Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

22Co 368/2013

Rozhodnuto 2013-07-18

Právní věta

Neplatnost kupní smlouvy, kterou nabývá kupující do vlastnictví věc od nevlastníka, je třeba pečlivě posuzovat s ohledem na dobrou víru kupujícího, přestože je neplatná předchozí kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího k zástavě (tzv. propadná zástava). Není podstatné, že předchozí smluvní ujednání byla uzavřena mezi různými osobami.

Citované zákony (23)

Rubrum

Kupní smlouva Neplatnost kupní smlouvy, kterou nabývá kupující do vlastnictví věc od nevlastníka, je třeba pečlivě posuzovat s ohledem na dobrou víru kupujícího, přestože je neplatná předchozí kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího k zástavě (tzv. propadná zástava). Není podstatné, že předchozí smluvní ujednání byla uzavřena mezi různými osobami.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobkyně OR, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem Svitavy, náměstí Míru 48, proti žalovaným 1) CCB Credit s.r.o., IČ: 279 14 348, se sídlem Brno, Přívrat 1963/30 a 2) MH, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem Brno, Antonínská 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání druhé žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6.3.2013, č.j. 12C 101/2012-45, t a k t o:

Odůvodnění

Rozsudek okresního soudu se ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou z r u š u j e a věc se mu pouze v tomto rozsahu v r a c í k dalšímu řízení.

