22Co 348/2015

Rubrum

Promlčení povinnosti žalobce vrátit žalovaným a ostatním kupujícím kupní cenu nemovitosti, je vzájemně podmíněna povinností vyklidit předmětné nemovitosti a tyto vyklizené předat žalobci. Právo žalobce na vyklizení nemovitostí nemůže podléhat promlčení, neboť jde o oprávnění vlastníka přímo vycházející z vlastnického práva žalobce, které se obnovilo jeho odstoupením od kupní smlouvy. Proto soud nemůže ve smyslu § 107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout k námitce promlčení žalobce vůči pohledávkám žalovaných na vrácení kupní ceny. Pro vzájemně podmíněné vydání užitků z předmětů bezdůvodného obohacení to však neplatí, zde se promlčení mohou dovolat jak žalobce, tak žalovaní, a tyto pohledávky se promlčují ve lhůtách uvedených v § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. (pro pohledávky, u nichž promlčecí doba začala běžet před 1.1.2014, viz § 3036 o.z.), resp. podle § 629 odst. 1 a § 638 o.z. (pro pohledávky, u nichž běží promlčecí doba od 1.1.2014).

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a Mgr. Pavla Hradeckého ve věci žalobce JV, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného zmocněncem JUDr. Vavrincem Kopincem, bytem xxx, proti žalovaným 1) ZD, nar. xxx, a 2) AD, nar. xxx, oba bytem xxx, o zaplacení 343.800,- Kč a „částku odpovídající bezdůvodnému obohacení“, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6.5.2015, č.j. 7C 64/2013-169, takto:

Odůvodnění

Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Poučení

Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 343.800,- Kč „a částky odpovídající bezdůvodnému obohacení určené znalcem za dobu od 25.2.2013 do dne rozhodnutí soudu, spolu se zákonným úrokem z dluhu od 1.2.2010 do zaplacení“ (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se svou žalobou datovanou 15.1.2013 a podanou k soudu dne 25.2.2013 domáhal původně zaplacení částky 1.156.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.2.2010 do zaplacení. K odůvodněníuvedl, že dne 6.1.2005 uzavřel mj. i se žalovanými kupní smlouvu na dům čp. 25 s pozemky parcelní číslo st. 114 a číslo 209, 2010, 4041/1, 4042/1, 4042/3 a pozemky ve zjednodušené evidenci č. 4760/3 a 4760/4 v k.ú. D S. Žalovaní se do domu ke dni uzavření kupní smlouvy nastěhovali. Od té doby žalovaní nemovitosti užívají, aniž by za to žalobci něco platili. Žalovaní nedoplatili žalobci kupní cenu, resp. mu na kupní cenu nezaplatili ničeho, proto žalobce od kupní smlouvy odstoupil. Žalovaní tak užívají nemovitost bez právního důvodu a jsou proto povinni zaplatit žalobci náhradu ve formě nájemného ve výši 32.125,- Kč měsíčně, což je v místě a čase obvyklé nájemné. Žalobce žalobou požadoval zaplacení této náhrady „za poslední tři roky.“ Žalovaný 1) namítal, že v předchozím soudním řízení mezi účastníky bylo v roce 2011 rozhodnuto tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětné nemovitosti oproti zaplacení částky 700.000,- Kč, což je část kupní ceny, kterou žalovaní žalobci zaplatili, takže nemovitosti neužívají bez právního důvodu, neboť žalobce jim tuto částku dosud ani z části nezaplatil. Dále namítal, že i kdyby jim bezdůvodné obohacení vznikalo, pak žalobcem požadovaná částka je mnohem vyšší, než obvyklá cena užívání předmětných nemovitostí. Také namítal, že žalovaní nemovitosti zhodnotili svými (blíže nespecifikovanými) investicemi, s nimiž žalobce souhlasil, a jejich hodnota by se měla započíst na povinnost žalovaných platit žalobci za užívání nemovitostí. K prvnímu jednání ve věci byli účastníci, resp. jejich zástupci předvoláni pomocí tehdejších vzorů č. 14, které obsahovaly poučení o koncentraci řízení skončením prvního jednání ve věci. Usnesením okresního soudu ze dne 3.10.2013 byl žalovaný 1) vyzván k označení důkazů ke svým tvrzením ohledně investic do nemovitostí, s poučením, že neoznačení důkazů může mít za následek neúspěch ve věci. Na to tehdejší zástupkyně žalovaného 1) reagovala přípisem ze dne 18.10.2013, že důkazy žalovaný 1) předloží nejpozději u prvního jednání ve věci. Žalovaná 2) se k žalobě písemně nevyjádřila, u prvního jednání dne 13.11.2013 pouze uvedla, že s žalobou nesouhlasí, navrhuje její zamítnutí, nesouhlasí s výší nájemného. Žalovaný 1) ani jeho zástupkyně se jednání nezúčastnili, podáním ze dne 12.11.2013 se omluvili a uvedli, že souhlasí s tím, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Zároveň žalovaný 1) navrhl provedení důkazů výslechy účastníků, výslechy tří svědků a znaleckým posudkem na obvyklou cenu nájmu. Při uvedeném jednání okresní soud poučil účastníky podle § 118b odst. 1 o.s.ř. a vyzval žalobce k prokázání výše požadovaného plnění coby bezdůvodného obohacení žalovaných. Žalobce také navrhl vypracování znaleckého posudku. Podáním ze dne 22.7.2014 žalovaná 2) mj. uvedla různá tvrzení o stavu nemovitosti čp. 25 v době, kdy jej začali užívat žalovaní, což mělo být již v červenci 2004, a popsala, jaké úpravy musely být uskutečněny, aby byla nemovitost schopna řádného užívání, a obecně uvedla některé další práce provedené na nemovitosti v pozdější době, mj. v letech 2012 a 2013. Dále namítala, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období před 25.2.2011 je promlčen. Dále namítla, že proti pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení započítává částku 700.000,- Kč, jak byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31.3.2011, č.j. 7C 34/2008-124. Podáním ze dne 2.2.2015 vzal žalobce svou žalobu co do částky 812.700,- Kč zpět, a navrhl, aby okresní soud připustil změnu žaloby tak, že „žalovaná strana je povinna z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci stanovenou částku i za období od 25.2.2013 do konečného rozhodnutí soudu, počítáno po dnech.“ Podáním doručeným soudu dne 18.3.2015 žalovaná 2) mj. sdělila, že s částečným zpětvzetím žaloby souhlasí, se zbývajícím nárokem žalobce nikoli. Měla za to, že žalovaní se na úkor žalobce nijak neobohatili, a žádala, aby soud vyřešil i vrácení částky 700.000,- Kč nebo započtení částečné pohledávky na úhradu částky požadované žalobcem. Při jednání dne 25.3.2015 žalobce sdělil, že je smířen s tím, že musí žalovaným zaplatit částku 700.000,- Kč, a počítá s tím, že žalovaní si tuto částku „odbydlí“, resp. že bude započítána na jeho nárok na dlužné nájemné. Popřel tvrzení žalované o stavu nemovitostí v době, kdy je začali žalovaní užívat, i o tom, že by žalovaní měli do nemovitostí něco investovat. Uvedl, že pokud se týká návrhu na připuštění změny žaloby, pak tím měl na mysli „včetně příslušenství, tj. od samého počátku požadovaného zákonného úroku z prodlení,“ a pokud se dovolával použití nového občanského zákoníku, pak tím měl na mysli, že soud by měl přiznat žalobci i právo na zaplacení dlužného nájemného za dobu před 25.10.2010. Žalovaná 2) na výzvu okresního soudu uvedla, že námitkou započtení mínila pouze uplatnit obranu v tomto řízení proti pohledávce žalobce, resp. proti aktuálně žalované částce. Žalovaný 1) nebyl při jednání přítomen. Usneseními vyhlášenými při jednání okresní soud jednak zastavil řízení co do částky 812.700,- Kč, jednak připustil změnu žaloby mj. tak, jak odpovídá výroku I. rozsudku okresního soudu. V podání datovaném 5.5.2015, které bylo předloženo jako závěrečný návrh žalovaných při jednání dne 6.5.2015, je uvedeno, že podání činí oba žalovaní, avšak na podání je podpis pouze žalované 2). V podání je mj. zopakována námitka promlčení nároku za dobu před 25.2.2011. Dále je uvedeno, že žalovaní žádají při stanovení výše úplaty za užívání zohlednit jimi provedené stavební úpravy, které nemovitosti zhodnotily. K výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 25.2.2013 nebyly v řízení provedeny žádné důkazy, proto by měla být žaloba v této části zamítnuta, nicméně z opatrnosti žalovaní započítávají do výše uplatněného nároku svou pohledávku za žalobcem ve výši 700.000,- Kč již popsanou výše. Při jednání dne 6.5.2015 nebyl žalovaný 1) přítomen. Okresní soud mj. zamítl důkazní návrhy výslechy svědků a poučil účastníky podle § 119a o.s.ř. Žalovaná 2) poté předložila fotografie předmětné nemovitosti a některé další listiny, a namítla započtení další částky 52.246,- Kč proti pohledávce žalobce, s tím, že tuto částku žalovaní zaplatili v roce 2005 za žalobce, aby jej vyvázali z exekuce. Na základě provedeného dokazování poté dospěl okresní soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 6.1.2005 spolu žalobce jako prodávající, a žalovaní spolu se ZD a ŽD jako kupující uzavřeli kupní smlouvu o převodu výše uvedených nemovitostí za kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč, přičemž částka 700.000,- Kč byla uhrazena před podpisem kupní smlouvy jako záloha na kupní cenu. Žalobce od kupní smlouvy odstoupil přípisem ze dne 9.12.2005 pro nedoplacení kupní ceny, a vyzval žalované k předání nemovitostí. Rozsudkem okresního soudu ze dne 31.3.2011, č.j. 7 C 34/2008-124, bylo určeno, že je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaným byla uložena povinnost je vyklidit oproti zaplacení 700.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.2011, č.j. 19 Co 693/2011 - 176. V současnosti je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Jedná se o bývalou zemědělskou usedlost s obytnou a hospodářskou částí, na okraji zastavěné části obce S. Na obytnou část navazují objekt bývalého chléva, dílny a garáže. Rodinný dům je běžně užíván k bydlení s bytovou jednotkou 5+1. Nebytové prostory dosahují 168 m2, obytná část poté 225 m2. Obvyklé nájemné za danou nemovitost znalec odhadl na 360,- Kč/m2/rok za obytné prostory a 200,- Kč/m2/rok za nebytové prostory. Žalobce žalovaným částku 700.000,- Kč doposud nezaplatil. Žalovaní tak dané nemovitosti od roku 2005 dosud užívají, aniž by měli s žalobcem uzavřenu nájemní smlouvu. Dopisem ze dne 10.1.2013 žalobce žalované vyzval k zaplacení dlužného nájemného. Obvyklé nájemné nebytových prostor v období od 25.2.2010 do 25.2.2013 tedy činilo odhadovanou částku ve výši 100.800,- Kč = 168m2 plochy * 200,- Kč/m2/rok * 3 roky. Nájemné obytných prostor s příslušenstvím činilo v tomtéž období odhadovanou částku 243.000,- Kč = 225m2 plocha * 360,- Kč/m2/rok * 3 roky. Celkové obvyklé nájemné v tomto období za dané nemovitosti tedy dosahuje částky 343.800,- Kč. Okresní soud uvedl, že zamítl návrh na provedení důkazu výslechem ZD, ŽD a MZ, a dále účastníků řízení, jelikož měly tyto důkazy sloužit toliko k prokázání okolností kolem uzavření kupní smlouvy, získání úvěru, následného odstoupení od této smlouvy a oprávněnosti pohledávky žalovaných za žalobcem ve výši 700.000,- Kč. To se však okresnímu soudu jevilo jako zcela nadbytečné, když bylo o této smlouvě i pohledávce rozhodnuto v rámci rozsudku zdejšího soudu ze dne 31.3.2011, č.j. 7 C 34/2008- 124 a nejsou tedy již předmětem tohoto řízení. K právnímu posouzení věci okresní soud uvedl, že podle § 3028 odst. 1 a 3 o.z. aplikoval na úpravu bezdůvodného obohacení a plynutí času občanský zákoník ve znění do 31.12.2013 (dále obč. zák.), na započtení (nové hmotněprávní jednání) a na plnění poté již platný a účinný občanský zákoník (dále o.z.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení posoudil okresní soud podle § 451 obč. zák., započtení podle § 1982, § 1984, § 1987 a § 1989 o.z., promlčení podle § 107 obč. zák. a § 610 a 617 o.z., dále aplikoval ustanovení § 511 obč. zák. a § 1872 odst. 1 o.z. o společných a nerozdílných závazcích. Okresní soud uzavřel, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce bez jeho souhlasu, proti jeho vůli a bez platného právního důvodu, ať už založeného nájemní smlouvu či jakýmkoli jiným způsobem, pouze toliko na základě rozhodnutí soudu (rozsudek č.j. 7C 34/2008), resp. podmínky odkládající vykonatelnost výroku ohledně vyklizení nemovitostí. Žalovaní za užívání nemovitostí neposkytují žalobci žádné protiplnění, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohacují. Ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází každým dnem, kdy žalovaní dané nemovitosti užívají. Tato skutečnost nebyla mezi stranami, podle jejich stanovisek, spornou, sporná je pouze výše bezdůvodného obohacení žalovaných. Okresní soud při svém rozhodování o této výši postupoval podle § 136 o.s.ř., s tím, že primárně vycházel „ze znaleckého posudku a místních realitních kanceláří.“ Žalovaní nijak blíže nespecifikovali ani neprokázali tvrzené investice do nemovitostí. Na určení obvyklé výše nájmu za nebytové prostory nemá vliv ani účel jejich užívání, důležitá je pouze ta skutečnost, že a jak užívány jsou. Výše obvyklého nájmu za nebytové prostory určené znalcem odpovídá přibližně průměru odhadnutých výší obvyklého nájmu realitními kancelářemi, rozdílná je tedy spíše výše nájmu u obytných prostor. Proto okresní soud vycházel z výše obvyklého nájemného stanoveného znalcem, a to i pro období po únoru 2013, neboť je obecně známou skutečností, že výše nájemného se v této době nikterak dramaticky nezměnila a dle situace na trhu realit nedošlo k zásadním změnám ani k datu vydání rozhodnutí. Podle okresního soudu žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 25.2.2010 do doby rozhodnutí soudu. Za období od 25.2.2010 do 25.2.2011 by sice právo žalobce bylo promlčeno podle § 107 obč. zák., na tuto situaci je však možné analogicky aplikovat ust. § 107 obč. zák. či § 617 o.z. - žalobce má právo požadovat i bezdůvodné obohacení za tuto dobu (kdy je již pohledávka promlčena), jelikož se jedná o plnění vztahující se k téže smlouvě. Primárním důvodem - základem pro vedení tohoto řízení je kupní smlouva uzavřená dne 6.1.2005. Jelikož žalobce s ohledem na svou finanční situaci neměl po odstoupení od kupní smlouvy na vyplacení žalovaných, ti nemovitost užívají s vědomím, že povinnost nemovitost vyklidit je bude stíhat teprve po zaplacení 700.000,- Kč. Z vyjádření žalobce plyne, že ten je srozuměn s tím, že bude moci přistoupit k vyklizení nemovitosti až poté, co si žalovaní svou pohledávku “odbydlí”. S ohledem na uvedené právní vztahy mezi účastníky a dlouhodobost situace, by přiznání účinků vznesené námitky promlčení bylo podle okresního soudu v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní zcela vědomě nemovitost užívají a bezdůvodně se na úkor žalobce obohacují, a to již za dobu od roku 2005, přičemž je požadováno teprve od roku 2010. Nájemné nebytových prostor v období od 25.2.2010 do 25.2.2013 činilo odhadovanou částku 100.800,- Kč, nájemné obytných prostor s příslušenstvím činilo v tomtéž období odhadovanou částku 243.000,- Kč. Celkové nájemné tedy za tuto dobu činilo 343.800,- Kč. Za dobu od 26.2.2013 do 6.5.2015 tak obvyklé nájemné za tyto prostory dosahuje částky ve výši 243.200,- Kč (200 Kč/m2/rok *168m2* 2 roky a 1,5 měsíce + 360 Kč/m2/rok *225m2* 2 roky a 1,5 měsíce). Celkové obvyklé nájemné za dobu od 25.2.2010 do 6.5.2015 tedy dosahuje částky ve výši 587.325,- Kč, kdy tato částka odpovídá výši bezdůvodného obohacení osob užívajících dané nemovitosti, tedy žalovaných a jejich synů. Jelikož se však jedná o závazek společný, solidární (§ 511 obč. zák. a § 1872 o.z.), je žalobce oprávněn požadovat jeho vydání pouze po žalovaných. Žalobci proto vznikl vůči žalovaným nárok na zaplacení 587.325,- Kč. Žalovaní, resp. žalovaná č. 2 vznesla během řízení námitku započtení jejich pohledávky za žalobcem z titulu vrácení první splátky kupní ceny za dané nemovitosti ve výši 700.000,- Kč, na jejíž vrácení bylo rozhodnutím zdejšího soudu vázáno vyklizení předmětných nemovitostí. Pohledávka 700.000,- Kč je sice již dle názoru okresního soudu promlčena v obecné tříleté lhůtě (§ 101 obč. zák.), jelikož se v rozhodnutí zdejšího soudu nejedná o plnění přiznané soudním rozhodnutím (§ 110 obč. zák.), nýbrž toliko o podmínku pro vyklizení nemovitosti. Žalobce se však promlčení ve vztahu k námitce započtení nedovolal (§ 610 o.z.), proto lze toto právo, resp. možnost započtení žalovaným přiznat, a to i s ohledem na § 1987 o.z. K uvedenému závěru by okresní soud dospěl i v případě, kdy by žalobce námitku promlčení vznesl, a to s odkazem na ust. § 617 o.z. V jeho režimu je totiž možno aktivně započíst dokonce i promlčenou pohledávku, která se se vzájemnou protipohledávkou před promlčením nikdy nesetkala. Podmínkou ovšem je, aby šlo o pohledávky vztahující se k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě, a zároveň námitka započtení není uplatněna ve formě samostatného kompenzačního prohlášení, nýbrž v rámci procesní obrany proti právu uplatněnému druhou stranou. V tomto případě jsou splněny k tomuto postupu všechny podmínky. Okresní soud měl též za to, že by nepřiznání tohoto práva žalovaným bylo i proti dobrým mravům (§ 2 odst. 3 o.z.). K námitce započtení pohledávky ve výši 52.246,- Kč z titulu uhrazení doplatku exekuce vedené proti žalobci okresní soud nepřihlédl, neboť tato byla uplatněna až po koncentraci řízení a k jejímu posouzení bylo nutno uvést nové skutečnosti a označit nové důkazy. Mimo to dříve vznesená kompenzační námitka svou výší převyšuje požadované plnění žalobce. Žalovaní tak vůči zjištěné a oprávněné pohledávce žalobce ve výši 587.325,- Kč úspěšně v rámci své procesní obrany ve smyslu § 98 o.s.ř. vznesli kompenzační námitku k započtení své pohledávky za žalobcem, do ve výši 700.000,- Kč, resp. poměrnou část z ní odpovídající svou výší pohledávce žalobce za žalovanými ke dni rozhodnutí soudu. Tyto pohledávky se kryly v rozsahu 587.325,- Kč - obě pohledávky se tak v tomto rozsahu zrušily (§1982 o.z.). Okresnímu soudu proto nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout. Pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, rozhodl okresní soud dle ust. § 142 odst. 2, 3 o.s.ř. a § 150 o.s.ř.. Řízení bylo původně vedeno pro částku 1.156.500,- Kč. Poté co byl ve věci zpracován znalecký posudek, vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 812.700,- Kč, aby následně požádal o rozšíření žaloby ohledně vydání bezdůvodného obohacení do dne rozhodnutí soudu. Nebýt úspěšně uplatněné procesní obrany - kompenzační námitky žalovaných, byli by žalovaní povinni zaplatit žalobci 587.325,- Kč, tedy asi ½ původně žalované částky. Dále s poukazem na okolnosti a specifika věci (k tomu výše) okresní soud shledal na straně obou účastníků důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. Okresní soud nerozhodl ve smyslu § 148 o.s.ř. o povinnosti některého z účastníků nést náklady státu s odkazem na úspěšnost jednotlivých účastníků ve věci, osvobození některých účastníků od placení soudních poplatků za řízení a specifikum věci. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které dále doplnil podáním ze dne 6.7.2015. Namítal, že pokud se týká rozsudku ve věci 7C 34/2008, pak tam nebylo přihlíženo ke skutečnosti že „v dohodě o smluvní pokutě ze 7.1.2005 bylo ujednání o smluvní pokutě, která se rovnala „quazi“ přijaté záloze na kupní cenu ve výši 700.000,- Kč.“ Tuto zálohu žalobce neobdržel, proto nelze brát ohled na dobré mravy, neboť ty porušila zejména strana žalovaná již v roce 2005 a porušovala je celou dobu až do roku 2015 užíváním domu, čímž se obohatila nejméně o částku 1.146.000,- Kč, což vysoko překračuje částku 700.000,- Kč, kterou virtuálně dluží žalobce žalovaným. Okresní soud sice správně použil na běh lhůt občanský zákoník platný do 31.12.2013, avšak již nesprávně na možnosti zápočtu aplikoval NOZ. Žalobce je toho názoru, že je rozhodující, že k účinkům zápočtu mělo dojít v době, kdy NOZ ještě nenabyl účinnosti. Navíc v daném případě nelze provést zápočet ani podle NOZ, protože se nejedná o pohledávku vztahující se ke stejné smlouvě či několika na sobě závislým smlouvám. Pohledávka žalobce totiž vznikla úmyslným protiprávním jednáním žalovaných. V návaznosti na pravidlo iura novit curia musel a mohl by se žalobce opřít o tvrzení soudu a požadovat vydání bezdůvodného obohacení za celou dobu užívání nemovitostí žalovanými, tedy cca za dobu deseti roků. Pokud okresní soud uvedl, že by odmítnutí zápočtu bylo v rozporu s dobrými mravy, pak zřejmě přehlíží, že si účastníci pro případ nezaplacení kupní ceny sjednali smluvní pokutu ve výši 700.000,- Kč, kterou žalovaní žalobci nikdy neuhradili, s přihlédnutím, že smlouva se rozhodnutím soudu, po odstoupení žalobce, stala neplatnou od samého počátku, tedy by nárok na zaplacení sankce měl vzniknout automaticky a dle názoru soudu by byl v současné době ještě vymahatelný. Žalobce tak má za to, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud je k zápočtu přihlíženo. Není také správný závěr okresního soudu, pokud vyžaduje, aby žalobce vznesl námitku promlčení ve vztahu k provedenému zápočtu, když navíc již před vyhlášením rozsudku avizoval, že by k takové námitce stejně nepřihlížel. Zápočet je jednostranný právní úkon, nejedná se o uplatnění pohledávky u soudu a proto je na soudu, zda rozhodne, že jsou splněny zákonné podmínky pro platný a účinný zápočet, či nikoli. Není zásadně dořešena otázka, kterou před žalobce soud postavil, a tudíž, že se žalobce promlčení ve vztahu k námitce započtení nedovolal (§ 610 o.z.), a proto lze toto právo, resp. možnost započtení žalovaným přiznat i s ohledem na § 1987 o.z.; tento závěr okresního soudu považuje žalobce za nesprávný a poškozující žalobce, a to i na úrovni dobrých mravů. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 587.325,- Kč s příslušenstvím, a že zápočet žalovaných není přípustný, zejména pak ne s ohledem na dobré mravy. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že je považují za nedůvodné a rozsudek okresního soudu respektují. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vrátil žalovaným částku 700.000,- Kč, ani nebyl prokázán jiný zánik této pohledávky žalovaných za žalobcem. Žalovaní tuto pohledávku řádně uplatnili jako kompenzační námitku, a žalobce neučinil v řízení ani mimo něj žádný úkon, který by to žalovaným znemožňoval. Pokud žalobce brojí proti kompenzační námitce novotami („automatická“ úhrada smluvní pokuty apod.) nebo zpochybňuje úhradu této části kupní ceny, pak k těmto by nemělo být vůbec přihlíženo, neboť jednak měly být uplatněny před rozhodnutím ve věci samé, a jednak jsou v rozporu s provedeným dokazováním i předchozím rozsudkem mezi účastníky. K započtení pak došlo až za účinnosti nového občanského zákoníku, proto je nutno kompenzační námitku posoudit podle něj. Dále poukázali na to, že na nemovitostech provedli stavební opravy a úpravy, a mají z tohoto titulu za žalobcem pohledávky. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena znaleckým posudkem, a vzhledem k tomu, že započítávaná pohledávka žalovaných byla vyšší, byla žaloba po právu zamítnuta. Žalovaní proto navrhli, aby krajský soud odvoláním napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu z důvodů uplatněných odvolatelem i ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a to bez jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném a účinném do 31.12.2013 (viz čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť z jiných, než odvolatelem uváděných důvodů. Co se týče hmotněprávního posouzení věci, pak je zřejmé, že na veškerá práva a povinnosti, které účastníkům vznikaly do 31.12.2013, je nutno podle § 3028 odst. 2 a 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.). Naopak na posouzení následků skutečností nastalých po 31.12.2013 je nutno použít ustanovení zák. č. 89/2012 Sb. Podle § 79 odst. 1 věty první a druhé o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Podle § 153 odst. 2 o.s.ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Okresní soud předně podstatným způsobem pochybil, pokud připustil změnu žaloby tak, jak učinil. Žalobní žádání - petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl po materiální stránce vykonatelný - srov. § 261a o.s.ř.), neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v § 153 odst. 2 o.s.ř.). Okresní soud nerespektoval výše citovaná ustanovení občanského soudního řádu a nevedl žalobce k přesné specifikaci jeho žalobního žádání, resp. připustil změnu žaloby v podobě, v jaké nemohlo být žalobní žádání převzato do výroku rozsudku (a to ani po případné formulační úpravě). Nelze připustit, aby předmět řízení byl vymezen jaksi „dynamicky“ tím, že žalovaná částka narůstá každým dnem a má být omezena až (dopředu zcela neurčitým) datem rozhodnutí soudu. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 3 Cz 2/70, “žalobní návrh musí být jasný a určitý a musí z něho vyplývat, čeho se navrhovatel domáhá (§ 79 odst. 1 o.s.ř.). Jde-li o plnění peněžité uplatněné z důvodu náhrady škody (srov. § 80 písm. b) o.s.ř.), musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.” Není žádný důvod dovozovat, že by pro pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení platilo něco jiného. Nejde totiž o případ opětujících se dávek ve smyslu § 154 odst. 2 o.s.ř.. Nebyl-li zde řádný žalobní návrh, nebyla splněna jedna z podmínek řízení. Již tento důvod sám o sobě nutně vede ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Není to však zdaleka jediné pochybení okresního soudu v této věci. Z žaloby není podle názoru krajského soudu ani zřejmé, za jaké období se žalobce vlastně domáhal zaplacení náhrady za užívání své nemovitosti žalovanými. V žalobě je období vymezeno jako “za poslední tři roky”, avšak není zřejmé, zda toto období má běžet ode dne sepisu žaloby, nebo ode dne jejího podání k soudu, event. od jiného data (v úvahu by přicházely např. 1.2.2013, když je požadován úrok z prodlení od 1.2.2010, nebo 6.1.2013, tj. od jakéhosi “výročí” uzavření kupní smlouvy mezi účastníky). K tomu se žalobce nikdy v průběhu řízení jasně nevyjádřil. Okresní soud vycházel z toho, že jde o datum podání žaloby, ovšem jak k tomuto závěru dospěl, je zcela nejasné. V této souvislosti pak nutno konstatovat, že je též nejasné, co žalobce prostřednictvím svého zástupce vlastně mínil svým vyjádřením zachyceným v protokolu o jednání ze dne 25.3.2015 č.l. 160 spisu, “aby soud případně přiznal žalobci i právo na zaplacení … i za dobu před 25.10.2010.” Navíc, i kdyby zde nebylo čistě procesního hlediska, pak soud nemůže přiznat žalobci právo na zaplacení částky, která není dosud splatná. Pohledávka z bezdůvodného obohacení se stává splatnou na základě výzvy věřitele dlužníkovi (§ 563 obč. zák., § 1958 odst. 2 o.z.), přičemž splatnou se nepochybně nemůže stát pohledávka, která dosud nevznikla. Splatnost pohledávky žalobce tedy mohla nastat nanejvýš ohledně té části, která existovala ke dni učinění poslední výzvy žalobce k plnění, která byla žalovaným doručena. Takovou výzvou pak mohla být i žaloba, resp. návrh na připuštění změny žaloby, pokud by byl dostatečně určitý (tj. pokud by z něj bylo jasné, jakou částku žalobce požaduje po žalovaných zaplatit a z jakého důvodu) a pokud byl oběma žalovaným doručen. Okresní soud otázku splatnosti pohledávky žalobce zcela opomíjel, jak je patrno i z toho, že nepožadoval po žalobci, aby vysvětlil, proč požaduje úrok z prodlení z celé žalované částky od 1.2.2010, ač prakticky celá (či úplně celá) požadovaná pohledávka měla vzniknout až po uvedeném datu. Otázka splatnosti má přitom stěžejní význam pro posouzení, ke kterému okamžiku případně zanikly vzájemné pohledávky započtením (§ 1982 odst. 2, § 1987 odst. 1 o.z.) a zde je tedy z nějaké části důvodná žaloba co do požadovaného úroku z prodlení. Dále krajský soud na okraj k uvedeným procesním otázkám poznamenává, že usnesením ze dne 25.3.2015 (čl. 161 spisu) bylo řízení v souladu s podáním žalobce ze dne 2.2.2015 (čl.153 spisu) zastaveno co do částky 812.700,- Kč, avšak nikoli co do příslušenství (úroku z prodlení) z této částky. Dále okresnímu soudu nutno vytknout, že sice správně provedl koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř., avšak následně její účinky do značné míry pomíjel. Až po koncentraci řízení byly vzneseny námitky započtení i promlčení ze strany žalovaných. K těmto námitkám lze tedy přihlížet jen tehdy, pokud již z tvrzení (kteréhokoli z) účastníků uplatněných do koncentrace řízení, event. uplatněných později v souladu s výjimkami obsaženými v § 118b odst. 1 o.s.ř., vyplývají všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení takových námitek (např. včetně počátku běhu promlčecí doby, či okamžiku, kdy se započítávané pohledávky setkaly, a k němuž tedy měly zaniknout). Zejména však až po koncentraci řízení byla připuštěna změna žaloby, jíž byl uplatněn nárok žalobce za další období, ač ve výjimkách z koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není uvedeno, že by se koncentrace nevztahovala na tvrzení o skutečnostech, které nastaly po koncentraci (srov. též § 118b odst. 2 o.s.ř.). Takovou novotou nevyplývající z žaloby je nepochybně tvrzení, že žalovaní užívali předmětné nemovitosti i v dalším období, než jaké bylo původně předmětem řízení. Okresní soud dále nijak nevysvětlil, proč považoval námitky započtení za skutečnost, která by mohla znamenat zánik pohledávky žalobce až do výše 700.000,- Kč vůči oběma žalovaným. Předně veškeré námitky započtení činila pouze žalovaná 2). Pouze v jediném případě (podání datované 5.5.2015) je uvedeno, že jej činí oba žalovaní, avšak i na tomto podání je pouze podpis žalované 2). Oba žalovaní mají přitom v tomto řízení postavení samostatných společníků ve smyslu 91 odst. 1 o.s.ř.. Jak správně uvedl okresní soud, rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31.3.2011, č.j. 7C 34/2008-124 nebylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným částku 700.000,- Kč; pouze byla povinnost tamních žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti podmíněna zaplacením této částky ze strany žalobce. Pro posouzení existence pohledávky žalovaných tak nutno vycházet z kupní smlouvy ze dne 6.1.2005. V kupní smlouvě vystupují jako kupující celkem čtyři osoby, kromě žalovaných ještě ZD ml. a ŽD. V kupní smlouvě není žádným způsobem uvedeno, jakým způsobem kupující nabývají vlastnické právo ke kupovaným věcem, ani jakým způsobem jsou zavázáni zaplatit kupní cenu. Do katastru nemovitostní byli následně zapsáni tak, že žalovaní měli v SJM jednu ideální polovinu nemovitostí, a zbývající dva kupující taktéž v SJM druhou polovinu. Z žádného právního předpisu ani rozhodnutí soudu, ani z kupní smlouvy nevyplývá, že by kupující měli být zavázáni k zaplacení kupní ceny společně a nerozdílně (§ 511 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru krajského soudu nevyplývá solidarita dlužníků - kupujících ani z povahy plnění, neboť jde o plnění dělitelné, a každý z kupujících nepochybně mohl bez součinnosti s ostatními kupujícími splnit na něj připadající část dluhu (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha a.s., str. 1454). Za této situace ovšem zrušením smlouvy vzniklo každému z kupujících právo na vrácení poměrné části té části kupní ceny, která byla (jménem všech kupujících) žalobci zaplacena (srov. § 511 odst. 2 obč. zák.). Solidarita mezi žalovanými pak nebyla založena ani ve smyslu § 145 obč. zák. tím, že byli manželé a nabývali podíl na nemovitostech do společného jmění manželů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaný pod č. 24/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ve věci sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, podle nějž v řízení o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 541 odst. 2 obč. zák.) je pasivně legitimován pouze manžel, který bezdůvodné obohacení získal, i když k jeho obohacení došlo za trvání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění) manželů). Každý z žalovaných tedy má vůči žalobci pohledávku ve výši 700.000/4 = 175.000,- Kč. Na základě § 1984 odst. 1 o.z. pak může kterýkoli ze žalovaných použít k započtení i pohledávku druhého žalovaného za žalobcem, avšak již nikoli pohledávku ostatních dvou kupujících, není-li tvrzeno a prokázáno, že i jim vzniká užitek z užívání nemovitostí žalobce a jsou tak se žalovanými solidárně zavázáni k vydání těchto užitků (k této solidaritě viz níže). Kterýkoli ze žalovaných tak mohl použít k započtení pouze pohledávku svou a pohledávku druhého žalovaného, celkem ve výši 350.000,- Kč. Co se týče právního posouzení nároku žalobce, pak za skutkového stavu popsaného výše nejde o případ bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor žalobce plněním bez právního důvodu. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Mezi účastníky (a ZD ml. a ŽD) byla uzavřena kupní smlouva, od níž žalobce následně odstoupil. Plnění, které se tak účastníkům podle smlouvy dostalo (nemovitosti na straně jedné, peníze na straně druhé) si jsou povinni vrátit, a to jako plnění z právního důvodu, který odpadl. Tyto povinnosti ke vzájemnému vrácení plnění jsou ovšem navzájem podmíněné ve smyslu § 560 odst. 1 obč. zák. Proto žalovaní nejsou povinni vrátit předmětné nemovitosti žalobci (tj. tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené mu je předat), dokud žalobce přinejmenším neprokáže, že je připraven splnit svou povinnost k vrácení částky 700.000,- Kč. To ostatně zcela jasně plyne i z rozsudku z roku 2011 (srov. též § 262 odst. 2 o.s.ř.). Nelze tedy mít za to, že žalovaní nemají žádný právní důvod k užívání nemovitostí. Dospět na jednu stranu k závěru, že žalovaní jsou prozatím oprávněni odepřít žalobci vydání předmětných nemovitostí, a zároveň k závěru, že nemají žádný právní důvod nemovitosti užívat, je podle názoru krajského soudu absurdní. Podle § 458 odst. 2 obč. zák. s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Smyslem institutu bezdůvodného obohacení je znovu nastolit ekonomickou rovnováhu, která byla získáním bezdůvodného obohacení narušena. Proto si mají účastníci zrušené smlouvy v principu navzájem vracet i případné užitky z předmětu bezdůvodného obohacení, byť zákonodárce za účinnosti zák. č. 40/964 Sb. tuto povinnost omezil pro případ dobrověrného nabyvatele. Prospěch, který žalovaným plyne z toho, že užívají nemovitosti žalobce, je užitkem z předmětu bezdůvodného obohacení na jejich straně (užitkem z nemovitostí, které jsou (podmíněně) povinni v budoucnu vrátit žalobci). Právo požadovat tyto užitky pak má žalobce jen tehdy, pokud by tvrdil a prokázal, že žalovaní při získání těchto užitků nejednali v dobré víře. Podle doslovného výkladu ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. (srov. „s předmětem…“) se pak žalobce může domáhat vydání užitků až současně s vlastním předmětem bezdůvodného obohacení. Jak opakovaně uvádí Ústavní soud, obecný soud se smí a musí odchýlit od doslovného znění zákona (interpretatio stricta), pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. V daném případě se požadavek na splnění posledně uvedené podmínky jeví vůči každé osobě v postavení obdobném žalobci nepřiměřeně tvrdým, a je proto na místě vyložit ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. tak, že připouští možnost započtení pohledávky na vydání užitků vzniklých užíváním nemovitostí proti povinnosti žalobce vrátit žalovaným částku 700.000,- Kč, jakožto vlastního bezdůvodného obohacení žalobce. Ostatně účastníci byli zjevně srozuměni s tím, že si žalovaní částku 700.000,- Kč „odbydlí,“ a takovýto výklad odpovídá rozumnému uspořádání vztahů účastníků (srov. § 2 odst. 1 o.z.). Krajskému soudu je znám rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 68/2007, týkající se právní povahy nároku vznikajícího užíváním věci kupujícím poté, kdy bylo postaveno na jisto, že kupní smlouva je neplatná, ovšem závěry tohoto rozsudku považuje krajský soud za nesprávné. S důvody Nejvyššího soudu uvedenými v tomto rozhodnutí se polemizuje značně obtížně, neboť tyto závěry logicky nevyplývají z premis daného rozhodnutí a spočívají na zjevně nesprávném pochopení předchozí judikatury, tj. zejména stanoviska č.j. Cpj 40/82, uveřejněném pod č. 22/1983 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V uvedeném stanovisku pod bodem A.4.i je totiž v posledních třech odstavcích uvedeno následující: „Při realizaci práva na zrušení smlouvy vznikají problémy související s tím, že prodaná věc je kupujícím vrácena obchodní organizaci v opotřebeném stavu. Zmíněnou problematikou se zabývalo již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 17/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které pod bodem IV. dovodilo, že vrací-li kupující po účinném uplatnění práva na zrušení smlouvy nebo práva na výměnu věci obchodní organizaci věc již používanou, nemá obchodní organizace právo na náhradu za znehodnocení této věci vzniklé jejím užíváním a opotřebením od okamžiku (správně má být do okamžiku, jak vyplývá právě z R 17/1976 i logiky věci, pozn. krajský soud) zrušení smlouvy nebo výměny věci. Citovaný právní názor vychází z toho, že kupující užíval věc až do zrušení smlouvy (výměny věci) v dobré víře jako vlastník, takže vůči němu nelze požadovat vydání užitků za tuto dobu (§ 458 odst. 2 o. z.), jejichž výše bývá posuzována podle míry vzniklého opotřebení věci. Poměrně často se stává, že mezi zrušením smlouvy o prodeji určité smlouvy v obchodě a jejím vrácením obchodní organizaci uplyne dosti dlouhá doba, po kterou kupující mnohdy věc nadále užívá. Protože zrušením smlouvy o prodeji v obchodě přestal být kupující v dobré víře ohledně svého vlastnického vztahu k této věci a oprávněnosti jejího dalšího užívání, přichází vzhledem k ustanovení § 458 odst. 2 o. z. v úvahu požadavek obchodní organizace na vydání takto vzniklých užitků. Výši těchto užitků lze posoudit zejména podle míry opotřebení věci, vzniklého za dobu jejího neoprávněného užívání. Okamžikem zrušení smlouvy o prodeji v obchodě však přestala být v dobré víře i obchodní organizace ohledně jí držené ceny prodané věci zaplacené kupujícím. Protože obchodní organizaci (pokud nesložila cenu věci do notářské úschovy podle ustanovení § 62 o. z.) vzniká z kupujícím zaplacené částky užitek i po dobu od zrušení smlouvy do vrácení ceny věci, má tato organizace vzhledem k ustanovení § 458 odst. 2 o. z. povinnost vydat kupujícímu vedle zaplacené ceny i tento užitek paušálně vyjádřený úrokem z ceny prodané věci za dobu od zrušení smlouvy do vrácení ceny. Protože povinnost obchodní organizace a kupujícího vrátit si plnění ze zrušené smlouvy o prodeji v obchodě je vzájemná, je třeba dovodit (jak to učinil Nejvyšší soud ČSR např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 22/79), že vzájemná je i povinnost vydání uvedených užitků.“ Z uvedeného je zřejmé, že ač rozsudek sp. zn. 30 Cdo 68/2007 odkazuje na stanovisko Cpj 40/82, jeho závěry jsou v přímém rozporu s tímto stanoviskem. Podle stanoviska je prospěch kupujícího vzniklý užíváním věci po zrušení kupní smlouvy užitkem ve smyslu § 458 odst. 2 o.z., a pouze podpůrně lze k určení míry užívání (a tím i k určení výše prospěchu) přihlédnout k opotřebení věci. Samotné opotřebení či poškození věci při jejím vrácení může způsobit vznik nároku na peněžitou náhradu ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. (povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve formě vrácení předmětu koupě není beze zbytku splněna vydáním poškozené či nadměrně opotřebené věci, došlo-li k poškození či opotřebení po zrušení smlouvy), event. ke vzniku nároku na náhradu škody, avšak opotřebení či poškození věci není užitkem ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák.. Co vedlo Nejvyšší soud k závěru, vyslovenému v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 68/2007, že opotřebení věci je užitkem, zatímco prospěch vzniklý užíváním věci kupujícím po zrušení kupní smlouvy užitkem ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. není, je krajskému soudu zcela nejasné - jak je uvedeno výše, tyto závěry nejsou vyargumentovány v souladu se základními pravidly logického myšlení. Ke způsobu uplatnění nároků ze zrušené smlouvy pak bylo ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28.3.1975, č.j. Cpj. 34/74, publikované pod č. 26/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedeno následující: „Nejvyšší soud ČSR v rozsudku sp. zn. 3 Cz 49/74 k této otázce např. uvedl, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny je nárokem podmíněným ze zákona závazkem vrátit žalovanému to, co se mu dostalo od žalovaného za kupní cenu, jejíhož vrácení se domáhá; jinak by totiž byl i nadále bezdůvodně obohacen (v rozporu s ustanovením § 457 odst. 1 o. z.), když podle tohoto ustanovení je každý z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy povinen vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostal. Pokud žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost nároků mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, je soud povinen dát účastníkům potřebné poučení (§ 5 o. s. ř.). Kdyby přes dané poučení nebyl návrh ani vzájemný návrh upraven, nemohl by soud návrhu se zřetelem k jeho uvedené podmíněnosti vyhovět. Pouze v případě, že obě plnění byla peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Jestliže pak jedno z plnění je nepeněžité, je třeba formulací výroku zajisti vzájemnou vázanost plnění (např. slovy "žalovaný je povinen zaplatit .... proti vydání..." nebo "... proti povinnosti..."). Jinak by vydané rozhodnutí jako podklad pro soudní výkon rozhodnutí nesplňovalo podmínky pro postup podle ustanovení § 262 odst. 1 o. s. ř. při provádění soudního výkonu rozhodnutí.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v době po roce 1989, např. v rozsudku ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, publikovaném pod č. 28/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 29.1.2009 sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Zcela pregnantně pak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1632/2011 Nejvyšší soud uvedl: „V případě vzájemně podmíněného nároku na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy závisí správná formulace žalobního návrhu (petitu) na tom, zda mají být vrácena plnění peněžitá či nepeněžitá, a jde-li o vrácení nepeněžitého plnění, zda je vydání plnění in natura ve smyslu § 458 odst. 1 občanského zákoníku dobře možné. V případech, kdy mají být navzájem vrácena dvě nepeněžitá plnění (např. dvě směněné věci), nebo kdy má být vráceno nepeněžité plnění oproti vrácení peněžitého protiplnění (např. převzatá věc oproti zaplacené kupní ceně), přičemž vrácení nepeněžitých plnění je dobře možné a žalobce dosud svoji povinnost vrátit plnění nesplnil, může žaloba uspět jen tehdy, pokud je žádáno vrácení plnění získaného žalovaným proti vrácení protiplnění obdrženého žalobcem. Naproti tomu za situace, kdy z obou stran má být vráceno plnění peněžité, popř. peněžitá náhrada za plnění, které in natura nelze dobře vydat, bude žalobní návrh znít na zaplacení peněžité částky. Vzájemnost nároků na vrácení plnění se projeví v žalobních tvrzeních, v nichž musí žalobce uvést jak výši nebo hodnotu plnění, které poskytl žalovanému, tak výši nebo hodnotu protiplnění, které od žalovaného sám obdržel. Soud totiž žalobci může přiznat pouze částku, ve které hodnota plnění poskytnutého žalobcem přesahuje hodnotu protiplnění poskytnutého žalovaným, a to i v případě, kdy žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhne.“ Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobcem požadované vydání užitků z bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným dostalo zrušením kupní smlouvy, je podmíněno vydáním užitků, které získává žalobce tím, že obdržel od žalovaných částku 700.000,- Kč jako část kupní ceny. Žalobce je tak ve smyslu výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1632/2011 povinen tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení výše jeho prospěchu z obdržení této částky, tak, aby mohla být vzájemná povinnost účastníků řízení k vydání užitků z bezdůvodného obohacení řádně vyčíslena. Jinak řečeno, teprve rozdíl mezi těmito užitky je pohledávkou, jejíhož zaplacení se žalobce může úspěšně domáhat v soudním řízení. Je přitom zjevné, že nepůjde o užitky ve shodné výši, již proto, že částka, kterou žalobce obdržel na základě kupní smlouvy, byla méně než 30% sjednané kupní ceny. K dalším právním otázkám řešeným okresním soudem pak krajský soud uvádí následující. Žalované je nutno v dané věci považovat za solidárně zavázané k vydání užitků vznikajících jim užíváním předmětných nemovitostí. K tomu lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 542/2002-155, v němž se uvádí, že „bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, zakládá jejich solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti na kterékoli z nich.“ Je zřejmé, že zde solidarita vyplývá z povahy věci, bez ohledu na to, jaké jsou vztahy mezi účastníky vzniklé přímo ze zrušené kupní smlouvy. Co se týče případného promlčení, pak povinnost žalobce zaplatit žalovaným a ostatním kupujícím částku 700.000,- Kč je vzájemně podmíněna povinností vyklidit předmětné nemovitosti a tyto vyklizené předat žalobci. Právo žalobce na vyklizení nemovitostí nemůže podléhat promlčení, neboť jde o oprávnění vlastníka, resp. přímo vycházející z vlastnického práva žalobce, které se obnovilo jeho odstoupením od kupní smlouvy. Proto soud nemůže ve smyslu § 107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout k námitce promlčení žalobce vůči pohledávkám žalovaných na vrácení kupní ceny. Pro vzájemně podmíněné vydání užitků z předmětů bezdůvodného obohacení to však neplatí, zde se promlčení mohou dovolat jak žalobce, tak žalovaní, a tyto pohledávky se promlčují ve lhůtách uvedených v § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. (pro pohledávky, u nichž promlčecí doba začala běžet před 1.1.2014, viz § 3036 o.z.), resp. podle § 629 odst. 1 a § 638 o.z. (pro pohledávky, u nichž běží promlčecí doba od 1.1.2014). Okresní soud nicméně správně poukázal na ustanovení § 617 o.z., které umožňuje použít při obraně, resp. při započtení i promlčené pohledávky, pokud se vztahují k téže smlouvě. Konečně co se týče žalovanými tvrzených investic do předmětných nemovitostí, pak tato tvrzení jsou z části zjevně uplatněna po koncentraci řízení, avšak zejména jsou pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Z ustanovení § 458 odst. 3 obč. zák. nepochybně vyplývá, že právo na náhradu nákladů, a to navíc pouze nákladů nutných, vzniká obohacenému teprve v okamžiku, kdy předmět bezdůvodného obohacení vydává (k tomu též Eliáš, K. - Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1.svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha, 2008. s. 1109). Je tomu tak proto, že do vydání nemovitostí žalobci mají z takto vynaložených nákladů prospěch pouze žalovaní. Žalovaným tak dosud žádné právo na náhradu „investic“ do předmětných nemovitostí nevzniklo. V dalším řízení okresní soud bude vycházet z právních názorů uvedených výše, které jsou pro něj závazné ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř. Okresní soud nejprve vyzve žalobce, aby upřesnil svou žalobu jak co do přesné specifikace částky, kterou se po žalovaných domáhá, tak co do přesné specifikace období, které činí předmětem řízení, s poučením podle § 43 odst. 1 o.s.ř., a vyzve jej také ke sdělení, zda trvá na žalobě ohledně úroku z prodlení z částky 812.700,- Kč, ohledně níž byla žaloba vzata zpět. Dále, budou-li nedostatky žaloby řádně odstraněny, a půjde-li o přípustné doplňování skutkových tvrzení ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř., okresní soud vyzve žalobce podle § 118a o.s.ř. k tomu, aby tvrdil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení jeho nároku, tj. zejména aby uvedl skutková tvrzení ohledně užitků, kterých se žalobci dostává z částky 700.000,- Kč. Nelze přitom vycházet z tvrzení žalobce, že takovou částku neobdržel. Tato skutečnost již byla předmětem soudního řízení a o věci existuje pravomocné rozhodnutí. Dále okresní soud vyzve žalobce k doplnění tvrzení o tom, kdy a jakým způsobem vyzýval žalobce žalované k vydání konkrétních částek na předmětném nároku, tak, aby bylo možno posoudit, kdy se jeho pohledávky za žalovanými staly splatnými. Žalobce musí také tvrdit a případně prokázat, že žalovaní nebyli při užívání nemovitostí v dobré víře, nicméně to je v daném případě v podstatě triviální záležitost. Následně okresní soud, opět při respektování § 118b odst. 1 o.s.ř., případně vyzve žalované ve smyslu § 118a o.s.ř. ke sdělení, kdy oni vyzývali žalobce k zaplacení částky 700.000,- Kč, event. příslušné poměrné části této částky, tak aby bylo možno posoudit, kdy se staly splatnými tyto pohledávky za žalobcem. Okresní soud účastníky samozřejmě také vyzve k označení důkazů k jejich tvrzení. Pokud bude, resp. je některým z účastníků namítáno promlčení pohledávky druhé strany, pak okresní soud bude vycházet z toho, že jak pohledávky na vrácení kupní ceny, tak pohledávky na vydání užitků z bezdůvodného obohacení se vztahují k téže smlouvě, a že pohledávky na vrácení kupní ceny promlčení nepodléhají. Okresní soud provede důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutkových tvrzení účastníků, a znovu o žalobě rozhodne. V novém rozhodnutí okresní soud rozhodne též o nákladech řízení, včetně tohoto řízení odvolacího.

Rubrum