřené osobou, spotřebitelem, za účelem, který nelze považovat za výkon její podnikatelské nebo profesní činnosti, a pokud je žalovaným tento spotřebitel, jsou příslušné pouze soudy v členském státě, v němž má žalovaný bydliště ve smyslu článku 59 nařízení (ES) č. 44/2001.

16. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

17. Podle článku 17 odst. 3 nařízení Brusel I bis se tento oddíl (příslušnost u spotřebitelských smluv) nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.

18. Podle článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Podle odst. 4 dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost.

19. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

20. Podle článku 2 směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, se pro její účely rozumí a) nepřiměřenými podmínkami smluvní podmínky vymezené v článku 3; b) spotřebitelem fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání; c) prodávajícím nebo poskytovatelem fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povoláním.

21. Podle článku 3 směrnice Rady 93/13 EHS bodu 1. smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle bodu 2. podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Podle bodu 3. skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu.

22. Odvolací soud předně uvádí, že žalovaný není vyňat z jurisdikce soudů České republiky a imunita, kterou požíval na Slovensku podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z důvodu výkonu jeho diplomatické funkce (velvyslance) se na něj ve vztahu k českým soudům v dané věci nevztahuje.

23. Uplatnění imunity v soudním řízení může mít (v obecné rovině) za následek, že věc nebude soudem projednána a rozhodnuta, ale je nutno řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavit. Je tomu tak v případě, kdy soud, který věc projednává, dospěje k závěru, že imunita, které se stát (jiná osoba jí požívající) dovolává, na danou věc dopadá, nejsou dány žádné výjimky z imunity a oprávněný stát se imunity u sebe nebo svých diplomatických zástupců (jiných osob požívajících imunity) nezřekne.

24. Podle § 7 zákona o mezinárodním právu soukromém, účinného od 1. 1. 2014, jsou (obecně) cizí státy vyňaty z jurisdikce českých soudů pouze ve vztahu k činnostem a majetku souvisejícím s výkonem veřejné moci (tzv. acta iure imperii), Oproti předchozí úpravě účinné do 31. 12. 2013 je imunita užší a chápána ryze jako tzv. funkční imunita. Jinými slovy to znamená, že pokud může ve státě soudu soukromá osoba učinit úkon stejného charakteru, jde o úkon iure gestionis, který vynětí z pravomoci státu soudu nepodléhá. K funkčnímu pojetí imunity se přiklonila i judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007), podle které se stát nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech, tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li cizí stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a v těchto věcech je dána pravomoc českých soudů. Platí tedy, že pouze tam, kde cizí stát vystupuje jako suverénní nositel veřejné moci, je z pravomoci českých soudů vyňat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2012, v literatuře srov. Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014).

25. Vyňaty z jurisdikce soudů České republiky jsou rovněž osoby, mezinárodní organizace a instituce, které podle mezinárodních smluv, obecného mezinárodního práva nebo českých právních předpisů požívají v České republice imunity, a to v rozsahu, který je v nich uveden. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích řeší v článku 31 vynětí diplomatických zástupců z jurisdikce přijímajícího státu (tedy státu, kam byli diplomatičtí zástupci vysláni, v dané věci tedy z jurisdikce Slovenské republiky), a to také ve prospěch funkční imunity vyjádřené v preambuli úmluvy (podle které účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí představujících státy). Vynětí z jurisdikce přijímajícího státu představuje překážku, aby osoba požívající této imunity byla předmětem formálních zásahů ze strany přijímajícího státu, a sice aby s ní vedly orgány přijímajícího státu příslušná řízení a ukládaly jí povinnosti a ohledně služebních úkonů trvá i po skončení funkce a opuštění území přijímajícího státu. Vůči třetím státům (v dané věci i České republice) se pak podle článku 40 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích uplatní věcný rozsah imunity, zahrnuje pouze průjezd oprávněné osoby třetím státem, ať již za účelem prvotního nástupu oprávněné osoby na místo k výkonu funkce v přijímajícím státě, pozdějšího návratu oprávněné osoby do přijímajícího státu, případně návratu do vysílajícího státu (po dobu výkonu funkce v přijímajícím státu nebo po skončení výkonu funkce). Jediné omezení představuje situace, kdy se pro vstup na území třetího státu vyžaduje udělení víza a takové vízum oprávněné osobě třetí stát neudělí (srov. Andrášek, M. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023). V dané věci je z uzavřené přepravní smlouvy, kterou mělo dojít k přestěhování vybavení domácnosti žalovaného umístěné na Slovensku do Řecka v souvislosti s ukončením jeho diplomatické mise na Slovensku, zřejmé, že žalovaný podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích požíval imunity pouze ve vztahu k přijímajícímu státu - Slovenské republice, podmínky jejího rozšíření na třetí stát (Českou republiku) podle úmluvy nebyly splněny. Skutečnost, že na smlouvě byla uvedena poznámka o diplomatickém statusu žalovaného (pro účely daně z přidané hodnoty) na uvedeném nic nemění.