Poučení

Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to domu č.p. 1233, postaveného na stavební parcele č. 1143, stavební parcely č. 1143 a pozemkové parcely č. 1391/5, zapsaných na listu vlastnictví č. -- pro obec S, část obce P a Katastrální území S – P u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště S (výrok I.). Zároveň žalovaným uložil rovným dílem nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 30.656,- Kč k rukám jejího advokáta do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobkyně v žalobě tvrdila, že kupní smlouva o převodu shora označených nemovitostí, uzavřená dne 21.2.2012 mezi ní a prvním žalovaným, je neplatná, neboť uvedená kupní smlouva měla sloužit k zajištění pohledávky prvního žalovaného vůči jejímu bývalému manželovi JR, který si vzal u prvního žalovaného úvěr, tudíž podle svého obsahu a smyslu představovala tzv. propadnou zástavu. Žalobkyně neměla v úmyslu své nemovitosti převést do vlastnictví prvního žalovaného dle výše zmíněné kupní smlouvy, neobdržela ani kupní cenu ve výši 502.896,- Kč. Z důvodu neplatnosti této kupní smlouvy je pak neplatná i následná kupní smlouva, kterou nabyla nemovitosti (od prvního žalovaného) druhá žalovaná. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně shledal, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když poukázal na to, že druhá žalovaná neakceptuje důvody, kterými žalobkyně popírá její vlastnické právo, tudíž je daná určovací vlastnická žaloba vhodným prostředkem k dosažení soudního rozhodnutí jako podkladu pro nový zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. Při věcném posuzování dané žaloby okresní soud vzal za prokázané, že skutečným účelem kupní smlouvy z 21.2.2012 bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví prvního žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, jestliže pohledávka nebude JR prvnímu žalovanému řádně a včas uhrazena. Skutečným smyslem uvedené kupní smlouvy bylo tedy sjednání tzv. propadné zástavy, v důsledku čehož tuto smlouvu okresní soud považoval za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 ObčZ, neboť sjednání propadné zástavy obchází realizaci zástavního práva (je v rozporu s účelem zástavního práva) a je tudíž i v rozporu s účelem zákona. Neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a prvním žalovaným má pak za následek i neplatnost následné kupní smlouvy, kterou nabyla nemovitosti druhá žalovaná. Ve včas podaném odvolání druhá žalovaná vytýkala soudu prvního stupně nesprávně zjištěný skutkový vztah ve věci a též nesprávné právní posouzení věci. Okresní soud označil smlouvy uzavřené zúčastněnými stranami (kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a prvním žalovaným, nedatovanou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní, prvním žalovaným a JR a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi prvním žalovaným a J. R) za účelově obcházející zákon a proto za neplatné. Takové tvrzení však nelze považovat za správné. Je-li posouzeno jednání žalobkyně z pohledu jeho účelu, je zřejmé, že chtěla vystupovat jako ručitel za závazky bývalého manžela a byla seznámena s tím, že bude „ručit“ svými nemovitostmi. Uvedené potvrzuje i vyšetřování vedené Policií ČR, konkrétně pak úřední záznam pod č.j. KRPB-235940-3/ČJ-2012-060281-ZL, který okresní soud při svém rozhodování nevzal na vědomí. Odvolatelka v této souvislosti odkázala na výklad právního úkonu dle § 35 odst. 3 ObčZ a vyslovila přesvědčení, že kupní smlouva mezi žalobkyní a prvním žalovaným musí být z hlediska obvyklosti významu úkonu vykládána tak, že na jejím základě dochází k převodu vlastnického práva. Vůle žalobkyně tuto smlouvu uzavřít pak vyplývá jak ze samotného dostavení se k jednání, kdy byla již bývalým manželem seznámena s účelem svého účastenství, a dále z podpisu této smlouvy. Navíc žalobkyně podepsala kupní smlouvu dvakrát, jelikož první verze byla sepsána vadně. Závěr okresního soudu, že žalobkyně uzavřela kupní smlouvu s úmyslem nepřevést vlastnické právo, založené na pouhém tvrzení žalobkyně, bez přihlédnutí k výpovědi prvního žalovaného a provedeného šetření Policie ČR je nepřijatelný. Nelze připustit, že dvakrát písemně zachycený projev vůle plnoletého účastníka bez omezení způsobilosti k právním úkonům není projevem postačujícím k vyvolání právních následků. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31Odo 495/2006) lze pak sjednat zajišťovací převod vlastnického práva formou kupní smlouvy s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Druhá žalovaná je názoru, že všechny potřebné náležitosti byly v tomto směru splněny. Zajištění závazku, to je úvěrové smlouvy převodem práva proběhlo na základě kupní smlouvy (její platnost byla odůvodněna výše), přičemž k tomu, aby byly splněny všechny požadované náležitosti, bylo nutno propojit obě již zmíněné smlouvy (smlouva kupní a smlouva o úvěru), k čemuž došlo na základě nedatované dohody mezi výše uvedenými osobami. Dle odvolatelky proto žalobkyně převedla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na prvního žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 21.2.2012, když kupní cena byla stanovená na částku 502.896,- Kč a byla uhrazena (odložena splatnost kupní ceny) poskytnutím úvěru, s tím, že pokud bude včas a řádně uhrazena, obnovuje se vlastnické právo, a to nejpozději pak do 12 měsíců od podpisu. Nejedná se tedy ani o propadnou zástavu, jelikož k převedení práva došlo na základě kupní smlouvy a nikoliv až na základě neplacení úvěru. Taktéž nejde ani o fiduciární cesi, protože je zde dána povinnost věřitele po uhrazení zajišťované pohledávky převést vlastnické právo zpět. Na nedatovanou dohodu, s přihlédnutím k povědomí o tom, že předmětné nemovitosti budou i nadále v užívání žalobkyně, lze pak z hlediska toho, čeho chtěli takto projevenou vůlí zúčastnění docílit, pohlížet např. jako na tzv. leasingovou smlouvu, kdy po doplacení všech splátek přejde předmět smlouvy do jejich vlastnictví, k čemuž by při řádném plnění došlo. První žalovaný byl pak v dobré víře, že na něj byly převedeny nemovitosti žalobkyně s tím, že tato je bude bez přerušení užívat, a po zaplacení smluvené ceny (502.896,- Kč) tyto převede zpět. První žalovaný nemohl předpokládat, že nebude zaplacená ani jedna splátka. Nelze připustit, že by měla být poskytnuta ochrana žalobkyni, která takto docílí určení vlastnictví k nemovitostem, aniž by první žalovaný měl reálnou možnost domoci se protiplnění. Ochranu práva si zaslouží spíše druhá žalovaná, která nemovitosti nabyla v dobré víře od vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí a neměla žádnou možnost ověřovat si skutečný stav, když se o obsahu všech smluvních ujednání dozvěděla až v průběhu tohoto řízení. Závěrem odvolatelka zdůraznila, že se nejednalo o obcházení zákona, nýbrž o využití smluvní svobody stran občanskoprávních vztahů a výklad okresního soudu by nejen omezoval tuto smluvní svobodu a suploval vůli žalobkyně, ale navíc by bránil využití zákonem předpokládaného a povoleného zajišťovacího převodu práva, který byl v daném případě realizován cestou kupní smlouvy mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Závěrem odvolatelka též zdůraznila, že okresní soud rezignoval na posouzení věci z hlediska ochrany práv třetí osoby, když se nezabýval již zmíněnou dobrou vírou druhé žalované. Z výše uvedených důvodů se druhá žalovaná domáhala změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby, eventuelně zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání druhé žalované ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Setrvala na názoru, že cílem a účelem kupní smlouvy uzavřené s prvním žalovaným bylo zajištění pohledávky prvního žalovaného vůči jejímu bývalému manželovi a že v žádném případě neměla v úmyslu předmětné nemovitosti trvale převést do vlastnictví prvního žalovaného. To by ostatně odporovalo i tomu, že sporné nemovitosti užívá s nemocným přítelem, resp. její dcera s rodinou. V neposlední řadě žalobkyně poukázala na to, že dotčená kupní smlouva deklaruje, že kupní cena měla být zaplacena, avšak nic takového se nestalo. Žalobkyně závěrem zdůraznila, že k převodu předmětných nemovitostí na prvního žalovaného došlo až poté, kdy byl její bývalý manžel v prodlení se splácením úvěru, což zcela koresponduje závěru, že danou kupní smlouvou byla sjednána propadná zástava. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu. Krajský soud na úvod zdůrazňuje, že v daném sporu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, mají žalovaní postavení samostatných společníků, že každý z nich v řízení jedná sám za sebe, tudíž druhá žalovaná byla oprávněna podat odvolání jen za sebe (srov. § 91 odst. 1 o.s.ř.). V tomto duchu vyznívá i ustavená judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18.12.2000, sp. zn. 20Cdo 1520/98). Protože v projednávané věci podala včasné odvolání jen druhá žalovaná, zůstal odvolacímu přezkumu otevřen jen rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, nikoliv však rozsudek okresního soudu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, který zůstal odvoláním ze strany prvního žalovaného nedotčen, a proto nabyl samostatně právní moci (srov. § 206 odst. 2 o.s.ř.). Na tomto posouzení nic nemění, že podle názoru odvolacího soudu (uvedeného zcela nad rámec věci) ve vztahu k prvnímu žalovanému nebyly naplněny procesní předpoklady dané určovací žaloby (věcná legitimace, naléhavý právní zájem), neboť v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí (žalobkyně), a ten, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí (druhá žalovaná). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). V intencích právě shora uvedeného nutno dodat, že napadený rozsudek, kterým bylo ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným vyhověno určovací žalobě, nemůže být způsobilým podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí, neboť nedopadá do právních poměrů (jak bylo vyloženo shora) aktuálního katastrálního vlastníka (druhé žalované). Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející v mezích podaného odvolání, to je jen ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání druhé žalované je důvodné, byť jen z pohledu její dílčí argumentace, neposouzené soudem prvního stupně (viz odůvodnění níže). Okresní soud provedl ve vztahu ke kupní smlouvě z 21.2.2012, uzavřené mezi žalobkyní a prvním žalovaným (posouzení tohoto převodu bylo nepochybně významné pro posouzení následné kupní smlouvy, uzavřené mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou), všechny dostupné (pro věc významné) důkazy, tyto správně zhodnotil a nepochybil, pokud dovodil, že tato kupní smlouva je neplatná. Stran tohoto závěru odvolací soud odkazuje jednak na odůvodnění napadeného rozsudku, jednak s ohledem na obsah odvolání akcentuje následující skutečnosti. Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 ObčZ je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou. V daném případě lze při posuzování kupní smlouvy z 21.2.2012 vyjít ze správného skutkového závěru okresního soudu o tom, že citovaná kupní smlouva byla uzavřená za účelem zajištění smluvního závazku JR (bývalého manžela žalobkyně) vůči prvnímu žalovanému, konkrétně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1204 ze dne 20.2.2012. V tomto ohledu nebylo možno přehlédnout úzkou souvislost mezi těmito závazkovými vztahy, byť šlo o vztahy mezi odlišnými osobami a tato vazba mezi těmito vztahy nebyla vyjádřena v samotné kupní smlouvě z 21.2.2012, která jinak obsahovala podstatné obsahové náležitosti o předmětu koupě a kupní ceně, včetně ujednání o úhradě kupní ceně ve prospěch žalobkyně, k jehož naplnění však deklarovaným způsobem nedošlo. Nemovitosti, které byly předmětem této kupní smlouvy, totiž měly přejít do vlastnictví prvního žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vůči JR. Naznačená faktická a právní souvislost mezi uvedenými závazkovými vztahy vyplývala nejen ze skutkových tvrzení žalobkyně, ale i ze skutkových tvrzení jednatele prvního žalovaného JP, osoby, která za prvního žalovaného uzavřela a podepsala kupní smlouvu z 21.2.2012 (viz protokol o jednání z 9.1.2013, č.l. 27-28 spisu), resp. jím podaného vysvětlení před policejními orgány ze 4.10.2012 (na něhož se odvolává i odvolatelka), z něhož plyne, že úvěr J. R měl být zajištěn zástavou (předmětnými nemovitostmi) s tím, že pokud tento úvěr nebude splacen, dojde k převodu nemovitostí žalobkyně na prvního žalovaného (viz blíže úřední záznam o podaném vysvětlení č.l. 5-7 připojeného spisu Policie ČR sp. zn. KRPE-70862-18/TČ-2012-179181, založeného v přílohové obálce č.l. 34 spisu). Dále pak byla potvrzována zejména dalšími v řízení provedenými důkazy jako např. nedatovanou dohodou, uzavřenou mezi žalobkyní, prvním žalovaným a J. R (dle žalobkyně podepsané ve stejný den, kdy byla uzavřena kupní smlouva, čemuž opět zcela odpovídá jednatelem prvního žalovaného podané vysvětlení z 4.10.2012, viz shora), dopisem prvního žalovaného adresovaného JR z 21.5.2012 (viz č.l. 23 spisu) a podpůrně (dílčím způsobem) i svědeckou výpovědí JH (viz protokol o jednání z 6.3.2013, č.l. 43-44 spisu). Tyto poznatky proto činily další doplnění dokazování, např. i o svědecký výslech JR, jak se o něm zmiňuje druhá žalovaná v odvolání, zcela nadbytečným, a to tím spíše za situace, kdy bylo lze vyjít z podaného vysvětlení této osoby před policií, které rovněž vyznívalo ve směru shora naznačeného skutkového stavu věci (viz blíže úřední záznam o podaném vysvětlení z 2.10.2012, č.l. 18-21 shora citovaného policejního spisu). Podstata propadné zástavy spočívá v přechodu zástavy do majetku věřitele k uspokojení jeho pohledávky a úhradě dluhu obligačního dlužníka. Jedná se v zásadě o odkládací podmínku s tím, že zástava připadne do vlastnictví věřitele, není-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen. Ve světle shora naznačených skutkových zjištění a shora podané definice propadné zástavy lze proto ve shodě s okresním soudem uzavřít, že skutečným účelem kupní smlouvy z 21.2.2012 bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví prvního žalovaného na úhradu pohledávky manžela žalobkyně JR ze smlouvy o úvěru, jestliže tato pohledávka nebude JR řádně a včas uspokojena. Danou kupní smlouvou byla tedy sjednána tzv. propadná zástava. Odvolací soud dodává, že na tomto posouzení věci nic nemění z obsahu spisu zřejmá skutečnost, že ohledně uzavřené kupní smlouvy byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí až s určitým časovým odstupem (2 měsíce), v době, kdy již J. R zřejmě nesplácel úvěr (k tomu viz již shora zmiňovaný dopis z 21.5.2012, č.l. 23 spisu). Odvolací soud si je vědom toho, že problematikou tzv. propadných zástav se soudní judikatura zabývala v celé řadě případů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 21Cdo 2204/1999, 21Cdo 2535/1999, 29Odo 928/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21Cdo 2369/2000 a 30Cdo 1814/2007 či nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. II. ÚS 119/01), kdy se vesměs jednalo o situaci, kdy kupní smlouva a smlouva o půjčce či jiný závazkový vztah byla uzavírána mezi týmiž osobami. Z těchto judikátů také resultovaly právní věty o tom, že neplatná je kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, případně majitele zástavy, k zástavě. Podle názoru odvolacího soudu je však tato judikatura nadále použitelná i na souzený případ, neboť i zde bylo nezbytné posoudit situaci v kontextu smluvních ujednání souběžně či následně uzavřených (viz odůvodnění shora), přičemž na věci nic nemění, že šlo o ujednání mezi různými osobami. Se zřetelem na další obsah odvolání druhé žalované, konkrétně tu námitku, že kupní smlouva mezi žalobkyní a prvním žalovaným představovala zajišťovací převod práva, nutno uvést, že odvolací soud takový názor nesdílí. Institut zajišťovacího převodu práva je upraven v ustanovení § 553 ObčZ. Předně platí, že smlouvu o zajišťovacím převodu uzavírá s věřitelem dlužník, nemůže ji tedy uzavřít osoba třetí. Zajišťovací převod práva dále spočívá v tom, že dlužník převede na věřitele své právo (např. právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází – byť podmíněně – ke změně v osobě nositele práva. Je-li splněn závazek zajištěný převodem práva, obnovuje se bez dalšího původní stav. O takovou situaci však nejde, pokud vlastnické právo k nemovitostem mělo přejít na věřitele teprve v případě, nebude-li vlastní závazek splněn. Pokud by tedy podle smlouvy mělo k převodu vlastnického práva z dlužníka na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o institut upravený v § 553 ObčZ a takové ujednání je dle svého obsahu ujednáním o tzv. propadné zástavě, což je ujednání neplatné. Právě tomuto závěru koresponduje shora naznačená skutková a právní situace v projednávané věci. Odvolatelce lze dát za pravdu, že zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku (viz druhou žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 15.10.2008, sp. zn. 31Odo 495/2006). Nic takového však z posuzované kupní smlouvy z 21.2.2012 nevyplývá. Zajišťovací převod vlastnického práva formou kupní smlouvy nelze dovodit ani z jiných ve spise založených důkazů, listin, když nutno poukázat též na zákonem vyžadovanou písemnou formu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§ 553 odst. 2 ObčZ), jinak je taková smlouva neplatná (§ 40 odst. 1 ObčZ), resp. na to, že pokud by měla být předmětem převodu nemovitost, musela by smlouva vyhovovat i dalším náležitostem stanoveným zákonem (srov. § 46 odst. 2 ObčZ a tam uvedený požadavek, že projevy účastníků musí být na téže listině). Ze všech shora vyložených důvodů nelze v daném případě usuzovat na to, že by kupní smlouva z 21.2.2012 představovala zajišťovací převod vlastnického práva. Pro další posouzení projednávané věci je podstatná skutečnost, že okresní soud se závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 21.2.2012 (v intencích shora podaného výkladu správným) spojil závěr o neplatnosti následné kupní smlouvy, uzavřené mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou dne 4.6.2012. Vycházel patrně z ustáleného právního názoru, že pokud je smlouva neplatná, nepřešlo nikdy vlastnictví k předmětným nemovitostem na prvního žalovaného. Z tohoto důvodu nemohl první žalovaný vlastnické právo k nemovitostem kupní smlouvou ani jinak převést na druhou žalovanou, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Výše uvedená právní zásada nepochybně nadále platí, nicméně s ní nelze při posouzení dané věci vystačit. Druhá žalovaná již v prvoinstančním řízení mj. tvrdila, že při uzavření kupní smlouvy z 4.6.2012 jednala v dobré víře, neboť vycházela z prohlášení prvního žalovaného a zejména ze zápisu v katastru nemovitostí (viz např. její písemné vyjádření k žalobě z 21.9.2012, č.l. 12 spisu), neměla žádnou možnost si ověřit skutečný stav, potažmo se o obsahu všech smluvních ujednání a pozadí celé věci dozvěděla až v průběhu tohoto řízení (viz argumenty v odvolání). Odvolací soud si je vědom toho, že Nejvyšší soud ČR v řadě svých rozhodnutí zaujal právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci a že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře (viz např. judikatura pod R 56/2010, R 29/2007, od níž se neodchyluje ani rozsudek Nejvyššího soudu z 6.9.2011, sp. zn. 21Cdo 1258/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí pod č. C 10037, v posledním období též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.11.2012, sp. zn. 30Cdo 2264/2012). S těmito názory Nejvyššího soudu se však střetává náhled Ústavního soudu ČR, který opakovaně judikoval, že nabyl-li stěžovatel (v daném kontextu druhá žalovaná) na základě kupní smlouvy nemovitostí od prodávajícího, jenž v době jejího uzavření dovozoval své vlastnické právo k nim od neplatné smlouvy, je povinností soudu se v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem řádně zabývat otázkou dobré víry stěžovatele, a to s ohledem na všechny okolnosti, za nichž je nabyl. Důsledkem absence náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry je porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu viz nález Ústavního soudu z 28.11.2012, sp. zn. II. ÚS 800/12). Ústavní soud dále deklaroval, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám), avšak z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení. Proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele nemovitostí (viz např. nález Ústavního soudu z 13.8.2012, sp.zn. I. ÚS 3061/11 či nález Ústavního soudu z 2.10.2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11). Ústavní soud též v minulosti dospěl k závěru, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (viz nález z 11.5.2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, odkazující též na nález sp. zn. I. ÚS 143/07, v němž bylo mj. k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedeno, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyly v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv). Podle judikatury Ústavního soudu je tedy nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, a kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud zároveň podtrhuje, že jeho rozhodovací praxe není v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva. V neposlední řadě Ústavní soud též zmiňuje, že v novém, v současné době již platném občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., který nabude účinnosti dne 1.1.2014, je nabývání vlastnického práva od neoprávněného, tedy ochrana dobré víry v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést, jednoznačně upraveno. Z judikatury Ústavního soudu je tedy zřejmá kritika postupu obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu), pokud neváží možnost působení dobré víry, potažmo nehodnotí naplnění dobré víry nového nabyvatele nemovitostí s ohledem na všechny individuální okolnosti případu. V takových případech Ústavní soud také ruší rozhodnutí obecných soudů (viz např. již zmiňovaný nedávný nález sp. zn. II. ÚS 800/12). Veden výše uvedenými výklady Ústavního soudu ČR odvolací soud musí konstatovat, že v projednávané věci se okresní soud soustředil výhradně na posouzení převodu nemovitostí mezi žalobkyní a prvním žalovaným, učinil závěr o absolutně neplatném ujednání propadné zástavy, od něhož následně odvodil neplatnost kupní smlouvy mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou. Podstatné pro posouzení dané věci však bylo též zodpovězení otázky dobré víry druhé žalované při nabytí předmětných nemovitostí, resp. zda lze na tuto dobrou víru v daném případě usuzovat. Pokud by druhá žalovaná nebyla v dobré víře, nebylo by možné jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu. Pokud se ale okresní soud otázkou dobré víry vůbec nezabýval, nelze jeho skutková zjištění a závěry považovat za ucelená a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž dospěl, nelze aprobovat. Odůvodnění napadeného rozsudku (postrádající posouzení dobré víry nabyvatelky) je za této situace neúplné a ve svém důsledku nepřezkoumatelné. Za těchto důvodů odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou zrušit (§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.) a věc mu pouze v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). V dalším průběhu řízení okresní soud věc projedná z hlediska výše uvedeného právního názoru (§ 226 o.s.ř.). V tomto ohledu předně provede ve spise založené důkazy k nabytí sporných nemovitostí druhou žalovanou, tj. kupní smlouvou ze 4.6.2012 (založenou na č.l. 44-46 připojeného policejního spisu) a příslušným výpisem z katastru nemovitostí (viz č.l. 39 spisu), když tyto důkazy dle obsahu spisu okresní soud dosud neprovedl. Okresní soud dále zaměří svou pozornost na náležité přezkoumání druhou žalovanou tvrzené dobré víry při uzavírání kupní smlouvy s prvním žalovaným. V této souvislosti nutno upozornit na to, že povinnost tvrdit a prokazovat okruh právně významných skutečností z hlediska dané určovací žaloby tíží zásadně žalobkyni. Ta tedy musí tvrdit a dokazovat nejen neplatnost kupní smlouvy mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou, ale i to, že druhá žalovaná, která jednala v důvěře v zápis v katastru nemovitostí (k tomu viz § 11 zákona č. 265/1992 Sb., dle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti) nebyla, případně nemohla být v dobré víře. V tomto ohledu je tedy třeba, aby okresní soud žalobkyni, jež tíží břemeno tvrzení a důkazní, poučil ve smyslu § 5, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 a § 118a o.s.ř. o jejích procesních povinnostech, a to povinnosti tvrzení a důkazní. Navržené důkazy okresní soud provede, pokud povedou ke zjištění skutečností, které mohou posloužit k zodpovězení dobré víry druhé žalované, resp. její absence. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že bude zapotřebí se zabývat a hodnotit konkrétní okolnosti uzavření kupní smlouvy mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou, např. zda druhé žalované byly známy okolnosti nabytí předmětných nemovitostí prvním žalovaným (což dosud druhá žalovaná popírá), dále zda jí byly známy důvody velmi brzkého převodu nemovitostí ze strany prvního žalovaného na její osobu (dle obsahu spisu první žalovaný nabyl nemovitostí k 21.5.2012 a následně je převedl kupní smlouvou ze 4.6.2012, právní účinky vkladu této smlouvy nastaly k 6.6.2012), potažmo zda druhé žalované byl znám skutečný stav nemovitostí v době uzavírání kupní smlouvy (tj. i z pohledu jejich zřejmého užívání žalobkyní a jejími blízkými osobami) a pokud nikoliv, z jakého důvodu se se stavem kupovaných nemovitostí neseznámila. Závěrem pak odvolací soud připomíná, že ze shora nastíněné judikatury Ústavního soudu vyplývá nezbytnost přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky. Po provedeném řízení okresní soud provede nové hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. při respektování zásad ustanovení § 157 o.s.ř. a ve věci znovu rozhodne. V novém rozhodnutí okresní soud také rozhodne o nákladech odvolacího řízení ve smyslu § 224 odst. 3 o.s.ř.

Rubrum

USNESENÍ Poučení:

Citovaná rozhodnutí (7)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.