26. Soud prvního stupně správně uzavřel, že na danou věc se nevztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR), publikovaná v Sbírce zákonů pod č. 11/1975 Sb., z důvodu výluky upravené čl. 1 odst. 4, neboť se jednalo o stěhování svršků (osobních věcí žalovaného po skončení jeho působení na Slovensku).

27. Článek 17-19 nařízení Brusel I bis upravující mezinárodní příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv se v případě přepravních smluv nepoužije (viz článek 17 odst. 3 nařízení Brusel I bis). Vymezení spotřebitelských smluv v uvedených článcích je však stanoveno pouze pro účely určení mezinárodní příslušnosti podle tohoto nařízení, neznamená to, že spotřebitel je jinak zbaven (obecné) ochrany, kterou mu právní řád Evropské unie jako slabší smluvní straně poskytuje. Pojem spotřebitele obdobně jako jiné pojmy použité v evropských právních předpisech vykládá judikatura Evropského soudního dvora autonomně, aby byl zajištěn jednotný výklad a užití ve všech smluvních státech. Přitom je třeba v první řadě přihlížet k systematice a k cílům těchto evropských předpisů. Spotřebitel je v evropském právu definován jako osoba, která jedná za účelem, který nemůže být přičítán jeho profesionální nebo živnostenské činnosti (viz. směrnice Rady 93/13 EHS). Jako spotřebitel požívá ochrany ten, kdo jako soukromá osoba jedná především k vlastnímu uspokojení, resp. uspokojení svých rodinných a osobních potřeb (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. 3. 1991 ve věci Patrice di Pinto C -361/89). Účel, který se pouze okrajově váže k profesi, nemění postavení určité osoby jako spotřebitele, hlavním kritériem je úmysl dosahovat zisku. Otázku, zda osoba má vlastnosti spotřebitele (přičemž tento pojem je nutno vykládat restriktivně), je třeba zodpovědět podle postavení této osoby v rámci konkrétní smlouvy v souvislosti s jejím charakterem a cílem a nikoliv podle subjektivního postoje této osoby. V projednávané věci je zřejmé, že účelem uzavření přepravní smlouvy bylo přestěhování osobních věcí a vybavení domácnosti žalovaného (jeho osobních věcí) ze Slovenské republiky do Řecké republiky v souvislosti s ukončením jeho diplomatické mise, tedy nikoliv za účelem dosažení zisku, je proto na něj nutno pohlížet jako na spotřebitele.

28. Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13 EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25.). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že cíle sledované článkem 6 směrnice nelze dosáhnout, pokud by spotřebitelé měli mít povinnost sami namítat zneužívající charakter smluvního ustanovení, a že účinnou ochranu spotřebitele lze zajistit pouze v případě, že je vnitrostátnímu soudu přiznána možnost posoudit takovouto klauzuli i bez návrhu (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. června 2009 ve věci C -243/08, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posouzení své příslušnosti posoudil přiměřenost smluvních ujednání spotřebitelské smlouvy z úřední povinnosti.

29. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o prorogaci z důvodu ujednání v neprospěch žalovaného spotřebitele. Soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na přiléhavou judikaturu Evropského soudního dvora i Nejvyššího soudu vztahující se k nepřiměřeným ujednáním v spotřebitelských smlouvách, které nemají individuální povahu a vylučují příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu státu, v jehož obvodu je bydliště /sídla dodavatele. (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2000 ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25; rozsudek ze dne 4. 6. 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Györfi, C -243/08 nebo ve vztahu k vnitrostátní úpravě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2013 Cpjn 200/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013 civ.). Taková ujednání zakládají nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele a kvůli své zneužívající povaze nejsou pro spotřebitele závazná a nepřihlíží se k nim. Právo na účinnou ochranu spotřebitele zahrnuje i možnost spotřebitele vzdát se uplatňování svých práv. Je povinností vnitrostátního soudu zohlednit vůli spotřebitele tehdy, kdy si je sice vědom toho, že zneužívající ujednání není závazné, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jeho použití, čímž vyslovuje s dotčeným ujednáním svobodný a vědomý souhlas (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C -381/14 a C -385/14, bod 25, rozsudek ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C -472/11, bod 35, oba dostupné na www.curia.europa.eu/juris). V dané věci je zřejmé, že prorogační doložka vylučující mezinárodní příslušnost soudů žalovaného spotřebitele by byla i v případě, že by žalovaný projevil vůli uzavřít přepravní smlouvu s žalobkyní a nikoliv se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (což v dané věci nemohlo být z předložených protichůdných důkazů jednoznačně uzavřeno, avšak bylo vzhledem k přijatému závěru nadbytečné se tím zabývat) zneužívajícím ujednáním, ke kterému soud nemůže přihlížet. Z chování žalovaného bylo zřejmé, že se svých práv v řízení nehodlal vzdát, žalobkyní tvrzenou prorogaci neakceptoval, soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud k takovému ujednání nepřihlížel.

30. Správný je pak závěr soudu prvního stupně, že příslušnost českých soudů nebyla založena ani podle článku 7 nařízení Brusel I bis, neboť místo plnění závazku charakteristického pro přepravní smlouvu se v České republice nenacházelo (stěhování a přeprava věcí neprobíhala přes území České republiky) a vzhledem k namítání mezinárodní nepříslušnosti žalovaným ani tzv. tacitní prorogací podle článku 26 nařízení Busel I bis.

31. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud podle článku 28 nařízení Brusel I bis vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, neboť žalovaný nebyl žalován v souladu s článkem 6 nařízení o evropském platebním rozkazu a článkem 4 nařízení Brusel I bis a podle § 104 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení zastavil.

32. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroků o náhradě nákladů řízení, neboť žalobkyně podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. procesně zavinila zastavení řízení a je tak povinna hradit náklady řízení žalovaného. Výši nákladů řízení (právního zastoupení) žalovaného soud prvního stupně správně určil z důvodu nároku požadovaného v cizí měně (EUR) podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. 23 Cdo 2702/2012, 23 Cdo 3439/2014, 29 Cdo 2837/2012, 28 Cdo 1165/2015 a dále např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 241/2015), přepočtem kurzu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni započetí každého úkonu právní pomoci učiněného zástupcem žalovaného v řízení.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného představují náklady právního zastoupení advokátem, konkrétně odměna vypočtená z tarifní hodnoty 249 705 Kč (podle kurzu eura 24,390 Kč/euro, vyhlášeného Českou národní banky k datu vyhotovení vyjádření k odvolání 4. 12. 2023), za jeden úkon právní služby po 9 400 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření k odvolání, jedna paušální náhrada hotových výdajů po výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 2 037 Kč odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 11 737 Kč.

34. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, místo plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení